Barvoslepý/á – littlemoredepper3 klarkamar
Průměr bodů: 4.3

Svět se od dob našich prarodičů zásadně změnil. Většinu země pokryla města a lidé se rozšířili dokonce i na na moře, kde postavili vyhlášená vodní města.

Do lidských těl se dostal, cizím přičiněním, gen, který vylučoval kolem každého člověka barevnou auru. Říkala o životě daného muže, ženy či dítěte všechno, co bylo potřeba vědět.

Náladu. Zda je dotyčný ženatý/vdaná, nebo naopak. Jestli má děti. Jestli někdy kradl nebo někoho zabil. Prozrazovala i problémy v rodině, šikanu, znásilnění a jiné nešťastné události v životě. Zda je oblíbený, chytrý, bohatý, zlý nebo agresivní. To a ještě mnohem víc dokázaly ukázat obyčejné barvy.

Život se stal otevřenou knihou, do které stačilo nahlédnout a trochu si počíst. Nikdo nedokázal nic před nikým skrýt, ať se snažil sebevíc.

Stačilo se po sexu s milenkou vrátit domů a vaše manželka ihned věděla, co se stalo.

Patřil jsem mezi ty, kteří gen nenáviděli, a nenávidím ho do dnes. Do jisté doby jsem však aspoň věděl, že jsem na tom stejně jako všichni ostatní. Než jsem poznal jeho.

Procházel jsem se tehdy temnými uličkami města, jako jsem míval ve zvyku. Myslel jsem si, že jsem sám. Nebylo tomu tak.

Vystoupil ze tmy přímo proti mně. Nejdřív mě ničím nezaujal, věnoval jsem mu jen krátký pohled.

tmavé vlasy mu padaly do očí, které měly zvláštně šedou barvu, jako by vybledly, nechybělo jim mnoho odstínů do bílé. Někdy ve chvíli, kdy jsem se nad nimi pozastavil, mi došla mnohem důležitější skutečnost. Neviděl jsem jeho auru.

Prudce jsem se zarazil a věnoval mu vytřeštěný pohled plný otázek.

Zastrčil si ruce do kapes a rozpačitě se usmál. Viděl jsem však pod tou maskou něco, co mi říkalo, ať s ním zapředu rozhovor.

Udělal jsem to a mé tušení bylo správné.

Jak moc změnilo jedno setkání můj pohled na život, tak moc, že jsem si přál zemřít. Křehký vztah, který mezi námi na pár let vznikl, byl zničen tak snadno.

Byl jen tulák bloudící světem a životem, skrývající se v temných zákoutích a uličkách, ale i vystupující na světlo. Zranitelný hoch budící dojem drsňáka. Mladík, jehož svět opustily všechny barvy, takže nemohl mít svou auru. Jediný člověk na světě s touto vadou. Mistr v odhadu lidí na takové úrovni, že je dokázal odhadnout, aniž by viděl barvy kolem nich. Chlapec neuvědomující si, že pro jeho "dar" by množí vraždili. V nitru malý kluk snící o tom, že spatří, jakou barvu má nebe, tráva a moje oči.

Když jednou do naší uličky nepřišel, moc dobře jsem věděl, že už ho nikdy neuvidím. Moje srdce se zlomilo.

Už nikdy jsem nechtěl vidět barvy, slunce ani tvář velkoměsta. Chodil jsem kolem lidí, kteří moc dobře viděli, o čem přemýšlím a stejně nic neudělali.

Když jsem rukou držel dvě jehly, dostal jsem příšerný strach. Pomyslel jsem však na jeho rty, na jeho drobný úsměv a na to, jak jsem se s ním cítil.

Zatnul jsem všechny svaly v těle a vycenil zuby. Chtěl jsem to udělat, na co se dívat na nebe, když není s kým?

Zbývalo už jen pár centimetrů.

Na co zalévat trávu před domem, když není s kým v ní sedět.

Prudce jsem bodl.

Na co se dívat, když není na koho?