Nekonečný den​​​​ – Bloncka8 LeHka_
Průměr bodů: 5

Sedím na břehu řeky a máchám si nohy ve vodě. Ptáci mi zpívají nad hlavou a slunce mě pálí do zad. Je příjemné teplo a jen sem tam foukne jemný větřík, aby vzduch trochu popohnal a rozfoukal mé zářivé vlasy. Den stejný jako včera, stejný jako bude zítra.

Někomu by se to zdálo jako ideál, který by mohl být pořád. Ale mně ne. Každý závidí počasí a podmínky k žití, které tu máme. Já je ale nechci. Chci zažít noc, kdy měsíc v úplňku jemně ozařuje tajemná zákoutí tmy a hvězdy vypráví své příběhy. Třpytí se před tebou a volají, ať se na ně díváš, ať obdivuješ jejich krásu.

Chci zažít ledový sníh, který by dopadal na mou opálenou pokožku. Toužím potom pozorovat vločky, které mi chtějí dokázat, že žádná není stejná jako ta předešlá, jak roztávají na mé teplé dlani a mění se na kapičky vody.

Chci zažít jaký je déšť, který by mi smáčel tvář, když bych k němu vzhlédla vzhůru. Jeho letmá pohlazení od toho, jak stéká po mé kůži. To osvěžení, které způsobí v letním horkém dni.

Já to ale nezažiju. Bez slunce bych nepřežila jediný den. Mezi lidmi se rozšířil speciální gen, který potřebuje neustálý přísun slunečního svitu. Pokud ho nemá, gen odumře a s ním zemře i jeho hostitel. U novorozenců je tento gen ještě velmi slabý a miminko tak může žít v celku normálně. Čím je ale dítě starší, tím silnější je i gen, který potřebuje více a více svitu. V době dospívání už musí být člověk celý den na sluníčku, aby dokázal přežít noc, a kolem šestnáctého roku života už to přestává stačit.

Proto se dali vědci z celého světa dohromady, aby vymysleli speciální prostředí pro Světlolapy. Vytvořili nový kontinent s vlastní atmosférou. Je zde natažená neviditelná digitální síť vyzařující speciální světlo napodobující to sluneční. Nastavili počasí, které je pro většinu lidí ideální a světelnou bariéru nevypínají ani na noc. Tím vznikl kontinent ideálního nekonečného dne, na který si přejí všichni zavítat, ale přístup je povolen jen lidem, jako jsem já.

A tak tu žiji v podstatě celý svůj život. Už si nevzpomínám na to, jaké to bylo v normálním světě, ani na své vlastní rodiče. Ti mě sem dali sotva jsem začala chodit, protože o mě měli velký strach, i když věděli,  že o mně už nikdy neuslyší.

„Pojď se na něco podívat," natáhne ke mně ruku Tobiáš. Trhnu sebou a podívám se na něj proti slunci. Vůbec nevím, že přišel. Chytím se jeho ruky, která se ke mně natahuje, a nechám si pomoct se zvednutím na nohy.

„Kam to jdeme, Tobiáši?" zeptám se ho udiveně. Jak já nesnáším překvapení.

„Nech se překvapit, lásko, máš přece dneska narozeniny," zaculí se a táhne mě za sebou směrem k lesu. Dovede mě až na mé nejoblíbenější místo, malinkou mýtinku. Na jejím druhém kraji je maličký srub ideální přímo pro dva lidi. Ještě včera, kdy jsem tu byla naposledy, tady nic takového nebylo.

„Jak si to sem dostal?" zeptám se Tobyho udiveně, ale ten se jen zasměje.

„Asi jsem prostě kouzelník, miláčku. To ještě nevíš, co tě čeká uvnitř. Jen se běž podívat. Všechno nejlepší," poslední slova už jen zašeptá a láskyplně mě políbí. Když se ode mě odtrhne, položí mi do ruky klíč. Vstoupím dovnitř a zůstanu stát s otevřenou pusou, protože je srub nádherný.

„Doufám, že bys tu se mnou chtěla bydlet," vykoktá ze sebe nervózně. Místo odpovědi mu padnu do náručí a toužebně ho políbím.

„To jsem rád, protože nahoře na tebe čeká jedno speciální překvapení. Pracoval jsem na tom přes rok a konečně se mi to podařilo," řekne mi nadšeně a vede mě do podkroví. Když tam vejdeme, překvapí mě, že je tu, kromě dotykového displeje, na kterém svítí nápis: NASTAVTE POČASÍ, naprostá tma

„Dobře vím, jak se trápíš, že už tu několik let zažíváš stále dokola ten stejný den se stejným počasím. V práci občas musíme něco opravit na obalu kontinentu, a tak jsem zkoumal, jak to funguje. Nepozorovaně jsem sebral pár součástek, které byly navíc, a každou noc jsem se snažil poskládat datovou desku, která by fungovala na tom samém principu, jako ta co nás chrání. Asi tak před měsícem se mi to konečně podařilo. Přidal jsem k tomu ještě speciální trubky na vodu a teď si můžeš počasí vybírat podle sebe. Můžeš to zkusit. Ale neměla bys tu trávit víc jak hodinu denně, aby ti to neublížilo. Systém je automaticky nastavený, že se po té době vypne," vysype ze sebe dřív, než se stihnu na něco zeptat a teď se nevzmůžu na slovo.

Stisknu tlačítko noc a celý strop se promění v temnou oblohu s měsícem v úplňku. Chytím Tobiáše za ruku a sedneme si na trávník, který je natažený po celém prostoru, abychom mohli pohodlně pozorovat tu nádheru, která je ostatním tady do konce života odepřena.