Klíčová vzpomínka - kiara2 Pravdomluvec
Průměr bodů: 4.2

​Ztěžka jsem otevřela oči s pocitem, jako by má víčka vážila tisíce kilogramů. Okolí bylo rozostřené v mlze. Ležela jsem v měkké posteli, jejíž povlečení mělo barvu čerstvě padlého sněhu. Stěny i strop, do něhož jsem hleděla, byli rovněž bílé. Odněkud z dálky se ozývalo tlumené pípání.
​Nade mnou se skláněly tři postavy - jedna mužská, jedna ženská a ta třetí patřila mladé dívce, sotva dospělé. Po chvíli se mi i podařilo rozeznat jejich rysy ve tvářích.
​Nejmladší z trojice měla pečlivě učesané blonďaté vlasy a modré oči, zvýrazněné linkami a řasenkou, které stejně jako srdcovitě vykrojené rty s krvavě rudou rtěnkou nevykazovaly žádné známky emocí. Starší žena se jí podobala, i ona měla zlaté lokny a pomněnkové duhovky. Ani dokonalý makeup nechyběl. Muž měl naproti tomu vlasy tmavě hnědé, a jeho oči nesly barvu hořké čokolády.
​Žádného z nich jsem nepoznávala, což mě vyděsilo. Instinktivně jsem věděla, že bych je znát měla.
​„Sláva!" zaradovala se žena. „Probrala se." V očích se jí zaleskly obavy. „Jak ti je?"
​„Dobře... Asi." Žádná slova nedokázala vyjádřit mé pocity. Oslabovala mě únava, stále jsem musela bojovat s chutí ponořit se do sladkého spánku, hlavou mi pulzovala ostrá bolest a cítila jsem se malátně, ovšem žila jsem. Z toho, co jsem okolo sebe viděla, jsem vydedukovala, že se nacházím v nemocničním pokoji. Ovšem jak jsem se sem dostala, nebo co se mi přihodilo, to jsem v paměti nedokázala najít, jako by mi někdo dočista vymazal paměť.
​„Kdo jste?" zamumlala jsem.
​Muž mírně nakrabatil čelo. „Ty... si nic nepamatuješ, viď?" zeptal se s obavami.
​Zavrtěla jsem hlavou.
​„Jsme tvá rodina," usmála se dívka sedící po mé pravici. Na rozdíl od postarší dvojice, ona se netvářila nijak přátelsky. Její úsměv vykazoval známky falše a oči se mi ledově zabodávaly do nitra mé duše. „Já jsem tvoje sestra Rozalie. Ty se jmenuješ Poppy Klain. A tohle," kývla hlavou směrem k muži a ženě, „naši rodiče."
​Tuhle skutečnost jsem přijala bez námitek. Na nic jsem si nepamatovala, jak bych tedy mohla protestovat proti slovům dívky, která se tvářila býti mou sestrou a nejspíš o mně věděla víc než já sama o sobě?
​Přesto se mi na tom něco nezdálo. Nebyla jsem o jejich slovech příliš přesvědčená. Tenký hlásek uvnitř mé mysli mi napovídal: „Nevěř jim! Jsou to lháři!" Vší silou jsem ho zatlačila do pozadí. Nedávalo mi smysl, jakou motivaci by někdo mohl mít, aby předstíral mou rodinu.
​„Poslyš, Poppy, někdo s tebou chce mluvit," prohlásila matka. „Necháme vás tu o samotě." Po ženině tváři přejel tajuplný úsměv doprovázený jakýmsi temným svitem v jejích blankytných očích. Na to jsem nevěřícně zavrtěla hlavou, byla jsem až příliš paranoidní. Moje podezřívání se nezakládalo na žádných racionálních podkladech.
​O chvíli později, co rodiče a sestra opustili místnost, vešel dovnitř mladý muž s kyticí růží v rukou. Měl vysokou, štíhlou postavu a oválnou tvář s ostrými rysy. Jeho obličeji dominoval mohutný nos, pod nímž se rýsovaly tenké rty. Do oříškově očí padalo několik pramínků kaštanově hnědých vlasů dlouhých po ramena.
​„Ahoj," pozdravil sametovým hlasem, „ani nevíš, jak jsem rád, že jsi vzhůru." Naklonil se ke mně a aniž by položil jakoukoliv otázku, políbil mě na líčko. „Tohle je pro tebe," ukázal na kytici, kterou položil na stolek naproti posteli.
​„Promiň," oslovila jsem ho nedůvěřivě, „vůbec nic si nepamatuju."
​Chápavě pokýval hlavou. „Ztratila jsi vzpomínky... Já jsem Raul, tvůj snoubenec."
​Jestliže mi dělalo problém přijmout fakt, že tamti lidé jsou má rodina, skutečnost, že jsem zasnoubená, se mi příčila mnohonásobně více.
​„Jsem unavená," vykoktala jsem, „mohl bys mě prosím nechat o samotě?"
​Raul se na to netvářil moc nadšeně, ale naštěstí nic nenamítal a odešel.
​V nemocnici jsem strávila ještě několik dní, než mě pustili. Celé hodiny jsem trávila přemýšlením o mé situaci. Vzpomínky se mi stále nevracely, což mě nehorázně děsilo. Když jsem kráčela k autu rodičů, přišlo mi, jako bych mířila na popravu, jejíž místo ani čas neznám.
​„Zajdeme si na oběd, co říkáš?" navrhla matka a já jen přikývla na souhlas. Nic jiného mi nezbývalo.
​Zaparkovali jsme před jednou, údajně mojí oblíbenou, restaurací a zamířili ke stolu v rohu místnosti, který nám poskytoval alespoň minimální soukromí.
​V úzkých prostorech podniku jsme kličkovali a jak jsme tak procházeli kolem ostatních hostů, povšimla jsem si jednoho muže, který mi přišel až bolestivě povědomý. Škubla jsem sebou. Musela jsem hustě zamrkat, abych se přesvědčila, jestli se mi to jenom nezdá. Ale on tam stále seděl. Zdálo se, že on mě nepostřehl. Byl vysoký a černovlasý.
​Čím déle jsem ho nenápadně pozorovala, tím víc ve mně začalo narůstat tušení něčeho zlého.
​V tu chvíli jsem věděla, že Raul nikdy mým snoubencem nebyl. To právě tento muž, sedící zde, v této restauraci, byl mým přítelem.
​Tahle klíčová vzpomínka mi vnukla jednu důležitou otázku - co všechno je lež a co pravda?