Průměr bodů: 4.25

Umělec - aiwiiwia1 petronella0writing

Vždycky se mi líbily ženy. Vždy se mi ženy líbily až moc. Miloval jsem každou, kterou jsem milovat nemohl. Ty, co mě odmítaly, mě lákaly ze všech nejvíc. Toužil jsem po tom být tím, kdo bude jejich partnerem. Zbožňoval jsem zkoumání jejich anatomie - jejich ladnou chůzi, jemné pohyby, minimalistické držení jejich ženského těla. Rád jsem posedával celé dny na lavičce v parku a pozoroval. Nesledoval, ale pozoroval. Jak se krásně smějí, když mají s kým. Líbilo se mi je vidět šťastné a rozjařené. Ten pohled, jak jim vítr čechrá vlasy. Kdykoliv, když některá prošla těsně vedle mě, nasál jsem vůni vířící ve vzduchu - vůni jejího pižma i vůni parfému, kterým se zdobila. Za letních parných dnů jsem se s takovou oblibou kochal jejich hubenými nožkami, které tak ochotně vystavovali všem na oči. Upnutá tílka zdůrazňující jejich bujné ženské přednosti a křivky. Dlouhé zimní večery mi nepřinášely nic příjemného. Neměl jsem kde pozorovat, nebylo koho pozorovat. A právě tehdy jsem se pod světlem stolní lampy začal věnovat umění. Stal se ze mě umělec kreslící na plátno ženy, které mu v nehostinném období tak urputně chyběly. Když jsem ženy nemohl vidět v celé své kráse, musel jsem si je přenést do popředí mých skvostných obrazů.

Obraz, který tvořím právě teď, patří k mým nejpovedenějším a nejoblíbenějším. Práce na něm mi trvá již třetím měsícem. Jen pouhé poprsí jsem vykresloval a barvil celý týden! A ty oči - ty oči upírající na mě všechnu svoji lásku, ty oči, které byly tak milující. Rty - ach, ty rty, jak já bych je chtěl políbit! Gigantická velikost obrazu mi překrývá celou jednu stěnu obývacího pokoje. Ale nic bych nevyměnil za ten pohled mé tajemné zelenooké krásky, která mě svádí pohledem při každém mém příchodu do místnosti.

Však nejdéle mi trvalo vyobrazení vlasů. Toužil jsem se zachytit velice reálně. Tak, jak vypadají skutečně. Musel jsem zachytit leskl, tuhost, lehce roztřepené konečky a barvu. Musel jsem vybírat pečlivě, aby se z obrazu zrodila dívka mých snů, která na sobě nosí veškeré atributy ženskosti, které jsem dlouhá léta tak obdivně pozoroval v parku.

„To je ono. Ivane, ty jsi fakt geniální umělec!" konstatoval jsem jednoho večera, když jsem pochvalně pokývnul mému geniálnímu plánu, který se mi zračil v hlavě. Vydal jsem se opět, od začátku zimního období, do parku, pro poslední inspiraci, která mi zbývala k tomu, vytvořit tak realistické umělecké vlasy.

Po pár dnes střádání materiálu a potřeb nutných k dokončení mého pompézního obrazu, jsem zapnul televizi, abych se alespoň na chvíli odreagoval. Stiskl jsem tlačítko s jedničkou na obrazovce, zcela ihned na obrazovce začal obraz chytat signál hlavních zpravodajských zpráv. Po pár nezachycených slovech moderátora, se obraz konečně ustálil a já zaslechl poslední slova patřící k této reportáži.

„Kdybyste muže zachyceného na kamerách, spatřili, volejte na číslo Policie České republiky; 158. Muž je 190 cm vysoký a hubený. Naposledy byl spatřen v modrých džínách a černé bundě s kapucí, kterou měl nataženou přes hlavu. Muže se nesnažte sami zastavit, může být nebezpečný!"

Slova moderátora mě velice zaujala, tak jsem shlédl na dolní štítek v levém rohu televize, kde stálo: NEZNÁMÝ MUŽ PLAVOVLASÝM ŽENÁM BEZDŮVODNĚ STŘÍHÁ VLASY.

Spíš jen tak pro sebe jsem se pousmál, zatímco jsem ze šuplíku vytahoval plavovlasé copy osmi žen, které naprosto přesně přestavovaly můj ideál dokonalé ženy.

Umělec - littlemoredepper3 klarkamar

„Tak se konečně setkáváme," ozval se hlas muže v rohu místnosti. Stál směšně obrácen tváří do kouta, spoutané ruce držel před sebou, hlavu hrdě vztyčenou.

Žena, která právě vstoupila do dočasné cely, nahmatala pravačkou svou služební zbraň a teprve až poté se znatelně uklidnila.

Ze svého bývalého spolužáka, přítele a tajné lásky viděla jen záda, přesto poznala, že je tu zbytečně. Dávno už to nemohl být ten samý člověk, co s ní hrával na slepou bábu, skákal s ní panáka, koukal se s ní na pohádky, na filmy, poslouchal s ní hudbu a později kreslil její propracované portréty. Vždy ji fascinovalo, jak dokázal pomocí tužky a papíru vytvořit tak přesnou podobiznu.

Vždy tu pro ni byl, aby ji podržel, proto nechápala jeho slova.

„Vždyť jsme se nikdy nerozdělili, naposled jsme spolu mluvili den před tím, než jsem tě musela zatknout," podotkla suše. Stále nedokázala uvěřit tomu, že to on zabil tolik nevinných lidí.

„Doopravdy jsme se rozdělili už před několika lety," odvětil. „Nemohla jsi mě pochopit a já se ti nemohl svěřit se svými..." odmlčel se na okamžik. „Myšlenkami," nalezl to správné slovo. „Teď se setkáváme doopravdy."

„Mohl jsi vyhledat pomoc, Marcusi," poznamenala zklamaně.

„Nepotřeboval jsem pomoc, ani teď ji nepotřebuju." Zaslechla zřetelný úšklebek v jeho hlase. „Konečně jsem to já."

„Ne," zesílila hlas plný bolesti. „Teď to už vůbec nejsi ty. Podívej se na sebe," odfrkla si.

„Co bych měl vidět?" zeptal se nevzrušeně. Celou dobu zíral na zeď.

„Stojíš tady sám, bezmocnej a za chvíli půjdeš sedět s vědomím, že jsi zabil deset nevinných lidí," vyčetla mu. Doufala, že ho vyprovokuje, aby konečně projevil nějakou upřímnou emoci, ale nedočkala se toho.

„A ty budeš dál žít svůj úžasný život s tím, že jsi mi v tom nedokázala zabránit," vrátil jí úder.

Trefil se do černého a oba to věděli, proto na chvíli zavládlo ticho.

„Nepřišla jsem na to dřív, protože jsi byl můj přítel," přiznala. „Ani mě nenapadlo, že bys to mohl být ty. Myslela jsem, že tě znám."

„Tvoje chyba."

„Vážně jsi mi celou dobu jen lhal?" ignorovala jeho poznámku. „Předstíral jsi naše přátelství a mezitím plánoval chladnokrevné vraždy?"

Marcus mlčel.

„To snad není pravda," vydechla zklamaně. Doufala, že jí to vyvrátí. „Měla jsem tolik důkazů přímo před očima. Mělo mi dojít, že to jsou tvé obrazy, tvůj styl. Že to ty maluješ krví svých obětí ty malby a necháváš je na rušných místech. Byla jsem tak slepá," zlomeně si povzdechla.

Následovalo další ticho, které využila pro potlačení slz štípajících v očích.

„Proč jsi vůbec zabíjel?" zeptala se potom. Vzdala veškeré snahy o probuzení svého dávného přítele.

„Řekli mi, že moje obrazy stojí za hovno," zasyčel okamžitě. Poprvé byla v jeho hlase slyšet opravdová emoce. „Poslali mě pryč, ať se radši prej nikde mezi malířema neukazuju, že mě každej vyhodí, protože nemám žádnej talent," pokračoval rozezleně. „Svět musel vidět moje obrazy. Já jsem umělec. Jak jinak zviditelnit svá mistrovská díla?"

„Tohle je tvůj důvod? Ukázat světu svou tvorbu? Mohl jsi jít prostě jinam," nedokázala plně potlačit svou frustraci.

„A plazit se před nima na kolenou? Zkusil jsem to ještě jednou, ale pak jsem usoudil, že se budu muset ukázat jinak. Lidi pro mě byli jen jako inkoust nebo barvy," vysvětlil. Zněl otráveně, jako by tahle rozmluva byla ztráta času.

„Nemůžu tomu uvěřit," řekla bezbarvě. Tolik se zklamala v jediném člověku, kterému doopravdy věřila.

„Nelhal jsem ti," ozval se nakonec tiše. „Naše přátelství jsem nikdy nepředstíral, jen jsem ti už nemohl říkat všechno," vypadalo to, že na ni chce pohlédnout, ale nakonec to neudělal a dál zíral na zeď.

Pomalu přistoupila blíže k němu, skoro se ho mohla dotknout.

„Měl jsi mi to říct," šeptla. „Pomohla bych ti."

„Nepotřebuju pomoc," odporoval. „Ještě dlouho se bude o mých obrazech vyprávět. Zapíšou se do historie," spokojeně se usmál.

„A co tvůj život, co my dva?" namítla sotva slyšitelně.

„Nevím," přiznal. „Ale to promyslím až později," otočil se prudce na ni.

Neodolala pohledu do jeho kouřově šedých očí, a tak si nevšimla důležitého detailu.

Až ve chvíli, kdy ucítila jednu jeho dlaň na ústech a druhou na své zbrani, pochopila, proč stál tak odvrácen.

Pokusila se mu vytrhnout, ale hlaveň na spánku její snahu zarazila.

Došli ke dveřím.

„Řekni jim, ať otevřou," přikázal.

Udělala, co řekl, a nechala se vyvést na chodbu, kde si Marcus dal jasnou podmínku. Nikdo se ani nepohne, nebo ji zabije.

„Který auto je tvoje?" zahučel na parkovišti.

„Marcusi..." pokusila se něco říct.

„Ptal jsem se, který auto je, kurva, tvoje," přitlačil na zbraň.

Ukázala mu ho a řekla, v jaké kapse má klíčky.

Když o chvíli později seděla na sedadle spolujezdce a Marcus řídil, odvážila se vyděšeně zeptat.

„Kam to jedeme?" vytřeštila oči.

„Budeš moje poslední mistrovské dílo," láskyplně na ni pohlédl. „Tvůj portrét bude důkazem mého umění."

Zalapala po dechu.

„Jsem Umělec," usmál se hrdě.