Průměr bodů: 4

Virus - kiara2 Pravdomluvec

​Z dálky ke mně přicházely hlasy. Nerozeznávala jsem jednotlivá slova; spíš než srozumitelnou konverzaci to připomínalo šumění anonymního davu. Hlavou mi pulzovala nesnesitelná bolest a ač jsem se snažila, nedokázala jsem převzít kontrolu nad svým tělem. Jediný pohyb, k němuž jsem se zmohla, bylo krátké škubnutí dlaní, jako by mé končetiny náhle vážily miliony tun.
​„K-kde to jsem?" snažila jsem se zeptat, avšak z mých úst vyšlo jen bolestivé zaúpění. Pokus otevřít oči přišel vniveč, téměř okamžitě mě oslepilo nazelenalé světlo, jehož zdroj visel někde nade mnou. Prsty, které byly první částí těla, do níž se mi začal vracet cit, jsem vnímala chladný povrch pode mnou a roh pár centimetrů od dlaně. Usoudila jsem, že nejspíš ležím na nějaké podložce, možná stolu.
​Co se to stalo? Jak jsem se do tohoto zvláštního místa dostala? A hlavně, kde přesně se nacházím?
​V mysli se mi tvořily nové a nové otázky, ale žádné odpovědi jsem nenacházela. Chtěla jsem se zvednout a utéct co nejdál, jenomže mé tělo mě zrazovalo. Neměla jsem nad ním žádnou kontrolu. Možná by mě tento fakt i šíleně děsil, kdybych byla schopná se soustředit na cokoliv kromě mé únavy a malátnosti.
​„Ani se nesnaž," ozval se podmanivý ženský hlas nade mnou. „Nemá to cenu."
​Sebrala jsem všechny síly, co se ve mně nashromáždily, a otevřela jsem oči. Světlo nyní nebylo tak agresivní, s hustým zamrkáním jsem po krátké chvilce dokázala rozeznat tvary okolo sebe.
​Skutečně jsem ležela na jakémsi kovovém stole. K tomu jsem byla pevně připoutaná koženými pouty, které svíraly mé kotníky a zápěstí. Místnost, v níž jsem se nacházela, byla malá a čtvercová. Tyrkysové stěny se loupaly a na pár místech po nich tekly pramínky nějaké neznámé tekutiny. Šedé dlaždičky na podlaze vypadaly stejně zanedbaně a ušmudlaně.
​Když jsem se otočila doleva, nalezla jsem tu ženu, která ke mně promlouvala. Stála zády ke mně a přehrabovala se v náčiní na stole. Oděna byla v bílém laboratorním plášti a tmavé kudrnaté vlasy měla spletené do vysokého drdolu.
​„Nebylo tě lehké najít," pronesla, jakmile postřehla, že jsem nabyla vědomí a otočila se ke mně. Měla jsem tak příležitost si ji pořádně prohlédnout.
​Kdybych se nacházela v jiné situaci, možná by mi připadala i sympaticky. Měla oválnou bledou tvář zvýrazněnou líčením, která by v člověku dokázala probudit pocit souznění a přátelství. Čokoládově hnědé oči však obsahovaly šílenství a krutost, že se k ženě, jakou byla ona, vůbec nehodily.
​„K-kdo jste?" zamumlala jsem. I když mi mluvení stále dělalo potíže, už mi alespoň bylo docela rozumět.
​„Nevzpomínáš si?" povytáhla obočí. „Jsem profesorka Jenkinsová. Ty mě ovšem znáš pod jménem Lara."
​Myslí mi probleskl první náznak slabé vzpomínky. Viděla jsem malou vesnici obklopenou ze všech stran hustým jehličnatým lesem. Její obyvatelé ke mně přicházeli s nedůvěrou, možná až strachem. Jejich pohledy mluvily za ně. Drželi se ode mě dál, ale byla jsem si jistá, že pokud by se nebáli, že se ode mne nakazí neznámým virem X, nejspíš bych už dávno skončila mrtvá.
​„Ten virus..." zašeptala jsem. Nákaza, která se před pár měsíci roznesla do všech koutů světa nazvaná jako virus X, se nevyhnula ani mě. Masová média nás od začátku krmila informacemi, že je nákaza velmi infekční a velmi nebezpečná. Nikdo, kdo se chytil do jejích zákeřných sítí, neměl podle oficiálních informací přežít déle jak dva měsíce.
​Pochopitelně to vyvolalo obrovskou paniku. Lidé v této situaci neznali bratra. Zoufalství a obavy je donutily vykupovat zásoby obchodů, oblečení a dalších potřeb a co bylo horší, všechny lidi, kteří vykazovali známky onoho viru, nehledě na to, zdali se jednalo o jejich přátele nebo rodinu, bez milosti nahlašovali tajným službám. Několikrát jsem byla svědkem toho, jak si pro mé známé dojely bílé dodávky, do nichž byli násilím vtáhnuti. Nikoho z nich jsem už více neviděla.
​„...není nebezpečný," dokončila jsem větu. Štěstěna v mém případě stála při mně. Když mí rodiče pojali podezření, že bych mohla být nakažená, pečlivě mě ukryly do sklepení našeho domu a příbuzným namluvili, že jsem odjela do jiného města.
​Bála jsem se, že zemřu. Každým dnem jsem se v slzách loučila se životem. Po dvou měsících mé bolesti vygradovaly do ukrutných výšin a já nepochybovala o tom, že se blíží můj konec. Jenomže to se nestalo. Ba naopak, když jsem se po několika dnech nepříčetného blouznění vzbudila, zjistila jsem, že je něco jinak. Cítila jsem se dobře. Byla jsem naprosto zdravá a navíc, mnohem silnější než před nákazou. Jediné, co prozrazovalo mou prodělanou chorobu bylo pravé oko, jehož bělmo zezelenalo a duhovka zmodrala.
​„To my samozřejmě víme," odtušila žena. „Ale nikdo to nesmí vědět." Naklonila se ke mně, jako by mi prozrazovala největší tajemství a sotva slyšitelnými slovy zašeptala: „Veřejnost se nesmí dozvědět, že virus X ve skutečnosti přináší nadpřirozené schopnosti."
​Poslední, co jsem spatřila předtím, než do mých žil injekcí vpravila smrtelnou látku, byl její strašidelný úsměv.

Virus​ - Bloncka8 LeHka_

„Mimořádné hlášení. Prosíme všechny občany, aby se po vyslechnutí této zprávy odebrali do svých domovů a uzavřeli všechna okna a utěsnili veškeré průduchy do domu. Nepodléhejte panice! Z nedaleké laboratoře unikl zatím málo prozkoumaný virus, nevíme, co přesně způsobuje a může mít nedozírné následky. Sledujte veškerá média a pravidelně se jimi informujte o momentální situaci. Opakuji hlášení..." ozve se strojeně z obecního rozhlasu.

S mamkou se na sebe vyděšeně podíváme a já cítím silně bušící srdce až v krku. Udělá se mi černo před očima a musím se opřít o zeď. Tohle přece nemůže být pravda, někdo si z nás jen dělá legraci. Při pohledu na bledé tváře mých rodičů je mi ale jasné, že mé doufání je zbytečné. Jako na povel se obě s mamkou rozutečeme pozavírat okna a nacpat kusy látek do mezer pode dveřmi.

Ještě, že jsme dneska všichni doma. Je sobota, to obvykle jezdíme na výlety nebo po návštěvách, ale taťka si v týdnu zlomil nohu, a tak jsme se domluvili, že si uděláme pyžamový den.

„Eli, pusť rádio, a přijď za mnou do sklepa, musíme zkontrolovat zásoby potravin," řekne mamka slabým hlasem a vypadá jako by strachem o deset let zestárla.

„.... Záchranáři vyjíždějící pro pacienty využívají kyslíkových bomb. Máme podezření, že respirátory jsou proti viru slabé. Ten se přitom šíří nesmírnou rychlostí a nemoc propuká už po několika minutách. Nevíme jistě, jestli se proti němu lidé můžou nějakým způsobem ochránit..." informuje nás roztřeseným hlasem moderátor v rádiu a já radši odcházím, abych novinky neslyšela. Najdu mamku, jak se přehrabuje v regálech se zavařeninami a konzervami.

„Vydržíme s tím tak měsíc, pokud se budeme snažit a pokud nás virus nedostane dřív," zničeně vydechne a otře si zaprášené ruce do kalhot.

„Pojď, půjdeme za taťkou, ať jsme teď všichni spolu."

„.... Mezi příznaky nemoci patří záchvaty podobné epilepsii, svalové křeče po celém těle, náhlý kolaps. Na nemoc zatím nepomáhají žádné léky, není známá žádná oběť viru. S dalšími informacemi se Vám přihlásíme za půl hodiny a pro zpříjemnění těchto těžkých chvil pouštíme vaše oblíbené hity," domluví muž v rádiu a začnou se linout první tóny pomalé skladby.

„Nechápu, jak teď můžou něco hrát, proč raději nenechají ticho," pomlaskne si táta a vmáčkne se hlouběji do křesla. Další půlhodinu všichni zarytě mlčí, nikdo neví, co říkat, a tak na sebe jen s obavami, jak dlouho tohle přežijeme, smutně pokukujeme. Další zpráva nepřinese nic zajímavého, a tak se nakonec rozhodneme pro hraní stolních her ke zkrácení dlouhé doby čekání. Pomalu se začne stmívat a v rádiu utichnou písničky, aby daly přednost novému vstupu.

„Jsem tu zpět s informacemi o zdrcující vlně nového viru. Nemoc se šíří jako lavina a nemocnice už mají plné stavy, doposud ale naštěstí není ani jeden mrtvý. Ministr zdravotnictví vydal hlášení, ve kterém lidem slibuje naději. Lékaři prý pro nás mají dobré zprávy, ale ještě potřebují čas na pozorování pacientů," říká s mírným optimismem v hlase moderátor a rodiče úlevně vydechnou.

„No, ještě se nesmíme předčasně radovat, nikdo vlastně netuší, co je ten vir zač a co nám může udělat. Místo splněných nadějí se vše může zhoršit," prohodí skepticky mamka, „raději si pojďme lehnout, už je moc hodin."

O tři dny později sedíme všichni tři u snídaně, zdrchaní nevědomostí žádných nových informací o novém viru. Stále více se bojíme o své životy a budoucnost. Od té zprávy ze sobotního večera, jsme se nic povzbudivého nedozvěděli, a tak naše doufání pomalu umírá. Zadumaně do sebe házím jednu lžičku cereálií za druhou a přemítám o tom, co jsem ještě chtěla ve svém životě vyzkoušet, když v tom mě ze zamyšlení vytrhne vibrování mého telefonu. Ledabyle přejedu displej pohledem, zmáčknu zelené tlačítko a přiložím si mobil k uchu.

„No konečně jsi to zvedla, slyšelas novinky? Pusť si rychle televizi, ten vir je úžasný, jdu ven, zatím čau," vychrlí na mě kámoška jedním dechem a vážně hovor típne. Co myslela tím, že jde ven? Copak to chce chytit a trávit poslední chvíle života v křečích? Poslechnu ale její rady a pustím na televizi program se zpravodajstvím.

„Ano, můžeme potvrdit kladné dopady viru na tělo člověka. Po nakažení vážně padne pacient do nepředstavitelných muk. Ty však trvají pouhých několik hodin a nenechají na člověku žádné negativní následky. Po pár dnech pozorování prvních nakažených můžeme s radostí oznámit, že viru nikdo nepodlehl a u sto procent nakažených se rozvinula imunita proti bolesti. Proto všem vřele doporučuji vyjít ven do ulic," usmívá se na nás mluvčí Nemocnice Motol.

„To není moc výhra, necítit bolest," prohodí zděšeně táta.

„Ale tati, prosím tě, vždyť je to skvělý," výsknu si radostně, a aniž bych se na ně ohlížela nebo čekala, až mě zastaví, otevřu prudce dveře terasy a vyběhnu ven. Než dojdu na roh ulice, složí mě k zemi tak šílená bolest, jakou jsem nikdy nezažila. Ale vím, že něco takového cítím naposledy.