Klíčová vzpomínka – aiwiwia1

Seděla jsem zády opřená o stoletý dub a v ruchách držela spadané různobarevné listy stromů. Našla jsem si tu jakousi oázu klidu ve chvíli potřeby ujasnění si zmatených myšlenek a domněnek. Vedle mě se líně povalovala otevřená, ale neupitá láhev vodky, představující moji silnou vůli odolat. Abstinuji. Již asi tak po páté v životě, možná po šesté. Mé vzpomínky jsou často zahaleny mlhou a vpíjí se do sebe. Ale teď vím, že to musím překonat a znovu neupadnout do zapomnění v opojení alkoholu. I přes to, že mi pití nabízí nepředstavitelnou úlevu v neexistujícím světě od krutého života, který žiji, necítím vůbec, ale vůbec nic – bolest, zármutek, ale vím, že necítím ani radosti každodenního života, vděčnost ani pocit důležitosti a výpomoci. Dlouhá léta jsem byla jen pozorovatelem dění kolem mě. Nijak jsem do něj nezasahovala – nemohla jsem. Jen jsem se dívala a přijala to, co pro mě ten nahoře měl v plánu.

Co mě vlastně donutilo udělat krok do neznáma a zřeknout se pití, který mi přinášelo útěchu ve světě jiné dimense – ve světě, kde jsem konečně mohla být tím, kým jsem ve skutečném světě být nemohla a co jsem před ostatními schovávala? Byl to zvláštní pocit, ale v posledních týdnech mého závislého utápění emocí v chlastání jsem často zažívala pocit déjà vu. Vždycky jsem věřila v minulé již prožité životy. Věřila jsem v ně už jako malá, ještě před mojí závislostí. Věřila jsem, že jsem si prožila už několik úctyhodných životů. Vnitřní hlásek mi napovídal o důležitosti životů, které mi byly přisouzeny. Jako bych prožila život šamanky obdivovanou celým kmenem. Život leknínu, jehož trvání není nikterak dlouhé, za to ale nadpozemsky krásné. Bývala jsem ochutnavačem jídla ve starověkém Římě. Kritikem literárních děl. Novinářkou. A teď mi byl přidělen dosti nijaký ubohý život osamělé ženy závislé na chlastu? Ne. Chtěla jsem svůj život změnit, a tak jsem se změnila celičká.

„Jsi v pohodě?" Ponořená do svých niterních myšlenek jsem si nepovšimla příchodu mého nejlepšího kamaráda Marka. Říká se, že muž a žena nikdy nemůžou být nejlepší kamarádi. Že vždycky jeden z nich bude chtít víc – lásku, vztah, partnerství. Taky se praví, že bývalí partneři už nikdy neodkážou být přátelé. Že si vždy budou vyčítat vzájemné chyby, kterých se ve vztahu dopustili. Neodpustí si konec vztahu a zničení jejich lásky. Neodkážou na konci za vším načrtnout pomyslnou tlustou čáru. A taky se říká, že vždy výjimka potvrzuje pravidlo. A my jsme tou výjimkou byli.

„Ale jo. Jsem v pohodě," zalhala jsem svému nejlepšímu kamarádovi, i když jsem věděla, že po pěti letech vzájemného soužití mě má přečtenou. Byla jsem pro něj jako otevřená kniha a on byl nedočkavým čtenářem toužícím objevit všechna má tajemství a záhady. To kvůli němu jsem začala pít. Po našem rozchodu, když jsme od sebe odešli. Když on opustil mě, kvůli jiné.

„Nelži mi, Leni. Vždyť víš, že poznám, když s tebou není něco v pořádku. Stejně jako tenkrát..." zaseknul se uprostřed věty a svoji nesmělost zamaskoval hlasitým odkašláním, zatímco si sedal vedle mě a přesně napodobil moji pózu těla opřenou o kmen stromu.

„Tenkrát, když jsem začala pít." Dokončila jsem za něj jeho myšlenku, kterou nechtěl znovu říct nahlas.

„Jo, tenkrát, když jsi začala pít," uznal, pak ale dodal „proč si mi napsala, ať jsem dneska večer přijdu?"

„Chtěla jsem ti jen poděkovat. Neboj se, nemám v úmyslu nic nekalého. Vím, že jsi šťastně zadaný." A byla to pravda, opravdu jsem mu přála jen to dobré. „Chtěla jsem, abys věděl, že jsem ti vděčná za to, cos pro mě udělal, když jsem začala být závislá – však víš, jak jsi mě vozil na terapie a na sezení anonymních alkoholiků." To ale nebylo všechno, co jsem mu chtěla říct.

„Teď ale k tomu nejpodstatnějšímu. Díky tobě jsem si po strašně dlouhé době vzpomněla na tak starou vzpomínku, která se stala klíčovou vzpomínkou, abych se z toho všeho dostala. Láska. Láska je to, co překoná vše. Partnerská láska, láska kamarádská. Mít někoho, kdo v tebe věří, i když jsi přestal věřit sám sobě. Díky tobě jsem si vzpomněla, jaká jsem byla dřív. Co všechno jsem dřív prožila. V tomhle životě i v životech předtím. A poznala jsem, že život bez lásky není šťastným životem. Že mojí klíčovou vzpomínkou ke šťastnému životu je láska – láska k sobě samotné. Uvědomění toho, že mé tělo je můj chrám pro krásné vzpomínky a plnohodnotný život."

Zcela uvolněná a odlehčena tíhou, která mi visela na bedrech, jsem uchopila skleněnou láhev vodky a hodila ji až přes úpatí kopce, na kterém jsme seděli. V západu slunce ta láhev vypadala jako třpytící se představa toho, co mě dřív tak krutě svazovalo.

„Jsem na tebe tak pyšný." Marek mě hrdě objal kolem ramen a společně jsme sledovali nový začátek mého důstojného života.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝

Klíčová vzpomínka – bloncka8

Dneska nastal ten den. Ten den, kdy se změní celý můj život. Vstoupím do těch známých dveří a položím prázdné krabice před sebe na zem. Dám si ruce v bok, zhluboka se nadechnu a v očích mě zaštípou slzy. Pokoj, který byl mým útočištěm po celý život už náhle nebude můj. Ty čtyři stěny v sobě nosí tolik mých vzpomínek, radosti, strachu i smutku. A dneska nadešel čas svůj dětský pokojíček opustit a vyletět z hnízda.

S Tadeášem chodím už pět let, a tak jsme se rozhodli sestěhovat. Stejně už u něj v podstatě bydlím a minulý týden mě požádal o ruku. Když jsem řekla ano, zeptal se mě, jestli se už k němu nechci i nastěhovat. Takže tu teď stojím ve svém malém pokojíčku a vzpomínám na všechny události, které s ním mám spjaté a z očí mi ukapává jedna slza dojetí za druhou.

Přehrabávám se skříňkami a vybírám věci, které si vezmu s sebou a které vyhodím. Nakonec se dostanu až ke skříňce, kde jsou staré dívčí časopisy a už jí roky nikdo otevřel. S nostalgickým povzdechem zatáhnu za madla, aby se vyšoupl malý šuplíček, ale ten zůstane před mým zrakem uzavřený. Pokusím se s ním lomcovat, ale šuplík se tvrdohlavě hne jen o maličký kousíček a hned se zase zavře zpátky, jako by se se mnou hádal a otevřel se jen aby mi dal argument proti, a pak mě nechtěl poslouchat.

Musí tam být něco zaseklé. Strčím prsty do mezírky mezi šuplíkem a korpusem skříňky a snažím se najít překážku. Po chvíli boje se mi nakonec podaří šuplík odblokovat a konečně se přede mnou otevře. Když zjistím, co v šuplíku překáželo, šokovaně zalapám po dechu. Před očima se mi objeví dávno zapomenutý tajný deníček. Přejedu jemně prsty po jeho koženém obalu a emocí už je na mě tak moc, že nevím jestli se mám usmívat a nebo brečet, a tak dělám oboje.

S láskou deníček otevřu na posledním záznamu a začtu se do jeho obsahu.

11. 7. 2015
Milý deníčku,
tohle je poslední zápisek, který se do tebe vejde, ale budu na tebe vždycky vzpomínat. Chtěla bych se s tebou rozloučit něčím hezkým a k mému štěstí i můžu. Dnešek byl vážně úžasný. Potkala jsem jednoho kluka. Šla jsem si koupit točenou zmrzlinu, a když jsem odcházela z cukrárny, zakopl přede mnou a spadl přímo na mě. Zmrzlina mi vyletěla z ruky a rozplácla se o zem. Nejdřív jsem ho chtěla seřvat, ale když jsem se mu podívala do jeho nádherných blankytně modrých očí, nebyla jsem schopna slova. Na omluvu mi koupil jinou zmrzku a strávila jsem s ním nádherný den. Doufám, že mi budeš přát štěstí, aby z toho nebyla jen krátká letní láska, deníčku. Děkuju za všechno.

„Co tady vymýšlíš, Adél?" zeptá se Ondra a obejme mě zezadu kolem ramen.

„Ále, objevila jsem svůj starý deníček. Zrovna jsem si přečetla klíčovou vzpomínku mého života," usměju se zasněně a podám mu svůj deníček, aby si přečetl záznam o našem seznámení.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝

Klíčová vzpomínka – littlemoredepper3

Zavřel oči a přemýšlel. Co zapomněl? Co mu uniká?

Z minulé noci si nic nepamatoval, netušil, co udělal špatně. Jediné, co věděl, bylo, že s ním druhý den Mary odmítala mluvit a ignorovala ho.

Marně pátral v paměti a hledal onu klíčovou vzpomínku, marně se namáhal. Všechny vzpomínky končily u toho, že odešel z párty úplně na mol, jak se dostal domů mu bylo záhadou.

Nervózně přecházel po pokoji a uklízel nepořádek, který tam v noci natropil. Hlavně oblečení měl rozházené všude po místnosti.

Sebral tričko, kalhoty, dvoje boxerky, jednu ponožku... Pak se zarazil.

Ty druhé boxerky nebyly jeho.

Tak už věděl, proč s ním Mary nemluvila, musela je při tom načapat.

Promnul si kořen nosu. Tohle vypadalo na rozchod.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝

Klíčová vzpomínka - Twenty2

„Už mám jenom jeden den. Měla bych se vrátit..." zamumlala jsem si sama pro sebe následujícího rána, sbalila spacák a vyškrábala se ze stanu. Ráno bylo jasné a chladné, přesně takové jaké má být. Rozhodla jsem se ještě před návratem pro krátkou procházku. Čerstvý ranní vzduch člověku pročistí hlavu lépe než cokoliv jiného. Cestou jsem žvýkala proužek sušeného ovoce a semtam se napila z lahve, kterou jsem měla připnutou k opasku. Bylo to opravdu krásné ráno.

Potom jsem se vrátila ke stanu a vše sbalila. Kameny Jsem vrátila do řeky a vše po sobě pečlivě uklidila. Poté jsem se s narvaný batohem na zádech vrátila ke vznášedlu. Nasedla jsem do něj, zvolila trasu a nechala se unášet zpět k městu. Opět jsem vytáhla dřevěnou krabici. Zbýval v ní poslední předmět. Už víte, jak to začalo. Našla jsem vojáka v rákosí U Paříže. Už i víte, jak to skončilo. Smrtí všech okolo mě a mým útěkem z blázince. Kdy se to změnilo? Kdy jsem se z naivní holky proměnila na šílence?

Je čas, ukázat světu mé nejniternější tajemství které se stalo příčinou mé zkázy. Ukážu vám klíč. Ukážu vám lásku. Sevřela jsem v rukou maskáčovou kšiltovku a opět se ponořila do vzpomínek.

...

„Vážně jsi si jistá, že nejsi anděl?" zeptal se mě. Tohle bylo podruhé. Mírně jsem se začervenala, ale zavrtěla jsem hlavou. Seděl na své vachrlaté přenosné posteli v naší provizorní nemocnici s nohou nataženou. Přimluvila jsem se u otce, aby ho nechal se uzdravit. Pouze okolo zápěstí měl pouta, ale to bylo pochopitelné. Ani já bych ho nenechala jenom tak. Díky mě ale nemusel se zlomenou nohou do cely. Stáhla jsem si kšiltovku více do čela, aby neviděl mé rozpaky.

...

„Ahoj, Jean. Je skvělé tě vidět živou a zdravou. Byli jsme strachy bez sebe. Když se Sammy vrátil a řekl, že tě ztratili, byli jsme strachy bez sebe. Alespoň dva jste přežili," pozdravil mě Frank, když jsem procházela táborem. Opět jsem mířila do nemocničního stanu.

„Jak se vůbec někdo jako ty stal partyzánem? V životě jsem si nepředstavoval, že může existovat někdo, kdo by zachraňoval cizího vojáka jen tak. A to není všechno. Cokoliv děláš má nějaký dobrý motiv, přijde mi to neuvěřitelné, že jsi vlastně voják," zeptal se mě Fen to odpoledne.

„Někdo se musel postarat, aby naši lidé nezemřeli hlady když začala válka. A než jsme se nadáli byli jsme nepřáteli Impéria. A teď se snažíme přežít, nebo alespoň oddálit okamžik, kdy padneme," odpověděla jsem.

„Kéž bychom se narodili někam jinam. Už ti někdo řekl, jak nádherné máš oči, když se snažíš přenést přes něco smutného?"

...

Nohu už měl téměř zahojenou a já jej vzala na prohlídku tábora. Pouta z jeho rukou už dávno zmizela. Řekl nám tolik věcí o Imperiálech, kolik věděl. Chtěl se dát na naši stranu! Za tu dobu kterou tu strávil, si dokonce zvládl získat i přízeň mého otce. Drželi jsme se za ruce.

„Miluji tě, Jean. Nikdy jsem se takhle necítil. Tak strašně moc tě miluju," zašeptal mi do ucha a sundal mi čepici. Políbil mě jemně na čelo.

„Já tebe taky, Fene," zvedla jsem se na špičky a polibek opětovala.

...

Milovala jsem jej svým vším. Přidal se k nám, pomáhal nám na misích. Našemu odboji se po půl roce živoření konečně začalo zase dařit. Bylo to jako chytit druhý dech. Informací nebylo mnoho, ale podařilo se nám získat další špehy uvnitř Impéria.

...

Přišla nová vlna válečných otroků. Sledovali jsme na prťavé obrazovce přenos jejich příchodu na planetu. Byla tam spousta snědých tváří. Okolo krku měli umístěné obojky proti zběhnutí. Ten večer byl Fen smrtelně bledý.

„Jean, lásko," vydechl těžce a sevřel mě v objetí.

„Co se děje?" zeptala jsem se, ale odpovědi se mi nedostalo. Jenom mě silněji stiskl a neustále šeptal ‚Miluji tě'.

...

Zmizel. Jakoby se po něm země slehla. Nechápala jsem, co se děje. Černá myšlenka střídala myšlenku. Tábor byl na nohou a srdce všech naplnily obavy. Co se stalo? Tři dny trvalo mé bezcílné bloumání, dokud jsem něco neobjevila. Bylo to naše oblíbené místo, ale předtím jsem si malého útržku nevšimla. Bylo na něm napsáno: Jean, prosím, odejdi z kempu. Přijdou.

Bylo to naškrábané ve spěchu a srdce se mi sevřelo.

...

Našla jsem zprávu příliš pozdě. Nepřátelé přiletěli ještě to odpoledne a my nebyli ani hodinu cesty od narychlo opuštěného tábora. Doufám, že Fen je v pořádku.

...

Fen na videu byl smrtelně bledý, ale nezraněn. Byla jsem ve vysléchací cele Golden Cage. Jeho slova mě raňovala velice hluboko. Řekl jim vše. Po tváři mi stékaly slzy.

...

Ano. Každý má pár klíčových vzpomínek které ho formují po celý jeho život. Moje vzpomínky bolí proto jsem se je snažila zapomenout. Teď ale cítím že je čas jít dál. Postavit s minulosti čelem a v pohlédnout jí do tváře.

Ještě jeden den.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝

Klíčová vzpomínka – fenix13

Čas, jako by se najednou zastavil. Vše potemělo a já se propadla do hluboké tmy.
Probudila jsem se na neznámém místě. Kolem bílého lůžka pokrytého povlečením stejné barvy stálo několik lidí. Nebylo jich moc. Kdo vlastně jsou?
,,Mariko." Zašeptala celkem vysoká paní napravo ode mě. ,,Holčičko." Přidal se pán po její pravici. Netušila jsem, co to říkají. ,,Kdo jste? A jak znáte mé jméno?" Skoro všichni okolo mě propukli v pláč. Ale proč?
,,To jsme my, Mariko." Přesvědčoval mě muž utěšující plačící ženu. ,,Tvoji rodiče. A tohle..." ukázal rukou k ostatním lidem okolo. ,,...jsou tvoji přátelé. Vzpomínáš?"
Pomalu jsem začala otáčet ohlacvou na svůj nesouhlas. Teď už skoro všichni brečeli. Nechápala jsem. Proč? Vždyť já je ani neznám.
Pokusila jsem se vzpomenout, co je za den, rok a kolikátý den a měsíc jsou. ,,Promiňte?" Optala jsem se muže, který stále utěšoval plačící ženu. ,,Co je za den?" ,,Je úterý 13 . 5. 2020." Odpověděl bez okolků pán.
Snažila jsem si vzpomenout, co bylo za datum, když jsem se propadla do velké tmy. Vím, že byla noc. Bylo něco po půlnoci.
...
Šla jsem po chodníku směrem domů. Když jsem došla k přechodu, počkala na zeleného panáčka svítícího na druhé straně přechodu na semaforu. Když se konečně rozsvítil, rozhlédla jsem se pro jistotu okolo a začala přecházet.
Uslyšela jsem zvuk motoru, který rychle sílil. Pokusila jsem se co nejrychleji přejít přes onu silnici, ale už bylo pozdě. Auto, které nemohlo jet padesátkou, ale minimálně rychlostí sto km za hodinu mě srazilo u konce přechodu.
...
Šla jsem do školy, stejně jako každý všední den. A jako každý den v týdnu jsem uviděla svoje přátele. Mávali na mě už z dálky a já přidala do kroku. ,,Ahoj!" Pozdravila jsem je a oni mi pozdrav opětovali různými způsoby. Bylo skvělé být znovu celá parta pohromadě. A navíc, je pátek, takže poslední den školy v tomhle týdnu. Jak já už se těším na víkend.
...
,,Už je snídaně, zlatíčko!" Volala na mě ráno mamka z kuchyně, která měla své místo v přízemí. ,,Už běžím!" Zavolala jsem v odpověď. Sebrala jsem po schodech, popadla sandwich a dala se do jídla. Mamka dělá ty nejlepší sandwiche. ,,Dobré ráno!" To už sešel do kuchyně i taťka, vzal si taky jeden sandwich a přisedl si k nám. Miluju rodinné snídaně za každého dne.
,,Tak já už půjdu!" Zavolala jsem směrem k obývacímu pokoji vedle chodby a zamířila k východu. ,,Dobře,  užij si to, zlatíčko!" Zavolala mamka. ,,Dobře, měj se pěkně!" To byl zase taťka. ,,Ahoj!" Zavolala jsem naposledy ode dveří a vyrazila směrem ke škole.
...
Už mi všechno došlo, ti lidé okolo mě, znám je. Ti napravo ode mě jsou moji rodiče a zbytek je celá moje parta pěkně pohromadě.
,,Mami?" Zvedla hlavu v celkem velkém úžasu. ,,Tati?" Otočila jsem se k pánovi vedle ní, který měl stejně nechápavý výraz, který se pomalu změnil v šťastný, když jsem začala poznávat i svoje přátele a oslovovat je jménem.
Za chvíli už jsme se všichni radovali. ,,Jen nám prosím tě pověz," začal taťka. ,,jak se Ti podařilo si tak rychle vzpomenout, když doktoři nám říkali, že to může trvat i několik měsíců, ba i rok?" Chvílí jsem se zamyslela a potom odpověděla klidným a šťastným hlasem. ,,Nebylo to jednoduché, ale byla potřeba jen klíčová vzpomínka" vysvětlila jsem.
Zůstali tam se mnou všichni až do večera, kdy je sestřička vyhnala, že už potřebuju klid. Hned mi ale slíbili, že zítra přijdou zas, a mě se hned lépe usínalo.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝

Klíčová vzpomínka – kiara2

​Ztěžka jsem otevřela oči s pocitem, jako by má víčka vážila tisíce kilogramů. Okolí bylo rozostřené v mlze. Ležela jsem v měkké posteli, jejíž povlečení mělo barvu čerstvě padlého sněhu. Stěny i strop, do něhož jsem hleděla, byli rovněž bílé. Odněkud z dálky se ozývalo tlumené pípání.
​Nade mnou se skláněly tři postavy - jedna mužská, jedna ženská a ta třetí patřila mladé dívce, sotva dospělé. Po chvíli se mi i podařilo rozeznat jejich rysy ve tvářích.
​Nejmladší z trojice měla pečlivě učesané blonďaté vlasy a modré oči, zvýrazněné linkami a řasenkou, které stejně jako srdcovitě vykrojené rty s krvavě rudou rtěnkou nevykazovaly žádné známky emocí. Starší žena se jí podobala, i ona měla zlaté lokny a pomněnkové duhovky. Ani dokonalý makeup nechyběl. Muž měl naproti tomu vlasy tmavě hnědé, a jeho oči nesly barvu hořké čokolády.
​Žádného z nich jsem nepoznávala, což mě vyděsilo. Instinktivně jsem věděla, že bych je znát měla.
​„Sláva!" zaradovala se žena. „Probrala se." V očích se jí zaleskly obavy. „Jak ti je?"
​„Dobře... Asi." Žádná slova nedokázala vyjádřit mé pocity. Oslabovala mě únava, stále jsem musela bojovat s chutí ponořit se do sladkého spánku, hlavou mi pulzovala ostrá bolest a cítila jsem se malátně, ovšem žila jsem. Z toho, co jsem okolo sebe viděla, jsem vydedukovala, že se nacházím v nemocničním pokoji. Ovšem jak jsem se sem dostala, nebo co se mi přihodilo, to jsem v paměti nedokázala najít, jako by mi někdo dočista vymazal paměť.
​„Kdo jste?" zamumlala jsem.
​Muž mírně nakrabatil čelo. „Ty... si nic nepamatuješ, viď?" zeptal se s obavami.
​Zavrtěla jsem hlavou.
​„Jsme tvá rodina," usmála se dívka sedící po mé pravici. Na rozdíl od postarší dvojice, ona se netvářila nijak přátelsky. Její úsměv vykazoval známky falše a oči se mi ledově zabodávaly do nitra mé duše. „Já jsem tvoje sestra Rozalie. Ty se jmenuješ Poppy Klain. A tohle," kývla hlavou směrem k muži a ženě, „naši rodiče."
​Tuhle skutečnost jsem přijala bez námitek. Na nic jsem si nepamatovala, jak bych tedy mohla protestovat proti slovům dívky, která se tvářila býti mou sestrou a nejspíš o mně věděla víc než já sama o sobě?
​Přesto se mi na tom něco nezdálo. Nebyla jsem o jejich slovech příliš přesvědčená. Tenký hlásek uvnitř mé mysli mi napovídal: „Nevěř jim! Jsou to lháři!" Vší silou jsem ho zatlačila do pozadí. Nedávalo mi smysl, jakou motivaci by někdo mohl mít, aby předstíral mou rodinu.
​„Poslyš, Poppy, někdo s tebou chce mluvit," prohlásila matka. „Necháme vás tu o samotě." Po ženině tváři přejel tajuplný úsměv doprovázený jakýmsi temným svitem v jejích blankytných očích. Na to jsem nevěřícně zavrtěla hlavou, byla jsem až příliš paranoidní. Moje podezřívání se nezakládalo na žádných racionálních podkladech.
​O chvíli později, co rodiče a sestra opustili místnost, vešel dovnitř mladý muž s kyticí růží v rukou. Měl vysokou, štíhlou postavu a oválnou tvář s ostrými rysy. Jeho obličeji dominoval mohutný nos, pod nímž se rýsovaly tenké rty. Do oříškově očí padalo několik pramínků kaštanově hnědých vlasů dlouhých po ramena.
​„Ahoj," pozdravil sametovým hlasem, „ani nevíš, jak jsem rád, že jsi vzhůru." Naklonil se ke mně a aniž by položil jakoukoliv otázku, políbil mě na líčko. „Tohle je pro tebe," ukázal na kytici, kterou položil na stolek naproti posteli.
​„Promiň," oslovila jsem ho nedůvěřivě, „vůbec nic si nepamatuju."
​Chápavě pokýval hlavou. „Ztratila jsi vzpomínky... Já jsem Raul, tvůj snoubenec."
​Jestliže mi dělalo problém přijmout fakt, že tamti lidé jsou má rodina, skutečnost, že jsem zasnoubená, se mi příčila mnohonásobně více.
​„Jsem unavená," vykoktala jsem, „mohl bys mě prosím nechat o samotě?"
​Raul se na to netvářil moc nadšeně, ale naštěstí nic nenamítal a odešel.
​V nemocnici jsem strávila ještě několik dní, než mě pustili. Celé hodiny jsem trávila přemýšlením o mé situaci. Vzpomínky se mi stále nevracely, což mě nehorázně děsilo. Když jsem kráčela k autu rodičů, přišlo mi, jako bych mířila na popravu, jejíž místo ani čas neznám.
​„Zajdeme si na oběd, co říkáš?" navrhla matka a já jen přikývla na souhlas. Nic jiného mi nezbývalo.
​Zaparkovali jsme před jednou, údajně mojí oblíbenou, restaurací a zamířili ke stolu v rohu místnosti, který nám poskytoval alespoň minimální soukromí.
​V úzkých prostorech podniku jsme kličkovali a jak jsme tak procházeli kolem ostatních hostů, povšimla jsem si jednoho muže, který mi přišel až bolestivě povědomý. Škubla jsem sebou. Musela jsem hustě zamrkat, abych se přesvědčila, jestli se mi to jenom nezdá. Ale on tam stále seděl. Zdálo se, že on mě nepostřehl. Byl vysoký a černovlasý.
​Čím déle jsem ho nenápadně pozorovala, tím víc ve mně začalo narůstat tušení něčeho zlého.
​V tu chvíli jsem věděla, že Raul nikdy mým snoubencem nebyl. To právě tento muž, sedící zde, v této restauraci, byl mým přítelem.
​Tahle klíčová vzpomínka mi vnukla jednu důležitou otázku - co všechno je lež a co pravda?

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝🗝