Novinový článek
Průměr bodů 4.2

littlemoredepper3 klarkamar

Seděl na židli v kuchyni. Záda držel, jako by spolkl pravítko, lokty měl opřené o stůl a v rukou svíral noviny. Bylo časné ráno, a však na stole nestála snídaně, ale lahev rumu.

Muži s novinami padaly středně dlouhé blonďaté vlasy do očí, ale neodhrnul je. Snad proto, aby neviděl na drobný text na papíře.

„Slavný zpěvák na pokraji zhroucení, oškube ho manželka o všechno?" hlásal tučný titulek.

Četl to už po několikáté za sebou. Autor onoho článku se v popisování Johnovy bolestné situace doslova vyžíval a několik „zdrojů blízkých Johnu Parkovi" se nebálo přiblížit všem, jak se zavírá doma, nikoho k sobě nepouští a opíjí se do bezvědomí.

Čemu se divili? Jak se mohl někomu otevřít, když věděl, že druhý den v novinách by četl daleko horší věci, než bylo tohle?

Důkladně si přihnul z lahve a zvedl se, aby nakrmil svou zlatou rybku. Malý tvor na něj skrze sklo zvědavě zíral jedním jediným okem.

„Moc mi to přání neplníš," vyčetl jí s povzdechem. Dopřál si několik dalších doušků, ani je nepočítal, a otevřel dveře domu.

„Marku?" oslovil svého bodyguarda a přítele. Potřeboval se ujistit.

„Ano?" reagoval muž.

„Pojď na chvilku dovnitř, prosím,"

Mark bez námitek šel, ale hned, jak vstoupil dovnitř a ucítil Johnův dech, když kolem něj prošel, zarazil se.

„Už tak brzo ráno?" nechápal. Věděl, že John už delší dobu pije víc, než by bylo zdrávo, ale vždy začínal až po obědě, bylo to jeho nepsaným pravidlem.

„Čti," hodil po něm zpěvák noviny a opět se přilepil na lahev.

Mark dočetl a povzdechl si. „Víš, jakej je bulvár ne?"

„Vim," odsekl John. „Taky mi nejde o něj, ale o ty zdroje," vysvětlil.

Bez varování se k Markovi přiblížil, chytil ho rukou, ve které nedržel rum, za rameno a mírně zatřásl. „Byl jsi to ty?" vypadlo z Johna.

„Ne!" zděsil se Mark. „Jak si to sakra můžeš myslet? Copak nevíš, že takhle bych tě nezradil?" zklamaně ustoupil o krok.

„Já už nevím nic," zamumlal zpěvák. Zněl raněně, což jeho přítele donutilo mu to odpustit.

„Přijdeme na to, kdo to je," slíbil mu. „Ale měl bys už dneska přestat pít."

„Dej si se mnou panáka," ignoroval ho John.

„Jsem v práci," vydechl Mark.

„Mně to nevadí," trval na svém blonďák.

„Jsem v práci!" zesílil hlas.

„Máš placený volno," pousmál se John a mrknul na něj.

„Fajn," povzdechl si Mark a panáka si vzal. Když do sebe házel teprve druhého, John už byl opilý.

„Poslední dobou mam všeho po krk," poznamenal najednou.

„Chápu," přitakal bodyguard.

„Tu ženskou mi byl čert dlužnej a ta zlatá ryba nefunguje," postěžoval si nahlas.

„A co ti měla splnit?" Mark se už jednou ptal, ale odpověď nedostal.

„To se neříká," odbyl ho zpěvák stejně jako prve. „Ženský mi snad nosej smůlu," vrátil se k předešlému tématu.

„Katie, to ona mi dala tu rybu, byla jediná, která za něco stála," zamumlal.

„A co je s ní?"

„Nehoda, zemřela na místě."

Mark měl dojem, že v očích svého přítele zahlédl slzy, a tak chtěl rychle změnit téma, ale nedostal se k tomu.

„Julie tu nejspíš byla jen proto, abych si uvědomil, že ženský nejsou nic pro mě," zauvažoval nahlas, neobratně se zvedl ze židle a došel k Markovi.

Ten do poslední chvíle netušil, co hodlá dělat. Došlo mu to až, když ucítil Johnovy rty na těch svých.

Nebyl opilý, proto zůstalo otázkou, proč se ihned neodtrhl a raději mu polibek opětoval. John ho líbal vášnivě a chutnal po rumu, rty měl okousané, protože si je vždy ve stresu kousal do krve, ale to Markovi nevadilo. Ten pocit mu doslova omámil mozek, a tak si Johna za zátylek přitiskl ještě blíže.

A to vše jen díky jednomu novinovému článku.

kiara2 Pravdomluvec

​„Už jsi četla ten článek?" vychrlila na mě Gabriela bez pozdravu sotva jsem jí otevřela dveře. Má nejlepší kamarádka přišla na návštěvu neohlášená, a vše nasvědčovalo tomu, že k mému domu mířila ve spěchu. Hruď se jí pravidelně nadzdvihovala v rychlém tempu, zelené oči měla doširoka vytřeštěné a slova ze sebe sypala rychle, jako by se nemohla dočkat, až je vypustí ven.
​„Zpomal," snažila jsem se ji trochu uklidnit, když jsem ji pozvala dál a nabídla jí šálek čaje. „Jaký článek máš přesně na mysli?"
​„Ten novinový článek přece!"
​Oči se obrátila v sloup. „Tos mi toho tedy objasnila," ušklíbla jsem se uštěpačně.
​Gabriela mi beze slova podala výtisk novin z dnešního rána a věnovala mi nakvašený pohled. „Je to Elisabeth?" zeptala se a ukazováčkem poklepala na rozostřenou fotografii pod textem.
​Veškerý cynismus mě náhle opustil. Na snímku se skutečně nalézala moje blízká známá. Mrtvá.
​Okamžitě jsem se pustila do čtení. S touhou dozvědět se víc jsem hltala slovo za slovem, větu za větou, řádek za řádkem. Bohužel k mé smůle článek neobsahoval nic konkrétního. Jenom strohé údaje o její smrti - o její vraždě! Podle policie byla zabita předevčírem večer.
​Zhrozila jsem se. Ten den jsme přeci strávily společně. Navštívily jsme obchodní centrum, v němž jsem si já pořídila nové tričko a ona bělostné krajkové šaty. Ty měla na fotografii, zachycující místo činu, na sobě, bez jediné skvrnky krve. Usuzovala jsem z toho, že ji vrah musel převléknout. Ta bizarní scéna celkově byla upravena tak, aby odpovídala vrahově představě. Elisabeth ležela na měkké trávě s rukami složenými na hrudi. Dlouhé blond vlasy měla ledabyle rozhozené kolem hlavy jako andělskou zlatozář. Kolem jejího těla, které vypadalo, jako by se jen uložilo ke spánku, ležel kruh různobarevných růží, propletených do sebe.
​Odvrátila jsem zrak. Nedokázala jsem se na to dívat. Pravda, Elisabeth byla spíš známá než dobrá kamarádka, avšak to neměnilo nic na tom, že mi zpráva o její nečekaném skonu přivedla šok. Ještě nyní jsem měla živě v paměti vepsanou vzpomínku, jak jsme se večer loučily a rozcházely domů. Mávaly jsme si. Ona se zářivě usmívala, odhalujíc tak bělostné zuby. V modrých očích zářila radost a energie. Nikdy, ani v tom nejdivočejším snu, by mě nenapadlo, že o hodinu později, možná dokonce spíš i půlhodinu, bude ležet uprostřed městského parku bez známek života.
​„To je hrozný," utrousila jsem a protřela si tvář. „Ještě mi navrhovala, jestli nechci doprovodit domů. Já jí řekla, že je to v pohodě. Možná, kdybych neodmítla... Možná by byla stále naživu..." šeptala jsem s provinilým výrazem.
​„Tohle neříkej!" rozkřikla se Gabriela a pevně mě objala. „Jess, ty za to přece nemůžeš. Rozhodně si to nedávej za vinu."
​Nepřítomně jsem přikývla. První slzy si našly cestu z mých očí. Hřbetem dlaně jsem je setřela. „Jenomže, víš... Kdybychom šly spolu, třeba bychom se mu dokázaly ubránit... Nebo by nás spolu třeba ani nenapadl..."
​„A třeba byste taky byly teďka mrtvý obě," skočila mi Gabriela do řeči. „Neohlížej se, co by mohlo být, kdyby. Tím Elisabeth život nevrátíš."
​Věděla jsem, že má pravdu. Uvědomovala jsem si, že můj myšlenkový pochod nedává smysl, ale nedokázala jsem si pomoct. Můj mozek mi jako kolovrátek neustále přehrával vzpomínky na Elisabeth a především tu, kdy jsem slušně odmítala její nabídku o doprovod.
​Toho dne už u mě Gabriela zůstala na přespání. Rozhodly jsme se, že to tak bude nejlepší. Já se necítila zrovna nejlépe a ona vždycky věděla, jak mě povzbudit. Večer jsme ulehly do postele celkem brzo. Má ložnice se nacházela přímo vedle pokoje pro hosty, takže kdybych cokoliv potřebovala, měla bych svou kamarádku blízko.
​Obvykle netrpím nočními můrami ani neklidným spánkem, avšak v noci mě cosi vzbudilo. Bytem se nesl jakýsi zvuk šustění. Byl tichý, nenápadný, ale rozhodně to nebyl žádný klam smyslů. Okamžitě jsem vystřelila do sedu a přerývavě dýchala. Po zádech mi stékaly krůpěje potu. Srdce mi bilo jako na buben.
​„Jsem jen paranoidní," zamumlala jsem si sama pro sebe, když po chvilce zvuk ustal. Po několika minutách pečlivého naslouchání jsem se opět uložila ke spánku. Otočila jsem se ke stěně a zavřela oči, ve snaze usnout.
​V tu ránu jsem však zaslechla, jak se téměř neslyšitelně otevřely dveře. Rozespale jsem se převalila na druhý bok, na stranu ke vchodovým dveřím do pokoje... A v tu chvíli jsem ve tmě spatřila temnou postavu, pevně svírající nůž, jehož čepel se i přes temnotu v komnatě třpytivě leskla.
​Nestačila jsem ani vykřiknout, když se na mě Gabriela v zuřivém záchvatu vrhla.