Dopis bez odesílatele – lonely3

Všichni máme nějakou večerní a ranní rutinu. Něco, co děláme každý den a ani nad tím už nepřemýšlíme.
Ta moje byla celkem obyčejná. Každý podvečer asi v pět hodin jsem chodila vybírat naší domovní schránku.

Začala jsem to dělat, když mi bylo asi pět, protože od nás odešel tatínek a já jsem tak nějak naivně pořád doufala, že se mi ozve. Že buďto zavolá nebo napíše dopis. Jenomže už jsem o něm skoro třináct let neslyšela.

Většinou jsem ve schránce nacházela jenom letáky, které oznamovaly výprodeje v supermarketech a nebo tam nebylo vůbec nic.
Jenomže dnes tomu tak nebylo.

Odklopila jsem kaštanově hnědé omšelé víko od schránky a na dně se na mě usmívala pomačkaná bílá obálka.
Zaradovala jsem se a vzala jsem dopis do rukou.

Vypsanou propiskou na něm bylo napsáno: Slečna Rozálie Hauserová a pod mým jménem byla špatně napsaná adresa. Domovní číslo bylo 38, což je dům našeho nevrlého souseda, který ani nevychází z domu.
Hádám, že dopis došel jenom kvůli tomu, že pošťačka, co k nám do vesnice chodí roznášet poštu, ví kdo kde bydlí.
Co mě ale zarazilo, bylo to, že v levém horním rohu chyběla zpáteční adresa a rukopis odesílatele jsem nepoznávala. Vlastně jsem měla dost problém s tím, abych to přečetla.

Pokrčila jsem nad tím rameny a vrátila jsem se s dopisem do svého pokoje.

Sedla jsem si ke stolu a obálku jsem opatrně roztrhla a vytáhla jsem z něj malý lístek, který byl křivě vytržený z nějakého linkovaného sešitu.

Černým inkoustem na něm stálo:
Rozálie, dnes vás čekám o půlnoci u velkého kaštanu na návsi za vaším domem.
Přijďte včas a nenechte mě čekat.

Už jsem tento stručný vzkaz četla asi po páté a stejně mi tak nějak pořád nedocházelo, co se po mně chce. Vždyť já jsem ani nevěděla, kdo mi píše, protože se dotyčný nepodepsal a navíc mi ještě vykal. Nevěděla jsem, jestli se tam mám vydat a nebo mám zahodit lístek do koše a zapomenout na to, že jsem ho kdy dostala. Přeci jenom jsem měla zafixované v noci nikam nechodit. A hlavně ne sama.
Přišlo mi to podezřelé, ale zároveň mi nějaký vnitřní hlas pořád říkal: A co když to bude důležité?

Otevřela jsem okénko chatu s mojí nejlepší kamarádkou a svojí situaci jsem jí vylíčila. Už jsem chtěla zmáčknout tlačítko odeslat, ale na poslední chvíli jsem se zastavila.
Ne, já jí to psát nebudu. Ještě by mě odradila. Tohle si vyřeším sama a pak jí všechno řeknu.
Zprávu jsem proto celou smazala a mobil hodila na postel.

Těch pár hodin, které jsem strávila čekáním na to, až se obě ručičky hodin přiblíží k dvanáctce, bylo asi nejdelších za celý můj život.

Konečně bylo za deset minut půlnoc, takže jsem na sebe hodila teplejší bundu a dlouhé džíny a vyšla jsem do temné noci. Mamka měla naštěstí dneska noční, takže jí nebudu muset nic vysvětlovat.

Blížila jsem se k vysokému stromu, u kterého jsem měla sraz s neznámou osobou. Už z dálky jsem zahlédla tmavou siluetu vysokého člověka.
Pořádně jsem vydechla, abych uklidnila svoje rychle bijící srdce a přistoupila jsem blíž.

Osobě jsem neviděla do obličeje, protože měla přes hlavu přetaženou tmavou kápi.

"Jste Rozálie Hauserová?" zeptal se vysoký muž hlubokým hlasem, když jsem se k němu dostatečně přiblížila.
Jenom jsem opatrně kývla hlavou.

Muž sáhl do kapsy u svého hábitu, rozhlédl se okolo a potom mi podal malou krabičku.
Tázavě jsem se na něj podívala a potom jsem si jí vzala a otevřela.

Okamžitě mě oslepila barevná záře náhrdelníku ve tvaru Slunce, který se v krabičce skrýval. Bylo to nepřirozené, protože obyčejné šperky se bez světla, které na ně svítí, nelesknou.

"To je svatební dar od vašeho otce. Mého pána," pronesl do ticha chlap.
"Sva.... svatební? Prosím?" koktala jsem.
"Vy nejste informovaná? No, bude vám zítra osmnáct, Vaše Výsosti a budete muset jít se mnou. Jste přislíbená princi Měsíčního království."
"Cože? Žádné Měsíční království neexistuje. A jaká Vaše Výsosti? Co to na mě zkoušíte? Já jsem obyčejná holka z vesnice," nechápala jsem.
"Jenom si zapněte ten náhrdelník," odpověděl jakoby nic muž.

Nedůvěřivě jsem se na něj podívala, ale potom jsem ho poslechla. Vzala jsem šperk do rukou a opatrně si ho zapnula za krkem.
Náhrdelník se rozzářil ještě víc a já jsem zavřela oči. Cítila jsem zvláštní teplo a když jsem po pár vteřinách oči znovu otevřela, tak jsem se nestihla divit.

Ocitla jsem se na neznámém místě, kde bylo teplo a všechno zlatě zářilo. Já jsem na sobě měla dlouhé zlatavé šaty s vlečkou, které byly z neobyčejně jemného materiálu a v blonďatých vlasech se mi leskly zlaté pramínky.
Byla jsem v šoku. Nic jsem nechápala.

"Vítejte doma, princezno Slunečního svitu," pronesl známý muž, který na sobě měl místo černého roucha zlatobílé, s úsměvem.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝

Dopis bez odesílatele – Twenty2

 
Myslela jsem, že se mi už podařilo se od minulosti odstřihnout. Ano, měla jsem své slabé chvilky, vždyť vzpomínky nelze vymazat, ale vždy se mi podařilo se po chvíli opět zvednout na nohy, sejít dolů do baru, uvařit si kávu, otevřít kavárnu a obsloužit hosty. Ztratit se mezi příběhy ostatních lidí a zapomenout na ten svůj. Dnes ale nemohu. Minulost mě opět dohonila a zasáhla mě silněji, než jsem si dokázala přiznat, nebo představit.

  „Šéfová? Máte tu dopis!" zavolala na mě Poppy toho rána.

  „Vážně? A od koho?" zeptala jsem se zvědavě. V dnešní době moc lidí dopisy neposílá. Že by se Grep s Limetkou konečně rozhodli vzít?

  „Je to bez odesílatele, jenom bílá obálka pro Jean z Twenty2," křikla a já se rozhodla sejít dolů. Stejně budeme za chvíli otevírat.

  „Ukaž," řekla jsem jí a mírně nedočkavě nastavila ruku. Obálka byla z hrubého papíru a chyběla na ní adresa i známka. Museli to sem donést osobně. Přejela jsem prstem po krasopisném nápisu. Pro: Jean z Twenty2. Zamrazilo mě a můj výraz se bleskově změnil z úsměvu plného očekávání na výraz děsu. Ztěžka jsem dosedla na barovou stoličku a dopis křečovitě svírala v rukou, až se začal krčit. Popelka na mě překvapeně zírala.

  „Zatáhni žaluzie, zamkni dveře a odejdi," pronesla jsem chladně.

  „C-cože?" sledovala mě vytřeštěnýma očima. Nikdy mě neviděla jinak než v klidu, možná trochu sarkastickou, nebo zlehka rozhořčenou, ale nad věcí. To se o mně ale teď nedalo říct.

  „Odejdi. Dej mi jeden večer o samotě. Nebudu otevírat," řekla jsem a čekala, než bleskově udělá, co jsem jí řekla. Poppy zatáhla žaluzie, vyběhla si nahoru pro pár svých věcí a při odchodu za sebou zamknula. Teprve poté jsem třesoucími se prsty dopis opatrně otevřela. Byl psaný zeleným inkoustem tím stejným krasopisem jako mé jméno na obálce. Řeknu vám, co v něm stálo.

  ‚Zdravím tě, Jean. Hádám, že mé písmo na obálce jsi poznala. Dlouho jsem váhal, zdali ti mám tento dopis donést po tom všem, co se stalo. Já... nevím kde začít. Udělal jsem něco strašného a vím, že ti to nikdy nemůžu vynahradit. Máš plné právo odmítnout cokoliv ti nabídnu a vysmát se do očí každé mé prosbě. Já to vím. Ale prosím tě, opravdu prosím, dej mi ještě jednu šanci. Chci uvést věci na pravou míru. Potřebuju tě alespoň ještě jednou vidět a mluvit s tebou, než odejdu z města. Potřetí a naposledy tě prosím, potkej se se mnou. Budu čekat za šest dní u toho nejhezčího východu slunce v celé galaxii. Tvůj Fénix.'

  Dopis jsem dočítala jen stěží, jak mi slzy mlžily zrak a štípaly v očích. Poté jsem jej odložila na bar a praštila pěstí do mramorové desky.

  „Bože můj..." vypravila jsem ze sevřené hrudi a potom se trhaně rozvzlykala.

  „Už je to pět let, co jsi zmizel z mého života. Tři roky, co jsem se na tebe rozhodla zapomenout. A ty si takhle přijdeš..." Roztřeseně jsem se postavila a počkala, než se mi nohy opět zpevní. Potom jsem se napřáhla a kopla do baru přede mnou. Chytila jsem do ruky ozdobnou vázu s květinami a mrskla jí o zem.

  „JDI DO PRDELE TY KOKOTE!!!" ječela jsem přes celou kavárnu zatímco jsem začala střepy z vázy zuřivě rozdupávat. I tato moje energie se ale pomalu vytratila a když mě jeden ze střepů říznul do kotníku, přestala jsem. Potom jsem se už zase v slzách vypotácela nahoru do koupelny, ránu vymyla a po asi hodině polévání se horkou vodou se vypravila brečet pro změnu do postele.

  Kokot jeden zasraný.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝

Dopis bez odesílatele – L21

Ayume si vzala kabát, klíče a vyšla z bytu. Cestou ještě vybrala schránku. Co v ní našla, to hodila do kabelky a šla do kavárny. Měli se tam sejít s přítelem a oslavit jejich čtyřletý vztah.
Měla ještě čas, takže ani moc nespěchala. Přesto byla v kavárně první. Objednala si a posadila se. Využila toho volného času a koukla se, co ji vlastně přišlo.
První dopis bylo vyúčtování, druhý z banky a třetí ji trochu zarazil, jelikož byl ve stříbrné obálce a neměl odesílatele.
,,Kdo by mi poslal dopis?" zamumlala tiše, otevřela ho a začala číst.
,,Milá Ayume,
Je to už dlouho. Přišel den, kdy ti chci konečně poděkovat. Mrzí mě, že to nejde osobně, ale třeba to jednou přijde i takhle."
Poděkovat za co? Pomyslela si Ayume a četla dál.
,,Možná nevíš kdo jsem, nebo možná víš, ale nepamatuješ si mě, jelikož je to už vážně dlouho. Já se ti ráda připomenu. Jmenuje se Minji. Vzpomínáš? Ta malá holka, která bojovala o život se zákeřnou nemocí."
Minji? Už si vzpomněla. Když dělala praxi jako lékařka, viděla tuhle dívenku bez vlásků v nemocnici. Četla dál, chtěla vědět, jak se ji daří.
,,Zachránila jsi mi život Ayume. Podstoupila jsi těžký a bolestivý zákrok darování kostní dřeně. Tím jsi mě zachránila.
Nedokážeš si ani představit, jak jsem tě obdivovala. Byla jsi nádherná a zároveň tak milá a statečná. Viděla jsem tvé odhodlání mi pomoct. Díky tobě jsem se začala cítit lépe a nemoc začala ustupovat. A teď? Jsem už takzvaný teenager, který si užívá života. Mám spoustu dobrých přátel, s rodiči jsem procestovala spoustu krásných zemí. Je možné, že se mi nemoc vrátí, i když si moc přeji, aby ne. Ale jen díky toho si života tak moc vážím a užívám si každou chvíli.
Děkuji Ayume. Jednou ti poděkuji i osobně. Určitě se setkáme a já ti řeknu, jak úžasná jsi. Děkuji, moc ti děkuji.
Minji."
Ayume si dala ruku před pusu, hrnuly se ji do očí slzy. Ani se nevšimla, že její milý je už nějakou dobu u ní.
,,Ayume, copak je?" zeptal se opatrně a ubrouskem ji setřel slzy.
,,Zachránila jsem život." Řekla ve vzlyku. Cítila se tak zvláštně.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝

Dopis bez odesílatele – suzan7

Jefersonovův ústav již halila tma a jeho chodby zely prázdnotou. Sotva by si někdo všiml tiše pracující doktorky Temperance Brennanové. Často zůstávala v ústavu do pozdních hodin a pracovala v absolutní tichosti. Ten týden zkoumali v laboratoři tělo mladé ženy. Bylo jí dvacet, jmenovala se Amy a studovala na univerzitě ekonomii. Její život ukončil vlastní otec, když jí v záchvatu vzteku udeřil a ona nešťastnou náhodou spadla ze schodů.
Temperance si prohlížela dopis, u kterého se dokázalo, že není žádným přímým ani nepřímím důkazem. Pouhý dopis od neznámého ctitele. Ctitele, jenž Amy zahrnoval laskavými slovíčky, psal jí básně a kterého nikdy nepozná. A který se nikdy nedozví, proč mu Amy přestala odpovídat.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝

Dopis bez odesílatele​​​​​ – Bloncka8

Jak se mi to mohlo podařit? Už třetí den po sobě jsem zaspala. Doběhnu až ke své školní skřínce, odkud si chci vzít učebnice, a po jejím otevření na mě vypadne obálka, na které je napsáno: PRO KRISTÝNKU. Rozšířím oči údivem a zalapám po dechu. Kdo by mi mohl něco psát? Nemám ale čas to zkoumat, strčím si obálku do přední kapsy kabelky a rozhodnu se, že si to přečtu až v klidu doma, i když mi dopis nedá chvilku klidu a musím nad ním celé vyučování přemýšlet.

Jen co příjdu domů, pospíchám do svého pokoje, abych konečně mohla otevřít tu tajemnou obálku. Tašku hodím do kouta a uvelebím se na posteli do tureckého sedu. Pomaličku rozlepuju cíp obálky tak, aby se neroztrhla, a při tom se nervózně vrtím. Dopis otevřu a velkolepě z něj vyndám papír, jako kdyby na sobě měl nést celé tajemství světa, a v hlavě si přehrávám famfáry. Rozložím psaní a začtu se do jeho obsahu.

Ahoj Týno,
vím, že je to trochu klišé, ale to, co zde píšu, se ti už dlouho bojím říct do očí. Moc se mi líbíš a chtěl bych tě poznat blíž. Pokud chceš vědět, kdo jsem, přijď zítra ve tři ke tvrzi.

S láskou,
tvůj tajný ctitel.

„No, vážně je to klišé," povzdechnu si, „ale co jsem čekala."

Přesto jsem rozhodnutá, že se tam vydám. Zvědavost by mi nedala spát a navíc se s ním můžu vidět jen jednou, a když to bude špatný, už se s ním víckrát nemusím potkat. Navíc, podle toho, že mi píše dopis, a k tomu vlastnoručně, a zve mě na dávno opuštěnou tvrz, co se tyčí na kopci nad naší vesnicí, hádám, že má rád historii, a tak se snad aspoň chvilku budeme mít o čem bavit. Třeba to nakonec vážně bude zábava a já poznám někoho nového. Možná už ho dokonce i znám a je to někdo z mých přátel, který se mi jen bojí říct, co ke mně cítí.

Myšlenky na tajemný dopis a jeho odesílatele mě pronásledují až do druhého dne, kdy už ztěžka šlapu do kopce a nadávám si, že jsem se na to měla vykašlat. Nakonec se ale dobelhám až na vrch a tam už na mě, opřený o zeď tvrze, čeká můj tajný odesílatel dopisu. Rychle přemítám v hlavě odkud ho znám, než si vybavím, že je to Tomáš, kluk, co chodí o ročník výš.

Když si mě všimne, roztáhne pusu do širokého úsměvu, díky čemuž mi ukáže jeho dokonale rovné bílé zuby. Na nose mu tancuje spousty pih a propaluje mě bystrýma, zářivě smaragdovýma očima. Konečně se pohne od zdi a během toho, co jde ke mně, si vítr hraje s jeho blond vlasama, které se mu lehce nepoddajně kroutí téměř až k ramenům.

„Děkuju, žes přišla. Jsem vážně moc rád," promluví nakonec a já mu tiše odvětím něco v tom smyslu, že děkuju za pozvání, a nervózně si hraju s prstýnkem na ruce. Nastalé trapné ticho naštěstí ukončí nabídkou k prohlídce tvrze. Dříve prý patřila jeho rodině, než byla zabavena, ale stále od ní mají klíče a o její historii toho ví mnoho. S nadšením nabídku příjmu, protože o minulosti tohohle chátrajícího sídla jsem se už dlouho chtěla dozvědět víc.

Procházíme místnost po místnosti a já se zatajeným dechem poslouchám Tomášovo okouzlující vyprávění o místní historii. Nakonec mě vezme do sklepních prostor, kde prý byla hodovna a hned vedle ní mučírna. Nemůžu uvěřit tomu, že lidé v té době byli tak krutí. Se zájmem vstoupím dovnitř a hned se za mnou zabouchnou dveře, ve kterých rychle zarachotí klíč.

„Co blbneš? Proč nás tu, pro boha, zamykáš?" vyjeknu vyděšeně a snažím se nepanikařit. Tomáš se ale jen zasměje a otočí se na mě. Jeho roztomilý úsměv se změní do přímé linky a panenky v očích se mu roztáhnou tak, že okolo nich zůstane jen tenký temný proužek jedovatě zelené. Okamžitě vypadá jako socha vytesaná z kamene.

„Nevěřím tomu, že to bylo tak jednoduché," vypraví ze sebe krutým tónem, přitom nenávistně mhouří oči a obočí má stažené k sobě. Vyrazí ke mně a prudce mě přitáhne za zápěstí k sobě, až při tom vyjeknu bolestí. Obtočí se kolem mě jako had a pevně mě sevře, abych se nemohla pohnout. Moje záda si tlačí na svou hruď a jednou rukou drží ty mé. V druhé ruce se mu třpytí ostrá čepel a cítím jeho dech na mém krku.

„Tvůj tatínek by měl zažít, jaké to je přijít o všechno. Stejně jako o vše přišel ten můj, když ho tvůj fotr připravil o práci," zafuní mi divoce do ucha a mě polije ledový pot.

„Kvůli práci se přece lidi nezabíjejí," snažím se ho zadušeně přesvědčit.

„Normální lidi to možná nedělají, ale já musím. Táta strašně trpí, takže tvůj, kterej za to může, bude taky. Nadechni se, brouku, je to naposled."

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝

Dopis bez odesílatele – slnečnica3

„Táto adresa neexistuje. Teda... ulica áno, ale toto číslo domu nie," povedala pani Stewensonová a položila predo mňa na pult obálku, ,,radšej som tam aj tak zašla, ale ako hovorím, na tej ulici sú čísla len po 74 a tu sa jasne píše 82."
Zobrala som zmienenú obálku do rúk a poobzerala ju zo všetkých strán. Na prvý pohľad vyzerala ako každá iná. Takých ako bola ona sme z tejto pošty denne odoslali desiatky, keďže posielanie listov bolo v našom meste jedným z najviac využívaných spôsobov komunikácie.
Predsa sa ale od ostatných niečím odlišovala. Nebolo ju kam doručiť. A čo bolo horšie, nebolo ju ani kam poslať naspäť. Nikde totiž nebola adresa odosielateľa.
„Takže čo s ňou?" spýtala som sa pani Stewensonovej a tá len pokrčila ramenami. "Asi vyhodiť, čo iné? Nemáme ako zistiť od koho je. Alebo..." stíšila hlas a prišla ku mne bližšie, „sa môžeme pozrieť, čo je vo vnútri."
Zamračila som sa a nechápavo na pani Stewensonovú pozrela. „Veď to je zakázané..." povedala som váhavo.
„Ale prosímťa," povedala pani Stewensonová a vytrhla mi obálku z rúk. ,,Veď tu okrem nás dvoch nikto nie je, Rita ešte roznáša, Laura si na dnešok zobrala dovolenku a zákazníci tiež zatiaľ žiadni. Nikto na to nepríde," prehovárala ma, no mne sa jej nápad ani trochu nepáčil. Skôr než som jej to stihla priamo zakázať, zobrala otvárač listov a jedným rýchlym pohybom rozrezala okraj obálky.
Prevrátila som očami. Keď si ona niečo zaumieni, nikto ju už nedokáže zastaviť. Sledovala som, ako pohľadom prechádza po jednotlivých riadkoch textu, a čakala na jej reakciu.
„To je len nejaká hlúposť," povedala po chvíli sklamane a podala mi obálku naspäť. Jej nadšenie z toho listu zmizlo tak rýchlo, ako sa objavilo.
,,Keby tak aspoň posielali nejaké peniaze, dedičstvo alebo, čo ja viem, mapu k pokladu... a nie takéto bláboly," frflala, no mňa to od listu aj tak neodradilo. Rozložila som poskladaný papier a začítala sa do slov, ktoré ho pokrývali.
„Milý neznámy, možno si hovoríš, kto ti píše. Možno ťa zaujíma, odkiaľ som a kto som, ale to nie je vôbec dôležité. Síce som tento list napísal, no neznamená to, že som tým, kto ti ho posla. Ale poďme na to postupne.
Zaujíma ťa, prečo som tento list napísal? Na svete existuje mnoho ľudí, ktorí nikdy žiadny list nedostali. Nie preto, že by nechceli alebo to v ich meste zatiaľ ešte nebolo možné.
Ale preto, že im ho nemal kto poslať. Preto, že na nich nikto nemyslí tak, ako by si zaslúžili, pretože na nich nikomu nezáleží tak veľmi, aby im napísal a podelil sa s nimi o svoje myšlienky a zážitky. O šťastné chvíle, ktoré nezažili spolu, no môžu sa o nich spolu rozprávať.
Možno si aj ty takým človekom. Možno ťa ľudia nedokážu dostatočne oceniť. Ale prezradím ti tajomstvo. Si dôležitý a výnimočný, bez ohľadu na iných. Bez ohľadu na to, koľko obálok s pozvánkami na oslavy ti príde. Bez ohľadu na to, že ti nechodí za deň milión romantických listov od tajných ctiteľov. To vôbec nie je dôležité.
Dôležité je to, čo je v tvojom vnútri. Hlavné je, že si tým kým si, že si sám sebou. A prosím, nikdy ním byť neprestaň.
Pošli tento list na náhodnú adresu, tak ako ja aj ľudia po mne. A pripomeň tak niekomu, čo je v živote naozaj dôležité.
S pozdravom, tvoj Neznámy."
Držala som list v rukách a nedokázala sa prestať usmievať.
Ja sama som nikdy žiadny list nedostala. Tak maximálne účty, ale nikdy nie niečo, čo by mi dalo najavo, že na mňa niekto myslí. O to ironickejšie som sa cítila, keď som pred pár mesiacmi začala brigádovať na pošte. Čo tu robí niekto, koho skúsenosti s posielaním a prijímaním listov sú ešte menšie než u ostatných ľudí?
Až teraz som sa zasmiala nad hlúposťou svojich vtedajších myšlienok. Autor listu mal v mnohých veciach pravdu. Nezáležalo predsa na tom, koľko listov dostanem. Existovali oveľa dôležitejšie veci, bez ohľadu na to, že mi niektorí ľudia dávali svojím správaním najavo presný opak. Očakávali, že budem dostávať milión obálok. Lenže ja som to nepotrebovala.
„Pani Stewensonová? Na ktorú ulicu chodí najmenej pošty?" spýtala som sa, hľadajúc novú obálku, do ktorej by som mohla list vložiť.
„Asi na Carlsonovu? Tak by som povedala, Carlsonova párne čísla medzi 6 a 44. Tam chodím len občas s účtami. Prečo?" odpovedala.
„Ale nič, to ja len tak," zamrmlala som a napísala na obálku ulicu a náhodné číslo domu. Chcela som mať istotu, že tentokrát ten list naozaj niekomu príde. Nech už to napísal ktokoľvek, nedovolím, aby sa význam jeho slov tak rýchlo stratil. 

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝

Dopis bez odesílatele – aiwiiwia1

Byla to neobyčejná čest stát se prvním, kdo bude moci dopodrobna a detailně prozkoumat ten nesmírně starý, tudíž velice vzácný, drahý a kamerami střežený kus svitku. Naštěstí bylo mě – jakožto celosvětově uznávanému archeologovi a rozluštiteli egyptských hieroglyfů umožněno spatřit onen starověký papyrus, o němž se domnívám, že je představitelem a nositelem lásky mezi mladými odvážnými milenci. Naneštěstí mohu většinu okolností kolem textu pouze hádat a domýšlet si, poněvadž tento papyrus nebyl nikým podepsán, ani v něm písař nezachytil rok sepsáni, není v něm ani jedna jediná zmínka o faraonu, který v tu dobu dynastii vládnul. Vlastně se jedná o zcela záhadný text. Víme o něm velice málo – víme například, že dle nepřesného tahu štětce ve znacích tento dopis psala žena. Jistě víte, že ve starověkém Egyptě se písaři mohli stát pouze muži, proto jako odborník usuzuji, že dopis psala žena. Žena velice chudá na to, aby se jí dostalo vzdělání, leč i domácího vzdělání. Žena velice zamilovaná do mladíka, kterému je dopis adresovaný. Jedná se o archeologickou raritu – nalézt dochovaný, nezničený papyrus, který není zajímavý z hlediska administrativního řízení vlády Egypta jeho králem.

A tak, dovolte mi Vám představit jediný, a velice podstatný, dochovaný milostný dopis na papyrusovém papíře stočeným do svitku, který představuje nepopiratelný důkaz lásky mezi mladými milenci, kterým osud nepřál. Seznamte se s egyptskými Romeem a Julií.

Má lásko,
jsi nebe, vzduch, země i voda pro můj život. Bůh Ka je mi svědkem o nekončící a pravé lásce, kterou k tobě chovám. Ovšem, jak jistě víš, já jakožto chudá dcera chudých utlačovaných otroků, se tobě – lásko – nikdy nemohu dle zákona zcela oddat. Naší lásce nepřeje osud, nepřejí jí zákony ani naše rodiny.

A tak, leč s potemnělým srdcem plným lásky k tobě, ale zahaleným strachem ze smrti, se já – tvá láska – odevzdávám bohu Anubisu, našemu posvátnému bohu Smrti. Nechť je mi Kniha mrtvých mým břímětem, a zároveň odvahou učinit to, co učiniti musím.

Díky mému činu budeme brzy opět spolu. Tam nahoře, kde budeme svobodní a neodsuzovaní, smět projevit svoji vzájemnou náklonost. Činím tak ze své vlastní vůle, ze svého vlastního rozhodnutí a volby. Umírám s myšlenkou na tebe. Kéž bychom byli teď u sebe! Dodávám ti odvahu rozhodnout se správně, rozhodnout se tak, jak jsme se rozhodli včera!

Má lásko! U Sutecha, jak já Tě miluji!

Z originálu přeložil Jean-François Champollion

Tak já, rozluštitel tohoto milostného dopisu, doufám, že než zemřel i mladík, který lásku opětoval, stihl tento láskyplný dopis naposledy přečíst.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝

Dopis bez odesílatele – kiara2

​Jsi nejkrásnější dívka, jež svět kdy nosil.
​Vždy, když se zahledím do Tvých průzračných očích, připadá mi, jako by se v jejich prazvláštní tmavohnědé barvě třpytily nekonečné galaxie hvězd lásky a neposkvrnitelné laskavosti, které nikdy nepohasínají.
​Ve Tvém úsměvu se vždy skví upřímné veselí, Tvůj smích dokáže rozjasnit i ten nejchmurnější den.
​Tvůj hlas je tou nejsladší melodií světa, neboť i pěv skřivanův by se musel zastydět a ustoupit před tvými nebeskými tóny.
​Doufám, že se brzy opět naskytne příležitost se s Tebou setkat.
​S láskou,
​Tvůj Ctitel

​S pootevřenými ústy jsem zírala na anonymní dopis, který mi ráno ležel na lavici spolu s rudou růží a během jeho čtení mi mimoděk přes tvář přejel úsměv, jemuž jsem nedokázala zabránit. V tu chvíli jsem byla moc ráda, že jsem se do školy dorazila dříve než obvykle a byla díky tomu ve třídě sama. Opravdu bych nechtěla, aby se tento vzkaz dostal do špatných rukou.
​„Meg!" křikla jsem na svou nejlepší kamarádku, která se unaveně loudala za mnou. „Podívej, co jsem tu měla..."
​Vzkaz jsem jí ukázala. Věděla jsem, že ona by v opačném případě udělala to samé a taky to, že by ho dřív nebo později stejně odhalila.
​Kamarádčina tvář se rozjasnila energickým nadšením. Plné rty roztáhla do křenícího se úšklebku. „Páni, Tino, to je hustý!" vykřikla nadšeně. „Kdo je to?"
​„Jak to mám vědět?" pokrčila jsem rameny. „Autor se nepodepsal."
​„Že by Viktor?" dumala. „Vždyť víš, že je do tebe ten kluk blázen. To, že spolu randíte, je tak trochu veřejné tajemství."
​Beze všech pochyb jsem zavrtěla hlavou. „Tohle nebyl on." Ráda bych věřila, že mi to napsal Viktor, chlapec, jehož jsem znala už od dětství a se kterým jsem také chodila na stejnou školu. Neustále mi dával nějaké drobné pozornosti. Jeho náklonost už nemohla být očividnější. Naše okolí už to bralo za oficiální věc - Christina a Viktor jsou konečně spolu!
​Jenomže já ve svých citech ani zdaleka neměla tak jasno. Viktor byl beze všech pochyb velmi milý a pozorný, ovšem naše představy o budoucnosti se zásadně lišily. Zatímco on toužil po rodině a zázemí, já se chtěla alespoň pár let naplno věnovat své vášni, jíž jsem zasvětila v podstatě celý život - totiž zpěvu. A bohužel, ne vždy se dá kariéra vhodně zkombinovat s rodinným prostředím.
​„Proč myslíš?" vytrhla mě Meg z toku mých myšlenek. Upírala na mne zmatený pohled. O mých niterních pocitech zatím nevěděla, ještě jsem nenašla vhodnou příležitost, kdy se jí se svými obavami svěřit. Navíc, i ona měla svých starostí dost a mně se příčilo přitěžovat ji o své vztahové problémy.
​Povzdechla jsem si a začala si nejistě pohrávat s jednou neposednou loknou mých kudrnatých tmavě hnědých vlasů. „Prostě to nezní jako on," konstatovala jsem, „on není tak... poetický. Tohle by Viktor nikdy nenapsal." Zavrtěla jsem hlavou.
​Meg mi nakonec dala za pravdu.
​„Ale kdo si myslíš, že to je?" trvala si modrooká blondýnka stále na svém. Možná se domnívala, že mám na každém prstu deset kluků, nebo si představovala, jak na mě čekají davy nápadníků, ale tak to rozhodně nebylo. Nepatřila jsem zrovna mezi oblíbené dívky a už jenom Viktorova náklonost pro mě byla, když se mi ze své lásky vyznal, překvapením. O to víc mě šokoval takovýto dopis, jemuž se Viktorovo rozpačité „Víš, Christine, mám tě asi tak trochu rád," nemohlo ani zdaleka rovnat.
​Vzkaz, zabalený do bílé obálky, jsem raději co nejrychleji ukryla do své tašky. Třída se postupně začala plnit mými spolužáky.
​„Zapomeneme na to, dobře?" Škádlivě jsem šťouchla do Meg. „Je to jen anonymní vzkaz. Třeba si i jen ze mě někdo vystřelil."
​Ačkoliv Meg nevypadala zrovna přesvědčeně o mých slovech, rezignovaně se sesunula na židli vedle mě. Byla jsem si jistá, že tajuplný dopis jen tak z mysli nevypustila, ona se zajímalo o všechno, co i jen minimálně zavánělo neobvyklostí či kontroverzností, avšak nakonec jí nic jiného nezbývalo.
​Pár dní se nic nedělo. Dny ubíhaly pomalu a vágně, jak to tak ve škole před maturitním obdobím bývá. Všichni studenti se připravovali na nadcházející zkoušku dospělosti, učitelé zadávali více testů než obvykle a ve vzduchu bylo cítit značné napětí.
​A na nervozitě, která se v mém nitru postupně nashromažďovala, nepomáhali ani další anonymní dopisy. Neskončilo to pouze u jednoho, dokonce ani u dvou. V každém následujícím vzkazu se autor vyznával ze své neútěšné lásky ke mně a psal o mně věci, které mě nutily k úsměvu. Lichotky, které se objevovaly v oněch dopisech, mi ještě nikdy nikdo neřekl a já si novou pozornost po několika dnech dokonce začala užívat.
​Ať už byl můj „Tajný ctitel" kdokoliv, jedno se mu upřít nedá - pokaždé, když jsem si přečetla nějaké z jeho psaníček, vykouzlil mi úsměv na rtech a zlepšil náladu.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝

Dopis bez odesílatele – sněhulák5

Už čtyři dny jsme s manželem nespali. Jak bychom taky mohli? Celý den chodíme venku s pátracími skupinami a hledáme našeho syna. Celá tato situace mi připadá jako opravdu zlý sen. Vždy, když jsem se vrátila domů, bylo to pouze na otočku, když mě nějaký z mých známých donutil něco sníst.
Po pěti dnech jsem padla vyčerpáním a celý den prospala. Když jsem se probudila, cítila jsem se hrozně. Místo spaní jsem mohla být venku a hledat ho. Chtěla jsem to napravit a domů jsem se další dva dny nevrátila. Poté začala všechny opouštět naděje.
Byla jsem doma s kolegyní, která starostlivě dohlížela na to, abych něco snědla. Mezitím trochu poklidila a přinesla poštu. Podala mi jeden dopis, že to prý nejsou ani účty ani reklamy.
Jamile jsem viděla bílou obálku, na které byla pouze naše adresa a žádný odesílatel, věděla jsem, že je něco špatně.
Když jsem dopis četla, uvědomila jsem si, že můj syn nebyl ztracený ale unesený. Byl tam požadavek o výkupné, a že každý... cože? Že každý další den, kdy nebude zaplacené výkupné, mu odeberou nějakou váhu. To nechápu, co to má- to ne. Když jsem brala telefon abych zavolala manželovi a policii, modlila jsem se, aby z mého syna zůstalo co nejvíc. Tehdy jsem si uvědomila, že jsem měla projít poštu mnohem dříve.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝

Dopis bez odesílatele — traum2

,,Roni..." vydechnu a naposledy pohladím malého pejska. Tak moc mi za ty roky přirostl k srdci, že se s ním nechci rozloučit. S bolestným pohledem vzhlédnu k rodičům s bratrem, kteří též suší slzy, když na Roniho nasypeme poslední lopatu hlíny. Všichni čtyři se vydáme domů kde se posadíme a vzpomínáme na chvilky strávené s Ronim.
,,Pamatujete na to, když jsme ho objevili v košíku před dveřmi?" zeptá se mamka. Oba s bráchou na souhlas prikývneme.
,,To byl ještě menší kulička, než teď," podotkne pobaveně brácha.
,,Počkejte, někde bych tady mohl mít ten dopis, který u něj ležel," vzpomene si taťka, který se zvedne, aby psaní našel. Všem se zatají dech, když se i s dopisem v růžové obálce vrátí.
,,Tak čti," vyzvu ho nedočkavě.
,,Milá rodino, věříme, že se u vás tento malý uzlík bude mít lépe než u nás. Je to zdravé, hravé štěně, které hledá lepší majitele." i po letech nás ta slova zasáhnou. Kdyby ho tehdy majitelé neopustili, nikdy bychom pejska neměli. A i když asi nikdy nezjistíme, kdo ho zanechal na našem prahu, nevadí nám to, protože tento malý tvor nám rozhodně změnil život k lepšímu a nikdy na něj nezapomeneme.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝📝