Dáma s kosou - kiara2 Pravdomluvec
Průměr bodů: 4.4

​„Tak jak to dnes šlo?" přivítala mě Lilith, má starší sestra, hned co jsem překročila práh našeho domova.
​„Super. Nesnáším to," procedila jsem skrze zuby a bezděčně jí podala kosu. „Pověz mi, proč zrovna já se narodila do týhle rodiny?"
​Z jejího hrdla se ozval melodický smích. „Zvykneš si," uklidnila mě s úsměvem a naposledy zkontrolovala svůj odraz v zrcadle. Bílá pleť dokonale kontrastovala s krátkými kudrnatými vlasy a rudě zvýrazněnými rty. Její oči měly, stejně jako každé z nás, černé bělmo a ledově modré duhovky. Vypadala stejně jako všechny ostatní Smrtonošky, bytosti, které doprovázely zemřelé do posmrtného života, avšak i přesto se něčím odlišovala. Vyzařovala z ní elegance, na níž si vždy potrpěla.
​Při pohledu na mou Lilith, která tuto práci odváděla mnohonásobně déle než já, jsem se nedokázala ubránit žárlivému píchnutí. Vypadala spokojeně. Nejspíš jí nedělalo starosti, že den co den, noc co noc, musí přihlížet těm nejstrašlivějším událostem a lidskému utrpení, aniž by mohla jakkoliv zasáhnout.
​Já byla jiná. Nevím, kde se stala chyba, ale jakmile jsem po nedávném dosáhnutí plnoletosti byla zasvěcena do rodinného byznysu s životem a smrtí, začala jsem své dědictví nesnášet ještě víc. Nelíbilo se mi, že musím brát lidem to nejcennější, co mají. Nelíbilo se mi, že bytosti, jako jsme my, jsou všemi nepochopené a nenáviděné. Dala bych cokoliv za to, abych mohla žít normálně, jako prostý smrtelník.
​Lilith mi dokola opakovala, že s lidským životem se vážou i horší věci, jako je zranitelnost, bolest, utrpení a na konec i smrt, avšak já na to pohlížela jinak. Myslím, že kdybych se znenadání teď změnila na člověka, bylo by náročné si na to všechno zvyknout, ale kdybych se s tím bývala byla narodila, nepřipadalo by mi to jako něco strašného.
​„Tak já jdu," ozvala se Lilith a obdařila mě úsměvem, který jsem jí opětovala. Uvědomovala jsem si, že mě svým způsobem chápe a snaží se mi pomáhat a já jí za to byla neskonale vděčná.
​„Vezmeš to zítra za mě?" zeptala jsem se. U nás bylo ve zvyku, že Lilith odváděla duše přes noc a já přes den. Ostatní příbuzní se zapojovali spíše výjimečně. Domnívali se, že by měli dát prostor mladší generaci. Ani na Zem už nechodili. Veškerý čas pobývali v nekonečném podsvětí, kde stál náš zámek.
​„Jasně. Máš něco v plánu?"
​Ledabyle jsem pokrčila rameny. Žádné konkrétní plány jsem neměla, ovšem i přesto jsem si chtěla po delší době oddechnout. Na rozdíl od jiných Smrtonošů, já velmi ráda trávila čas v lidském světě na Zemi a jen tak bloudila rušnými městskými uličkami. Bylo příjemné si na chvíli připadat téměř normální a zapomenout na všechno, od čeho bych se nejraději distancovala.
​„Chápu." Naposledy na mě spiklenecky zamrkala a s tmavým pláštěm, jehož kápě jí zakrývala obličej, a kosou v pravé ruce se doslova vypařila pryč.
​Osaměla jsem. Chvíli jsem přemítala a po několika minutách se rozhodla vyrazit ven. Doma jsem neměla stání, nebavilo mě jen bezcílně sedět ve své komnatě a poddávat se chmurným myšlenkám. Naproti tomu, svět lidí jsem si zamilovala. Lilith ani nikdo jiný z mé rodiny tomu nerozuměl. V podstatě jsem to nechápala ani já sama. Čím je ten svět lidí, stvoření, o nichž mi vždycky bylo říkáno, že jsou nudní, nezajímaví a občas dělají nepochopitelné věci, tak neobyčejný?
​Každému státu vládne jiná rodina Smrtonošů. My měli na starost malou zemi v srdci Evropy - Českou republiku. A ze všech měst, které jsem prozkoumala křížem krážem, jsem si nejvíce zamilovala Plzeň. To malé, leč půvabné město mi přirostlo k srdci více než jsem si připouštěla. I během nočních hodin dýchalo svým vlastním životním tempem.
​Dnešek byl jedním z těch dní, kdy jsem si vyrazila napříč ulicemi, avšak něčím se přeci odlišoval.
​Zrovna, když jsem pomalým tempem kráčela od Smetanových sadů směrem k velké synagoze, jsem koutkem oka zahlédla jakýsi pohyb. Pak se všechno událo strašně rychle a dřív, než jsem si uvědomila, co dělám a dřív, než jsem se dokázala vůbec zastavit, jsem vyběhla k přechodu na křižovatce a strhla stranou mladého muže, kterého málem srazilo divoce jedoucí auto.
​„Ježišmarjá!" Muž, jehož jsem v pokusu záchrany srazila k zemi, vstal. „Moc děkuju. Ten debil by mě málem zabil!"
​Šokovaně jsem na něho hleděla. Byl vysoký, mírně oplácaný a měl nazrzlé kudrnaté vlasy a pihovatou tvář, z níž na mě hleděl pár bledě modrých očí. Až teprve nyní mi došlo, co jsem to vlastně provedla. Něco, co všichni Smrtonoši měli přísně zapovězené - zasahovat do dění osudu. Zachránit člověka.
​„To je v poho," vyhrkla jsem roztřeseným hlasem. „Promiňte... už - už musím jít," vykoktala jsem a rozběhla se pryč. Slyšela jsem, jak na mě ještě z dálky volá, ale já se ho snažila nevnímat.
​Byla jsem první dáma s kosou, která kdy zachránila lidský život.