Nekonečný den – Twenty2

Bylo úterý, druhá hodina odpoledne. Obvykle doba, kdy je kavárna nacpaná k prasknutí. Zvonek necinkal, nebylo co umývat a já s Popelkou seděla u stolu v prázdné kavárně. Od pondělí nepřestalo pršet a ulice byly opuštěné. Popelka sedící naproti mně popíjela jahodovou limonádu a s pohledem upřeným kamsi do zdi houpala nohama ve vzduchu. Upila jsem trochu kávy a otočila hlavu směrem k akváriu. Upila jsem trochu kávy a otočila hlavu směrem k akváriu. I Betty vypadala znuděně jemně máchajíc ploutvemi jak tak plavala na místě proti proudu filtru.

Z kohoutku ve dřezu spadla kapka vody a já se zvedla, že alespoň umyju okna. Potom jsem se však na ně podívala a s čistícím prostředkem v rukou si uvědomila, že už je ten den leštila Poppy. Když už jsem ale byla na nohou, postavila jsem se tak že zvyku za bar.

„Když další půlhodinu nikdo nepřijde, tak dneska zavíráme."

„Cože?" ozvala se naše zasněná Popelka.

„Asi tě přejmenuju na Alenku, vrať se z té říše divů prosím tě. Říkám, že pokud další půlhodinu nikdo nepřijde, tak dneska končíme. Otevřu kdyžtak až k večeru, kdyby přestalo pršet."

„Dobře. Dneska je to opravdu nekonečné."

To jsem jí věřila. Po směně si domluvili s Merlinem rande. Sice netuším, kam v tom lijáku chtějí jít, ale má ji vyzvednout v sedm a já večerní bar stejně vedu sama. Asi otevřu jen tak ze zvyku a pustím si do rádia nějakou pěknou hudbu. Mohla bych si místo jazzu výjimečně pustit něco jiného, stejně to vypadá, že nikdo nepřijde. Třeba Wind Rose, nebo Clamavi de Profundis. Obecně mám náladu na nějaké fantasy. Tolkienovy knihy z dob před vesmírnou expanzní jsou i po bezmála tisíci letech od jejich napsání jedny z mých nejoblíbenějších. A stejně jako se v tomto baru poslouchá stará hudba, i v knihovně u zdi je sbírka starých knih. Myslím, že bych večer mohla dokonce stáhnout plátno a podívat se na nějaký film. Třeba tu novou adaptaci Pána Prstenů. Na rozdíl od té prastaré se dokonce drží knihy. Začala jsem se tedy těšit na večer a i samotné tikání hodin na zdi mi připadalo zvláště pomalé.

Vtom se otevřely dveře a náhlý hluk mě vrátil do reality.

„Rychle, pojďte dovnitř. Zpropadený déšť."

„Brrr, to je kosa."

„Ahoj Jean, můžu poprosit tři zázvorové čaje a pro každého dílek citronové ho koláče?" otočil se na mě obrovský a huňatý bubeník kapely Citrus.

„Čau Grepe, už se to vaří. Poppy, pojď naložit koláče."

Popelka se na mě překvapeně podívala. Není divu, nikdy neslyšela někoho mluvit se mnou takhle známě, natož pak tušila, že to bude člen jedné z kapel s raketově vzrůstají popularitou. Pokud bych ale někoho nazvala mým nejlepším přítelem, bude to právě Grep. Ten obrovský kocour se srdcem ze zlata mi pomohl znovu se postavit na nohy, já pomohla jemu s jeho problémy a oběma se nám podařilo se odrazit z úplného dna a začít žít znovu. Já si koupila bar, on založil kapelu. Teď se sice vídáme jenom zřídka, zůstává ale tím člověkem, kterému bych volala v nouzi bez obav, že se na mě vykašle. A to je u koček vzácná vlastnost.

„Prosím," donesla jsem na stůl tři čaje.

„Děkujeme," zamumlaly všechny tři kočky a pusou plnou citronového koláče.

„Promiňte, že ruším, ale mohla bych poprosit o autogram?" poprosila Popelka Limetku nesměle. Ta se rozzářila a podepsala do nabízeného deníku. Basistka byla sněhobílá kočka s huňatým ocasem a pronikavýma zelenýma očima. Kytarista i bubeník po ní neustále pokukovali, ale ona měla oči jenom pro bubeníka. Citron měl prostě smůlu.

Prohodila jsem se všemi pár slov, pozvala je na večerní promítání a po chvíli se opět zvedli k odchodu. Když jsem se poté podívala na hodiny, teprve se blížila třetí.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍

Nekonečný den – aiwiiwia1

Prožil jsem již 9 125 dní, ale žádný z nich se nemůže rovnat dni, který pro mě byl tím nejzásadnějším dnem ze všech. Ačkoliv jsem v ten den byl obklopen lidmi – rodinnými příslušníky a přáteli – nikdy jsem se necítil být tak osamocen. Byl jsem hluboce ponořen do vlastních myšlenek, nevnímaje okolí a jeho pohledů, otázek, povzbuzujících řečí a slov plných útěchy a nekonečného vyčkávání. Upřímně řečeno jsem chtěl být sám. Nechtěl jsem, aby na mě kdokoliv mluvit, nebo aby se na mě laskavě usmíval a povzbudivě se mi dotýkal zad. Nechápejte mě špatně, byl jsem opravdu vděčný všem, kteří tam byli, aby mě podpořili. Ale tohle jsem si musel prožít sám. Jen málokdo z těch, co tam se mnou byli, si tím prošli.
„Chtěl bych mít jen minutku pro sebe, abych si mohl představit, jaké to bude," říkám si v duchu, když si celý rozbolavěný a uslzený sedám na studený kov židle. Pohled mi padne na ručičkové hodinky na levém zápěstí a teprve tehdy si uvědomím, jak dlouho tu v obavách čekám. Začalo to ráno, někdy kolem šesté a teď? Teď je osm večer. Čtrnáct hodin plné strachu a očekávání. Očekávání z očekávání.
Celé hodiny tu sedím a nervózně klepu nohou nebo pochoduji po chodbě sem a tam a pláču. Ruce spjaté v naději, která je stejně vzdálené jako konec tohoto dne. Mám o ni strach. Mám strach o obě dvě. Jak to asi zvládnou? Už jsou tam celou věčnost, je to fakt nekonečné čekání, nekonečný den. Snad jsou obě v pořádku...
Pomalu na mě začíná doléhat únava a mé bezmocné tělo usíná omámeno vůní dezinfekce a pípání lékařských přístrojů v dáli místo pohádky na dobrou noc. A tak se ponořím do světa snů. Byl to krásný sen, spíš taková myšlenková mapa. Obraz se střídal s dalším obrazem. Vzpomínka na naše setkání nahradil obraz naší svatby, výletů, držení se za ruce, smích a pohledy z očí do očí – to vše zakončila myšlenka na tu vzrušující noc, díky které jsme se dostali až sem. Sen překonal i ty nejniternější přání a modlitby, které se mi za ten nekonečný den honily a štosovaly v hlavě. Najednou jsem ji viděl. Malou, zranitelnou a nevinnou v náručí andělské tváře se srdcem lvice. Byla krásná, ale sotva, co jsem k ní natáhl ruku, abych se toho stvořeníčka mohl konečně prvně dotknout a projevit ji lásku, obraz se náhle rozplynul a byl pryč.
Těžce jsem otevřel oči a přál si, aby se můj sen stal skutečností. Tak moc jsem si přál, aby se mi to jen nezdálo, aby to bylo něco víc, než jen příliš živý sen! Netuším, jak dlouho jsem spal, ale mé tělo bylo pomačkané a z nepřirozené polohy na spánek až moc rozlámané, až můj pokus o vstávání a protažení skončil neúspěšně s mravenčením v noze opět na kovové židli v čekárně, hned u porodního sálu. Znovu jsem se nedočkavě zadíval na dveře, odkud – určitě z patetické představy – vycházel dětský pláč. Dnešní den se mi zná mnohem delší než těch devět měsíců neznáma, ode dne, kdy jsme se dozvěděli tu šťastnou novinu o početí potomka, až po zavezení mé drahé polovičky do porodnice. Bylo to tak nablízku, přitom tak daleko. Jako byste vše měli hned vedle sebe, ale nesměli to spatřit. Jako byste byl divák na divadelním představení, v hlavní roli vaše žena, vedlejší role – vaše dítě. A vy nejste režisér, abyste přesně věděli, jak hra dopadne, jak lze děj co nejvíce urychlit. Jste jen osvětlovačem kulis čekající na poslední okamžik jeho možnosti se předvést. Trochu vidíte do jeviště, ale ostatní vámi pohrdají, a tak jen pozorujete hru.
„Je to holka!" vykřikne porodní sestřička hned poté, co rozrazí dveře sálu. „A nebojte, Vaše žena je v pořádku. Je moc silná a statečná! Porod císařským řezem se sice neobešel bez potíží, ale bude v pořádku." dodá, když vidí můj šokem pohlcený výraz.
A tak tu teď sedíme. Já, má láska – má žena a malý zázrak – naše dcera Verunka – a já jim vyprávím o mém nekonečném dnu, který bych býval den co den prožil znovu.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍

Nekonečný den – L21

Taky jste někdy zažili takový ten den, kdy jste měli pocit, že nikdy neskončí? Určitě ano. Každý z nás to zažil. Ať už to bylo ve škole, v práci, nebo i mezi kamarády.
Někdy čas běží jako levhart za antilopou, a někdy se táhne jako želva pouští. Co je horší? Nedokážu to porovnat. Den mi utíká, když dělám něco, co mám ráda a pomalu, když nedělám nic, nebo něco, co mi neskutečně vadí. V prvním případě si přeju, aby ten den byl nekonečný, v tom druhém, aby už konečně skončil.
Dnešní den je jeden z těch nekonečně dlouhých, u kterého si nepřeju už nic jiného, než usínat v posteli.
Co dělám? Prostě nic. Nemám s kým zajít ven, nemám si s kým psát, nejdu ani do práce. Tak jen sedím na židli a koukám do blba. Nejsem schopna se zabavit.
Moje pocity jsou opravdu znuděné.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍

Nekonečný den – slenčnica3

V ten deň som pracoval v dielni, ktorá sa nachádzala v pivnici môjho domu. Asi hodinu pred západom slnka som si do nej priniesol všetky potrebné veci a pustil sa do opravovania kamarátovej starej motorky. Nechápal som, ako vôbec mohol doteraz jazdiť na niečom takom... veď sa mi to prakticky rozpadalo pod rukami.
Pivnica nemala okná, a tak som čas určoval len podľa starých ručičkových hodín, ktoré viseli na stene medzi náradím. Ich tikanie ma v tejto malej miestnosti sprevádzalo už roky, až som sa naučil ho vôbec nevnímať.
Keď som bol s prácou hotový, ako vždy som skontroloval čas. Bola jedna hodina ráno, presne ako som očakával. Po tých rokoch opravovania kadejakých strojov už som dobre vedel odhadnúť, koľko mi aká činnosť potrvá.
Pozhasínal som všetky svetlá a otvoril dvere von. Do očí mi odrazu niečo prudko zasvietilo, až som si ich musel zakryť rukou. Žeby k nám smerovalo nejaké auto a vodič nechal zapnuté diaľkové svetlá? Ale kto by k nám chodil o jednej v noci?
Pomaly si na tú žiaru moje oči zvykli, a tak som sa poobzeral okolo. Všetko bolo rovnako osvetlené, ako keď som zaliezal do dielne. Vyzeralo to akoby... akoby bol ešte stále deň a nie noc.
Žeby som bol v dielni až do doobedia? To sa mi nezdalo pravdepodobné. Nehovoriac o tom, že zdroj toho svetla bol určite na západe, presne tam, kde bolo večer slnko. Toto muselo byť slnko. Lenže prečo už dávno nezapadlo?
Z niekoľkých okolitých domov vybehli ľudia, ktorí si zrejme tiež uvedomili, že niečo nie je v poriadku. Zrejme sa tak ako ja na noc ukryli niekam, kam k nim svetlo nemohlo preniknúť, no aj tak sa pri nejakej príležitosti zobudili, pozreli von a... uvideli, čo sa deje. Alebo skôr, čo sa nedeje, ale malo by sa.
Slnko by malo zapadať. A nezapadá.
Sadol som si na schody vedúce ku dverám môjho domu a sledoval dianie okolo. Po namáhavej práci na mňa poriadne doliehala únava. Možno toto celé je len nejaký hlúpy sen... možno som zaspal v dielni, ráno sa tam znova zobudím a všetko bude normálne. S touto myšlienkou som si zobral spacák a keďže dielňa bola jediné miesto v dome, kde som mal istotu že zaspím aj keď je vonku svetlo, rozhodol som sa tam na nejaký čas opäť presunúť.
No ráno neprinieslo nádej, v ktorú som tak veľmi dúfal. Ani neviem či som tú chvíľu mohol nazvať ránom, keď podľa polohy slnka by človek povedal, že je ešte stále včerajší večer. No všetky hodiny v mojom byte sa zhodli na tom, že je deväť hodín ráno. Začal som sa báť, že ich čas už nikdy nebude zodpovedať skutočnému pohybu slnka. Alebo skôr státiu slnka.
A tak som sedel na schodoch dlhé hodiny, sedel som tam a sledoval panikáriacich ľudí. nikto nechápal, čo sa to deje.
Od susedov ku mne doľahol hlas z rádia. „Nikto nerozumie čo sa práve stalo, no jedno je isté. Slnko je stále na oblohe už od včerajšieho rána. Ktovie ako dlho tam zostane? Ktovie či niekedy ešte príde noc? Možno, že zostane deň už naveky... možno že bude nekonečný," hovoril hlásateľ a mňa sa zmocňovala úzkosť.
Vtedy som ešte netušil, aké to bude mať následky. Ešte som nevedel, koľko ľudských životov si to vyžiada a aký dopad to bude mať na mňa samého.
Vedel som len to, že život už nikdy nebude ako predtým.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍

Nekonečný den – střelec3

Byl to vážně frustrující pocit. To vědomí, že následující den znáte hodinu od hodiny, minutu od minuty. Pamatujete si každé slovo, které vám kdo řekne. A všechny možné scénáře, jak můžete odpovědět. Nejhorší na tom však je, že přesně víte, kdy se to všechno pokazí a celé to začne znovu. Celý den, neustále se opakující.
Vím, co by se stalo, kdybych se rozhodla zůstat v posteli a nikam nejít. Vím také, co by se stalo, kdybych na onom pohovoru vyskočila na stůl, svlékla se a začala tančit prapodivné tance plné exotiky. Proč že bych něco takového dělala? Protože to pro mě nebude mít žádné výrazné následky. Bylo jedno, zda mě z firmy vyhodili, odvezli mě do blázince, nebo se se mnou stalo něco úplně jiného. Scénář končil každou půlnoc, kdy se čas přehoupl zpět a já ten prokletý den musela začít úplně znovu.
Zkusila jsem vykrást banku, utratit všechny své úspory či se vrhnout okolo krku pár celebritám. Všechno mě po čase začalo nudit.
Zprvu jsem myslela, že je to úžsné. Srazilo mě auto a já byla pravděpodobně mrtvá, ovšem má duše uvízla v časové smyčce toho osudného dne. Mohla jsem všechno, co jsem si zamanula. Jenže pak... Bylo to hrozné. Vědět, co se stane. Co se může stát. Očividně jsem musela za svého života udělat něco příšerného, jelikož tohle byla nejhorší muka, jaká jsem si dokázala představit.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍

Nekonečný den – lonely3

Představte si svět, ve kterém máte na každý den určitý úkol, který musíte splnit, ale neznáte jeho znění. Pokud tento úkol nevyplníte, tak se ráno vzbudíte a musíte daný den opakovat. Tento den se opakuje tak dlouho, dokud se vám nepodaří úkol splnit. Do té doby nestárnete.

Dokud jste malí, tak úkoly zní buďto: Nauč se chodit nebo půjč kamarádovi oblíbenou hračku. Člověk si většinou ani nevšiml, že nějaký ten úkol splnil, ale když jste starší, tak je to čím dál horší.

Já jsem se zasekla na 16. říjnu 2016. V té době mi bylo zrovna docela čerstvě dvacet a takto stará se každé další ráno už čtvrtým rokem probouzím.

Už jsem vyzkoušela snad vše. Podávala jsem přihlášku na univerzitu, i když jsem na ní nikdy nechtěla jít a zkoušela jsem si najít práci. Nic nepomáhalo. Pokaždé jsem se ráno opět probudila a věděla jsem, že budu muset celý den podstoupit znovu. Tahle monotónnost už mě vážně nebavila. Funguje to totiž tak, že pokud nic nezměníte vy, tak se nic nového nestane. Například jelikož mě nikdo nepozval v říjnu 2016 na večeři, tak jsem na žádné od té doby nebyla. A to samé mám třeba s diskotékami a podobně. Prostě na ně nemůžu. A jestli se ptáte, jak poznám, že jsem se neprobudila do nového dne, tak je to díky mé kočce. Vždycky lehávala u mě v posteli a v tento jediný den jsem jí ráno našla spát na poličce. No a teď už tam takhle spí čtyři roky.

Rozhodla jsem se proto každodenní stereotyp okořenit tím, že zavolám svému momentálně stejně starému kamarádovi. Potřebuji radu jinak už se asi zblázním.

"Ahoj, Same, neruším?"
"Čau. Ne, povídej. Co potřebuješ?" odpověděl milým hlasem do telefonu.
"Vlastně bych se tě potřebovala na něco zeptat," řekla jsem trochu rozpačitě.
"Jasně, ptej se na co chceš."
"Co máš tak jako za úkoly? Přišel jsi na to? Já už jsem úplně bezradná a prožívat stejný den čtyři roky mě vážně nebaví."
"No, já nevím, kde ses sekla, ale od Jardy vím, že jeden z úkolů pro dvacátej rok je najít si spřízněnou duši," odvětil Sam.

Při jeho slovech jsem strnula. Je pravda, že někoho si najít mě nenapadlo.
Nikdy jsem neměla žádnou vážnou známost a nebyla jsem tak pěkná, aby se za mnou muži otáčeli, když procházím městem.
Mně snad navěky bude dvacet.

"Děláš si srandu, že jo? Já myslela, že zamilovat se je životní proces. To přeci nejde stihnout za jeden den."
"To nejde, to je pravda. Ale ty se nemáš zamilovat hned. Máš toho pravého jenom potkat. Poznáš to jednoduše. Prostě se další den vzbudíš do nového dne," dovysvětlil mi Sam.

Poděkovala jsem mu za radu a zavěsila hovor.
Svalila jsem se na postel a zírala do stropu. Kdybych tak aspoň věděla, kde ho mám potkat.
Jedno je ale jisté. Když tady takto budu nečinně ležet, tak nikoho stoprocentně nepotkám.

Zvedla jsem se proto z postele a po chvilce přemýšlení jsem došla k názoru, že nejlepší bude jít do obchodního centra. Tam bývá totiž vždycky hodně lidí.

Procházela jsem uličkami v centru a rozhlížela jsem se po lidech okolo. Všude jsem viděla mladé zamilované páry, které se držely za ruce a nebo maminky s dětmi, které mířily na nákup. Mělo mi být jasné, že mladé muže moc nakupování neláká.

Rozhodla jsem se tedy zajít si pro zmrzlinu, kterou prodávala taková od pohledu sympatická mladá zrzka.
"Co to bude?" zeptala se ochotně.
"Asi obyčejnou malou vanilkovou," odvětila jsem a podala jí dvaceti korunu.
Zrzka mi jí nabrala a s úsměvem mi jí podala:
"Ať vám chutná."
Úsměv jsem jí oplatila a šla jsem si sednout na vyhrazené místo uprostřed centra.

Čekala jsem, že si ke mně třeba někdo přisedne a zapřede se mnou rozhovor, ale nic takového se nestalo. Nevím, jak jsem to mohla předpokládat, když nejsem krasavice s tunou make-upu.
Dolízala jsem zmrzlinu a rozhodla jsem se odejít.
Dnes už nikoho asi nepotkám, ale to nevadí. Počkala jsem čtyři roky, můžu to zkusit zase zítra.

Došla jsem domů a pustila si televizi. Nevím, jak dlouho jsem u ní seděla, ale venku už se začalo stmívat. Proto jsem se přesunula do pokoje, převlékla se a umyla a zalezla jsem do postele.

Moje spřízněná duše si na mě bude muset ještě počkat.

***

Ráno mě vzbudil zvuk budíku. Tak moment...tady něco nehraje. Ten by zvonit neměl.
Rychle jsem se posadila a hned jsem si všimla, že moje chlupatá kulička neleží na poličce, ale vedle mě.

Ale to přece není možné. Vždyť jsem nikoho nepotkala.

Leda že... bože můj, ta slečna u zmrzliny.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍

Nekonečný den – sněhulák5

„Vítej," slyšel jsem hluboký hlas. Rozhlédl jsem se okolo sebe, abych zjistil, že sedím v kanceláři. Přede mnou byl stůl a za stolem seděl muž, na kterém bylo něco velmi znepokojivého.
„Kde to jsem?" zeptal jsem se ho, jelikož si vůbec nepamatuji, jak jsem se sem dostal.
„Ty, můj milý Robbie, jsi v Pekle," usmál se na mě.
„Co má tohle být za debilní vtip?" otázal jsem se ho na oplátku.
„Žádný vtip. Co je poslední věc, na kterou si pamatuješ?"
Snažil jsem se rozpomenout, a jako by se mi v hlavě otevřely dveře a vyvalily se na mě vzpomínky.
„Zastřelili mě."
„Kdo tě zastřelil?" zeptal se mě s úsměvem.
„... policie."
„A víš proč, Robbie?"
„Ano," řekl jsem pevně.
„Jak si jistě uvědomuješ, být sériový vrah je velmi závažný zločin. Bude mi radostí potrestat tě."
„Co tím mys-," byl jsem přerušen zábleskem světla.
Probudil jsem se... u sebe doma. Chvíli jsme se vzpamatovával, než moje logické uvažování rozhodlo, že to byl pouhý sen. Trochu se mi ulevilo. Telefon mi ukazoval 7:14 dne 7.8. Nasnídal jsem se a vydal se do práce. I vrazi potřebují stálý příjem.
Když jsem šel po ulici, tak jsem ji zahlédl. Mladou dívku v bílých šatech, potřísněných krví z otevřeného hrdla. Zamrzl jsem na místě. To nemůže být... Layla, moje první oběť? To je blbost. Otočil jsem se o sto osmdesát stupňů a vydal se pryč. Tam jsem však uviděl další. Meredith, starou ženu v květovaném kabátku, také potřísněném krví. Co se to k sakru děje? Rozhlížel jsem se okolo, jen abych zjistil, že se odevšad začali vynořovat další a další. Celkem jich bylo devatenáct. Všechno to byly moje oběti. Přibližovali se ke mně.
„Nechte mě být!" zakřičel jsem na ně. Rozhlédl jsem se po únikové cestě, ale žádnou jsem neviděl. Stejně jsem se rozběhl, při pokusu prorazit si skrz ně cestu. Nepovedlo se mi to. Strhli mě na zem a drápali zlámanými nehty, kopali do mě a něčím mě bodli. Z hrdla se mi vydral poslední prosebný výkřik o pomoc, než jsem ztratil vědomí.
Probudil jsem se, zpocený a zamotaný v peřině. Telefon mi ukazoval 7:14 dne 7.8. Zamrazilo mě. To ne. Rozhodl jsem se, že nikam nejdu. Zamkl jsem se v koupelně. Ha, sem se nedostanou. Bylo mi jasné, že jsem pravděpodobně paranoidní, z nějaké velmi komplikované noční můry, ale stejně. Nevím, kolik času uběhlo, než jsem uslyšel zaklepání na dveře. Polil mě pot. Klepání se změnilo v bušení a škrábání. Po nějaké době dveře povolily a dovnitř do koupelny se navalila hromada těl. Zase oni.
Probudil jsem se. Telefon mi ukazoval 7:14 dne 7.8. Tehdy mi došlo, že tohle je opravdu Peklo. A toto je můj trest. Navždy budu umírat rukama lidí, kteří předtím zemřeli rukama mýma. Seděl jsem na posteli a snažil se to vstřebat, když se na dveře mé ložnice ozvalo zaťukání.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍

Nekonečný den – kiara2

​Už od rána jsem si přála, aby tenhle prokletý den skončil. Nejspíš jsem vstala z postele levou nohou, neboť smůla se mi lepila na paty už od prvního okamžiku. Všechno to začalo docela nevinně, pouhopouhým telefonátem od mé nadřízené, jestli bych se dnes nemohla dostavit na brigádní odpolední službu, jelikož dívce, jež tam měla být místo mě, se znenadání udělalo špatně. A vzhledem k tomu, že svou práci ve sportovním areálu mám ráda, neměla jsem námitek.
​Celé to pokračovalo klienty, které jsem opakovaně musela posílat rozměnit si peníze do nedaleké hospody, protože jsem neměla drobné na vrácení a velkou skupinou hokejistů, kteří se očividně nemohli dohodnout, kdo z nich zaplatí, a v důsledku toho jsem jim musela minimálně třikrát uhrazení požadované částky připomínat.
​„Máte to tu fakt super," poznamenal jeden z nich, když už se k večeru konečně uráčil jeden z chlapců zaplatit, „nikdy předtím jsme tu ještě nebyli, ale rozhodně se sem ještě někdy stavíme!"
​„Jsem ráda, že se vám tu líbilo," odpověděla jsem s co nejlíbeznějším úsměvem, za nímž se však skrývala touha je všechny uškrtit. Už toho na mě bylo zkrátka moc, z letního pařáku mě bolela hlava a toužila jsem se vrátit domů.
​Druhý den ráno se však celá situace opakovala. Vzbudila jsem se, a ejhle! Místností se rozezněl zvuk volajícího. Šéfová.
​„Dobrý den," ohlásila jsem se, nic zlého netuše.
​„Ahoj Mio," pozdravila a v jejím tónu zněla stejná ustaranost jako předchozího dne. „Mohla bys, prosím tě, dnes odpoledne zaskočit? Peggy se udělalo špatně a musela k doktorce."
​„Zase?" ujelo mi, aniž bych si svá slova stačila pořádně rozmyslet. Cítila jsem, jak se na druhé straně na krátký okamžik rozhostilo nechápavé ticho.
​„Jak zase?"
​„Ale nic," zamluvila jsem to okamžitě, „jasně, skočím tam."
​Rozloučily jsme se. Ještě chvíli poté, co šéfová zavěsila, jsem zamračeně hypnotizovala mobil ve svých rukou. Co se to děje?
​Nakonec jsem to odbyla se slovy, že je to asi jen náhoda, a mávla nad tím rukou. Jenomže události z předchozího dne se opakovaly. V naprosto stejném pořadí. Viděla jsem ty samé lidi, na stejných hřištích, ve stejném pořadí. Večer jsem po areálu naháněla hokejisty, aby mi vše zaplatili.
​„Máte to tu fakt super," konstatoval zvesela ten samý chlapec jako včera, „nikdy předtím jsme tu ještě nebyli, ale rozhodně se sem ještě někdy stavíme!"
​Stejná slova, stejná příležitost, stejný čas. Vyděsilo mě to. Ohlížela jsem se kolem sebe, zdali nezahlédnu něco, co by mi tuhle neuvěřitelnou příhodu logicky vysvětlilo, byť by to byly třeba jen skryté kamery natáčející mou reakci do nějaké zvrácené reality show, jenomže nic takového se tu nenacházelo. A samotná myšlenka toho, že by zrovna mě vybrali do jednoho z těch pochybných televizních pořadů, mi připadala absurdní, ale pořád to znělo uvěřitelněji než to, že se mi ve dvou dnech jdoucích po sobě stalo na chlup to stejné.
​„Třeba to byl jen sen," zabručela jsem si pro sebe, když jsem zhasínala a ukládala se ke spánku. Přesto mi úzkost svírala nitro svými železnými okovy a zabralo mi dlouhý čas, než jsem usnula.
​Další ráno jsem vstala a předchozí události hodila za hlavu. Snažila jsem se oprostit od veškerých starostí. Ovšem zrovna ve chvíli, kdy jsem si dala hrneček pod kávovar, jsem zaslechla osudný zvuk - mobil mi bzučel na celé kolo a nechtěl přestat. S bušícím srdcem jsem se po něm natáhla a krve by se ve mně nedořezal - volala nadřízená.
​„Třeba jenom náhoda... Jenom náhoda... Jenom náhoda..." opakovala jsem si jako nějakou mantru, ale ta slova mě vůbec neuklidňovala. S třesoucími se rukami jsem zvedla hovor.
​„Ahoj Mio. Mohla by, prosím tě, dnes odpoledne zaskočit? Peggy se udělalo špatně a musela k doktorce..."
​A tak se stalo, že jsem uvízla v opakujícím se dění. Nevím, co se děje, nebo proč jsem se v této smyčce vyskytla zrovna já. Jediné, čím jsem si až hrozivě jistá, je fakt, že jsem navěky věků odsouzena prožívat jeden a ten samý den, s těmi samými příšernými událostmi, a nemohu to nijak ovlivnit. Věřte mi, zkoušela jsem to. Zkoušela jsem příchozí hovor ráno prostě ignorovat, ale nadřízená si i přesto našla ke mně cestu. Zkoušela jsem záskok slušně odmítnout, ale i přesto se řízením osudu stalo, že jsem skončila v dřevěné budce na sportovním areálu.
​A tak tu budu navždy. Odsouzena prožívat nekonečný den znovu a znovu.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍

Nekonečný den​​​​ – Bloncka8

Sedím na břehu řeky a máchám si nohy ve vodě. Ptáci mi zpívají nad hlavou a slunce mě pálí do zad. Je příjemné teplo a jen sem tam foukne jemný větřík, aby vzduch trochu popohnal a rozfoukal mé zářivé vlasy. Den stejný jako včera, stejný jako bude zítra.

Někomu by se to zdálo jako ideál, který by mohl být pořád. Ale mně ne. Každý závidí počasí a podmínky k žití, které tu máme. Já je ale nechci. Chci zažít noc, kdy měsíc v úplňku jemně ozařuje tajemná zákoutí tmy a hvězdy vypráví své příběhy. Třpytí se před tebou a volají, ať se na ně díváš, ať obdivuješ jejich krásu.

Chci zažít ledový sníh, který by dopadal na mou opálenou pokožku. Toužím potom pozorovat vločky, které mi chtějí dokázat, že žádná není stejná jako ta předešlá, jak roztávají na mé teplé dlani a mění se na kapičky vody.

Chci zažít jaký je déšť, který by mi smáčel tvář, když bych k němu vzhlédla vzhůru. Jeho letmá pohlazení od toho, jak stéká po mé kůži. To osvěžení, které způsobí v letním horkém dni.

Já to ale nezažiju. Bez slunce bych nepřežila jediný den. Mezi lidmi se rozšířil speciální gen, který potřebuje neustálý přísun slunečního svitu. Pokud ho nemá, gen odumře a s ním zemře i jeho hostitel. U novorozenců je tento gen ještě velmi slabý a miminko tak může žít v celku normálně. Čím je ale dítě starší, tím silnější je i gen, který potřebuje více a více svitu. V době dospívání už musí být člověk celý den na sluníčku, aby dokázal přežít noc, a kolem šestnáctého roku života už to přestává stačit.

Proto se dali vědci z celého světa dohromady, aby vymysleli speciální prostředí pro Světlolapy. Vytvořili nový kontinent s vlastní atmosférou. Je zde natažená neviditelná digitální síť vyzařující speciální světlo napodobující to sluneční. Nastavili počasí, které je pro většinu lidí ideální a světelnou bariéru nevypínají ani na noc. Tím vznikl kontinent ideálního nekonečného dne, na který si přejí všichni zavítat, ale přístup je povolen jen lidem, jako jsem já.

A tak tu žiji v podstatě celý svůj život. Už si nevzpomínám na to, jaké to bylo v normálním světě, ani na své vlastní rodiče. Ti mě sem dali sotva jsem začala chodit, protože o mě měli velký strach, i když věděli, že o mně už nikdy neuslyší.

„Pojď se na něco podívat," natáhne ke mně ruku Tobiáš. Trhnu sebou a podívám se na něj proti slunci. Vůbec nevím, že přišel. Chytím se jeho ruky, která se ke mně natahuje, a nechám si pomoct se zvednutím na nohy.

„Kam to jdeme, Tobiáši?" zeptám se ho udiveně. Jak já nesnáším překvapení.

„Nech se překvapit, lásko, máš přece dneska narozeniny," zaculí se a táhne mě za sebou směrem k lesu. Dovede mě až na mé nejoblíbenější místo, malinkou mýtinku. Na jejím druhém kraji je maličký srub ideální přímo pro dva lidi. Ještě včera, kdy jsem tu byla naposledy, tady nic takového nebylo.

„Jak si to sem dostal?" zeptám se Tobyho udiveně, ale ten se jen zasměje.

„Asi jsem prostě kouzelník, miláčku. To ještě nevíš, co tě čeká uvnitř. Jen se běž podívat. Všechno nejlepší," poslední slova už jen zašeptá a láskyplně mě políbí. Když se ode mě odtrhne, položí mi do ruky klíč. Vstoupím dovnitř a zůstanu stát s otevřenou pusou, protože je srub nádherný.

„Doufám, že bys tu se mnou chtěla bydlet," vykoktá ze sebe nervózně. Místo odpovědi mu padnu do náručí a toužebně ho políbím.

„To jsem rád, protože nahoře na tebe čeká jedno speciální překvapení. Pracoval jsem na tom přes rok a konečně se mi to podařilo," řekne mi nadšeně a vede mě do podkroví. Když tam vejdeme, překvapí mě, že je tu, kromě dotykového displeje, na kterém svítí nápis: NASTAVTE POČASÍ, naprostá tma

„Dobře vím, jak se trápíš, že už tu několik let zažíváš stále dokola ten stejný den se stejným počasím. V práci občas musíme něco opravit na obalu kontinentu, a tak jsem zkoumal, jak to funguje. Nepozorovaně jsem sebral pár součástek, které byly navíc, a každou noc jsem se snažil poskládat datovou desku, která by fungovala na tom samém principu, jako ta co nás chrání. Asi tak před měsícem se mi to konečně podařilo. Přidal jsem k tomu ještě speciální trubky na vodu a teď si můžeš počasí vybírat podle sebe. Můžeš to zkusit. Ale neměla bys tu trávit víc jak hodinu denně, aby ti to neublížilo. Systém je automaticky nastavený, že se po té době vypne," vysype ze sebe dřív, než se stihnu na něco zeptat a teď se nevzmůžu na slovo.

Stisknu tlačítko noc a celý strop se promění v temnou oblohu s měsícem v úplňku. Chytím Tobiáše za ruku a sedneme si na trávník, který je natažený po celém prostoru, abychom mohli pohodlně pozorovat tu nádheru, která je ostatním tady do konce života odepřena.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍

Nekonečný den – suzan7

Nad ránem vešla do domu mladičká sympatická dívenka. Jistě by sympatie budila i nadále, kdyby následně nenazvracela do květináče s fíkusem. Několik velice neslušných nadávek byla jen jakási třešnička na dortu. Dovrávorala se do svého patra, vstoupila do svého bytu a flákla sebou o gauč.
Musela jsem vypadat vážně roztomile. Včera jsem se po dlouhé době odvážila jít na párty. Pořádala ji kamarádka a dlouho mě přemlouvala, abych šla. Z té poslední jsem totiž utekla hned poté, co se se mnou můj tehdejší přítel rozešel. Všechna pro nakonec převážila proti, a tak jsem vyrazila. Na chvíli se pobavit, zatančit si a hlavně opustit svou bublinu. Jenže to jsem nečekala, jak se ten den protáhne...
Po čtvrté jsem nasedla do tramvaje a na místo konání párty jsem dorazila s čtvrthodinovou rezervou. Zazvonila jsem tedy na kamarádku, která párty pořádala. Zaplula jsem k ní do bytu a v družném hovoru jí pomohla s ovocnými špízy. Po páté hodině se začali trousit první návštěvníci.
Párty zrovna byla v plném proudu, když začalo pršet. Několik lidí uteklo a ten zbytek v rychlosti nastěhoval zbylé věci do domu a párty mohla vesele pokračovat dál. A tady se to zvrtlo.
Vlastně ne, dvě hodinky jsme střídavě hráli deskové a jiné společenské hry. Lidé se pomalu trousili do svých domovů, až na párty zbyl jen pořádající pár, to nejužší párty jádro a moje maličkost. Právě jsem zvažovala, jestli nebude lepší se zvednout a jít domů, když si mě všiml jeden mladík, od pohledu vůdčí osobnost dané party.
„Poslyš, netuším, jak se jmenuješ, ale znám tě. Ty obvykle nevydržíš na párty do pozdních hodin." prohodil jeden z nich směrem ke mně, myslím, že se jmenuje Pavel, „Vlastně jsi se obvykle vytrácela mezi prvními. Co je dneska jiné?" Co na to říct... „Dneska nemám časový limit od rodičů." odpověděla jsem tiše po pravdě. Pavel povytáhl obočí a pronesl: „To jim došlo až po takový době, že jsi dávno dospělá a dokážeš se o sebe postarat sama?" Vyrazil mi dech. Čekala jsem posměšky, urážky, ale tohle rozhodně ne. „Vlastně jsem se od nich odstěhovala, takže mě nemá kdo kontrolovat." doplnila jsem své předchozí prohlášení. „Páni, ještě řekni, že neví že tu jsi." pronesla jedna holka. Později jsem se dozvěděla, že se jmenuje Vanessa. Zavrtěla jsem hlavou.
Zanedlouho jsme opustili náš hostitelský párek a vydali se do ulic. „Někam do báru?" navrhl Sven. „Bar je ohranej." namítal Sam, shodou okolností jeho dvojče. „Tak kam lidi?" zajímalo Vanessu. „Já bych měl nápad."
Skončili jsme u něho v bytě, kde jsme se totálně zřídili. Všichni. Je mi záhadou, jak jsem se dostala do tramvaje, a ještě se mi podařilo trefit tu správnou. Probrala jsem se totiž v jedné z posledních nočních tramvají kousek od domova. A zbytek znáte. Uklidím to ráno. Sakra, ono už ráno je. Tak později, rozhodně ne teď. A nikdy, nikdy žádná podobná párty.
Pípla mi esemeska, sahám do kapsy pro telefon. Zamračeně pozoruji písmena na displeji.
Bylo s tebou fajn, kočko. Přijeď si někdy během dne pro peněženku, opravdu netuším, jak se mi dostala do bundy. Sven a Sam chtějí příští týden pořádat párty, přidáš se? Rád bych tě zase viděl.
Gregory
Gregory? Zapátrala jsem ve svých myšlenkách. To musel být ten tmavovlasý nevýrazný kluk, bratr Elišky. Ale ten se jmenuje... Řehoř, anglicky Gregory. Odkud má moje číslo? Ahh... Dobře, jedna další párty mě snad nezabije...

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍

Nekonečný den – littlemoredepper3

„Nechci už s tebou nic mít!" vykřikla nahlas a natáhla paže, aby od sebe svého přítele odstrčila.

Mark se nebránil a bez námitek se o trochu vzdálil. Nehodlal to však nechat jen tak.

„Julie, prosím, poslouchej mě chvíli," povzdechl si. Jeho jindy drsný vzhled dostal co proto. Tetování a piercing nebudila žádný dojem, když na ni hleděl s tváří staženou bolestí. „Tu holku jsem 5 let neviděl. Přišla ke mně s tím, že potřebuje pomoct, a když jsem viděl, že je těhotná, nemohl jsem ji přece odmítnout," snažil se jí vše vysvětlit. Kdyby jen už, když jí otevřel dveře, dokázal uhodnout, o co jí jde, nechal by ji stát venku.

„A proto tvrdila, že to dítě je tvoje, že?" rozhodila Julie rukama. Srdce jí bušilo, ale v hlavě měla podivné prázdno. Nedokázala uvěřit tomu, že ji Mark tak zklamal.

„Jen chtěla, aby sis to myslela. Je to moje bývalá kamarádka z dětství, vždy jsem se jí líbil. Musíš mi to věřit," zaprosil. Neuměl si představit, že by ji zase ztratil.

„Nic nemusím," odsekla Julie chladně. „Dám ti vědět večer, teď vypadni," rozkázala.

Mladík zavrtěl hlavou a popadl ji za ruku.

„Nikam nechoď, prosím. Miluju tě," hleděl jí do očí. Ty jeho se plnily slzami, ty její byly prázdné.

Vytrhla se mu a udělala sotva tři kroky, než ji s hlasitým troubením srazilo auto.

Mark nechal stékat horké slzy po tváři a vyrazil domů, kde ulehl do postele. Nedokázal spočítat kolikátý pokus to byl a vždy se něco pokazilo. Tak moc ji miloval a nedokázal pro ni nic udělat, nedokázal zabránit její smrti. Ať se snažil sebevíc.

Když oči znovu otevřel, zíral na Julii vybíhající ze dveří a na ženu s těhotenským břichem a širokým úsměvem.

Další pokus.

Vyběhl za svou milou, ničeho si nevšímal.

Dokud se mu to nepovede, zůstanou navždy uvězněni v tomto nekonečném dni a to ho děsilo víc než sama smrt.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍

Nekonečný den – traum2

S bolestnou grimasou v obličeji se skácím k zemi. Zasáhli mě. Dojde mi, když zahlédnu zkrvavenou díru v mém kabátě a celým tělem mi projede proud bolesti. Po celou dobu války jsem si představoval, jaké to asi je, umírat, ale když je to tady, dostanu prachobyčejný strach.
Ztrápeně pohlédnu k nebi, kde vysoko nade mnou září slunce. V ráně mě štípe a jediné co si přeji, je co nejbližší konec. Už nechci dál trpět v zákonech, chci pryč.
Po zablácených tvářích mi stékají slzy utrpení, když pozoruji kolem mě panující boj, který nezná hranic ani citu, a v žilách se mi vaří zlost. Proč mě ta kulka namohla trefit o pár centimetrů výš? Byl bych už dávno mrtvej. Honí se mi hlavou. Místo toho tu však trpím jak kůň.
Bůh jako by neznal slitování, čas jako by se pro mě zastavil. Z bahna pozoruji bitvu, při které v každé chvíli někdo přetrhne jinému nit života.
Nikdo si mě nevšímá, jediné, co všichni vidí je soupeře. Mrtví i zranění, jako já, jsou jim na dvě věci. Kdyby si mě však všimli včas, možná bych mohl žít. Přeběhne mi tělem další vlna zlosti.
Už od rána jsem cítil v kostech, že dnešek je můj poslední. Avšak až do chvíle, než mě zasáhli, jsem si to nechtěl přiznat.
Čím déle ležím v tomhle hnusu, tím víc chci pryč, a to kamkoliv. Mohl jsem tu ležet nekonečné hodiny, či pouhých pár minut, avšak podle pohybu slunce bych tipoval spíše ty hodiny. Nekonečně dlouhé hodiny. Jako by někdo tam nahoře nechtěl, abych po tom všem, co jsem byl nucen prožít, odešel alespoň se vztyčenou hlavou.
Na hrudi mě zastudí křížek, který jsem před rokem dostal od mé milé. To jsem ji viděl naposledy. Zlomí jí to srdce. Jí, i mé pětileté dceři. Oči se mi opět naplní slzami, které však rychlými pohyby víček zaženu. Ony to zvládnou, ujišťuji sám sebe, když pocítím, že mé tělo začíná pomalu slábnout, už to nemůže dlouho trvat. Raduji se v duchu.
Hluk zbraní ustává a přeživší vojáci začínají postupně sčítat ztráty. Když se na obloze objeví první hvězdy, usmívám se. I poté co má ústa opustí poslední obláček vzduchu, mi na rtech panuje první a zároveň poslední úsměv tohoto nekonečného dne utrpení.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍

Nekonečný deň – modrá19

Vždy, keď som premýšľala nad tým, ako raz opustím tento svet, predstavovala som si to úplne inak. Mohlo ma zraziť auto, zabiť elektrický prúd, či napadnúť divá zver niekde v lese. Avšak mňa z nášho sveta zniesli dvere. Presnejšie – dvere do pivnice.
Keď ma mama poslala po zemiaky, ani som netušila, že sa z tej obyčajnej cesty po suroviny na obed nevrátim.
Určite by ste chceli vedieť, čo sa mi to vlastne stalo.
Všetko sa začalo tým, že som zatvorila dvere nášho bytu a zišla som štyri poschodia do pivnice. Ako som tak šla pivničnou chodbou, svet sa mi zdal obyčajnejší, než kedykoľvek predtým. Avšak, keď som otočila kľúčik od pivničných dverí a vošla do malej zatuchnutej miestnosti, niečo bolo inak.
Dvere sa odrazu za mnou zavreli a ja som zostala stáť sama v úplnej tme.
Poviete si – je predsa veľké dievča, isto sa s tým prievanom (lebo, čo iné to mohlo byť?) ľahko popasuje. No, ono to nie je také jednoduché. Aj keď som obyčajné dievča, mám panický strach z tmy.
Povedala som si však, že nebudem panikáriť.
Ako som však v malej pivničnej miestnosti spravila krok dopredu, aby som sa otočila a siahla po vypínači od svetla, stalo sa niečo, čomu nemožno pripisovať pozemský pôvod.
Spravila som teda ten krok a...
Normálne som sa prepadla!
Áno, plne si uvedomujem, ako nepríčetne to znie, avšak, ani zďaleka to nie je koniec.
Po tom, ako sa obe moje nohy odlepili od zeme, padala som voľným pádom dobrých dvadsať minút.
Iste si viete predstaviť, ako veľmi som sa bála dopadu, hoci som padala nejak pomaly – čo sa mi tiež nepozdávalo.
Dopadla som do krásnej miestnosti, ktorej steny tvorila svetlohnedá hlina.
Nebojte sa – môj pád stlmila krikľavo ružová pohovka, ktorú som si tiež hodnú chvíľu prezerala.
Po tom, čo som sa dostala z tej podzemnej izby (nazvala by som to aj norou, avšak, kde na Zemi majú také veľké králiky, že ich nory pripomínajú miestnosti pre ľudí?), kráčala som lesom, v ktorom rástli obrovské štvorlístky namiesto stromov, až som sa dostala k čistinke, kde sedeli veľmi podivní tvorovia.
Klobučníka vám asi predstavovať nemusím, bol nevrlý – ako on neustále býva – a pýtal sa ma na vcelku podivné veci, ktoré by ste mi aj tak neuverili.
Hoci by som povedala, že som tam s nimi sedela len malú chvíľku, až príliš neskoro som sa dozvedela, že pri stole, kde sme prebývali, čas neplynie (viete, zas ten Klobučník a jeho spory s inými osobami).
Bavili sme sa o veciach, ktoré sú iste nemožné, a deň nie a nie skončiť.
A tak tu teraz sedíme vo vašej prítomnosti, veď ste prišiel tiež iba pred chvíľou pán... (no, to nič, mená tu aj tak nie sú podstatné) a verte, či nie, stále je ten istý deň, počas ktorého som si k tomuto nevšednému stolu prisadla aj ja.
No povedzte, stalo by sa mi to, ak by som bola medzi živými?

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍