Celý kontinent – littlemoredepper3

Kdyby vám někdo řekl, že byl nalezen celý kontinent, o němž vědci doteď neměli ani tušení, a dal vám příležitost navštívit ho, udělali byste to?

Pokud vaše odpověď zněla ne, jste šťastní lidé. Pokud zněla ano, udělali jste právě velkou chybu.

Já přesně takovou nabídku dostal. A učinil jsem svou vlastní volbu, bez toho abych poslouchal přátele nebo své příbuzné. Nebál jsem se neznáma, naopak mě naplňovalo příjemným očekáváním.

Vzhledem k tomu, že kontinent byl hluboko pod hladinou oceánu, musel jsem nejdříve absolvovat několik cvičných potápění a spoustu se toho naučit.

To mě nudilo, chtěl jsem konečně zažít to dobrodružství, na které mě nalákali. Těšil jsem se, až spatřím krásy podmořského světa a dávno ztracené země. Měl jsem o tom, jakožto novinář, hned poté napsat článek.

Když konečně nastal den D, klepal jsem se už od rána, a když jsem v potápěčské výstroji poprvé spatřil onen kontinent, stále jsem tomu nemohl uvěřit.

Prohlížel jsem krásné napůl zřícené stavby tolik připomínající dávnou Atlantidu. Dlouho mi nebylo nic podezřelé, vše se zdálo zcela normální. Dokud jsem si nevšiml krásných ohlazených oblázků vyrovnaných do řady v jednom z domů jako sbírka a překrytých, aby je nevzal nějaký proud.

Hned jsem poznal, že něco je špatně a vyrazil jsem pryč. Už jsem to ale nestihl.

Před mýma očima se promítala série obrazů. Poznal jsem z nich, že sem lidé už před lety odvezli nepohodlné osoby a předpokládali jejich smrt.

Mohu vám ale říci, že to se šeredně spletli.

Poslední, co jsem před pádem do bezvědomí viděl, bylo lesklé bílé tělo, a pak následovala jen tma.

Dávejte na sebe pozor, protože nikdy nevíte, kdy se tady společně setkáme...

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍

Celý kontinent – bloncka8

Bermudský trojúhelník je pro lidi neřešitelnou záhadou, pro mě je to ale domov. Pod vodní hladinou se zde nalézá utajovaný světadíl, na kterém žijeme my, poloviční mořští tvorové, poloviční lidé. Noc co noc se celý kontinent vynoří z vody a se svítáním se zase ukryje. Proto se zde lidé ztrácejí, protože nás objeví. Nemáme na výběr, nemůžeme je nechat jít. Někteří z nich však mají to štěstí, že mají v hluboko v genech stopy po našich předcích a dokáží s námi žít. Potom je volba na nich, buď se přizpůsobí našemu žití, nebo budou mez milosti popraveni.

Přes den si užíváme svobody, které nám nabízí hlubina. Můžeme plavat i chodit po dně, dokážeme spolu komunikovat telepaticky a každý disponuje magií ovládající vodní živel. Po setmění už se zase všichni nemůžeme dočkat na vynoření a čerstvý vzduch, který naplní naše plíce.

Nikdy nepotřebujeme spát a čím jsme starší, tím naše moc sílí, ale já jsem výjimkou. Už ve svých dvaceti letech patřím mezi nejmocnější a tak už teď patřím k ochráncům. Mojí prací je hlídat bezpečnost a utajení kontinentu před lidmi. Jakmile se dostanou na hranici trojúhelníku, začínáme s vlnobitím, pokud se dostanou i přes to, donutíme proudy, aby je zavezly přímo k nám a nastává chvíle osudu.

Vylezu na vysokou věž tyčící se daleko nad zbytkem pevniny. Akorát včas, nastalo stmívání a my se prudce ženeme na hladinu. Vynoříme se ven a po tváři se mi rozlije blažený úsměv, který ale trvá jen do doby, než si všimnu lodě blížící se k našemu břehu. Už je příliš pozdě na to, snažit se je odehnat. Nechám vystřelit z vody několik velkých rukou, které z lodi vyzvednou ty nešťastné zbloudilce, celkem jich je pět. Na každé dlani sedí jeden muž a všichni kromě jednoho na mě vytřeštěně hledí.

„Vítáme vás u nás doma. Je mi vážně moc líto, že to bude s největší pravděpodobností poslední místo, které uvidíte, ale my nemáme na výběr, nemůžeme se nechat prozradit," zvolám do trychtýře vyrobeného z vody, který zesiluje můj hlas tak, aby mě slyšeli.

Muži choulící se přede mnou strachy začnou jeden přes druhého hlasitě pořvávat, že by nás nikdy neprozradili a prosí o slitování a propuštění zpátky do lodi. Jenže my se už několikrát slitovali a pokaždé to dopadlo prozrazením kousku našeho tajemství.

„Dlaň, ve které právě sedíte je vaším soudcem a osudem. Pokud v sobě máte kousek našeho genu, bude vám u nás nabídnut krásný život, ale jestli jste čistí lidé, prsty vás pevně sevřou a už nepustí. Tak pojďme na to," řeknu co nejmilejším tónem a pokusím se na ně usmát, i když vím, že si o mě myslí, že jsem pouhá bezcitná zrůda.

Přejedu muže pohledem a zaseknu se u toho posledního, nejmladšího. Srdce se mi silně rozbuší a všechno okolo zmizí. Na hlavě mu září zlatavé vlasy a probodává mě pohledem azurově modrých očí, které v sobě neskrývají ani nenávist ani strach, jako výrazy jeho přátel, ale jen pouhé smíření. A já poprvé ve svém životě zažiju lítost nad člověkem a popadne mě touha ho zachránit. Teď už je ale pozdě, všichni už čekají na chvíli osudu.

Natáhnu před sebe rozevřenou dlaň a plně se soustředím na její střed, zvednu oči k mužům a pokrčím prsty rukou v pěst a vodní ruce mé gesto poslušně napodobí. Všechny zůstanou pevně stisknuté a zřítí se zpět do hlubin vod, až na jednu, která se k nám přiblíží a toho krásného mladíka postaví přímo přede mě. Konečně vydechnu, aniž bych věděla, že jsem celou dobu zadržovala dech.

„Výborně, patříš mezi nás. Nyní máš tři dny na to, rozhodnout se, jestli chceš zůstat. Přímo tady, na věži budeš mít nachystaný pokoj," promluvím k němu klidným hlasem a zavedu ho k jeho nové místnosti.

„Zůstaň," vyšlu k němu telepaticky a on zalapá po dechu, „taky tak umíš komunikovat. Stačí si představit slova a k někomu je vyslat. S trochou cviku se ti to jistě podaří."

Sejdu dolů z věže a zalezu do svého domu. Nastalo svítání, a tak mě čeká chvíle zaslouženého klidu. Natáhnu se na pohovku, zamyšleně se zadívám na stop a nemůžu se zbavit myšlenek na toho člověka.

„Odpovíš mi na pár otázek?" zazní mi neznámý hlas v hlavě a já se musím zaculit.

„Na cokoliv."

Povídáme si celé tři dny a já Radimovi naprosto propadnu a poprvé za celý svůj život cítím zamilování. Pevně věřím v to, že si vybere život.

„Můžu mít před volbou jedno přání?" zeptá se a po mém souhlasu mě požádá, abych přišla. Vyhrabu se po točitých schodech na vrch věže a čísi ruce mě rychle obepnou zezadu.

„Vybral jsem si smrt, ale i pro tebe za to, cos provedla mým přátelům," zasyčí mi do ucha a mezi žebry mi projede ostrý nůž.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍

Celý kontinent – aiwiiwia1

Brouzdala jsem se bosá v ledově studené vodní říčce uprostřed skalnatého údolí. Kolem mě šuměly stromy, s jejich listy si jemně pohrával teplý letní větřík. Sluneční paprsky mě příjemně hřály na tváři a já cítila, jak mě slunce dobíjí pozitivní energií. Ptáci hvízdali své ranní písničky, které se ozvěnou nesly do dáli a opět se znovu vracely k doslechu mých uší. Připadala jsem si jako střed vesmíru. Kolem mě se točilo vše, co jsem potřebovala k tomu být šťastná a spokojená. O nohu se mi otřel pstruh, jeho slizké šupiny mě vyděsily, až jsem nadskočila a vyjekla.

„Neříkej mi, že se bojíš malé rybky!" zpoza starého dubu se s ďolíčky od úsměvu na tváři vynořil Jakub. V záři slunce, které mu tak krásně podtrhlo jeho světlounce zelené oči a zvýraznilo tak jeho pihatou tvář, vypadal ještě lépe. Když ke mně došel, prohrábl si své husté havraní vlasy a přitáhl si mě k sobě. Objal mě a vtiskl mi do vlasů sladký polibek.

„Ale kdeže, jen jsem byla myšlenkami mimo," usmála jsem se na muže, kterého miluji již od dob našeho dětství, „mám docela obavy, jestli to zvládneme, víš?" Úsměv mi zmizel z tváře, zvážnila jsem při pomyšlení na to, co nás nevyhnutelně čeká.

„Barborko, snad jsme si slíbili, že o rozdělení Pangei už nebudeme mluvit. Jak to má být, tak to tak bude. Co se má stát, stane se. Ale jedno vím jistě – nás dva to rozdělit nemůže, dobře?" sklonil se, aby mohl políbit i náš malý uzlíček štěstí, který v sobě nosím.
„Ano, slíbili. Ale to bylo před pěti lety! Když byl Soudný den ještě tak daleko. Vždyť víš, stejně dobře, jako já, že dnešek je den, kdy se můžeme vidět naposledy! Že dnes je den, kdy super kontinent Pangea rozhodne, kdo z dvojic párů spolu může žít navždy a kdo z nich se musí navždy rozdělit, a být tak odsouzen k životu bez své milované polovičky. A já – já mám strach, Kubo. Mám strach, že – „

„– Ne, Baru, nic neříkej. Pojď ke mně," držel mě pevně v objetí, jako by to měla být naše poslední společná chvilka.

„Lásko, je nás celkem osm lidí, to jsou čtyři páry, ano? Dle úmluvy, kterou jsme podepsali, abychom mohli po Velkém třesku žít na Pangee, jsme souhlasili s tím, že na ní budeme tři sta milionů let žít, než nadejde chvíle jejího rozdělení. V den, kdy se z celého kontinentu – Pangei – stane sedm menších samostatných kontinentů. Zároveň jsme také slíbili, že na celém kontinentu budeme žít v harmonii s ostatními páry, budeme se vzájemně respektovat a spolupracovat. A dopředu jsme věděli, že při rozdělení spolu zůstane jen jeden jediný pár, který bude hoden společnému životu. Víme, že ostatní tři páry se nenávratně rozpadnou, oddělí se od sebe a už se nikdy neuvidí. Tak jako tak by nám mělo být ctí, že se staneme prvními obyvateli a předky nových kontinentů. My to ale zvládneme, ano? Jsme lepší než ostatní páry, chytřejší, šikovnější, nadanější. Milujeme sebe navzájem víc, než dokážou oni milovat cokoliv jiného dohromady. U Pangei, jak já tě miluji, Barunko!"

Chtěla jsem věřit, že má pravdu. Že to právě my dva budeme tím jediným párem, který spolu zůstane, že budeme těmi, kteří položí základy životu v tak perfektním kontinentu.

„Zvládneme to. Miluji tě," položila jsem si hlavu na jeho vyrýsované rameno. Dodalo mi to odvahu a pocit klidu.

„Jakým kontinentem by ses stala nejraději?" položil mi otázku, která mezi námi dost často visela ve vzduchu.

„Evropa," bez váhání jsem odpověděla, „když myslím na Soudný den, vidím nás jako Evropu. Líbí se mi ze všech kontinentů nejvíc – ty stromy, řeky, rybníky a jezera. Myslím, že Evropa se Pangee povedla ze všech kontinentů nejvíc."
Ano, byla jsem do Evropy zamilovaná ještě dřív, než vůbec existovat začala.

„Souhlasím, taky bych chtěl být Evropou. Je tak krásná a čistá – jako ty," láskyplně na mě mrkl, když mě jemně pohladil po paži, „a taky myslím, že Sarah s Jacobem rozhodně napůl získají severní a jižní Ameriku. Cho zase Asii. Pro Zuhura je připravená Afrika." Jeho úvahy se rozrostly do doslova světových rozměrů.

„Jo," přikývla jsem, „tak uvidíme, jak to dopadne. Za chvíli to zjistíme."

...

Na shromáždění se sešly všechny existující páry, my ale byli jediní, kdo se láskyplně držel za ruce. Nocí se ozvalo hromobití a z potemnělého nebe mezi nás začaly dopadat blesky, které v zemi vytvořily praskliny. Ty nás od sebe rozdělily, ostrůvky kontinentů nás odnášely pryč. Já Jakuba pořád pevně držela za ruku. Věřila jsem, že to dokážeme.

Z noci jsme vypluli jako partneři zakládající evropskou rasu lidí. Dokázali jsme to a zůstali jsme nerozděleni. Pangea nás za naši neumírající lásku, věrnost, odvahu a mír v duši obdarovala tím nejvzácnějším, co nám mohla nabídnout. Stali jsme se srdcem Evropy – krásnou, přívětivou zemí pojmenovanou Česká republika. A naše dítě se stalo přátelským Slovenskem.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍

Celý kontinent – kiara2

​„Víš jistě, že je mezi nimi ta pravá?" zeptala se mě nedůvěřivě královna a já na odpověď pouze sebevědomě přikývla. Seděla jsem jako vždy po její pravé ruce na balkoně, odkud jsme měly dokonalý výhled do Arény smrti, kde každým okamžikem měla začít soutěž, na níž jsme všichni netrpělivě čekali. Tento mimořádný den měl rozhodnout o budoucnosti naší země, o příchodu Vyvolené - dívky osudem vybrané pro královský trůn.
​„Samozřejmě. Všechny dívky z celého kontinentu ve věku od čtrnácti do osmnácti zde předvedou své schopnosti. Jedna z nich musí být ta pravá."
​Již prastaré proroctví se o příchodu Vyvolené zmiňovalo. Praví se, že ona dívka zachrání naši zem před útoky temných stvoření a její vládou začne nová éra blahobytu a slávy. Nebo tak to minimálně znala veřejnost.
​Aréna byla narvaná k prasknutí. Obyvatelé všech okolních království překonali dlouhou cestu plnou útrap, jen aby byli svědky tohoto slavnostního okamžiku. Každý chtěl na vlastní oči vidět tu, která se v následujícím měsíci stane novou královnou nejmocnějšího království. A ti, jenž neměli příležitost sem dojet, událost pozorovali z obrovských moderních displejů ve městech. Shromáždil se tu doslova celý kontinent.
​Musela jsem pevně stisknout rty, abych se ubránila pobaveného úsměvu. Ačkoliv se zde nacházely tisíce lidí, od těch nejobyčejnějších, po ty nejbohatší či nejmoudřejší, všichni byli do jednoho totožní. Ani nejproslulejší mudrcové se nijak nelišili od prostých občanů. Nikdo z nich nevěděl pravdu, dokonce ani naše královna ne; ta byla totiž odhalena pouze mě samotné.
​„Je načase, Vaše Výsosti," pokývla jsem ke staré shrbené ženě sedící rovně jako pravítko na zlatém trůnu pod těžkými závěsy, které nás skrývaly před nemilosrdnými paprsky pražícího slunce. „Lid očekává váš proslov."
​Krátce přikývla. Vstala, a královští trubači melodií upozornili diváky, že se mají utišit.
​„Vítám vás," zahromovala mohutným hlasem, jenž nejevil ani sebemenší známky pochyb či zaváhání. Na ženu, které se schylovalo ke stovce, měla překvapivě pevný hlas. Královna sice vypadala křehce, jako bezmocná stařenka, ale opak byl pravdou. Ve skutečnosti měla elánu více než kdejaké mladice. „Konečně přišel ten okamžik, na nějž jsme všichni čekali. Konečně se naplní proroctví, které nám slibuje lepší zítřky! Konečně..."
​Už po pár prvních větách jsem ji přestala poslouchat. Dnešní proslov se víceméně ničím neodlišoval od těch ostatních. Představovalo to pouhou formalitu, jakési požehnání nejvyšší vladařky.
​„...nechť naše účastnice přijdou!"
​Na královnin rozkaz před tribunu za bouřícího potlesku a nadšeného výskání napochodovalo dvacet mladých dívek rozličného věku. Můj pohled spočinul na té úplně vlevo. Byla jí patnáctiletá Entropy pocházející z malé vesničky sousedního království. Byla drobná a štíhlá. Dlouhé zlaté vlasy si spletla do vysokého drdolu. Celkově působila velmi křehce a nevinně. Co by taky ne, byla ještě pouhým dítětem. Rozhodně nebyla člověkem, který by měl i sebemenší šanci v soutěži vyhrát.
​Pomněnkovýma očima nervózně těkala z místa na místo, dokud jimi nezastavila přímo na mě. Odrážel se v nich obrovský strach. Na dodání trocha klidu jsem mírně přikývla, tak, aby to viděla jen ona. Ostatně, všechny její spoluhráčky stejně věnovaly pozornost pouze královně, která jim přála mnoho štěstí a zdaru, nikdo ani okem nezavadil o její pravou ruku, o její poradkyni. Pouze Entropy.
​Před soutěží jsem zašla navštívit všechny účastnice a trochu si je proklepla. Ani jedna z nich se nezdála vhodná pro můj plán, až na Entropy. Blondýnka, všemi opovrhovaná, všemi zapomínaná, všemi přehlížená, byla dokonalou loutkou mé hry. Již od začátku mi bylo nad slunce jasné, že tahle dívenka touží po lepším životě. Že už má dost venkova a chudoby, a touží po luxusu. Ten však nebyl její stěžejní touhou - tou bylo uznání. Už od malička byla Entropy zvyklá na posměšky okolí a neustálé podceňování. Výhrou v soutěži by jim mohla dokázat, že je lepší a silnější, než se zdá. Jenomže jí i mně bylo jasné, že bez žádného podvodu nepřežije ani první kolo.
​„Soutěž může začít!" zvolala královna a diváci jí odpověděli dalším natěšeným potleskem.
​Pousmála jsem se sama pro sebe. Jaké štěstí, že jsem to byla zrovna já, kdo se dostal k překladu a rozluštění pradávného proroctví. Jen já jsem mistrovsky ovládala starověký jazyk, jímž bylo sepsáno, a jen já tak mohla vědět, co ve skutečnosti věštba obsahovala. A záchrana civilizace jakousi vyvolenou dívkou jí rozhodně nebyla. Doopravdy se v ní mluvilo o ženě, která způsobí zánik a zkázu mocného královského rodu.
​A z celého kontinentu nikdo ani netušil, že jsem tou ženou měla být já.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍

Celý kontinent – Rama7

Je rok 2118 a země se otřásá válkou mezi třemi velmocemi- Čínou, Ruskem a USA. Právě probíhá schůze tehdejší vlády Československé federace.
,,Potřebujeme plán na přebrání celé Evropy do našich rukou. Nějaké nápady?" Zeptal se hnědovlasý muž.
,,Nejdříve musíme přebrat největší velmoce EU, pane." Řekl jeden z mužů co seděl u stolu v této místnosti.
,,A jakou začneme mi řekněte, Cejnare?" Zeptal se.
,,Co takhle začít Německem?" Odpověděl.
,,Dobrý nápad. Poté přebereme Belgii. Nakonec bude celá Evropa naše. Jste velmi chytrý muž Cejnare." Řekl zlomyslně hnědovlasý muž.
,,Ale jak chceme Německo přebrat?"Zeptal se hnědovlásek.
,,Myslím, že vím pane." Řekl po chvíli blondýn, který také seděl u stolu. ,,Povídejte, Holube." Řekl hnědovlásek.
,,Musíme udělat dohodu. Dohodu s Německem o tom, že se spojíme v jednu zemi. Poté uspořádáme volby, které zfalšujeme. A naše vláda nad Německem bude jistá." Řekl chytře blonďatý muž.
Všichni v této místnosti začali tleskat. Hnědovlasý muž se usmál a řekl:
,,Velmi dobrý plán, Holube. Myslím, že toto bude velmi lehké v těchto dobách, kdy probíhá válka mezi USA, Ruskem a Čínou a postupně do toho zatahují celý svět. Zahrajeme ohroženou malou zemi a za chvíli budeme velmoc. Sjednotíme celý kontinent a budeme mu vládnout."

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍