Xavier se u snídaně posadil ke stejnému stolu jako v den předtím. Hezky u stěny, kde na něj čekala dvě místa. Žádní sousedé, minimum hluku. Nikým a ničím nezastíněný výhled do temnoty vesmíru. Zkrátka paráda.

Tentokrát si ze švédského stolu, kterému se na lodi Sindibád jistě přezdívalo jinak, nabral misku různorodého ovoce jako předtím Astra a do skleničky si nalil džus. Pomerančový, nebo něco na ten způsob. Chutnal výborně. Jako, no, pomeranč.

Přirozeně si ke každé z položek raději nenápadně přičichl, aby měl jistotu, že se opravdu jedná o jídlo a pití, na které je zvyklý. Že ho to nezabije, ani nějak nepohmoždí. Co třeba jedl ten kovový Levandule, který ho tehdy málem přiškrtil? Hřebíky?

Alespoň na tom byl o něco lépe než sklenička z trpasličí planety Eris, tu už jednou málem vypil. Raději si ani nechtěl představovat tu bezmoc, která musela vyslankyni „zaplavit", když byla vydána na milost a nemilost ostatním. Na zasedání, kam byli puštěni jen vedoucí delegací, ji smrt vypitím hrozila prakticky každou chvíli. Snadno by se mohla potkat se svým koncem. Nebo s myčkou.

Po snídani se nechal za pomoci Alfréda dovést do jednacího sálu, který se však od jejich předchozího lišil, a to zejména, když přišlo na jeho velikost. Místo důstojného prostoru, kde předtím předváděli to své obíhání, se opět ocitli na jakési „marodce". Jako by pro ně organizátoři nemohli postrádat místnost s pořádnými rozměry. A jistě, podobné zacházení čekal, přesto byl z výsledku zklamaný.

Výhledu nyní vévodila hvězda Sisire. Zářila rudě, krvavě rudě. Jako by snad zuřila. Přísahal by, že má ta koule žhavých plynů každou vteřinu bouchnout. Snad jsou ty štíty kolem lodě Sindibád připraveny na všechno, i hvězdný hněv.

„Posaďte se. Dojdu pro ostatní členy," oznámil mu Alfréd, a aniž by čekal na odpověď, již stál na chodbě.

Xavier přikývl a přešel k bílému, kulatému stolu, který obešel ve snaze najít si dobré místo. U jídelny se mu to poštěstilo, tak proč si neudělat radost i tady? Jenže se nemohl rozhodnout. Jednalo se o prokletí těch, co přijdou první. Najednou měl tolik možností!

Mohl si sednout zády k oknu a vidět tak na nově příchozí. Nebo by bylo lepší posadit se ke dveřím a mít výhled z okna? Případně se může posadit na bok. Ale to by se zase musel neustále ohlížet a bolelo by ho za krkem.

„Už se nemůžu dočkat, až si se všemi popovídáme!" zasmála se Astra a zmocnila se toho nejbližšího místečka, které se jí naskytlo.

Na židli seděla jako malé, rozdováděné dítě. Zkrátka jen tak, halabala. Zezačátku sice měla chování dospělého, alespoň co se stolování týkalo, ale nyní, když se uvolnila, chovala se jako každé druhé dítě. Neustále ho chytala za ruku, hlasitě se smála, pokřikovala, říkala, co si zrovna myslí, vyptávala se na svět kolem a když přišlo na její střevíčky... Vážně je měla položené na sedadle?

„Dej si ty nohy na zem," napomenul ji a ona okamžitě poslechla.

Zprudka se narovnala a složila si ruce do klína. Jako by opět skládala nějaký šílený slib mlčení a rovných zad.

„Neříkal jsem, že se máš chovat jako robot," dodal s povzdychem, když viděl, jak ho dívka tiše pozoruje a drtí si rty mezi zuby, aby náhodou nepromluvila.

„Dobře, Xave," pípla na srozuměnou a zvesela zabimbala nohama ve vzduchu. „Kde jsou všichni?"

Stejně jako Xavier se i ona rozhlédla po sále. Bílé stěny, bílý strop pokrytý jasnými zářivkami, dlouhé okno poskytující jim výhled do temných hlubin vesmíru, čistá podlaha, která na první pohled působila, jako by byla vyrobena z mramoru, jen tak moc neklouzala, a poté dveře, které se za Alfrédem zavřely a již neotevřely.

„Nevím, ale určitě přijdou," povzdychl si Xavier a přisedl si k ní.

Prsty zabubnoval o stůl, a poté si opět ulízl vlasy k hlavě. Stejně tak se pokusil o úpravu kravaty.

„Mám ji rovně?" zeptal se a Astra se na něj otočila.

„Ne. Chceš pomoct?"

Přikývl a tehdy se mu kolem kravaty obtočily prstíky, co se ji pokusily povytáhnout výš. Astra přimhouřila oči, soustředila se. Na její tváři viděl odhodlání, které mohl mít snad jen Napoleon během dobývání. V jednu chvíli zatáhla tak silně, až musel sám přiložit ruku k dílu.

„Dobře," vydechl a vložil prst mezi její ruku a kravatu.

V tváři začínal být rudý jako hvězda Sisire, ta dívka měla slušnou sílu. Pokud by ji nezastavil, vážně by ho mohla uškrtit.

„Tohle stačí, děkuji," dodal a Astra mu věnovala spokojený úsměv od ucha k uchu.

Netrvalo dlouho a do dveří vešel dlouho očekávaný spolek velvyslanců. Nejprve Alfréd, který v rukách nesl skleničku, poté se dovnitř vsunul Blop, a nakonec za nimi zajel rybí Levandule, jenž se jako obvykle nacházel ve svém pojízdném akvárku.

„Nyní jste všichni," oznámil jim Alfréd, když položil skleničku naproti Xavierovi. „Pokud byste něco potřebovali, zavolejte."

Xavier poděkoval a nechal Blopa, ať odnaviguje pana Akvárko ke stolu. Levandule měl pravdu, vážně se s tou věcí příšerně parkovalo.

„Astro, odstrč, prosím, támhle ty dvě židle," pokynul dívce, která okamžitě vyskočila na nohy a obě židličky vcukuletu odsunula, aby si k nim mohli přisunout.

„Děkujeme vám," zasmál se Blop, když se ke stolu nasunul i on. „No, není to krásné, Levandule? Takové pohodlí. Takový komfort. A proč, že tu vlastně jsme? Bude nějaká oslava?"

„Také by mě zajímal smysl našeho setkání," přitakal Levandule.

Pouze sklenička mlčela. Nebýt kroužku kolem jejího dna, mohl by ji náhodný kolemjdoucí považovat za zapomenuté osvěžení. Že by se už stihla urazit?

„Zavolal jsem si vás sem, protože jsem doufal, že bychom společně mohli utvořit jakýsi pakt," začal Xavier a po této větě se setkal s překvapeným zalapáním po dechu. Alespoň ze strany Blopa. Levandule na něj jen mlčky třeštil oči a sklenička ze sebe vydala pouze ženské: „Hmm." U něhož si nebyl jist, zda je souhlasné, nebo ho zkrátka jen soudí.

„Věřím tomu, že naše domovy mají co nabídnout," pokračoval, zatímco nespouštěl oči z obecenstva, a to zase z něj. „Tuto ‚poradu' bych tak rád věnoval tomu, že zjistíme, jaké poklady se u nás skrývají a uzavřeme spolu dohodu."

„Mluvíte zde o uzavírání dohody," ozvala se sklenička. „A co přesně by tam stálo? Bude se to podepisovat? Do jaké míry je ten dokument závazný? Je možné po nějaké době odstoupit? Jaké konkrétně tam budou podmínky? Hrozí sankce za jejich nedodržení?"

„Ehmmm, to všechno jsou moc dobré dotazy," pousmál se Xavier a nervózně se podrbal za uchem. „Abych pravdu řekl, náš ‚pakt' prozatím nemá pevně danou formu, tu bychom si dohodli. No, a z hlediska závaznosti a sankcí... Žádné pokuty nehrozí. Pokud vaši nadřízení řeknou ne, pak zkrátka ne. Ale cílem dnešního sezení není udělat nějakou politickou alianci."

„Že ne?" podivila se sklenička.

„Ne, jak jsem řekl na začátku: ‚Věřím, že naše domovy toho mají mnoho k nabídnutí.' Jak všichni víte, jsem z planety Země. Naší předností je oceán, zabírá víc než 70 % jejího povrchu a věnovali jsme více jak století jeho čištění a obnově jeho flóry i fauny, takže je, no, zase modrý. Což je fajn, ne, že ne. Také máme nerostné suroviny, které se nám v posledních několika letech daří synteticky vyrábět. Zvlášť indium, co se používá na dotykové obrazovky."

„Zní to, jako že má planeta Země vše, po čem tady všichni touží," vložil se do konverzace Blop. „Proč tedy ztrácíš čas s námi, a nesedíš s těmi výš?"

„Asi to má co dočinění s naší reputací," nadhodil Xavier s lehkým úsměvem.

Lidé se svou objevitelskou náturou nijak netajili. Vyráželi do všech možných i nemožných koutů vesmíru a vyhledávali různé formy obohacení. Někdo vědomosti, jiný finance. Možná proto je ostatní formy života nechovaly příliš v lásce. Museli před nimi vypadat jako otravná havěť, která se naštve všude. Horší než švábi.

Lidé si zkrátka potrpěli na objevování a dobývání. Ať už se vydali kamkoli, Mars, Jupiter, či jakákoli exoplaneta, pokaždé se většina objevitelů a osadníků poddala své „přirozenosti". Zajímali se o zisk. A Xavier dle všeho nebyl jiný. Hafhaf zmínil, že „smrděl stejně jako oni". Mohlo to mít nějakou souvislost? Načichl stejnou touhou? Byl řízený podobnými pudy?

Sám netušil, co vlastně hledal. Po čem toužil. Stejně jako ostatní, i on měl uvnitř sebe určitý pohon, který mu dával sílu dožít se dalšího dne. I on se hnal za ziskem, jen stále netušil jakým. O politickou moc mu určitě nešlo, tím si byl jist. Pokud by měl vymyslet slovo, které jej vystihuje, pak politik by bylo asi tím posledním, s čím by přišel.

Zatímco ostatní hosté lodi Sindibád měli dle všeho potřebné vzdělání a vystupovali na úrovni, jemu znalosti diplomacie zcela chyběly, což mu Hafhaf nezapomněl neustále připomínat.

Xavier vlastně do této chvíle vůbec netušil, co se od něj očekává. Mezi těmi vyslanci si přišel ztracený. Každý měl za sebou jistě mnoho podobných setkání, zatímco on... Plácal se v tom. A jeho jediná záchrana, jediné lano, byl drobný monitor, co většinu času žvanil o Miss nebo odloženém fotbalu na Marsu. Kvalitní společník, jen co je pravda.

Jeho neznalost mu však dopřávala i jistou výhodu. Možná proto na něj Hafhaf neustále nasazoval. Pokud člověk nezná hranice, pak neví, co je možné a co nemožné. U znalého diplomata mohl každý snadno předpokládat jeho další kroky. V případě Xaviera aneb vyslance-začátečníka se plán hledal s obtížemi. Neporazitelný trouba, alespoň tak by se popsal. Může cokoli a ostatní ho jen těžce zastaví.

Kdoví, co si vedení myslelo, když ho sem posílalo. Třeba od něj vážně neměli žádná větší očekávání a jen doufali, že nikoho neurazí, nikomu nevyhlásí válku, a zase se jim vrátí domů. A když to vzal kolem a kolem, maminka na něj mohla být náležitě hrdá. I přes poněkud hrbolatý start se mu dařilo neutrhnout si větší ostudu. A nyní se měly věci opět o něco zlepšit.

Spokojeně se rozhlédl po přísedících. Tohle se mu povedlo. Zařídil setkání velvyslanců. Dal dohromady nevšední bytosti z různých koutů vesmíru a nyní mohli společnými silami přijít s nápady vedoucím ke změnám. K dobrým změnám. Jen on, hromada slizu, ryba, mluvící sklenička a princezna. Zkrátka tým snů!

Netrvalo dlouho a jejich úsilí přineslo ovoce. Společně vytvořili seznam různých kvalit, které mohly jejich domovy nabídnout. Levandule jim pověděl něco více o omylech, těch chlupatých bytostech, co moc rády pracovaly, protože se díky tomu zahřívaly a vygenerované teplo si dokonce mohly uložit na horší časy.

Vzhledem k tomu, že pracovních nabídek na měsíci Ganymede bylo pomálu, tak by spolupráce s jinou planetou, či planetami, mohla mnohým z nich výrazně zlepšit úroveň života.

Planeta Blop se pro změnu ukázala být skvěle umístěným domovem, který mohl sloužit jako slušný dopravní uzel. Navíc, Blopovy „oddělené části" se schopností rychlého, bezchybného návratu, ke kterému navíc nepotřebovaly žádná vesmírná plavidla – dle jeho slov se jednalo jen o „takové vžúm" – by mohly nádherně pomáhat v orientaci. Všechny cesty vedou k Blopu! Prakticky se nedalo zabloudit!

Jen sklenička nedokázala na nic přijít. Trpasličí planeta Eris se nenacházela na rušném místě, neměla žádné zajímavější suroviny ani další živočišné druhy. Zkrátka nic.

„Omlouvám se, ale nakonec se vašeho paktu asi nezúčastním," povzdychla si, zatímco na ni ostatní upírali lítostivé pohledy.

„Určitě na něco přijdeme," chopil se slova opět Xavier a zamyšleně se podrbal ve vousech. „Žádné strachy, paní... Jakže se vlastně jmenujete?"

„Hmmm?"

„Víte, já vám v hlavě pořád říkám ‚sklenička', ale hádám, že jste spíš tou kapalinou uvnitř. Tedy bez urážky, nechci působit nezdvořile."

„V pořádku," odpověděla a Xavier by i přísahal, že se na něj vyslankyně usmála.

„A ano, máte pravdu. Jsem ta tekutina. Má originální forma je v podobě bubliny, ale kvůli bezpečnosti mi nařídili zdržovat se pouze ve sklenici. Báli se, abych jim tu něco omylem nezkratovala, nebo tak. Z toho důvodu jsem se ocitla v podobném vězení jako zde vyslanec z měsíce Ganymede. Jen s tou výjimkou, že mi ani kolečka nedali."

Poslední větu jim sdělovala s náležitým odfrknutím, přičemž se ve vodě zformulovalo několik bublinek, které rozladěně putovaly nahoru. Opět se dostala do módu vesmírné důchodkyně a Xavier tušil, že pokud nechtějí poslouchat několikaminutový monolog o tom, co je a není fér, pak musí urychleně zasáhnout.

„No, a vaše jméno?" vrátil se zpět k tomu důležitému. „Jak vám můžeme říkat?"

„Mé jméno byste nevyslovili, aniž byste si přitom nezpřelámali jazyk. Říkejte mi Ulin, takto mě oslovují poddaní."

„Dobrá, Ulin. Rád vás poznávám," přikývl s úsměvem. „A nebojte se, my už něco vymyslíme. Možná nám pomůže malá hra, díky které se třeba i lépe poznáme." Jakmile to dořekl, vytáhl z kapsy kostku, u které až do poslední chvíle netušil, že ji použije. „Je libo partičku TUVE?"

---

Kdo myslíte, že v této hře vyhraje? Usměje se štěstí na Xavíka? Zjistíte již brzy na vašich displejích. :3