Moje hvězda – křepelanda16

V deset přijď na Astronomickou věž. A teple se obleč.

Sirius

Toto stálo na vzkazu, jež před hodinou přinesla sova Marlene McKinnonové do společenské místnosti Nebelvíru.

Tato Nebelvírka se může už tři týdny chlubit titulem Přítelkyně Siriuse Blacka.

Teď blonďatá studentka 7. ročníku Čar a kouzel v Bradavicích míří směrem ke schodišti na Astronomickou věž. Sice je již po večerce, ale s tím si Marlene nelámala hlavu. Nikdy nepatřila k typům, co by se držely pravidel, jako třeba její nejlepší kamarádka Lily Evansová.

Marlene si oblékla černé legíny, na jednoduché triko si oblékla obyčejnou červenou mikinu s kapucí. Své vlasy, dlouhé po lopatky si svázala do vysokého ohonu.

Hůlkou si svítila na cestu, u paty schodiště ji však zhasla.

Začala vycházet schody nahoru. Bylo jich opravdu hodně, takže jí to zabralo asi pět minut.

Když vyšla až nahoru, Siriuse nikde neviděla. Neměla mu to však za zlé, byla tady o tři minuty dříve a Sirius je znám pro svou nedochvilnost.

Postavila se zády ke schodům a zahleděla se na nebe poseté miliony hvězdami. Najednou jí ze zadu obaly dvě svalnaté paže. Sirius sice nehrál famfrpál, ale vytrénované tělo měl. Před dobou, kdy chodil s Marlene, ho používal jako magnet, na své dívky na jednu noc.

Marlene překvapeně vyjekla a otočila se na Siriuse, který se jen culil.

„Merline, Siriusi, to mi nemůžeš dělat, málem jsem dostala infarkt!" vyčetla mu okamžitě.

„Tak promiň. Jinak co je to infarkt?" zeptal se s tázavým výrazem. Vypadal u toho jako štěně, co něco nechápe. Marlene to přišlo hrozně roztomilé.

„Ale nic."

Sirius už to nevydržel a přitáhl si jí do polibku. Když se od sebe odlepili pro nedostatek kyslíku, Marlene položila otázku, která jí vrtala hlavou, už od chvíle, kdy dostala Siriusův vzkaz.

„Proč jsi mě sem pozval?"

„Protože jsem ti chtěl něco ukázat" odpověděl a tajemně se pousmál.

Přešel k zábradlí, které lemovalo celou vrchní část věže, aby z ní nikdo nespadl.

„Vidíš támhle tu hvězdu?" ukázal na jednu z hvězd v souhvězdí Velkého psa. Zářila velice jasně.

Marlene přikývla. Nechápala, proč jí ukazuje hvězdy, když na to mají hodiny Astronomie.

„To je moje hvězda, Sirius" vysvětlil jí, když si všiml jejího nechápavého výrazu.

„A támhle je souhvězdí Andromeda, po něm se jmenuje moje jediná normální sestřenice" pokračoval dál ve své 'přednášce'

„Vlastně celý rodokmen, vznešeného rodu Blacků," při slovech Vznešeného, rodu a Blacků naznačoval Sirius ve vzduchu uvozovky, „bys našla na noční obloze."

„Kecáš!"vypadlo z Marlene.

A tak Sirius postupně ukazoval blonďaté Nebelvírce hvězdy a dodával k nim poznámky, kdo z jeho rodiny byl podle nich pojmenován.

Strávili tak dobrou hodinu, když už Sirius buď neznal názvy souhvězdí a hvězd nebo jména, příslušníků rodu Blacků, otočil se k jeho přítelkyni.

„Marlene, víš, že já jsem vyjímečný člověk. A proto mám dvě hvězdy. Jedna z nich svítí támhle" ukázal rukou opět na hvězdu, jejíž jméno nosí už osmnáct let. „Ta druhá však stojí přede mnou a svítí jasněji než Slunce. Ty jsi má druhá hvězda" dokončil svůj monolog.

Marlene byla tak dojatá, že se rozplakala. Tak krásnou věc jí ještě nikdo nikdy neřekl.

„Notak, neplač" řekl a opatrně jí setřel palcem slzu.

Ona ho objala. Stáli tam jen tak v objetí ještě několik minut.

„Co bys řekla na přespávačku tady na věži?" zeptal se Sirius a šibalsky se usmál.

„Že by to bylo super" odpověděla mu bez váhání.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️

Moje hvězda – aiwiiwia1

„Lidi mají hvězdy, ale ty nejsou stejné. Pro ty, kteří cestují, jsou průvodci. Pro jiné nejsou nic, jen malá světýlka. Pro vědce představují problém. Pro mého byznysmena jsou zlato. Ale všechny tyhle hvězdy mlčí. Ty budeš mít hvězdy, jaké nemá nikdo." Zavzpomínal Pilot na jeho drahocenného přítele, jenž mu v dáli zmizel tam nahoře ve hvězdném prachu.
„A až se utěšíš (protože všichni se vždycky utěší), budeš šťastný, že jsi mě poznal. Budeš pořád mým přítelem. Budeš mít chuť se smát se mnou. A někdy si otevřeš okno, jen tak, pro radost... A tví přátelé budou překvapeni, až uvidí, že se díváš na nebe a směješ se. A ty jim řekneš: ‚Ano, hvězdy mě vždycky rozesmějí.' A oni budou myslet, že jsi blázen." Jako by slyšel hlas Malého prince hned vedle svého ucha. Jeho hlas však slyšel pouze ve své hlavě.
Bylo to už tolik, tolik let, že sám den, co den stále více zapomínal otevírat okna a smát se na hvězdy. Měl jednu, tu nejkrásnější s nejzářivější září, kterou si představoval jako nový domov svého přítele. Čas od času se na ni zadíval, však úsměv na tváři bylo čím dál tím více složitější vykouzlit. Měl obavy o štěstí svého Malého prince. Zda on – jeho přítel – tam nahoře z hvězdy otevírá své okno a usmívá se při pohledu na Zem, na prachobyčejnou tečku, která představuje domov Pilota.

...

Malý princ se po odchodu z pouště po uštknutí hadem usídlil na té nejzářivější, nejhonosnější a nejfantastičtější hvězdě v celé známé galaxii. Byla mu přidělena hvězda pojmenovaná Sirius. Byl tu zcela šťasten a zároveň zcela nešťasten. Miloval svůj domov, o který se mohl starat. Zbožňoval práci, kterou musel jako obyvatel této hvězdy zastat; jeho dílčím údělem bylo každou nocí z oblohy sesypávat hvězdný prach, a také jím měl za povinnost prosvěcovat hvězdným světlem jeho hvězdy široké okolí. Byl to nezapomenutelný pohled, který ho ani po tolika letech (a tolika nocí) neomrzel. V den, kdy se z něj stal obyvatel hvězdičky, myslel, že je ztracen a rozplyne se do nicoty. Když mu ale byl udělen úkol, jaký mu byl určen, bral to jako své poslání. Jak mu ale chyběly baobaby! O ochočené lišce nemluvě! I ta proklatě pyšná růže, o kterou tak pečoval, a které bylo na Zemi tolik, i ta mu tak chyběla. Ze všeho nejvíc se mu ale stýskalo po Pilotovi – po věrném příteli, kterého na zlomek chvíle získal a nenávratně ztratil.

V noci, když z kůlničky postavené na jednom z cípu jeho hvězdy, na trakaři svážel v pytlích hvězdný prach a vozil jej na sousedící cíp hvězdy, kde se monumentálně tyčil stožár osvětlení, do jehož záře měl vpustit hvězdný prach, svého přítele smutně pozoroval. Leč byl šťasten z práce, kterou činil, smutek mu nedovolil zapomenout na chvíle strávené s Pilotem. Zde na hvězdě byl zcela sám; společnost mu dělaly jen maličkaté krátery ve hvězdě, kterou dennodenně opravoval, aby mohla stále krásně zářit. Nejblíž sousedící hvězda byla na míle daleko.

Noc po noci ubíhala a Malý princ zaznamenal, že Pilot svá okna přestává otevírat a usmívat se při pohledu na hvězdy; při pohledu na Malého prince. Že se již neusmívá při vzpomínce na něj. Pilot smutněl z představy ztraceného přítele, jehož si měl bláznivě představovat za jakousi hvězdu; jako by princ skutečně žil, jako by to neuštknul had (jak bláhové!).

A tak, jedné temné noci, kdy mlha opustila temná zákoutí Siriuse, Malý princ nevstal – tak jako každou noc – a nešel z kůlničky vyvést hvězdný prach – jako pokaždé – a ani nezapnul osvětlení jeho domova, jeho hvězdy – tak, jak to dělával pokaždé.

Malý princ se vzdal představě o ztraceném přátelství, a tak se vzdal i jeho poslední možnosti žít na tak báječném místě.

A v ten den, kdy svá světla na cípech nerozzářil, pilot; po tolika letech opět rozevřel své okno a díval se na hvězdy, leč tu svoji nejzářivější již nikdy nespatřil

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️

Moje hvězda – Rama7

Ležel v trávě a pozoroval noční nebe. Vedle něj ležela jeho zrzavá manželka a vedle ní ještě jejich zrzavá dcerka. Žena ukázala rukou na oblohu a řekla směrem ke své dcerce:
,,Vidíš tady to souhvězdí," řekla žena, nadechla se a pokračovala:
,,to je souhvězdí Cassiopeia. Souhvězdí podle, kterého máš jméno." Malá hnědovlasá dívenka se zasmála a zeptala se své maminky:
,,Kde máš svoje souhvězdí ty, mami?" Žena se pousmála, ukázala na úplně jiné souhvězdí a řekla:,,Tamhle vidíš moje souhvězdí. Jmenuje se Lyra." Dívka se opět zasmála a zeptala se:,,A má i tatínek nějakou hvězdu nebo souhvězdí?" Žena se opět usmála na svou dceru a ukázala na místo, kde bylo souhvězdí velkého psa se slovy: ,,Vidíš to souhvězdí? To je souhvězdí velkého psa a tvůj tatínek je pojmenován podle psí hvězdy, které se říká Sirius." Muž se zvedl tak aby viděl na svou manželku a dcerku a s úsměvem řekl:,,Jsme rodina hvězd. Tvoje maminka a ty jste moje nejjasnější hvězdy, které jsou pro mě záchrannými body, když se ztratím." Muž chtěl ve svých slovech pokračovat ale přerušila ho jeho žena:
,,Když se ztratím, tak vždy vyhledám tvoje souhvězdí a díky němu se dokážu vrátit vždy domů. Domů k mým nejjasnějším hvězdám." Muž ještě více rozšířil úsměv co mu zdobil tvář a řekl:
,,Lépe bych to sám neřekl."
Po chvilce, kdy tam tato šťastná rodinka jen tak v tichu seděla, vzal černovlásek svou dcerku do své náruče a odnesl jí do jejího pokoje, do její postele. Ještě předtím než zrzavá dívenka zavřela svá očka, tak řekla:
,,Vždycky se vrátím domů k mým hvězdám." Poté už svá modrošedá očka zavřela a usnula.
Muž vyšel z pokojíčku, zavřel za sebou dveře a zašel do kuchyně, kde seděla jeho žena, které řekl:
,,Ani nevíš jak moc ty moje hvězdy miluju." Žena zvedla svůj pohled ke svému muži a s úsměvem řekla: ,,A já zase ty svoje, moje hvězdo." Poté se jejich rty spojily v jedny a o chvíli později se spojily i jejich dvě hvězdy.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️

Moje hvězda – bloncka8

Ležím zády v měkké trávě na naší zahradě a pozoruju noční oblohou osvětlenou měsícem s blyštívými hvězdami, mezi kterými sem tam prolétnou zářivé Perseidy. Je to tradice, na kterou jsem se rok co rok nemohla dočkat. S maminkou jsme se na meteorický roj těšily snad více, než na Vánoce. Snesly jsme si ven spoustu dobrot a pozorovaly kouzla vesmíru.

Tak to bylo až do mých sedmi let, kdy maminka zemřela a zbyl mi po ní jen zlatý řetízek s přívěskem ve tvaru hvězdy, se kterým si vždycky automaticky hraju, když jsem nervózní nebo se plně soustředím. Při vzpomínce na maminku a na to, jak se radovala pokaždé, když viděla padající hvězdu, se mi po tvářích začnou kutálet slzy. Tak moc bych si přála, aby tu se mnou mohla být.

Ráno se probudím na trávě smáčené ranní rosou a zatřesu se zimou. Na to, že je srpen, není moc velké teplo. Zvednu se ze země a bolí mě každý pohyb od toho, jak jsem spala na tvrdé zemi. Došourám se až do svého pokoje s plánem, že si ještě ustelu v teploučké posteli a na chvilku si ještě zdřímnu. Když ale otevřu dveře padne můj pohled ke stolu na kterém je položená tmavě modrá krabička posetá třpytivými kamínkami seskládanými do tvarů souhvězdí.

Dojdu až k ní a vezmu ji opatrně do rukou. Snažím se otevřít její víčko, ale nedaří se mi ho nadzvednout ani o kousek. Otáčím jí pořád dokola až si všimnu otvoru na spodní straně, který vypadá stejně tvarovaný jako moje hvězda, co nosím na krku. S třesoucíma rukama si sundám řetízek a jeho přívěsek položím do připravené dírky, do které nádherně zapadne. V krabičce zacvaká a její víčko se otevře.

K mé smůle jsem ale truhličku držela stále vzhůru nohama, a tak se její obsah rozsypal všude po zemi. S povzdechnutím se sehnu a zalapám po dechu, když zjistím, že se všude rozletěly mé fotky z dětství a na většině z nich jsem vyfocená s maminkou. Po tváři mi při sbírání tancuje smutný úsměv a vzpomínám na všechny ty krásné zážitky.

Mezi fotkami si ale všimnu i zažloutlé obálky popsané mým jménem. Popadnu ji do rukou a rychle jí roztrhnu, abych se dostala k jejímu obsahu.

Milá Lauro,

doufám, že tento dopis jednou objevíš a že jsi neztratila přívěsek, který jsem ti dala a je jediným klíčem k truhle, ve které je tento vzkaz uložený.

Na začátku bych tě chtěla poprosit o to, aby ses na mě během čtení nezlobila a dostala se až na konec.

Lauro, já nezemřela, jak sis asi dlouhá léta myslela, pouze jsem od tebe a tvého tatínka musela odejít. Neříkej mu o tom, že to víš, hrozně by ho to ranilo. Odešla jsem kvůli tomu, že bych vám jen nosila neštěstí. Bylo mi to předpovězeno ve hvězdách. Píšu tento dopis ještě před odchodem, ale k tobě se dostane, až nastane čas a já ti ho budu chtít ukázat.

Až se mi bude chtít ukážu se ti i já sama.

Pusu,
tvá máma

Zůstanu hledět na psaní s pusou dokořán a nevím, co dělat. Moje máma nezemřela, ale rozhodně se zbláznila. Rázem si vzpomenu na to, jak občas mluvila z cesty, jak si někdy povídala s lidmi, které nikdo jiný neviděl. Někdy mluvila tak podivně, že jsem se jí i bála. Na to všechno jsem ale zapomněla, když jsem si myslela, že zemřela a v hlavě jsem si po celé roky nosila myšlenku toho, že byla naprosto dokonalá.

Celý den probloumám, ani nevím jak, a večer bez přemýšlení zamířím zpátky na zahradu, abych mohla znovu obdivovat noční oblohu a doufám, že mi její klid pomůže urovnat myšlenky. V okamžiku kdy si lehnu na trávník mi začnou padat víčka a pomalu upadám do říše snů, z které mě ale vytrhne šouravý zvuk blížící se kě mně. Otevřu oči a přede mnou se motá opilá postava.

„Tvoje hvězdička se vrátila," zahlaholí hlas mé matky, který jsem tak dlouho neslyšela, a skřehotavě se zasměje, „je na čase si promluvit."

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️

Moje hvězda – kiara2

​Potkal jsem ji tu noc, co padala hvězda. Společně s kamarády jsem se účastnil menšího univerzitního večírku, probíhajícím na mýtině uprostřed borového lesa, na kterém jsem ve skutečnosti ani moc být nechtěl, a pozoroval černočerný hábit bezútěšné noci. Zatímco ostatní kluci popíjeli alkohol, smáli se a snažili se ulovit nějakou dívku na jednonoční pobavení, já znuděně lelkoval opodál a pozoroval nekonečné nebe rozkládající se nad námi, poseté miliardami blyštících se hvězd.
​V jednu chvíli jsem postřehl, jak oblohu překřížil stříbřitý paprsek komety. S úchvatem jsem tento překrásný přírodní jev pozoroval a aniž bych pořádně věděl, co dělám, vydal se do nitra hvozdu. Kometa mi ukazovala směr, řídila mé kroky, a já se nechal poslušně vést, jako by mě cosi přitahovalo. Nevěděl jsem, kam vlastně mířím a někde v koutku duše si možná i uvědomoval, že se nechávám racionálně, avšak něco mi našeptávalo, že bych tento vnitřní instinkt měl následovat.
​Po zhruba kilometru přede mnou stromy ustoupily a já se ocitl na širokém palouku. Noc byla jasná, kulatý měsíc osvětloval prostor přede mnou, díky čemuž jsem si všiml mladé dívky bezvládně ležící v trávě.
​„Jsi - jsi v pořádku?" vykoktal jsem a přiklekl si k ní. Její tvář mi nic neříkala, netušil jsem, kdo to je, ani jestli patří k naší škole. Připadalo mi, že by možná mohla potřebovat pomoc.
​Po uplynutí několika vteřin jsem začal váhat, jestli bych neměl zavolat záchranku, v tu chvíli se však její víčka rozechvěla a já spatřil ty nejkrásnější oči na světě.
​Celkově ta dívka vypadala velmi křehce a bezbranně. Byla drobná, hubená a oděná do dlouhé róby barvy havraních křídel, ozdobené stovkami třpytících se perel. Pokožku měla jemnou a bledou tak, až mi připadalo, že jí měsíční světlo prosvítá skrz naskrz. Její srdcovitě tvarovaná tvář s rovným nosem a drobnými rudými rty byla stažená nechápavostí. Velké oči rámovaná černými řasami měly ledově modré duhovky s mírným nádechem fialové. Jejich neobvykle výrazná barva mě překvapila. Když jsem se do nich zahleděl, připadalo mi, jako by v nich zářily všechny galaxie vesmíru.
​„K-kde to jsem?" zašeptala bojácně a opatrně se posadila. Rukou si upravila dlouhé vlnité vlasy odstínu čerstvě padlého sněhu a vrhla na mě vystrašený pohled.
​„Neboj," uklidnil jsem ji, „jsi..." Větu jsem nedokončil. Hledal jsem vhodná slova, ale jak bych měl popsat toto údolí ničeho? Avšak alespoň jsem jí prozradil název velkoměsta, blízko něhož jsme se nacházeli.
​Šokovaně vytřeštila oči. „Já... já jsem na Zemi?"
​Nadechl jsem se k odpovědi, ale její otázka mě vyvedla z míry. „Jak to myslíš?"
​Přejela mě podezřívavým pohledem. Po chvilce nejspíš usoudila, že mi může věřit a že nevypadám jako zlý člověk, takže mi vysvětlila, co se jí přihodilo.
​„Jmenuji se Helia a pocházím z Hvězdného království." Rukou mávla směrem k nebesům. „Já a mé sestry jsme strážkyně hvězd. Na vás lidi shlížíme ze shora, sledujeme, jak vedete své životy, ale zásadně do nich nezasahujeme." Teskně si povzdechla a pohledem sjela ke svým dlaním. „Jenomže se stala nehoda. Nevím přesně, co jí způsobilo, ale naším palácem otřásl výbuch - a tak jsem já spadla na Zem. Správně bych tu vůbec být neměla."
​Leckdo by si mohl myslet, že se zbláznila. Většina lidí by nad jejími slovy pouze mávla rukou a hodila situaci za hlavu. Jenomže já ne. Já byl pevně přesvědčený o každém jejím slově. Nevím, jak jsem si pravdivostí jejího líčení mohl být tak neomylně jistý - možná to mohl způsobit odvěký zájem o nadpřirozeno, k němuž jsem měl blízko, nebo na mě Helia působila důvěryhodným dojmem. Ať tak či onak, pokusil jsem se jí pomoci. Vzal jsem jí k sobě do bytu a nabídl pohoštění. Bylo to to nejmenší, co jsem pro ni v tuto chvíli mohl udělat. Chtěl jsem pomoci více, toužil jsem jí dostat zpátky domů, ale bylo mi až moc jasné, že já, jakožto obyčejný smrtelník, s tím nic nezmůžu.
​Nakonec jsem ani nic dělat nemusel. Pro Helii si asi po půl roce přišly její sestry. Nikdy nezapomenu na naše rozloučení. Vznášela se půl metru nad podlahou v obýváku jako duch a dlouhé vlny jí vlály kolem hlavy jako andělská svatozář. Její oči byly jasnější než kdykoliv předtím - jako by odrážely veškeré hvězdné světlo.
​„Navždy si tě budu pamatovat," rozezněl se její melodický hlas bytem, „nikdy na tebe nezapomenu. Ani na to, jak moc jsi mi pomohl."
​Věnovala mi poslední úsměv.
​„Budeš mi chybět," sdělil jsem jí s těžkým srdcem, když se začala pomalu rozplývat. Aniž bych to komukoliv přiznal, v očích se mi vytvářely slzy smutku. K Helii jsem si za tu dobu vypěstoval blízký vztah, a možná se dá i říci, že jsem se do ní zamiloval. Její mírné, veselé povaze a laskavému srdci, které si nebralo osobně ani nejhorší křivdu, se jen těžko odolávalo.
​„Ty mně taky."
​A s těmito slovy se mi moje hvězda navždy rozplynula.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️

Moje hvězda – littlemoredepper3

Čtrnáctiletý chlapec ležel na vlhké trávě, hlavu měl podloženou rukama a se spokojeným výrazem sledoval noční oblohu. Trávil tak mnoho času, skoro každý den tak zíral alespoň na chvíli, a když se nestačil zdržet venku, sledoval hvězdy alespoň z okna.

Jeho matce to už začínalo dělat starosti, a tak se tiše usadila vedle něj. Chvíli ho jen sledovala a čekala, jestli na ni promluví, on se k tomu ale neměl.

„Pořád tě to baví?" zeptala se tiše. „Nechceš přinést deku, aby ti nebyla zima?"

„Baví," usmál se chlapec aniž by spustil pohled z nebe. „A ne, nechci," zavrtěl pomalu hlavou.

„Na co tam pořád koukáš?" rozcuchala mu mimoděk vlasy a on se na ni obrátil.

V zelených očích mu hořely plamínky nadšení a rty měl zkroucené do chytrého úsměvu, když odpovídal. „Na hvězdy," pokrčil rameny.

„A co v nich vidíš?"

„Ve většině z nich nic," vysvětlil, „ale v támhleté ano," ukázal prstem na jasnou hvězdu nedaleko od Polárky.

„Poznáš ji?" povytáhla obočí žena.

„Samozřejmě," odfrkl si chlapec. „Je to moje hvězda," prohlásil důležitě.

Jeho matka se usmála nad jeho fantazií. Uvnitř jí však tolik do smíchu nebylo, doufala, že ho období života, kdy skoro nerozlišoval fikci od reality, dávno přešlo.

„Jak by mohla být tvoje. Hvězdy nikomu nepatří," namítla rázně.

„Tahle je," chlapci v očích zaplálo odhodlání nenechat si nic vymluvit. „Klidně si tomu nevěř, ale já cítím, že mě hlídá," odsekl.

„Jak by mohla. Je to jen hvězda," trvala na svém žena. „Nejspíš bys měl jít domů." Myslela, že z toho vyroste, ale měla čím dál větší pocit, že tady už pomůže jen psycholog.

„Nepůjdu k doktorovi," oznámil jí chlapec.

„Řekla jsem domů," zalapala po dechu.

„Ale chceš mě vzít k doktorovi. Řekla mi to," ukázal na nebe.

„Tak a dost," vstala rázně žena. „Jdeš domů," přikázala.

„Jestli si myslíš, že mě donutíš uvěřit, že je jen obyčejné světlo na obloze, tak se pleteš," vyskočil chlapec taky na nohy, ale udělal krok od ní. „Ukázala mi do koho se zamiluju, zná mě," usmál se.

To bylo na ženu příliš. „A jaká holka to je? Nějaká princezna nebo snad víla?" ušklíbla se.

„Má dokonalé modré oči a vlasy temné jako noc," předstíral, že nic neslyšel. Na jeho tváři se objevil úsměv. „Má několik tetování, na jednom z nich je hvězda."

Žena chtěla zarazit jeho blábolení, ale on od ní ustoupil a vzpurnost se mu ve tváři jen zrcadlila.

„A je to chlapec," vydechl vítězně a sám se neohroženě vydal do svého pokoje.

Věděl, že ho matka hned druhý den vezme k psychologovi, ale on nebyl blázen.

A byl odhodlaný najít toho chlapce, který mu byl přisouzen.

Hvězda měla vždy pravdu.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️