Nejlepší restaurace v celé Paříži - aiwiiwia1 petronella0writing
Průměr bodů: 4.16

Jakožto rodilá Francouzka jsem věděla, jak je těžké si v Paříži, v hlavním městě Francie a zároveň ikony módy a moderny, pompéznosti a nonšalantnosti à la šlechta otevřít restauraci, která by majitele i zaměstnance dokázala uživit po celý život, měsíc po měsíci. V matematice a v logických úlohách sice nepatřím k nejbystřejším, ale jedno jsem věděla s precizní přesností uměleckého cukráře - každá druhá gastronomická živnost už rok po slavnostním otevření zkrachuje. A já si slíbila, že nebudu patřit k těm 50 % nešťastníků, kteří investovali vše pro svůj „americký sen" ve Francii a kteří se nedočkali blahobytu a váženosti díky pěti hvězdičkám u názvu své restaurace.

Nenechala jsem se odradit úplně. Toužila jsem si splnit svůj dětský sen a byla jsem přesvědčena, že neselžu. Vlastnoručně jsem si v dílně mého muže vyrobila menší dřevěný pojízdný stánek, který jsem k poctě sebe samotné pojmenovala Madeleine - název stánku jsem vykreslila ležérní kurzívou s kudrlinkami v narůžovělé barvě. Kolem trámů držících stříšku pro případ nehostinného počasí, jsem obtočila umělé růže - růžové, žluté, fialkové i rudé. Vidina a představa začátku mé živnostenské kariéry, kterou jsem si už jako malá vysnila, byla zcela jasná. Musela jsem ukořistit místo co nejblíž centra, co nejblíž Eiffelovy věže, kde se ceny pohybují vysoko. Mít stánek na okraji nikdy nikomu nevyneslo žádné peníze. A přeci, když někdo prodává vlastnoručně vyrobené domácí makronky, chce, aby je lidé viděli. A jedli, ochutnávali. A kupovali.

Vstala jsem brzy ráno, abych získala co možná nejlepší místo na prodej. Přišla jsem na místo, které jsem měla vyhlídnuté - v mých představách lepší místo nebylo! Jaký to byl šok, když jsem zjistila, že mé místo již náleží jinému pojízdnému stánku - stánku se vším, od klobás, přes kávu až suvenýry, prostě všehochuť všeho!

Otráveně jsem jako nakvašená husa odešla hledat jiné vhodné místo. Trajdala jsem centrem a nemohla jsem najít to správné místo, a tak jsem jako na truc otevřela svůj stánek uprostřed parku. Nebylo to zrovna dokonalé místo, ale aspoň tu byl klid. Klid bez konkurence nabízející své polotovary. Ti podvodníci! Jen ať si zkusí vstávat ve čtyři, aby si všechny suroviny a potřeby nachystali doma, aby bylo vše čerstvé!

Možná jsem trochu podcenila propagaci, protože k mému stánku během hodiny přišel jen jeden zákazník. Ne zákazník, spíš čumil. Když jsem se ho zeptala, jaké je jeho přání, odvětil: „Vždyť se jen dívám." a odešel.

Druhým dnem se mi konečně podařilo ulovit prvního zákazníka. Prvního zákazníka, prvního kupujícího a prvního, kdo ochutná mé makronky. Jak jsem tušila, lahodně čerstvá výjimečná chuť mu natolik zachutnala, že si přikoupil další krabičku naplněnou nejrůznějšími, tradičními i netradičními makronkami.

Den po dni jsem měla čím dál tím větší prodej a odbyt. Vstávat jsem musela už ve tři hodiny ráno, abych vše stihla nachystat! Ale za nic bych to nevyměnila. Bylo krásné každým dnem vídat nové a nové tváře, ale ještě hezčí bylo vítat tváře stálých zákazníků, se kterými jsem se znala po pár měsících natolik, že jsem jim již předem mohla nachystat krabičky s makronkami, které si stále pořád dokola objednávali.

Když se mi obchůdek dobře rozjel a byla jsem konečně ve výdělku, rozhodla jsem se mým zákazníkům nadělit i nápoj, který se dokonale hodí k dezertu, jako jsou makronky - kávu.

Můj malý pojízdný stánek se stal brzy Paříží oblíbený a kdejaký Francouz s duší romantika si tu našel makronku, která dokonale seděla jeho vybíraným chuťovým buňkám. A co teprve s tak usměvavou, milou a přívětivou obsluhu, která by se pro zákazníky rozkrájela! Má práce prostě nešla dělat jinak než s úsměvem. Říká se, že máme dělat to, co nás baví. A jaké je plus, když se to, co nás baví, stane naší prací.

Pár měsíců od otevření Madeleine jsem se dostala na vrchol kulturní gastronomie. Můj stánek navštěvovalo tolik lidí, že jsem musel kolikrát obchůdek i dřív zavřít, protože mi nestačily nadělané dezerty. Lidi se stále dokola vraceli, poznávali jsme se navzájem, prohodili jsme několik nenucených vět a našli vzájemné zalíbení v má práci.

„Tohle je ta nejlepší restaurace v celé Paříži," zaslechnu jednoho gentlemana, který své dívce doříkává souvislou větu, zatímco se zakousne do malinové makronky. „ne ty přepychové nóbl michelinské restaurace, ale tohle! Posezení v přírodě nedaleko Eiffelovy věže s tak dokonalým občerstvením z tohohle pojízdného makrónkového zázraku!"

Dělám to, co mě baví a dělám to s láskou. Proto jsem trpělivě celý rok šetřila, abych mohla odkoupit celý park, který jsem si zvolila jako své místo začátku. Park jsem postupně předělala na odpočinkové zóny s fontánou a na dětský kout s hřištěm. Park se stal místem kultury a setkávání lidí.

A tak se mé místo, kde jsem začala, stalo místem, kde jsem byla jako doma.