"To mám s tebou vydržet půl hodinu v tak malým uzavřeným prostoru?" podívala jsem se na něj nevěřícně.

"Taky si můžeš sednout dozadu," na chvíli se na mě podíval s pozvednutým obočím a pak svůj pohled vrátil zpátky na cestu před námi.

"Ne, děkuju pěkně," založila jsem si ruce na hrudi. Hrozně nerada sedím vzadu.

Chvíli se v autě rozhostilo ticho, dokud ho nepřerušil Niall. Kdo jiný.

"Sid, podej mi sendvič, je před tebou v té přihrádce," řekl a hlavou ukázal přede mě.

"Nevydržíš půl hodinu bez jídla?" pozvedla jsem pobaveně obočí. Niall jen protočil oči a ten sendvič si vytáhl sám. Byl zabalený jen v sáčku, přes který šlo vidět, že je v něm úplně roztopený sýr. Ani se nedivím, vždyť tady v autě musí být tak čtyřicet stupňů. Proto jsem se rozhodla otevřít okno. Spokojeně jsem vydechla a ruku vytáhla z okna. Stočila jsem pohled zpátky na Nialla, který už jedl. Znechuceně jsem se zatvářila, když jsem si všimla, že má ten sýr všude kolem pusy.

"Bože, když už tolik jíš, nemohl by jsi to aspoň umět?" zeptala jsem se. Otráveně se na mě podíval.

"Musíš otravovat?" zeptal se a pak se znova zadíval před sebe.

"Já? Já?! Vážně? Já nejsem ta, která je v tomhle autě nejotravnější," řekla jsem a konec už spíše zamumlala.

"No, já taky ne...," na chvíli se odmlčel, přičemž si dal poslední kousek sendviče do pusy. Chtěla jsem mu na to něco říct, ale on promluvil dříve: "Bože Molly, jak můžeš být tak otravná," zavrtěl hlavou a při tom si mlaskl. Tiše jsem se na něj dívala a pak se začala smát spolu s ním i Molly.

"To jsou vaše rozhovory vždycky... takové?" zeptala se Molly, když jsme se přestali smát. Vážně jsem se na ni podívala.

"Bohužel," zaskučela jsem hraně. V tu chvíli jsem od Nialla dostala menší pohlavek.

"Hele, nesimuluj. Ty ses taky smála," prohlásil uraženě Niall bez toho, aby odvrátil pohled od vozovky. Nic jsem mu na to neřekla, jen se ušklíbla. Když můj pohled znova zavadil o Nialla, nevydržela jsem to. Z mojí kabelky jsem vytáhla papírový kapesník a natáhla se s ním k Niallovi. "Co to sakra děláš?!" vykřikl vyděšeně, až zakymácel s autem, že málem vyjelo z vozovky.

"To bych se kurva měla ptát já! Chceš nás zabít?!" vykulila jsem oči. "Do prdele, už jsem se viděla rozplácnutá pod tím náklaďákem co jel naproti!" vykřikla jsem na něj.

"Nemáš mě děsit! Víš, jak jsem se tě lekl, když ses vedle mě z ničeho nic objevila?!" vykřikl na mě, aby to bylo na férovku.

"Sedím vedle tebe celou dobu," řekla jsem už uklidněněji. "Teď se mě, prosím tě, zas nelekni," pronesla jsem a znova se k němu naklonila.

"Co mi chceš? Chceš mě znásilnit?" zeptal se a odstrkl od sebe mou ruku, na co já zareagovala zdvihnutým obočím.

"Jak bych tě asi mohla znásilnit? Přemýšlej trochu," uchechtla jsem se a ruku k němu konečně natáhla úplně. Vypadá to, že ho vědomí, že ho neznásilním, uklidnilo. "Jenom ti chci setřít ten sýr," řekla jsem a pak se zakousla do rtu, abych ještě náhodou něco nedodala. Soustředila jsem se na jeho rty. Teda místa kolem nich. Ten sýr jakoby nechtěl slézt dolů. Když jsem zvedla oči, všimla jsem si, že se na mě Niall po očku dívá. Mé oči jakoby se nechtěly odlepit od těch jeho nebesky modrých. Byli jsme tak blízko, až jsem úplně zapoměla, že jedeme v autě. Trochu jsem se narovnala, abych byla výše a pak svými oči na chvíli blikla k jeho rtům. To samé udělal i on a trochu se přiblížil, když v tom nás vyrušila Molly.

"Ehm, nechci vás rušit, ale... řítíme se na náklaďák!" vykřikla skoro u mého ucha, kvůli čemuž jsem se od Nialla rychle odtáhla, zatímco on pohotově zareagoval a vrátil auto do správného pruhu. Zbytek cesty proběhl v tichosti.

Vážně jsem se málem políbila s Niallem?

°°°

"Tak, jsme tady," pronesl trapně Niall s menším úsměvem, který to měl asi trochu odlehčit. Hmm, nepovedlo se.

V tom jsme za sebou uslišeli houkat policii, ale nevěnovali jsme tomu moc pozornosti, protože... upřímně? V LA kolem vás projede policie stokrát za den. Když se ale auto zastavilo za námi, všichni jsme se na sebe vyděšeně podívali, zejména Niall, jelikož on je ten, co řídil.

Policajt pomalu vystoupil ze svého auta a pohodlným tempem se vydal k Niallovu okýnku. Měl skloněnou hlavu a díval se do nějakého bločku, který držel v jedné ze svých rukou. Když se zastavil u Niallova okna, se stále skloněnou hlavou zaklepal na okno propiskou, kterou držel v druhé ruce. Niall hlasitě polkl a okýnko pomalu stáhl.

"Jste si doufám vědom, čím jste se provinil...?" promluvil policista a zvedl hlavu. Nebo bych spíš měla říct promluvila. Před námi stála policistka s blonďatými vlasy staženými do přísného copu a tmavě modrou čepicí na nich. Na nose měla sluneční brýle, ale i přes to šlo vidět, že se mračí. Mohla mít tak kolem dvaceti čtyř let.

Na Niallovi šlo vidět, že se při pohledu na ni uvolnil. Asi si myslel, že jí oslní svým šarmem, hah. Šarmem největšího otravy na světě.

"Ehm, ne," zářivě se na ni usmál. Její obočí vyletělo zpoza brýle a pak se podívala na mě pohledem, kterým se mě ptala, jestli to myslí vážně. Lehce jsem se usmála, načež si ona povzdechla, vrátila pohled na Nialla a začala vyjmenovávat.

"Takže, vjetí do protějšího pruhu, nezodpovědná jízda, nezapnutí blinkru při zatáčce do prava, překračovaná rychlosti a v neposlední řadě vjetí na červenou. Měl jste sice štěstí, že jste nezpůsobil žádnou bouračku a nikoho nezabil...," odmlčela se a ušklíbla. "... ale to na tom nic nemění. Prosím, vystupte z vozidla, abych vám mohla změřit alkohol v krvi," dokončila svůj monolog, při kterém jsme se na ni všichni dívali jako na blázna.

"To jsem toho porušil tolik?" zeptal se Niall nevěřícně, ale stále zůstával sedět na svém místě.

"Ano, ani mě se tomu nechce věřit, ale už, prosím, vystupte," zamračila se na něj.

"Ale já za to nemůžu! To ona!" vykřikl a ukázal na mě. Šokovaně jsem se nadechla.

"Já za nic nemůžu! To ty jsi řídil!" obraňovala jsem se.

"Ale jo! Neměla jsi mě otravovat s tím kapesníkem!"

"Vždyť se na tebe nedalo dívat!"

"To není důvod zavinit autonehodu! A navíc, nechápu, proč by ses na mě chtěla tak nutně dívat."

"Já se na tebe nechtěla dívat! Já jen-"

"Zvláštní, že to říkáš," přimhouřil oči. Věděla jsem, že chtěl touhle hádkou jen zmást tu policajtku, ale tím, aby mi vyčítal to, že jsem ho málem políbila, už je moc. Já sama za to nemůžu, on se na tom taky podílel.

"Tak víte co? Žádná dechová zkouška. Tady máte pokutu, zaplaťte ji do měsíce," řekla zaskočená policistka a pokutu vložila Niallovi do ruky. Hned na to rychle odešla ke svému autu a odjela.

Uraženě jsem si založila ruce na hrudi a podívala se ven z okna na míjející auta.

"Ehm, já půjdu ven, přijďte pak za mnou," řekla Molly a vystoupila. Když se za ní zabouchly dveře, rozhostilo se v autě ticho, které přerušoval jen hluk z venku.

"Já... víš, že jsem to tak nemyslel," špitl potichu Niall po chvíli.

"A víš, že nevím? Neházej na mě celou vinu, že jsme se málem zabili."

"To já taky nedělám, hmm? Co mám udělat, aby ses na mě nezlobila?" zeptal se a já chvíli popřemýšlela. Podívala jsem se na něj a když jsem si všimla, jakým zoufalým pohledem na mě visí, usmála jsem se. Co tu vlastně řeším? Je to jeden z mých tří kamarádů.

"Koupit mi zmrzlinu. Čokoládovou, posypanou oříšky," zvětšila jsem svůj úsměv. Zasmál se.

"Dobře, cokoliv si řekneš."

Hiiii. :) tady je další díl (napsaný ze dne na den :O) nevím, co si mám o něm myslet, natož abych se tu nějak rozepisovala :D asi jste si všimli, že se mezi Sid a Niallem tvoří nějaká ta chemie, takže to zmiňovat nemusím (i když jsem to teď udělala o.O :D) a... zase jsem tu nenapsala to, co jsem chtěla, tak to bude ještě v tom dalším :D sooo... love ya :)) Kami xx