Havranův zpět – littlemoredepper3 klarkamar
Průměr bodů: 5

Nebe ztmavlo a temnotu protkaly stovky jasně zářivých hvězd. Srpek měsíce vykukoval zpoza mraků a chabě osvětloval tmavou louku v obklopení stromů.

Uprostřed ní, tak aby měla přehled o všem dění okolo, seděla sotva viditelná postava. Žádný člověk ji nemohl svým slabým zrakem spatřit a byla tak dokonale nehybná, že nehrozilo ani, že ji zaslechne.

Byl to mladý muž s vlasy tmavými jako havraní peří. Ve tváři měl bolestný výraz a hleděl si do klína, kde třesoucíma se rukama svíral drobné tělíčko ptáka černého jako uhel.

Vztek z něj již vyprchal, ale nahradila ho tupá prázdnota. Jako by v jeho nitru bylo stejné ticho jako kolem něj.

Nejdříve přišel o svou sestru, poté o jediného tvora, který mu kdy rozuměl. Vše jen kvůli Radě čarodějů, která systematicky odstraňovala nevyhovující kouzelníky. Nechtěl ani počítat, kolik mladých bojovníků už musel zabít jen pro své přežití.

Stála před ním složitá volba. Otázka, kterou si pokládal často, ale nikdy ji nechtěl doopravdy zodpovědět. Teď však bylo vše jinak. Už doopravdy ztratil vše, co jeho životu udávalo smysl, kromě touhy po pomstě.

Věděl, co musí dělat. Bylo to složité kouzlo, ale on ho pečlivě nastudoval.

Začínal odříkávat první slova dlouhého zaříkadla a v duchu přemýšlel nad následky.

Být či nebýt člověkem? Stála mu pomsta skutečně za to riziko, že zůstane navždy uvězněn v těle napůl havrana, napůl člověka? Stála mu za riziko ztráty všeho, co ho dělalo sebou samým.

Odpověď nebyla uspokojivá, nebyla ani chytrá, za to byla upřímná. Ano, stálo. Klidně by zemřel jen, aby viděl trpět všechny ty podlé čaroděje, co se nechávali ukájet vlastní nedotknutelností.

Byl odhodlán klidně i zničit svět, kterému kdysi slíbil ochranu. Tak daleko by zašel.

Rychlým škubnutím odtrhl křídlo svému mrtvému příteli, aby mohl jeho krví nakreslit znaky na svou kůži. Zvedal se mu při tom žaludek.

Ještě měl čas si vše rozmyslet, ale neudělal to.

Nechal magii proudit tělem a dál odříkával slova v jejich jazyce, i když cítil ostrou bolest.

Strhl si triko a ze zad mu vyrazila dvě černočerná opeřená křídla. Vlasy se proměnily v peří a rychle si svlékl i kalhoty. Místo dlaní a chodidel mu vyrazily pařáty.

Několikrát máchl křídly a rozletěl se.

„Pomsta bude moje," zašeptal si pro sebe a pohlédl dolů na louku.

Rty se mu vytvarovaly do hořkého úšklebku a z hrdla vyšla sto let stará píseň, kterou mu kdysi zpívávála sestra.

Ještě dlouho poté se nerušeně nesla temnotou jako havranův zpěv.