Divočina - aiwiiwia1 petronella0writing
Průměr bodů: 4

Azurově modré oči jsem zvýraznila černou linkou a jejich krásu podtrhla řasenkou. Výrazné kruhy pod očima jsem zakryla korektorem a plné rty jsem obtáhla rudou rtěnkou. Nebyla jsem si jistá, jestli mi to sluší nebo ne; normálně jsem se tak výrazně nemalovala - nemalovala jsem se vůbec. Černé husté vlasy jsem sepnula do vysokého drdolu, zvýrazňující můj úzký krk. Místo usedlého oblečení à la stará mladá jsem si na své tělo, které jsem vždy tak pečlivě schovávala pod velkými mikinami, oblékla černou džínovou mini sukni a bílé vyzývavé tílko zdůrazňující má ňadra. Tenisky vyměnily lodičky na jehlách. Byla jsem připravena zazářit a všem dokázat, že nejsem nudný šprt. Že jsem něco víc než nechtěný nezábavný suchar.

Štěstí, že moji rodiče chodí spát kolem desáté hodiny - mohla jsem se tedy nepozorovaně proplížit ven, kde na mě v autě již čekaly mé kamarádky Julie a Lucie.

„No to je dost, holka, že jdeš! To tě fotr nechtěl pustit?" zasmála se Julie a šlehla po kamarádce za volantem posměšným pohledem.
„Jen jsem se šlechtila," svůj outfit jsem jim předvedla ladnou piruetou ve vzduchu. Mé kamarádky obdivně zatleskaly. „tak už pojďme na tu party!"

U Tomáše, který pořádal tuhle party na rozloučení se s dalším školním rokem, který jsme opět víceméně přežili bez úhony, bylo tolik lidí, až dům praskal ve švech. Ihned po příchodu jsem se po domě rozhlédla, abych ho našla. Abych našla moji platonickou lásku, kterou miluji již od školky. Chtěla jsem najít kluka, který si mě nikdy předtím nevšimnul. Kluka, který podle všeho ani nevěděl, jak se jmenuji, i když jsem za ním každou hodinu angličtiny seděla a házela mu zpoza jeho zad zamilované pohledy. Angličtina se rázem stala mým nejoblíbenějším předmětem, i když tomu výsledky a známky vůbec nenasvědčovaly.

Milovala jsem mít možnost mu být nablízku, a přitom se nijak neztrapnit při pokusu s ním zavést konverzaci. Líbilo se mi, že se stal mým malým osobním tajemstvím, které nikdo kromě mě neznal. Jak se tak ale blížil konec třetího ročníku a s ním se nenávratně blížil i začátek posledního, maturitního ročníku, chtěla jsem, aby se stal něčím víc, než pouhým tajemstvím. Chtěla jsem, abych nebyla ta nevýrazná holka bez jména. Mým největším přáním, po kterém jsem prahla, když jsem z dortu sfoukávala svíčky ve tvaru osmnáctky, byl on. On a já. Jak jsme spolu.

Honza, kterého jsme tak urputně hledala po celém domě, ten Honza, kvůli kterému jsem ze sebe udělala na první pohled lacinou holku, aby si mě konečně po těch letech všimnul, tu ale nebyl. Naštvaně jsem se zklamaná posadila do křesla v obývacím pokoji. Vedle mě se líbal nějaký pár, to mlaskání bylo k nevydržení, chtěla jsem odejít. Sotva, co jsem neohrabaně vstala na ty ohromné podpatky, čísi ruka mi k obličeji podala plastový kelímek a pivem. Zamračila jsem se při představě, že mě chce někdo opít a jeho ruku jsem odmítavě odstrčila. V místě, kde doteď byl kelímek, se objevila tvář mé lásky. Honza byl vysoký, na svůj věk mužský, zkrátka k sežrání!

„Dáš si pivko?" optal se mě, zatímco si své tmavé vlasy svůdně prohrábnul dozadu, ofina mu okamžitě spadla zpět do čela.

„J-jasně!" vykoktalo mé láskychtivé já. Honza si sedl, hned vedle mě a líbací pár. Automaticky se jeho tělo přitisklo na mě, když do něj pár ve vášnivém polibku strčil.

„Co kdybychom šli někam jinam? Někam, kde bude víc místa a klidu?" mrknul na mě a nabídl mi pomocnou ruku.

Došli jsme do jednoho poloprázdného pokoje. Honza všechny přítomné sjel pohledem a rázem se všichni do jednoho sebrali a odešli, aby nám dopřáli soukromí.

„Jsi tu nová? Nikdy jsem tě ve škole neviděl." Nebyla jsem zvyklá na alkohol, a tak už teď, po pouhém jednom pivu, se mi začaly dělat mžitky před očima. Sedla jsem si na postel, abych své tělo přemluvila, že teď není vhodná chvíle na to, aby se zhroutilo ze špetky alkoholu. Vždyť se mnou mluví Honza! Má platonická láska mě konečně oslovila a teď jsme tu konečně jen my dva.

„Jo, zrovna jsme se přistěhovali z Brna," zalhala jsem, abych nemusela vysvětlovat trapné roky jeho nevšímání, „jsem Andrea," o svém jméně jsem nelhala, toužila jsem, aby mě oslovoval tak, jak se skutečně jmenuji.

„Těší mě. Já jsem Honza." Jeho ruka mě obejmula a hladila. Bylo to příjemné; cítit jeho dotyk na mém nahém rameni.

„Taky mě těší," oplatila jsem mu jeho úsměv, „ale nějak se mi točí hlava..." Bylo mi jako na kolotoči.

„Jo, točí. Dal jsem ti do piva novou drogu - Divočinu."

Silou mě povalil na postel a jeho slizké ruce mi klouzali po celém těle, než ze mě serval veškeré oblečení. Hlava se mi točila, tělo ztěžklo a znehybnilo. Nemohla jsem se bránit ani křičet. Nemohla jsme nic.

„Teď teprve zažiješ tu pravou divočinu, Andreo," zněla poslední slova mé lásky, než mi navždy ukradnul to nejcennější - nevinnost.