Hotový Sherlock - aiwiiwia1 petronella0writing
Průměr bodů: 4.4

Žijeme ve světě, kdy žádná vědecká, technická nebo technologická výzva není nijak významně přelomová. Věci, které si předchozí generace nepředstavovaly ani v těch nejfantastičtějších představách a snech, jsou v dnešní době naprosto normální, zcela přirozený věci, bez kterých bychom se neobešli. Naši předci by si nebyli schopni představit tak fantastický svět, ve kterém žijeme. Technologické pokroky jdou nezastavitelně kupředu. Nám, lidem, kteří s technologií žijí v jakési zvláštní symbióze, přijde svět před 21. stoletím neobyvatelný z hlediska nedostatku moderní technologie. Jsme na ni závislý. Mobily za nás myslí, hlídají nás, připomínají nám schůzky, povinnosti, zachycují nám krásné okamžiky, prožitky i nápady. Díky nim jsme v kontaktu s lidmi, kteří jsou od nás na kilometry daleko.

Mobilní telefony se staly naší osobní černou skříňkou soukromého života, kde ukrýváme svá nevšední tajemství. Mobil bez hesla v podobě pinu nebo otisku prstu nenajdete. Všichni si jej hlídáme jako náš nejcennější poklad, který nesmí nikdo odhalit.

Kolik párů by pokládalo svůj vztah za pevný a stálý, kdyby si partneři navzájem vyměnili své černé skříňky s ukrytým tajemstvím? Kdyby měli neomezený přístup do ní nahlédnout kdykoliv by se jim zachtělo? Ve dne v noci? V přítomnosti druhého i o samotě? Jaká přátelství by byla zničena při odhalení toho, co před sebou vzájemně schováváme? Kolik bolestných slz bychom pocítili při odhalení pravdy, kterou skrýváme před ostatními? Kdo z nás by se dokázal po provalené pravdě druhým podívat bez výčitek do očí? A kolik z těch, kteří se obhajují před sebou samotnými, by se na sebe odvážilo pohlédnout do zrcadla? Kde to žijeme, že se z nás staly takové necitlivé zrůdy?

V místnosti plné lidí, ve společnosti, která šidí se cítíme být spřízněni s dušemi, které jsou napojeni do vzdálených světů s lidmi z jiných kontinentů. Bolí to moc, bolí to stále - ten pocit samoty v sále. Bolí to stále, bolí to moc - mé srdce volá o pomoc. Nikdo mě tu neslyší? Nikdo mi nepomůže se vymotat z té spletité sítě mikroskopických nul a jedniček?

„Aiwi, už jsi slyšela o té nové mobilní aplikaci? Mohli bychom si ji stáhnout. Vypadá to jako sranda, co na to říkáš?" optá se mě můj přítel, ke kterému jsem se nedávno trvale přistěhovala.
„Myslíš tu aplikaci, která rozpozná díky tvému tlukoucímu srdci a zrychlenému tepu, jestli lžeš? Jak tvůj telefon díky lehkým vibracím z rukou vycítí lhaní?" něco jsem o ní zaslechla, ale nevěděla jsem, že ji už uvedli na trh.
„Jo, přesně tu. Je to jen zkušební verze, takže je zadarmo," konstatuje zcela uchvácen, zatímco mačká tlačítko stáhnout na Google Play. „stáhni si to taky!" láká mě. „bude to zábava, mohli bychom tak okořenit po těch letech náš vztah." Mrkne na mě, když bláhově protočím oči v sloup.
„Fajn. Jak že se ta aplikace jmenuje?" otevírám svůj telefon.
„SHERLOCK. Jako ten detektiv, který rozluští všechny nevysvětlitelné záhady. Dokáže rozpoznat, když si někdo jen trošku přikrášlí pravdu. Ví, když mu někdo lže o skutečnosti," vysvětloval mi, naprosto pohlcen do nově vyvinuté technologie. „myslím, že té apce dali přímo báječně pasující jméno, co myslíš?" zeptá se mě, když vidí, že mi telefonní displej ukazuje stáhnutého Sherlocka.
„Netuším, Peeto. Musíme to prvně vyzkoušet, než budeme soudit."
„S radostí," nedočkavě se na mě usměje, když mě jemným palcem ruky chytne za bradu a láskyplně si mě přitáhne blíž a políbí na rty. Už dlouho mě tak nepolíbil. A já už dlouho nemám motýlky v břiše. „v návodu píšou, že telefon máme držet v levé ruce, displejem nahoru, ať vidíme výsledky." A tak mlčky sedíme naproti sobě na posteli s telefony přiloženými k levým rukám.

„Zlato, polož mi nějakou otázku, na kterou známe oba dva pravdivou odpověď," vyzve mě po chvíli zdlouhavého ticha.
„Dobře. Tak - umyl jsi dneska nádobí, jak jsem tě žádala?" vím, že ho neumyl. Procházela jsem kolem hory špinavého nádobí, když jsem přišla z práce.
„Ano," zachichotá se své lži. V ten moment se v jeho levé ruce telefon rozzáří rudou barvou, znamenající jeho zrychlený puls při lhaní.
„To je geniální!" užasle na mě valí oči. „Teď je řada na mě!" nedočkavě ze sebe vychrlí, když se uculím jeho dětinskému chování.

„Miluješ mě?" Peeta mi položí tak jednoduchou otázku, ale já nevěděla, jak na ni odpovědět. Jestli sladké ano nebo hořké ne. Už pár týdnů jsem o svých citech k němu nebyla úplně přesvědčená. Pár věcí mě na něm vadilo a odrazovalo. Uvědomovala jsem si jeho nedostatky, kterých bylo den, co den stále více a více. Věděla jsem, že on mě hluboce miluje. Ale miluji i já tak silně a upřímně jeho? Nejspíš vycítil moji nejistotu, když se chce ujistit o mých pocitech. Delší dobu jsem si kladla stejnou otázku, na kterou jsem neznala odpověď.

„Ano." Riskla jsem svoji odpověď, která nám oběma měla odhalit pravdu. Společný osud nebo osamělý život jedince.

Potemnělý pokojík prozářila červená barva...