Alfréd jim oznámil, že nyní nastal čas, aby se velvyslanci mezi sebou blíže seznámili. V harmonogramu se jednalo o položku s názvem „První oficiální setkání". Ve vysvětlivce stálo ještě několik zkratek, avšak těm Xavier moc nerozuměl. A připsaná klíčová slova pro změnu ignoroval. Nějaké „dohody", „pakty" a „úmluvy" mu mohly být ukradené.

Hlavně, ať už je to za námi.

Původně si myslel, že si vše odbude jen prostým: „Ahoj, já jsem Xavier. Jak se vede?" A nechá ostatní, ať si hezky povídají, zatímco on bude vesele ignorován. Jenže Alfréd měl dle všeho jiné plány.

Jako by ten proradný android vytušil, že se z toho Xavier bude chtít vykroutit, tak vymyslel způsob, jak zařídit, aby s ním VŽDYCKY NĚKDO MLUVIL!

V tu chvíli nedokázal říci, zda ho měl Alfréd rád, nebo ne. Na jednu stranu od něj bylo hezké, že se jej snažil zapojit do dění. Na druhou... Bylo to vážně nutné?

Alfréd vymyslel systém, během kterého měli někteří vyslanci sedět u stolu a další kolem nich obíhali. Jako by část z nich tvořila hvězdy a druhá pro změnu planety. Na první dobrou se jednalo o docela milý nápad, jenže to by nesměl Xavier rozpoznat systém, který z nich dělal doslovné hvězdy, tedy ty důležité a zářivé, následované „tím zbytkem", čtěme jako „spodina".

Kromě Xaviera se v části pohybujících se odpadlíků ocitla sklenice z planety Eris, která odpočívala na blízkém stolku, a k ní přibyli další dva tvorové, kteří doslova představovali definici podivného. Vážně společnost k pohledání a... To snad ne. Opravdu se jeden z nich blížil k němu?

„Zdravíčko," oslovila ho menší zeleno-oranžová hrouda, která za sebou při pohybu nechávala sliznatou stopu jako hlemýžď.

Společnost k pohledání, fakt, pomyslel si Xavier kysele, ale nakonec dotyčnému věnoval lehkou úklonu.

„Plukovník Omáčka, jsem z planety Země," představil se a s důležitým odkašláním vyhledal Tousta, kterého tímto žádal o asistenci.

Doslova mu artikuloval tiché: „Pomoc." Jenže jeho umělý přítel toto volání ignoroval. Nejenže mu neposkytl žádnou bryskní identifikaci, ale také nedodal žádné pokyny, které by mu poradily, co má dělat, co říct a na co rozhodně nešlapat.

Mohla mít ta hrouda také nějaký ten závoj jako divoženky? Ne, počkat, vždyť na sobě vůbec nic neměla! Znamenalo to snad, že před ním stojí naháč?!

„Jsem Blop," představila se mu ta horda slizu.

Xavier ze sebe dostal akorát křečovitý úsměv. Kde je ta Astra, když ji člověk nejvíc potřebuje?!

„U nás jsou všichni Blop. Co vidí Blop vidí ostatní. Jak se vede?" pokračoval a Xavier se nervózně ohlédl ke stolu, kde nyní vyvolení velvyslanci o něčem konverzovali.

„A neměli bychom se... Však víte, přidat k ostatním?" vysoukal ze sebe nakonec a Blop se jen zvonivě zasmál.

„Ále, na to bude čas. Tvoje první sezení, což? Teď jsme ve fázi, kdy si mocní udělají půdu pro další jednání. Teprve potom nám chudákům dovolí oběhat si ta kolečka a na momentík se vykoupat ve světlu jejich slávy."

„Aha." Xavier pohlédl za Blopa, kde se nacházelo větší akvárium, uvnitř kterého plavala útlá bytost. Jejich poslední člen jejich skupiny „na stojáka".

Jednalo se o „rybího muže", alespoň tak si ho v hlavě nazval. Jeho modrozelená kůže Xavierovi připomínala jasnou hladinu moří, kterou místy barvila vínová, jako by se jednalo o ztracené korály. Místo uší měl vějířky podobající se motýlím křídlům, co mu sahaly až k ramenům. I ony se nesly v kombinaci modré, zelené a vínové.

Obličej připomínal ten lidský: ústa, nos i oči, nic dotyčnému nechybělo. Jen duhovky byly zbarveny do žluta a místo bělma se objevila opět ta vínová barva, která přecházela až v černou.

Xavier si nebyl jistý, zda byla ta osoba v akváriu nějak zahalena, ale šupiny a vějíře na pažích i nohách sloužily jako dostatečné zakrytí, které umožnilo udělat jejich jednání mládeži přístupné. Žádný z primárních či sekundárních pohlavních znaků nebyl ke spatření. Možná jen tvar hrudníku společně s rysy ve tváři mu napovídal, že by uvnitř té nádoby mohl plavat muž.

Hned za akváriem spatřil stát princeznu a tehdy mu spadl pomyslný kámen ze srdce. Už si myslel, že ji ztratil podobně jako Tousta, co mu krátce po příletu někam zmizel. Stejně jako on se však i ona nakonec sama objevila. S úlevou vydechl. Ještě že tak. Ztratit dítě jen pár hodin potom, co mu bylo svěřeno do péče, by nebyla moc dobrá vizitka.

Tmavá, třpytivá kápě dívence padala do tváře. Hlavu držela sklopenou, působila jako socha. Zdálo se, že opět zaujala místo reprezentanta, který má za úkol dohlížet na dění v sále. Takový druhý Alfréd. Právě android jí nyní stál po boku a zřejmě plnil úděl její ochranky.

Když Xavier viděl, jak strnule dívčina působí, rozhodl se, že jí alespoň trochu zvedne náladu. S úsměvem Astře zamával, ale jeho gesto se nesetkalo s větší odezvou. Vlastně se mu nedostalo vůbec žádné reakce. Má na ni zkusit zavolat?

„Dostali jsme za úkol se seznámit," promluvila k němu ta bytost z akvária, nicméně rty se jí při mluvě nehýbaly. Pouze náramek na zápěstí se střídavě rozsvěcel a zhasínal dle slov, která z něj dotyčný vysílal. Audio měl nastavené na mužský hlas.

„Mé jméno je Levandule, jsem z měsíce Ganymede."

„A já jsem Blop!" ozvala se opět ta hrouda a Levandule mu věnoval přísný pohled.

„Ty už ses mu představoval," napomenul jej obyvatel akvárka a pohlédl zpět na Xaviera. „Blop je z odlehlé stejnojmenné planety, která ničím nevyniká. Snad jen tím, že ji obývá stvoření s jedním vědomím, které se může takto podivuhodně rozdělit. Otázkou je, co se poté děje s jeho myslí. Má teorie je, že všechny mozkové buňky zůstávají na tom kameni, jinak si ty rozhovory s ním nedovedu vysvětlit."

„Hele, ty taky nejsi žádný velký lumen!" ozval se Blop ukřivděně a poté se natočil na Xaviera. „Jak jsi vlastně říkal, že se jmenuješ?"

„Jsem plukovník Omáčka z planety Země. Nevíte, jestli je tu kromě nás ještě někdo?" změnil téma hovoru a pohlédl na sklenici, která trucovitě odpočívala na stole opodál a nic neříkala.

„Jsme pouze čtyři," odpověděl Blop. „Já, ty, tady ten panák z akvária a ta tekutina ve sklenici. Nevadí ti tykání?" dodal a Xavier jen zlehka pokrčil rameny.

„No, a má ta sklenice nějaké jméno? Myslím tím, je to žena, nebo muž?" pokračoval ve vyzvídání.

„To netušíme," odfrkl si Blop. „Ale když se na to zeptáš, pořádně vybublá."

„Takže žena," ušklíbl se Xavier a Blop se opět zasmál.

„Výborně! Máš smysl pro humor, já věděl, že k nám zapadneš. Jinak... Slyšel jsi o tom, že tady nějaký blbec zkusil unést princeznu?" dodal téměř šeptem a přisunul se k němu.

„Cože? Neee," vydechl Xavier s hraným překvapením.

„Ale ano! Prý je ošklivý a taky hloupý. Jo, a strašně smrdí. Alespoň tak jsem to slyšel, ale já čich nemám."

Překvapuje mě, že máš vůbec sluch, povzdychl si v duchu při pohledu na ten sliz.

„Takže ošklivý, hloupý a smrdí, ano?" zopakoval po něm Xavier s lehkým úsměvem a přikrčil se k němu. „A co dalšího o tom tajemném únosci víte? Znáte jeho jméno?"

„Ne, ale určitě je to pitomec," odfrkl Blop a Xavier pobaveně natočil hlavu na stranu.

„Zajímavé. A co si o něm myslíš ty?" dodal k akváriu.

„Těžko říci," odpověděl mu rybák, aniž by přitom hnul brvou. „Informace o něm mám jen z doslechu."

„Hmm, ale určitě o něm něco víš, ne?" ušklíbl se a opět pohledem zabloudil k princezně, která však stála nehybně jako socha.

Zvláštní, to dítě bylo předtím tak živé. Pořád o něčem brebentilo a pokud by Astře sáhl do kapsy, jistě by tam našel i pár bonbónů. Avšak nyní měla dívenka ruce volně svěšené a mlčky hleděla do země. Jako by mu ji vyměnili.

„Jak říkám, jde o informace pouze z doslechu." Levandule v nádobě zakmital nohama, jeho nádrž najednou působila stísněným dojmem. „Prý se jedná o ošklivého chudáka, který má méně mozkových buněk než tady Blop, když vyrazí na cesty."

„Hej podruhé!" ozval se jmenovaný ukřivděně. „My máme hned NĚKOLIK mozkových buněk a ty sdílíme! Každý Blop tak dostane minimálně JEDNU!"

„A to má být výhra?" odfrkl si Levandule a pár bublinek zamířilo k hladině. „Proč se na toho blázna vůbec ptáte, plukovníku?"

„Kdoví, možná proto, že tím bláznem jsem já," pousmál se Xavier a Levandule na něj vytřeštil oči. Zřejmě se mu chystal omluvit, ale Blop byl jiného názoru.

„Hmm, tak krasavec zrovna nejsi, to uznávám," sdělila mu ta hrouda bahna v odstínech močálu a pomeranče. „Ale nebuď na sebe tak přísný. Nejsi až TAKOVÝ hlupák, abys unášel princezny a narušoval posvátný rituál, ne?"

„Spíše mi ta princezna vlezla pod postel s tím, že se toho vašeho úžasného rituálu nechce účastnit. A vůbec, může mi tady někdo vysvětlit, o co se jedná? Protože co jsem pochopil, chtějí jí vzít život. Jen blázen by s něčím takovým souhlasil."

„Jakmile začnou vlasy dítěte Akwantufo plát zlatou barvou, znamená to, že některé z hvězd vypršel čas," chopil se slova Levandule. „Princezna Astra je jedním z těchto dětí, jejím privilegiem je nahradit hvězdu, která dávala život jejímu domovu. Bude žhnout a svítit v pozdrav všem poutníkům."

„Blbost, vždyť normálně umře!" vyhrkl Xavier a jednací síň po tomto náhlém výlevu emocí na moment utichla.

Dokonce i oni „vyvolení" od stolu mu věnovali pohled, než se opět začali věnovat svým diplomatickým záležitostem. Pouze Astra se ani po tomto činu nepohnula. Nebo to Xavier alespoň nezaznamenal. Stála u stěny jako socha, přísahal by, že zírá na voskovou figurínu.

„Její rodiče s tím souhlasí," chopil se slova Blop. „Určitě by neudělali nic, co by mělo ublížit jejich dceři."

„A proto tu teda nejsou?" odsekl Xavier a protřel si lehce uslzené oči. „Jejich dítě má být obětované v nějakém zatraceném rituálu, je strachy bez sebe a co oni? Ani nepřijdou. Žádní rodiče, hyeny to jsou. A jestli to ze mě dělá hlupáka, pak budiž. Horší už to být nemůže. Stejně jsem na téhle lodi všem pro smích."

„Opravdu?" podivil se Blop. „Ty jsi snad udělal ještě něco dalšího, než je únos princezny?"

„Jsem člověk," odpověděl mu kysele. „A to zjevně stačí."

Se vztekem v očích pohlédl na Blopa, Levanduli i tu zatracenou sklenici, u kterých dávalo smysl, proč nepatřili ke „hvězdám" jejich meziplanetárního zasedání. Jeden pocházel z měsíce, další z trpasličí planety, a pak tu byl Blop, jehož domov dle všeho dokázal nabídnout jen hordu slizu s jednotným vědomím.

Tak proč s nimi musel uvíznout i on?

Planeta Země přeci představovala naprosto suverénní položku pro jednání. Jeho domov měl určitě navíc, zaslouží si místo u stolu! Třeba hned vedle té divoženky. Bral by i otravného Skirčana, nebo... Vlastně kteroukoli z těch těžce identifikovatelných postav, s jejichž jmény nechtěl ztrácet čas. Podstatné bylo, že s nimi měl sedět u jednoho stolu. A netrápit se na dně sociální pyramidy!

Frustrovaně sevřel ruce v pěst. Měl již plné zuby toho přehlížení a chování princezny mu v tomto ohledu také moc nepomáhalo. Věděl, že jí asi velí nějaký vyšší kodex hostitele, ale aspoň usmát se na něj mohla! Vždyť ho kvůli ní málem převálcoval Hafhaf, který mu předtím vyhrožoval ukousnutím hlavy. A ona si tam jen stojí se sladkostmi po kapsách a nechává okolí, aby ho sprostě šikanovalo?

S důležitým odfrknutím odvrátil pohled k nekonečnému prostoru vesmíru. Odtud na něj zářila hvězda Sisire, jejíž život měl za pár dní skončit. A spolu s ní měl být zpečetěn i osud její jediné planety. Tomu se říká pořádná životní filozofie: „Pokud mám odejít, tak s sebou vezmu i všechno okolo."

Ve skle zahlédl i svůj odraz. Úplně zapomněl, že na sobě nemá uniformu, ale jen tu pitomou mikinu, kterou si vzal k snídani. Prý „plukovník", spíš jen hastroš, který se za někoho s vyšší funkcí pouze vydává.

„Jste zde hostem, už jen to je čest," ozval se Levandule, jako by se ho tím snad snažil uklidnit. „A jistě, podmínky tu má každý jiné. Ne všechny nám budou po chuti, ale musíme se s nimi smířit. O vás se říká, že jste, jak jen to bylo, hloupý a smrdíte?"

„A taky ošklivý," doplnil ho Blop, jako by zrovna ten do toho, co je „ošklivé", měl mluvit.

„Ano, tyto věci nejsou zrovna dvakrát lichotivé, uznávám, ale nejste jediný, kdo zde zažívá úskalí," pokračoval Levandule s klidem. „Abych na lodi Sindibád přežil, museli mi obstarat tuto nádobu. Mám zde jen pár řas, jinak nic. Sotva se sem vejdu, a když se mám někam dostat..."

Levandule se odmlčel a vytáhl se ke stěně, odkud sebral drobný, voděodolný ovladač s několika tlačítky.

„Za pomoci tohoto zařízení se mohu přesouvat po lodi Sindibád. Nicméně, stále mi to přijde potupné. Pokud by zde byl alespoň menší bazén na uvolnění svalů, zvládal bych pobyt lépe. Jenže on tu není. Místo toho tu máme jen stůl, u kterého se mi velice špatně parkuje."

„To je mi líto," zamručel Xavier, ruce stále překřížené na hrudi.

„Děkuji vám, ale netrapte se tím, plukovníku. Pravdou je, že oproti ostatním vážně nejsme důležití. Můžeme být rádi, že jsme vůbec obdrželi pozvání sdílet s těmi velikány stejný prostor. V harmonogramu nám organizátoři zaručili s každým z nich přesně patnáct minut hovoru. Neudělejte chybu, které byste mohl později litovat. Dostal jste příležitost získat silné kontakty, nejen pro sebe, ale i pro svou planetu. Byla by škoda o to přijít, protože budete zbytečně hrdý."

Xavier mu na to něco nesrozumitelného odfrkl. Prý „zbytečně hrdý". Vždyť si přeje jen základní slušnost! Ale nakonec se rozhodl, že se k tomuto tématu vracet nebude. Jen s ostatními vyčkal, dokud jim Alfréd neoznámil, že mohou opět přistoupit ke stolu a využít svou první čtvrt hodinu na projednání záležitostí s jedním ze sedících diplomatů.

Tak s kým by měl začít?

Levandule na rozdíl od něj nezaváhal ani na vteřinu. Po Alfrédově pobídce stiskl tlačítko a jeho „akvárium" se s tichým vručením přiblížilo ke stolu, kde zabral místo u Hafhafa. Xavier si v duchu oddychl. Stejně za tím vlkem vlastně nechtěl. Alespoň ne jako k prvnímu.

I Blop se dal do pohybu a svým hlemýždím pohybem zamířil rovnou k divožence. Zatraceně, zrovna s tou by si rád popovídal i on! Dobrá, měl by se pustit do akce. Kdože mu zbyl? Xavier se rozhlédl po stole, zbyla jen dvě místečka: jedno u rytířského obra a další naproti černé siluetě, která se podobala oživlému stínu.

To jsou mi ale vyhlídky. S povzdychem stočil pohled ke stolku, V klubu „stojících" s ním zůstala už jen ta protivná sklenice.

„Ehm, chcete se... přemístit?" zeptal se a nervózně se podrbal za uchem.

Co když se ta pravá sklenička z trpasličí planety už stihla přemístit a on nyní hovořil se zbytkem nápoje? Vždyť bude vypadat jako blbec!

Naštěstí se dno sklenice po jeho slovech rozsvítilo.

„Ano," oznámila mu nádoba a on ji opatrně chytil. „Děkuji," dodala téměř neslyšně.

Xavier přikývl a s lehkým úsměvem ji přenesl k ostatním. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil a dodal si odvahy.

Pro dobro lidstva i planety Země toto setkání nesmí pokazit.