Tak trochu Popelka – růžová05

Krev. Spousta krve. Sakra co se tady stalo?
Vejdu do pokoje a položím na zem tašky s nákupem. Krvavé stopy vedou z koupelny do pokoje mých nevlastních sester. Lehce zaťukám na jejich dveře a pootevřu, abych nakoukla dovnitř. Blažena s Boženou leží na posteli s ovázanýma nohama. Skrz obinadlo prosakuje krev.

„Co se tady sakra stalo?"zeptám se a nedokážu skrýt svůj údiv.
„To tě nemusí vůbec zajímat!"zařve Božena a mrskne po mě polštářem.
„Vypadni! A ukliď ten bordel," přidá se k ní Blažena.

Zavřu dveře jejich pokoje, vyložím a uklidím nakoupené potraviny a vytřu krev, která je už pěkně zaschlá. Do večera se nezastavím. Uvařit pro ně večeři, nachystat jim dobroty k Netflixu, donést jim drinky... No prostě klasika. Celý den se točím jen kolem nich. Unavená padnu do postele ve svém mrňavém kamrlíku.

„Vstávej cuchto!" probudí mě křik.

Ach jo, další den posluhování. Už se těším až vypadnu zase zpátky na kolej. Prázdniny doma jsou šílený. Od té doby co umřel taťka, a ty dvě mi zůstaly na krku, se mi domů ani vracet nechce. Nemám ale finance na to, abych mohla na kolejích zůstat i přes léto. Doufám, že vyjde ta brigáda v obuvi. Dneska jdu na pohovor. Dopoledne vyperu, vyžehlím, poklidím a nenápadně zmizím, abych ho stihla.

„Dobrý den," pozdravím, když vejdu do obchodu,„já jsem přišla na pohovor kvůli brigádě", nahlásím se prodavačce stojící nejblíž.
Usměje se na mě „A vaše jméno slečno?"
„Marie Popelková, měla jsem přijít v jednu hodinu."
„Jistě, pan vedoucí už na vás čeká v kanceláři."

Provede mě obchodem dozadu a já jenom zírám. Takové nádherné boty. Až zrak přechází. Připadám si jako ve snu. Boty byly vždycky moje úchylka, ale nikdy jsem neměla peníze na nějaké lepší značky.

Pohovor proběhne v pohodě, teda aspoň se mi zdá. Tak doufám, že mi zavolají s dobrou zprávou. Vyjdu z kanceláře a v obchodě se nedá hnout. Všude jsou davy žen a dívek všech věkových kategorií.

Podívám se na prodavačku, „Co se děje?"
„Máme dneska speciální akci. Dali jsme k dispozici jedny boty od Christiana Louboutina. Je to malá velikost a nikdo se do nich nikdy nevešel. Tak se majitel rozhodl darovat je té, které padnou. No a netušili jsme, že se to tak rozkřikne."

V davu zahlédnu dvě povědomé hlavy. Jo, tak sestřičky o akci taky slyšely. Přijdu blíž a vidím jak si Božena zkouší nádhernou botu. Bílá třpytivá lodičky na vysokém podpatku, s páskem kolem kotníku, který se zavazuje na mašličku a s typickou červenou podrážkou. No, tak ty jsou božské!
Božena zkouší narvat svojí nohu do lodičky,ale přestože si udělala něco s nohou, nedaří se jí to. Nevím o co se s Blaženou pokoušely, ale evidentně se jim to nepovedlo. Blažena se mračí na všechny kolem. Asi už si botu zkusila a taky do ní nohu nenarvala.
Pomalu se otočím a snažím se prodrat přes davy žen a dívek ven.

V tom mě zastaví prodavačky hlas „A vy si je nevyzkoušíte?"

Zamrznu na místě. Proč mě to nenapadlo? Aspoň zkusit bych to mohla. Vrátím se na místo k sedačce. Všechny zraky se obracejí ke mě a čekají, jestli budu úspěšná. Posadím se, zuju balerínky a vklouznu do lodičky. Sedí jako ulitá. To snad není možné!

„No hurá! Máme vítězku dámy,"ohlásí prodavačka.

Nevěřícně se na ní podívám. Nenávistné pohledy dam okolo úplně cítím, ani se na ně nemusím dívat. Že bych opravdu měla takové štěstí?
Připadám si jako Popelka.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠

Tak trochu Popelka  – Arietis3

Přišla jsem domů, a hned co jsme zaklapla dveře našeho bytu, letěla jsem ke stolu otevřít notebook. Má spolubydlící Thea stála u kuchyňské linky, v uších airpody a s moukou na tváři. Pekla dort k narozeninám jejího kamaráda a stresovala se tím celý den.

Když mě uviděla, vyndala si sluchátka z uší a usmála se:

,,Nazdar, moudrá ženo. Jak bylo ve škole?''

Moudrá žena mi začala říkat poté, co si naše učitelka vzala do hlavy, že zjistí významy jmen žáků v její třídě.  Sofie - mé jméno - znamená moudrost.

,,Adios, dneska mě ve škole odchytila Vanessa, že se u mě chce objednat na focení. Dobrý, ne? Pošle mi mailem nějaký místo, kde by se jí to líbilo.'' řekla jsem nadšeně a usedla jsem ke stolu.

,,Adios znamená sbohem, sakra.'' opravila mě vážně a sjela pohledem.

,,Myslela jsem, že tvé jméno znamená moudrost.'' dodala a usmála se pro zlehčení. Nečekala na mou odpověď a tentokrát nahlas pustila svůj playlist ze Spotify, obsahující především skladby  od ne moc známých zpěváků hrající na ukulele. Nevyhledávala jsem takové písničky, ale nevadilo mi to.

Ve schránce jsem měla dvanáct nových e-mailů. Šest newsletterů, ze kterých jsem se okamžitě odhlásila, dva spokojené zákazníky, kteří mi poslali zpětnou vazbu, mail od mámy a nakonec od lidí, kteří se objednali na focení.

Bylo mi třiadvacet a od dvanácti jsem fotila, od šestnácti si tím vydělávám. Můj táta je taky fotograf a seznámil mě s důležitými lidmi, dal mi dobré rady a učil mě. Hodně mi pomohl, neumím si představit, ze bych si vydělávala peníze jinak, například v kavárně nebo baru, jako Thea nebo ostatní ze školy.

Rozklikla jsem odkaz na jedno místo na Google Maps, které mi Vanessa poslala. Vypadá to dost romanticky.

•••

Zajela jsem k obchoďáku, kde stála Vanessa v růžovém kostýmku a mávala na mě.
Otevřela dveře spolujezdce.

,,Ahoj Sofie." pozdravila vesele, usadila se a dala si svou tašku na klín. Pozdrav jsem jí oplatila a vyjela na místo.

Vanessa mi po cestě popisovala celý svůj život, od dětství ve Vancouveru až po stěhování do Ottawy. Studovala marketing a vedla nudný monolog o jejím oboru. Ani jí nepřišlo divné, že nic neříkám.

Její krátké odmlky jsem využila a pohotově zapnula album od Taylor Swift.

•••

Vanessa se převléknula. Nechala si pouze sukni a podprsenku, aby bylo bříško vidět.

Po pár minutách focení mi řekla, že v jedné knize četla o kmeni, kde si ženy potírali břicha popelem z kmenového ohniště. Říkala, že to je její nejoblíbenější kniha a že by to chtěla napodobit.

Chtěla jsem se jí omluvit, že zrovna žádný popel nemám, ale ona si ho přivezla v krabičce.

Podívala se na mě trochu rozpačitě, ale já se rozesmála.

Pomazala si břicho, čelo, tváře i paže. Při západu slunce z toho vznikly opravdu mistrovské fotky.

•••

Za týden jsem si sestavovala galerii svých fotoděl na mé webovky.
Dlouho jsem přemýšlela nad popiskem s její fotkou, ale jako nejvýstižnější mi přišlo:
,,Tak trochu Popelka."

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠

Tak trochu Popoluška – raven1

Neštudovala som a neučila sa dobre, ale i dnes si nemyslím, že to bola moja vina.
Každý má predsa za sebou príbeh, ten môj nie je pekný, ale ako príklad sa zíde.
Nestarali sa o mňa, už keď som bola dieťa. Často ma zabudli odviesť do školy, občas v chladničke nebolo ani jedla. A ani rodičia sa nehrnuli do roboty.
Mala som voľnosti koľko som chcela, ale aj tak bola okolo len samá bieda.
Nemali sme peniaze, takže hlad mi bol známy, rodičia nemali vzdelanie, takže hlúposť mi bola blízka. Navyše násilie, v takom svete som kvitla...
Do dnes v zlom spomínam na tie biedne roky.
Jedného dňa ma oblažilo spásonosné poznanie, že nechcem žiť zo dňa na deň pre nič a márne.
V posledných rokoch stredoškolských, zažrala som sa do školských lavíc. Vrhla som sa do učenia a za znalosti slobodu vymenila.
Žiaľ, nemala som peniaze na doučovanie a tak mi obetovať sa prišlo správne. Len priateľstvo a telo svoje núkať som mohla, drobné službičky na oplátku dať, ibaže vedomosti z tých rokov ma navždy budú hriať a môjmu životu priať.
Rástla som a dospievala, múdrosť vo mne prekvitala. Po škole si Popoluška bystrá mladého princa okúzlila.
Nebolo to len tak, ako to už býva. Našťastie chyby rodičov, predčila moja hrdá pýcha.
Vyslúžila som si štipendium a na vysokej škole študovala adiktológiu. Malo to niečo s mojou rodinou, kde závislosť prekvitala s gráciou.
Stretli sme sa na prednáške, príbeh podobný spojil nás zdarne.
Zamilovali sme sa a milujeme do dnes, minulosť naša stíha nás márne, veď bohato žiť, je nevysloviteľne krásne.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠

Tak trochu Popelka – lonely3

"Pozval tě vůbec někdo na zítřejší ples?" vysmála se mi blonďatá Grace, která si ze mě utahuje už od prváku.
"Ne," odpověděla jsem trochu smutně a sklopila jsem zrak.
"To jsem si myslela. Vždyť TY se ani nemůžeš nikomu líbit," řekla a naschvál zdůraznila jedno slovo.
"Ono je možná lepší se nikomu nelíbit než mít srdce z kamene," odsekla jsem jí.
Grace se na mě jenom hnusně podívala, mávla na svoje dvě kamarádky a povýšeně odkráčela ze třídy.

S povzdechem jsem si zabalila věci z lavice, došla jsem ke skříňkám, uklidila si tam nějaké učebnice a vydala jsem se pěšky domů.

Lehla jsem si na postel v mém modře laděném pokoji a chvíli jsem se dívala na seriál. No, chvíli...pár hodin to asi bylo.

Když mě to přestalo bavit, tak jsem se rozhodla zkontrolovat moje sociální sítě.
Rovnou mi pípla zpráva od mojí jediné opravdové kamarádky.

Kim: Tak kdo je tvůj princ? :)

Já: Žádná pohádka se nekoná...

Kim: Jak to? Nikdo tě nepozval?

Já: Nene :(

Kim: Hlavu vzhůru, někoho okouzlíš přímo na místě. ;)

Kim: Mimochodem...co šaty? Ani ses mi nepochlubila.

Já: Trochu jsem si stáhla a upravila jedny, co jsem našla mamce ve skříni.

Kim: Neblbni. Mohly jsme jít společně nakupovat.

Já: To není potřeba. To si radši koupím knížky :)

Nečekala jsem na odpověď od Kim a vypla jsem mobil. Přednášek, o tom, jak jsou šaty na maturitní ples důležité, si užiji ještě zítra dostatek. Tím jsem si jistá.
Abych se přiznala, tak jsem Kim trošku záviděla, protože na ples jde se svým úžasným klukem, který by pro ni udělal první poslední a ještě má skvělý módní vkus, takže určitě přijde jako princezna a všichni se za ní budou otáčet. Ale já moc o pozornost stejně nestojím.

"Ann, zlato, večeře je na stole," ozval se ze spodního parta, kde se nachází kuchyň, hlas mojí mamky.
Bez odpovědi jsem seběhla hned dolů.

"Tak s kým tam jdeš?" začala hned mamka rozhovor.
To vážně všechny zajímá jen tohle?
"Sama," pokrčila jsem rameny.
"Proč? Taková pěkná holka... Že tys všechny odmítla?"
Jenom jsem mlčky zavrtěla hlavou.
Mamka si jenom povzdechla a dodala:
"Tak buď ve dvanáct doma."
"Mami! Je to maturiťák. To nejde," ohradila jsem se.
"Stejně tam nebudeš mít co dělat a navíc přijede večer strejda s tetou."
Věděla jsem, že přemlouvat mamku nemá smysl, tak jsem jenom rychle dojedla, odnesla talíř do dřezu a uraženě zaplula zpátky do svého pokoje.
Ona si ani nekoupila lístek, protože mi říkala, že musí být dlouho v práci a potom nachystat občerstvení pro návštěvu. Výmluvy.

Další den - ples

Stoupla jsem si do kouta s Mojitem v ruce a pozorovala jsem, jak se ostatní lidi náramně baví. Dokonce i rozesmátá Kim zmizela s Jayem v davu lidí někde uprostřed parketu. Možná mamka vážně měla pravdu a nebudu mít, co dělat.

Sledovala jsem vlnící se páry a ani jsem nezaregistovala, že v druhém koutě místnosti postává nějaký kluk. Ten si mě ale všiml a hned se vydal za mnou.
"Copak? Ty netančíš?" zeptal se s úsměvem.
Moment... vážně na mě teď dobrovolně promluvil nějaký kluk? Není tohle jenom sen?
"Momentálně nemám s kým," řekla jsem a nervózně si zastrčila pramínek vlasů za ucho.
Plavovlasý kluk se na mě jenom usmál a nabídl mi rámě.
Chvíli jsem na něj jenom udiveně koukala, ale potom jsem se do něj zavěsila a on mě dovedl na parket.

Jednou rukou mi propletl prsty se svými a druhou mi položil na bok. Projela mnou vlna neznámého pocitu. Nikdy jsem nebyla klukovi takhle blízko, protože taneční jsem vynechala kvůli mojí sociální neschopnosti.
"Jinak jsem Riley," křikl mi do ucha, protože hudba okolo byla moc nahlas.
"Ann," usmála jsem se na něj.
"Pěkné jméno," usmál se také a já jsem úplně cítila, jak se mi nalévá krev do tváří. Ještě že v sálu bylo přítmí, jinak by si všiml, jak se červenám.

Protančila jsem s ním celý večer. Povídali jsme si a já se smála jeho vtipům. Cítila jsem se jako ještě nikdy jindy.

Zrovna jsme seděli u baru a on mi kupoval Piña Coladu.
"...no a tak jsem vlastně přišel k téhle jizvě," dokončil svojí další historku.
"Páni...taky bych chtěla mít tak akční život," pronesla jsem a podívala se na displej mobilu.
Hodiny ukazovaly 11:49.
Zděsila jsem se, kopla do sebe drink a utíkala do šatny pro kabát. Ani jsem se nerozloučila.

Vyběhla jsem na zastávku a nastoupila do autobusu, ve kterém jsem zjistila, že jsem svůj mobil nechala ležet na baru.
Teď už jsem se ale vrátit nemohla.

Doběhla jsem domů o pět minut později a křikla od dveří:
"Jsem zpátky."

Šla jsem rovnou do pokoje, abych se převlékla, ale za chvíli jsem uslyšela domovní zvonek. Kdo tady v noci co chce?

Šla jsem otevřít a ve dveřích stál ON.
"Našel jsem tě, Popelko. Neztratila jsi něco?"

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠

Tak trochu popelka – suzan7

Ticho ve velké kanceláři rušilo jen šustění papíru a klapot kláves. Hovor se ozýval jen ojediněle. Mezi jednotlivými stoly procházel postarší muž. Čas od času se zastavil, prohodil pár slov a někdy upozorňoval na chyby v textech. Správná gramatika a stylistika byla jeho alfou a omegou, nedovolil by, aby do tisku přišla zpráva s jakoukoliv chybou.
V jednom z rohů u velkého okna do parku seděla mladá žena, zamyšleně cucala hrot brku a zírala do obrazovky před sebou. Její článek byl téměř hotový, teď již jen kontrolovala správnost. Vedle její ruky ležel slovník spisovné češtiny, kterým listovala, když nebyla jistá správností některého ze slov. Což se dělo celkem často.
Milovala psaní a hraní si se slovy, ale často se v nich vyskytovaly chyby. Proto každý text pečlivě prostudovala, případně sáhla po svém příteli slovníku. Nikdo jí v redakci neřekl jinak než Popelko, jak byla pečlivá. Jak probírala text písmenko po písmenku a vybírala z nich ta chybná. Tak jako popelka prach z hrachu, aby mohla jít na ples.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠

Tak trochu Popelka – střelec3

Jako malá jsem si velice oblíbila příběh o prosté dívce, která se dostane na královský bál, zamiluje se do ní princ a ona ztratí střevíček, jemuž nakonec vděčí za to, že si ji její milý najde. Chtěla jsem být jako ona a možná jsem si měla dávat pozor, co jsem si přála, jelikož se mi to na střední škole podařilo. Bohužel, jen z té první části vyprávění. Zlými sestrami pro mě byla jedna dívka ze třídy, přísnou macechou naše učitelka a nevšímavým otcem pan ředitel.
Na žádný ples jsem se nikdy nedostala, jelikož mi bylo onou šikanátorkou naznačeno, že pokud se tam jen mihnu, skončí to pro mě velice špatně. Ten bláznivý nápad jsem dostala až když bylo jako téma Vánočního večírku prohlášeno maškarní. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že je to špatný nápad. Jenže víla kmotřička v podobě mé drahé tetičky se mého chvilkového šílenství chytla a než jsem se nadála, v osudný den jsem stála na vrcholku schodiště v kouzelných šatech, škraboškou přes oči a nádherně propletenými vlasy.
Nikdo mě nepoznal, tím jsem si mohla být jistá, jelikož se všichni tvářili okouzleně a ohromeně. Špitali si mezi sebou, zatímco jsem nasadila zářivý úsměv a pomalu se rozešla dolů.
Tančila jsem, bavila se, až jsem přistála v náruči jistého mladíka, jenž byl převlečen za prince. Okamžitě jsem ho poznala - Mike Farrat, kapitán fotbalového týmu. Hodný, ale držící se popularity. Lekla jsem se ho, jenže to, jak se na mě díval... Nedalo se tomu odolat. A tak jsem tančila a bavila se dál, jen s ním po boku. Kdyby věděl, že jsem to já, ani by se na mě nepodíval.
Odbila půlnoc, a já se jako správná Popelka vytratila. Běžel za mnou, a tak jsem si schválně vyzula jeden střevíček - abych příštího dne viděla, co udělá. Bude mě hledat?
Zjistila jsem ale, že trpělivost velkou nemá. Po pár dnech pátrání vzdal a tak otázka, kdo byla ta záhadná kráska, zůstala navždy nezodpovězena.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠

Popelka – L21

Jsme tři sourozenci, nejstarší bratr Jinki, prostřední sestra já, jmenuju se Yuri, a nejmladší bratr San. A odkud začít?
Jinki je neskutečný šprt, pořád se jen učí, nejen do školy, a nevytáhne čumák z pokoje, pokud se zrovna nechce najíst. Občas se ale pokusí pomoct, sice tak napůl, ale něco zvládne.
A San? Ten je neskutečně líný. Nepomůže s ničím a čeká, že mu vše spadne pod nos, jenom hraje videohry nebo si čte.
Rodiče bývají častěji v práci než doma. Takže ano, veškerá domácí práce skončila na mě.
Cítím se tady jako Popelka.
Uklízím, vařím, starám se o ty dva. Chybí už jen zlá macecha.
Jednou jsem se ale skutečně naštvala.
Krásně jsem vytřela podlahu. Byla tak čistá, že se z ní dalo i jíst. Byla jsem na sebe pyšná. Jenomže co ty dvě nemela neudělala? Venku zrovna pršelo a co je nejlepší udělat, když přijdete domů? Správně. Pošlapat podlahu botami od bahna!
Nikdy jsem nikoho neseřvala tak, jako ty dva v ten den.
Viděla jsem, že dokonce dostali strach. Využila jsem toho a donutila je podlahu vytřít tak, aby se jen leskla. Poslechli, což mě i mile překvapilo.

Uběhl už nějaký čas od toho incidentu a já se rozhodla, že pouklidím celý dům. Dala jsem si do uší sluchátka a pustila se do toho.
Polekala jsem se, když jsem cítila poklepání na rameno tak, že jsem málem zaútočila prachovkou.
,,Yuri, můžeme ti pomoct?" zeptal se San trochu nervozně.
,,Neměla bys dělat všechno sama." Přidal se Jinki
Překvapeně jsem na ně hleděla. Byl to jen vtip? Vypadali ale vážně.
Zazubila jsem se a začala jim dávat úkoly. Konec Popelky Yuri, od té chvíle mi pomáhali. Byla jsem za to ráda. Někdy jsou na zabití i teď jako dospělí, ale já je prostě zbožňuju.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠

Tak trochu Popelka – aiwiiwia1

Popelka. Princezna. Pohádka. Střevíček. Láska. Jak to tak bývá, každá malá holčička si přeje býti princeznou. Krásnou, dokonalou, láskyplnou, mírumilovnou a oblíbenou širokým okolím, kdy jí svět klečí u nohou. Přeje si být hvězdou v sálu, na kterou padnou oči všech účastníků bálu. Kéž by mohla nosit tak půvabné, nadýchané pozlacené šaty a třpytící se klenoty! Jako malá jsem, stejně jako většina mých vrstevníků, toužila být princeznou. Až do té doby, než jsem se nechtíc a nežádaje okolí stala neoblíbenou školní celebritou. Povím Vám příběh, skutečný příběh, díky kterému jsem známá tak trochu jako Popelka. Bohužel ne s tak šťastným a dokonalým koncem, kdy se princezna provdá za okouzlujícího prince a žijí šťastně až do smrti. Jsem tak trochu Popelka v novodobém vydání.

Bylo nebylo za devatero silnicemi a devatero ulicemi, žila byla jedna víska. Nebyla to ničím zajímavá vesnice, ba byla dokonce menší a ošuntělejší než okolní vsi. Ne, dost, ačkoliv zde uslyšíme o Popelce, nemusí vše znít tak pohádkově. Koneckonců se vlastně nejedná o tak šťastný a veselý příběh. Náš příběh začíná na základní škole, ve věku, kdy děti hledají samy sebe, kdy jim nic není dobré a kde hledají potyčky a hádky a vyžívají se v posměchu druhých. Známky jsem měla dobré, úkoly splněné, moudrost ve vlastních rukách. Neměla jsem jen jedinou věc – kamarády. Protože má maminka (ano, maminka, ne macecha – říkala jsem, že to není tak úplně tradiční příběh o popelce!) pracovala ve školství. Nebyla učitelka, nebyla výchovný poradce, nebyla ani ředitelkou nebo zástupkyní ředitele. Byla uklízečkou.

Mým rodičům se dlouhá léta od svatby nedařilo počít potomka. Zkusili vše. Bylinky, léky, terapie, vědmu. A pak přišla věda, díky které jsem skrz laboratorní přístup přišla na svět já – a mé dvojče – dvojitá radost! Ano, nejedná se zde o tu zlou, panovačnou sestru jako v pohádce. Nýbrž o laskavou, vlídnou a milující duši. Když jsme se narodily, maminka se vzdala svého vysněného zaměstnání a svoji kariéru vyměnila za možnost pracovat tam, kde nebude trpět dvanáct hodin denně, leč za malé peníze, ale bude mít dostatek času na nás, na její vymodlené děti. A tak já, plná vděčnosti za její volbu a lásku, jako malé dítě toužící po kamarádech, kterých jsem se vzdala, jsem zcela dobrovolně chodila pomáhat mé mamce uklízet. Do školy. Do školy, kam jsem se chodila vzdělávat. Do školy, kde mne každý viděl držet hadr. Zametat, vytírat, utírat prach. A tak, v očích nedospělých posměvačných dětí, mi byla udělena krutá přezdívka, jenž nemá nic společného s pohádkovým příběhem. Stala se ze mě tak trochu Popelka.

A tak, děti, rodiče, dospělí lidé – neodsuzujte člověka podle jeho zaměstnání, když netušíte, proč si zvolil tuhle cestu. Neodsuzuje nikoho, aniž byste poznali jeho srdce, aniž byste nahlédli do jeho čisté duše!

Tímto příběhem bych jí – mé mamince – chtěla vznést úctu, poděkování a lásku. Protože jen málo žen po celém širém světě dokáže obětovat svoji kariéru za rodinný život. A, maminko, nikdy jsem se nestyděla. Nikdy jsem se nestyděla za tebe, za mne, za nás a za to, co jsme vyměnili v zájmu naší šťastné rodiny. Protože rodina je něco, co nemůže zlomit ani ta nejhorší kletba na světě.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠

Tak trochu Popelka – havran6

Jako malá jsem vyrůstala na dvou pohádkách: Petr pan a Popelka. Chtěla jsem se naučit létat jako Pan a zajistit si pozornost jako Popelka, když vešla na ples. To létání zatím trochu pokulhává, ale tu pozornost si už dovedu zajistit.

U nás ve městě je klub, Masquerade, který jednou za měsíc má akci, kde každý musí mít masky, bez ní se tam nedostanete, ale už se bez ní dostanete ven. A jak vím takovou hloupost? Protože touto hloupostí jsem se proslavila a získala pozornost. Vždy, než odejdu, zanechám někde svou masku, jako Popelka svůj střevíček. Nikdo mě bez masky nevidí, nikdo neví, kdo jsem, protože do klubu jindy nechodím.

Jako malá jsem nechtěla získat pozornost jen tak. Chtěla jsem ji, protože jsem ji neměla tehdy a nemám ji do teď. Normálně mě přehlídnete. Nejsem nic extra, obyčejně hezká, trochu víc chytrá holka. Nic zvláštního a proto si mě lidé moc nevšímají. Proto se také chci naučit létat, ale než se to naučím, abych mohla odletět, kam se mi bude chtít, vychutnám si pozornost ostatních.

Dnes večer se právě koná maskparty, já vím, dementní jméno, ale pořadatelům to těžko vymluvíte. Mám na sobě krátké modré šaty a černou masku, kterou jsem si sama dělala. Je to snadnější, než si myslíte.

Klub otevírá v deset, já tam jsem v jedenáct. Hned u vchodu si mě všimnou a začnou vykřikovat. Kluci hvízdají a pokřikují na mě, ať si s nimi zatančím a holky chtějí vědět, kde jsem sehnala ty luxusní šaty. Ale všichni chtějí vědět, kdo jsem. A to jim neprozradím. Naučila jsem se, jak masky odkládat, aby si mě nikdo nevšiml. Když si sundám masku a rozcuchám si vlasy, nikdo si mě nevšimne. Jsem znovu neviditelná.

Na baru si dám obvyklé pití a to Sex on the beach. Málo kdy se stane, že mě nikdo nepozve. Pak jdu na parket. Kluci se u mě točí, jako holky kolem tyče. Chtějí se mnou tancovat a i něco víc. Když si jdu odpočinout, nebo odskočit, vždy si mě čapnou holky a snaží se mě rozmluvit.
To jsem vám neřekla! Já nikdy nemluvím! Mohlo by se stát, že by mě podle hladu někdo poznal. Nechci nic riskovat.

Když chytnu dech, znovu jdu do kola a to jsou většinou ostatní tak opilý, že to už hledám vhodnou příležitost, jak zmizet. Vždy se nějaká najde. Nebo se nechá vytvořit. Dnes ale mám štěstí. Kluci se moc ožrali a popletli si přítelkyně. Když si to uvědomili, začali se rvát. Já si rychle sundala masku a rozpustila vlasy. Masku jsem položila na jeden z mnoha stolů a mířila si to k východu.

„Hele! Popelka zase zmizela!" vykřikl někdo, když si všimli mé masky. Lidé se začali rozhlížet kolem sebe, ale to já už byla venku a šla domů.

Když jsem byla už v bezpečí za rohem, stáhla jsem si vlasy do culíku a podívala se na mobil. Zrovna mi oznamoval novinku na facebooku. Ano, stále ho někdo používá. Zarazím se v kroku. Byly tam moje fotky, jak odkládám masku a mizím z klubu.

To ne! To se nemohlo stát! Jednou rukou jsem se opřela o zeď vedle mě a snažila se to rozdýchat. Ten účet se jmenoval Odhaleno a pod ním text: „Naše Popelka je jako ta v té pohádce. Jen ušmudlané děvče, kterého si obyčejně nevšimnete. Další zlatokopka, která hledá prince a pohádkový hrad."

Třeba si toho nikdo nevšimne. Třeba to nikdo nesleduje. Lidé buď spí, nebo jsou opilý a do rána se to zahrabe pod příspěvky. Toho si někdo nevšimne.

Ale mýlila jsem se. Hned pod tím se objevili komentáře. Všude to stejné. Že jsem děvka, mrcha, která se chtěla zadarmo pobavit. Mám počkat do školy, kde mi dají sodu. Oni mi tu vyhrožují! Co jsem jim udělala? Že dýchám? Že chci tak trochu pozornosti, kterou jsem nedostávala? To mají strach, že bych jim ji vzala?

No, nemusí se už bát. Už mi skáčou soukromé zprávy. Všimli si, že jsem online. Nemusím je otevírat. Bude tam to stejné, jako v komentářích. Možná i horší. Kašlu na ně! Kašlu na celý svět! Kašlu na matku, která se o mě nestará, na otce, kterého jsem nepoznala. Kašlu na to všechno! Takhle jsem si jednou za měsíc užívala život, ale takhle mi ho vzali.

Pozornost jsem si už užila, teď je čas naučit se létat.

Naše město leží u moře. Pobřeží bývá vysoké a pod ním čekají jen tiché kameny, když je odliv a při přílivu hlasité vlny.

Zemřela jsem s větrem ve tváři a s pocitem, že létám.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠

Tak trochu Popelka – Twenty2

Postavila jsem se za bar a sledovala narušitele. Dívka stála ještě pořád u dveří a nesměle se rozhlížela kolem.
„Budeš tam stát ještě dlouho?"
„Ach."
Sebrala tedy odvahu a posadila se na barovou stoličku naproti místu, kde jsem stála.
„Jak se jmenuješ?"
„Poppy..."
„Jakou si dáš kávu?"
„Já nemám na zaplacení..."
„Dneska máme zavřeno. Ptám se tě jako hosta."
„Pak tedy cappuccino prosím..."
Připravila jsem jí tedy cappuccino a sobě nalila do kafe hodně toniku. Posadila jsem se na skříňku na nádobí, přehodila nohu přes nohu a napila se toho lahodného nápoje, který tak blahodárně působil na mé, zlatou rybou již mírně pocuchané, nervy. Koukla jsem se na tu bleduli, která opět sledovala svoje boty, s hnědými vlasy padajícími jí do obličeje jako záclona.
„Kdo ti řekl, že hledám brigádníky?" Odpověď na tuto otázku mne velice zajímala. Nerada bych totiž, aby tomu člověku do kafe flusnul někdo jiný než já.
„Pan Rendel říkal, že se Vám pokazila myčka a nikdo vám tu nepomáhá. Prosím Vás, já jsem vždycky chtěla pracovat v kavárně..." podívala se na mě konečně a v jejích očích jsem poprvé za celou dobu spatřila něco zajímavého.
„Já se ale o žádnou pomoc neprosila. A co vlastně umíš? Jako sociálně zdatný člověk zrovna nevypadáš, vážně chceš pracovat zrovna tady?" Dívka mírně zčervenala.
„Pravda je, že jsem tady vždycky chtěla jít. Chodila jsem okolo na nákup, ale nikdy jsem se nemohla zastavit na kávu ani na zákusek kvůli matce. Ona nechtěla, abych na sebe plýtvala penězi. Když mě tedy konečně vyhodila z domu, vzpomněla jsem si na tohle místo. A pan Rendel mě ujistil, že jste dobrý člověk. A navíc Vám můžu opravdu pomoct... umím skvěle vařit, uklízet i umývat nádobí," loupla okem po plném dřezu a těch pár umytých hrnečcích na okapávači.
„Ty jsi mi teda Popelka. Je pravda, že nějaká ta pomocná ruka by se mi asi hodila, ale moc se mi nelíbí ta část o vyhození z domu."
Poppy se na židli mírně zavrtěla a křečovitě sevřela ošuntělou tašku.
„Jestli nemáš kde bydlet, v podkroví je volný byt. Ale budu chtít nájem."
„Já Vám tak strašně moc děkuju, vážně. Ani nevíte, jak jsem Vám vděčná," rozzářila se dívka a měla jsem dojem, že se jí zaleskly oči.
„Jenom tak moc neděkuj, Popelko, sedřu tě z kůže," ujistila jsem ji a povzdechla si.
Když jsem Popelce předávala klíč od bytu, honilo se mi v hlavě spoustu nepříjemných vzpomínek a vyčítavých myšlenek. Proč jsem to zase udělala? Slíbila jsem si, že už to nikdy neudělám. Pomáhat lidem na úkor svého pohodlí, jenom kvůli měkkému srdci, je totiž strašně špatný zlozvyk. Problém měkkého srdce je, že ať je okolo něho jakýkoliv materiál, vždycky zůstane měkké. Měkké srdce chce lidi okolo sebe obejmout i přes to, že to v něm zanechá rány. Tyto rány, které v něm někdo snadno otevře, se velice špatně zacelí a jediné, co může člověk udělat, je, je patřičně vymýt, sešít a počkat, až přestanou bolet.
Sešité rány, se ale velmi snadno znovu otevřou, i když už se jejich bolest zdá zapomenutá. Stačí k tomu blbá vzpomínka nebo třeba nový spolubydlící. A tak jsem si tohle pondělní dopoledne do další sklenice s tonikem nenalila kafe, ale gin.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠

Tak trochu Popelka​​​​​ – Bloncka8

Můj děda, Franta Popelka, sedával na kraji mé postele pokaždé, když jsem u něj jako malý přespával. Vždycky mě chodil uspávat místo babičky. Zachumlal mě do nadýchané péřové pokrývky až po krk a sám se pohodlně usadil, aby byl připravený na dlouhé vyprávění svých výjimečných dobrodružství.

Nikdy mi nepředčítal z knih, ty nejzajímavější příběhy se odehrávaly přímo v jeho hlavě. Staly se, když spal přesně pod tou peřinou, kterou mě u něj doma pokaždé přikrýval. Když usnul, mysl ho přenesla do tajemného světa fantazie. To, co se v jeho snech odehrálo, si pečlivě zaznamenával, aby mi to potom mohl povědět. Jeho příběhy jsem miloval a toužil jsem po tom, abych měl podobné zážitky.

Vykládal mi o tom, jak létal na obrovském motýlovi, jak zápasil s Lochneskou příšerou a ta mu za to sežrala boty. Někdy byl velký jako obr a snažil se nikde nikoho nezašlápnout, jindy byl malý jako mraveneček a prozkoumával svět tak, jak ho nikdo jiný neviděl. Jednou se proměnil v astronauta, jehož úkolem bylo seskládat nová souhvězdí, a potom se stal zase neohroženým pirátem, který se na moři podle těch souhvězdí řídil, aby bezpečně našel pustý ostrov s pokladem.

Dědečkovo vyprávění bylo vždycky tak reálné, že jsem měl pocit, jako bych tam byl. Povídal mi příběhy tichým sametovým hlasem, který vždycky zrychlil a zesílil, když se dělo něco akčního. Já ho celou dobu pozoroval skoro bez mrknutí oka a nechtěl jsem, aby ty chvíle skončily.

Tohle mé přání ale zůstalo nevyslyšeno. Jednoho dne mi maminka, se slzami v očích, oznámila, že dědeček zemřel. Já chtěl v tu ránu zapomenout na všechno, co mi kdy pověděl, na celý svět fantazie. Tak strašně mě bolela každá vzpomínka a probrečel jsem spoustu nocí.

K babičce jsem odmítal jezdit, i když z toho byla velice smutná. Já to ale nedokázal. Když jsem slavil své desáté narozeniny, přijela nás navštívit ona. Věděla, že by mě jinak neviděla a přivezla s sebou obrovský dárek.

Rozbalil jsem všechny balíčky a ten od babičky jsem si nechal až na konec. Když jsem se k němu propracoval, z roztrženého papíru na mě vykoukl cíp dědečkovy kouzelné peřiny. Z očí mi vytryskly slzy a utekl jsem do pokoje s rukou přes pusu, co měla zabránit vzlykům.
Babička za mnou pomalým krokem přišla i s onou peřinou a chlácholivě mě pohladila po hlavě.

„Vím, že to bolí. Věř mi, že i mě, a moc. S dědečkem jsem strávila celý svůj život a udělal mi ho krásný. Taky bych s ním chtěla být. Tak strašně mi chybí a už se nemůžu dočkat, až se s ním jednou zase uvidím. František mi ale už od tvého narození pořád vykládal, že v den tvých desátých narozenin musíš spát přímo pod jeho peřinou," dořekla babička a utřela si oči smáčené slzami.

Uvědomil jsem si, jak moc je to bolestivé i pro ostatní. Chtěl jsem udělat babičce radost a nechal se od ní přikrýt tak, jak to dělával děda. V ten okamžik mi ztěžkla víčka a já začal usínat.

„Otevři svou mysl, chlapče. Neboj se pustit do sebe kousek čisté fantazie," ozval se tiše známý sametový hlas, který jsem tak strašně dlouho neslyšel.

Snažil jsem se ten hlas poslechnout a z temnoty se vynořila pestrobarevná louka. Ležel jsem uprostřed nádherných květin, a když jsem se posadil, uviděl jsem toho nejlepšího stařečka na světě.

„Já to věděl. I když máš příjmení po otci, stejně budeš vždycky Popelka. Vítej v našem světě snů, který se dědí z generace na generaci," zavýskl si spokojeně a já se mu rozeběhl do náručí.

Dědu jsem ve snech potkával noc co noc a zažíval podobná dobrodružství jako kdysi on. Postupem času jsem se dokázal do tohohle světa dostat i bez kouzelné peřiny. Dospěl jsem, našel jsem si krásnou ženu, která mi porodila dva úžasné syny s moc velkou fantazií. Každý večer jsem u nich sedával a vyprávěl jim příhody z předchozí noci. Uspával jsem je přesně tak, jak jsem to měl jako malý nejraději.
A dnes jsem se dočkal toho dne, na který jsem se roky tolik těšil. Můj starší syn Filípek slaví své desáté narozeniny. Večer po oslavě utíkám otevřít starou skříň, která je raději zamčena a její klíč nosím na krku jako přívěsek. Tahle skříň totiž ukrývá ten největší poklad, jaký jsem kdy poznal, starou peřinu.

Láskyplně ji vezmu do náručí a hrdě ji nesu k Filípkovi do pokoje. Když ho s ní přikrývám, povím mu slova, kterými mě děda tenkrát pozval do toho nejkrásnějšího místa. Rychle utíkám do své postele a snažím se usnout dřív než on.

Proberu se na louce, kde už stojí stařeček, který od jeho smrti nezestárl ani o den, a společně čekáme na Filípka, který se vzápětí objeví.

„Vidíš, dědo, i když má jiné příjmení, pořád je tak trochu Popelka," usměju se na něj pyšně a on si utírá slzu dojetí.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠

Tak trochu Popelka – snowman9

Sedmnáctého května devatenáct set jedenáct se narodil ten nejúžasnější člověk na Zemi, totiž můj dědeček. Pra pra, ale i tak dědeček. Já se jmenuji Amelia a budu vám vyprávět jeho příběh.
František se narodil chudým rodičům v maličké vesničce tam, kde končí Čechy a začíná Morava. V tu dobu se tomu území říkalo Horní Rakousy a vládl císař František Josef I. Malý František musel od dětství pracovat; chodil s tatínkem hajným na lov, čistil a vyvrhoval zastřelená zvířata a potom je prodával na trhu. V jeho dvanácti letech mu tatínek zamřel a maminka se okamžitě znovu provdala, protože jinak by neměla na živobytí. Fany musel k sedlákovi do služby, dříve to tak prostě chodilo, nějaké city musely jít stranou.
Práce čeledína určitě nebyla nijak snadná a já bohužel nevím, co všechno musel prožít. Nic příjemného to jistě nebylo, protože dědeček o tom nikdy nechtěl mluvit. Stejně tak o válce. První prožil jako dítě v lese, v hájence a docela v pohodě. Ale tu druhou už jako aktivní voják, oficír. Ale to je jiný příběh. Chci vyprávět o tom, kterak princ František našel svou Popelku.
Už dospělý, ve službě vlasti a bohužel ovdovělý, potkal při tažení malým městečkem ve středu Čech dívku, která měla být poslána do Říše na nucené práce. Ačkoliv ona byla sotva plnoletý sirotek, otloukánek a děvče pro všechno a on téměř třicetiletý důstojník, kolem nich byla válka, hlad, bezpráví a strach, stala se jeho Popelkou a on jejím princem. Našli štěstí a lásku tam, kde se to zdálo nemožné. V boji o vlastní život, v beznaději a nadvládě šíleného tyrana vzniklo něco, co dalo naději širokému okolí. A ta se v těch časech cenila téměř jako zdraví a možnost být se svou rodinou.
Co na tom, že Popelka zemřela mladá na infarkt, zatímco princ se dožil požehnaného věku i nového milénia. Spolu prožili pohádku, o které se dočteme pouze v románech.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠

Tak trochu Popelka – kiara2

​Obrovský sál praskal ve švech. Zaplňovali ho ti nejbohatší lidé z celé země, kteří moc rádi dávali svůj majetek na odiv. Především dámy se předháněly, která z nich bude mít nejluxusnější šaty či nejdražší šperky, takže ty nejmarnivější z nich připomínaly vánoční stromeček.
​V mém nitru se míchala směsice různých pocitů a nevěděla jsem, jaký z nich převládá. Vztek? Odpor? Pohrdání? Ať tak či onak, každá z těchto emocí mě popoháněla kupředu k mému dnešnímu cíli.
​Vypadalo to, že si mě nikdo nevšímá. Nikdo si zatím nevšiml, že sem nepatřím, což bylo dobré znamení. Možná, že dostat se na soukromý večírek snobů přeci jen nebylo tak těžké, jak se mohlo zprvu zdát.
​Také jsme si s mými spolupracovníky dali na kostýmu obzvlášť záležet. Látka brčálově zelených nadýchaných šatů s balonovými rukávy, které jsem si pro tento večer zvolila, obepínala mé tělo a působila přitom tím nejluxusnějším dojmem. Nikoho by ani nenapadlo, že jde o lacinou, leč velmi povedenou kopii modelu nejznámějšího módního návrháře, proslaveného díky návrhům pro celebrity. Na odhaleném krku se mi třpytil masivní náhrdelník stejné barvy a v ruce jsem mačkala drobnou kabelku s velmi důležitým obsahem. Tmavě hnědé vlasy jsem si navlnila a spletla do vysokého drdolu tak, aby mi dvě lokny obtahovaly obličej a působily svůdným dojmem.
​Rozhlédla jsem se kolem sebe. Místnost naplňovala klasická hudba kapely hrající na vyvýšeném pódiu a tlumené rozhovory účastníků plesu. Tu a tam se ozval mírný, strojený smích. Postávala jsem nedaleko stolku s občerstvením a ledabyle ucucávala drahé víno, které mi vnutili těsně po příchodu. Nemohla jsem dovolit, aby mi alkohol zatemnil mysl a náš plán kvůli tomu selhal.
​Pokukovala jsem kolem sebe, zdali neuvidím dnešní cíl, ale muž, jehož jsme měli za úkol usmrtit, nebyl nikde k nalezení. Tomu jsem se tolik nedivila, přeci jen, noc byla ještě mladá a Frederick Rafael Luis Grange byl známý pro své pozdní příchody na jakékoliv akci, kde se měl objevit.
​Na druhé straně od místa, kde jsem lelkovala, stála moje kolegyně, jako záloha, kdyby se při akci přihodilo něco neočekávaného. Ta na sobě měla krvavě rudé šaty a rozhodně poutala více pozornosti než já. Lara si vždy dokázala vynutit obdivné pohledy, ať už byla kdekoliv.
​Kromě nás se na večírku pohybovala ještě třetí žena podporující náš cíl, a to Amara. Ta se ovšem lstivě vkradla do kuchyně a na banketu se nacházela v typickém černobílém přestrojení za servírku nabízející na podnose nejvybranější šampaňské. Ta se snažila neustále se držet v mé či Lařině blízkosti, kdyby se náhodou objevil Frederick s nekonečně dlouhým jménem.
​A po chvíli čekání se také skutečně objevil. Širokými ebenovým dveřmi nonšalantně vstoupil do sálu a se samolibou samozřejmostí vyčkával na reakci jeho okolí. Ta se také dostavila; přítomné dámy si ohromené pohledy zkrátka nemohly odpustit.
​Očekávala jsem, že svou pozornost bude směřovat k Laře, stejně jako mnoho ostatních mužů, kteří jejímu půvabu nedokázali odolat, avšak ten si to kupodivu napochodoval přímo ke mně a se slovy „Smím prosit?" mě požádal o tanec.
​Trochu neochotně jsem mu podala dlaň a nechala se vést do centra všeho dění. Neměla jsem bohužel na výběr, nemohla jsem si dovolit poutat nechtěnou pozornost.
​Když mě vedl v tanečních krocích, mírně se naklonil k mému uchu a s ledově chladným úsměvem mi zašeptal: „Já vím, kdo jsi."
​Strnula jsem. Přes jeho rameno jsem vyslala vyplašený pohled k Laře. Domnívala jsem se, že o našem odboji nikdo neví, natožpak někdo takový, jako byl on, ale zřejmě jsem se spletla.
​Jeho rty se zkroutily do ještě hlubšího úsměvu. „Abych pravdu řekl," pokračoval a já nemohla nepostřehnout mírný výsměch v jeho hlasu, „jsi hezčí, než bych čekal. Jsem rád, že alespoň poslali takovou krásku, jako jsi ty."
​Srdce mi splašeně bušilo. Netušila jsem, jak zareagovat a natožpak, co dělat.
​„Hra začíná," zapředl mi blízko ucha a mě po zádech z jeho hlubokého hlasu přejel mráz. „Ukaž, co umíš. Nezklam mě, kočičko."
​S těmito slovy se ode mne odtrhl, věnoval mi poslední sebevědomý úsměv, z něhož se mnoha ostatním ženám podlamovala kolena, a vytratil se z mého pohledu.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠

Tak trochu Popelka – slnečnica3

„Jeho putovanie akoby nemalo konca. Dlhé dni a noci blúdil hlbokým lesom, až nakoniec predsa len v diaľke zbadal..."
Jeho upokojujúci hlas sa rozliehal knižnicou. Nikto nevedel predčítať tak pútavo, ako práve Sam Peterson. Pri počúvaní jeho melodického hlasu sa každý v miestnosti dokázal naplno vžiť do príbehu a úplne zabudnúť na zvyšok sveta. Nebolo preto divu, že bol Sam medzi ľuďmi aj napriek svojmu pokročilému veku stále tak veľmi obľúbený.
Sally ako vždy sedela na stoličke pri jednom z regálov plnom kníh a zasnene sledovala, ako Sam listuje stránkami a robí aj z obyčajného príbehu nezabudnuteľný zážitok. Občas sa ich pohľady stretli, dokonca sa na ňu často usmial a až potom pokračoval v čítaní.
„Sally!" ozval sa spoza jej chrbta hlas hlavnej knihovníčky, ktorú museli na slovo poslúchať všetci zamestnanci knižnice, lebo inak by to s nimi rozhodne nedopadlo dobre. Jej prítomnosť Sally tak vyľakala, až vypustila z rúk svoj zápisník, do ktorého si počas čítaní robila poznámky.
„Prišli nové knihy a kopa spisov, ktorú si predvčerom požičala tá advokátska kancelária... treba to ísť okamžite zapísať a odložiť," rozkázala knihovníčka a Sally neochotne vstala a zamierila na druhú stranu knižnice, kde už na ňu čakala obrovská hora kníh, medzi ktorými boli zamiešané aj časopisy a obaly so spismi. Hneď jej bolo jasné, že roztriediť to jej zaberie celú večnosť.
Jeden kus po druhom nahadzovala do starého počítača a triedila na kopy podľa toho, do ktorej časti knižnice patrili. Vedela, že na Samovo čítanie už sa vrátiť rozhodne nestihne.
„Môžem Vám pomôcť?" ozvalo sa vedľa nej a ona zbadala Anne, mladú brigádničku, ktorá sem občas chodila vypomáhať. Sally prikývla, a tak si k nej dievčina prisunula stoličku a prehrabovala sa knihami spolu s ňou.
„Viete..." začala Anne, no Sally k nej ani nezdvihla pohľad. Nerozumela, prečo dnešná mládež musí pri každej príležitosti rozprávať. Nahlas však nič nenamietla. Keď už nemôže počúvať Sama, tak aspoň zistí, o čom jej vôbec chce Anne povedať.
„Občas mi príde, že ste... tak trochu ako Popoluška," povedala, opatrne voliac každé slovo.
Sally nerozumela, o čom to dievča hovorí. Vo svojom veku mohla pôsobiť tak maximálne ako nejaká bosorka, ale nie ako Popoluška. Tá predsa bola mladá a krásna a hlavne... našla svojho princa. Zatiaľ čo Sally sa to za tých vyše päťdesiat rokov jej života nepodarilo.
„Pozrite... Chcela by ste predsa ísť na Samovo čítanie, nie? To je skoro ako princov bál, tiež sa to odohráva viackrát a tiež Vám Sam venuje viac pozornosti než by možno mal. Žiadne námietky, ja dobre viem, čo vidím. Ste tak sladkí..." rozplývala sa Anne, ,,no lenže tá stará Martinsová Vám v tom bráni a dáva Vám triediť knihy... je skoro ako macocha."
Sally sa usmiala, keď Anne o hlavnej knihovníčke povedala, že je stará. Veď bola od Sally staršia o necelých desať rokov, takže aj Sally sama o sebe by sa dala považovať za starú. Napriek tomu dievčinu neprerušila.
„A ja som Vám prišla pomôcť tak, ako Popoluške myši či holúbkovia či čo to vlastne bolo... Vážne, pre mňa proste ste ako Popoluška," dokončila Anne a ďalej sa prehrabovala knihami.
Sally sa jej teória ani trochu nepozdávala. „Lenže ja sa po roztriedení týchto kníh už na to čítanie nedostanem, Anne... Nehovoriac o tom, moja milá, že... je to posledné pred tým, než začne Sam predčítať vo vedľajšom meste v oveľa väčšej a luxusnejšej knižnici. Sem sa už nikdy nevráti," povzdychla a zosmutnela.
Vedela, že jej rozprávka neskončí ani trochu šťastne. Že už nemá žiadnu šancu nájsť si svojho princa, nie to ešte aby ním bol práve Sam. Milovala a obdivovala jeho hlas, jeho ochotu a to, ako sa správal k ostatným ľuďom a staral sa o nich. Akoby to boli jeho deti alebo iní členovia rodiny, keďže skuotčných príbuzných už dávno nemal.
„Ktovie... možno sem kvôli Vám ešte niekedy príde, aj keď tu nebude predčítať," dodala Anne veselo. Ako to, že dokázala stále myslieť tak pozitívne?
„A prinesie mi stratenú črievičku, isteže..." dodala Sally ironicky, rozhodnutá už v tomto rozhovore viac nepokračovať. Prečo jej Anne vôbec dávala nádej, že bude raz šťastná? Prečo ju nemohla nechať ďalej žiť jej osamelý a zatrpknutý život?
„Prepáčte..." ozvalo sa kúsok od nich a obe zdvihli hlavy od svojej práce.
Uličkou k ním kráčal Sam a keď dorazil až ku stolu, za ktorým sedeli, zamával vo vzduchu zápisníkom, ktorý držal v ruke.
„Neviete prosím, kto píše o mojich čítaniach tak krásne veci?" spýtal sa a Anne sa potichu zasmiala, zatiaľ čo Sally úplne zbledla. Ako bolo možné, že jej ten zápisník vypadol a našiel ho akurát on? A teraz hľadal jeho majiteľku?
„Choďte za svojím princom, ja to tu dokončím," zašepkala Anne a sprisahanecky na prekvapenú Sally žmurkla, ,,chcete predsa, aby mala aj vaša rozprávka šťastný koniec, nie?"

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠

Tak trochu Popelka – littlemoredepper3

„Rád bych se zúčastnil dnešního plesu," pousmál se na pár stráží stojící proti němu. „Vaše princezna je opravdu nádherná," dodal zdvořile.

Dva muži ho beze slova pustili dále.

Na první pohled vypadal jako urozený princ. Slámově zbarvené vlasy měl pečlivě vyčesané, oči barvy pomněnek vesele jiskřily, ostře řezanou krásnou tvář měl důkladně oholenou, dobře padnoucí oblek obepínal jeho svalnaté tělo.

Ve skutečnosti však nebyl z urozené rodiny a jeho úmysly nebyly tak jednoduché a bezúhonné, jak se jevilo všem okolo.

Pravda, princezna byla nádherná. Vlasy se jí třpytily jako hvězdy, a však měly barvu noci a uhrančivé šedé duhovky způsobovaly třes v kolenou. Její krása ale nebyla vše, ty nejděsivější věci byly ukryty pečlivě, aby o nich nikdo nevěděl.

Vstoupil do tanečního sálu, ale nevěnoval interiéru jediný pohled. Nenamířil si to přímo k trůnu v čele místnosti, postavil se k jednomu stolu s vínem. Vzal si sklenici a opatrně nasál tekutinu do úst, nespolkl ji však.

Chvíli jen stál, a potom zamířil do davu princezniných nápadníků a žen, co se přišly bavit. Postupně víno naplival na zem. Ještě několikrát postup zopakoval, a pak se vrátil zpět.

Nemusel dlouho čekat a stanula před ním sama princezna. Při pohledu na ni neodolal a neznatelně přejel špičkou boty po té druhé, aby se ujistil, že tam pořád má schovaný nůž.

„Vás jsem tu ještě neviděla," usmála se a natáhla k němu dlaň hřbetem ruky vzhůru.

„Jsem u vás poprvé," vysvětlil a naznačil rty polibek. „Smím prosit?"

„Smíte," začervenala se princezna.

Dovedl ji do středu parketu, na místo, které náleželo princezně a jejímu partnerovi v tanci.

„Jaké je vaše jméno?" zajímalo ji.

„Sebastian," pověděl jí bez zaváhání falešné, které vymyslel teprve na místě.

„To je pěkné jméno," pousmála se. „Já jsem Adriana," představila se, zbytečně.

„Vím," kývl hlavou. „Každý ve městě básnil o vaší kráse, ale slova ji zdaleka nemohla zachytit dokonale," lichotil.

Strávili spolu podstatnou část večera a dokonce ho představila svým rodičům. Všechno šlo dokonale podle plánu a on se cítil klidný jako ryba ve vodě.

Potom se ale vypařili pryč ze sálu na balkon.

Adriana stála opřená o chladný kámen a on zaujímal strategickou pozici za ní.

„Líbíte se mi, Sebastiane," šeptla do ticha. „Opravdu se mi líbíte."

Trochu zkoprněl, ale bylo mu jasné, že bude muset hru dohrát do konce.

„Vy mně taky," odpověděl. Nedokázal rozpoznat, jak moc své city předstíral a jak moc si ho dívka doopravdy získala. „Jste nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl."

Princezna na nic nečekala a spojila jejich rty v jedno. On polibek vášnivě prohloubil a přitiskli se k sobě v pevném objetí. Směsice emocí mladíkovi zatemnila mozek a on jí jemně skousl ret.

Úplně zapomněl na cíl své mise, odmítal si to připustit. Srdce mu bušilo a v žaludku poletovalo hejno motýlů.

Přitáhl si ji za zátylek, aby mohl prohloubit polibek a ve chvíli, kdy se jejich rty odlepily, jí pohlédl do šedých očí, které se leskly měsíčním svitem.

Do reality ho probral až hlasitý zvuk zvonu. Bylo to procitnutí vskutku bolestivé.

Rychle od ní odskočil a shýbl se k botě, ze které vylovil nůž. Ihned mu došlo, že selhal, protože čekal příliš dlouho. Rozkaz zněl jasně, měl zabít ihned, jak bude mít možnost, a tu promrhal.

Princezna před ním vykulila oči, když zjistila, že její cíl se nekácí v mdlobách k zemi jako všichni ostatní návštěvníci hradu.

Vydala ze sebe rozzuřený skřek a vyrazila proti němu.

Nádherné dlouhé prsty nahradily ostré drápy a ústa se jí rozevřela tak, že by mu mohla ukousnout třeba celou paži. Místo nádherných vlasů jí z hlavy vyrašila černá pera.

Hbitě se sehnul a čelist se zavřela pár centimetrů nad jeho hlavou.

Provedl výpad a zasáhl princeznu pěstí do břicha. Pevněji sevřel svůj nůž. Nehodlal dopadnout jako ti princové před ním, jako žrádlo pro nestvůru.

Znova proti němu vyrazila, tentokrát se ho pokusila seknout do krku, uhnul, ale odneslo to jeho rameno, na kterém mu zůstal velký škrábanec.

„Nejmenuju se Sebastian," začal, aby upoutal její pozornost. „A taky nejsem žádnej princ," uskočil a uštědřil jí další ránu.

Adriana se na chvíli zarazila a i když nepromluvila, poznal, že ho poslouchá.

„Víš, lidi se rozhodli, že už nebudeme obětovávat své prince a bohaté mladé muže takové nestvůře, jako jsi ty," oznámil.

Tentokrát se k ní rozeběhl on. Naposledy pohlédl do kouřově šedých očí a bodl jí nůž přímo do srdce.

Princezna se proměnila zpět v krásnou dívku, ale on se tím nenechal zaskočit. Pevně semkl rty do rovné linky a bodl ještě dvakrát. Následně zavřel oči a hlavu jí uřezal.

Čtvrt hodiny po půlnoci a bylo po všem.

S krví ve vlasech, na kůži i na oblečení seběhl schody a zmizel ve tmě.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠

Tak trochu Popoluška – slniečko8

Prebehla som po kúsku dlhej chodby k ďalšiemu výklenku. Srdce mi bilo ako o preteky. Už tretí pokus o útek. Myslia si, že ma dokážu uväzniť. Vždy pridajú len ďalšie zabezpečenia, ktoré súvisia s počítačovou technikou. Haló, držíte tu hackerku!

Samozrejme, pri každom úteku ma chytila hrubá sila ich ochranky. Ale ako sa hovorí, do tretice všetko dobré. A okrem toho, posilovala som. Trochu. S tvrdou krehkou drevenou posteľou. Nič iné som nenašla. Ak by som vytrhla kus kovu, tak by si to pravdepodobne všimli. A vlastne je zbytočné nad tým vôbec premýšľať. Na vytrhnutie kovu som príliš slabá. Všetci ma tu prezývajú Popoluška. Vraj som malá, krehká a slabá ako princezná. Môžem im srať na nejaké princezné. Ešte aj na oblečenie mi dávajú len dlhé tenké ružové košieľky.

Raz som prosila jedného dôverčivého dozorcu o nohavice. Nechcel mi ich dať, tak som ho urosila aspoň o kus trochu hrubšej látky a niť. Ako ihlu som použila spinku, čo som našla na parapete pod oknom. Ale keď ma ostatný videli šiť, tak to len podporilo moju hlúpu prezývku. Všetci sú tu totižto zavretí za nejaké strašné krádeže a vraždy, ktoré prekážali Pánovi Veľkomožnému, ako volám majiteľa organizácie, ktorej som sa nabúrala do systémov. Sem-tam ma príde osobne skontrolovať. Vraj som unikát v jeho osobnej väznici.

Rýchlo som prebehla do ďalšieho výklenku. Vážne netuším, načo ich tu toľko majú. To aby väzňom uľahčili útek?

Zrazu som počula kroky. Znelo to ako dva páry topánok. No ták, nie práve teraz. Už som dvesto štyridsaťpäť krokov od mojej cely. To je presne o sedemdesiatštyri viac ako naposledy.

Našťastie zabočili do chodby v opačnom smere, ako som potrebovala ísť ja. Chvíľu som počkala a s rozklepanými nohami sa pohla ďalej. Dvesto štyridsaťšesť, dvesto štyridsaťsedem, dvesto štyridsaťosem, dvesto štyridsaťdeväť, dvesto päťdesiat! Skoro som zvýskla od radosti. Ďalšia päťdesiatka prekonaná. Pripomenulo mi to, keď som sa ako malá prechádzala po počítačovom múzeu a počítala, koľko metrov štvorcových zaberajú všetky počítače dokopy.

Zhlboka som sa nadýchla. Predo mnou bola križovatka chodieb, pričom ja som potrebovala ísť rovno a päť metrov za križovatkou zabočiť do prava. Urobila som pár pomalých krokov a pritom si obzerala chodby po bokoch, či tam niekto nie je. Už som bola skoro pri odbočke vpravo, keď som započula kroky práve z toho smeru. Spanikárila som a nevedela, čo mám robiť. Ku križovatke som sa už vrátiť nestíhala a práve v tejto blbej časti nebol žiadny výklenok. Ani len maličký.

Tak som sa ako taký blbec len ledabolo oprela ramenom o stenu a druhú ruku si dala vbok. A kto iný, než ten sexy vysoký hnedovlasý krá... kretén mohol výjsť spoza toho hnusného rohu?

„Zdravím, Pán Veľkomožný!" vyletelo zo mňa so žiarivým úsmevom. Mala som chuť sa prefackať. Čo som to spravila?!

„Zdravím," len okolo mňa prešiel s nosom strčeným v mobile. Vzápätí sa zarazil, ale to už som bežala ako o život smerom von. Za slobodou.

„Ale no ták! Už zasa?!" počula som, ako kričí. Mobilnú sieť som im tu zablokovala, takže nemohol zavolať ochranku. „Musím uznať, že si šikovná, ale nevadí, dáme si rozcvičku!" ozval sa o chvíľu.

Chce za mnou bežať sám? To by malo byť v pohode, nie? Možno je namakaný, ale určite polku života presedel v kancli, nie je šanca, aby mal takú dobrú kondičku. Napriek tomu som však zrýchlila.

Bola noc a na moje šťastie som nenarazila na žiadnu ďalšiu namakanú ochranku. Ani som nestíhala počítať kroky. Srdce mi bilo ako splašené a v hlave mi od toľkého adrenalínu trešťalo. V mojom zornom poli sa objavila obrovská otvorená brána, v ktorej som už videla vonkajší svet. Stromy, kríky, stromy a... Ďalšie kríky. Čo som čakala? Jasné, že sme uprostred lesa. Napriek tomu sa mi na tvári objavil šťastný úsmev a po tvári mi začali tiecť slzy. Plnou rýchlosťou som vybehla von, rozprestrela ruky a od radosti zvýskla.

V tom momente ma niekto schytil a spolu s dotyčným som padala na zem. Včas nás zachytil a mňa otočil tvárou k sebe. Zavrčala som a začala ho päsťami mlátiť do hrude s tým, že ma má pustiť. On na mňa len hľadel.

„Z teba raz bude moja žena...," vydýchol. Vypúlila som naňho oči.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠

Tak trochu popelka – traum2

Sáhnul na mě! Běží jí hlavou, když bez většího přemýšlení vyběhne z toalet. Při běhu, jestli se tomu dá tak říct, si ještě upravuje šaty, které má povytažené výš než je na slušnou dámu vhodné, a letmým pohledem kontroluje ramínka šatů, která jsou poničená od prudkých pohybů násilníka.
Stále cítící jeho dotyky v dekoltu a zmatená z nastalé situace vyběhne z divadla, kde se koná každoročně zámecký ples. Rychle cupitá po schodech až konce jejích palců tvrdě naráží do mé špičky. Kdyby jen tušila, že z plesu bude utíkat, jistě by, místo po mně, hrábla po nízkých lodičkách, které mi byly a jsou silnou konkurencí v jejím botníku.
Když sbíhá poslední tři schody, zvrtne se jí ve mně noha a ona s křikem dopadne na kamenné schody. Pravý střevíc se jí vyzuje a nehybně zůstane ležet na chladném kameni. Dívka se neohrabaně zvedne a aniž by se ohlížela, vydá se svižným krokem pryč od mého společníka a já na vlastní kůži pocítím, jak se musel tehdy cítit nejslavnější střevíček v historii, střevíček slavné Popelky.
Po krátké chvíli si však kulhající děvče uvědomí, že chůze s jediným podpatkem je horší, než když půjde bosa. Rychle si mě zuje z nohy a bez přemýšlení mě hodí směrem k nejbližšímu koši. Jen abych doplnil, Popelka byla alespoň taktní a jednoho z páru si nechala, ale kdyby mnou má majitelka tehdy nehodila, asi by nikdy nepoznala svého budoucího muže.
Když mnou tehdá mrskla do toho koše, minula, a já s obrovskou shodou náhod, dopadl přímo k nohám pohledného mladíka.
Druhého z mého páru už nikdy nenašla, avšak díky mně neodcházela domů nešťastná, jen ponížená, což asi není úplně stejné. Od té doby jsem přesvědčen, že každý, kdo ztratí na plesu střevíc při běhu ze schodů, najde svou životní lásku, jako ona slavná Popelka.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠👠