10. Být stále mlád
Xavier seděl u jídelního stolu, ostatně jako každé ráno, a jedl misku s cereáliemi zalitými mlékem. Zamyšleně sledoval televizi. Na jedné straně obrazovky mu běžely zprávy, na druhé se pro změnu odehrávaly hrátky s kinetickým pískem. Uklidňovalo ho to. Zatímco ve světě zuřily boje, on mohl poočku sledovat krájení růžové kuličky, která se mu krásně drolila před očima.
„Měl bys založit rodinu," oznámila mu matka krátce poté, co dorazila do kuchyně.
Vzhledem k tomu, že tuto písničku znal až moc dobře, tak si jen v tichosti upil čaje a nechal myšlenky bloumat různými směry.
Čaj. Jeden čas nebyl tento nápoj téměř k dostání, ale poté, co se do jisté míry urovnala globální krize, tak si mohl vychutnat i čerstvý šálek jasmínového čaje. Zvláštní, s kávou takové problémy nikdy nebyly. Lidé si její zrna chránili stejně jako právo na internet.
„Mladší už nebudeš," pokračovala s náležitým povzdychem, zatímco si krájela pečivo. „A moc dobře víš, že tvůj bratr děti mít nemůže."
Při zmínce o Tomášovi se div neosypal. Bratra měl rád, zvlášť od doby, kdy se od nich odstěhoval, ale proč by kvůli jeho neschopnosti přivést na svět potomka měl rod Omáčků spočívat na jeho bedrech?
Sám se o děti neprosil. Vlastně ani o přítelkyni ne. Tomáš měl štěstí, na svou ženu narazil už během studia, následovně oba získali práci v redakci, kde prováděli bůhví co. Nějaká práce s texty a lidmi. Když o tom mluvili, poslouchal je, ale zbytečně se nepídil po detailech.
„Jsem spokojený," odpověděl nakonec a dal si další lžičku cereálií.
Brzy měl nastoupit do kanceláře letecké divize spojených sil planety Země, která rozšířila své působiště i dále po vesmíru. Jeho základnou se měla stát vesmírná stanice Žižka-8, vlastně se tam i těšil.
„Nemládneš, Xave," sdělila mu matka zjevné. „Najít si partnerku bude den ode dne těžší. A bez ženy se dítě pořizuje jen těžko."
„Nepotřebuji dítě."
„Byl by z tebe skvělý táta."
Na odpověď jen něco nespokojeně zafuněl. Když mu bylo deset, tak se rodiče rozvedli. Otce od té doby neviděl, co slyšel, tak od soudu dostal zákaz se k někomu z nich přiblížit. Do této chvíle netušil proč. Ten muž často nebýval doma, a když se s matkou bavil o něčem důležitém, vždy si zavřeli dveře. Jako by něco skrývali.
Xavier neměl pochyb, doma se určitě něco dělo. Něco špatného. Jenže v té době byl moc malý, aby vše zpracoval. A nyní byl dost velký, aby se těm vzpomínkám vyhýbal.
Pokud by se ho někdo zeptal, jak zvládl rozvod rodičů, řekl by, že ho to nijak výrazně neovlivnilo. To jeho bratr všechno nesl těžce. Tomášovi v té době bylo jen pět let a vždycky byl tátovým miláčkem. Ten muž se to ani nesnažil maskovat. Zatímco Xavier dostal k narozeninám knížku „101 pravidel správného stolování", Tomášovi ke svátku pořídil trysko-kolo. Trysko-kolo! Věc, po které toužil i Xavier. Otec musel až moc dobře vědět, že ho to bude po zbytek života užírat.
Ke svátku!
Krátce po rozvodu jim matka změnila příjmení na své dívčí. Z původních Polívkových se stali Omáčkovi a život šel dál. Tomáš se nyní věnoval redaktorské práci, měl ženu a vlastní domov, zatímco Xavier žil s matkou. Nestěžoval si, neměl se za co stydět. Nájem platil, bez jeho pomoci by jej možná nesplatila. Ani jeden z nich totiž neměl hvězdnou výplatu, o jaké hovořily zprávy.
Matka sice dostala práci ve vedení meziplanetárních styků, ale v době, kdy dosáhnout na menší raketoplán stálo stejné úsilí jako pořídit si auto, byl její plat srovnatelný s tím, co měli třeba takoví nadřízení v dopravních podnicích. Takže nic moc.
Celkově mu přišlo, že jí je plnohodnotným parťákem. Bez něj by žila sama a jak ji znal, trápila by se. Možná by se i upila k smrti, moc dobře věděl o její zásobě bílého vína, které si schovávala pod postelí. A které po rozvodu často otevírala. Tomáš tyhle věci nevnímal, ale on ano. Už odmala měl oči otevřené a ústa zavřená.
A pokud by si matka náhodou ušetřila játra, pak by jí život o samotě určitě donutil pořídit alespoň tucet koček. Potom by smrděla po tuňáku a takový osud nemohl přát ani tomu nejhoršímu nepříteli.
Nesnášel pach rybiny. Když byl se školou na exkurzi v rybářských docích, málem z toho vzduchu vrhnul obsah svého žaludku do kyblíku s návnadami. Fuj.
Nyní byl vystavený podobné čichové bombě. Matka milovala chleba s tuňákovou pomazánkou. Neuvěřitelné, nejdřív se vytasí se ženou a dítětem a poté s rybou. Vážně ho nešetřila.
„Jen nad tím chvíli uvažuj, Xave. Kdyby ses přihlásil na online seznamku, jistě by sis už někoho našel," pokračovala v dávání nevyžádaných rad. „Třeba na Plutu nedávno přistál nový tým vědátorů. A slyšela jsem, že jej tvoří téměř z poloviny ženy tvého věku!"
„Jenže já se chci seznámit nějak... tradičněji," zamumlal a zamíchal si poslední kousky cereálií se zbytkem mléka.
„A na co ještě čekáš? Že ti láska spadne z nebe?" neodpustila si menší rýpnutí a on na odpověď zlehka pokrčil rameny.
Láska padající z nebe. Taková hloupost.
***
„Xave? XAVE!"
Znaveně pootevřel oči a tehdy ho oslnilo bílé světlo. Astra.
„Jsi v pořádku?" vydechla a chytila ho za ruku. Vzhledem k tomu, že jí vlasy nesvítily, usoudil, že den ještě neskončil.
„Ha?" zachraptěl a natočil hlavu na stranu, aby si ji mohl lépe prohlédnout.
Dívka na sobě měla modrou kápi a stejně laděné, slavnostní šaty. Žádné plavky, takže on... Zlehka se dotkl hlavy. Měl na ní obvaz a... Zmámeně zvedl ruku k obličeji. Spatřil vínový rukáv mikiny. A nohy mu opět kryly nohavice. Byl převlečený!
„Utrpěl jste krátkodobé funkční narušení normálního provozu mozku, pane," ozval se Toust, který se mu znenadání zjevil v zorném poli. „Princezna Astra vás nechala přenést na ošetřovnu. Dle záznamu vaše zranění způsobila nepozornost. Provedl jste ‚hloupost', pane. Mám ji zahrnout do hlášení?"
„Jen to ne," zakňoural. „Matka by mě zabila."
„Rozumím. Událost přesunuta do složky: Tajné."
„Ale, ale," zasmála se Astra. „Ty máš složku Tajné? A co je v ní?"
„Nic pro malé holčičky," odfrkl a narovnal se.
Celou dobu ležel na plastovém, průhledném lehátku, které jako by vypadlo ze snu zubaře – či noční můry jeho pacientů – a bylo tak nelidsky kluzké!
„Údaje jsou přísně tajné," dosvědčil Toust. „Nachází se tam takzvané ‚trapasy'."
„Už mlč, Touste," zapštil ho Xavier.
„Nic jsem neřekl, pane!" zaprotestoval monitor. „Složka Tajné zůstává tajná. Vaše ‚hlouposti' a ‚trapasy' jsou skryty před nežádoucími diváky."
„Uuu, máš tam taky fotky z dětství?" vyzvídala Astra.
„Složka 42," přitakal Toust. „Hned za položkou ‚Špatně uzamčená převlékací kabinka' a před ‚Zamávání na cizince, který zdravil někoho jiného'."
„Samé pikantnosti. Můžu něco z toho vidět?" dodala Astra a upřela na Xaviera prosebná očka.
„Co jsi na slovech Přísně tajné, nepochopila?" povzdychl si a protáhl se. „Ugh, pořád jsem nějaký rozlámaný."
„Tak jen odpočívej," přitakala a přitulila se k němu. „Nevadí ti to? Nebolí tě něco?" dodala a na moment se od něj odtáhla. „Protože tě můžu nechat samotného."
„Eh, asi dobré," pousmál se a pohladil ji po hlavě.
S výdechem přivřel oči. Sice mu přišlo, že se jeho série hloupostí a trapasů s každým rokem jen prodlužuje, ale nakonec se téměř v každé té šílené chvíli dala najít i nějaká útěcha. Dívčina přítomnost do této kategorie spadala.
---
Autorská poznámka: Na "marodce" teď zůstaneme téměř tři kapitoly. Nějak to chudáka Xavíka semlelo XD
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top