Havranův zpěv – Rama7

,,Prosím, postarejte se o moje děti." řekla zrzavá žena.
,,Uděláme co bude v našich silách naše paní." řekla jedna z žen, která stála před zrzavou ženou.
,,A přežijte to i vy dvě. Jste to nejcennější v mém životě, hned po mých dětech." řekla se slzami v očích rusovláska.
,,Nebojte se." řekla druhá z žen co tam stála.
Žena ještě rychle sňala prsten se smaragdem ze svého prstu, z kapsy vyndala dva dopisy a řekla:
„Ten prsten a jeden dopis předejte mé dceři. Ten druhý dopis předejte mému synovi."
Ženy přikývly na znamení souhlasu a řekly:
,,Jak si přejete naše paní."
Rusovláska poté se slzami v očích objala své dvě nejvěrnější přítelkyně a řekla: ,,Opatrujte se. Budu se snažit o to abych byla v pořádku také. Budu vám posílat dopisy. Vždy v nich bude něco co budu chtít aby jste řekli mým dětem. Chci aby mě jednou našly. Až přijde ten správný čas tak mě naleznou."
Poté nasedla na svého koně a odjela pryč od jejího života. Jakmile vyjela z bran zámku, ozval se havranův zpěv. Ženy stály ještě nějakou chvíli na nádvoří než se rozhodly odejít zpět do svých pokojů.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦

Havranův zpěv – aiwiiwia1

Modrá obloha se shlížela ve vodě plné malých mrštných rybek. Ačkoliv voda byla tuze ledově chladná, zdejší lid to neodradilo v ní smočit svá těla. Říčka pro ně byla zdrojem pitné vody. Poskytovala jim obživu, zavlažování jejich polí a plodin. Zároveň jim voda v říčce dopřávala jistou energii, když se do ní ponořili a odpočívali. Díky ní zkrátka dokázali plnohodnotně žít tak, aby měli spokojený život přiměřený blahobytu. Bylo to místo éterické, kde se shromažďovala celá ves. Místo se stalo místem, kde se neznámí lidé stávali nerozlučnými přáteli. Vodní tok pro místní lid byl něco jako spása; mnoho malinkých potůčků a řek se při mohutných deštích rozvodnilo, zatopilo vísky a navždy tak z historie smazali domy, rodiny, životy i celá města. Ovšem tato říčka – říčka všemi nazývaná Spe; tedy latinsky naděje, byla pro lidi věrným přítelem, který tu vždy pro ně byl, aby jim přinášel radosti. Nikdy nevyschl, nikdy se v něm neutvořily vodní mlýny, které by s sebou zuřivě vzaly vše, co s sebou vzít jen dokázaly.

Opodál se nedaleko rozrůstal staletý dub, na kterém po staletích sedával zástupce havraní rodové generace. Sedával na nejtlustší větvi mířící přímo nad vodní říčku a pozoroval dění okolo něj. Vykulenýma očima pozoroval vše, co se u vody odehrálo. Jeho černé peří se ve skrytu zelených listů dokonale dokázalo skrýt. Když strom obrostlo listí natolik, až jeho jindy obnažené větve zakrývala načechraná koruna listů, přítomnost havrana potvrzovalo jeho neustálé krákání ve větvích starého stromu.

„Je ta legenda pravdivá?" zeptala se mladá Amare své matky, zatímco jí pomáhala ve vodním proudu prát šatstvo. Jejich rodná ves nebyla nikterak pověrčivá, ale pakliže něčemu věřila, byla to legenda o zpěvu havrana přinášející s sebou mrtvolné ticho značící konec všeho.

„Inu, víš moc dobře, že té legendě všichni věří. I když se vždy najde někdo, kdo ji přikrášlí, nebo o ní pochybuje. Přece jen je to už tolik, tolik let; tolik staletí a generací. Kdyby legenda měla být vskutku pravdivá, jistě by se její proroctví dávno naplnilo," Amicitia, matka Amare, svůj pohled upřela do koruny nedaleko stojícího starého dubu, odkud se v pravidelných intervalech ozývalo krákání starého opelichaného havrana, „navíc si jsem docela jistá, že naši Spe většina místních nebere jako samozřejmost. A víš, jak se to v té legendě říká ‚Teprve, až nastane den, kdy voda bude jen vodou, a ne obživou a láskou, lidé poznají jejich největší utrpení.' a naši přátele jsou vděční, že nám Spe přináší vše, co potřebujeme."

„Ale v poslední době sem chodíme jen my dvě. Ostatní využívají pouze dešťovou vodu v sudech, do kterých ji zachytili," Amare měla na jazyku tolika otázek, v srdci obavy a strach, v hlavě jí ležel osud jejich rodné domoviny, o které den, co den pochybovala. Pochybovala o jejich loajalitě k vodnímu živlu. V jejích nejtemnějších představách pramenících hluboko v pověrčivé duši, tušila, že se blíží den, kdy voda bude jen vodou, a ne obživou a láskou, že nastane den, kdy lidé poznají jejich největší utrpení. Nechtěla tomu přihlížet, bála se dne, kdy se probudí a společně s matkou zavítají k řece, která jim již nikdy neposkytne sílu a krásu vodstva.

„To ano, ale věřím, že si váží i naší říčky. Jen je pro ně pohodlnější mít vodu hned vedle vstupních dveří. Neradi chodí takovou dálku se džbánem až sem k Spe. Ale znáš to pořekadlo – tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. V tomhle případě je to, myslím, obráceně. Že tak dlouho jim bude dopřávána dešťová voda, až jim dojde, že pravé kouzlo doslova pramení v naší řece," matčina slova Amare zahřála u srdce.

„Myslím, že krákání havrana je mnohem lepší než jeho zpěv. Krákání je sice po těch letech otravné, ale jeho zpěv – zpěv havrana, který zpívat nikdy neměl – značící rozhodnutí vyšší síly o odebrání vodního živlu lidstvu, je doslova zničující a existenčně vylučující. Nikdy ho nechci slyšet zpívat. Nikdy! To na něj raději budu krákat taky," celkem hystericky se Amare rozhihňala, „vždycky jsem si jeho zpěv představovala jako vybuchující sopku, ze které se vyvalí láva, která v sobě pohřbí vše, co jí přijde do cesty. Stejně tak by to bylo i s námi. Slyšet jednou jedinkrát havranův zpěv, přijít o vodu, nalézt zde vyschlou říčku a již nikdy nespatřit déšť – to by nás jistě všechny do jednoho zahubilo a zaživa navždy pohřbilo v našich domovech," pronesla Amare při odchodu ze Spe, směrem k jejich domu, kde ulehly v poklidný spánek plný nejrozličnějších živých snů.

...

Druhým dnem je místo kokrhání kohouta probudil zpěv havraního zpěváka, jenž jim jako soptící láva sežehla vodní přítoky a odsoudila je tak k zatracení a velice pomalému a bolavému umírání. Jeho výsměšně přidušený hlas s sebou přinesl smrtící úder. Voda vyschla stejně tak nečekaně, jako vyschla i hrdla těch, jenž dary přírody měli za samozřejmost.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦

Havranův zpěv – bloncka8

„Máme hotovo," zakřičí kameraman a červené světýlko přede mnou zhasne. Zhroutím se do koženého křesla a z hlavy si sundám černou masku havrana.

„Myslím, že už je na čase masku odložit a konečně ukázat světu, kdo doopravdy jsem," prohlásím směrem ke Kamilovi a ten se na mě s údivem otočí.

„Neblázni, dokážeš si představit, jaký by se kolem tebe strhl šrumec? Víš, kolik lidí tě sleduje a chce vědět, kdo jsi? Vždyť by tě sledovali i cestou na záchod! Užívej si slávu, ale v anonymitě. Spousta zpěváků to tak dělá. Proč bys to měl měnit?"

,,Proč bych se pořád měl vydávat za někoho jiného? Proč bych se měl schovávat za ptačí masku a ne říct světu, kdo doopravdy jsem? Třeba bych aspoň přestal být v realitě terčem šikany a posměchu," složím obličej do dlaní a zamyšleně vzdychnu.

Když přijdu domů, otevřu počítač a najedu na svůj YouTube kanál s názvem Havranův zpěv, kam už přes tři roky, v přestrojení, nahrávám své písničky. Nejdříve neměl moc úspěch, ale v posledním roce mé písničky dosahují přes milion zhlédnutí a stovky pochvalných komentářů.

V pondělí v 8 večer tu máme nový videoklip, těšíte se?

Vložím příspěvek na kanál a čekám na odpovědi v anketě. Nechci se už schovávat za tu těžkou černou masku z peří. Chci, aby mě lidé poznávali na ulici, chci, aby mě chtěli objímat, fotit se se mnou a obdivovat mě, ať půjdu kamkoliv. Proč má být můj život tak strašný, když mám talent a slibně rozjetou kariéru, která by mé okolí mohla proměnit tak, že mi bude skvěle?

V ten okamžik se rozhodnu, že druhého dne prostě vyrazím do ulic mezi lidi. Ještě ne jako já sám, ale zatím stále převlečený v masce havrana, tak jak mě všichni znají. Když se mi to bude líbit, odhalím svou skutečnou podobu, abych si to mohl užívat každý den.

Ráno ze sebe shodím peřinu, s úsměvem na rtech se protáhnu a radostně vyskočím z postele. Připravím se na odchod z domova, obléknu se do už tolik známého obleku a vyrazím do ulic s kytarou v ruce.

Dojdu až na náměstí a nachystám si věci na mé první živé vystoupení přímo mezi lidmi. Okamžitě se kolem mě nahrne spousta diváků, stále jich přibývá a davem se nese šuškání o tom, že to jsem vážně já, ten slavný havran z internetu, co tak nádherně zpívá.

S maskou přes obličej se sice vystupuje vážně těžko, ale naštěstí mi ve zpěvu díky pootevřenému zobáku příliš nebrání. Hned, jakmile vyčerpám svou zásobu písní, se ke mně nahrnou lidé všeho věku s prosbami o podpis a fotku. Cítím se jako v ráji a je to nejúžasnější den mého života.

Tímto je rozhodnuto. Doma ihned nadšeně zasednu k počítači a natočím video s odhalením mé tváře. Po jeho sestříhání se nervózně zamyslím nad tím, zda to chci vážně udělat a jestli jsem připravený na tak velkou změnu. Nakonec s bušícím srdcem zmáčknu tlačítko ke zveřejnění. Prudce vydechnu a raději na chvíli od počítače odejdu, abych se nesesypal, než se dočkám prvního komentáře.

Zajdu si udělat kafe a během toho, co sypký prášek zalévám vroucí vodou, se už z vedlejší místnosti ozývá cinkání upozornění. Bez dechu dojdu do svého pokoje a začtu se do komentářů.

Sledoval jsem tě jen proto, žes byl jiný, škoda. Teď už nejsi tak zajímavý.

Nechápu, proč jsi to udělal. Havran mě bavil, ty ne. Ruším odběr.

Hrůzou se mi nahrnou slzy do očí. Co jsem to udělal? Proč nemůžou mít lidi rádi i mě? Pokračuji ve čtení komentářů a mé pocity jsou čím dál horší. Mezi spoustou negativních komentářů je jen malá hrstka těch, kteří jsou rádi, že už ví kdo jsem.

Zajdu do kuchyně pro flašku vodky a piju do té doby, než úplně neodpadnu. Ráno se probudím se silným bolehlavem a napuchlyma očima od pláče.

Doma není nic k jídlu, a tak se donutím popadnout tašku a zajít do obchodu, který je jen přes ulici, alespoň pro chleba.

Jen co, ale vejdu do vchodových dveří, sesype se na mě spousta lidí s telefony a pořvávají na mě nadávky a výsměšky. S děsem v očích a bušícím srdcem se otočím a prudce za sebou zabouchnu dveře, abych zůstal v bezpečí svého domova.

Rychle se rozeběhnu zpátky k počítači, abych své video odstranil, ale YouTube už je plný reakcí na moje odhalení. Je pozdě. Právě jsem si svou chamtivosti a touhou po slávě zničil i poslední naději na krásný život a splněné sny.

Zhroutím se do postele a stočený do klubíčka se oddám mohutným vzlykům.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦

Havranův zpět – littlemoredepper3

Nebe ztmavlo a temnotu protkaly stovky jasně zářivých hvězd. Srpek měsíce vykukoval zpoza mraků a chabě osvětloval tmavou louku v obklopení stromů.

Uprostřed ní, tak aby měla přehled o všem dění okolo, seděla sotva viditelná postava. Žádný člověk ji nemohl svým slabým zrakem spatřit a byla tak dokonale nehybná, že nehrozilo ani, že ji zaslechne.

Byl to mladý muž s vlasy tmavými jako havraní peří. Ve tváři měl bolestný výraz a hleděl si do klína, kde třesoucíma se rukama svíral drobné tělíčko ptáka černého jako uhel.

Vztek z něj již vyprchal, ale nahradila ho tupá prázdnota. Jako by v jeho nitru bylo stejné ticho jako kolem něj.

Nejdříve přišel o svou sestru, poté o jediného tvora, který mu kdy rozuměl. Vše jen kvůli Radě čarodějů, která systematicky odstraňovala nevyhovující kouzelníky. Nechtěl ani počítat, kolik mladých bojovníků už musel zabít jen pro své přežití.

Stála před ním složitá volba. Otázka, kterou si pokládal často, ale nikdy ji nechtěl doopravdy zodpovědět. Teď však bylo vše jinak. Už doopravdy ztratil vše, co jeho životu udávalo smysl, kromě touhy po pomstě.

Věděl, co musí dělat. Bylo to složité kouzlo, ale on ho pečlivě nastudoval.

Začínal odříkávat první slova dlouhého zaříkadla a v duchu přemýšlel nad následky.

Být či nebýt člověkem? Stála mu pomsta skutečně za to riziko, že zůstane navždy uvězněn v těle napůl havrana, napůl člověka? Stála mu za riziko ztráty všeho, co ho dělalo sebou samým.

Odpověď nebyla uspokojivá, nebyla ani chytrá, za to byla upřímná. Ano, stálo. Klidně by zemřel jen, aby viděl trpět všechny ty podlé čaroděje, co se nechávali ukájet vlastní nedotknutelností.

Byl odhodlán klidně i zničit svět, kterému kdysi slíbil ochranu. Tak daleko by zašel.

Rychlým škubnutím odtrhl křídlo svému mrtvému příteli, aby mohl jeho krví nakreslit znaky na svou kůži. Zvedal se mu při tom žaludek.

Ještě měl čas si vše rozmyslet, ale neudělal to.

Nechal magii proudit tělem a dál odříkával slova v jejich jazyce, i když cítil ostrou bolest.

Strhl si triko a ze zad mu vyrazila dvě černočerná opeřená křídla. Vlasy se proměnily v peří a rychle si svlékl i kalhoty. Místo dlaní a chodidel mu vyrazily pařáty.

Několikrát máchl křídly a rozletěl se.

„Pomsta bude moje," zašeptal si pro sebe a pohlédl dolů na louku.

Rty se mu vytvarovaly do hořkého úšklebku a z hrdla vyšla sto let stará píseň, kterou mu kdysi zpívávála sestra.

Ještě dlouho poté se nerušeně nesla temnotou jako havranův zpěv.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦🐦