Rychle jsem přiběhla k Niallovi a klekla si k němu.

"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se rychle a celého si ho prohlížela. Zvedl hlavu a nevěřícně se na mě díval.

"Běž pryč," řekl a s bolestmi se posadil. Nechápavě jsem se na něj podívala.

"Jak to myslíš? Ani se od tebe nehnu," zavrtěla jsem hlavou. Těsně za mnou se ozvalo uchechtnutí. Postavila jsem se a všechny si prohlédla.

"Který idiot ho kopal?!" zeptala jsem se lehce zesíleným hlasem. Všechny oči se přesunuly za mě.

"Já nejsem idiot," zavrčel za mnou hlas. Otočila jsem se s domněním, že jakmile se otočím, začnu na toho, kdo to řekl, křičet. Ale opak byl pravdou. Jediné, co jsem stihla byl rychlý nádech. Pak jsem se zasekla.

"Ty?" zeptala jsem se překvapeně. Moje štěstí na něj je vážně překvapivé.

"Já," ušklíbl se a podle jeho pobavení jsem usoudila, že byl můj výraz vážně vtipný.

"T-to je jedno. Nemáš na to právo," zakoktala jsem se a svůj obličej se posnažila změnit do méně vtipné grimasy.

"Říká kdo?" zeptal se s úšklebkem na rtech a rukama na hrudi, přičemž se ke mě naklonil.

"Já," špitla jsem. Moje sebevědomí bylo v té chvíli na velmi nízké úrovni. Skoro jsem se divila, že z mých úst nějaký zvuk vůbec vyšel.

Jeho sebevědomí se viditelně zvýšilo, teda pokud doteď nebylo na tom nejvyšším bodě. Což je dost možné.

Otevřel pusu, aby něco řekl, nejspíše na můj účet, ale vyrušil ho mužský hlas za ním.

"Takže. Kdo si dal tu práci a udělal mi tu radost, strávit s ním jednu hodinu po škole?" zeptal se hlasitým hlasem pan Anderson, přičemž mířil k Niallovi na zemi. Rychle jsem se schovala za kluky, kteří stáli opodál. Nejspíše jsem zatím nezapadla do zorného pole učitele Andersona.

Nastalo chvilkové ticho. Zřejmě jsem nebyla jediná, která neměla z toho kluka dobrý dojem. Proto jsem se rozhodla zakročit.

"Ten za vámi," snížila jsem svůj hlas, snažíc se znít jako kluk. Přikrčila jsem se a potichu se přesunula za jiné kluky. Ti se jen pobaveně ušklíbli, ale nic neříkali.

Anderson se podíval na místo, kde jsem před chvílí stála, přičemž se jeho rty taky zformulovaly do pobaveného úšklebku.

"Kdo to řekl?" Ticho.

"Tak buď tu máme silnou mutaci hlasu, nebo...," odmlčel se. Nechápavě jsem se zamračila, kvůli tomu, že jsem byla přikrčená za klukama. Neviděla jsem na něho. V tom mě ale někdo chytil za rameno. Překvapeně jsem vyjekla a svou hlavu bleskově otočila za sebe, kde stál pobavený pan Anderson. "... nebo nezvaného hosta," dokončil větu a kluci se zasmáli. "Ale každopádně... Říkala jsi ten za vámi. Koho tím myslíš?" znovu zvážněl. Nechtěla jsem být za tu, co všechno práskne, ale tohle je výjimka. Vždyť se mohlo Niallovi stát něco vážnějšího!

Opatrně jsem se rozhlédla a můj pohled zastavil na tom hnědém, teď naplněném hněvem. Svým výrazem mě varoval, avšak já na to nijak nezareagovala. Teda na mé vnější části.

Kvůli toho, že jsem nevěděla jeho jméno, zvedla jsem ruku a bez jakéhokoliv slova na něj ukázala.

"Zas ty?" zeptal se otráveně učitel a pomalým krokem se vydal za tím, kterého jsem dnes málem přejela.

Všechny pohledy se otočily na mě, včetně těch vražedných od Harryho, Louise a v neposlední řadě i... Zayna.

Polkla jsem a radši se vydala za Andersonem. Sama, zvláště ve středě pozornosti, jsem se cítila nepříjemně.

"Ale aspoň ti nemusím říkat podrobnosti. Po tvé poslední hodině tě čekám ve svém kabinetě," řekl ledabyle a pak se otočil na mě. "A co se týče tebe... Měla by ses-," nestihl domluvit, jelikož se celým, velkým dvorem ozval Michaelsonův hlas.

"Thompsonová ke mě!" Jeho hlas se mi bolestivě zaryl do uší. Přivřela jsem oči a omluvně se podívala na pana Andersona. Jen přikývl a já se rychle vydala zpátky na hřiště pro volejbal.

"Co to má znamenat?!" vykřikl na mě, i když jsem ještě byla od hřiště pár metrů. Doběhla jsem k němu a provinile se mu podívala do očí. "Jak si to představuješ?! Že v mé nepřítomnosti si budeš pobíhat po celém dvoře?! Tak to ani náhodou, slečinko. Tohle si odpykáš! Po vyučování u mě v kabinetu!" vykřikl mi do tváře tak, že mě donutil cítit se ještě více provinile. Jen jsem přikývla a se skloněnou hlavou doběhla k Molly, přičemž mě pronásledovaly pobavené pohledy, které na mě vrhala Sie.

°°°

"Super! Takže spolu máme i třetí hodinu!" zajásala Molly, když jsem jí řekla, že mám následující hodinu fotbal. Ty dvě hodiny volejbalu s Michaelsonem bylo peklo. Celou dobu mě propaloval pronikavým pohledem, a když jsem se na něj podívala, jenom se zamračil a pohled ode mě odvrátil. Ovšem, hned když jsem se pohledem vrátila zpátky do hry, zase na mě svůj pohled obrátil.

"Jakého na to máme učitele?" zeptala jsem se, přičemž jsem si přezula kopačky.

"Andersona," vydechla zasněně, přičemž jsem se ušklíbla nad jejím rozplývajícím výrazem.

"Někdo se tu zamiloval," drkla jsem do ní žertovně. Jen mě propálila pohledem a vytáhla si mobil.

"Za chvilku začíná hodina. Pojď," zvedla na mě pohled a hlavou kývla na chodbu, která vedla ke vchodu na dvůr.

"Jen abychom nepřišly pozdě," protočila jsem škádlivě oči a zasmála se. Drkla do mě a potutelně se usmála. Zakroutila jsem hlavou a vydala se s ní zpátky na dvůr. S Molly jsme se za tu opravdu krátkou dobu dost skamarádily. Je to hodně milá a vtipná holka. Ale taky musím dodat, že je i drbna. Celé dvě hodiny mi přeříkávala snad celé životopisy Sie a jejích takzvaných kamarádek. Kdybych ji sem tam nezastavila, myslím, že bych se o Sie dozvěděla i kdy a s kým přišla o své panenství. Tyhle informace ale naštěstí Molly přeskočila, díky mému neustálému vyrušování.

"Tak pojď, už bude zvonit!" vykřikla na mě Molly, když byla deset metrů přede mnou. Absolutně jsem nezaregistrovala, kdy mi tak utekla. Vzpamatovala jsem se a s čertovským úsměvem se zastavila.

"Vsadím se, že tě předběhnu, i když budeš mít takovýhle náskok!" vykřikla jsem.

"Tak to zkus!" vykřikla, vyplázla na mě jazyk a s posledním posměšným pohledem na mě se otočila a rozběhla. Taky jsem se ušklíbla a rozběhla se za ní. Pokud jde o rychlost v běhu, věřím si. Hodně.

Mé nohy se rychle odrážely od betonového povrchu a srdce se mi začalo zrychlovat. Náskok mezi mnou a Molly se rychle zkracoval. Když na mě otočila hlavu, se smíchem vykřikla. Na tváři se jí objevila vtipná grimasa, které jsem se zasmála. Ještě více jsem zrychlila. K fotbalovému hřišti už zbývalo jen pár metrů a já byla těsně za Molly. Podívala jsem se směrem k hřišti, kde už stál učitel Anderson. Toho si nejspíše všimla i Molly a to ji nakoplo ke zrychlení, stejně jako mě. Se smíchem jsme běžely vedle sebe a snažily se tu druhou předběhnout. Ale ani jedné se to nedařilo. Náš smích byl tak hlasitý, až se na nás Anderson otočil a v jeho očích se v tu chvíli blýsklo pobavení.

"Nepředběhneš mě!" vykřikla Molly a zrychlila, jak nejvíce mohla. Jen jsem se zasmála a taky zrychlila. Mollyin hlasitý dech došel až k mým uším a ona začala zpomalovat. S posměšným úšklebkem jsem se na ni podívala a předběhla ji. Konečně jsme doběhly na hřiště, kde jsme zastavily.

"Prej, že tě nepředběhnu," uchechtla jsem se zadýchaně. Molly jen protočila oči a spolu jsme se vydaly za ostatními.

"Vidím, že trénujete na projekt," usmál se pan Anderson. Nechápavě jsem se na něj podívala, ale to už byl otočený k ostatním. Začal mluvit, ale já ho nevnímala. Moje pozornost se zaměřila za něj, kudy se potloukal ten hnědovlasý. Díval se na mě, stejně jako já na něho. Jeho pronikavý pohled mě zamrazil na zádech. Přimhouřil oči a pak svou hlavu prudce otočil. Zatnul pěsti a svůj krok zrychlil. Zakroutila jsem hlavou a pohled vrátila na Molly, která se zasněně dívala na Andersona. V tu chvíli mi to nepřišlo tak vtipné. V mojí hlavě totiž zase bloudil on.

Takžeee... Omlouvám se, že je to po tak dlouhé době :/ tak, tak jsem stíhala psát THC :// ale za to mám teď mnohem více nápadů :3 ^^ tak snad se ty pauzy mezi díly vyplatí a bude to o to lepší :))

Jinak k dílu... Nenávidím začátky -_- tak nějak se do toho ze začátku tak nevžívám a taky to jde na tom potom vidět -_- ale těším se, až to přejde do děje ^^ pak už to bude mnohem lepší... Slibuju :D Kami xx