K partičce TUVE si nechali přinést i nějaké to občerstvení a už to jelo. Zábava. Smích. Radost. Netrvalo dlouho a jejich hra přilákala i další páry očí. Či spíše bytosti, u kterých si Xavier domyslel, že nějaké oči mají.

Jako první k nim nakoukl kovový Levandule. Ani se nesnažil pohybovat tiše nebo opatrně. Zkrátka vešel do otevřených dveří, které za sebou drobný droid s nyní již prázdným tácem zanechal, a věnoval jim jeden dlouhý, zkoumavý pohled.

„Co tu děláte?" zeptal se jich hlubokým hlasem, který však nezněl přísně, spíše zvědavě. Jako by se ta tunová bytost vrátila zpět do svých sedmdesátikilových dětských let.

„Hrajeme TUVE, chcete se přidat?" odpověděl Xavier, který se nyní snažil poznat, zda Levandule blafuje, či ne. „Hmm, říkáš pravdu."

„Jak jste to poznal, plukovníku?" povzdychl si obyvatel akvária se smutnýma očima.

„Protože pravdu říkáš prakticky každé kolo," zachechtal se Blop, a poté se i on obrátil na nově příchozího. „Tak co? Přidáš se k nám? Buď dovnitř, nebo ven, kamaráde. Dovnitř, nebo ven."

„Aha, já... Přidám se. Samozřejmě, že se přidám," zamručel rytíř a s těžkými, kovovými kroky došel až ke stolu, kde usedl na volnou židli vedle Astry.

Nábytek lodi sice působil plastovým dojmem, ale muselo v něm být něco víc, protože sedátko pod tou vahou ani nezaskřípalo. Žádné zavrzání, žádná známka nestability. Určité vyztužení tu zkrátka muselo fungovat, ale zase se nemohlo jednat o nějaké těžké kovy, když se židlí mohla bez problémů manipulovat i Astra.

Buď měli obyvatelé planety Akwantufo extra odolný nábytek, nebo byly jejich děti obdařeny nadlidskou silou. A po zážitku s utaženou kravatou by Xavier přísahal, že se jednalo o druhou možnost.

A tak přibyl nový hráč a hra mohla pokračovat. Deseti bodů jako první dosáhl Blop. I přestože se podobal hromadě slizu, tak měl zjevně extrémně vyvinuté cítění na poznání pravdy. Kdoví, jestli kromě miliónů oček a zvukových senzorů nedostal do vínku také nějaké zařízení na posílení intuice. Mohlo by se to v této hře počítat jako podvod? Doping?

Po nějaké době za nimi dorazily i tři divoženky. Vedoucí byla zahalena v rudé, její dvě kolegyně pro změnu v zelené. Jak jen to Toust říkal... Nešlapat na látku, je součástí těla?

Okamžitě si stáhl nohy víc pod židli, aby měl jistotu, že jim na ty závoje vážně nedupne. Vedoucí divoženka něco zagestikulovala a překladatelský okruh jim sdělil podobnou otázku, jakou měl předtím i jejich kovový předchůdce:

„Co tady děláte?"

A stejně jako rytíř byly i ony přizvány ke hře. Jen s tou změnou, že vystupovaly jako jeden tým, místa u stolu jim pomalu docházela. A tak se vedoucí posadila mezi Xaviera a Blopa, zatímco její družky zaujaly místo za ní, a mohlo se hrát dál.

Krátce po divoženkách dorazil i ten podivný oživlý stín, se kterým však Xavier za celou dobu vedl pouze jeden rozhovor a nedokázal mu tak přijít na jméno. Jak jen to bylo... Luigi?

„Luigi" se však do jejich hry nakonec nezapojil. Čas v sále strávil tichým pozorováním, a i když mu několikrát nabídli, že se pro něj jedno místo určitě najde, slušně je odmítl. Pouze mlčky sledoval jejich počínání.

Další partii ovládly divoženky, které deset bodů nasbíraly až s chirurgickou přesností. Prakticky nechybovaly! A i když jim Blop sdělil, že si pro titul nejlepšího hráče TUVE opět dojde, zdálo se, že svým slovům nedostojí. V následující hře totiž začalo překvapivě dominovat duo Astra a Ulin.

Skupina hráčů se za tu chvíli slušně rozrostla, přesto Xavierovi přišlo, že někdo chybí. Někdo hodně důležitý. Při té myšlence mu pohled padl na dveře, které se jako na povel otevřely. A odkryly mu výhled do chodby, kde se objevil osamocený Hafhaf.

Již otevíral ústa, aby jej přizval ke hře, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Pokud za nimi ten vlčí otrapa chce, tak ať jim to řekne narovinu. Jenže Hafhaf nepromluvil, pouze na něj tiše zíral. A Xavier mu ten pohled velice rád oplácel. Stejně jako on si jen mlčky překřížil ruce na prsou, přimhouřil oči a vyzýval ho k dalšímu rodeu.

Zrovna byla na tahu Ulin, avšak hlasy plnící místnost se mu začaly ztrácet stejně jako ostatní zvuky. Smích, ťukání o desku stolu, odkašlávání... Nic z toho neexistovalo. Zůstali jen oni dva a jedna tichá výměna ostrých pohledů. Kdoví, jak dlouho by tento souboj jeden na jednoho v „civění" prováděli, kdyby za nimi nepřišel Alfréd a nevysvobodil je.

„Podává se oběd," oznámil jim android a namířil paži k jídelně. „Poté bude následovat dvouhodinový odpolední klid, než přejdeme k další části programu."

„A tou bude, co přesně?" zeptal se Xavier, zatímco Skirčan již mířil k jídelně.

Zřejmě si chtěl zabrat své místečko, což byl vlastně výborný nápad.

„V harmonogramu ji najdete jako ‚Hvězdný závod', pane plukovníku," odpověděl Alfréd a vykročil k jídelně. „Následujte mě, prosím."

Xavier si zachmuřeně sbalil kostku do kapsy, ale dále nic nenamítal. Hra mohla být prohlášena za skončenou, všichni mířili k jídelně, jen se jejich dvojice za tu dobu stihly jaksi proměnit. Vedoucí divoženka nyní o něčem komunikovala s rybím Levandulem, přičemž oba do rozhovoru výrazně zapojovali paže. Jako by tu cestu do jídelny chtěli společně protancovat.

Blop se dal pro změnu do řeči s „Luigim", kterého však několikrát oslovil jako „Lyksi".

Tak takhle se jmenoval! A kovový Levandule byl do jídelny veden Astrou, která ho držela za ruku a něco mu švitořila. Xavier jí moc nerozuměl, ale zcela jasně slyšel slova jako „různé země" a „Miss". Dívka se tvářila spokojeně, dokonce by přísahal, že i ten rytíř vedle ní celý zářil. Metaforicky a doslova. Musel používat úžasnou leštěnku.

„Tak pojď, Xave!" pobídla ho Astra a zamávala na něj volnou rukou, kterou přijal.

Do jídelny tak všichni vcházeli jako vítězové.

---

Připravte se, po příští kapitole na řadu přijde vesmírný závod! Xavík, Hafhaf a ještě pár závodníků se utkají, aby ukázali, že to oni jsou na llodi Sindibád jedničky! Zvlášť Xavier do toho půjde s nasazením odhodlaného pozemšťana!