Barvoslepý – suzan7

„No a pak to napasoval do zdi, chápeš to?" vyprávěl Nick a tlemil se. Aby se jen rozpačitě zasmála a já jsem si ho měřila s povytaženým obočím. Ne, vážně nechápu, co je vtipný na auto nehodě, obzvlášť když se stane vašemu kamarádovi. „Zack o vlásek unikl smrti, co je na tom vtipného?" namítla jsem. „Bridgito, ty jsi zase milá, nemáš náhodou krámy?" snažil se o stěr Nick. Povytáhla jsem obočí ve smyslu, jestli to opravdu myslí vážně. Zrovna on, jehož nálady jsou jako na horské dráze a nápadně připomínají aprílové počasí. „Ne vážně Bridget, Zack i přes svůj handicap řídí skvěle. Není paradox, že naboural zrovna do zdi?" odporoval Jack, Zackovo dvojče. „Nepopírám, že je to zvláštní. Na vině ale může být cokoliv, rozrušení a chvilka nepozornosti, vada vozidla a tak," namítala jsem, „A opravdu není nutné vtipkovat o tom, že při své barvosleposti sice rozeznává barvy na semaforu, ale přehlédl dvoumetrovou zeď nabarvenou na červeno."

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

❤️🧡💛💚💙💜❤️🧡💛💚💙💜

Barvoslepý – lonely3

Zkusili jste si někdy přepnout mobil do černobílé, abyste viděli, jaké to je nevidět barvy fotek na Instagramu, videí na YouTube a vlastních fotek, které vyfotíte?

Ne?
No, tak já vám povím, že je to poněkud omezující. Mám rozbitý mobil, ze kterého zmizely barvy a první týden to bylo hrozné. Připadalo mi to depresivní a nehorázně jsem na to nadávala. Nemohla jsem upravovat fotky, nemohla jsem digitálně barevně kreslit a když mi kamarádka poslala fotku šatů, které si chce pořídit, tak jsem ani nevěděla, jakou mají barvu.

Ale člověk si na to časem zvykne. Fotky se dají upravovat tak, aby bylo vyvážené světlo a barvy na videích nejsou to nejdůležitější.

Teď si ale představte, že takto vidíte celý svět.
Nikdy jste nemohli obdivovat krásu a barevnost křídel motýlů, nádhernou fialovou barvu levandulí a čistou, jasnou modrou barvu letní oblohy bez mráčku. Dokonce i východy a západy Slunce by pro vás znamenaly jen obyčejnou změť různých odstínů šedi. Slovní spojení jako zelená tráva nebo žluté Slunce by pro vás byly pouhé nicneříkající fráze.

Jenomže barvoslepí lidé na to jsou zvyklí a nehodlají si svojí vadou kazit život a kariéru. Jsou to přeci jenom barvy, není to úplná slepost.

Podíváme se na příběh jednoho velmi uznávaného malíře.
Budeme mu říkat třeba Matteo.

Matteo se barvoslepý už narodil. Nikdy nepoznal barvy a v jeho době ještě nebyla možnost nechat si nějak svojí vadu spravit. Už v dětství se dokonale naučil rozeznávat teplé barvy od studených. Věděl, že teplé barvy jako žlutá, oranžová a červená jsou tvořeny jasným světlem a studeným barvám jako modré a zelené dominuje hlavně tlumené osvětlení. Tím pádem, i když v životě neviděl, jak přesně ty barvy vypadají, tak je od sebe dokázal rozeznat podle odstínu šedé, kterou viděl. Postupem času se v tom zdokonalil tak, že barvy od sebe rozeznal naprosto bezchybně. Lidem okolo něj to vrtalo hlavou a nedokázali to za žádnou cenu pochopit.

Už jako malého caparta ho zaujalo malování. Patlal různé akrylové barvy na plátno a stejně jako každé malé dítě nejraději svoje výtvory tvořil vlastními dlaněmi a prsty. Líbilo se mu to, že se mohl zamazat a nikdo mu za to nenadával. Ba naopak ho lidé ještě obdivovali.

Jeho přátelé a blízcí v něm viděli neskonalý talent, který by bylo škoda jen tak zahodit, a proto se později rozhodl přihlásit na konzervatoř.

Jeho profesoři z něj byli úplně unešení. Brali jako poctu, že mohou vyučovat studenta s takovým talentem jako byl právě on. Jeho barvoslepost nebyla jeho slabou stránkou, ale byla pro něj výhodou.

Když úspěšně dokončil školu, tak začal svoje studentské výtvory prodávat. Sběratelům a lidem s uměleckým cítěním se to tak líbilo, že se mu jenom díky tomu podařilo vydělat si na svůj vlastní ateliér, kde byl zavřený ve dne, v noci a maloval. Nikdy ho to neomrzelo. Jeho múzou byla jeho představivost a články o tom, jak se lidé snažili popsat barvy svými slovy. Často si také povídal s malými dětmi. Jejich popis barev pro něj byl nejzajímavější, jelikož dětská fantazie nezná meze.

Pokračoval s prodáváním svých uměleckých výtvorů a stal se známý a uznávaný po celém světě. Lidé žasli nad jeho životním příběhem a jeho díla nazývali inovativními. Kombinace barev, které Matteo na svých obrazech vytvářel, byly fascinující. Tyto barvy neměly zdánlivě nic společného, ale když je dal dohromady, tak to z nějakého důvodu fungovalo a mělo to určité kouzlo. Nikoho jiného by nikdy nenapadlo je dát společně na jeden obraz a díky tomu byl výjimečný.

Jak čas plynul, tak se i věda zdokonalovala a když bylo Matteovi kolem padesáti let, tak se zde objevila možnost nechat si tuto vadu odstranit operací.
Matteo vždy toužil po tom vidět, jak doopravdy vypadá polární záře, kterou všichni nazývali tak nádhernou a jak vypadá červená, která chutná po jahodách a třešních, což bylo jeho oblíbené letní ovoce.

Rozhodl se proto tuto operaci podstoupit. Všechno dopadlo skvěle a on byl nadšený. Celou cestu zpět do svého ateliéru se kochal přírodou a žasl i nad obyčejným plevelem.

Když ale přišel domů a podíval se na svoje rozmalovaná díla, tak se zděsil. Ani jedno nevypadalo tak, jak si to on v hlavě představoval. Jeho obrazy mu připadaly příšerné a odporné. Nemohl se na ně ani podívat, natož je dokončit.

Byl svými obrazy tak zhnusen, že se rozhodl s malováním navždy seknout a už nikdy nevytvořil ani jedno dílo.

A proto je důležité si uvědomit, že ne všechny věci, co mi sami vidíme jako svoje vady a chyby, musí být špatné. Někdy jsou to právě věci, co nás dělají výjimečnými.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

❤️🧡💛💚💙💜❤️🧡💛💚💙💜

Barvoslepý – L21

Barvoslepost. Diagnoza, kterou mi určili už jako malému. Měl jsem problém rozeznávat barvy. To, čemu říkali oranžová, jsem já viděl jako tmavě žlutou. Když řeknu, že jsem barvoslepý, tak často slyším otázky typu ,,Ty jo a to vidíš jen černobílé ne? Co je tohle za barvu? Vážně to vidíš?"
Dámy a pánové, vyvedu vás z omylu. Když člověk vidí jen černobílé, je to velmi, ale opravdu velmi vzácné. Běžný barvoslepý člověk má jen problém rozeznání určité barvy. Jako třeba já. Nerozeznám červenou a oranžovou. Prostě je vidím žlutě. Jiné barvy rozeznávám celkem v pořádku. I když.. občas mi dělá trochu problém ještě modrá a zelená, vidím je stejně.
Omezuje mě to nějak? Nemyslím si. Jenom mi dělalo problém, když jsem si dělal řidičák, barvy na semaforu.
Mám ale kamarádku, která právě trpí úplnou barvoslepostí. Často ji mrzí, že nemůže vidět pravou barvu květin, které má tak ráda a já ji jen těžko popisuju, co je za barvu. Ale není nešťastná. Právě naopak. No nechci říct, že by byla úplně šťastná, že nevidí barvy. Ale poznala spoustu lidí, kteří v ní viděli zájem pro její „vadu". To stejné i já. Občas si spletu barvu, ale žiju jako normální člověk. Jsem zdravý. To je podle mě to nejdůležitější.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

❤️🧡💛💚💙💜❤️🧡💛💚💙💜

Barvoslepý – aiwiiwia1

Prastará legenda praví, že kdysi po zemi chodívali lidé, kteří dokázali vidět to, co dnešní lidé vidět nemohou. Dřív lidé mohli pozorovat dechberoucí barevnou scenérii každodenního života. Pozorovali východ slunce a jeho světelné paprsky prodírající se skrz šumění listnatých stromů. Dívali se na západ slunce odrážející se na hladině jezera, zatímco se vedle něj vynořil měsíční úsvit ukrytý za mrakem. Procházka uprostřed tajemné přírody, pozorování pestrobarevného ptactva a okvětních lístků rostlin na vykvetlé louce. Dar spatřit to nejbarevnější, co jen příroda dokáže stvořit – barvami prolínající se duhu.

Legenda praví, že lidstvo si tohoto daru nevážilo a brali ho jako samozřejmost. Samozřejmost že směli vidět to, co dnes vidět nedokážeme. A tak – kvůli lidské prostovážnosti a uznávání jiných hodnost – nám lidem byl tento okouzlující barevný svět odepřen. Lidstvu již nebylo souzeno kochat se nad krásou barev kolem sebe. Byli jsme odsouzeni k životu v temnotě, kde nevidíme nic než pouhou tmavost těch smutečních černých barev. Černá jako noc, černá jako křídla špačků. Černá jako smrt a černá jako prokletí. Černá má pouze jeden odstín, pouze jeden druh barvy. Neexistuje světle černá, světle černá by byla šedá a tmavší barva, než černá není, tudíž neexistuje ani tmavě černá. Černá tvoří kontrast s bílou. Černý satén po těle se plazí, uštkne jen ty, co jsou nazí. Černá jako havraní křídla. Černý havran k havranu sedává a cosi mu podává, druhý se pak na něj podívá a poté hrůzou dozpívá. Černá smrt se nese časem, stejně jako duše panen, ta smrt se pak předkloní a objeví se démoni. Černá noc se blíží k nám, a cosi zlověstného praví, prý máme se teď už vzdát, dřív, než nás noc uloví. Smrt černá jako smuteční perly, které časem zevšední, ty perly nejsou výjimečné, a přitom je vlastní každý. Jsme prokletí v prokletí, které si každý přivlastní, přivlastníš si prokletí a rázem ho pak zahubíš.

„Jaké to je spatřit svět takový, jaký je? Barevný?" ptám se své kamarádky Kristýny, která měla dostatek financí a známost lidí na správném místě, díky kterým se dostala na čekací listinu těch, kteří mají právo na operaci očí, kde jim díky pokroku medicíny a technologického přístupu bude do oční bulvy implantovaná barevná plocha umožňující vidět krásu barev. Ovšem ne pokaždé se operace podaří, pár lidí už naneštěstí zemřelo kvůli odmítnutí mozku přijmout barvy.

„No, je to..." odmlčí se a hledá správná slova, kterými popsat to, co dokáže vidět. „je to prostě barevné, víš?" Zmatek v mých očích byl pro ni díky barevné možnosti jasně vidět, protože se pustila do vyprávění.

„Není to takové, jak nám říkali. Člověk, který celý svůj život vidí temnotu si neodkáže představit, jaké to je vidět barvy. I když nám je tolikrát popisují a přirovnávají, nevíme, jak si je máme představit. Když ve starých kronikách čteme důkladné popisy a líčení našich předků o barvách, nemáme ponětí, o co jsme byli ochuzeni. Dokud to nepoznáme na vlastní kůži... teda, chci říct na vlastní oči," zachichotá se vlastnímu vtípku.
„Teď, když vím, jaké to je – jak kouzelné a dechberoucí je barevné spektrum, nedokážu si představit ty barvy nevidět. A je mi líto těch, kteří tu možnost nemají," smutně se na mě pousměje, protože ví, že nemám žádnou šanci se dostat na operační sál. „ale myslím, že i tak lidé můžou být šťastný... pokud mají ve svém životě ty pravý lidi." Šťouchne mě loktem do žeber, až se rozesměji.

„Z toho si nic nedělej, Kriss," a pohlédnu do očí své nejlepší kamarádky, o kterých říká, že jsou světlounce modré, zatímco já vidím jen světlou bílou barvu, kterou tu a tam prostřídají kaňky tmavé. „znáš přeci můj názor – vždycky lidstvo musí mít alespoň jednoho přeživšího temného období, který vidí jen tmu, aby tu prastarou legendu mohl vyprávět dalším generacím. Něco jako pokání za to, že když budeme věci brát až příliš samozřejmě, můžou nám být odepřeny," zhluboka se nadechnu, abych pokračovala.

„a taky jako varování pro ostatní generace před zištným životem." Dokončíme můj monolog společně, protože ho už musela slyšet milionkrát.

Pravdou ale je, že každý den toužím vidět to, co vidí ona. Vidět barvy. Vidět svět takový, jaký skutečně je. A přesto, že vím, že nemám naději, aby se můj sen splnil, každý den si opakuju svůj rutinní monolog – jako uklidnění pro moji bolavou duši s osvětou důležitosti mého temného života.

A tak usedáme na lavičku sledujíc západ slunce, kdy Kristýna okouzleně a s laskavostí a pokorou pozoruje střídající se barvy splývající do neskutečných barevných kombinacích, zatímco já vidím jen černobílý svět – bílé pozadí představující nebe a černou kouli uprostřed – slunce.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

❤️🧡💛💚💙💜❤️🧡💛💚💙💜

Barvoslepý – kiara2

​Žiju ve světě, kde neexistuje barev. Ve světě nudy a smutku, v němž se prolínají pouze odstíny bílé, šedé a černé. Ve světě, kde musíte napřed najít a potom trávit čas se svou spřízněnou duši, abyste mohli spatřit barvy.
​Já tu svou potkal. Jmenovala se Viktorie a i přes neexistenci jakékoliv pestrosti bylo znát, že je to ta nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy viděl. Byla vysoká, pohublá, s dlouhými vlasy a hluboko posazenýma očima, v nichž se odrážel veškerý žal světa.
​Poznali jsme se na vysoké. Shodou okolností seděla na přednášce zrovna vedle mě, sál byl totiž narvaný k prasknutí a nikde jinde už nezbývalo volné místo. Jakmile jsem na ni pohlédl, všechno okolo mě se změnilo. Už to nebyl ten starý, šedý svět, jak jsem ho znával, teď mé okolí hrálo všemi barvami duhy. I prachobyčejná školní třída nyní vypadala nádherně, jako místo, kde by každý chtěl trávit čas.
​Po očku jsem se na tu dívku otočil, jenomže ona vypadala stejně smutně jako předtím, jako by ji trápilo něco, co ani nádherné barvy světa nedokážou vymazat.
​Pokusil jsem se s ní dát do řeči a rozproudit konverzaci, což se mi povedlo. Povídali jsme si o přednášce, o škole, o našem společném oboru, o tom, jaké má představy o budoucnosti... Zdálo se, že ať už ji trápilo cokoliv, na ten krátký okamžik na všechny starosti zapomněla.
​Potom jsem se dotkl onoho ožehavého tématu, který však trápí všechny obyvatele tohoto světa.
​„Viki," oslovil jsem ji její přezdívkou, „vidíš barvy?"
​Ona ovšem jen nešťastně zavrtěla hlavou. Připadalo mi, jako by modrá barva jejích očí jenom zdůrazňovala onen smutek, který se v nich zrcadlil. „Bohužel," odtušila svým jemným tichým hlasem a teskně si povzdechla. „Já svou spřízněnou duši ještě nenalezla. Co ty?"
​Nechápavě jsem se zamračila. Domníval jsem se, že zrovna Viki měla být mou spřízněnou duší. Svět se zabarvil zrovna ve chvíli, kdy jsem ji spatřil. Musela to být ona!
​Myslí mi prolétl příšerný nápad. Co když ona skutečně je mou spřízněnou duší, ale já nejsem ta její? I pouhá myšlenka, letmá a nestálá jako křídla motýla, se zdála být mučivější a bolestivější než jakékoliv fyzické utrpení.
​„Ach, Viktorie..." zašeptal jsem a odvrátil zrak. „Já barvy vidím, jenže..."
​„Vážně?" udivila se a přes zrůžovělou tvář jí přejel úsměv. „To jsem moc ráda. Musíš být tak šťastný!" Úsměv se ještě prohloubil. „Pokud ti to nevadí, Franku, řekni mi, jaký je svět s barvami?"
​„Neuvěřitelný," odvětil jsem, „až tak, že se to nedá popsat. Všude je tolik... barev! Vjemů! Je to, jako bych získal nový smysl, který mi až doteď byl skryt. Musela bys to zažít."
​„Snad taky potkám spřízněnou duši."
​Její přání se brzy vyplnilo. S Viktorií jsme se během několika dní velmi sblížili a veškerý volný čas jsme strávili spolu. Já v její přítomnosti viděl barvy, ovšem u ní se nic bohužel nezměnilo. Její barvoslepost mi neustále připomínala, že ona mě nebere tak, jako já jí. Že já jsem pro ni pouhým kamarádem, ne životním partnerem. Tohle poznání ve mně neustále hlodalo a našeptávalo mi pochmurné myšlenky.
​Vždycky, když jsem se od Viktorie byť na malou chvilku vzdálil, barvy ze světa opět vyprchaly. Pokud netrávíme s oním vyvoleným veškerý volný čas, naše barvoslepost se nám vrací.
​O tom, že by zrovna ona byla mou osudovou lásku jsem jí nic neřekl. Nechtěl jsem jí přidělávat starosti a přestože se mě Viktorie čas od času zeptala, jaká šťastná dívka mi dala zrak, pokaždé jsem to nějak zamluvil a odvedl řeč na jiné téma. Mírně mě udivovalo, že to Viktorii ještě nedošlo, avšak opět to byl nejspíš další důkaz toho, že na mě nemyslí tak často, jako já na ni.
​V jeden slunečný den, kdy jsme se společně procházeli městským parkem, se Viktorie náhle zastavila a zalapala po dechu. Pohled směřoval k jednomu chlapci v jejím věku, který seděl na nedaleké lavičce. Já věděl naprosto přesně, co se stalo.
​„Jdi za ním," pobídl jsem ji. „Nemáš co ztratit."
​„Myslíš?" Zatvářila se pochybovačně. „Když já nevím..."
​Viktorie byla dívkou, která byla zvyklá spíše sedět v koutě a příliš na sebe neupozorňovat, proto bylo pochopitelné, že se jí do oslovení cizího kluka moc nechtělo.
​„Jen běž," dodával jsem jí kuráž. V tu chvíli jsem byl sám proti sobě, ale pro mě nebylo nic důležitějšího než to, aby byla Viki šťastná. Nezáleželo mi na tom, že se vrátím do toho bezbarvého světa. I ten se totiž zdál v porovnání se světem, v němž by byla Viktorie nešťastná, veselý a zábavný.
​S úsměvem jsem pozoroval, jak se s ním zapovídává. Úsměv mi neopadával ani ve chvíli, kdy si vyměňovali kontakty. A úsměv stále přetrvával, i když mi vyprávěla o rande. Jistě, vnitřně mě to sžíralo a ničilo, ale i přesto jsem byl rád, že je konečně šťastná. Že konečně našla někoho, kdo se pro ni zdál ideální.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

❤️🧡💛💚💙💜❤️🧡💛💚💙💜

Barvoslepý – Twenty2

„Vítejte, co si dáte?"

„Zdravím Jean, dneska asi jenom kávu prosím."

„Doppio?"

„Doppio."

Kavárnou se rozléhalo jemné vrčení kávovaru a za okny mezi mraky příležitostně prosvítalo slunce.

„Prosím."

„Aaa, děkuji. Už se mi stýskalo po vaší skvělé kávě. Opravdu si musím do zverimexu pořídit nový kávovar."

„S tím pořizováním opatrně. Naposledy, když jsem si chtěla pořídit nový elektrický spotřebič, tak mi jedna zlatá ryba a jeden konkrétní majitel zverimexu přiváli do kavárny Popelku. To mi připomíná, nechcete vyzkoušet náš nový punčový dort? Popelčin recept a zevnitř je duhový."

„Takovou nabídku nemohu odmítnout, punč já rád. Ta duha mi připomněla jednoho mého brigádníka."

„Myslíte Tonyho? Taky jsem na něho myslela, když jsem ten dort krájela."

„Ano, toho. Zábavný kluk. Když mi na pohovoru řekl, že je barvoslepý, myslel jsem, že si ze mě utahuje. Říkal jsem si, jak bude prodávat rybičky, ale kluk to perfektně zvládá. A má skvělý vztah ke zvířatům."

„Prosím," podala mu Poppy talířek s dortem.

„Aaa, děkuji. Musím říct, že lepší přezdívku bych ti doopravdy nevymyslel, Popelko. Upřímně jsem si nebyl úplně jist, že tě tady nechá paní šéfová pracovat, když jsem tě sem poslal."

„Ale no tak, pane Rendele, já vím, že byste mě sem neposlal jenom tak. Musel jste vědět, že mě vezmou. Přece jen jste byl tatínkův dobrý přítel," namítala Popelka.

„To je pravda. Vy jste moc dobře věděl, že nemám to srdce ji odmítnout. Ale chvíli jsem uvažovala, že vám provedu něco nepěkného, pokud se neosvědčí."

„Tak to doufám, že jsi se osvědčila," mrkl majitel zverimexu na Poppy. Ta se rozpačitě otočila na mě. A já kývla.

„Musím uznat, že pomocnou ruku jsem už potřebovala. Ale v dnešní době je složité někoho sehnat, při mém posledním pokusu někoho nabrat jsem se přesvědčila, že slušných lidí je pořád stejně málo."

„To máte pravdu. Nedávno se mě jedna zákaznice, které Tony prodal růžové krmítko místo fialového, rozhořčeně ptala, proč zaměstnává někoho barvoslepého, když kolem běhá tolik normálně vidících brigádníků. Tak jsem jí odpověděl, že jsem v životě neměl poctivějšího brigádníka, než je právě Tony, a že bych radši zaměstnal tucet takových barvoslepých, než jednoho rozmazleného spratka, který po směně vybírá drobásky z pokladny a myslí si, že to nikdo nezjistí," začal se pan Rendel rozohňovat.

„Jaký byl dort?" vkročila jsem do jeho monologu, abych zmírnila vzrůstající napětí.

„Opravdu skvělý. Jak nad tím tak přemýšlím, sbalíte mi kousek i pro Tonyho? Odskočil jsem si tak trochu v pracovní době," podrbal se na hlavě a já málem vyprskla smíchy. Tolik řečí o nepoctivých spratcích a sám si odskočí v pracovní době? Prostě pan Rendel.

„Určitě, ale jste si jistý, že chcete zrovna duhový? Navíc, pokud si správně vzpomínám, Tony nemá rád punč."

„Aaa, to asi máte pravdu. Tak vezměte ten kokosový. Už budu muset jít. Kolik to bude?

„Osm tolarů."

„Tady jsou."

„Bylo nám potěšením. Nashledanou."

„Nashledanou."

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

❤️🧡💛💚💙💜❤️🧡💛💚💙💜

Barvoslepý/á – Beech3
Na hladký biely povrch papiera dopadali slnečné lúče, ožarujúc hru farieb na jeho povrchu. Detské prstíky špinavé od voskových farbičiek kreslili líniu za líniou, tvoriac sýtozelené kopce, ktoré by závidel nejeden vášnivý záhradkár. Trávnaté kopce zaplnil chlapec kvetmi od výmyslu sveta – zlatistými ako slnko, ružovými ako zore a modrými ako noc. Krajinka začala nadobúdať povedomé rysy, aj keď stále bolo čo dopĺňať.
A tak sa na obrázku objavili po pár minútach práce objavili tmavozelené kríčky tvarom podobné oblakom nad nimi. Pomedzi kríčky sa o moment začali črtať obrysy kľukatého potoka, ktorý si vytrvalo, ale s pokojom razil cestu krajinkou. Belasú oblohu chlapec dotvoril čiernymi vranami ako uhlík a na lúku vypustil pestré motýle.
Netušil, že ho zozadu pozorovala mama s úsmevom na perách. Tá podišla k stolu pod oknom, kde jej syn tvoril jedna radosť. Na svoj vek kreslil pomerne pekne, stromčeky už viac neboli až tak kostrbaté a vrany neboli už viac iba vlnky bez tváre. V strede obrázka však pozornému očku matky niečo nesedelo:
„Čo je tá dlhá a fialová čiara? Prečo sú tie kmene stromov také červenkasté?"
Otázky chlapca zmiatli. Ukazováčikom pristál na povrchu papiera, tvrdiac, že potok je tmavomodrý a kmene hnedé.
„Ukáž mi, synček, tú modrú voskovku," poprosila.
Dieťa sa pohrabalo v neporiadnej kôpke farbičiek, dokým nenašiel tie, ktoré mala mama na mysli. Tá si ich poobzerala z každej strany, až dokým nenarazila na drobné písmenká na spodku. Svojím nálezom chlapca poriadne prekvapila:
„Táto tmavomodrá je tmavofialová a táto hnedá je červenohnedá, vidíš!"
Neveriacky si prečítal chlapec názvy voskoviek a jeho zmätenie sa o to prehĺbilo. Keď sa pozrel na kresbu, kmene boli stále hnedé a voda tmavomodrá. Prečo ho teda tie prekliate farbičky takto klamali?

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

❤️🧡💛💚💙💜❤️🧡💛💚💙💜

Barvoslepý – sněhulák5

Opatrně jsem odšrouboval poslední šroubek. Položil jsem své náčiní a oběma rukama jsem nanejvýš jemně sundal uvolněnou desku. Naskytl se mi pohled na hromadu blikajících světýlek a spoustu drátků.
Vzal jsem si vysílačku a zeptal se: „Co teď?"
„Ve předu by měl být chuchel tří drátků. Zeleného, oranžového a červeného. Přestřihni ten zelený," ozvalo se z druhé strany vysílačky.
Hledal  jsem onen chuchel, ale našel jsem pouze smotek červených drátků.
„Jsi si jistý, že máš návod na zneškodnění správné bomby?" otázal jsem se nejistě.
„Uh, jasně že jo. Nejsem jak Petr," ozvalo se z druhé strany s náznakem dalšího nespokojeného hlasu – to byl asi Petr.
„Já jen že tu žádný smotek zeleného, červeného a oranžového není."
„Cože tam?" nastala krátká odmlka. „Haha, fakt vtipný. Nech toho a přestřihni ten zelenej, dochází ti čas."
„Ale oni tu jsou fakt jenom červené!" vykřikl jsem frustrovaně. „Josef říkal, že to bude brnkačka, ale né, já prostě-" byl jsem přerušen.
„Moment, Karle?"
„Uh, ano," odpověděl jsem zmateně.
„Ty nejsi Josef?"
„Ne?"
Z druhé strany se ozval šum a pár nadávek.
„Kde je Josef?" dožadoval se náš operátor.
„Postřelili ho, a tak sem chlapi na zneškodnění tý bomby poslali mě."
Slyšel jsem frustrovaný výkřik a něco o tom, proč ze všech lidí, poslali na zneškodnění zrovna mě, jediného barvoslepého člověka v týmu. Ahá, tak tady je ten problém.
„Tak je prostě rozmotám a ty mi řekneš, jestli mám střihnout ten vpravo, vlevo nebo uprostřed," snažil jsem se vyřešit situaci.
„NE! Jakýkoli dotek by mohl bombu aktivovat."
Och.
„Heleď, ten zelený by měl být nejtenčí a zajíždět někam vpravo."
„Dobře," hledal jsem ho a opravdu – byl tam tenký drátek zajíždějící vpravo. „Mám ho, takže můžu-"
„Nebo to byl ten nejtlustší?" ozval se zamyšlený hlas z vysílačky.
„Cože?!" strhl jsem ruku s nůžkami pryč. „Tak který to je?"
„Sakra já nevím." Tak to je fakt super.
Ozval se další proud nadávek, akorát tento šel z obou stran vysílačky.
„Dělej hlavně!"
„A co mám dělat? Jaký mám teda přestřihnout?" v mém hlasu zněla frustrace.
„Já nevím sakra! Ale už nemáš čas! Nějakej přestřihni a modli se, že je to ten správnej!"
No do háje. Jestli tohle přežiju tak si to s těma, co mě sem poslali, pěkně vyřídím.
„Dělej!" pobízí mě z vysílačky.
Sakra. Už nemám čas. Bože či bohové, prosím veďte moji ruku.
Sevřel jsem nůžky a šmikl. Se zavřenýma očima jsem očekával svůj konec. Z toho mě vyrušil až jásot z vysílačky a Petrův hlas.
„Ha, že byste teď byli radši, kdybych skupinu vedl já."

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

❤️🧡💛💚💙💜❤️🧡💛💚💙💜

Barvoslepý – bloncka8

Válím se na posteli s knížkou v ruce, ale nedokážu se na čtení soustředit. Místo toho mi hlavou lítá jedna myšlenka za druhou. Můj pohled padne na mého kocoura, který se líně líže na pacce a nahřívá si svůj rezavý kožich na parapetu, do kterého se opírá přímé letní slunce.

Mezi oranžovými chlupy se mu místy zaleskne nějaký do zlata a na bříšku mu září čistě bílá srst, kterou zdědil po své mamince. Jakoby ucítil můj pohled, podívá se mi zpříma do očí, a já vidím ty jeho blankytně modré, co jsou u koček tak velkou vzácností. Jaká škoda, že on sám je nikdy neuvidí a že svůj kožíšek může spatřit jen jako šedý, bez jediného nádechu nádherné barvy.

Prudce trhne hlavu a ladným skokem přistane na podlaze. Dojde až ke dveřím a podívá se na mě tak, jako by mi vyčítal, že jsem se ještě nezvedla. Otráveně si vzdychnu a nechám se jím vést. Následuju kocoura až do nedalekého lesa. Je tam příjemný chlad a samý stín, což je úleva proti tomu, jak je v okolí. Mikeš mě vede už dost dlouho a já začínám mít strach. Co když jsem si to jen všechno špatně vyložila, teď tu jak blázen pronásleduju kočku a už nenajdeme cestu zpátky domů?

Než se ale rozhodnu cestu vzdát a pokusit se vrátit domů, objeví se mezi stromy rozpadlá chatka, v jejíchž dveřích se mihne rezavý ocas. Seberu všechnu odvahu, vyrazím za ním a při tom doufám, že mi ta barabizna nespadne na hlavu.

Vejdu dovnitř a překvapivě nevidím pomalu na krok. Teď už mi Mikeše není líto, že nevidí barvy, protože já je v té tmě nevidím taky. Místo toho mu závidím, že se jeho oči umí přizpůsobit a dokáže se tu orientovat. Najednou se mi o nohy začne něco otírat a už skoro začnu ječet, že tu jsou myši, když v tom se ozvou zvuky, které by ti šedí hlodavci rozhodně vytvořit neuměli.

„Mikeši, ty máš koťátka?" vyjeknu nadšeně a dřepnu si k nim, abych je mohla pohladit.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

❤️🧡💛💚💙💜❤️🧡💛💚💙💜

Barvoslepý/á – slenčnica3

„Nejaké alergie alebo intolerancie? Na lieky, na potraviny?" spýtala sa pani za okienkom ďalšiu otázku a ja som pokrútila hlavou. Nervózne som sa obzrela okolo seba.
Keď som pred niekoľkými hodinami vchádzala do tejto haly a následne sa zaradila do jedného zo zdanlivo nekonečných radov čakajúcich ľudí, bola som ešte pomerne pokojná. Vedela som, do čoho idem, a bola som s tým zmierená. No s každou ďalšou minútou sa môj pokoj postupne vytrácal. A keď som konečne prišla na rad, nezostalo po ňom ani stopy.
„Tak to by sme mali... Takže hovoríte, že máte... 28 rokov, áno?" povedala pani a naťukala niečo do počítača. Ani nezdvihla hlavu aby videla, či som jej to odsúhlasila. Zjavne si to hovorila skôr sama pre seba.
Z tlačiarne, ktorú mala hneď vedľa počítača, pomaly vyšlo niekoľko papierov. Zhrnula ich do kôpky a podala mi ich.
„Takže... 28 je vek v intervale 25-29. Takže dvere číslo 84B, tam sa stretnete so svojou skupinou," povedala a tlačítkom otvorila dvere, ktoré sa nachádzali hneď vedľa jej okienka.
S papiermi v jednej a kufrom v druhej ruke som do nich vstúpila a ocitla sa v dlhej prázdnej chodbe. Dvere sa za mnou takmer okamžite opäť zavreli, a tak som nemala inú možnosť než kráčať ďalej.
Až teraz som si naplno uvedomila, čo som to vlastne urobila. Až teraz mi došlo, že v tejto budove strávim pravdepodobne veľkú časť svojho života. A možno tu zostanem až do smrti. Alebo aj po nej.
Tá predstava ma ešte viac vyviedla z miery, no aj tak som pokračovala v ceste. Koniec koncov, po smrti už aj tak nebudem vnímať, čo sa okolo mňa deje. Bude mi jedno, či na mne budú robiť ďalšie pokusy alebo nie, aj tak si to nevšimnem.
Viac som sa desila pokusov, ktoré sa na mňa chystali ešte zaživa. Ktovie, aké všelijaké látky sa mi dostanú do tela? Ktovie, aké problémy mi spôsobia? Vedela som však, že jedine tak môže byť môj život opäť ako predtým... inak by som sem dobrovoľne neprišla.
Bolo to už niekoľko rokov, odkedy sa do podzemnej a neskôr aj pitnej vody uvoľnila chemická látka, ktorá postihovala ľudské oči a postupne ich pripravila o schopnosť rozoznávať farby. Keďže účinok nebol okamžitý, trvalo niekoľko rokov, kým vedci odhalili zdroj nákazy. Za ten čas sa z veľkej časti populácie stali farboslepí. A ja som nebola výnimkou.
Ešte matne som si spomínala, aké to je vidieť farby. Aj po nakazení som sa snažila rozlišovať jednotlivé odtiene sivej a hoci najprv som to nejako dokázala, teraz s odstupom šiestich rokov už som nebola schopná rozoznať vôbec nič. Len tmavšiu a svetlejšiu sivú.
Musela som definitívne skončiť so štúdiom umenia. Na moje obrazy sa podľa nefarboslepých nedalo pozerať, tak isto ako ja som nedokázala hodnotiť a napodobniť fotografie slávnych diel. Nedokázala som si predstaviť, čo so mnou bude ďalej. Bez umenia som nebola nikým.
Jedine účasť v tomto výskume ma mohla zachrániť. Vedci tu sa snažili nájsť spôsob, ako ľuďom opäť vrátiť schopnosť vidieť farby a potrebovali na to širokú škálu dobrovoľníkov. A tak som sa prihlásila aj ja.
Ľudia z môjho okolia ma prehovárali, že je to nebezpečné a pokojne sa môže stať, že oslepnem alebo dokonca zomriem. No všetko to pre mňa bolo lepšie než sa musieť každý deň pozerať na svet bez farieb. Nehovoriac o tom, koľkým iným ľuďom týmto spôsobom pomôžem.
Kráčala som ďalej chodbou výskumného strediska, až som sa ocitla v miestnosti, z ktorej viedlo niekoľko dverí. Pozorne som čítala ceduľky s číslami na každých jedných z nich, až som konečne našla tie, do ktorých ma pani pri okienku poslala.
„Tak dobre... poďme na to," zamrmlala som sama pre seba, zhlboka sa nadýchla a otvorila ich.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

❤️🧡💛💚💙💜❤️🧡💛💚💙💜

Barvoslepý/á – littlemoredepper3

Svět se od dob našich prarodičů zásadně změnil. Většinu země pokryla města a lidé se rozšířili dokonce i na na moře, kde postavili vyhlášená vodní města.

Do lidských těl se dostal, cizím přičiněním, gen, který vylučoval kolem každého člověka barevnou auru. Říkala o životě daného muže, ženy či dítěte všechno, co bylo potřeba vědět.

Náladu. Zda je dotyčný ženatý/vdaná, nebo naopak. Jestli má děti. Jestli někdy kradl nebo někoho zabil. Prozrazovala i problémy v rodině, šikanu, znásilnění a jiné nešťastné události v životě. Zda je oblíbený, chytrý, bohatý, zlý nebo agresivní. To a ještě mnohem víc dokázaly ukázat obyčejné barvy.

Život se stal otevřenou knihou, do které stačilo nahlédnout a trochu si počíst. Nikdo nedokázal nic před nikým skrýt, ať se snažil sebevíc.

Stačilo se po sexu s milenkou vrátit domů a vaše manželka ihned věděla, co se stalo.

Patřil jsem mezi ty, kteří gen nenáviděli, a nenávidím ho do dnes. Do jisté doby jsem však aspoň věděl, že jsem na tom stejně jako všichni ostatní. Než jsem poznal jeho.

Procházel jsem se tehdy temnými uličkami města, jako jsem míval ve zvyku. Myslel jsem si, že jsem sám. Nebylo tomu tak.

Vystoupil ze tmy přímo proti mně. Nejdřív mě ničím nezaujal, věnoval jsem mu jen krátký pohled.

tmavé vlasy mu padaly do očí, které měly zvláštně šedou barvu, jako by vybledly, nechybělo jim mnoho odstínů do bílé. Někdy ve chvíli, kdy jsem se nad nimi pozastavil, mi došla mnohem důležitější skutečnost. Neviděl jsem jeho auru.

Prudce jsem se zarazil a věnoval mu vytřeštěný pohled plný otázek.

Zastrčil si ruce do kapes a rozpačitě se usmál. Viděl jsem však pod tou maskou něco, co mi říkalo, ať s ním zapředu rozhovor.

Udělal jsem to a mé tušení bylo správné.

Jak moc změnilo jedno setkání můj pohled na život, tak moc, že jsem si přál zemřít. Křehký vztah, který mezi námi na pár let vznikl, byl zničen tak snadno.

Byl jen tulák bloudící světem a životem, skrývající se v temných zákoutích a uličkách, ale i vystupující na světlo. Zranitelný hoch budící dojem drsňáka. Mladík, jehož svět opustily všechny barvy, takže nemohl mít svou auru. Jediný člověk na světě s touto vadou. Mistr v odhadu lidí na takové úrovni, že je dokázal odhadnout, aniž by viděl barvy kolem nich. Chlapec neuvědomující si, že pro jeho "dar" by množí vraždili. V nitru malý kluk snící o tom, že spatří, jakou barvu má nebe, tráva a moje oči.

Když jednou do naší uličky nepřišel, moc dobře jsem věděl, že už ho nikdy neuvidím. Moje srdce se zlomilo.

Už nikdy jsem nechtěl vidět barvy, slunce ani tvář velkoměsta. Chodil jsem kolem lidí, kteří moc dobře viděli, o čem přemýšlím a stejně nic neudělali.

Když jsem rukou držel dvě jehly, dostal jsem příšerný strach. Pomyslel jsem však na jeho rty, na jeho drobný úsměv a na to, jak jsem se s ním cítil.

Zatnul jsem všechny svaly v těle a vycenil zuby. Chtěl jsem to udělat, na co se dívat na nebe, když není s kým?

Zbývalo už jen pár centimetrů.

Na co zalévat trávu před domem, když není s kým v ní sedět.

Prudce jsem bodl.

Na co se dívat, když není na koho?

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

❤️🧡💛💚💙💜❤️🧡💛💚💙💜

Barvoslepá – surikatka4

Den zářil jako diamant. Sluneční paprsky ji šimraly na obličeji, zatímco kráčela lesní cestičkou do školy. Pohled upírala na své nohy, především na to, co se nacházelo kolem nich. Pod nohy jí křupaly spadlé lístečky, jež byly zahalené do žluté barvy, ačkoliv byl podzim ještě v nedohlednu. Vždycky věděla, že je jiná. Nebylo to proto, že byla pilnou studentkou. Nebylo to ani tím, že nepatřila mezi top modelky, jako z časopisů. Viděla zkrátka svět jiným způsobem, než ostatní.

,,Tak co Clove, jakou mají tyhle desky barvu?" zaslechla již známý hlas jednoho z chlapců. Vždy si z ní dělali dobrej den, snad jako by neměli nic lepšího na práci.

,,Hmm, že by červenou?" otočila se na původce hlasu s povytaženým obočím. Nevěděla to, vlastně viděla jen podivně khaki zelenou.

,,Wow, jak to víš?" optal se jí a měřil si dívku nevěřícím pohledem.

,,Tenhle vtip jsi říkal včera, předevčírem, předpředevčírem...," obrátila oči v sloup a pokračovala dál v cestě.

•••
Cesta do školy jí uplynula vskutku rychle. Stejně tak jako vyučování samotné. Zvykla si na to, že v barvách měla lehký zmatek. Zvykli si na to i její spolužáci. Jediný, kdo o tom nevěděl byl ten tmavovlasý chlapec v poslední lavici. Nikdy nic nevěděl a to ať to bylo očividné jakkoliv. Nebyl hloupý, jen si všímal svých věcí. Dokud se ho to netýkalo, tak se ani nepokoušel problematiku pochopit.

Po obědě Clove vyšla ze školy, načež prošla okolo party chlapců. Nedívala se tam, jen kolem proběhla s úmyslem jít zpět domů. Pohled jí však padl na ony zelené desky. Červené, tak se ta barva, co viděli ostatní, jmenovala. V ruce je svíral ten chlapec z poslední lavice.

,,Hej ty, v tý modrý mikině, dej mi ty zelený desky," vyřkla svá slov dřív, než si je stačila promyslet. Chlapec jí věnoval svůj kritický pohled, který následně přesunul na svou mikinu a na desky, jež svíral v ruce.

,,Co to meleš, ty desky jsou červený. Jsi snad barvoslepá?" svráštil nad tím obočí, avšak desky následně po Clove hodil.

,,Jo," věnovala mu zamračený pohled a jen tak tak stihla desky chytnout dříve, než spadly na zem. Následně se otočila na podpatku a zamířila domů netušíc, že chlapec měl na sobě mikinu fialové barvy.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

❤️🧡💛💚💙💜❤️🧡💛💚💙💜

Barvoslepý/á – traum2

Jaké je tvé tajné přání? Tato otázka, kterou jsem odbyla mávnutím ruky se slovy: 'žádné nemám', mi v hlavě hrála celý zbytek dne.
Měla jsem jedno, úplně maličkaté přání. Vidět svět jinak, než jen černobíle.
Ne že bych byla barvoslepá, to ne, avšak na vše jsem měla pouze dva pohledy. Černý a bílý. To mezi tím, to barevné, mě nezajímalo, spíše nebylo nikdy okušeno. I když jsem se snažila jakkoliv, stejně jsem stále viděla svět pouze ve dvou odstínech.
Nebylo to nic, co by mi v něčem bránilo, ostatní už si zvykli, avšak i já jsem chtěla být tou, která bude spontální a okusí novou z barev. Nikdy jsem se však nehecla na tolik, abych to dokázala. Mrzelo mě to, přeci jsem nemohla být jen ta, která se všeho bojí, ale když už se k něčemu schylovalo, vyskočily mi v hlavě všechny černé myšlenky, které přehlušily ty barevné.
Má mysl jak by byla barvoslepá. Hrdě si pokaždé prosadila černou a já ztrácela naději na objevení nových barviček, krás a zážitků.

Až jednou, když mě mí přátelé přemluvili k seskoku padákem, objevila jsem novou barvu. Přiznávám, že mě k tomu trochu přemluvili, avšak nikdy jim nevyjádřím vděčnost, kterou k nim cítím. Díky nim jsem se překonala, přes všechny černé myšlenky jsem skočila a objevila žlutou. Barvu plnou radosti a vyzařující štěstí. Od té doby objevuji barvy, které změnili mou mysl z barvoslepé na plně otevřenou. Konečně jsem si splnila svůj nejtajnější sen.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

❤️🧡💛💚💙💜❤️🧡💛💚💙💜