*O měsíc později*

"Dále," křikla jsem směrem ke dveřím od mého pokoje, když na ně někdo z druhé strany zaklepal. Otevřely se dveře a v nich se objevila moje milovaná sestra Amy.

"Sid?" ozval se její hlas, který mě donutil k ní obrátit hlavu. Pokynula jsem jí, aby pokračovala, načež jsem přehodila nohy přes okraj okenního parapetu, na kterém jsem seděla. "Nechtěla by jsi jít zase někdy nakupovat?" řekla a podívala se na mě prosebně. "Už jsme dlouho nebyly a navíc by jsme si mohly zase promluvit jako sestry. Třeba co kluci a tak," zasmála se, což vytvořilo úsměv na mých rtech.

"Jo, myslím, že to je dobrý nápad," přikývla jsem kladně, po čemž následovalo Amyiné radostné poskočení.

"Tak co třeba zítra? Vyzvedla bych tě před školou, protože mám jenom šest hodin," zakousla se do rtu, aby alespoň trochu zamaskovala svůj velký úsměv.

„Jo, jasně. Jen si budu muset najít kreditku," uchechtla jsem se a rozhlédla se po pokoji, jakobych už ji hledala.

„Tak hodně štěstí," zasmála se. „Já už musím," ukázala palcem za sebe a začala couvat.

„Kam jdeš?" zeptala jsem se, načež se ozval Amyin povzdech.

„Jen ven... se Zaynem," dodala tiše, což donutilo můj úsměv trochu poklesnout. „Poslyš, já vím-"

„Ne, já nic neříkám. Klidně s ním běž," přerušila jsem ji, poslední větu říkajíc trochu proti své vůli.

„Vážně?" zeptala se překvapeně. Vlastně se jí ani nedivím, svou nechuť vůči Zaynovi jsem pořád dávala dost najevo.

„Jo," přikývla jsem, ale když jsem uviděla její nevěřícný pohled, rozhodla jsem se to trochu rozvést: „Co s tebou nadělám. Kdybych měla nějaké připomínky, jen by z toho byla další hádka, z které by sis stejně nic nevzala, protože jsi stejně tvrdohlavá jako já," pokrčila jsem rameny a uslyšela Amyino uchechtnutí.

„Chápu," usmála se, „tak já už jdu, uvidíme se večer," rozloučila se a zavřela za sebou dveře. Povzdechla jsem si a postavila se z parapetu, míříc ke svojí posteli, na kterou jsem si ale nesedla, jen se na ni podívala. Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na ten večer, kdy za mnou Liam přišel, ale já dělala, že spím. Pořád nevím, co myslel těmi slovy „Co mi to děláš?", ale myslím, že to ani nikdy nezjistím. Obzvláště, když se mu už přes měsíc snažím vyhýbat. Musím uznat, že je celkem trpělivý a dokáže si jít za svým, nevzdávat se, jelikož není den, kdy by se se mnou nesnažil navázat kontakt, nepopovídat si. Jenže já mám vždy před očima tu scénu z obchodního domu a pak začnu přemýšlet nad tím, co asi mohli dělat ten večer a prostě to dál nejde. Vždycky se vymluvím, že už musím do učebny nebo za Molly a Niallem. Většinou ale pak místo toho jdu na toalety, abych mohla být na chvíli sama. Co se týče Molly a Nialla, ti dva nemůžou stále pochopit, proč jsem se s Liamem vůbec začala bavit a proč za mnou pořád chodí, když se s ním očividně nechci bavit. Nikdy jsem jim neříkala co jsem s Liamem dělala, jak to mezi námi bylo nebo proč se s ním najednou nechci bavit. A přesně proto si myslí, že mi udělal něco hrozného, což vůbec není pravda, ale já jim to nikdy nevyvrátím, jelikož by potom chtěli vědět co se doopravdy stalo a... ono se vlastně nic nestalo, takže bych se před nimi akorát cítila trapně a oni by si jen ťukali na čelo. Je pravda, že za to sice Liama bezdůvodně nenávidí, ale oni ho neměli v lásce ani předtím a Liamovi na tom vůbec nezáleží, takže je nechávám u svého.

Zavrtěla jsem hlavou, abych se rozpomněla ze všech těch myšlenek a zvedla pohled od postele, rozhlížejíc se po pokoji, abych našla tu svou zatracenou kreditku.

°°°

Dnešní škola probíhala překvapivě v klidu. Hodiny utíkaly rychle a přestávky se skoro nedaly postřehnout. Teda až na jednu, kdy jsem měla namířeno na záchody, zatímco se mě Liam snažil dohnat. Asi nemusím popisovat, jak rychle jsem dokázala vklouznout dovnitř.

Jako poslední hodina byla v mém rozvrhu napsaná angličtina. Sedla jsem si na své obvyklé místo, zatímco Niall s Molly si sedli za mě. Normálně bych se otočila dozadu, abych poslouchala jejich 'důležité' a 'zajímavé' rozhovory a smála se jim, ale dnes jsem si jen s povzdechem podepřela rukou hlavu a zadívala se ven z okna. Nemohla jsem z hlavy vytěstnat myšlenku na Liama a to, že bych se s ním zkusila znova bavit a snažit se přehlédnout jeho volnočasové aktivity. Přiznávám, že mi chybí a chci se s ním bavit, ale když nad tím tak někdy přemýšlím, nenapadají mě žádné témata a proto se vlastně i bojím, že by jsme si neměli už o čem povídat, zvláště, když by to z mojí strany už nebylo tak uvolněné jako předtím.

Z myšlenek mě probudil pohyb vedle mě. Stočila jsem pohled vedle sebe a stihla zachytnout, jak si vedle mě sedá Liam.

„Co tu děláš?" zeptala jsem se překvapeně. „Nemáš mít jinou hodinu?" polkla jsem a zakousla se do rtu, když jsem si uvědomila, že místo věčné konverzace je v lavici za námi ticho.

„Vlastně, jo. Ale potřebuju s tebou mluvit a ty se vždycky nějakým způsobem vypaříš nebo vymluvíš a já tě pak marně hledám," povzdechl si a rozhlédl se po třídě, jelikož na něj pár lidí házelo divné pohledy. Pak se ale otočil směrem ke mně a zahleděl se mi do očí. „Sid, opravdu nevím, co se stalo nebo co jsem udělal, ale strašně rád bych to chtěl napravit," řekl, nevšímajíc si školního zvonku, který se začal ozývat školou. „Došlo mi, že se se mnou nezačneš jen tak bavit, když tě budu zastavovat na chodbách, tak bych... tak bych se chtěl... zkrátka bych se chtěl zeptat, jestli by jsme se prostě nemohli někdy sejít a prostě si promluvit? Všechno si vyjasnit?" prosebně se na mě podíval, zatímco jeho oči těkaly od jednoho mého oka k druhému. „Prosím," dodal rychle, když v tom se otevřely dveře a dovnitř vstoupil učitel. Všichni se automaticky postavili, stejně i my s Liamen, jeho prosebný výraz stále neopouštěl mou tvář.

„Liame...," šeptla jsem a znova se zakousla do rtu. „Já... Nevím, jestli je to dobrý nápad...," povzdechla jsem si a zpátky se posadila.

„Jen mi dej šanci. Abych aspoň věděl, co se stalo," naléhal neústupně.

„Pane Payne?" z přední části třídy se ozval přísný hlas učitele. „Můžete mi prosím vysvětlit, co děláte v mojí hodině?" zahřměl a probodl Liama pohledem, který se za ním ale ani neotočil pohledem; stále mě jím probodával, ale alespoň odpověděl: „Asi jsem si spletl hodinu," pronesl ledabyle a hodil po mě poslední pohled. „Rozmysli si to," špitl směrem ke mě než se postavil a pod zamračeným pohledem učitele zamířil ke dveřím třídy.

hiii :) ... ano, vím, že tentokrát jsem to už přepískla a nepřidat díl 3 MĚSÍCE je už opravdu hodně, ale chtěla bych se aspoň omluvit:( tyhle prázdniny pro mě byly opravdu první, které jsem trávila i s někým jiným, než s rodinou a chtěla jsem si je vůbec pořádně užít a do ničeho se nenutit... a co se týče téhle poloviny září, nedokázala jsem přestat myslet nad tím, jestli se začlením do kolektivu, jak mi to půjde a vůbec jsem prostě myslela jen na tu školu :( doufám, že mě pochopíte, mám trochu problém si shánět kamarády a nová škola v tom případě pro mě není nejlepší situace :/ ale myslím, že je vše na dobré cestě, takže snad bych se mohla do toho psaní zase nějak vrátit ^^
děkuju, že se mnou pořád zůstáváte, love ya'll! ♡♡♡

kami xx