„Vstávat a cvičit, pane! Vedení vzkazuje: ‚Nezapomeňte si vzít čisté spodní prádlo."

Xavier zívl a narovnal se. Při pohledu dolů sebou zlehka trhl, za těch pár hodin zcela zapomněl na přítomnost dívky, která mu ležela přímo pod nohama. Díky spánku si však mohl srovnat většinu myšlenek, takže ho nyní nic nebrzdilo v ranní přípravě.

Čisté spodní prádlo. Kdyby neměl ve vedení matku, jistě by ty vzkazy vypadaly jinak.

„Větu: ‚Vstávat a cvičit.' Už od tebe nechci slyšet, Touste," zachraptěl rozespalým hlasem. „Vymysli si jiný budíček."

„Dobré ráno, Xaviere!" ozvala se princezna a protáhla se.

Její kudrnaté vlasy nyní měly oříškovou barvu, která nesvítí. Konečně změna k lepšímu.

„Dobré ráno i tobě. Budu muset do koupelny. Je to v pořádku?"

Jakmile tu otázku dořekl, tak si v duchu vynadal. Proč se na takové věci vlastně ptal? Vždyť toto byla jeho kajuta. Jeho svrchované území! Může si tu dělat, co chce. Klidně i běhat nahatý, když na to přijde!

Přesto si přál soukromí. A když Astra přikývla, vešel do koupelny, kde za sebou pečlivě zavřel dveře. Protože jí svůj huňatý ručník zanechal v improvizované posteli, musel se spokojit s tím erárním. Obyčejný kus hadru, pomyslel si kysele. Tenký a kousavý na omak. Zatracená práce.

Po krátké sprše, zvednutí prkýnka, vyprázdnění se a opětovném sklopení prkýnka – jak ho to maminka naučila – si vyčistil zuby, učesal se a lehce si zastřihl vous, aby byl na své první pořádné zasedání upravený.

V koupelně se i převlékl. Uniformu odložil na stranu a dal přednost jednoduššímu oblečení v podobě tmavých kalhot a vínové mikiny. Vzhledem k tomu, že se jeho společnost ráda zahalovala, tak mu kapuce přišla jako výborná volba.

Mikinu dostal jako dárek od matky. Byla vyrobena z nehořlavého materiálu, takže ji s sebou mohl brát i do vesmíru. Ideální na volnočasové nošení.

Když se vrátil zpět do ložnice, nalezl Astru v zapáleném rozhovoru s Toustem. Dívka se smála a mávala rukama. Působila jako každé druhé dítě.

„Tvůj TAFPIN je úžasný," zazubila se na něj.

„Opravdu?" zamručel při pohledu na dárek ke svým třicátinám. „Mně přijde jako každý druhý."

„Nemyslím si. TAFPIN je vynález tvého lidu, že? Jednoduchý robot, základní funkce. Tvůj je ale jiný. Zábavný společník," dodala a podrbala displej na pomyslné bradě.

Toust přitom slastně mroukl, až z toho čárka na displeji zakmitala blahem.

„Jistě, jistě, hlavně mi ho tady moc nerozmazluj, ano?" povzdychl si Xavier s úsměvem. „Touste, zavoláš mi sem pokojovou službu, nebo něco takového. Ať se postarají o uniformu, potřebuju ji mít čistou a voňavou. Místní droidi by s tím neměli mít problém."

„A co já?" pípla Astra.

„Co? Chceš mi ji snad taky vyprat?" uchechtl se a ona mu věnovala vyčítavý pohled. „Nebo se bojíš, že by tě tady našli?"

Na odpověď se setkal s důležitým přikývnutím.

„Hmm, prekérní situace, uznávám. Dobře, ale jestli bude mít úklidový droid instrukce věnovat se jen uniformě, mělo by to být v cajku, ne? Já teď zajdu na snídani a něco ti přinesu. Nezlobte tady, to platí pro oba."

Po tomto rozloučení otevřel dveře a tehdy spatřil netrpělivého návštěvníka. Alfréd na něj zřejmě již nějakou chvíli čekal a nebyl sám.

„Má princeznu!" prskal vedoucí Skirčan.

Jeho už tak ostrá srst působila naježeněji než předtím a děsivá jizva táhnoucí se přes pravé oko značila, že dotyčný zažil velké bitvy, ze kterých dle všeho vyšel jako vítěz. Někoho takového si člověk zkrátka nechce znepřátelit.

„Víme, že je princezna Astra s vámi," sdělil mu Alfréd přívětivým hlasem a pohlédl k posteli, odkud jim mohla jmenovaná nervózně zamávat. „Budeme vás muset požádat o její vydání zpět do péče osobám, které mají pověření od královské rodiny."

Xavier se otočil za dívkou, jejíž kudrnatá hlavička se nyní vehementně točila ze strany na stranu, až měl pocit, že si ji z toho kroucení utrhne.

„Když já vám nevím. Nemusím být zrovna empatik, nebo jak se tomu nadává, abych pochopil, že princezna s vámi jít nechce," odpověděl a dal si záležet, aby přitom stál přímo ve dveřích.

„Nesmysl!" bránil se Skirčan, div na něj nevycenil tesáky. „Princezna musí projít rituálem, taková jsou tady pravidla."

„Ne dokud je se mnou. Každá kajuta má svá pravidla. V té mé se třeba může jíst zmrzlina v posteli."

„Anooo!" ozvalo se za ním silné zavýsknutí a on si přiložil ruce na uši, čímž Astru nenápadně umlčel. „Takže vás musím požádat, abyste odešli. Vy oba."

Vlk nakrčil čumák a ztěžka vydechl. Cenil na něj tesáky, ovšem při pohledu na spokojenou princeznu jeho pohled nepatrně zjihl.

„Dobrá tedy," zamručel a sklopil čenich. „Princezna Astra zůstane ve vaší péči. Přesto si pamatujte, že rituál proběhne. Jediné, co můžete ovlivnit, je míra bolesti, kterou Její Výsost zažije."

Po těchto poněkud výhružných slovech se Skirčan otočil na podpatku a dramaticky odešel. Toho Xavier využil. Požádal Alfréda, aby se ještě chvíli zdržel, a ono prohlášení od dívčina „strýce" uložil do lodního protokolu. Ten vlk si to možná ani neuvědomil, ale nevědomky mu dal svolení, aby se o princeznu staral.

Astra se tak oficiálně ocitla v jeho péči. Nyní zbývalo jen ohlídat, že žádný rituál neproběhne a ona se dožije dalších narozenin. Něco takového by nemělo být obtížné. A pokud bude mít ta dívka zájem, může ji po skončení akce vzít s sebou na planetu Zemi. Žádný únos, jen... diplomatické jednání? S jejími rodiči se určitě domluví lépe než s tím uslintaným vlkem.

Astra návrh týkající se návštěvy jeho domova přivítala s podobným nadšením jako zmrzlinu v posteli. Tato záležitost tak mohla být prohlášena za vyřešenou. Nyní už jen zbývalo podívat se na zoubek kručícímu žaludku, který jej trápil už od včerejšího večera a takto po ránu pouze získal na naléhavosti. Již pár hodin nic nejedl a bylo to slyšet.

A tak se společně vydali do lodní jídelny. Nebo spíše Astra vedla cestu a on ji následoval, přičemž se snažil držet si od ní zdravý odstup. Jenže než se nadál, už ho držela za ruku.

Dívka si počínala velice šikovně. Nejprve si jen prsty nenápadně udělala cestičku do jeho dlaně, a když viděla, že nijak neprotestuje, bez varování se mu pověsila na paži. Přitom neustále šveholila o tom, co si dají k snídani. Zdálo se, že lodní jídelna nabízela širokou škálu specialit z různých koutů vesmíru a Xavier tak upřímně doufal, že objeví i něco známého ze Země. Třeba pořádné pivo! Ne k snídani, přirozeně. Ale později, k obídku, to by šlo!

Jenže výsledek jej zklamal podobně jako předtím stav kajuty. Stůl v jídelně, odkud si mohl každý nabrat, co hrdlo ráčí, sice praskal pod dobrotami, ale k čemu mu to bylo, když nic z toho nepoznával? V těch nádobách mohly být džusy, ale zároveň se tam třeba nacházel i jed. Vždyť kde je psáno, že co zachutná vlčímu muži, musí chutnat také představiteli lidské rasy?

Nakonec se rozhodl, že sáhne po tom nejmenším zlu. Cereálie. Vypadaly a chutnaly přesně jako müsli, které si pamatoval z domova. Jen na mléko si netroufl. Při jeho štěstí by místo od krávy pocházelo od nějaké osminohé potvory.

„Koukají se na nás," zamumlal, zatímco se lžicí přehraboval v misce.

„Ano," pousmála se Astra a s klidem se zakousla do ovoce, co si předtím nandala do misky.

Vypadalo to jako kousky jablek a bobulky hroznů. Možná se dokonce jednalo o „bezpečnější" jídlo, než jaké měl on. Příště je musí zkusit taky.

„Povídej mi o planetě Zemi, Xave," zaprosila a on s podivem povytáhl obočí.

„Jaké ‚Xave'?" ušklíbl se. „Odkud jsi zase tohle sebrala?"

„Tvůj TAFPIN zmínil, že ti tak říkají doma. Líbí se mi to: Xav. Zní to mile. Kamarádsky."

„A že zrovna my teď kamarády vážně potřebujeme, což?" povzdychl si, když pohledy vpalující se mu do zad neslábly, ale spíše naopak.

Jako by se mu ten vedoucí Skirčan snažil udělat díru přímo do páteře.

„A jaký je tvůj domov?" pokračovala Astra ve vyptávání a dala si do pusy pár hroznů. „Vážně se Zemi přezdívá ‚Modrá planeta'?"

„Ano, i když jeden čas byla spíš šedá než cokoli jiného. Lidé ji hodně změnili, ale snažíme se to napravit. Jenom to jde těžce, když jsme roztroušeni všude možně," zamručel a dal si další lžičku cereálií, které s lehkou nechutí rozchroupal.

„Ale tvá rodina na Zemi žije, že?" pokračovala Astra s nadšenýma očima.

„Ano, ano, a já vlastně taky. Když teda nepracuju. Obvykle jsem totiž vázaný k vesmírné stanici. Žižka-8, jestli znáš."

„Opravdu? To zní jako dobrodružství!" výskla a on se jen tiše uchechtl.

„Ani ne, spíš jsem jenom seděl u počítače. Hodně jsem četl, psal, počítal, zkrátka tyhle věci. K tomu tvému dobrodružství jsem přičichl jenom jednou a... Na tom vlastně nezáleží," mlaskl a mávl nad tím rukou, jenže Astra se domáhala pokračování.

„Povídej," pousmála se a se zájmem se k němu nahnula. „Že by nějaká velká vesmírná bitva? Nebo záchrana princezny?"

„Tak nevím, jestli bych to nazval přímo ‚záchranou'. Spíš jsem se musel prostřílet rojem skal. Naplánovat cestu a dovést zpátky domů pár chlapů."

„Princezen!" opravila ho Astra se smíchem.

„Třeba," ušklíbl se a nervózně se podrbal za uchem. „Ale nenech se tím zmást, Astro. Já nejsem hrdina, nikdy jsem jím nebyl. V životě jsem se nepral a hodnost plukovníka jsem stejně dostal jenom kvůli protekci. Alespoň tak si to většina lidí od nás myslí."

„Ale ne," zasmála se a zlehka ho chytila za ruku. „Ty JSI hrdina, Xave! A co, že jsi nikomu neublížil? O to je to lepší. Třeba Skirčané... Otec s nimi má skvělé vztahy, ale já se jich bojím. Ty ostré zuby, drápy... Děsí mě. Mnohem radši mám gufaly. Jako malá jsem na nich jezdila. A co ty? Máte doma gufaly?"

„A to má být něco jako kůň?"

„Ne, ne, žádný kůň. Jak bych to jen... Znáte sasky?"

„A to je zase co? Nějaká ryba?" zasmál se, jenže ona jen mrzutě zavrtěla hlavou.

Poté se ho bez jediného slova pustila a na tváři se jí přitom držel přísný výraz. Jako by v tu chvíli její oči přímo křičely do světa: „Jaká ryba, ty blázne?"

„Dobře, tak mi dej něco víc," povzdychl si Xavier, když ani jeho další tipy v podobě ‚velbloud' a ‚klokan' nepadly na úrodnou půdu. „Nemůžeš tady tahat slova jako z kouzelnýho klobouku a čekat, že to pochopím! Navíc, už mi došly nápady. Jestli na tom můžete jezdit a není to kůň, tak už nevím. Měl by to být kůň!"

„Ne-e, saska je víc... elegantnější? A žijí v lesích, sasky žijí v lesích."

„Takže třeba jelen?" zkusil Xavier své štěstí a Astra zpozorněla.

„Hmm? A co je to ten jelen?" zeptala se a dala si do pusy jednu z bobulí. „Jak vypadá?"

„Jako takový hubený kůň a žije v lesích. A na hlavě má parohy. Podobný má i ta vedoucí od divoženek, co sedí tamhle."

Astra se otočila a se zájmem pohlédla na ženino paroží. Poté se obrátila zpět na Xaviera.

„Ano, jelen. To bude ono! Jen gufalové jsou o něco větší a mají barvu půdy po dešti. Ty chováme, domestikujeme," sdělila mu s hrdostí. „A sasky jsou zase menší. Mají barvu písku, takže jsou v lesích dobře vidět a snadno se loví. Jsou výborné s bramborem!"

„Hezký, ale co je to ta ‚barva písku'? Myslíš tím žlutou?"

„Nevím, my barvám nedáváme jména. Vy ano?" podivila se, zatímco žvýkala kousek mimozemského jablka.

„Že váháš! Máme žlutou, oranžovou, modrou, zelenou, růžovou... Je toho fakt dost. Jak to bez jmen zvládáte?"

„Vlastně docela jednoduše. Nepotřebujeme pro ně názvy, stačí nám jen pocity a přirovnání. Máme barvu, která je jako tráva, další zase jako obloha bez mráčku a jiná připomíná nebe před bouří. Je to úplně jednoduché a srozumitelné!"

„Jak pro koho. Ale pravda, já zapomněl, že jste vlastně mimoni," ušklíbl se Xavier a princezna si uraženě překřížila paže na hrudníku. „Ale no taaak. Neříkej, že trucuješ!" zasmál se. „Vždyť jsem nic strašného neřekl!"

„Ne, jen si děláš legraci z naší kultury," zamručela. „Spousta ras barvy nepojmenovává, jedná se o zbytečnost. A tvůj TAFPIN mi sdělil, že i u vás žijí lidé, kteří mají stejný přístup. Vlastně nám jsou velice blízcí, bližší než kdokoli jiný na této lodi."

„Fakt? Že je neznám," zamručel a zabořil lžíci do cereálií. Chutnaly jako písek. Tak hrozně suché...

„Nechceš?" Astra změnila téma hovoru a posunula k němu misku s nakrájeným ovocem. „Bezpečné pro Akwantufany i pozemšťany."

Xavier přikývl a s menší nedůvěrou si vzal kus, který mu připadal nejvíce známý. Bobule hroznového vína. Snad. Opatrně ji skousl a na tváři se mu objevil úsměv plný úlevy. Asi právě našel ztraceného příbuzného vinné révy.

Spokojeně žvýkal, a kromě ostrých pohledů Skirčanů, které mu mířily na záda, vnímal i jeden pobavený pár očí, co mu hypnotizoval tvář.

„A proč sis jako možného ochránce vybrala zrovna mě, Astro?" chopil se slova a stiskl kousek ovoce mezi prsty. Měkké, přesto křupavé, a tak akorát šťavnaté.

„Proč myslíš?" zazubila se na něj, zatímco si dlaněmi podpírala bradu.

„Netuším."

Vlastně nedokázal přijít na jediný důvod, proč by mu měla ta dívka důvěřovat životem. Dětem nerozuměl. Miminka na něj obvykle jen vyděšeně kulila oči, zatímco větší děti se raději schovávaly za rodiče, než aby s ním vedly nějaký rozhovor. A pokud by Xavier vkročil na dětské hřiště, jistě by ho z něj do minuty zase vyvedli. Možná by si i udělali jeho fotku, kterou by tam pověsili pro výstrahu.

„Je to kvůli Toustovi?" řekl nakonec a Astra se zachichotala. „Hele, já to myslím vážně! Tyhle hračky mají děti rádi, ne? Mluvící strojek a podobný blbiny."

„Zjistila jsem si o tobě pár věcí, Xave," odpověděla mu s nesmělým úsměvem a on zpozorněl. „O té záchraně princezen i o tom, co jsi dělal předtím. Většinu času jsi proseděl v kanceláři a pomáhal s analýzami a plány. Kancelářská krysa, tak se vám na Zemi přezdívá, že?"

Přikývl, byť se mu ten termín zrovna dvakrát nepozdával. Nemusel být hned nazýván hlodavcem jen proto, že rozuměl papírům a liboval si ve formulářích. Čísla nelžou, je v nich svoboda i řád. Dávají domov a bezpečí. Pokud by měl být nazýván krysou, pak se číselné údaje staly jeho sýrem.

Servírovaly se na lodi i mléčné výrobky? Najednou dostal chuť na grilovaný hermelín.

„Přesto jsi v sobě našel sílu a vydal se zachránit svou jednotku!" pokračovala Astra přívětivým hlasem a sevřela mu ruku o něco silněji. „Nikdo jiný si do toho roje meteoritů netroufl, jen ty. A to jsi tam ani nebyl nejlepší letec!"

„Hele, a kdo ti zase tohle napovídal?" vyhrkl s lehkou ukřivděností, ale poté se těm slovům jen zasmál. „Máš pravdu. Normálně by mě do akce nikdy neposlali, jenže jsem jako jediný dokázal přijít s nejbezpečnější cestou ven. Našel jsem kameny, které svým rozštěpením nemohly způsobit větší škody. A vzhledem k proměnlivosti jejich letu nestačilo ty údaje poslat dál. Musel jsem se tam vydat."

„Stal ses jejich mečem i štítem," přikývla Astra.

„Jednou, a také naposledy, podotýkám. Jak jsem řekl, nejsem žádný hrdina. Jen jsem měl štěstí."

Jakmile to dořekl, stáhl si obě ruce k sobě. Zvláštní, ta dívka po něm neustále šmátrala, jako by představoval její hračku, nebo něco podobného. Ten kontakt mu přišel zvláštní, pro muže nevhodný. Musí to nějak omezit.

„A štěstí přeje připraveným," usmála se Astra a se zvědavým pohledem se rozhlédla kolem. „Co podnikneme teď?"

„Netuším. Touste?" obrátil se na displej, který k němu okamžitě přilétl. „Kolik hodin zbývá, než celá tahle šaškárna skončí?"

„Definujte pojem ‚šaškárna', pane."

„Myslí tím zničení mého domova," vysvětlila Astra s úsměvem a Toust se za ní natočil.

„Probíhá aktualizace. T-mínus 62 hodin, 8 minut. Pojem ‚šaškárna' byl přidán do slovníku. Synonymum: ‚zničení domova'."

„Díky, Touste. Tvé lingvistické schopnosti vyřešíme později," zamručel Xavier a pohlédl k oknu.

I jídelně dominoval pás tlustého skla, odkud mohl vidět planetu Akwantufo v celé své kráse. Působila tak čistě a nevinně. Žádný šrot kolem ní nelétal, její obyvatelé zřejmě vymysleli, jak to provést, aby udrželi oběžnou dráhu čistou. Nebo možná jen vynaložili více sil, aby odpad vystřelili daleko, předaleko a nechali ho bloumat nekonečnem.

„Navrhuji se ještě trochu prospat," dodal a přejel si po displeji náramku, aby zkontroloval harmonogram. „A... sakra."

„Co se děje?" hlesla Astra, ale aniž by čekala na odpověď, tak se vydala ke stolu s jídlem.

I ona měla náramek s překladatelským okruhem a dalšími „serepetičkami", které jí pomáhaly s orientací na lodi, jen ho místo na pravé ruce jako Xavier nosila na levé. Nyní mu však pozornost nevěnovala.

Astra se zaměřila na misku s bonbóny, co stála na stole o kus dál. Nenápadně si pár z nich skryla do kapsy. I přestože jí loď, a tedy i vše na ní, patřila, snažila se tak činit co nejtišeji. Takový malý, dětský zlodějíček.

„Alfréd nám dal jen dvanáct hodin volna s tím, že potom máme zamířit rovnou do zasedačky," odpověděl Xavier, zatímco ona již žužlala pár gumídků. „A jak se na to koukám, máme už jenom osm minut. To si ani nestihnu pořádně dojít na záchod!" zanaříkal a vstal, odhodlaný využít těch pár minut svobody na maximum.

Tehdy však do někoho vrazil. Lehce vlhký čumák společně s důležitým zavrčením mu ihned prozradil identitu narušitele jeho osobního prostoru.

Ten záchod už nestihne.