Moje téma – aiwiiwia1

Toho, co o sobě vím a co jediné jsem ochotná o sobě ostatním prozradit, je jen velice krátký seznam. Seznam, který jsem už tolikrát přeškrtala, následně přepsala, přečetla, pak roztrhala, poté založila nový seznam, sepsala ho, přeškrtala slova, přepsala jeho význam, a zase zničila. Než jsem se odhodlala svůj seznam nenávratně zveřejnit a být za něj krutě odsouzena a nenáviděna. Ale byla to má volba. A stejně tak si můžeš zvolit i ty. Anebo lhát ve prospěch tvé knihy. Vyber si.

Jako bys byl osobou, kterou se tak urputně snažíš nebýt. Jako by ses stal tím, co jsi nechtěně vytvořil. Anebo je to tak, že to, co jsi vytvořil, jsi doopravdy ty? Jako by ses stal postavou, která...

Sedím sama v potemnělém pokoji, společnost mi dělá pouze světlo z mého notebooku, na němž se snažím sepsat poslední příběh, který má udat mému tvůrčímu životu a snažení se něčeho dosáhnout, nějaký směr. V posledních měsících se mým věrným přítelem stala káva, káva a zase ta lahodná káva. A taky čokoláda, YouTube, a měkké deky vonící levandulí na uklidnění mých myšlenek, které mi v hlavě kolují jako v mixéru všehochutí. Připadám si jako někdo, kdo absolutně netuší, co dál. Mačkám tlačítka, která píšou mé knihy, poté je opět mažu, přepisuju, přesuzuju, opět mažu a vymýšlím, co napsat dál. Musím volit správná slova, která nikoho neurazí, ale zároveň ta, která lidi nadchnou. A musím dávám pozor na to, abych nenapsala něco, co mě odsoudí jen přes ta niterná písmenka. Připadám si jako osoba žijící dva světy, dva životy – žijící uvnitř sebe samotné a žijící život té, jenž se jí snažím vybarvit život na klávesnici. Přitom jsme obě stejné, i když ta druhé dokáže existovat jen díky mně. Díky mé osobnosti, díky tvůrčímu ztvárnění a schopnosti psát. Ten pocit nepochopení a nenávisti čtenářů vůči ní, vůči mně, je ubíjející. Já a ona jsme jedno. Jeden život, jedna osobnost, jedna hlavní postava, jeden jediný hrdina.

Ta druhá osoba na mě dennodenně koukala ze všech těch otřískaných stěn a neustále mě pozorovala, hlídala a ustavičně kontrolovala, v noci se pomaloučku vynořovala z temných stínů rohů místnosti. Ale co mě děsilo ze všeho nejvíc byly ty oči. Oči té osoby hledící na mě každičkou sekundu z té kaluže mých slz. Kdykoliv jsem se na tu průzračnou kaluž zadívala, uviděla jsem je. Viděla jsem ty zákeřné oči, byly plné pobavení a užívaly si mé utrpení. Z těch očí jsem měla strach, ale zároveň jsem cítila jakési pochopení, když na mě hleděly. Jako by mi rozuměly. Jako bych se těma očima dívala na sebe samotnou. Jako by všichni viděli mýma očima moji podstatu sebe samotné. Představa, že jsem se všem otevřela, aby ve mně mohli čít, jako v otevřené knize, zatímco já sama ještě ani netuším, jak sepíšu dál další větu. Když přemýšlím, jakými písmenky ten knižní papír zasypu, přitom mě všichni dokážou soudit, porovnávat, předpokládat můj další krok a odsuzovat mě tak.

Jeden mě obdivuje a miluje, stovka jeho protivníků by mi nejraději vrazila kudlu do zad, stejně tak, jak jsem nechala mě – knižní postavu, vrazit kudlu do zad přátelům.

Je zvláštní, jak po hodině oťukávání protějšku vůbec netušíte, kdo vlastně dotyčný je, kým by chtěl být a co má rád, na koho si jen hraje a kým je doopravdy. Až komická se může zdát představa, že autora všech knih, textů a příběhů, čtenář zná na základě jeho zvoleného poslání sepsaného na papíře. Jako by ten, kdo píše poezii, byl milovníkem a romantikem a ten, kdo preferuje psaní hororových příběhů, ve svém mládí zažil jen zlé věci a byl svědkem jen hrozných událostí. Opravdu by nemohl pisálek básní být svalnatým alfa samcem? Vskutku by ten, kdo do svých písmenek vkládá strach a hrůzu, nemohl zažívat krásné a příjemné okamžiky zaplněné láskou a přátelstvím?

Opravdu si myslíte, že mě znáte? Mě – autora, autorku (vždyť nevíte ani to) – těchto příběhů? Jako byste se mohli na základě nich rozhodnout, zda mě máte rádi či nikoliv. Jestli jsem sympatický člověk nebo antisociál toužící po pozornosti. Po pozornosti, kterou jste mi právě dopřáli.

A takový to je pocit, když hlavní postava v knize, kterou po nocích sepisujete, je založená na vaší pochroumané osobnosti a lidi hlavního hrdinu – vás – nesnášejí.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🖋🖋🖋🖋🖋🖋🖋🖋🖋🖋🖋🖋🖋

Mikaelsonovi – Rama7

,,Nejsem hoden lásky, kterou jsi mi dal, bratře. Ale jsem ti velmi vděčný." řekl hnědovlasý muž s pohledem na svém černovlasém mladším bratrovi. ,,Byla to úžasná jízda, Niklausi. A bylo mi nejvyšší ctí." řekl mladší bratr. Přiložili si kolíky špičkou na místo, kde je srdce, kývli na znamení souhlasu a kolíky se zabodly do jejich srdcí. Oba bratři se na sebe ještě naposledy usmáli a poté se už jejich těla rozpadla na miliony malých kousíčků...
,,Moji bratři oba říkali..." řekla.
,,Život je o rozhodnutích. Některé nás pronásledují do konce našich životů, na některé jsme hrdí a za nějaké se nenávidíme..." pokračovala.
,,Měla jsem je oba velmi ráda a byli mi těmi nejlepšími bratry jaké jsem si mohla přát. Občas mě sice oba štvali a měla jsem je chuť zabít ale vždy se nakonec ukázali jako dva bratří, kteří chrání svou mladší sestru. Proto všechny teď prosím...vzpomínejte na ně v dobrém. Dopustili se sice mnoha zločinů ale nebyli zlí. Dělali to pouze pro bezpečí jejich rodiny. A teď prosím věnujme minutu ticha na počest mých bratrů...Niklause a Elijaha Mikaelsonových. " dořekla svůj proslov blondýnka a opustila malé podium.
,,Musím říct, že jsem na ní pyšný." řekl hnědovlásek svému bratrovi poté co si oba dva poslechli proslov jejich mladší sestry.
,,Musím s tebou pouze souhlasit Niklausi." řekl černovlásek.
,,Nikdy jsem si to neuvědomoval ale vyrostla z ní krásná, sebevědomá a silná žena." řekl se slzami v očích starší z bratrů.
,,Opět s tebou musím jenom souhlasit. Udělali jsme velký kus práce. To my jsme jí přeci naučili spoustě věcem." zasmál se mladší bratr.
,, Je vidět, že je Mikaelsonová." zasmál se Klaus.
,,Má to prostě v genech, Niklausi." usmál se Elijah.
,,Za několik desítek let tu bude opět s námi, bratře." usmál se a řekl Klaus.
.. I když není po smrti tak jsme s ní na každém kroku. Vždy a navždy." usmál se se slzami v očích černovlasý muž.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🖋🖋🖋🖋🖋🖋🖋🖋🖋🖋🖋🖋🖋

Strážce – bloncka8

Otevřu oči, do kterých mi zabodají ostré sluneční paprsky, vyhrabu se z rozpadlých sutin a rychle pohlédnu na mladíka ležícího opodál. Je sice v bezvědomí, ale je mimo ohrožení života a už by se mu nemělo nic stát. Stihla jsem ho odstrčit včas, jinak by ho bílá dodávka rozmáčkla o betonový plot.

Teď musím zmizet, než si mě někdo všimne. Už je to vše v lidských rukách, já své poslání splnila. Rozeběhnu se za roh, rozhlédnu se kolem sebe a soustředím se na vyvolání svatozáře, která mě pro lidské oko zahalí do roušky neviditelnosti.

Roztáhnu svá zářivě bílá křídla, odrazím se od země a zamířím do naší základny. Prostoupím zlatou bránou a vejdu do místností plné hemžících se strážců v bílých hebkých hábitech.

„Esme, dobrá práce. Dneska se ti to povedlo, bez tvé pomoci by byl ten kluk mrtvý. Gabriel říkal, že teď bude Jonáš týden v bezpečí a nemáš si o něj dělat starosti. Než ho půjdeš zase aktivně chránit, máš na starost nováčky," obejme mě s úsměvem Donel a zavede mě k výcvikové místnosti.

Dostanu na starost droboučkou dívku s černými vlasy, která se mi představí jako Halliza. Trénuju ji celý týden ve všech disciplínách, co bude potřebovat ve svém poslání chránit jednoho lidského tvora, který ji bude určený. Během té doby mi ale překvapivě vůbec nepřiroste k srdci, protože z ní cítím chlad a z očí jí září nenávist proti všem lidským tvorům.

Halliza totiž nechce marnit svůj život tím, že bude chránit někoho jiného, ale chce mít naprostou svobodu. Nechápe, jak je krásné někomu zachraňovat život. Jak je krásné držet ochrannou ruku nad někým, koho z celého srdce milujete, i když byste neměli. Když ale s tak úžasným člověkem, jako je Jonáš, trávíte celý jeho život, nejde to jinak.

Konečně nastalo úterý a já se vracím zpět na svět, abych plnila mou strážnou povinnost. Hallizu musím vzít s sebou, aby se podívala na to, jak ochrana vypadá v reálném životě a sama zkusila vyhodnotit nebezpečí. Sletíme společně před vchod nemocnice a čekáme až z ní Jonáš konečně výjde.

„Nikdy nevíš, kdy a odkud nebezpečí příjde. Musíš být za všech okolností plně soustředěná a využívat všech svých schopností. Zkus najít vhodné místo k pozorování a sleduj, jak se za určitých situací chovám. Zítra už tě nechám, ať si to vyzkoušíš," špitnu směrem k  andělovi stojícímu vedle mě a nechám ho odletět.

Jonáš mezitím dojde až k přeplněnému autobusu a já ho celou dobu pronásleduju. Vejde dovnitř, ale nějaký chlap do něj omylem strčí, Jonáš zakopne a skutálí se ze tří schůdků. Než ale dopadne ven, postavím se před něj a zastavím jeho pád rukama.

On se okamžitě postaví na pevnou zem před autobusem, narovná si batoh na zádech a zkoumavě na mě pohlédne.

„Já tě znám! Kdo jsi?" zeptá se zamyšleně.

„Jmenuju se Esme a není vůbec zač. Mimochodem, právě ti ujel autobus."

Jonáš se otočí za sebe na zavřené dveře autobusu, který se právě rozjel ze zastávky, a mávne rukou.

„To nevadí, ten mě nezajímá tolik jako ty. Už jsi mě zachránila po několikáté, pokud se nepletu. Musíš být můj anděl strážný," zasměje se svému vtipu a já na místě ztuhnu.

„To byla jen legrace. Nemáš snad smysl pro humor? Nemusíš se hned tvářit jako kakabus," směje se dál a mě při tom pohledu zjihne srdce.

Nadechne se, aby něco řekl, ale v ten okamžik ho někdo prudce srazí pod rychle projíždějící auto. Zalapám po dechu a mým tělem projede vlna tak ostré bolesti, až mě srazí na kolena. Normálně nic necítíme, bolest přichází jen v okamžiku, kdy náš svěřenec zemře a odchází skrz nás na druhý břeh.

Vší silou se snažím zvednout hlavu, abych viděla, co se stalo, a nad sebou spatřím Hallizu se spokojeným ďábelským úsměvem.

„Moc se tak na mě nedívej. Dala jsem ti svobodu, měla bys děkovat. Navíc tě v podstatě odhalil a to je přísně zakázané. Myslím, že bych tě za to měla nahlásit. V tom případě bude můj skutek opodstatněný a nikdo mi nic neprovede. Nikdo nezjistí, jak moc ten ubohý lidský plevel nenáším. Navíc, říkala jsi, že musíme být vždy ve střehu a ty ses nechala rozhodit, takže je to celé jen a pouze tvoje vina," zasměje se krutě a prudce vyrazí k nebesům.

Složím nešťastně obličej do dlaní a nechám svoje křídla, která postupně mění svou barvu ze zářivě bílé na temně černou, aby mě objala ze všech stran.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🖋🖋🖋🖋🖋🖋🖋🖋🖋🖋🖋🖋🖋