VeRLyba - Bloncka8 LeHka_
Průměr bodů: 5

„Na nejlepší kamarádky, Verču a Líbu, které po letech dokázaly splnit svůj sen," pronese slavnostně Libuška a povznese před sebe ruku s přípitkem. Zasměju se jejímu proslovu a nechám tenké sklo skleničky, aby cinklo o to její.

Konečně jsme to dokázaly. Všechno začalo na základní škole, kde jsme měli za úkol udělat ve dvojicích projekt na svou vlastní firmu. Tenkrát nám přišlo hrozně vtipné složit název podniku z našich jmen, a tak vznikla Verlyba.

V rámci zachování úcty k projektu, jenž všechno odstartoval, jsme ni název nechaly. A tak se zítra poprvé otevřou dveře našeho malého knihkupectví.

„Nemůžu uvěřit tomu, že jsme to po letech konečně uskutečnily. A ještě víc tomu, že obchůdek otevíráme tvojí autogramiádou. Jsi neskutečná. Už se těším, až budeme prodávat tvou vlastní knížku," pyšně se usměju na svojí kamarádku a snažím se mrkáním rozehnat slzy, které se mi ženou do očí.

„Taky by mě nikdy nenapadlo, že se to jednou stane realitou," odpoví Líba, která už se slzám neubrání.

Když se ráno probudím, div že se nepřetrhnu, abych byla v knihkupectví co nejdřív. Odemknu dveře krámku a zhluboka se nadechnu. Vstoupím dovnitř pravou nohou s přáním, aby všechno dobře dopadlo. Doupravím slavnostní výzdobu, znovu utřu prach ze stolku určenému pro Líbu a její autogramiádu a porovnám její knížky na hromádce tak, aby žádná ani o kousíček nevyčuhovala z řady. Zkontroluju si, že má připravených dost tužek na podpisy a já zase dost šálků na kafe pro hosty.

Po tom, co se ujistím, že je všechno perfektně nachystané, zavolám Líbě, že může přijít. Nechtěla jsem, aby chodila dřív, dokud nebude všechno hotové, protože jsem ji chtěla udělat překvapení. Výzdoba je slazená do jejich oblíbených barev a na jejím stolku se v otevřené krabičce třpytí náhrdelník, který vypadá úplně stejně jako ten, který jsme nosily na základní škole. Na mém řetízku, který už hrdě nosím na krku, visí přívěsek s jednou půlkou maličké knížky a na jejím čeká druhá půlka patřící k té mé.

Po další dojemné chvilce, kterých bylo za poslední týden už nespočet, si spolu sedneme ke snídani a čekáme na první návštěvníky. Těch za celý den přijde daleko víc, než v co jsme vůbec doufaly a já mám pocit, že se dveře netrhnou. Chvíli před koncem otevírací doby vejde do dveří vetchá stařenka a já z ní nemohu spustit oči. Stále ji pozoruju a snažím se rozvzpomenout, odkud ji znám.

Zajdu k Líbě, abych se jí zeptala, jestli náhodou neví, kdo ta paní je. Obě se na stařenku podíváme, ta si nás všimne a s úsměvem zamíří k nám.

„Teda děvčata, kdybych tenkrát bývala tušila, jak krásné knihkupectví se z vašeho projektu může vyklubat, v žádném případě bych vám tu dvojku, kvůli názvu, nedala," zasměje se tiše naše milovaná třídní učitelka.