Hafhaf se rozhodl neplýtvat časem. Provedl několik rázných kroků po marodce a již na celé kolo křičel, ať mu jde to špinavé stvoření z cesty. Xavierovi nedalo moc práce přijít na to, komu tu nálepku věnoval. A protože s ním nechtěl mít zbytečné problémy, rozhodl se od Astry zlehka odtáhnout. Nebude toho Skirčana dráždit více, než je nutné.

Jenže dívka jeho signál zjevně nepochopila, protože se na něj jen o něco více nalepila. Přitulila se k němu jako k plyšákovi, až se bál, že si o něj slisuje ucho.

„Nechte Xavíka na pokoji!" křikla a zesílila svůj stisk.

V tu chvíli děkoval bohu, že měl poraněnou pouze hlavu. Pokud by to při pádu schytala i žebra, ocitl by se v agónii. Zde neměl, co dočinění s dívkou, nýbrž se škrtičem!

„Ale, dítě... Výsosti," opravil se Hafhaf a upřel na ni prosebný pohled. „Ten člověk je nebezpečný. Mohl vás zranit, vlastně vám může ublížit téměř kdykoli a není v mých silách, abych ho zastavil. Vraťte se k sobě do kajuty. Nechte mě a Alfréda, ať se o vás postaráme. Prosím."

V posledním slově bylo k zaslechnutí větší množství emocí, než by kdokoli z přítomných čekal. Naléhavost, ze které by nejen člověku naskákala husí kůže. Zoufalství maskující se pod vrstvou chlupů. A možná proto Astra nakonec povolila. Byť jen na moment. Zvedla hlavu a oddálila se od něj.

„Xav je dobrý muž, strýčku."

Xavier se při těch slovech neubránil úsměvu. Astra se mu stále opírala o hrudník a dívala se na něj. Ne na Hafhafa, ale přímo na něj. Sdělovala mu, že je „dobrý muž". Snažila se všechny ty urážky smýt, odstranit. Zanechat v něm jen pocit důležitosti, který až do nedávné doby prakticky neznal.

Ne, že by si tedy na nedostatek pozornosti stěžoval. Nepotřeboval světlo reflektoru, rád zůstával v přítmí. Jenže když na něj doslova zářila hvězda, pak se pobyt ve stínech stával obtížnějším.

„Taky si potřebuje odpočinout," dodala a konečně věnovala svému strýci pohled.

„Jen simuluje, simulant," zavrčel a mávl ocasem.

Xavier zlehka povytáhl obočí. Předtím ten mohutný ocas nezaznamenal, Hafhaf ho musel schovávat pod kápí. Avšak nyní na sobě měl jen látkovou vestu a jednoduché kalhoty, takže se jeho odlišnosti daly lépe spatřit.

Přirozeně mu na předních tlapách nechyběly kovové rukavice, se kterými mohl Xaviera uzemnit, kdykoli se mu jen zachtělo. A na nohách měl boty, podobné jako on. Vyšší, ke kotníkům.

Jak se mu tam ty ohromné tlapy asi vešly? Drápy by mu správně měly čouhat do světa a dělat do obuvi díry. Nebo je měl zastřižené? To snad ne, stihl si ten Skirčan udělat pedikúru dřív než on?

„Aha, zajímavé," vytrhla ho z přemýšlení Astra. „Co si myslíš ty, Xave?"

„Eh?" vydechl a překvapeně zamrkal.

Jaká to podivná otázka. Hovor těm dvěma zřejmě hezky plynul. A zatímco on uvažoval nad odvážným správcem zverimexu, který by dokázal šmiknout drápky velvyslanci ze Skirku, ti dva zřejmě stihli přijít s nějakým nápadem, který ho může, i nemusí zabít.

„A co si o tom myslíš ty?" odpověděl jí na otázku otázkou a doufal, vážně moc doufal, že z její odpovědi pozná, o čem se vlastně bavili.

„No, mohlo by to být hezké. Rozhodně by mi to udělalo radost!" výskla a víc nepotřeboval slyšet.

„Tak asi... ano," zamumlal a Astra si na něm poskočila.

„VÝBORNĚ! Tak já vás tady nechám o samotě. Hezky si popovídejte, já zatím dojdu za Levandulem a Blopem. Řeknu jim, jak si vedeš. Moooc se o tebe báli, víš? Zatím ahoj!"

Po těchto slovech mu zamávala a než stihl Xavier cokoli namítnout, zmizela mu ve dveřích. V místnosti tak zůstal jen on a Hafhaf.

K čemu se to vlastně upsal?

Předtím si to neuvědomil, ale stále ležel na tom plastovém lehátku, kvůli čemuž nad Hafhafem rozhodně neměl navrch. Spíše naopak, hlava se mu točila a žaludek měl jako na vodě. Žádný mód „bojuj, nebo uteč", spíše „spi, nebo zvracej".

„Proč jste tady?" hlesl a pokusil se alespoň trochu narovnat, aby si před Skirčanem nepřišel tak bezbranně.

„Protože jsi blbec."

„Ah, díky za postřeh. Ale stále nevím, o co vám jde."

Hafhaf jen přimhouřil oči a poté se otočil k oknu. Mlčky se věnoval planetě Akwantufo. Že by se chtěl pustit do podobného filozofování týkajícího se života, smrti a barevného papíru, jaké předtím provedl on?

„Pozemšťane," oslovil ho Hafhaf, zatímco mu stále natáčel záda. „Víš, co se stane s hvězdou, když zemře?"

„Pokud myslíte Sisire, pak se domnívám, že s sebou vezme planetu a zaniknou společně," odpověděl, jenže Hafhaf zavrtěl hlavou.

„Mlhovina," zamručel, aniž by Xavierovi věnoval pohled. „Konec jedné věci znamená začátek druhé. Hvězda Sisire i planeta Akwantufo patří k pokladům mezigalaktického prostoru. Každý, kdo něco znamená, jejich soustavu někdy navštívil. Já zde byl více než tucetkrát."

„Vážně? Já ani jednou."

„Jak šokující."

„Dobře, beru to tak, že tímto jsme si odbyli fázi zdvořilostí," odfrkl Xavier. „Pořád ale nevím, proč tu se mnou jste. Z jakého důvodu mi to tady vlastně vyprávíte?"

Po této otázce se s námahou posadil. Prsty si zlehka přejel po hlavě. Nahmatal obvaz, který mu připomněl jeho nedávné zranění. Svět již neměl tak rozmazaný, přesto mu přišlo, že se stěny kolem něj stále točí.

„Protože život je hra a vy stále nechápete její základní pravidla. Vše má svůj smysl, svou důležitost i roli. Možná, že něco ztratíme, ale stejně tak i něco jiného získáme. Mlhovinu tak nádhernou, že z ní budou oči přecházet komukoli, kdo ji spatří. V každé události se dá najít něco krásného. I ve vaší smrti, plukovníku."

„Ale opravdu?" Xavier s podivem povytáhl obočí.

„Ano, kdybyste se dnes utopil, skončily by tím všechny mé problémy," ušklíbl se a konečně se na něj podíval. „Nebolela by mě tolik hlava."

„Mírněte to flirtování, Hafhafe, nebo si budou myslet, že spolu randíme," odpověděl mu žertovným tónem, ovšem nezdálo se, že by se jeho vtip setkal s větší odezvou.

Ne, ne, tohle nebude žádné „enemies to lovers", jaké znal z knížek a filmů. Pokud zažíval pohádku, pak jedině z pozice Karkulky, která nyní tiše zírala na svého vlka.

„Radím vám dobře, nepleťte se mi do cesty, plukovníku," dodal Hafhaf a vyrazil ke dveřím. „Pokud s tím nepřestanete, mohla by se podobná nehoda opakovat."

U slovíčka „nehoda" důležitě mlaskl.

„Aha? A tohle má být výhružka?" zasmál se Xavier. „Copak jste zapomněl, kde jsme? Na lodi, kde vládne přísný zákaz násilí. Víte jistě, že nejsme staří manželé? Já jen, že přesně takhle bych si představoval rozhovor k našemu desetiletému výročí."

„Vaše řeči připíši k možnému otřesu mozku," zavrčel Hafhaf a otočil se ke dveřím.

„Dobře, tak hezký den přeju!" Xavier mu zamával a sledoval, jak mizí na chodbě.

Vlčí posera. Vážně se mu Hafhaf snažil vyhrožovat? To už je větší šance, že se skutečně vezmou, než že by mu ublížil na zdraví. Ne, když má kolem sebe takovou úspěšnou ochranku. Kromě Tousta do týmu počítal i Astru, a jakmile se dveře znovu otevřely, mohl svůj seznam o něco rozšířit.

Blop, rybí Levandule, dokonce i Alfréd, ten robotí sluha s podmanivým hlasem, co měl celou loď pod palcem, ti všichni stáli na jeho straně. Neexistovalo, že by mu někdo ublížil. Už jen to, jak mu s pomocí Astry zachránili zadek před kovovým Levandulem, sloužilo jako skvělá připomínka toho, že je na lodi Sindibád v bezpečí. Přesto v něm některá ze slov Skirčana zůstala.

Vsakovala se mu do mysli jako voda. Putovala prasklinkami, ve kterých měla brzy ztuhnout a roztrhat ho zevnitř.

Život je hra a vy stále nechápete její základní pravidla.

Když nad tím tak přemýšlel, ve společenských hrách byl vážně marný. Prakticky nikdy žádnou nevyhrál a nezáleželo na tom, zda se házelo kostkami, nebo se mastili karty. Pokaždé měl smůlu, a to byl přitom obeznámen s pravidly. Takže jak si asi povede, když mu nyní schválně zatajují informace?

Toust mu odmítal říci cokoli k rituálu nebo královské rodině. Prý rozkaz z vedení. Jenže proč neměl na tyto odpovědi nárok? Co všechno mu tajili?

A jakou roli v tom všem hrál právě on?