Téma dnešního dne bylo DĚTI NOSÍ SMŮLU, sešlo se nám zde několik povídek a ty si určitě zaslouží nějakou zpětnou vazbu.
Čtenáře, včetně autorů, požádám o bodování děl. 1-5b, přičemž pět bodů je nejlepší. Není povinné bodovat každý příběh (připomínám, že autor nebude bodovat svůj!), ale bylo by to lepší. Ať autoři dostanou nějakou zpětnou vazbu.
Pokud se vám nějaký příběh nelíbil, nebojte se dát i málo bodů, od toho tu tato výzva taky je.
Připomínám, bodové hodnocení chci jen pod výzvu Prosím, bodové hodnocení tohoto příběhu sem. pokud se budete chtít k příběhu vyjádřit slovně, zbytek textu je vám k dispozici.

👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶

Děti nosí smůlu – arietis3

,,Děkuji ti, Anastazie. Máš to u mě!" mrkne na mě Becky a políbí svého syna, mého synovce, na čelo.

,,Zlatíčko, nezlob tetu. Večer nám zavolejte. Dvakrát se vyspinkáš a maminka je tady, ano?" řekne a usměje se.

Malý Theodore - Teddy - zamává, když Becky nastoupí do auta, které zatroubí a zmizí za rohem.

Becky a její manžel Michel byli pozvaní k přátelům na svatbu. Zůstávají tam ještě den poté, a já malého Teddyho hlídám. Jsem ráda, že jsem nejela.

Becky se mě snažila přesvědčit, ať jedu také. Teddyho mohla pohlídat naše mamka, ale já jsem opravdu nechtěla. Ani její kamarádku neznám, a věřím tomu, že by mě chtěla poznat, to i já jí, ale přijde mi blbé se s ní seznámit na její svatbě.

,,Tak pojď.'' chytnu svého tříletého synovce za buclatou ruku a odvedu do domu. Jsem o dost mladší než Becky, pořád studuji a bydlím na koleji, proto se mi nabídla, abych jejího syna hlídala u nich v domě, což jsem s díky přijala.

Obývák je největší místnost a je velký jako celý můj byt na koleji. Posadila jsem Teddyho na pohovku a mířila jsem ovladačem na televizní obrazovku, abych mu naladila pohádku. Už hraje úvodní znělka.

,,Právě včas.'' usmála jsem se a Teddy zaječel...asi radostí.

Kuchyň byla spojená s obývákem. Chvíli jsem zírala na prázdnou linku. V lednici toho moc nebylo, ubezpečila jsem Becky, že já nakoupím. Bylo po sedmé a obchod už byl zavřený, vím ale přesně, co má až do devíti.

Sedla jsem si vedle chlapce.

,,Dal by sis pizzu, Tedísku?'' zeptala jsem se ho a chvílí jsme se dívali na kreslený seriál, než odpověděl.

,,Maminka mi moc pizzu nedovoluje,'' připustil a na chvíli odtrhne oči od myšáka na televizi. ,,takže si jí dám.'' usmál se.

Prohrábnu mu vlasy.

,,Dobře, ty rošťáku.'' zahýkala jsem a štípla ho do bříška. Ručičkama mě hned se smíchem odhrnul. Zvedla jsem se, opřel se znovu o linku, vytočila číslo na mou oblíbenou pizzerii a objednala maxi havaj s extra porcí ananasu navíc.

...

Naložila jsem ho do svého tmavě modrého auta. Chtěla jsem si s ním vyjít do lesa. Becky žije na okraji města a blízko je nádherná příroda. Po té maxi pizze, kterou jsem včera snědla celou sama, protože na Teddyho padla únava po snězení dvou kousků, bych si větší procházku mohla dát. Do fitka už nejdu.

Jedeme asi dvacet minut. Každou chvíli se dívám do zpětného zrcátka na Teddyho, který se na mě zubí z autosedačky.

Zaparkuji na okraji. Jestli dostanu zase pokutu od správy lesů, tak jim na platbu kašlu, řekla jsem si v duchu.

Teddy celou cestu poskakoval nebo bežel. Vydali jsme se po nejdelší trase, ale asi v polovině jsme sešli do malé restaurace postavené ve starém mlýně právě pro turisty. Dali jsme si oběd a vypili spoustu předražené domácí malinovky.

Vypila jsem vážně nejméně litr a to se mi vymstilo asi pět minut od restaurace.

,,Teddy, sedni si na tenhle pařez a počkej na mě, dojdu si na záchod.''

Jen přikývl a sednul si.

Asi bych se neměla dívat na filmy, protože si představím scénáře typu že mi dítě ukradne bláznivý maniak s motorovkou nebo Teddyho zláká přízrak do temného lesa a odnese do Narnie. Snažila jsem se být rychlá, k mému údivu Teddy seděl na místě. Vypadal znuděně, ale jak si mě všiml, vyskočil a šel dál. Usmála jsem se a šla za ním.

Nohy jsem měla po téměř deseti kilometrech tak ztuhlé, že mi nešlo ani šlapat na pedály. Chtělo by to častěji.

Zatímco jsme cestou zpátky poslouchali album od Simon and Garfunkel, a já zpívala do rytmu The sound of silence, pípla mi esemeska od Becky, že se vrátila už dnes a že na nás čeká.

Zároveň mi píplo upozornění, pro změnu od auta, že potřebuji natankovat. Zastavila jsem na pumpě. Teddy skučel, že musí na záchod (nedivila jsem se), tak jsem ho odepnula. Jeho autosedačka byla od něčeho ulepená. Hmota barvy medu. Vůně mi prozradila, že to není nic jiného než smůla. Musel ji vysednout na tom pařezu.

...

Zaparkovala jsem před domem. Ze zahrady vyšla Becky a začala mávat.

Vystoupila jsem a usmála se na ni. Otevřela jsem dveře, odepla Teddyho a ten vyskočil. Becky se zarazila, protože byl v trenýrkách a na sedačce seděl na dece.

Vzala jsem jeho kalhoty.

,,Děti nosí smůlu,'' informovala jsem jí. Nakrčila čelo a zalétla pohledem k Teddymu.

,,na zadku.'' doplnila jsem, ukázala jí zadní stranu kalhot a ona se rozesmála.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶

Děti nosí smůlu – růžová05

Byli jsme dokonalý pár. Po 10 letech jsme se vzali, rok po svatbě odjeli na vysněné líbánky na Maledivy. A pak to přišlo. Z nějakého nám neznámého důvodu jsme se rozhodli, že už nás nebaví bezstarostný život. Že je to nuda, jenom s pejskem. Že už nás nebaví dělat si co chceme, kdy chceme. Že asi potřebujeme nějaké větší dobrodružství. A že si teda pořídíme miminko.
Kdybysme tušili, co nás čeká, nikdy bysme do toho nešli! Na Maledivách bych radši spala na zemi a manžela se ani nedotkla.
Nepořizujte si děti!
Muži, budete sexuálně strádat! Ženy, budete trpět spánkovou deprivací!
A těch starostí, co vás čeká... Kojit, nekojit. Plínky látkové nebo jednorázové. Spaní v postýlce nebo v posteli s vámi. Jídlo mixovat nebo kousky do ruky.
No prostě, ať se rozhodnete pro cokoliv, nebude to nikdy dobré pro vaše okolí. Vždycky se najde někdo, kdo vám řekne, že to děláte špatně a bude se vám snažit radit „v dobré víře".
Nepořizujte si děti!
Já to s vámi myslím dobře. Užívejte si dokud to jde! Spoustu spánku, spoustu volného času, spoustu sexu(s kondomem!!!)
Dobře míněná rada unavené matky jedné malé, roztomilé, okaté holčičky, kterou samozřejmě miluji nade vše.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶

Děti nosí smůlu – Twenty2

Děti nosí smůlu. Zvlášť pokud pracujete v baru a je pozdě večer. Nebo to jsem si alespoň myslela.
Bylo něco po jedenácté, místo se začínalo plnit obvyklými hosty a znovu se otevřely dveře. Malý klučina s pískově žlutými vlasy, odhadem tak osmiletý, si to přicupital k baru a vyškrábal se na stoličku.
„Máte kakao?" zeptal se mě, když se ujistil, že se s ním židle nepřevrátí. Pohupoval nohama do rytmu blues, které hrálo z rádia, a podíval se na hodinky. Potom položil na pult bankovku požadované hodnoty a zkoumavě se na mě podíval. Vzala jsem peníze a dala se do ohřívání mléka.
„Kolik cukru?" zeptala jsem se a dítě se očividně uvolnilo.
„Dvě lžičky prosím."
Dala jsem tedy do mléka lžičku kakaa a dvě lžičky cukru. O chvíli později už si nezletilý host nonšalantně kakao popíjel z elegantní skleničky.
„Co tady vůbec děláš? Nerada bych měla nějaké problémy. Děti v baru nosí smůlu."
„Jenom na něco čekám," řekl vyhýbavě. „A pokud nosím smůlu, tak proč jsi mi nalila?"
„Tady hosty neodmítáme, pokud mi nezačnou vadit," odvětila jsem. Hosty to očividně pobavilo. Nebylo to málokrát, co jsem někoho vyhodila třeba proto, že si otřel boty o židli, nebo se staral o cizí problémy až příliš intenzivně.
„Mohl bych mít prosbu?" opět si zkoumavě prohlížel můj obličej.
„Záleží na tom jakou."
„Pustila bys do rádia třetí disk zleva?" ukázal na poličku za mými zády. Podívala jsem se, co vybral, a s nostalgickým zamyšlením CD vložila do přehrávače. Opřela jsem se zády o skříňku s nádobím a poslouchali jsme.
Okolo půlnoci se kluk znovu podíval na hodinky. Hudba dohrála a já schovala album na jeho místo. Když jsem se otočila, sundal si klučina ze zad modrou aktovku, které jsem si předtím nevšimla, a vytáhl z ní něco na pult.
„Díky za hudbu, tohle je na památku. Abys věděla, že děti nenosí jenom smůlu."
Potom seskočil ze židle a odešel. Opět jsem přešla k baru. V igelitovém pytlíku plavala dokolečka malá rybka. Pousmála jsem se a zeptala se majitele zverimexu, který seděl o dvě židle dál, jestli mi dá slevu na akvárium.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶

Děti nosí smůlu – střelec3

„Děti nosí smůlu," prohlásila zatvrzele šedovlasá stařenka, která se s kocourem v klíně pohupovala na křesle. Její dcera, žena středního věku s hnědými kadeřemi svázanými v copu, jen pozvedla obočí, načež své rty roztáhla do pochybovačného úsměvu.
„Ale mami, prosím tě," povzdechla si a kradmo pohlédla na kočárek vedle sebe, kde spinkal její maličký synek. Jak ten by mohl někomu přinést neštěstí.
Stará paní však mlaskla a nehodlala se vzdát; „Mám pravdu! Helenka povídala, že když vykládala karty, tohle jí prozradily." Její společnice se tomu musela od srdce zasmát. Nemohla totiž nikdy pochopit, že matka věří na takové nesmysly.
„Vážně? Tak to abych se Filípka začala bát," ušklíbla se ironicky a miminko něžně pohladila po hlavičce. Kdyby jen věděla, co se brzy přihodí. Možná by oné věštbě přece jen přikládala větší důležitost a význam.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶

Děti nosí smůlu – kiara2

Poprvé jsem ji spatřila zhruba před týdnem. Zrovna jsem se vracela z práce, utahaná, se sužující touhou po mé posteli a hrnku horké kávy. Odemkla jsem vstupní dveře, prošla předsíní a zamířila do kuchyně. Jakmile jsem v ruce držela onen milovaný horký nápoj a chtěla se posadit před televizi do měkkého gauče v obývacím pokoji, strnula jsem.
​Uprostřed místnosti stála holčička.
​Hustě jsem zamrkala a o krok odstoupila. Automaticky jsem si protřela oči, zdali mi vyčerpání po náročném dni nepřivedlo halucinace, avšak dívenka se tam stále nacházela.
​Vypadala nevinně. Mohlo jí být okolo šesti, nanejvýš sedmi let. Oblečená byla do staromódních princeznovských šatů z růžovobílé krajky, ozdobených mnoha volány. Dlouhé blonďaté vlásky měla spletené do dvou tenkých cůpků s červenými mašlemi. Její vytřeštěné modré oči upíraly bez jakéhokoliv mrknutí svůj pohled na mne.
​„A-ahoj," vykoktala jsem překvapeně, protože jsem netušila, co jiného říct. Já sama žádného potomka zatím nemám a žiju sama. Moje práce u kriminálky mi bere hodně volného času, osobní život pokládám stranou. S dětmi se moc nevídám a ani nevím, jak s nimi jednat. Nikdy jsem to nevěděla. Na rozdíl od mé starší sestry, já nejsem zrovna mateřský typ.
​„Copak tady děláš?" Přikročila jsem k ní o něco blíže, položila šálek kávy na stolek vedle pohovky a klekla si k dívce. „Kde máš rodiče?"
​Neodpovídala. Bez jediného slova na mě zírala.
​Povzdechla jsem si. „Pojď," vyzvala jsem ji, „najdeme tvou rodinu, jo?" Natáhla jsem k ní ruku, abych slovům dodala důraz, ale to mělo za následek jen to, že světlovláska o krok ucouvla a odběhla dveřmi pryč. Mně nezbývalo nic jiného, než ji následovat.
​„Počkej!" zavolala jsem. „Kam to..."
​Svou otázku jsem už nedokončila. Po dítěti jako by se slehla zem. Nebyla nikde k nalezení, přestože jsem jejím hledáním strávila celou následující hodinu. Zkontrolovala jsem všechny místnosti a kouty, kde by se dívenka mohla schovávat, ovšem bez úspěchu.
​Stála jsem, nyní naprosto o samotě, uprostřed domu, rozhlížejíc se zmateně kolem sebe.
​„Já ještě nejsem blázen," prohlásila jsem sebejistě sama sobě a nevěřícně zavrtěla hlavou. Došla jsem k názoru, že holčička nejspíš prostě vyběhla ven na ulici, koneckonců jsem za sebou dnes nezamkla, a na celou záležitost zapomněla.
​Když se dívenka však objevila po druhé, mírně mě to znepokojilo. Tentokrát byla v o dost horším stavu, růžové šatičky měla potrhané a špinavé, jako by se celé dny toulala po ulicích. I její světlé vlasy byly rozcuchané, po úhledných copech nebylo ani památky. Pohled v modrých očích se zdál smutnější než posledně.
​„Ahoj," pozdravila jsem ji stejně jako při našem prvním setkání, „copak se ti stalo?" Opět jsem si sedla vedle ní, tentokrát o něco opatrněji, abych ji nevyplašila. Jenomže odpovědi se mi nedostalo.
​„Poslyš," začala jsem co nejmírněji, „jak se jmenuješ? A co tví rodiče? Ví, že tu jsi?" V mysli se mi začala rýsovat teorie, jestli se nejedná o nějaké opuštěné či pohřešované dítě. Bodl mě osten viny, že mě to předtím nenapadlo. Přeci jen, cizí děti se v domech jen tak neukazují.
​Bohužel, stalo se opět to samé, blondýnka ode mě utekla aniž bych ji stačila zastavit. Umanula jsem si, že následujícího dne se trochu poptám známých, jestli se v okolí nějaké dítě neztratilo.
​V noci mě ovšem cosi vytrhlo ze spánku. Při pohledu na digitální hodiny stojící na nočním stolku vedle mé postele jsem zjistila, že je půl jedné. Většinou mívám klidný spánek a nočními můrami i přes stresující povolání netrpím. Proto mě tak překvapilo uvědomění, že mám noční košili celou promočenou potem a srdce mi silně buší.
​Možná se mi jen zdálo něco špatného, co jsem ihned zapomněla, odbyla jsem to pomyslným mávnutím rukou, přetočila se na druhý bok a chtěla opět jít spát. V tu ránu jsem však vystřelila do sedu, neboť u mé postele stála ona holčička, která mi v posledních dnech přidělávala tolik starostí.
​„C-co tu děláš?" vykoktala jsem šokovaně. Nemohlo mi uniknout její vzezření. Nyní, spíše než lidskou bytost, připomínala ducha či přízrak. Pleť měla bledou, téměř průhlednou, její vlásky nesly barvu čerstvě napadaného sněhu a ledově modré oči zářily a osvětlovaly celý pokoj azurovou luminiscencí. Po několika vteřinách jsem si všimla, že se vznáší minimálně půl metru nad zemí.
​To bylo na mě moc. Vstala jsem a vyběhla z pokoje ven, jenomže dívka se opět objevila přímo přede mnou. Zdálo se mi, že se postupně roztahuje a roste do větších rozměrů. Seběhla jsem z chodby do předsíně, v domnění, že mě třeba čerstvý vzduch přivede opět k příčetnosti. V tu chvíli se ozval dětský smích. Ten zvuk, z něhož běhal mráz po zádech, se rozléhal celým domem a přede mnou se opět zjevila ona dívka, která se však změnila v temného démona.
​Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. Poslední myšlenka, která mi projela hlavou předtím, než nade mnou všechno zčernalo, zněla takto: Děti přináší smůlu.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶

Děti nosí smůlu – aiwiiwia1

Říká se, že děti nosí čápi, pravdou však je, že děti vzniknou milostným spojením lásky mezi mužem a ženou. Po tomto intimním aktu následuje devítiměsíční časový limit plný obav, stresu, strachu a příprav, plánování. Najednou se vše změní. Mezi mužem a ženou. Mezi budoucími rodiči. Snad dobrými rodiči. Budující vztah plný lásky zpečetili zrozením dítěte. Dítěte, které jim nenávratně a nenapravitelně změní životy. Životy promění v obavy a neustupující strach o život potomka. Protože - děti nosí smůlu. Samozřejmě že dětská přítomnost vykouzlí úsměv na tváři i těm nejsmutnějším a nejzachmuřilejším lidem v místnosti, včetně svých rodičů, ovšem teprve až překonají prvotní pocit svého ohroženého dítěte, jenž se ocitl ve smrtelném nebezpečí.

Děti přinášejí smůlu - matce. Zprvu počáteční nadšení z příchodu prvorozeného potomka se rázem vymění za neuhasínající plamínek smůly. Devítiměsíční alkoholový celibát. Pro uspokojivou budoucnost, mentální vitalitu a zdraví ještě nenarozeného dítěte. Dříve vysportovaná postava z tvrdé dřiny v posilovně se promění v obtloustlou a zavodněnou figurku, které dnes nesedí džíny, které jí včera dokonale padly. Strie nahrazující mladistvé tetování. Přes ten pupek si nedokáže zavázat tkaničky, natož si oholit stehna, a tak je odkázána na pomoc svého muže. Hladká pleť jako dětská prdelka, jako prdelka dítěte, které v sobě nosí, se promění v krví začervenalé minové pole čekající na nechtěné šlápnutí tvého prstu. Zprvu o tobě po vsi nekolují gratulace k mateřství, ale pouhé zlé drby místních kvočen, o tom, jak strašně si v poslední době přibrala z toho tvého ustavičného přejídání, netušíc, že ve svém lůně nosíš potomka.
Děti přinášejí smůlu - otci. Máš rád posezení v hospůdce s kamarády, před tebou půl litru dvanáctky? Věř, že budeš muset obětovat i to. Ten čas, hodiny a hodiny prosezené na dřevěné lavičce, ze které tě dennodenně bolí přesezelý zadek, ten čas musíš vložit do rodičovských povinností - společná návštěva gynekologa, chození v Ikeii kvůli dokonale padnoucí barvě na stěnu pokoje, čas na prolistování kalendáře, které ti prozradí top desítku dívčích jmen a osm chlapeckých, které se ti líbí a přitom stále nevíš ještě ani pohlaví tvého dítěte. Když vybíráš jméno pro své dítě, dojde ti, kolik lidí ve svém životě vlastně nenávidíš. Hry. Počítačové. PlayStationové. Postelové. Stolní. Jsi vyslán na nákup životně důležitých věcí - plen a zase dokola pořád jen plen - zásoby, na horší časy. Cestou do obchodu projdeš místem tebou dříve tak milovaným a navštěvovaným - půjčovna a prodej her.
Děti přinášejí smůlu - rodičům. Finanční úspory na důchod, na nové auto, na placení hypotéky padne na vybavení dětského pokojíčku, obleční, kočárku, dudlíků a plen! Co z toho, když partneři suma sumárum vydělávají šedesát tisíc českých korun za měsíc, když je nemohou využít na pro ně dříve přednější věci? Mají prostě smůlu! Cítíte se jako drsný pár, kterému vlají vlasy ze stažené kapoty mercedesu? Asi smůla... Dřív dokonalé auto na předvádění a frajeření předka kamarády, do kterého se vejdete jen vy dva na výlety, budete muset prodat a koupit nové auto. Rodinné. Nejlépe kombíka. S velkým kufrem - na tašky mrňavého oblečení a plen. Cestování. Jak milujete cestování! Mám dojem, že jste měli možnost procestovat svět naposledy tak před devíti měsíci. Dítě jen tak nevezmete do letadla, na krmení žraloků, na Saharu na hřbet velbloudů. Máte zkrátka smolíka. A proč? Protože děti nosí smůlu.

Ovšem toto je výčet pouze a převážně jen negativních krutých pravd, které podstoupí každý rodič. Pravda je ale taková, že každý rodič toto rád a dobrovolně podstoupí, protože své dítě miluje víc než svůj vlastní život. Jeho dítě pro něj vždy bude na prvním místě. Udělá pro něj vše. Jeho potřeby vždy budou před potřebami jeho vlastními. Protože ačkoliv děti v jistých okamžicích přinášejí smůlu, bez nich bychom neměli možnost v sobě probudit zcela výjimečnou, dokonalou a upřímnou rodičovskou lásku.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶

Děti nosí smůlu – suzan7

Milá Katko,
tvůj okamžik slávy právě nastal, musím ti dát za pravdu. Děti tu smůlu opravdu nosí.
Včera jsme byli v zoo, pěkně celá rodinka. Adam mě sice varoval, že s těmi našimi raubíři to není nejlepší nápad, ale znáš mě. Vždy si musím prosadit svou, a navíc jsem tolik toužila po rodinném výletě.
Stání ve frontě u pokladny proběhlo v poklidu, Jeník si pročítal letáček, Petruška si povídala s tatínkem a Olda se zaujatě rozhlížel okolo sebe. Aspoň se to poklidné zdálo.
U opic začaly děcka pořvávat jak paviáni a šklebili se na opice. Rybkám a tučňákům poklepávali na akvárium. Na papoušky hvízdali a když se jim nechtělo lítat, házeli po nich kamínky. Splašili stádo převalských koní. Lva rozzuřili k nepříčetnosti.
Po dvouhodinovém utrpení nás osvobodili hlídači parku, když nás s děckama vykázali ven. Cestou autem domů děti brblaly, že neviděli surikaty a Adam si mumlal to své já jsem ti to říkal, ale ty jsis musela prosadit svou.
Příště radši pojedeme do Šáreckého údolí...
Tvoje poněkud zhrzená Blanka

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶

Děti nosí smůlu – lonely3

Naposledy, co jsem byl na vodě, tak Áďa byla ještě moje přítelkyně.
Teď už je to moje milovaná manželka a máme doma dva malé haranty, které jsme se rozhodli vzít sebou, protože je nemá kdo hlídat.

Petříčkovi jsou čtyři a Lucka jde letos do první třídy. Zajímalo by mě, jak dlouho jí vydrží to nadšení ze školy. Co si pamatuji, tak mě to přešlo hned po tom, co jsem se na konci první třídy popral s klukem, co mi rozbil letadlo z lega. Dostal jsem poznámku a doma z toho rodiče úplně dvakrát nadšení nebyli.

Zrovna jsem balil stan a skládal věci do barelů, abychom mohli vyrazit po řece směr další kemp.

"Tatííí...Lůca mi sebrala Méďu a nechce mi ho vrátit," přiběhl ke mně s křikem Péťa.
Zhluboka jsem se nadechl a odpověděl jsem:
"Tak jí řekni, že jí vzkazuju, ať ti ho dá zpátky."
Péťa jenom nadšeně přikývl a rozběhl se pryč.
"A příště nežaluj," křikl jsem za ním ještě.
Protočil jsem oči a naskládal do posledního barelu ještě svoje tričko, stan a mobil a potom jsem ho zavřel.

"Máme všechno?" zeptala se Adél.
"Snad. Já bych rád sbalil i ty dva, ale to bys mi nedovolila."
Áďa se zasmála a trochu mě šťouchla do ramene.
"Vtipálku ... A hele, prosimtě, vzal bys děcka do lodi? Já asi pojedu s Anet," poprosila mě.
Aneta je její starší sestra, která jela na dovolenou s námi. Je s ní sranda a navíc jí nevadí hlídat, jestli zrovna naše děti neskáčou ze střechy nebo tak něco. Takže jsem rád, že tady je.
"No, tak co mi zbývá," odpověděl jsem ironicky.
"Díky," usmála se Adél a vtiskla mi pusu na tvář.

Vzal jsem barely a hodil je do kánoe. Potom jsem ještě přivázal na provázek za loď PET flašky s minerálkou, aby se cestou ve vodě chladily a zavolal jsem:
"Luci, Péťo, nastupovat! Jste připraveni na pirátskou plavbu?"
Děti se s nadšeným křikem okamžitě přiřítily.
"Ne tak rychle. Ještě vesty," řekl jsem a podal jim je.

***

Cesta celkem ubíhala, i když jsem celou loď musel řídit sám, protože Péťa jenom máchal pádlo ve vodě nebo s ním stříkal vodu všude okolo a Lucka neměla v rukou žádnou sílu.

Zadíval jsem se na krásnou krajinu, která se rozprostírala všude kolem a najednou jsem uslyšel:
"Tatíííí!"
Otočil jsem se za křikem a zjistil jsem, že Lucka se chytila větve vrby nad námi a tak trochu se zapomněla pustit a teď visela pár metrů za loďkou, protože nás unášel proud dál.
Žbluňk!
Lucka se už neudržela a spadla do tekoucí studené vody.
Hned jsem otočil loď a tahal jí vší silou proti proudu. Jediné štěstí bylo to, že měla na sobě tu vestu, která jí držela nad vodou.

Položil jsem pádlo do lodi a natáhl jsem ruku Lucce, aby se mohla chytit, ale to, co jsem nečekal, bylo, že za ní zatáhla a celá loď i s námi a vším jejím obsahem se převrátila vzhůru nohama.

Malý Péťa se okamžitě rozbrečel a barely spolu s lodí uplavávaly dál po proudu. Nevěděl jsem, co zachraňovat dřív...jestli děti nebo loď.
A aby toho ještě nebylo málo, tak se asi pětset metrů před námi vynořil jez.

"Proboha, co jste dělali?" ozvala se za mnou Adél. Konečně nás dojely, celou cestu jsme měli totiž slušný náskok.
"Radši se neptej," řekl jsem a hned jí podal do lodi brečícího Péťu.
Po něm jsem do lodi vysadil i Lucku a plaval jsem pro naší loď, která už se nebezpečně blížila k jezu.

Podařilo se mi jí doplavat asi sto metrů před jezem. Loď jsem rychlým pohybem otočil a naskočil do ní.
Bohužel naše věci už byly dávno ty tam, takže jsem byl bez pádla.
Začal jsem zběsile máchat ve vodě rukami, abych natočil kánoi směrem ke břehu, ale bylo to marné. Proud byl moc silný.

Jez se nebezpečně blížil a kánoe se mezitím ještě stihla několikrát otočit dokola.

Když byl jez už jen pár metrů daleko, tak jsem si zakryl oči rukami, abych radši neviděl, co se stane a pomalu jsem se začal loučit se životem.

Na jez jsem najel našikmo a dole pod ním, v místě, kde voda tvoří podtáčivý proud, se loď opět překlopila a já jsem se znovu ocitl ve vodě.

Posádka druhé lodi, která jez sjela bez jakýchkoliv problémů, z mého počínání měla náramnou srandu.
"Nesmějte se a pojďte mi pomoct," křikl jsem po nich podrážděně.

Anet s Adél vytáhly mojí loď na břeh a já jsem tam vyčerpaně doplaval.
Sundal jsem si mokré tričko a zmohl jsem se na pouhé:
"Ty děti nosí smůlu, fakt."

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶

Děti nosí smůlu – rys0

,,Je to tady." Zakoulela jsem očima a pohlédla na blondýnku, která právě vylezla z kadeřnictví a vychutnávala si svůj šálek italské kávy.
Nadzvedla své levé obočí a šálek položila na stůl.
,,Dostalas to? Mám tu tampóny, vložky, zaběhnu do drogérky." Brala si zrychleně tašku a už se zvedala, ale já ji se smíchem zastavila.
,,Ale ne prosimtě-" zasmála jsem se jejímu výstupu a ona se s nadzvednutým obočím posadila.
,,Victor, začíná mluvit o dětech." Povzdechla jsem si a hrála si se šňůrkou z mých kalhot.
,,Neříkala jsi mu náhodou, že děti prostě ne? Víš kolik s nima je starostí, jak jsou uřvaný a tak." Nahla se mírně ke mě a koukala na mě.
,,No právě, říkám mu každý den že děti nechci a přinesou jen smůlu a plno starostí." Povzdechla jsem si a za ucho chytla svůj hrnek s černými kruhy.
,,Tak co řeší, je mu pětadvacet a už si chce kazit život?" Podiveně se ušklíbla a uvelebila se na zeleném polštářku.
,,No právě, furt mluví o tom jak se bude jmenovat, jak mu budeme stavět pokojík a tak." Otřela jsem zaschlou pěnu z hrnku a podívala se směrem k pultíku za kterým stálo asi pětileté dítě, nejspíše s jeho mamkou a brečelo.
,,Dívej, ta už toho má taky dost. Furt to jen křičí, vymýšlí si a dělá bordel." Řekla otráveně a usrkla si kávy.
,,O to jde, on to ignoruje, myslí si jak to bude hodné a tiché. Vždyť ani mi jako děti nebyly hodné." Uchechtla jsem se mé vzpomínce na dětství.
,,Pamatuješ jak jsme byly u tebe v pěti letech a běhali přes celou chodbu sem a tam? Hlavně, že nám Emily říkala ať tak neběháme že shodíme zrcadlo a ejhle, sedm let smůly." Posmutněla jsem nad tou vzpomínkou. Mamka měla sedm let strach v očích jak byla pověrčivá. Samé neštěstí nám to přineslo.
,,Zkus na něj tu metodu s kariérou." Mrkla na mě Holly a nadzvedla koutek rtů.
,,Myslíš, že to klapne?" Šibalsky jsem se usmála a pohlédla na ni.
,,No jasný, řekni že si chceš vybudovat kariéru, a že na děti není čas." Zasmála se a dopila svůj šál kávy.
To je pravda. Zkusit bych to mohla.
,,Dojdu domů, a až začne zas mluvit o těch neštěstích tak mu jednoduše řeknu, že prostě jsem na dobré cestě v zlepšování se a že se tomu chci věnovat aspoň do třiceti. Pak můžeme myslet na potomky." Usmála jsem se nad mým výmyslem a odsunula prázdný hrnek.
,,No jasný, jinak nic zlato, musím utíkat. Derek mě čeká za rohem. Měj se hezky a dej mi vědět. Ahoj!" Dala mi pusu na tvář a vyběhla.
Sebrala jsem si kabelku s kabátem a sama se rozešla domů.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶

Děti nosí smůlu – bloncka8

„Děti nosí smůlu, děti nosí smůlu," opakuji si pořád dokola a lítám nad lesem. Míjím strom za stromem a přemýšlím nad tím, jaké hnízdo je nejvhodnější k tomu, abych do něj přidala i své vajíčko.

O své ptáče se starat nechci, ale toužím po tom, aby přežilo. Tak to kukačky dělají, prostě takové jsme. Hledáme hnízdo, které má nejpodobnější vajíčka tomu, jako sneseme my. A potom doufáme, že je hostitel od svých vlastních nerozezná a postará se i o naše potomstvo.

Posadím se na větev jednoho stromu a rozhlédnu se kolem. V dálce si všimnu jednoho hnízda plného vajíček vypadajících skoro stejně jako to, co bych měla v nejbližší chvíli snést. Na jeho okraji ale sedí jejich budoucí matka.

Potichu přelétnu na strom, který je hnízdu blízko a čekám na vhodnou příležitost. Je mi líto, že musím své mládě opustit, že ho neuvidím, jak se vylíhne, jak bude vypadat. Netuším jestli se mu vůbec podaří dospět, jestli ho vůbec ještě někdy uvidím. Ale taková je příroda, musím ho tu nechat. S ním mám menší šanci na přežití. Nenechám se kvůli smůle, kterou by mi přineslo, nechat zabít. Však on se o něj někdo postará.

Slunce už začíná zapadat, nebe tmavnout a já už se potřebuji vejce zbavit. Pořád ale nebyla šance ho umístit. Chci to vzdát a vypustit ho prostě jen na zem a zaručit tak svému dítěti jistou smrt, protože mám pocit, že už to déle nevydržím. Když však svůj pohled zamířím zpátky na hnízdo, které by pro něj mělo být novým domovem, je nehlídané.

Rozletím se rychle k němu a cestou se pořád rozhlížím do všech stran, abych nebyla odhalena. Stačí mi půl minuty. Naštěstí si mě nikdo nevšimne a já zvládnu své jediné vajíčko umístit mezi ostatní, která mi nepatří.

Bolestně se po tom svém podívám a pak se rychle odvrátím. Popadnu do drápů jiné vejce, aby počet v hnízdě zůstal stejný. Bez dalšího přemýšlení vzlétnu do vzduchu a znovu už se raději neohlížím. O pár stromů dál cizí skořápku odhodím na zem a vydám se tisíce kilometrů od toho, co se tu právě stalo.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶

Děti nosí smůlu – raven1

Je nás mnoho, je nás viac ako dokážeme či môžeme zvládnuť. No nikto akoby to nevidel, alebo to možno len neberú do úvahy. Môže byť túžba množiť sa skutočne taký silný pud, že preň riskujeme všetko, vrátane mladíckej slobody?
Zrejme som iná, čudná, lebo všetci vôkol mňa sa zamýšľajú len nad tým, ako sa čo najrýchlejšie rozmnožiť. Zabezpečiť si dediča, nositeľa rodného mena, či svoju malú princezničku.
Kde v tomto ľudskom chaose stojím ja?
Zrejme na strane planéty ktorá najväčšmi trpí chaosom, čo sprevádza našu existenciu.
Vždy chceme viac, potrebujeme viac, aj keď v skutočnosti už nepotrebujeme nič. Pohodlia už máme viac ako dosť. Kedysi nám stačila kopa sena pod hlavou, kožušinová prikrývka a divadlo nočnej oblohy. Dnes sme si vymysleli mäkučké postele, čalúnené stoličky, oblečenie z umeliny ktorá nám dráždi pokožku a jedla máme na každý deň toľko, až by sa to dalo považovať za zvrátenosť. Veci, ktoré sme si v minulosti vážili sa stali natoľko bežnými, že kým o ne znova neprídeme, ani nevieme aké cenné v skutočnosti sú.
Tak prečo sa stále snažíme, aby nás bolo viac a viac?
Sú veci ktoré nikdy nepochopím a možno je zbytočné skúšať to, ale jednu vec viem s istotou: Naše deti nosia tejto planéte smolu, lebo ich neučíme ako si ju vážiť.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶

Děti nosí smůlu – littlemoredepper3

„Proč máš proboha v ložnici tolik knih o rodičovství?" vykoukla ze dveří hlava její nejlepší kamarádky. Na nose jí seděly brýle posunuté níž, jak se skláněla ke knihám ve spodní poličce.

„Jen tak. Není to snad jedno, Liz?" broukla v odpověď majitelka bytu, černovláska, které už táhlo na třicet. Důvod, jaký ke shromažďování těchto písemností měla, však rozhodně nebyl tak prostý.

„Tajíš mi něco?" povytáhla Liz obočí a udělala přesný opak, než v co její přítelkyně doufala. Začala mluvit. „Víš, že jsi na děti ještě mladá?"

„Já s Henrym bychom se už rádi usadili," začala pomalu.

„Ne! Cože?" zakryla si Liz ústa dlaněmi, ale v zápětí je zase odkryla. „Chcete se vzít a mít děti? Fuj," odfrkla si.

„Co je na tom špatného?" nechápala. Děti jí vždy přišly roztomilé a Henryho milovala.

„Amy! Copak nevíš, že děti nosí smůlu?" vydechla překvapeně a teatrálně se chytila za srdce.

„Meleš blbosti," upozornila svou kamarádku Amelia.

„Ale fakt," trvala na svém. „Všechen tvůj smysl pro humor se vypaří, naroste ti velký břicho, takže si neuvidíš na nohy a budeš muset snídat ovesnou kaši, protože tvoje dítě ji nedojí."

„Kravina," zasmála se černovláska.

„Bude urážet tvoje sousedy ve výtahu," vyhrkla Liz naprosto zděšeně.

„Proč by to dělalo?" vykulila oči Amy nad absurditou jejího tvrzení.

„Kolegyně v práci mi vyprávěla, jak jednou takhle jela se svojí dcerou a nastoupila s nima nějaká ženská," dala se do vyprávění. „Představ si to, prostě malá roztomilá holčička s blonďatými vlásky v dvou culíčcích, na první pohled andílek. A potom otevřela pusu a víš, co řekla?" odmlčela se v rádoby napjatém tichu. „Mamí? Proč na mě ta paní tak blbě čumí?"

Amelii cukly koutky vzhůru.

„Tohle chceš, aby se ti stalo? Z výtahu se utéct nedá," dokončila Liz své vyprávění a upřela na svou kamarádku vážný pohled. „Když ke mně domů jednou přijela neteř, musela jsem malovat chodbu, protože mi pomatlala zeď čokoládou."

„Tohle se mně nestane. Můžeš bejt klidná, dám si pozor," pokusila se ji uklidnit. Věděla, že naschvál přehání a vše zveličuje.

„A copak nevíš, že skoro v každým hororu je dítě? Proč asi," pokračovala Liz. „Děti nosí smůlu, to je fakt," trvala na svém.

„Lizzie, je mi skoro třicet, už mám čas založit si rodinu," nadechla se Amy.

„A co naše sobotní nákupy?"

„Henry ho pohlídá. To, že budu mít dítě, neznamená, že na tebe přestanu mít čas," pousmála se.

„Rozmlouvám ti to zbytečně, že? Ty už stejně těhotná jsi," povzdechla si Liz s úsměvem na růžových rtech.

„Jo," přiznala černovláska. „Jsem v druhém měsíci."

„Gratuluju," rozzářila se její kamarádka. „Ale svoje slova zpátky nevezmu," oznámila.

Amy chtěla něco odpovědět, když se bytem rozezněl zvonek. Podívala se kukátkem a uviděla souseda, moc milého muže žijícího dvě patra nad ní. Otevřela mu dveře, Liz stála hned vedle ní.

„Dobrý den, přišel jsem se zeptat, jestli jsme vás taky nevytopili," ušklíbl se nervózně.

„Ničeho jsem si nevšimla," odpověděla černovláska. „Stalo se něco?"

„Náš malej syn nechal puštěnou vodu v koupelně," povzdechl si soused a zatvářil se nešťastně. „Vytopilo to nás a byt pod námi."

Amy překvapeně pootevřela ústa a otočila se na svou kamarádku.

Liz se zatvářila vědoucně a oči se jí smály, i když rty násilím držela v rovné linii.

„Já ti to říkala. Děti nosí smůlu."

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶

Děti nosí smůlu – happy4

V dnešní době je už celkem běžné, že děti žijí v rozvedených rodinách. Často rozvod a všechny okolnosti týkající se rozvodu probíhají docela hladce. Bohužel rodina Steelových takové štěstí neměla.

Lucy a Andrew spojili své životy sňatkem po tom, co Lucy otěhotněla. Workoholický Andrew slíbil, že bude pracovat méně a více pomůže v domácnosti. Lucy byla, jako prvorodička, vystrašená, když ji lékaři řekli, že by jejich dítě nemuselo žít dlouho kvůli své vzácné vrozené vadě. Po dalším vyšetření zjistili, že by jejich malá mohla být také slepá. Lucy a Andrew však trvali na tom, že si dítě nechají, a tak se jim 16. září 2000 narodila malá Alexandra. V té době už se začalo manželství postupně rozpadat. Alex už odmalička provázely komplikované operace spojené s její vrozenou vadou - hydrocefalem. Lucy u své malé byla dny i noci, zatímco Andrew pořád jen pracoval a ani po práci svou dceru a manželu nenavštívil.

Dny se překlenuly v měsíce a nakonec, po jednom roce Alexiina života, mohly Alex a Lucy konečně opustit nemocnici a jet domů.  Alexiina imunita byla po všech operacích úplně minimální, a tak nemohla do školky a hlavně nesměla ani mezi ostatní děti.

Doma se napětí mezi rodiči stupňovalo. Z Andrewa se postupně vyklubal muž, který nešel pro ránu daleko. Lucy podala žádost o rozvod a několik let se s Andrewem nedokázali shodnout na podmínkách rozvodu a už vůbec ne na všem, co se týkalo Alexandry.

I po několika letech rozvodu, když byla Alexandra už starší, pohybovala se stále mezi oběma rodiči. Lucy ji často vyčítala, že ji spojuje s Andrewem a že ho tak bude mít vždycky na očích. Andrew ji naopak stále předhazoval, že i když je jeho jediný potomek, tak ji vydědí, pokud nebude naprosto poslušná. Oba z rodičů ji nazvali jako svůj "smolný symbol", ale vlastně za to ani trochu nemohla.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶

Děti nosí smůlu – L21

,,Tak Mio, tohle je tvůj nový domov." Usmál se San a vzal ji za ručku.

Donedávna vůbec nevěděl, že má dceru. Až teď, když si ho vyhledala Minji. Byl to jeho jediný úlet v životě. A očividně z toho vzniklo dítě.

,,Tohle je tvoje dcera." Ukázala na malou holčičku, která měla sotva čtyři roky.

Podíval se na ni. ,,Proč jsi mi o tom neřekla?"

,,Protože jsem tě tím nechtěla zatěžovat, přišlo se na to pozdě." Povzdechla si. ,,Jsem nemocná, nemůžu se o ni už starat. Potřebuje tátu, který se postará o to, aby měla hezký život."

San se na malou podíval, věřil ji. Měla jeho oči. Jenom nechápal, proč mu tuhle "maličkost" zatajila.

,,Postaráš se o ni prosím? Nechci ji dát do dětského domova."

Povzdechl si. ,,Postarám se o ni." Byla to jeho zodpovědnost. Musel to udělat.

,,Líbí se ti tady?" Zeptal se, když ji provázel po domě.

,,Líbí." Přikývla.

Usmál se. ,,To jsem rád." Potřeboval to tu trochu víc zrekonstruovat, aby to bylo pro ni vhodné. A nakoupit hračky.

Mia se za neho schovala, vypadalo to, ze se bála.

,,Copak?" Zeptal se a koukl před ně. ,,Jo promiň." Zasmál se. ,,Tohle je Yetti, můj kocour. Nemusíš se bát, je hodný."

Yetti byl kocour rasy sphynx, to jméno pro něj vymyslel jeho bratr.

Mia lehce nakoukla a kocoura pozorovala. Ten o ni ale nejak zvlášť velky zájem nejevil. Jen na ni koukl a hleděl si dál svého.

Když San Miu uložil do postele, protahl se a sedl si k počítači. Na seznamce musel změnit stav z bezdětný na jedno dítě. Aspoň doufal, že je Mia jediná. Doufal, že to náhodné zájemkyně neodradí. Nikdy děti nechtěl, byla to velká zodpovědnost. Ale nemohl ji nechat v dětském domově. Cítil by se špatně.

San každý den kontroloval seznamku a zároveň se snažil starat jak o Miu, tak o Yettiho. Žádná slečna se mu neozvala. Byla nálepka "otec" snad odstrašující? Co tak slyšel, byl o svobodné otce zájem.
Dovolil by si říct, že je pohledný. I to je odradilo?

I když zašel s Miou na hřiště, ostatní ženy ho ignorovaly. Na jednu stranu to chápal, byly vdané, měly vlastní děti. Ale ony se ani nepodívaly. Celkem to srazilo jeho ego.

,,Ty mi teda nosíš smůlu." Povzdechl si

Mia se na otce jen podívala, nerozuměla tomu, ani nechápala, proč nosila smůlu.

Usmál se a pohladil ji. Spíš jen nechtěl do konce života zůstat sám.

Když ale tu maličkou viděl, jak si hraje, jak každý den roste. Už mu na tom ani tolik nezáleželo. Hlavně že byla zdravá a plná života.

To, že měl teď kvůli toho smůlu na ženy, ho už nezajímalo.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶

Děti nosí smůlu – havran6

​Bylo mi kolem dvaceti, když jsem četla svůj první psychothriller. Bylo to o pacientce, která zabila svého muže a od té doby nemluví. Ta kniha mě nadchla na tolik, že jsem psychothrillery začala číst naplno. Druhý byl o spisovatelce, která se až posedle zamilovala do muže, kterého si také vzala. Ten muž neměl ponětí, že jeho manželka je schopná zabít každého, kdo by ji kradl jeho lásku. A to se týkalo i dvojčat, které čekala. Měla pocit, že ji děti nosí smůlu. Nechápala jsem, jak někdo může být tak nemocný, ale právě to mě na té knize přitahovalo. Zajímala jsem se o patologické jevy, snažila jsem se jim porozumět. Netušila jsem, že za pětadvacet let budu s tou spisovatelkou souhlasit.

Bylo mi dvacet šest, když jsem se vdávala. S mou drahou polovičkou jsem se seznámila na vysoké v prváku. Já studovala sociologii a on studoval programování. Ve druhém semestru jsme spolu začali chodit. Společně jsme udělali bakaláře, později já magistra a on inženýra. V den naší promoce, mě požádal o ruku – souhlasila jsem. Za rok jsme se vzali a pět měsíců na to jsem porodila Davida. O čtyři roky později jsem na svět přivedla Nelu. Obě děti jsem milovala.

Děti se narodily v létě, takže jsme každé léto pořádali oslavu, kde jsme slavili jejich narozeniny. Bydleli jsme v domě, který měl ohromnou zahradu. Přirozeně se oslavy odehrávaly tam.

David slavil deváté narozeniny a Nela páté. Oba zde měli i své kamarády. Když jsme přinesli dort, zpívali jsme: „Hodně štěstí, zdraví!" David nad tím jen protočil oči, ale Nela se usmívala jako sluníčko. Vše probíhalo skvěle. Děti rozbalily dárky a pak si šly hrát na hřiště, kousek od našeho domu.

My dospělí jsme si sedli venku na terasu a v klidu si povídali. Zrovna moje kamarádka ze střední vyprávěla, jak se svým mužem byli v Itálii, když zazněl dětský křik. Všichni jsme vstali a běželi se podívat, co se stalo. Už u branky jsme viděli, jak děti běží k nám, ale něco bylo špatně.

„Kde je David s Nelou?" zeptala jsem se Tadeáše, který byl nejstarší z dětí. Bylo mu třináct.

„Byli jsme na hřišti, když přijela bílá dodávka a-" zasekl se v půlce věty. Podívala jsem se kolem sebe. Všechny děti byly vyděšené a zuby nehty se držely u rodičů. Rozběhla jsem se na silnici, jestli neuvidím dodávku.

„Volám policii." řekl smrtelně vážně Marek – můj muž. Já se běžela podívat k hřišti. Nevím, co jsem dělala, chtěla jsem jen děti zpět!

U hřiště je malý rybník. Žádali jsme obec, aby dala hřiště jinam, že zde je nebezpečí, že se děti utopí. Obec to vždy zamítla, že se nikdy nic takové nestalo. No, vše jednou poprvé.
Když jsem přišla k hřišti viděla jsem něco plavat ve vodě. Bylo to růžové a-

Zavřískla jsem. Skočila jsem do vody a co nejrychleji jsem plavala k tomu malému tělíčku, co plavalo na hladině tváří dolů. Už se potápěla ke dnu. Stihla jsem ji vytáhnout. Měla jsem v hlavě prázdno. Byla to Nela.

„Eliško!" slyšela jsem, jak z břehu na mě volá můj muž. Já ale zvládla jen sledovat Nelinino tělo. Věděla jsem, že nemá cenu s ní plavat na břeh a snažit se jí oživit. Věděla jsem, že jsem právě přišla o dvě ze tří mých největší radostí v mém životě.

Vím, že mě Marek vytáhl z vody. Vím, že křičel na policii, že jí to tak trvalo, že křičel na starostu, který bydlel vedle hřiště, že to hřiště měli přestěhovat pryč od rybníka. Já jen sledovala tělo mé dcerky, jak se jí snaží záchranáři zachránit. Věděla jsem, že to nemělo cenu. Stejně tak jsem věděla, že nemělo cenu hledat Davida. Věděla jsem, co se děje dětem, které jsou unesené. Za několik měsíců ho najdu mrtvého narvaného v nějaké trubce. Jestli vůbec se najde.

Nelu neoživili a Davida nenašli. Je to pět let. S Markem jsme se z toho nikdy nevzpamatovali. Snažili jsme se, opravdu ano. Marek jednou přišel s nápadem, že bychom se mohli pokusit znovu o dítě, nebo si nějaké osvojit. Když jsem se ale podívala na fotku, která stála v rohu u okna, Marek věděl, že nejsem schopná najít sílu riskovat, že o něj znovu přijdeme.

Viděla jsem prázdnotu ve svém muži. Viděla jsem ji i v sobě. Přesně před pěti lety se můj dokonalý život změnil v noční můru. Tehdy jsem ztratila všechny radosti, protože to zlomilo i Marka, i mě. Stojím v kuchyni a drtím prášky na spaní do vody. Tu vodu podám Markovi dnes večer. I já se napiji...

Marek už se napil a už spí. Už nevstane. Já se naposledy podívám do dětských pokojů, které jsme nikdy nevyklidili. Do každého položím na postel papírek a jdu se taky napít, jdu si také lehnout.

Na každém papírku stojí: „Děti nosí smůlu."

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶

Děti nosí smůlu – snowman9

Před pěti dny jsem byl přesvědčený, že střepy přinášejí štěstí a že berušky jsou milá stvoření. Byla neděle a já jsem vstal krásně odpočatý. Venku svítilo sluníčko, ptáci štěbetali a já byl přesvědčený, že prožiju další pěkný den.
Měl jsem pěkný život. Pěkný byt, pěknou práci a brzy také Pěknou ženu. Ano, jmenuji se Pěkný, František Pěkný. Jsem takový, jak to říct? Asi také pěkný, aniž bych si o sobě snad něco namlouval. Jenomže to nemělo mít dlouhého trvání, protože právě v tu neděli, která začala tak krásně, se všechno pokazilo.
Začalo to nevinně, tím, že jsem šel své budoucí paní Pěkné udělat snídani. Naplnil jsem džezvu a zapálil sporák. Připravil jsem toasty, džem a šunku a vše jsem i s talířky a sklenicemi naložil na prkénko. Balancoval jsem s tím provizorním podnosem po schodech nahoru do ložnice, když vtom se ozval příšerný řev. Krve by se ve mně nedořezal. Lekl jsem se tak, že jsem téměř dokonalým saltem vzad opsal parádní oblouk, horká káva se mi rozlila po rukách a hrudi, ale naštěstí mne okamžitě zchladil jablečný džus. Kde skončila snídaně, mi v tu chvíli bylo srdečně jedno, protože jsem s bolestivým křupnutím mé levé nohy a pravé ruky konečně dopadl na matičku zem. Zařval jsem jen jednou, pak už jsem jen skučel, pokud si dobře pamatuji.
„Františku?" ozvala se má drahá rozespale, „nezaslechl jsi nic?"
Možná bych jí i odpověděl, kdybych toho byl schopen. Úpěl jsem a doufal, že starostlivě přiběhne a přivolá sanitku. Po hodné chvíli se tak i stalo. Jak dlouho ta chvíle trvala ale netuším, protože jsem milosrdně omdlel.
V nemocnici jsem se probudil do ostrého bílého světla zářivek.
„Museli jsme vám do nohy implantovat šrouby. Ruku máte jen v ortéze, nemusíte se bát. Vaše paní bohužel takové štěstí neměla." U jeho postele stála lékařka a policista.
„Prosím? Marii nic nebylo, spala, když se mi to stalo," vysvětloval, museli se asi splést.
„Je mi to líto, pane Pěkný, ale vaše přítelkyně měla nepěknou alergickou reakci," promluvila lékařka.
„Zemřela," konstatoval policista.
„Reakci na co? Měli jsme se brát, nikdy mi neřekla, že je na něco alergická."
„Kousla ji beruška. Když vaše přítelkyně čekala na sanitku, přišlo k ní dítě. Malá, roztomilá holčička, která měla na prstě berušku. ‚Do nebíčka, nebo do peklíčka?' ptala se. Potom předala hmyz vaší přítelkyni, ten ji kousl a bylo to."
„Jak může být někdo alergický na berušky? To je nějaký vtip, máte skrytou kameru?"
„Bohužel, pane Pěkný, mrzí nás to," promluvila zase doktorka.
„Nesnáším děti," ucedil jsem a začaly mi téct zrádné slzy.
„Po-pošleme k vám psychologa," usmála se nejistě lékařka.
„Nechci!" křikl jsem na ni.
Přesto za mnou psychologa poslali. Ovšem v podobě ženy.
Dnes je to půl roku, co docházím na terapie k paní doktorce Kruté, ačkoliv já jí smím říkat Haničko. Dnes je to také půl roku od té nešťastné události s Marií a právě proto právě dnes požádám Haničku o ruku. Je jí přes padesát let, což je zárukou toho, že děti chtít nebude a ty co už má, odrostly. Co na tom, že mně je dvacet pět. Nebudu riskovat. Chci mít pěkný život bez dětí.
Děti totiž nosí jenom samou smůlu.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶

Děti nosí smůlu – traum2

Přijde zdrcený muž do hospody mezi své dlouholeté přátele a odevzdaně si místo oblíbeného piva objedná minerálku. Jeho kamarádi na něj chvíli vyděšeně hledí, než se odhodlají cokoliv říct. První se vzpamatuje Jenda, který se nakloní blíž ke svému příteli a položí mu první otázku, která mu padne na jazyk.
,,Co se děje, chlape! Vypadáš, jako bys celou noc nespal." Zeptá se Venci, který ještě víc sklesne.
„Včera nás navštívila dcera s mužem a přišli s "výbornou" novinou." Odpoví sarkasticky Venca a lokne si z minerálky, která mu ani trochu nechutná.
,,A co?" Ptá se nedočkavě Béďa, starší prošedivělý pán, který už kde, co zažil.
,,Rozhodli se ze mě udělat dědu! Připadám vám snad ve svých pětapadesáti jako nějaký dědek! V mým věku!" Čílí se Venca a rychle si lokne z Jendova piva, které je rozhodně chutnější než ten zázrak, který si objednal.
,,Co děláš, vždyť jsi mi to skoro celé vypil!" Nenechá se ponížit Jenda, který si naštvaně prohlíží poloprázdný půllitr.
,,A co na to žena?" Pokračuje ve výslechu Béďa, který je spokojený, že konečně nebude jediným prarodičem pivní skupiny.
,,Ta je z toho úplně unesená. Copak jim nikdo neřekl, že se, podle čínského kalendáře, to dětsko narodí v roce Kozy?!" Vykřikne nešťastný muž, který je úplně v koncích.
,,A co sem motáš kozy! Ty jsi fakt neponaučitelnej! Ve všem vidíš jen jedno!" Zlobí se Béďa, kterému jsou kdejaké kozy ukradené.
,,Děti narozené v roce Kozy, nosí do rodiny smůlu. Tys to neslyšel?! Včera to dávali v televizi." Snaží se je o pravdě přesvědčit Venca. Sám však začíná váhat.
,,Bůh ví, co jsi slyšel. Od kdy dětsko nosí smůlu? Spíš radost. Takovou kravinu jsem v životě neslyšel. A navíc, jsme v Česku a ne v Číně a tady máme čísla a ne kozy." Zakončí rozčileně Jenda, který už se začínal v probíhající debatě o rocích a rohatých zvířatech ztrácet.
,,Takže nebude žádná smůla, jen dítě?" Ujišťuje se opatrně Venca, který už si pomalu představuje, jaké to asi bude s vnoučetem.
,,Určitě." Odpoví mu sborově Jenda s Béďou, kteří už se začínali obávat o zdraví přítele.
,,Tak to já to musím rychle říct doma." Vykřikne nadšeně Venca a bez placení vyběhne z hospody.

Od onoho večera v hospodě uteklo už několik let a ani jedno Vencovo vnouče, narozené v roce Kozy, nemá v životě o nic větší smůlu než kdejaké jiné dítě.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶

Děti nosí smůlu – slenčnica3

„Si si istá, že sa ti snívalo o deťoch? Nemohli to byť len nejakí... veľmi nízki dospelí?" spýtala sa ma Sandra nervózne.
Lenže ja som si bola istá, že sa naozaj jednalo deti. Nevedela som si predstaviť tak malých dospelých, museli to byť deti.
„To je zlé, veľmi zlé... Deti v snoch vraj prinášajú smolu," povedala Sandra, ktorá začínala byť čoraz viac vyvedená z miery.
„Iste, asi tak ako keď sa ti sníva o smrti človeka, o priezračne čistom oceáne a podobných veciach, ktoré už dávno neexistujú," zastavil ju Andrew a mávol nad tým rukou, „nechápem, ako tomu môžeš veriť."
Lenže Sandra sa nenechala tak ľahko presvedčiť. „Ešte je jedno vysvetlenie... niektoré sny predpovedajú budúcnosť. Čo ak... čo ak sa stane presne to, o čom sa Betty snívalo?" dodala zamyslene.
Dúfala som, že ani jedno jej vysvetlenie nie je pravdivé. Minimálne to druhé nemohlo byť. Deti predsa nikto nevidel už niekoľko stoviek rokov... nemohli sa tu len tak zjaviť.
Bolo to už dávno čo vedci vynašli látku, vďaka ktorej ľudské bunky nestarli, a tak mohli všetci ľudia prakticky navždy žiť vo veku, ktorý kedysi zodpovedal asi dvadsiatim rokom.
Lenže aby sa nepremnožili... museli byť všetci ľudia povinne vykastrovaní. Nebolo možné, aby sa tu teraz zjavili deti. Nemal ich kto splodiť. Proste to nešlo.
„Hovorím ti, že ju len zbytočne strašíš, Sandra. Sny proste nič takéto neznamenajú," zopakoval Andrew, a tým podporil aj môj názor na celý tento nezmysel.
„Tak fajn," povedala Sandra urazene, „ale keď sa niečo z toho stane, myslite na to, že som vás varovala!" Venovala Andrewovi nahnevaný pohľad a odkráčala ulicou preč.
Andrew nad jej správaním prevrátil očami. „Nevšímaj si ju, nemáš dôvod si myslieť, že sa niečo z toho splní," povzbudil ma a zakýval mi na rozlúčku.
Usmiala som sa naňho a tiež sa pobrala svojou cestou. Nedokázala som však prestať myslieť na Sandrine slová. Na to, čo sa v tom sne vlastne odohralo, som si už v tej chvíli spomínala len matne. Ráno som si ešte pamätala aj najmenšie detaily, ale teraz večer už som dokázala dať dokopy len niektoré základné informácie.
Slnko už takmer zapadlo, no pouličné lampy sa ešte stále nerozsvietili. Zarazila som sa. Nebola aj v mojom sne takáto tma? Kráčala som ďalej ulicou a množstvo ľudí okolo mňa sa postupne zmenšovalo. Prezerala som si budovy, okolo ktorých som prechádzala, a mala som pocit, akoby... akoby som túto chvíľu už zažila.
Z jednej z brán vybehli na ulicu dvaja malí ľudia. Zatajila som dych. Naozaj to boli oni, tie deti z môjho snu, bola som si tým istá.
Dievčatko sa neustále obzeralo okolo, zatiaľ čo chlapček ju držal za ruku a ťahal čo najrýchlejšie k najbližšej odbočke. Vedela som, že čoskoro sa lampy zažnú. Nech už išli kamkoľvek, museli sa tam dostať ešte za šera. Bohužiaľ som ale vedela, že sa im to nepodarí.
Na druhom konci ulice sa zjavilo niekoľko mohutných mužov. Nepôsobili ani trochu mierumilovne, dokonca by sa dalo povedať, že priam naháňali strach. Rýchlo sa blížili k dvojici detí. Tie sa pokúsili vrátiť do domu, z ktorého vyšli, no ďalší muž sa im postavil do cesty.
Ani sa nepokúšali volať a pomoc, aj tak by im nikto nepomohol. Nikto by sa ich nezastal, veď vôbec nemali právo existovať. Toľko ľudí túžilo po potomkoch, no nemohli ich mať, tak prečo by mali pomôcť deťom niekoho, kto toto pravidlo porušil? Kde by potom bola spravodlivosť?
Pouličné lampy sa s tichým bzukotom rozsvietili. To bola posledná časť môjho snu, hneď potom som sa z neho v noci zobudila. Nemala som tušenie, čo bude nasledovať, no rozhodla som sa odtiaľ radšej čo najrýchlejšie zmiznúť.
Sandra mala vážne pravdu. Naozaj sa niektoré sny splnia.
Uvedomila som si, že som rada, že akurát táto jej myšlienka bola pravdivá. Oveľa radšej som uvidela po druhýkrát niečo, čomu som nerozumela, než keby sa mi malo kvôli tomu snu stať niečo zlé.
Urobila som niekoľko krokov, no cestu mi zatarasil jeden z mužov. Snažila som sa mu vyhnúť, ale chytil ma za ruky a bolestne mi ich skrútil za chrbtom.
„Budeš ľutovať, že si existenciu tých detí nenahlásila," zašepkal. Do očí mi vhŕkli slzy. Ani som nevedela, či plačem viac od bolesti alebo od strachu.
„Ale ja som o ničom nevedela! Pustite ma!" zakričala som z posledných síl, no jeho zovretie ešte zosilnelo.
„A ty si myslíš že ti to niekto uverí? My takých ako si ty veľmi dobre poznáme... a presne vieme aj to, ako z nich vytiahnuť pravdu," zasmial sa muž škodoradostne a prehodil si ma cez plece. Metala som sa a kričala, no bolo to úplne zbytočné.
Moja posledná myšlienka pred tým, než som sa vzdala všetkej nádeje, patrila Sandre. Nech sa práve odohralo čokoľvek, až spätne som si uvedomila, koľko pravdy sa za jej zdanlivo nezmyselnými názormi skrývalo. Lenže už bolo neskoro.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶

Děti nosí smůlu – rolni6

V některých dávno zapomenutých zemích naší i jiné dimenzi lidé věří, že některé děti nosí smůlu.
V zemi jménem Obrtamie je kdysi dávno narodilo dítě, zezačátku bylo stejné jako ostatní děti, ale když mu byl rok vše se změnilo. U jeho postýlky se každou sobotní noc objevoval stín a vraždil ve vesnici. Vraždil hlavně zvířata, ale pokud se mu někdo postavil, bez váhání ho zabil. Rodiče dítěte byli zoufalí, obyvatelé vesnice chtěli dítě obětovat bohům.
Trojice se sbalila a utekla z vesnice. Neměli moc majetku, vše museli nechat ve vesnici, a tak přežívali jen na tom co získali cestou. Jednou, po mnoha a moha měsících možná letech putování došli do vesnice, kde je přijali. Nechali je spát v jejich chatrčích a jíst jejich jídlo. Rodina jim za to pomáhala, s čím bylo potřeba. Stín se už neobjevil, a tak doufali že už bude klid. Ale marně. Pár měsíců na to se v noci objevil a zavraždil oba rodiče. Kukovi bylo v té době šest let a smrt rodičů nesl velmi těžce. Odmítal spát, jíst, cokoli dělat. Měsíc po osudné noci ho vesničané našli oběšeného na stromě nedaleko vesnice.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶

Děti nosí smůlu – hmyzenka1

Charlie seděl v autě a řídil. Byl nervózní. Čekal ho pracovní pohovor do nové práce a Charlie věděl, že pokud ji nedostane, bude totálně v hajzlu. Byl sakra nervózní.
Bylo půl šesté ráno a on jel po rovné venkovské silnici. Do města to měl daleko.
Asi po půl hodině vjel do města. Bylo teprve šest, ale Charlie si ještě musel vyzvednout oblek a nasnídat se. Postranní uličkou vjel na náměstí. Sem tam už chodili lidé.
Zaparkoval na parkovišti u hotelu a vystoupil z auta. Rozhlédl se po cukrárně. Když ji zahlédl, vydal se jejím směrem. Už mu křičelo v břiše. Když tu byl naposled, ověřil si, že cukrárna otevírá v šest a že podává snídani.
Podíval se na hodinky na levém zápěstí. Šest deset. Přešel náměstí a zatáhl za kliku u cukrárny Bledý slepec.
Dveře se s cinknutím otevřely. Usedl  ke stolku v rohu. Leželo tam ranní vydání místních novin. Otevřel je a přelétl pohledem titulky. Zdražují se brambory... Ministr zahraničí se vyjádřil ke Kauze Čapí hnízdo... Když k němu přišla servírka s platnými blond vlasy hozenými do účesu na Marylin Monroe a zeptala se ho, co si dá, objednal s kávu a míchaná vejce s topinkami.
Vyhlédl z okna. Už začala jezdit auta. Z domů vycházeli uspěchaní muži v suprových oblecích a ještě lepších cylindrech.
Pak ale zahlédl to dítě. Na první pohled nic zvláštního - asi čtrnáctiletý chlapec s tak plavými vlasy, že by nad ním Hitler zaplesal a ve školní uniformě - ale v jeho očích bylo něco zvláštního - neco divného.
Charlie se prudce zvedl, až malém převrhl stůl. Ten pohled znal.
"Hned se vrátím." Křikl na Marilyn Monroe, která právě přicházela s objednánými vejci a kávou a vyrazil ke dveřím. Přesně tenhle pohled měla jeho sestra chvíli předtím, než skočila pod vlak.
Rozrazil dveře. Chlapec se rozhlédl a když uviděl auto vydal se svižným krokem k němu. Charlie přidal do kroku. Pak se rozběhl. Kluk už udělal krok do silnice. Charlie sprintoval, aby to stihnul.
Vrazil do chlapce, čímž ho vrátil na chodník. Pak uslyšel houkání klaksonu. Oslnila ho světla reflektorů a pak ucítil prudký naráz. Poslední věc, která mu proběhla hlavou před tím, než dopadl na zem byla věc, kterou říkala jeho nevlastní teta. Děti nosí smůlu.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶

Děti nosí smůlu – anonymníslepice007

Jmenuju se Kája. Je mi osm let. A jsem smolařka. A ne jen že by se mi něco občas  nepovedlo, mě se to nevede v jednom kuse. A to samé mí rodiče. Ale jenom pokud jsem poblíž. Když nejsem doma vše jim jde jak normálním lidem, ale když jsem doma já tak jim padají talíře a skleničky z rukou, z mrazu praskne okno a mamka se polije vařící vodou.
  Pak se rodiče rozhodli že budu mít sourozence. Jenže zase se jim narodila dcera. Petra. Narodila se stejná jako já. Nosí smůlu. A to i přes tvrdá opatření. Měsíc před narozením jsem nebyla vůbec doma. Zůstávala jsem u tety, která v době mého pobytu přišla o práci a málem i o ruku.

Maminka z toho byla na dně. Chtěla jsem ji utěšit, ale byla jenom smutnější. Nevěděla proč se jí to děje. Obě její děti nosí smůlu.
Ségře jsou teď dva roky. Za tu dobu jsme se párkrát vybourali, (jednou se vyboural autobus, ve kterém jsme jeli) jednou vyhořeli, rodiče se rozvedli a mámě se zjistila cukrovka. Myslím že teď se ta smůla násobí. Kája krát Petra rovná se rozvod rodičů...
Když jsme ve střídavé péči u táty, tak říká, že nás musel přinést černý čáp. Když černá kočka přeběhne přes cestu tak nosí smůlu. Tak černí čápi nosí smolaře a smolařky... Pokud by tohle byl nějaký film nebo kniha, tak by následovalo to, jak se se ségrou vydáme zvrátit svoji smůlu. Jenže představa osmileté holky s dvouletou ségrou pod paží na skateboardu, ještě když obě nosí smůlu, je dost krvavá a končí v nemocnici...
Tenhle příběh asi nemůže mít šťastný konec, to pohádkové klišé 'a zlé kouzlo zmizelo a žili šťastně až do smrti'. Ne v tomhle případě. My asi celý život budeme na dosah smrti. Vždycky u nás bude možnost že na nás spadne meteorit, že vypukne jaderná válka, že šlápneme do louže, která je hlubší než vypadá a utopíme se. Musím ale říct že ti, kteří mají rádi adrenalin, tak nám můžou jen závidět!

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶

Děti nosí smůlu – slniečko8

Už mám presných osemdesiatpäť rokov. To je skvelé. Už osemdesiaty krát si na moje narodeniny nikto nespomenul. To je o trochu menej skvelé. Už dvadsaťtri rokov si na nich ani nemá kto spomenúť. To je poľahčujúca okolnosť.

Celý vysmiaty sa rozhodnem vstať z postele, ale akonáhle ma sekne v krížoch, vzdám to a zazvoním na zvonček nad nočným stolíkom. Čakám minútu, dve, päť minút... Sedem minút a začnem zvoniť na zvonček akoby sa ma niekto pokúšal zabiť. Okamžite vbehne do izby Klára. Stará vysoká fuchtľa s pravítkom v zadku.

„To vám už dočista preskočilo?" vyrútila sa na mňa. „Niektorí ľudia aj spali a chceli by sa aspoň slušne obliecť pred tým, než vyjdú zo svojej izby!"

Samorejme nezabudla pľuť na všetky strany a mávať rukami ako tie nafukovacie hlúposti, čo sú niekedy na benzínkach. Obzrel som si jej róbu. Áno, ja nosím v dvadsiatom prvom storočí tiež oblek a klobúk, ale ona? Korzet, ktorý si už sama nedokáže zaviazať a krémové dlhé šaty s golierom takým vysokým, že jej skoro zakrýva uši. Stavím sa, že aj vo svojich sedemdesiatich ôsmich rokoch je to stále panna.

„Ak chcete, aby k vám o piatej ráno niekto pribehol v momente, keď zazvoníte na tento neskutočne otravný vynález," pokračovala, pričom mi aj názorne ukázala, čo myslí tým zvonením, „tak si zožeňte niekoho mladšieho. Ja už rozhodne nestíham toľko, ako pred tridsiatimi rokmi." S povzdychom sa zviezla na kreslo pod oknom a začala sa teatrálne ovievať rukou.

„Mladšieho?" nadvihol som obočie.

„Áno, mladšieho. Moja sestra, napríklad, má pravnuka a pravnučku. Dvojičky. Majú asi dvanásť alebo trinásť. Vstávajú skoro, sú šikovní a energie majú na rozdávanie. Vy máte peňazí dosť, takže im pokojnn môžte týždenne platiť nejaké dve eurá. Každému. Aj takejto malej sume sa potešia."

„Deti?" obočie mi vystrelilo ešte vyššie.

„Samozrejme, že deti. Nikto iný by pri vás totižto nevydržal," odvrkla a postavila sa na odchod.

„Deti nosia smolu," zahundral som si popod nos a otočil sa k oknu. Môj strýko to tiež vravieval. A myslím, že mal pravdu, aj keď on to vždy myslel z humorom. Veď zomrel len týždeň po tom, ako k sebe presne pred sedemdesiatimi tromi rokmi prijal mňa a Kláru.

Zaprel som sa o posteľ a nejako sa vyštveral do stoja. Po tom, ako som sa ledva obliekol, vyšiel som na ulicu. Šiel som nakúpiť a urobiť ďalšie veci, ktoré by mala robiť Klára, keďže je moja komorná a býva v mojom dome prakticky zadarmo. Celý deň bol taký, ako všetky za posledných pár rokov. Nudný a jednotvárny.

Na druhý deň som vstal zase rovnakým spôsobom, čo znamená, že som nevstal. Musel som zase "zazvoniť na ten otravný vynález". Vážne neviem, na čo mi ho kupovala, keď jej tak vadí.

Skoro ma porazilo, ako sa rozleteli dvere, prekvapivo hneď po prvom zazvonení, a do izby vtrhli dve asi dvanásťročné deti. Chlapec a dievča s rovnakými havraními vlasmi, s malými nosmi a s nevýraznými sivými očami. Za ich chrbtami sa pyšná ako páv niesla Klára.

„Dobré ránko," prehovorila s presladeným úsmevom. „Keďže si sa včera dostatočne nevyjadril, dovolila som si zavolať pravnúčatá mojej sestry sama. Aspoň na prázdniny, nech máš spoločnosť, pretože mne si po tých rokoch mimoriadne protivný. Rada som ťa dnes videla, " dokončila, okamžite sa otočila a odišla s vlasmi povievajúcimi vo vetre.

Ja som si len odfrkol a bez toho, aby tie hlúpe decká stihli niečo povedať, som ich poslal preč.

Prešiel týždeň. Klára sa niekam spakovala a ja som tu s tými deťmi už tretí deň sám. Ani len nenechala žiadny odkaz a nikomu nič nepovedala. S hundraním som sa rozhodol vyštverať sa na povalu, nech mám aspoň chvíľu kľudu. S paličkou s háčikom na konci som spustil schody a začal liezť. Zadýchaný som sa vystrel a rukou nahmatal vypínač na malú žiarovku. Zažal som ju, poobzeral sa okolo seba a onemel som od hrôzy.

Na zemi ležala Klára s rozbitou hlavou. Vyzeralo to, akoby zakopla o zlomenú vysunutú parketu a hlavou narazila rovno do rohu starého šachového stolíka.

So slzami stekajúcimi po tvári som sa zviezol na kolená a prezvonil na políciu. Ale ak to aj zdvihli, už som nevnímal. Nedokázal som zo seba dostať žiadny zvuk. Alebo áno? Nespomínam si.

„Veliteľ, toho starca sme našli na povale, ale na nič nereaguje. Hovorili sme naňho, aj sme s ním hýbali a nič. Pozerá na tú podlahu, aj keď telo sme už odniesli a stále dookola opakuje rovnakú vetu, ako aj do telefónu: deti nosia smolu... "

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶

Děti nosí smůlu  – Violet8

Dva devítiletí kluci si hráli na honěnou a obraceli dům vzhůru nohama. Thackery a Thor, dva často se hašteřící bráchové. Což o to, hrát si můžou, ale mávat k tomu nad hlavou hokejkami je už trochu přes čáru.
Jenže napomenout je nesmíte, to byste je mohli vyrušit a smrt vám potom. Nebo aspoň mně. Ale já to přesto zkusila.
Thackery se zarazil jako na povel, co jsem se ozvala, bohužel jeho bratříček Thor u toho stihl holí trhnout nešikovně k vysoké komodě na které trůnila váza. Ta se opovážlivě zakymácela mým směrem a víc už si nepamatuju.
Pak jsem se probrala, ležící na gauči a hlavu si opírající o klín hispánského chlapce, který mi vodou zlehka čistil mírně pořezané čelo. Zmateně jsem zvedla hlavu.
Thor i Thackery seděli vedle sebe na židlích kus ode mě a smutně mě sledovali.
Bolestivě jsem se usmála, trochu nakřivo, ale stejně a pohlédla nahoru nad sebe, odkud na mě starostlivě shlížel Hawk.
,,Co-co se přesně stalo?" dostala jsem ze sebe a snažila se posadit.
,,Rozbili ti vázu o hlavu," vysvětlil Hawk a pomohl mi.
,,Je nám to líto," uslyšela jsem od Thora, jeho hlas zněl jakoby z veliké dálky. V hlavě mi stále bzučelo.
,,Znamená to, že nás na trénink nikdo neodveze?" pípl smutně Thackery. Proto všechen ten povyk s holemi. Těšili se na hokej a já jako jediná řidička je měla odvést ke stadionu.
Hawk si unaveně promnul kořen nosu. ,,Nějak to zařídíme."
Přitakala jsem. ,,Přesně. Začíná to až za dvě hodiny, no ne?" Jak jsem se chystala dát do té doby dohromady, jsem netušila.
Nakonec jsme však přece vyjeli.
Sklopila jsem hledí přilby a nastartovala motorku. Nadšení kluci naskočili do vedlejšího vozíku a naše vozidlo se sidecar vyjelo. Naposledy jsem Hawkovi zamávala.
V ulicích města už panovala docela tma, ale když jsme vjeli na hlavní silnici, silné reflektory cestu ozařovaly jako ve dne.
Všude se ozýval rachot motorů a občasné troubení, které mě rušilo při řízení. Byla jsem nervózní a o to víc, když se do vedlejšího pruhu zařadil rychle jedoucí černý vůz. Jenže nezůstal ve svém pruhu, naopak se tlačil z pravého boku na nás. Stáhla jsem se nalevo, když se řidiči zničehonic smýkly kola na něčem kluzkém na vozovce a najednou na na motorku v pruhu už nezbylo místo. Strhla jsem to na trávník ještě dřív, než do nás to auto vrazilo z boku. Bohužel, jsem skoro utrhla podvozek sidecaru o patníky. Kluci byli vyděšení. Mladý řidič z černého vozu byl provinile šokovaný. Já byla úplně mimo, jen se vyděšeně třásla. Ale vzchopila jsem se hned, co vystoupil z auta.
,,Mohl jsi nás tady všechny zabít!" zakřičela jsem v první chvíli. Sidecar byl zničený, jak nadskočil při výjezdu a dvojčata byla otlučená, ale v pořádku.

Mladý řidič zvedl omluvně ramena. ,,Vylitej olej na silnici, je mi to líto," zamumlal. Tak proto ten smyk.
,,Ale kdo tě nutil vyjíždět ze svého pruhu?!" vyhrkla jsem stále vztekle. Na to odpověď neměl. Blbnul, dělal si legraci ze staré motorky a vozítka, pěkně se mu to vymstilo, ale nám ještě víc.
,,Kam jedete? Vezmu vás," nabídl se. Viděl, že kára je nepojízdná.
,,Ne, je tou kousek odsud. Půjdem pěšky."
,,Ano, vezmi nás!" zvolali v tu chvíli kluci. Ti mi to zase zavařili. Vlézt cizímu mladíkovi do auta, pěkně děkuji.
,,Zítra seženu odtahový vůz," slíbil při pohledu na sidecar v trávě, když jsme nasedali do jeho sporťáku.
,,A zaplatíš opravu," rozhodla jsem, stále ještě vzteklá, z nehody a také do čeho mě to dvojčata zase navezla. Poté auto nabralo rychlost a mizeli jsme směrem ke kluzišti.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶

Děti nosí smůlu – modrá19

Môj otec patril k desiatej generácii Tullyovských rybárov. V našej rodine sa lovilo jednoducho odjakživa. Chytanie veľkých i malých morských tvorov bolo pre nás zábavou, remeslom i živobytím.
Ja som mal byť novou generáciou, ktorá by na seba prebrala toto, v našich krajoch výnimočné, remeslo. Dokonca i osud mi bol naklonený priaznivo. Narodil som sa počas horúcej letnej noci, kedy sa na oblohe okrem zvyčajných jej obyvateľov objavila i žiarivá kométa, ktorá bola predpoveďou mojich veľkých činov – aspoň tak to tvrdili povery.
Pomenovali ma Peter. Snáď po mojom praotcovi, ktorému sa kedysi podarilo uloviť čiernu veľrybu, alebo po mojom dedovi, ktorý len s pomocou malej dýky premohol obrovského žraloka – no, už z tohto rozprávania môžete ľahko vytušiť, že sa odo mňa očakávali veľkolepé činy.
Malo to však jeden háčik. V našej rodine kolovala ešte jedna povera, a to taká, že na palubu rodinnej lode nesmie vstúpiť dieťa. Všetci tí slávni rybári v našej rodine sa učili loviť až po tom, čo dosiahli hranicu dospelosti.
Ako som už povedal, bola to len povera, preto som jej ja, pochábeľ, neveril. (A ako trpko som mal v blízkej budúcnosti doplatiť na svoje pochybnosti.)
Konečne nadišiel môj vysnívaný rok. Do osemnástych narodenín mi zostávali dva týždne, keď môj otec dostal ponuku, ktorá sa neodmieta. Avšak, aby stihol naplniť sklady rybami, musel hneď vyplávať na šíre more. Márne som ho prosil a dobiedzal, aby ma vzal so sebou. Keďže som stále neprekročil hranicu dospelosti, všetci v rodine namietali a zakázali sa mi vôbec priblížiť k prístavu.
A tak som sa noc pred tým, než mala loď vyplávať, tajne vykradol z domu. Matke som nechal list s oznamom, že idem navštíviť priateľa vo vedľajšom meste, aby som prišiel na iné myšlienky, keďže nemôžem ísť na more. (V ten deň som rovnako poslal priateľovi list, aby mi poskytol alibi a že mu všetko po návrate vysvetlím.)
Keďže som poznal naše lode do najmenších detailov – celé detstvo som strávil študovaním ich konštrukcií a funkcií všetkých prístrojov a miestností, bolo veľmi jednoduché ukryť sa v sklade, ktorý bol ledabolo naložený truhlami a debnami.
So zásobami jedla som vo svojom úkryte vydržal tri dni. Počas štvrtej noci som sa odhodlal vyjsť na palubu. Vedel som, kde budú rozmiestnení námorníci, pretože otec ma zaúčal aj do tajov riadenia a velenia na lodi.
Ako prvé som si všimol, že nálada medzi rybármi je veselá. Dokonca sa niektorí tackavo pohybovali po palube. Vtedy som si všimol Tichého Jima, ktorý sa práve vybral smerom k miestu, kde som sa ukrýval. Počul som, ako sa mu čká, keď sa tackavo približoval. Odrazu sa zatackal, loď sa naklonila pod náporom vlny a kým som žmurkol, Jim na palube nebol. Nemysliac na vlastné nebezpečenstvo, vrhol som sa k zábradliu, odkiaľ som videl obrovského žraloka, ktorý schytil jeho telo a v okamihu bol preč...
Ticho som sa pobral do svojej skrýše, kde som celý deň sedel a spamätával sa z šoku.
Na ďalší deň som sa rozhodol – zamaskoval som sa za Jima, ktorý bol nemý – preto sa mu aj hovorilo Tichý Jim – a vyšiel som na palubu. Po stretnutí s pár chlapmi som si bol istý, že ma nik neprekukol. (Viete, pri takej obrovskej lodi sa na nej pohybuje aj okolo sedemdesiat chlapov.)
Po pár dňoch a jednej hrozitánskej búrke, ktorú sme len tak-tak prežili, sme doplávali k nádhernému ostrovu. Zelený porast, ktorý sme pozorovali z diaľky, sa zdal byť miestom domova mnohých vtákov a zvierat, ktoré sme z lode počuli. Námorníci, natešení, že našli raj na Zemi, sa rozhodovali, ako sa dostanú k brehu – ostrov totiž po bokoch tvorili vysoké útesy, pri ktorých bolo nebezpečné zakotviť.
Otec, ktorému som sa vyhýbal, pochyboval o tom, že by sa mali pri ostrove pristaviť. Počul som, ako presviedča svojich námorníkov, že sa odklonili od kurzu a mali by sa vrátiť.
Hoci mne sa tiež páčili bohaté stromy a zaujímavé vtáky, ktoré sme z lode pozorovali, niečo mi na ostrove nesedelo. Šla z neho akási podvedomá hrôza.
Moje nepríjemné pocity sa naplnili vo chvíli, keď sa muži premiestnili k začiatku lode a začali pokrikovať. Prišiel som medzi nich, ale nerozumel som ich správaniu. Vykrikovali zamilované pozdravy a oplzlé slová, pričom sa zasnene dívali na skaly, na ktorých sedeli hnusní, malí tvorovia.
Odrazu začali muži po jednom skákať do vody, Pri pokuse o plavbu k ostrovu ich však strhával prúd a priam nám mizli pred očami.
Medzi mužmi som zbadal svojho otca, ktorý už stál na zábradlí lode.
„Otec," skríkol som.
Spoznal môj hlas, a to ho prebralo z omámenia. Postupne sme mužov popriväzovali k pevným častiam lode a spoločne sme sa odklonili od toho prekliateho ostrova.
Prišli sme o polovicu posádky, avšak keď sme sa dostali na šíre a pokojné more, otec sa na mňa len usmial a povedal: „A vraj deti nosia smolu."

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu prosím sem.

👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶👶