Dáma s kosou – kiara2

​„Tak jak to dnes šlo?" přivítala mě Lilith, má starší sestra, hned co jsem překročila práh našeho domova.
​„Super. Nesnáším to," procedila jsem skrze zuby a bezděčně jí podala kosu. „Pověz mi, proč zrovna já se narodila do týhle rodiny?"
​Z jejího hrdla se ozval melodický smích. „Zvykneš si," uklidnila mě s úsměvem a naposledy zkontrolovala svůj odraz v zrcadle. Bílá pleť dokonale kontrastovala s krátkými kudrnatými vlasy a rudě zvýrazněnými rty. Její oči měly, stejně jako každé z nás, černé bělmo a ledově modré duhovky. Vypadala stejně jako všechny ostatní Smrtonošky, bytosti, které doprovázely zemřelé do posmrtného života, avšak i přesto se něčím odlišovala. Vyzařovala z ní elegance, na níž si vždy potrpěla.
​Při pohledu na mou Lilith, která tuto práci odváděla mnohonásobně déle než já, jsem se nedokázala ubránit žárlivému píchnutí. Vypadala spokojeně. Nejspíš jí nedělalo starosti, že den co den, noc co noc, musí přihlížet těm nejstrašlivějším událostem a lidskému utrpení, aniž by mohla jakkoliv zasáhnout.
​Já byla jiná. Nevím, kde se stala chyba, ale jakmile jsem po nedávném dosáhnutí plnoletosti byla zasvěcena do rodinného byznysu s životem a smrtí, začala jsem své dědictví nesnášet ještě víc. Nelíbilo se mi, že musím brát lidem to nejcennější, co mají. Nelíbilo se mi, že bytosti, jako jsme my, jsou všemi nepochopené a nenáviděné. Dala bych cokoliv za to, abych mohla žít normálně, jako prostý smrtelník.
​Lilith mi dokola opakovala, že s lidským životem se vážou i horší věci, jako je zranitelnost, bolest, utrpení a na konec i smrt, avšak já na to pohlížela jinak. Myslím, že kdybych se znenadání teď změnila na člověka, bylo by náročné si na to všechno zvyknout, ale kdybych se s tím bývala byla narodila, nepřipadalo by mi to jako něco strašného.
​„Tak já jdu," ozvala se Lilith a obdařila mě úsměvem, který jsem jí opětovala. Uvědomovala jsem si, že mě svým způsobem chápe a snaží se mi pomáhat a já jí za to byla neskonale vděčná.
​„Vezmeš to zítra za mě?" zeptala jsem se. U nás bylo ve zvyku, že Lilith odváděla duše přes noc a já přes den. Ostatní příbuzní se zapojovali spíše výjimečně. Domnívali se, že by měli dát prostor mladší generaci. Ani na Zem už nechodili. Veškerý čas pobývali v nekonečném podsvětí, kde stál náš zámek.
​„Jasně. Máš něco v plánu?"
​Ledabyle jsem pokrčila rameny. Žádné konkrétní plány jsem neměla, ovšem i přesto jsem si chtěla po delší době oddechnout. Na rozdíl od jiných Smrtonošů, já velmi ráda trávila čas v lidském světě na Zemi a jen tak bloudila rušnými městskými uličkami. Bylo příjemné si na chvíli připadat téměř normální a zapomenout na všechno, od čeho bych se nejraději distancovala.
​„Chápu." Naposledy na mě spiklenecky zamrkala a s tmavým pláštěm, jehož kápě jí zakrývala obličej, a kosou v pravé ruce se doslova vypařila pryč.
​Osaměla jsem. Chvíli jsem přemítala a po několika minutách se rozhodla vyrazit ven. Doma jsem neměla stání, nebavilo mě jen bezcílně sedět ve své komnatě a poddávat se chmurným myšlenkám. Naproti tomu, svět lidí jsem si zamilovala. Lilith ani nikdo jiný z mé rodiny tomu nerozuměl. V podstatě jsem to nechápala ani já sama. Čím je ten svět lidí, stvoření, o nichž mi vždycky bylo říkáno, že jsou nudní, nezajímaví a občas dělají nepochopitelné věci, tak neobyčejný?
​Každému státu vládne jiná rodina Smrtonošů. My měli na starost malou zemi v srdci Evropy - Českou republiku. A ze všech měst, které jsem prozkoumala křížem krážem, jsem si nejvíce zamilovala Plzeň. To malé, leč půvabné město mi přirostlo k srdci více než jsem si připouštěla. I během nočních hodin dýchalo svým vlastním životním tempem.
​Dnešek byl jedním z těch dní, kdy jsem si vyrazila napříč ulicemi, avšak něčím se přeci odlišoval.
​Zrovna, když jsem pomalým tempem kráčela od Smetanových sadů směrem k velké synagoze, jsem koutkem oka zahlédla jakýsi pohyb. Pak se všechno událo strašně rychle a dřív, než jsem si uvědomila, co dělám a dřív, než jsem se dokázala vůbec zastavit, jsem vyběhla k přechodu na křižovatce a strhla stranou mladého muže, kterého málem srazilo divoce jedoucí auto.
​„Ježišmarjá!" Muž, jehož jsem v pokusu záchrany srazila k zemi, vstal. „Moc děkuju. Ten debil by mě málem zabil!"
​Šokovaně jsem na něho hleděla. Byl vysoký, mírně oplácaný a měl nazrzlé kudrnaté vlasy a pihovatou tvář, z níž na mě hleděl pár bledě modrých očí. Až teprve nyní mi došlo, co jsem to vlastně provedla. Něco, co všichni Smrtonoši měli přísně zapovězené - zasahovat do dění osudu. Zachránit člověka.
​„To je v poho," vyhrkla jsem roztřeseným hlasem. „Promiňte... už - už musím jít," vykoktala jsem a rozběhla se pryč. Slyšela jsem, jak na mě ještě z dálky volá, ale já se ho snažila nevnímat.
​Byla jsem první dáma s kosou, která kdy zachránila lidský život.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

💀💀💀💀💀💀💀💀💀💀💀💀💀

Dáma s kosou – aiwiiwia1

Probudil jsem se v bílé vypolstrované místnosti, mé tělo pohlcovala kazajka upevněná koženými řemeny tak, že jsem se nedokázal nikterak pohnout. Obličej mě bolel a pálil z přeležení během dlouhého nicotného spánku, musel jsem spát hodně dlouho. Ale nepamatuju si to. Ve světle mihotavého osvětlení se mi oči zalily slzami. Dlouhé černé vlasy ulepené mazem se mi lepily na zpocené spánky. Netuším, jak dlouho jsem spal. Nemám ani ponětí, jak dlouho jsem tady. Kde to vůbec jsem? Kdo jsem?

Schoulil jsem se s nohama přitisknutými k mému třesoucí se mu tělu. Oči my sjely na látkou potažené bílé dveře bez kliky. Bez kliky představující možnost bezpečné cesty ven, pryč z tohohle místa. Místnost vysoká tak 5 metrů s lehce blikajícími žárovkami mě tu uvěznila. Stal se ze mě vězeň v neznámé kopce. Vězeň vězněn neznámými vězniteli. Neznámo kde, neznámo proč. Bez důvodu, bez příčin a vysvětlení.

Poslední, co si pamatuji, je okamžik, jak stojím před oknem domu seniorů oblečen jako dáma s kosou – nastrojen jako Smrtka. Na mém vyzáblém těle lehce povlával černý plášť okousaný od molů. Z nedalekého statku jsem ukradl starou dřevěnou kosu. Obličej jsem pomaloval mrtvolně bílou barvou připomínající samotnou smrt, oči jsem zvýraznil temnými kruhy na váčkách pod očima. Jen jsem tam v dešti nehybně stál opřený o nabroušenou kosu a hleděl do oken starých lidí. Pozoroval jsem se a přál si, aby ze mě měli respekt. Potřeboval jsem pocítit svoji autoritu. Ani nepřízeň počasí mi nikterak nevadila, abych pokračoval v děšení těch starců.

Dělalo mi dobře být tím, koho se bojí. Někdo, koho se obávají. Smrt, která si pro ně přichází. Nevyhnutelný konec, který se neodvratně blíží. Vidět pohled těch vystrašených dědečků a babiček vystrašených k smrti, mi dodávalo pocit důležitosti a potřebnosti mé záliby v tom je zničit. Nejraději jsem chodil přestrojený za smrtku při dešti, kdy se po nebi třpytily blesky a dunivě se po okolí ozývalo hromobití. Bylo to tak tematické. Podtrhnout konec jejich života, který jsem představoval, tajemným a děsivým okolím a nehostinným deštivým počasím. Jako by nebe plakalo nad ztrátou dalšího bezcenného starého života.

Dny, kdy se při pohledu na mě starcům zastavilo jejich seschlé srdce, patřily k mým nejoblíbenějším. Když jsem v úkrytu starých keřů nenápadně pozoroval své veledílo, kterého jsem dosáhl, zatímco se v půlnoční tmě nocí rozzářily světla nemocničního vozu, ihned za ním doprovázeného pohřebním vozem.

Při vzpomínce, že právě včera se mi dopřál tento konečný pohled, jsem se hystericky rozchechtal po celé místnosti. Můj smích se nesl vzduchem a jako by se pár chvil odrážel od látkově vypolstrovaných stěn. Jako by tu byl někdo se mnou, někdo, s kým jsem se mohl společně smát. Jako bych v téhle místnosti nebyl jediný psychopat. Jako by na světě byl ještě někdo stejně tak labilní, jako mé myšlenky. A ten někdo je ve stejné místnosti, i když tu jsem zcela sám.

Zamžourala jsem unavenýma očima po kazajce, která mi tvrdě obepínala mé vychrtlé tělo. Můj zrak se zasekl na textu nalepeným na suchým zipu na mých zašedle světlých kalhotách. Stálo na něm: DÁMA S KOSOU.

„Hahahaaaa!" psychopatický smích, který se mi vydral skrz hrdlo, bylo to jediné, na co jsem se zmohl.

„Dáma s kosou si jde pro tebe." Byla věta, kterou jsem sdělil každému, kterému jsem vzal jeho život.

...

Z druhé strany tlustých dveří zaznělo cinkání mohutného svazku klíčů. Slyšel jsem dva páry nohou, jak pochodují těžkými kroky po betonové zemi. Chvíli trvalo, než si klíč našel správnou cestu k zámku. Když v zámku cvaklo, dveře se otevřely a dovnitř vešli dva muži. Oba dva se tvářili až moc důležitě a vážně. Jeden z nich v ruce těžkal notes s propiskou, druhý vyšel s holýma rukama. Oba na sobě měli bílé doktorské pláště, jejichž vzdělanost podtrhovaly jejich černé obroučky brýlí usazených na špičatých sokolích nosech. Jejich zúžené zmijí oči se na mě svrchu dívaly a posuzovaly mé chování.

„Nacházíte se v Psychiatrické léčebně v Bohnicích. Našli jsme Vás uprostřed noci, jak na kukuřičném poli stojíte přestrojen za smrtku a nečině hledíte do oken domu seniorů v městské části Praha – 9, kde na následky infarktu zemřel devadesáti devíti letý muž, jehož tělo zrovna odvážel pohřební vůz. Při dotazování na Vaše chování a činy jste nijak nereagoval a pořád jste jen dokola jako smyslu zbavený opakoval – „

„– Dáma s kosou. Dáma s kosou. Dáma s kosou. Jsem dáma s kosou." Skočilo jim do řeči mé druhé, nenapravitelně rozpolcené alter ego. Zcela jasně jsem věděl, kým doopravdy jsem. Zády opřený o stěnu, s nohama pod bradou jsem se kymácel dopředu a dozadu s jedinou myšlenkou, která pro mě byla důležitou – to já jsem Dáma s kosou. Já jsem ničivá Smrtka beroucí životy nevinným lidem. Můj život konečně dostal smysl. Život zasvěcen okrádání životů druhých. A líbí se mi to.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

💀💀💀💀💀💀💀💀💀💀💀💀💀

Dáma s kosou – ​Bloncka8

Sluníčko mi krásně pálí do zad a mé bosé nohy se boří do posekaných stébel obilí. Přejdu přes kopec a tam už vidím svou krásnou dámu s kosou. Její nádherné hnědé vlasy má spletené do copánku, který jí dosahuje až po konec vestičky a sukni se zástěrou má ušmudlané od těžké práce, ale i tak je to ta nejnádhernější dívka, kterou jsem kdy viděl. Na chvíli se zastaví, aby si odpočinula a otřela zpocené čelo. Pohlédne na zapadající slunce, aby věděla kolik má ještě času. A v ten moment si mě všimne a po tváři se jí rozlije široký úsměv.

„Matěji!" zakřičí a rozuteče se směrem ke mně, aby mi padla do náruče. Nadzvednu ji jemně ze země a zatočím se s ní dokola. Ona se tak zvonivě zasměje, až mě z toho bodne u srdce. Tak dlouho jsem ten zvuk neslyšel, tak dlouho jsem jí neobjímal a ani neviděl. Tolik mi chyběla.

Už je to tak dávno, co jsem musel odejít od ní, daleko do světa, abych splnil úkol, co mi zadal můj otec. Konečně jsem se mohl vrátit a znovu ji spatřit. Vtisknu jí polibek do vlasů a nasaju její vůni slámy a květů.

„Koukej, něco jsem ti přinesl," vyndám z ošuntělých kalhot měšec a vtisknu jí ho do ruky, „myslíš, že to bude stačit, abychom se tvému otci mohli přiznat s naší láskou? Peníze jistě vystačí na svatbu i hezké živobytí, navíc jsem se toho cestou hodně naučil. Umím dokonce číst a psát. Terezko, je ze mě písař! Víš, jak nám bude krásně. Nic nám nebude chybět!"

Přitisknu jí k sobě a spokojeně se zasměju. Máme před sebou celý nádherný život. Tereza se ode mě ale opatrně odtáhne, nejdřív se mi podívá do obličeje, ale potom sjede pohledem na své ruce plné mozolů od práce.

„Matěji, víš, tatínek zemřel a ty jsi tu nebyl. Já nevěděla, jestli se vážně vrátíš a musela jsem se o všechno starat sama. Nestačila jsem na to všechno a Jozífek se nabídl..." vykoktá ze sebe a podívá se k otepím posekané slámy a já si až teď všimnu malého uzlíčku, který leží zachumlaný v růžových peřinkách v nůši.

Hrudníkem mi projede ostrá bolest, jakoby mě někdo probodl, zalapám po dechu a do očí se mi naženou slzy.

„Matěji, promiň mi to," dostane ze sebe mezi mohutnými vzlyky a já ji v ten okamžik začnu nenávidět. Všechno jsem dělal jen pro ní, jen pro to, aby nám bylo spolu dobře, všechno jsem pro ní riskoval a ona na mě nedokáže počkat ani dvě léta.

Hrubě jí odstrčím a nedokážu se na ní ani podívat. Dojdu až k nůši s malým dítětem uvnitř a k mému překvapení mě přejede vlna něhy a v ten okamžik se rozhodnu. Když ona vzala srdce mě, já vezmu to její.

„Vrátím se pro ní," křiknu na Terezu a ukážu na malé neviňátko. Té se po tváři přelije nejprve šok a potom bolest. Rozběhne se k nám, aby se mezi nás postavila a udělala ze sebe ochranný štít.

„Matěji, to nemůžeš. Vůbec tě nepoznávám, to nejsi ty! Co se to s tebou stalo?" vypraví ze sebe a z očí ji kanou slzy.
„Se mnou? Co se stalo s tebou? Slibovala jsi mi věčnou lásku, a když se vrátím tak se taháš s jiným! Nevezmu ti ji dnes, ale pamatuj si, že jednoho dne pro ní přijdu. Chci, abys každou nocí trpěla, kdy je zrovna ta vaše poslední a od jakého rána svou malou holčičku už nikdy nespatříš! Utíkat se nesnaž, najdu si vás všude!" vyleju si na ní zlost a otočím se k odchodu. Tereza se mě ani nepokouší zastavit a za svými zády slyším jen to, jak žalostně pláče.

Den co den se za nimi tajně vracím tak, aby mě Tereza nespatřila. Zatím co ona vypadá každým dnem hůř a hůř, je vyhublá až na kost a nešťastné oči ji při práci ostražitě těkají z místa na místo, jako by byla blázen, její dcera Julinka roste do krásy. Je ještě nádhernější než její matka v době, kdy jsem jí tak silně miloval.

Občas nechám Julinku, aby si mě všimla, a ona už ví, že za mnou může pokaždé přijít pro radu a že jí dám cokoliv, na co si pomyslí. Celé roky za mnou přichází jako za přítelem, který ji nikdy nezradí a se kterým má vše, co si přeje. Troufnu si říct, že teď, když už je dospělá, kane z jejích očí nehynoucí láska, kterou si ke mně za ta léta vybudovala. Chodí za mnou i přes zákazy rodičů, vždycky si najde způsob, jak jim za mnou utéct. A zítra, v den jejich osmnáctých narozenin, se mnou uteče navždy. Díky tomu splním svůj slib, který jsem před lety dal té zničené dámě s kosou, která přitom mohla mít tak krásný život.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

💀💀💀💀💀💀💀💀💀💀💀💀💀

Dáma s kosou – Twenty2

  Jemné večerní světlo se rozlévalo po kraji a pár ohnivých paprsků proniklo i dovnitř do baru. Při sbírání nádobí jsem se zastavila u okna a nechala slunce zahřát můj obličej. Město i krajina za ním vypadaly jako v plamenech, dokud se zdroj té záře neskryl za obzorem a oheň nebyl nahrazen červánky. Ty mám ještě raději. Ta chvíle po západu slunce, kdy se jasné barvy ztratí a svět zůstane plný pastelových odstínů, je podle mého ta nejhezčí a nejtajemnější část dne. V dálce jsem spatřila hejno divokých hus putujících někam daleko ve své pečlivě udržované formaci.

  „Je to krása, že?" pronesla osoba u stolu vedle mě jemně nakřáplým hlasem. Zněla jako někdo, kdo celou minulou noc probrečel, ale s ránem objevil klid a moudrost.

  „Ano," vydechla jsem a odtrhla se od té scenérie. „A kdo Vy ráčíte být, smím-li se zeptat?" otočila jsem se za hlasem a snažila se uhodnout, co se skrývá pod tím pestrobarevným šátkem a podivným oděvem ověšeným různými rolničkami a dalšími cinkrlátky.

  „Jsem vědma," řekla a já měla pocit, že se shovívavě usmála.

  „Vědma?" otázala jsem se, jako bych to slovo nikdy v životě neslyšela. „A z čeho věštíte?"

  „Různé duše potřebují různé přístupy, ale nejradši používám karty," odpověděla a plynule zajela pravou rukou do levého rukávu. O pár vteřin později už její vrásčitá, snědá ruka položila na stůl ošuntělý balíček kdysi možná barevných a třpytivých karet. Vypadaly docela obyčejně, jako jedny z těch balíčků co se prodávají v hračkářství za rohem a děti si pak s nimi hrají na osud. Něco mě k nim ale táhlo a nedokázala jsem od té krabičky spustit pohled.

  „Karty k tobě chtějí promluvit," vytrhl mě její hlas že zajetí karet a já se konečně podívala jinam. Kývla jsem a ona mě uchopila za ruku.

  „Posaď se, dítě," řekla a vyspala karty z obalu. Upřeně jsem Sledovala její hbité prsty, jak se míchají a karty se mezi nimi mísí. Potom jsem však ucítila podivné trnutí. Vědma se zarazila.

  „Zajímavá karta. Člověk by to na první pohled neřekl. Ale co může cizinec vědět o minulosti člověka. Podívej se, dítě," ztlumila hlas a položila přede mne jednu jedinou kartu.

  „Smrtka?" zeptala jsem se a prohlédla si ten kousek papíru. Vyobrazena na něm byla žena uprostřed pole vlčích máků. Pleť měla bělostnou, obličej ji ale vidět nebylo kvůli černé kápi, kterou měla přetaženou přes hlavu. Černá vlečka hladila květiny okolo a v rukou svírala bělostnou kosu. Vědma zavrtěla hlavou.

  „Dáma s kosou, dítě drahé. A chce ti něco říci. Naslouchej dobře," položila prst na kartu. Z jejího hlasu jsem cítila soustředění a o chvíli později ke mně již mluvil někdo jiný. „Vídávala jsem tě velice často, květe Paříže. I teď cítím, že ke mně tvá mysl často bloudívá. Nespěchej ale příliš do mojí náruče. Tvůj čas ještě nepřišel. Nech promluvit i jiné karty tvého života." Přejel mi mráz po zádech. Jak mohla vědět o Paříži? Už jsem se chtěla vědmy zeptat, když se pustila karty a vytáhla z balíčku další.

  „Dáma s kosou chtěla, ať ti ukážu tuto kartu. Jsou to labutě. Symbolizují partnerské pouto. Více mi ale neřekla. Sama musíš nejvíc vědět, co karta znamená," domluvila a dala se do schovávání karet.

  „Ale... já nevím, co to znamená," vydechla jsem.

  „Karty nemluví jasně a ani neříkají vždy všechno. Vypadá to ale, že tato karta tě má opravdu ráda, dítě. Jsem si jistá, že na to přijdeš," zvedla onu kartu a ukázala mi ji ještě jednou. Na chvíli se mi zdálo, že mi ona žena mírně pokynula. Pusa se mi otevřela úžasem, ale nestihla jsem se znovu zeptat. Vědma se zvedla a odešla. Teprve poté mi došlo, že nevím, jak dlouho tu seděla. Venku už byla tma. Za celou dobu si také nic neobjednala. Po chvíli jsem se vzpamatovala a opět se dala do sbírání nádobí. Musím už dnes být trochu unavená.

  „Vědmy..." povzdechla jsem si a pousmála se.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

💀💀💀💀💀💀💀💀💀💀💀💀💀