Divočina – bloncka8

Vstoupíme do místnosti plné lidí a tělem nám projíždějí vibrace od hlasité hudby, která je na můj vkus příliš přebasovaná. Uprostřed pokoje se opilé holky snaží o svůdné tancování, i když vypadají spíš komicky, a u toho je pozorují s pivem v ruce kluci, kteří stojí u zdi a čekají frontu na to, aby se mohli předhánět v tom, kdo vydrží dýl dělat stojku na sudu a přitom do sebe lít alkohol.

„Páni, to je ale divočina," zavýskne radostí moje nejlepší kámoška a popadne mě za ruku, aby mě protáhla davem do vedlejší místnosti. Následuju její třpytivé šaty a přitom se snažím do nikoho nevrazit. Na gauči sedí partička lidí, kteří hrajou flašku a na druhé straně pokoje se odehrává souboj v beerpongu.

„Dámy," ukloní se před námi nějaký tmavovlasý kluk a vrazí nám do rukou skleničku s colou a zase zmizí. S pochybami si pití ucucnu a zjistím, že je cola vážně smíchaná s rumem. Ale co už, když jsem tu, tak snad jedna sklenička neuškodí.

Z dálky se ozve tleskání a povzbuzování, načež se na sebe se Simčou udiveně podíváme a vydáme se podívat, co se děje. Dojdeme do kuchyně, kde nějaká zrzka tancuje na lince a všichni jí pozorují a fandí jí.

Když si nás ta dívka všimne, ukáže na Símu a naznačí, aby přišla k ní. Simča se zaculí a začne se k ní s úsměvem od ucha k uchu prodírat a vyleze na pult. Nevím, jestli se holky znají, ale hned se začnou vášnivě líbat a pak společně pokračují v tanci. Přitom bych řekla, že Simona ještě rozhodně opilá být nemůže.

Je to tady šílený, přímo divočina, jak řekla má kámoška, když jsme sem přišli. Vážně to není nic pro mě. Rozhodnu se najít koupelnu a pak pomalu vyrazit zpátky na svou kolej. Začnu prohledávat celý dům, ale nějakým záhadným způsobem se mi místo do koupelny, podaří dojít na obrovský balkón. Zase zapracoval můj skvělý orientační smysl, povzdechnu si. Ale výhled je tu nádherný, pode mnou se rozkládá celé krásně osvětlené město. A já se do toho pohledu naprosto zamiluju.

Nakonec ale uznám, že je vážně na čase odejít a otočím se směrem ke dveřím, odkud mě ale bedlivě pozoruje nějaký vysoký blonďák.

„Co tu děláš? Nevíš, že se sem nesmí chodit?" zeptá se ostře, ale jeho pohled je laskavý.

„Promiň, jsem tu poprvé, nevěděla jsem to a zabloudila jsem sem," vykoktám ze sebe a chci rychle odejít, ale ten kluk mi zarazí cestu. Chytí mě za tvář a zkoumavě nakloní hlavu.

„Teď už nechoď, když jsi tady. Budu rád za malou společnost. Párty mám rád, proto je pořádám co nejvíc to jde, ale vždycky si po chvilkách potřebuju odpočinout od toho hluku a dát si aspoň v klidu čouda. Dáš si taky?" sáhne si do kapsy a vyndá krabičku cigaret, kterou ke mně vzápětí natáhne, abych si nabídla.

„Nekouříš?" pozvedne obočí, když ho odmítnu zakroucením hlavy.

„Ne," špitnu tiše a opřu se o zábradlí na konci balkónu, abych se mohla dívat raději na město, než na toho podivného kluka.

„Jsem Tomáš," prohodí ledabyle, „ty jsi Valerie, co? Všiml jsem si tě už na přednáškách."

„Ty jsi ten kluk, co vždycky spí v první lavici na stole s kapucou na hlavě," vyhrknu, když si rozvzpomenu odkud ho znám.

„K tvým službám," zaculí se na mě, „ty jsi zase ta šprtka, co ví vždycky všechno, co? Ale musím říct, že na to, jak si chytrá, tak jsi i hezká, což nebývá obvyklé."

„No jo, myslím, že je na čase jít domů, chtěla jsem jít už dávno," vypadne ze mě a opustím balkón, i když na mě Tomáš volá, ať se ještě zdržím. Prolezu celým tím mumrajem, co se odehrává v domě a vyjdu na čerstvý vzduch. Úlevně si vydechnu a vydám se do prázdných městských ulic, kde postupně utichnou tóny dunící hudby.

Najednou ucítím, jak mě někdo strhne za ruku do temného zákoutí a přirazí na studenou zeď.

„Ale, ale, copak nám tu dělá taková kočička sama pozdě večer," zašeptá mi kdosi cizí slizkým hlasem do ucha a snaží si rukou prodrat cestu do mých kalhotek. Snažím se vzpouzet a odstrčit ho, ale vůbec se mi to nedaří. Volám o pomoc, ale v okolí neslyším nikoho, kdo by mě mohl zachránit. Když už boj začnu vzdávat, ozve se hlasitá rána a útočník se sesype na zem.

„Šprtka a neví, že by neměla v noci chodit sama," zakroutí hlavou Tomáš a zahodí kovovou trubku na zem.

„Říkal jsem, ať neodcházíš, měl jsem strach. Dneska spíš u mě, nikam už tě samotnou nepustím a máme volný jeden pokoj. Poděkovat mi můžeš zítra na rande," řekne sebejistě a přehodí mi kabát přes promrzlé ruce.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🌱🌱🌱🌱🌱🌱🌱🌱🌱🌱🌱🌱🌱

Divočina – aiwiiwia1

Azurově modré oči jsem zvýraznila černou linkou a jejich krásu podtrhla řasenkou. Výrazné kruhy pod očima jsem zakryla korektorem a plné rty jsem obtáhla rudou rtěnkou. Nebyla jsem si jistá, jestli mi to sluší nebo ne; normálně jsem se tak výrazně nemalovala – nemalovala jsem se vůbec. Černé husté vlasy jsem sepnula do vysokého drdolu, zvýrazňující můj úzký krk. Místo usedlého oblečení à la stará mladá jsem si na své tělo, které jsem vždy tak pečlivě schovávala pod velkými mikinami, oblékla černou džínovou mini sukni a bílé vyzývavé tílko zdůrazňující má ňadra. Tenisky vyměnily lodičky na jehlách. Byla jsem připravena zazářit a všem dokázat, že nejsem nudný šprt. Že jsem něco víc než nechtěný nezábavný suchar.

Štěstí, že moji rodiče chodí spát kolem desáté hodiny – mohla jsem se tedy nepozorovaně proplížit ven, kde na mě v autě již čekaly mé kamarádky Julie a Lucie.

„No to je dost, holka, že jdeš! To tě fotr nechtěl pustit?" zasmála se Julie a šlehla po kamarádce za volantem posměšným pohledem.
„Jen jsem se šlechtila," svůj outfit jsem jim předvedla ladnou piruetou ve vzduchu. Mé kamarádky obdivně zatleskaly. „tak už pojďme na tu party!"

U Tomáše, který pořádal tuhle party na rozloučení se s dalším školním rokem, který jsme opět víceméně přežili bez úhony, bylo tolik lidí, až dům praskal ve švech. Ihned po příchodu jsem se po domě rozhlédla, abych ho našla. Abych našla moji platonickou lásku, kterou miluji již od školky. Chtěla jsem najít kluka, který si mě nikdy předtím nevšimnul. Kluka, který podle všeho ani nevěděl, jak se jmenuji, i když jsem za ním každou hodinu angličtiny seděla a házela mu zpoza jeho zad zamilované pohledy. Angličtina se rázem stala mým nejoblíbenějším předmětem, i když tomu výsledky a známky vůbec nenasvědčovaly.

Milovala jsem mít možnost mu být nablízku, a přitom se nijak neztrapnit při pokusu s ním zavést konverzaci. Líbilo se mi, že se stal mým malým osobním tajemstvím, které nikdo kromě mě neznal. Jak se tak ale blížil konec třetího ročníku a s ním se nenávratně blížil i začátek posledního, maturitního ročníku, chtěla jsem, aby se stal něčím víc, než pouhým tajemstvím. Chtěla jsem, abych nebyla ta nevýrazná holka bez jména. Mým největším přáním, po kterém jsem prahla, když jsem z dortu sfoukávala svíčky ve tvaru osmnáctky, byl on. On a já. Jak jsme spolu.

Honza, kterého jsme tak urputně hledala po celém domě, ten Honza, kvůli kterému jsem ze sebe udělala na první pohled lacinou holku, aby si mě konečně po těch letech všimnul, tu ale nebyl. Naštvaně jsem se zklamaná posadila do křesla v obývacím pokoji. Vedle mě se líbal nějaký pár, to mlaskání bylo k nevydržení, chtěla jsem odejít. Sotva, co jsem neohrabaně vstala na ty ohromné podpatky, čísi ruka mi k obličeji podala plastový kelímek a pivem. Zamračila jsem se při představě, že mě chce někdo opít a jeho ruku jsem odmítavě odstrčila. V místě, kde doteď byl kelímek, se objevila tvář mé lásky. Honza byl vysoký, na svůj věk mužský, zkrátka k sežrání!

„Dáš si pivko?" optal se mě, zatímco si své tmavé vlasy svůdně prohrábnul dozadu, ofina mu okamžitě spadla zpět do čela.

„J-jasně!" vykoktalo mé láskychtivé já. Honza si sedl, hned vedle mě a líbací pár. Automaticky se jeho tělo přitisklo na mě, když do něj pár ve vášnivém polibku strčil.

„Co kdybychom šli někam jinam? Někam, kde bude víc místa a klidu?" mrknul na mě a nabídl mi pomocnou ruku.

Došli jsme do jednoho poloprázdného pokoje. Honza všechny přítomné sjel pohledem a rázem se všichni do jednoho sebrali a odešli, aby nám dopřáli soukromí.

„Jsi tu nová? Nikdy jsem tě ve škole neviděl." Nebyla jsem zvyklá na alkohol, a tak už teď, po pouhém jednom pivu, se mi začaly dělat mžitky před očima. Sedla jsem si na postel, abych své tělo přemluvila, že teď není vhodná chvíle na to, aby se zhroutilo ze špetky alkoholu. Vždyť se mnou mluví Honza! Má platonická láska mě konečně oslovila a teď jsme tu konečně jen my dva.

„Jo, zrovna jsme se přistěhovali z Brna," zalhala jsem, abych nemusela vysvětlovat trapné roky jeho nevšímání, „jsem Andrea," o svém jméně jsem nelhala, toužila jsem, aby mě oslovoval tak, jak se skutečně jmenuji.

„Těší mě. Já jsem Honza." Jeho ruka mě obejmula a hladila. Bylo to příjemné; cítit jeho dotyk na mém nahém rameni.

„Taky mě těší," oplatila jsem mu jeho úsměv, „ale nějak se mi točí hlava..." Bylo mi jako na kolotoči.

„Jo, točí. Dal jsem ti do piva novou drogu – Divočinu."

Silou mě povalil na postel a jeho slizké ruce mi klouzali po celém těle, než ze mě serval veškeré oblečení. Hlava se mi točila, tělo ztěžklo a znehybnilo. Nemohla jsem se bránit ani křičet. Nemohla jsme nic.

„Teď teprve zažiješ tu pravou divočinu, Andreo," zněla poslední slova mé lásky, než mi navždy ukradnul to nejcennější – nevinnost. 

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🌱🌱🌱🌱🌱🌱🌱🌱🌱🌱🌱🌱🌱

Divočina – Rama7

,,Seb i Josie jsou celkem divocí a je to s nimi zkrátka divočina." řekla blondýnka.
,,A jinak jsou to zlatíčka?" zeptala se zrzavá žena.
,,Vesměs ano. Když si zrovna nedělají z domu válečné pole tak jsou celkem klidní a jsou to moje dvě malá zlatíčka." řekla a zasmála se blondýnka.
,,Moc dobře to znám. Bill, Charlie, Percy i dvojčata jsou naprosto zlaté děti, když zrovna nedělají v domě třetí světovou válku nebo se nehádají o hračky." opáčila zrzavá žena.
V tom se však ze zahrady, kde se nacházely již zmíněné děti ozvalo:
,,To je moje lopatička!" Ženy urychleně běžely zjistit co se děje a jestli se jejich děti nezabíjí, když přišly tak jim došlo, že k druhé možnosti se celkem schyluje. Malý hnědovlasý chlapec jehož jméno bylo Sebastian se totiž přetahoval o zelenou lopatičku se zrzavým chlapcem, jehož pojmenovali George. Mezitím se z různých stran od ostatních dětí ozývalo:
,,Přestaňte, vy dva."
,,Do toho, Georgi. Je to tvoje lopatička."
,,Pojď Sebe. Je to tvoje lopatka."
,,Nechte toho, chovejte se jako velcí kluci."
Ženy to však nevyvedlo z míry a tak se ozvalo hlasité.
,,Georgi!"
,,Sebastiane!"
V tu chvíli vše naprosto ztichlo a chlapci se také přestali přetahovat o zelenou lopatku, která teď ležela na zemi.
,,Proč se tu přetahujete o lopatku jako malé děti, když jste přeci velcí kluci." Řekla zrzavá žena.
,,Občas holt musí moudřejší ustoupit, vy rváči naši." řekla poté blondýnka a koukla se na druhou ženu.
,,Tu lopatku nebude mít nikdo pokud se o ni budete přetahovat." řekly obě ženy naráz.
Chlapci, kteří teď stáli se sklopenými hlavami naráz řekli:
,,Omlouváme se. Už se to nikdy nestane." Zrzavý chlapec si však uvědomil ten fakt, že to řekli naráz a tak poté rychle řekl:
,,Citrón. Cha...nemůžeš mluvit!" Hnědovlásek si to však nenechal líbit a tak se další rvačka mezi těmi dětmi rozpoutala nanovo a ze všech stran se opět začalo ozývat od ostatních dětí to samé co před chvilkou.
Ženy se nad tímhle musely jenom zasmát a říct:
,,Když si pořídíš děti, tak se z tvého domu zkrátka stane divočina."

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🌱🌱🌱🌱🌱🌱🌱🌱🌱🌱🌱🌱🌱