Umělec – aiwiiwia1
Vždycky se mi líbily ženy. Vždy se mi ženy líbily až moc. Miloval jsem každou, kterou jsem milovat nemohl. Ty, co mě odmítaly, mě lákaly ze všech nejvíc. Toužil jsem po tom být tím, kdo bude jejich partnerem. Zbožňoval jsem zkoumání jejich anatomie – jejich ladnou chůzi, jemné pohyby, minimalistické držení jejich ženského těla. Rád jsem posedával celé dny na lavičce v parku a pozoroval. Nesledoval, ale pozoroval. Jak se krásně smějí, když mají s kým. Líbilo se mi je vidět šťastné a rozjařené. Ten pohled, jak jim vítr čechrá vlasy. Kdykoliv, když některá prošla těsně vedle mě, nasál jsem vůni vířící ve vzduchu – vůni jejího pižma i vůni parfému, kterým se zdobila. Za letních parných dnů jsem se s takovou oblibou kochal jejich hubenými nožkami, které tak ochotně vystavovali všem na oči. Upnutá tílka zdůrazňující jejich bujné ženské přednosti a křivky. Dlouhé zimní večery mi nepřinášely nic příjemného. Neměl jsem kde pozorovat, nebylo koho pozorovat. A právě tehdy jsem se pod světlem stolní lampy začal věnovat umění. Stal se ze mě umělec kreslící na plátno ženy, které mu v nehostinném období tak urputně chyběly. Když jsem ženy nemohl vidět v celé své kráse, musel jsem si je přenést do popředí mých skvostných obrazů.

Obraz, který tvořím právě teď, patří k mým nejpovedenějším a nejoblíbenějším. Práce na něm mi trvá již třetím měsícem. Jen pouhé poprsí jsem vykresloval a barvil celý týden! A ty oči – ty oči upírající na mě všechnu svoji lásku, ty oči, které byly tak milující. Rty – ach, ty rty, jak já bych je chtěl políbit! Gigantická velikost obrazu mi překrývá celou jednu stěnu obývacího pokoje. Ale nic bych nevyměnil za ten pohled mé tajemné zelenooké krásky, která mě svádí pohledem při každém mém příchodu do místnosti.

Však nejdéle mi trvalo vyobrazení vlasů. Toužil jsem se zachytit velice reálně. Tak, jak vypadají skutečně. Musel jsem zachytit leskl, tuhost, lehce roztřepené konečky a barvu. Musel jsem vybírat pečlivě, aby se z obrazu zrodila dívka mých snů, která na sobě nosí veškeré atributy ženskosti, které jsem dlouhá léta tak obdivně pozoroval v parku.

„To je ono. Ivane, ty jsi fakt geniální umělec!" konstatoval jsem jednoho večera, když jsem pochvalně pokývnul mému geniálnímu plánu, který se mi zračil v hlavě. Vydal jsem se opět, od začátku zimního období, do parku, pro poslední inspiraci, která mi zbývala k tomu, vytvořit tak realistické umělecké vlasy.

Po pár dnes střádání materiálu a potřeb nutných k dokončení mého pompézního obrazu, jsem zapnul televizi, abych se alespoň na chvíli odreagoval. Stiskl jsem tlačítko s jedničkou na obrazovce, zcela ihned na obrazovce začal obraz chytat signál hlavních zpravodajských zpráv. Po pár nezachycených slovech moderátora, se obraz konečně ustálil a já zaslechl poslední slova patřící k této reportáži.

„Kdybyste muže zachyceného na kamerách, spatřili, volejte na číslo Policie České republiky; 158. Muž je 190 cm vysoký a hubený. Naposledy byl spatřen v modrých džínách a černé bundě s kapucí, kterou měl nataženou přes hlavu. Muže se nesnažte sami zastavit, může být nebezpečný!"

Slova moderátora mě velice zaujala, tak jsem shlédl na dolní štítek v levém rohu televize, kde stálo: NEZNÁMÝ MUŽ PLAVOVLASÝM ŽENÁM BEZDŮVODNĚ STŘÍHÁ VLASY.

Spíš jen tak pro sebe jsem se pousmál, zatímco jsem ze šuplíku vytahoval plavovlasé copy osmi žen, které naprosto přesně přestavovaly můj ideál dokonalé ženy.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍

Umělec  – littlemoredepper3

„Tak se konečně setkáváme," ozval se hlas muže v rohu místnosti. Stál směšně obrácen tváří do kouta, spoutané ruce držel před sebou, hlavu hrdě vztyčenou.

Žena, která právě vstoupila do dočasné cely, nahmatala pravačkou svou služební zbraň a teprve až poté se znatelně uklidnila.

Ze svého bývalého spolužáka, přítele a tajné lásky viděla jen záda, přesto poznala, že je tu zbytečně. Dávno už to nemohl být ten samý člověk, co s ní hrával na slepou bábu, skákal s ní panáka, koukal se s ní na pohádky, na filmy, poslouchal s ní hudbu a později kreslil její propracované portréty. Vždy ji fascinovalo, jak dokázal pomocí tužky a papíru vytvořit tak přesnou podobiznu.

Vždy tu pro ni byl, aby ji podržel, proto nechápala jeho slova.

„Vždyť jsme se nikdy nerozdělili, naposled jsme spolu mluvili den před tím, než jsem tě musela zatknout," podotkla suše. Stále nedokázala uvěřit tomu, že to on zabil tolik nevinných lidí.

„Doopravdy jsme se rozdělili už před několika lety," odvětil. „Nemohla jsi mě pochopit a já se ti nemohl svěřit se svými..." odmlčel se na okamžik. „Myšlenkami," nalezl to správné slovo. „Teď se setkáváme doopravdy."

„Mohl jsi vyhledat pomoc, Marcusi," poznamenala zklamaně.

„Nepotřeboval jsem pomoc, ani teď ji nepotřebuju." Zaslechla zřetelný úšklebek v jeho hlase. „Konečně jsem to já."

„Ne," zesílila hlas plný bolesti. „Teď to už vůbec nejsi ty. Podívej se na sebe," odfrkla si.

„Co bych měl vidět?" zeptal se nevzrušeně. Celou dobu zíral na zeď.

„Stojíš tady sám, bezmocnej a za chvíli půjdeš sedět s vědomím, že jsi zabil deset nevinných lidí," vyčetla mu. Doufala, že ho vyprovokuje, aby konečně projevil nějakou upřímnou emoci, ale nedočkala se toho.

„A ty budeš dál žít svůj úžasný život s tím, že jsi mi v tom nedokázala zabránit," vrátil jí úder.

Trefil se do černého a oba to věděli, proto na chvíli zavládlo ticho.

„Nepřišla jsem na to dřív, protože jsi byl můj přítel," přiznala. „Ani mě nenapadlo, že bys to mohl být ty. Myslela jsem, že tě znám."

„Tvoje chyba."

„Vážně jsi mi celou dobu jen lhal?" ignorovala jeho poznámku. „Předstíral jsi naše přátelství a mezitím plánoval chladnokrevné vraždy?"

Marcus mlčel.

„To snad není pravda," vydechla zklamaně. Doufala, že jí to vyvrátí. „Měla jsem tolik důkazů přímo před očima. Mělo mi dojít, že to jsou tvé obrazy, tvůj styl. Že to ty maluješ krví svých obětí ty malby a necháváš je na rušných místech. Byla jsem tak slepá," zlomeně si povzdechla.

Následovalo další ticho, které využila pro potlačení slz štípajících v očích.

„Proč jsi vůbec zabíjel?" zeptala se potom. Vzdala veškeré snahy o probuzení svého dávného přítele.

„Řekli mi, že moje obrazy stojí za hovno," zasyčel okamžitě. Poprvé byla v jeho hlase slyšet opravdová emoce. „Poslali mě pryč, ať se radši prej nikde mezi malířema neukazuju, že mě každej vyhodí, protože nemám žádnej talent," pokračoval rozezleně. „Svět musel vidět moje obrazy. Já jsem umělec. Jak jinak zviditelnit svá mistrovská díla?"

„Tohle je tvůj důvod? Ukázat světu svou tvorbu? Mohl jsi jít prostě jinam," nedokázala plně potlačit svou frustraci.

„A plazit se před nima na kolenou? Zkusil jsem to ještě jednou, ale pak jsem usoudil, že se budu muset ukázat jinak. Lidi pro mě byli jen jako inkoust nebo barvy," vysvětlil. Zněl otráveně, jako by tahle rozmluva byla ztráta času.

„Nemůžu tomu uvěřit," řekla bezbarvě. Tolik se zklamala v jediném člověku, kterému doopravdy věřila.

„Nelhal jsem ti," ozval se nakonec tiše. „Naše přátelství jsem nikdy nepředstíral, jen jsem ti už nemohl říkat všechno," vypadalo to, že na ni chce pohlédnout, ale nakonec to neudělal a dál zíral na zeď.

Pomalu přistoupila blíže k němu, skoro se ho mohla dotknout.

„Měl jsi mi to říct," šeptla. „Pomohla bych ti."

„Nepotřebuju pomoc," odporoval. „Ještě dlouho se bude o mých obrazech vyprávět. Zapíšou se do historie," spokojeně se usmál.

„A co tvůj život, co my dva?" namítla sotva slyšitelně.

„Nevím," přiznal. „Ale to promyslím až později," otočil se prudce na ni.

Neodolala pohledu do jeho kouřově šedých očí, a tak si nevšimla důležitého detailu.

Až ve chvíli, kdy ucítila jednu jeho dlaň na ústech a druhou na své zbrani, pochopila, proč stál tak odvrácen.

Pokusila se mu vytrhnout, ale hlaveň na spánku její snahu zarazila.

Došli ke dveřím.

„Řekni jim, ať otevřou," přikázal.

Udělala, co řekl, a nechala se vyvést na chodbu, kde si Marcus dal jasnou podmínku. Nikdo se ani nepohne, nebo ji zabije.

„Který auto je tvoje?" zahučel na parkovišti.

„Marcusi..." pokusila se něco říct.

„Ptal jsem se, který auto je, kurva, tvoje," přitlačil na zbraň.

Ukázala mu ho a řekla, v jaké kapse má klíčky.

Když o chvíli později seděla na sedadle spolujezdce a Marcus řídil, odvážila se vyděšeně zeptat.

„Kam to jedeme?" vytřeštila oči.

„Budeš moje poslední mistrovské dílo,"  láskyplně na ni pohlédl. „Tvůj portrét bude důkazem mého umění."

Zalapala po dechu.

„Jsem Umělec," usmál se hrdě.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍

Umělec – bloncka8

Kroutím se na židli za stolem a tužkou nervózně klepu o jeho hranu. Zvrátím hlavu a přesunu svůj pohled od prázdného papíru ke stopu a zoufale vzdychnu. Už víc jak hodinu se tu trápím a nevím, jak pokračovat ve své rozepsané knize. Nějakým způsobem se mi podařilo, že už v půlce příběhu nemůžu přijít hlavní hrdince na jméno, a tak ani nemám chuť v psaní pokračovat a čekám, až mě múza konečně políbí na čelo.

Po další chvilce přemýtání, které nepřináší žádné výsledky, se zvednu a protáhnu své rozlámané tělo. Myslím, že právě nastal čas na kafe. Zamířím do kuchyně a zapnu konvici, aby ohřála vodu. Během toho, než je kafe připravené na zalití, se ozve domovní zvonek a já uplně nadskočím, protože  se snažím přemýšlet nad tím, co si počnu s rozepsaným rukopisem. Nechci ho zahodit, jelikož mi dal spoustu práce a strávila jsem u něj desítky hodin, ale nějak se nedokážu přenést přes mrtvý bod.

Dojdu až ke vstupním dveřím a prudce je otevřu. Stojí za nimi vysoká dívka s havrannímí vlasy po zadek. Tílko s vyzývavým výstřihem má zastrčené do sukně, která ji začíná v pase a končí těsně pod jejím zadkem. Mrká na mě dlouhýma řasama, které ji lemují velké čokoládové oči a arogantně se na mě zaculí mohutnými rty.

„Kdo jste?" zalapám po dechu.

„Díky za pozvání," řekne výsměšně a procpe se kolem mě dovnitř mého domu, „nedělej ze sebe hlupáka, moc dobře víš, kdo jsem. Sám si mě vymyslel."

Angelika pohodí rozpuštěnými vlasy a zamíří do obýváku, kde se rozvalí na gauči.

„Tak kdy dostanu konečně to kafe," prskne po mně a sáhne po knížce, která leží na stole, aby dělala, že čte a přitom zhnuseně otáčí stránky. Zavrtím v nevíře hlavou a zajdu do kuchyně zalít místo jednoho kafe dvě. Vrátím se za Angelikou zpět do pokoje a sednu si do svého oblíbeného křesla stojícího naproti gauči.

„Slyšela jsem, že mě nemáš rád a nevíš si rady, co se mnou," zavrčí tiše a bystře mě pozoruje.

„Takže teď si tu sedneš a vyslechneš si to, jak chci, aby to všechno skončilo, a ty mě poslechneš a napíšeš to tak," rozkáže mi a zvedne se s gauče. Dojde až ke mně, opře ruce o opěradla křesle a nakloní se tak, že je jen pár centimetrů od mého obličeje.

„Necháš mě získat království a dáš mi za muže Damiána. Taky chci, aby mi Sabrina věnovala její moc a ona sama byla vyhnána za hranice za velezradu. Jak to uděláš už je na tobě, ty jsi spisovatel. Jestli to neuděláš, tak už se mě nezbavíš," mrkne na mě hlavní hrdinka a vlípne mi pusu na nos. Pak se otočí a odejde z mého domu.

Probudím se s hlavou položenou na stole a papír, na který jsem měl psát, je celý poslintaný. Už je šero, musel jsem spát několik hodin a stále ještě nemám napsané ani slovo. Najednou jsem ale studna plná nápadů a vím, jak té mršce zavařím. Myslím, že to nakonec bude zábava. Hezky si s ní pohraju a rozhodně ji život nezjednoduším. Jestli mě Angelika bude stále navštěvovat ve snech, to nevím, ale snad to nějak přežiju, ale rozhodně se od ní nenechám ovládat.

Já jsem tu umělec, já jsem spisovatel, přesně tak, jak to ona sama řekla. A já udělám přesný opak toho, co si přála, protože na rozdíl od ní mám Sabrinu rád a k Damiánovi se hodí. No a pokud Angelika skončí ve vyhnanství, budu jedině rád. Zlomyslně se zasměju a zasypu papír písmenky.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍

Umělec – kiara2

​Objevil se zčistajasna, bez žádného předchozího upozornění. Jeho díla byla vždy vytvářena s mistrovským umem, do nejmenšího detailu. Na perfektní provedení jeho maleb by mohli žárlit i světoví mistři jako Da Vinci, Picasso, či Monet. Mísil se v nich realismus s abstrakcí - barvy i tvary působily nadpozemským dojmem a motivy nikdy nebyly vyobrazeny přímočaře. Rád zobrazoval tajemno a mystičnost, spolu s lidskými hříchy a rozkoší. Ani mučivé utrpení mu však nebylo cizí. Na některé ze svých pláten zrodil výjevy mučivé bolesti, avšak výsledný obraz nepůsobil lacině, ba naopak, měl přirozené nadání vyobrazit i ty nejkrvavější scény s elegantní ladností, což působilo kontrastně. Kritici i laická veřejnost se rozdělili na dvě části - jedni ho opěvovali, druzí zatracovali.
​Já už od prvního díla, které jsem měla to štěstí spatřit naživo už při oné nešťastné vernisáži, patřila k první skupině.
​Původně nemělo jít o žádnou slavnostní, dokonce ani profesionální výstavu. Autory obrazů, které visely na stěnách malé a nenápadné městské galerie, byla malířská skupina, do níž jsem se řadila i já. Pod vedením našeho učitele, vždy nevrlého pana Chevaliera, jsme se společně v pravidelném řádu každý týden scházeli v našem ateliéru a učili se malovat. Po mnoha letech námahy jsme se konečně dostali do stavu, kdy naše díla mohla spatřit světlo světa - a to sice v malé, leč poměrně známé galerii.
​Nebyli jsme jediní, kteří zde vystavovali. Nepředpokládali jsme, že by se tam neobjevila i díla někoho jiného. Jenže ani v tom nejdivočejším snu by nás nenapadlo, že se tam objeví obraz takové kvality, jako byla ta jeho.
​Samozřejmě, onen obraz nemohl nikomu ujít. Když jsem na něj poprvé pohlédla, ani jsem nedokázala vstřebat, na co přesně se dívám. Z plátna na nás hleděla mladá tmavovlasá žena, jejíž pravá polovina obličeje splňovala veškeré standardy krásy - symetrie, dokonalá pleť, krásné plné rty, rovný drobný nos a podmanivé tmavé oči. Ovšem oproti tomu, její levá polovina tváře, která byla zahalena temnotou a detaily proto nešly příliš rozeznat, vypadala podivně pokrouceně. Jako by snad ani nepatřila živému člověku. Z vlasů zbyly pouhé chomáče pramínků, pokožka byla podivně zvrásněná a povislá, rty působily asymetrickým dojmem a i přes autorův záměr ukrýt většinu ve stínu, bylo znát, že oko postrádá víčka. V pozadí šly rozeznat tmavé siluety stromů a barevně hořící nebe.
​Kolem mě se rozezněl šum a nadšené lapání po dechu. Na události se nacházelo dokonce i pár novinářů menšího tisku, kteří se předháněli, kdo zachytí umělecké dílo jako první.
​„Páni," vydechla má kamarádka Olivia vedle mě, „něco takového bych čekala v Národní galerii, ale rozhodně ne tady. Co myslíš? Kdo to namaloval?" položila řečnickou otázku, na níž samozřejmě nikdo neznal odpověď.
​Nejzajímavější na tom všem bylo to, že dokonce ani zaměstnanci, kteří výstavu připravovali a plátna aranžovali, zamítavě odmítli, že by kdy takový obraz sem dávali.
​Pár dní se o tom mluvilo, dílo se objevilo i v novinách, avšak brzy se na něho opět zapomnělo. Dokud nenastal ten osudný den.
​Připravovali jsme další výstavu, když v tom za mnou přišel Chevalier s drobnou změnou v organizaci.
​„Désirée," oslovil mě, „obávám se, že tvá díla se zítra vystavovat nebudou."
​„Co?" vyhrkla jsem zmateně. „Proč?"
​Užuž se nadechoval k odpovědi, když v tom se za jeho zády vynořila dívka, kterou jsem u nás ještě nikdy nespatřila. Vysoká, štíhlá černovláska s dokonale sestřiženým mikádem a luxusně vypadajícími elastickými šaty si to ke mně nakráčela a s falešně lítostivým tónem prohlásila: „Protože tam budu na místo tebe já. Promiň."
​Zamračila jsem se. Netušila jsem, proč by mé místo mělo být uvolněno někomu, kdo s námi nikdy nepracoval a nesdílel ateliér, avšak záhy jsem se od Olivie důvod dozvěděla.
​„Ta holka je Maud Laffitte, dcera poměrně známého politika. Ve vyšších kruzích její práce odmítli vystavovat - nejspíš proto, že mají všech pět pohromadě," odfrkla si posměšně, „- a tak vystavuje u nás." Přejela mě soucitným pohledem.
​„To nevadí," ujistila jsem ji s úsměvem, přestože mě to uvnitř trochu mrzelo, „já se tam i tak půjdu podívat. Budou i jiné šance, ne?"
​Jenomže v osudný den se tam Maud nedostavila. Všem nám to zavánělo nějakou katastrofou, byli jsme docela pověrčiví, ale vzhledem k její arogantní a podlézavé povaze to nikomu nevadilo.
​Do chvíle, než se na místě, kde měl viset její portrét, objevilo moje dílo.
​„Co se děje?" zamumlala jsem, ale za chvíli se vše osvětlilo. Objevil se totiž další obraz od tajuplného umělce beze jména. Ten vyobrazoval násilí. Vraždu. Brutální umučení mladé dívky, kterou nebyl nikdo jiný, než Maud. A její opravdové mrtvé tělo, zbavené života úplně stejným způsobem jako na plátně, se našlo o několik dní později.
​Od té doby se už nikdy nestalo, že by má díla měl nahradit někdo jiný.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍

Umělec – Rama7

,,Kam mě to bereš, Siriusi?" zeptala se rusovláska svého přítele.

,,Beru tě tam, kde se schází ti největší umělci." řekl černovlasý muž.

,,Takhle pozdě a vůbec, kdo pohlídá Cass?" zeptala se žena.

,,Ano, takhle pozdě a jinak tvoje máma tam dorazila sotva minutu poté co jsme odešli, Lyro." řekl muž s úsměvem.

Chvíli takhle kráčeli tichou vesnicí než dorazili k malé louce. Dívce se zdálo být všechno celkem divné, když zahlédla první svíčku. Jakmile si chlapec všiml, že si dívka všimla svíčky, řekl:

,,Jdi po svíčkách."

Dívka tedy vyšla podle pokynů jejího přítele. Čekala, že její přítel půjde s ní ale nešel. Když se u první svíčky podívala za sebe, tak tam už nebyl. Začala se zase koukat před sebe a šla dále po svíčkách. Šla takhle více jak půl hodiny než došla na velkou mýtinu uprostřed lesa. Uprostřed louky uviděla neznámý obraz. Došla tedy doprostřed louky k obrazu a došlo jí, že na obrazu je ona a její přítel a jejich dcera.  Obraz sice asi nebyl naprosto dokonalý ale ona si ho zamilovala. Už jenom kvůli tomu, že tam byla ona se svými milovanými. Zajímalo jí, jaký umělec ten obraz asi tak mohl namalovat.  Po chvíli si všimla ještě dalších svíček, které vedly dále. Šla tedy dále po svíčkách.

Po nějaké chvíli dorazila na jinou a menší mýtinku uprostřed lesa a tam na ní čekal její přítel. Zeptala se:

,,Co tady děláme, Siriusi?" Chlapec se usmál a řekl:

,,Chci ti ukázat ty největší umělce." Dívka se nechápavě zatvářila a řekla:

,,Tak mi je ukaž." Chlapec se zasmál a ukázal na oblohu.

,,Vidíš tamto souhvězdí? To je souhvězdí velkého psa a v něm se nachází moje hvězda podle které jsem pojmenovaný."

,,Ale vždyť to dávno vím, Siriusi." opáčila dívka. Chlapec tentokrát ukázal na jinou část oblohy a řekl:

,,A to je tvoje souhvězdí podle kterého máš jméno ty."

,,Ale to už také dávno vím, Siriusi." Chlapec v tu chvíli nenápadně vzal něco ze své kapsy do ruky.

,,Jsme rodina hvězd. Ty a naše dcera jste pojmenované po souhvězdích. Vždy jste pro mě záchrannými body, když se začnu topit v temnotě. Když se ztratím tak vždy vyhledám vaše souhvězdí a díky nim se vrátím domů. Domů k mým nejjasnějším hvězdám. To hvězdy jsou ti největší umělecká díla. Ten obraz, kde jsme my dva jsem kreslil já sám tajně po nocích a nakreslil jsem ho tak aby vynikly naše hvězdy neboli my." řekl chlapec, ukázal krabičku co měl až doteď v ruce schovanou a poklekl.

,,Proto se tě tady a teď ptám, Lyro Hope Petersonová, vezmeš si mě a uděláš mě tou nejjasnější hvězdou v celém vesmíru?" zeptal se chlapec. Dívka v tu chvíli neudržela slzy štěstí a tak jí začaly máčet její tváře.

,,Ano. Ano, vezmu si tě Siriusi Orione Blacku a vždy tě budu dělat tou nejjasnější hvězdou." odpověděla zrzavá dívka.
Chlapec vstal a navlékl své krásné teď již snoubence, prsten. Dívka mu vtiskla krásný, sladký a dlouhý polibek. Poté mu řekla:

,,Ty nejsi jenom hvězda ale ty jsi i umělec."

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍🖍