Xavier se stihl probudit ještě před Toustový budíčkem a pořádně si zívl. Protáhl se, záda ho bolela, jako by spal celou noc na špatné straně postele. Zamyšleně mlaskl. Nepřišlo mu, že by se něco změnilo. Matraci měl pořád stejně měkkou, tak proč... No, počkat! Vždyť na posteli přeci neměl co dělat!

Polekaně sebou cukl. Sám se nabídl, že stráví noc na podlaze a Astra může spát v posteli místo něj. Tak proč ji nyní sdíleli? Ihned zkontroloval, jak je oblečený. No, jistě. K žádné hygieně ani převlékání se do pyžama nedošlo. Musel páchnout jako opice.

Nenápadně se zvedl z postele, když zaslechl její smích.

„Dobré ráno, Xave! Jak ses vyspal?"

„Ehm, dobře. Nebudil jsem tě?"

„Hmm? Ne, vlastně to bylo vážně příjemné. Budeme spolu spát i dneska?"

„Prosím tě, takové věci už neříkej."

„Co přesně? Že spolu spíme?" Astra s podivem natočila hlavu na stranu. „Ale vždyť je to pravda! Jsme spolu v posteli a tulíme se!"

„Pokud se to dozví tvůj strýček, tak už mi tu hlavu vážně ukousne," zamručel Xavier a vydal se do koupelny provést ranní očistu.

Po krátké (delší) sprše se usušil tím příšerným, hrubým ručníkem, protože si od Astry ten měkký z domova stále nevzal, a převlékl se do uniformy. Ta nyní zářila čistotou, dokonce i voněla. Přísahal by, že po levandulích.

Podíval se do zrcadla a upravil si vlasy. Snažil se vypadat jako ze škatulky, přeci jen ho čekalo to speciální zasedání, které si u Alfréda vydobyl. Kdyže to vlastně mělo vypuknout? Hned po snídani? Nebo až po obědě?

Při té myšlence mu zaškrundal žaludek. Oběd. Včera jej kvůli svému zranění a nedobrovolnému stavu bezvědomí vynechal. Prakticky celý den prospal, něco takového se vedení líbit nebude. Ale zase dělal jen to, co mu nařídila princezna.

Možná by mu mohla Astra vážně vypomoci v získání určité imunity. Pokud představitelka jedné z nejstarších planet ve vesmíru zavelí, že se odpočívá, tak se zkrátka odpočívá. Něco takového nemůže rozporovat ani vedení.

S lehce nespokojeným mlasknutím se chopil kartáčku a vyčistil si zuby. Naposledy zkontroloval, že mu vlasy drží na místě, a to i když až moc dobře tušil, že mu to oblíbené trio vlásků vepředu stejně nakonec pokazí. Ale kdyby se někdo ptal, tak se podobné účesy na Zemi nosily běžně. Zkrátka dokonalý zločin.

„Nějaké novinky, Touste?" oslovil svého pomocníka, když vešel zpět do ložnice a TAFPIN mu zakroužil kolem hlavy.

„Vědci zjistili přesnou velikost červů, kteří obývali planetu Zemi před dinosaury. Fotbalové utkání na Marsu bylo z důvodu nepřízně počasí odloženo o týden. Vaše matka vzkazuje, že jí k Vánocům nemusíte nic kupovat: stačí, když přijedete domů. Jsou známy výsledky Miss planety Země, kterou se stala –"

„Počkej, počkej!" zarazil ho Xavier a Astra mu věnovala nahněvaný pohled.

Zřejmě byla zvědavá, která žena je na planetě Zemi tou nejkrásnější, a on jí to takto překazil.

„Co jsi to říkal o mé matce?"

„A o té Miss?" doplnila ho s naléhavostí.

„Jak jako, že jí nemusím nic kupovat?" pokračoval Xavier pohoršeně. „Já se jí tady jak blázen snažím sehnat antigravitační pletací jehlice až z Jupiteru a ona mi pár dní před Vánoci řekne, že jí stačí jen můj návrat domů?!"

„Analyzuji. Pokud ženy tvrdí, že nic nepotřebují, obvykle po něčem touží," odpověděl Toust. „Doporučení: věnovat jí pletací jehlice z Jupiteru."

„Tak proč to neřekne hned?" povzdychl si Xavier a zadíval se na Astru. „Ženy. Kdo se ve vás má vyznat."

„Já se chci jenom dozvědět, kdo vyhrál tu Miss planety Země," špitla s prosebnýma očima.

„Titul Miss planety Země si odnesla pětadvacetiletá Maria z Filipín. Tato země získala nejvíce titulů Miss planety Země v historii. Na druhém místě zůstává Brazílie, na třetím Česká republika společně s Venezuelou a Středojižní Korejskou republikou. Čtvrté místo sdílí –"

„Jasně, Touste, díky za informaci," povzdychl si Xavier a Astra mu opět věnovala podrážděný pohled.

„Už jsi to udělal znova!" vypískla nahněvaně.

„A co zas?"

„Přerušil jsi Tousta a já nevím, jak to bylo dál," zamručela a zkřížila si ruce na prsou. „A vůbec, jak je možné, že Miss planety Země pochází z různých ‚zemí'? To ji obývá i někdo jiný než lidé?"

Jakmile to dořekla, vytáhla se na posteli do kleku a zvědavě se ke Xavierovi nahnula.

„Jsi člověk, že ano?" dodala a přimhouřila oči.

Měla obličej tak blízko, že mohl zahlédnout zlaté skvrny v jejích jinak zelených očí i drobné pihy. Pokud by chtěl, zvládl by jí i spočítat chloupky obočí.

„Ano, samozřejmě, že jsem člověk," protočil oči, „ale jsem člověk z České republiky. To je kus země, co je mým domovem."

„Ale domovem ti je i planeta Země, ne? Myslím tím celá!"

„Ano i ne. Spíš jsi občanem té země, kde se narodíš, a do ostatních jenom jezdíš na návštěvu."

„Takže to máte jako na měsíci Ganymede?" pokračovala Astra ve vyptávání. „Kdy Levandule žije pod vodou, zatímco chlupatí omyli obývají krátery? Máte také různé typy lidí? Nějaké chlupaté?"

„Hmmm." Xavier se důležitě zamyslel. „Tak vyloženě extrémně chlupatý národ nemáme, ale každý jsme jiný. Někteří jsou bílí, třeba jako já. A pak jsou černí, žlutí, teoreticky i červení. A teď, když nad tím tak přemýšlím, asi bych měl raději mlčet. Lidé tyhle řeči nemají moc v lásce."

„A co znamená bílí?" zaváhala Astra.

„No, to je barva. Ale počkeeej!" zasmál se a plácl se do čela. „Já úplně zapomněl, že vy barvy nevidíte!"

„Vidíme, jen je nemáme pojmenované," odfrkla Astra. „V tom je rozdíl."

„Jistěže."

„No, a co znamená, když je člověk bílý? Vypadá jako ty? To je bílá?"

„Bílá je jako sníh," začal opatrně, ale dívka rázně zavrtěla hlavou.

„Ty nejsi jako sníh."

„Tak jako porcelán. Nebo šlehačka."

„Ne, ne, ne," smála se, přičemž nepolevovala v zamítavém vrcení hlavou. „Tvá uniforma je jako šlehačka, ale ty ne. Jsi spíš jako puding, vanilkový puding, to je ono! Nebo mléko, když se v něm rozpustí cereálie!"

„Fajn, tak jsem jako puding," povzdychl si Xavier.

„Nebo mléko po cereáliích."

„Ano, ano, vyhrála jsi. Jsem ‚mléko po cereáliích'. A pak jsou lidé, co jsou jako hlína, nebo meruňková marmeláda. Někteří mohou mít kůži zbarvenou jako noc bez jediné hvězdy, jíní jako písek nebo naše včerejší horká čokoláda. Lidé mají mnoho barev."

„A proč?" zaváhala Astra a on jen ztrápeně pohlédl na poletujícího TAFPINa.

„Touste? Zkus to tady Astře vysvětlit, já už takhle po ránu nemůžu. Je toho na mě moc."

Najednou si přišel, jako by byl zpátky na škole, kdy během tzv. sporů o Koreu musel skládat zkoušku z politologie. Každý den si poctivě zjišťoval, jaká „Korea" to zrovna vítězí. Zda Jižní, nebo Severní. A jako na potvoru musely tyto země dojít ke smíru jen hodinu před zkouškou. HODINU! Tehdy měl jako vyklepaný student, který v ruce neudrží ani láhev s vodou, zcela jiné myšlenky než kontrolovat nejnovější zprávy. Jenže jeho učitel výsledek věděl.

Xavier nakonec dostal za tři, a to jen proto, že si nedomyslel, jak takové spory států o území končívají. Obvykle se vytvoří státy nové. Severní Korea získala část území z jihu a stala se z ní Korejská lidově demokratická republika středu, zatímco Jižní Korea získala část severu a stala se z ní Středojižní korejská republika. A na tohle měl přijít v devatenácti?!

„Ale samozřejmě, pane. Úkol: ‚Vysvětlit důvody odlišnosti v barvě kůže lidské rasy princezně Astře.' Provedu," sdělil mu Toust a přelétl k dívce, u jejíž hlavy se dal do vyprávění.

„Lidé disponují melaninem, karotenem a hemoglobinem, tyto látky jim umožňují získat odstíny od bílé po růžovou i různé odstíny žluté až hnědé, od světlých po tmavé. Oprava: Databáze říká, že obyvatelé planety Akwantufo nepojmenovávají barvy. Změna."

Toust se zatočil na místě a poté se opět obrátil na Astru.

„Lidé obývají různé kouty planety Země. Nejen genetika, ale i prostředí jim mění kůži. Proto jsou vzhledově různí. Obyvatelé planety Akwantufo žijí na jednom místě, které má stejné, či podobné, podmínky pro všechny. Odlišnost ve vzhledu minimální. Hrozí incest a degenerace."

„A co je to incest?" zaváhala Astra, ale tehdy Xavier opět ožil.

Strhl Tousta stranou a se slovy: „Show končí!" Se vrhl ke dveřím, jako by se jednalo o jeho jedinou záchranu před požárem.

Už aby se dostali na tu schůzi. Tam se snad budou dít normální rozhovory.