Nejlepší restaurace v celé Paříži – kiara2
​„Zlato, na dnešek jsem nám zamluvil večeři v nejlepší restauraci ve městě," pochlubil se mi jednoho dne můj přítel Jean. V jeho oříškových očích se zrcadlilo neskrývané nadšení. Nepochybně se domníval, že mi tím udělá radost.
​„To je super!" usmála jsem se na něho nejistě, přestože termín nejlepší restaurace ve mně probouzel obavy. Obvykle si pod tímto pojmem představím drahý podnik, jehož podivně znějící názvy jídel obyčejnému člověku nic neříkají, příborů má až příliš moc a jedna porce chodu by byla příliš malá i pro odpolední svačinku. A já navíc nebyla zrovna typem dívky, která by se hodila do podobně honosných podniků. Oceňuji jeho snahu, avšak preferuji spíše útulné kavárny s neformální atmosférou. „Do jaké?"
​„Uvidíš," zazubil se, „ale nemusíš se bát. Bude se ti tam líbit, uvidíš."
​Nepřítomně jsem přikývla, avšak v duchu jsem o jeho slovech nebyla ani zdaleka přesvědčená.
​Když se přiblížila osudná hodina, stále jsem nebyla zcela připravená. Kritickým pohledem jsem přejížděla svůj odraz v zrcadle. Jelikož mi můj tvrdohlavý přítel stále nechtěl prozradit název restaurace, neměla jsem ani tušení, co bych si měla vzít na sebe. Nakonec jsem se rozhodla pro elegantní krvavě rudé šaty s krátkými rukávy a kulatým výstřihem, které dokonale obepínaly mé tělo a zdůrazňovaly jeho křivky. Jejich spodní lem ozdobený černou krajkou končil pár centimetrů nad koleny. Patřily mezi mé oblíbené právě proto, že se hodily jak do drahých podniků, tak i do těch méně formálních. Kudrnaté tmavě hnědé vlasy jsem si spletla do vysokého drdolu a odkryla tak svou labutí šíji, kolem níž visel rubínový přívěsek, který jsem dostala před čtyřmi lety k osmnáctým narozeninám.
​„Chantal, jsi už hotová?" zavolal na mě netrpělivě přítel z předsíně a každých pár minut kontroloval hodinky. „Přijdeme pozdě." 
​„Jo," odtušila jsem, v rychlosti vplula do lodiček a s kabelkou v ruce následovala Jeana do auta. „Promiň." Na tváři jsem vykouzlila nevinný úsměv, o němž přítel pokaždé tvrdil, že se mu nedá odolat.
​Naštěstí jsme se nezpozdili. Před restaurací jsme zaparkovali přesně včas. S vítězoslavným úšklebkem jsem vystoupila, avšak jakmile jsem zahlédla onu restauraci, úsměv mi zmrzl na rtech. Připadalo mi, jako by se mi zastavilo srdce.
​„Tak jsme tady," prohlásil Jean naprosto očividnou skutečnost. „La Perle. Slyšelas už o ní?"
​Nic jsem mu neodpověděla. Měla jsem moc práce se skrýváním mixu protichůdných pocitů, které se po mnoha letech draly na povrch. Samozřejmě, že jsem tuhle restauraci znala. Dokonce jsem už měla tu čest ochutnat jedno z jejích výtečných jídel. Naposledy jsem ji navštívila téměř před pěti lety a od té doby přísahala sama sobě, že už nikdy nepřekročím její práh. Ne snad proto, že by mě jejich pokrmy zklamaly, ba naopak, nadchly mě; bylo to kvůli vzpomínkám, které se k této restauraci vázaly.
​„Jsi v pořádku, zlato?" ozval se můj přítel starostlivě. V očích se mu rýsovaly obavy. Nejspíš se strachoval, že mě svým výběrem zklamal.
​„Jasně," odvětila jsem s křečovitým, očividně falešným úsměvem. „Pojďme."
​Kdybychom měli více času, nejspíš by mě Jean zasypal více otázkami. Takhle mi jen nabídl rámě a s rukami propletenými jsme zamířili ke vchodu.
​Sotva jsme vstoupili, do nosu mě udeřily velmi známé vůně. Musela jsem hustě zamrkat řasami, abych zahnala slzy, které mě náhle začaly pálit v očích. Tenhle večer bude těžší, než jsem si myslela. Teď bych dala cokoliv, aby Jean tehdy vybral jinou restauraci, jakoukoliv, klidně i nějakou z těch snobských, v nichž jsem se necítila zrovna příjemně - zkrátka jakoukoliv, jenom ne tuhle.
​Naposledy jsem ji navštívila se svým bývalým přítelem. Za svůj život jsem chodila pouze se dvěma muži, s Jeanem, a před ním s Erikem. Můj první vztah byl, navzdory všem uštěpačným poznámkám přátel a rodiny, naprosto perfektní. Nic mi nechybělo a Erik byl ztělesněním dokonalého prince z pohádky, až na vzhled - jeho tvář byla zohyzděná dopravní nehodou, kterou kdysi prodělal - ovšem na tom mi nikdy příliš nezáleželo. Měli jsme toho spoustu společného. Staral se o mě s veškerou péčí, věnoval mi co nejvíce svého času a podporoval mě ve všem, do čeho jsem se chtěla pustit. Já si uvědomuji, že neexistuje bezproblémový vztah bez žádného mráčku - ve všech vztazích, ať už romantických nebo přátelských, se čas od času vyskytne nějaká ta hádka - ale můj vztah s Erikem takový skutečně byl. Erik nebyl konfliktní typ, veškeré neshody se snažil vyřešit s ledovým klidem. Málokdy se stávalo, že by své emoce neudržel na uzdě. Do téhle restaurace jsme spolu velmi často chodili, byl to náš oblíbený podnik. Místem, kde jsem Erika viděla naposledy, předtím, než nadobro zmizel, byla právě La Perle.
​Od chvíle, co jsem potkala Jeana, jsem si namlouvala, že jsem se od Erikovo pohřešování již posunula dál, že jsem to překonala, ale dnešní den mi připomněl, jak moc jsem se mýlila. 
​Hlavou mi běžela jen jediná myšlenka: Nerozbreč se!
​Tohle bude těžký večer.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽

Nejlepší restaurace v celé Paříži – stalkr3

Zkontroluji se naposledy v zrcadle a zastrčím si neposedný pramínek vlasů za ucho. Překročím práh domu a v tu ránu mám pocit, že jsem se ocitla na jiné planetě. Je tu takový klid, nikde živé duše. Nadechnu se čerstvého jarního vzduchu a zamhouřím oči, když se setkají se sluncem.
Na drátě kousek ode mě přistane hejno vlaštovek. Jen tam sedí, prozpěvují veselé melodie a vyčítavě mne pozorují. Jen se na ně usměju a sehnu se, protože jsem si všimla mé rozvázané tkaničky.
Protáhnu se a lehkým klusem naběhnu na chodník vedoucí do centra Paříže.
Lidé sedící uvnitř kaváren mě pozorují skrz velká prosklená okna a nechápavě kroutí hlavou. Musí si o mně myslet, že jsem opravdový blázen. Je to tím, že ještě před sedmou hodinou ranní běžím probouzejícím se městem. Udržuji si tím kondici psychickou i fyzickou. Pro ně začíná ráno kávou, pro mne během.
Probíhám kolem moderních mrakodrapů až do malého parčíku. Všude je plno zeleně a to i když jsem skoro uprostřed města.
Tam se zastavím u starodávné fontány a zadívám se na její hladinu. Voda se lehce vlní , takže můj odraz vypadá pokřiveně a musím se tomu zasmát.
Zasněně pozoruji přírodu, motýly, kteří bezstarostně poletují z kytky na kytku, veverky, které se snaží ukořistit nějaký ten oříšek. A nemůžu se té nádhery nabažit.
Z transu mě vyruší až kostelní zvony, které odbíjí osm hodin. Nejvyšší čas vyrazit zpět.
Po doběhnutí domů si dám rychlou sprchu, obléknu se do bílé blůzky a černé uplné sukně. Stará dobrá uniforma pro obyčejnou servírku. Celkový outfit doladím trochou make-upu, popadnu telefon i peněženku a vyrazím na autobusovou zastávku.
Autobus má jako vždy zpoždění nejméně deset minut. A proto na zastávce nerzózně přešlapuji, dokud nevidím jeho blížící se světla.
Do práce dobíhám na vteřinu přesně a děkuju osudu, že si toho nikdo nevšiml.
Zavážu si zástěru okolo pasu, do ruky si vezmu zápisník a tužku.
Vyrazím k prvnímu zákazníkovi. Je to mladý pohledný kluk.
,,Dobrý den, budete si přát?" Zeptám se zvesela .
Jenže mladík na mě nechápavě kouká a nic neříká.
,,Ehm ehm," odkašlu si a poklepu průpiskou na stůl.
,,English?" Zkusí promluvit a zkoumavě na mě pohlédne.
Na to jen zavrtím hlavou, angličtinu jsem naposled slyšela ve třetí třídě základní školy. Myslím, že tu máme trochu problém s jazyky. Nervózně se ošiju a snažím gestikulovat, ať si vybere jídlo.
Snažíme se dorozumět posunky a gesty. Vypadáme asi komicky, protože vidím usmívat se všechny okolo.
Když se nám nějak podaří domluvit co si chce objednat je víceméně vyhráno.
Přinesu mu jídlo, popřeji dobrou chuť i když pochybuju, že mi rozumí a jdu obsluhovat další zákazníky, kterých přibývá mnohem rychleji, než v jiné denní době. Je skoro poledne a jsme nejlepší restaurace v celé Paříži, není tedy divu, že máme přes poledne plno.
,,Melis, ten kluk po tobě nějak pokukuje." Řekne mi se smíchem má kamarádka Zoe, která pracuje za kasou.
,,Který? To se ti asi jen něco zdá." Mávnu nad tím rukou.
,,Druhý stůl napravo ode dveří, a koukni se nenápadně."
,,Ale to se nekouká na mě, pravděpodobně chce jen zaplatit účet a neví jak to udělat, protože neumí francouzsky." Dořeknu a vydám se jeho směrem s účtenkou.
Zoe jen zavrtí hlavou s velkým úsměvem.
Položím účet před něj a prstem mu ukážu přesnou částku.
Zadívá se na mě, vytáhne peníze, podá mi je a promluví. Samozřejmě ho nenapadlo, že stále nerozumím a tak jen nechápavě kroutím hlavou na jakýkoli jeho pokus mi něco říct. Jsem vážně zoufalá a on taky nevypadá dvakrát nadšeně.
Vytáhne z kapsy telefon, najde překladač, tam něco naklepe a otočí obrazovkou ke mně :
Jsi moc pěkná, dáš mi tvé číslo?:)
Zčervenala jsem a napsala mu na papír deseti místné telefoní číslo. Zoe mi od kasy ukázala palec nahoru.
On se usmál, vstal a bez jakéhokoli dalšího slova odešel.

,,Tak děti, tohle byl příběh jak jsme se já a váš tatínek poprvé potkali. To byly časy když jsme nerozuměli jediné věci co ten druhý říkal. Jenže láska není jen o mluvení." Usměju se na mé rozkošné dětičky. ,,A jazyk se můžete doučit vždycky. Kdežto lásku, tu se nenaučíte. Tu musíte prožívat srdcem."
,,Hezký příběh mami," Nadšeně promluví moje nejmenší dcerka.
,,Ano zlatíčko, ale po pohádce se jde co? Do hajan."
,,Neee, ještě jednu pohádku," přemlouvá mě dcerka.
,,Zase příště," řeknu jen a dám jí pusu na čelo. ,,Dobrou noc."

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽

Nejlepší restaurace v celé Paříži – Twenty2

 
Rozhodla jsem se dát si pauzu. Zavřela jsem kavárnu, nechala klíče Popelce a vypravila se ve svém vznášedle pryč. Zastavila jsem až daleko ode města a s krosnou se vypravila podél řeky do opuštěných krajin bez lidí. Stan jsem si postavila na travnatém břehu a založila malý ohníček. Tak jsem tam seděla, hleděla do plamenů a přemýšlela. Po chvíli váhání jsem se natáhla pro onu dřevěnou krabici, sundala z ní provázek a otevřela víko.

  Zevnitř na mě dýchla vůně zapomenutých let vykoupaných v říčním bahně. Sáhla jsem dovnitř a vytáhla starou dřevěnou lžíci. Ano, tehdy jsme se poprvé potkali v rákosí Paříže pokrytí popelem a na pokraji smrti.

...

  Všechno mě bolelo. Výbuch říční továrny mě předtím odmrštil několik metrů daleko a asi mi přelámal pár žeber. Kousek ode mě ležela má puška. Natáhla jsem po ní nemotorné prsty a přitáhla ji k sobě. Poté jsem se pomalu postavila a opírajíc se hlavní o zem jsem se rozešla pryč od selhané mise. Měli jsme s jednotkou přerušit produkci zbraní, spatřili nás ale příliš brzy. Nakonec se nám sice podařilo vyhodit budovu do povětří, ale jako daní jsme zaplatili svými životy a dopravním prostředkem. Byla jsem sama. Tedy dokud jsem v rákosí nepatřila další tělo. Byl obalený popelem, z části ohořelý, nohu měl zkroucenou v divném úhlu, ale dýchal. Měl na sobě nepřátelskou uniformu. Zamyšleně jsem hleděla na pušku v mých rukou a bezmocného vojáka. Už jsem se chystala zbraň zvednout, když se ozvalo zasténání a on otevřel svoje černé oči.

  „Ty mě nezabiješ?" zeptal se odevzdaně. Jeho zbraň ležela daleko a nebyl schopný se zvednout.

  „Jsi teď můj rukojmí," odsekla jsem mu a natáhla k němu ruku. Zatracené měkké srdce. Vytáhla jsem si ho jednou rukou na záda a částečně jsem ho nesla, částečně vlekla pryč od místa výbuchu.

  Utábořila jsem se na břehu malého potůčku, když už jsem nemohla jít dál. Voják mezitím opět usnul a já mu z okolních větví vyrobila provizorní dlahu. Potom jsem se ujistila, že zbraň je od něj dost daleko, a také se propadla do neklidného spánku.

...

  Probudilo mě kručení břicha mého zajatce. I já jsem měla hlad, vytáhla jsem tedy krabičku poslední záchrany, která byla v mém případě dost velká, a dala se do zakládání ohně. Rozhodla jsem se nechat zajatce chvíli samotného a vypravila se na lov. Všechno mě bolelo a daleko jsem nedošla, stejně se mi ale podařilo ulovit kolemjdoucí kachnu a nasbírat trochu dřeva. Dala jsem se tedy do přípravy jídla. Teprve, když se kachna v ešusu už hodnou chvíli vařila, začal se voják probouzet.

  „Bože, to je vůně," zamumlal. „Já mám příšerný hlad."

  Pohlédla jsem na něj. I přes svoji snědou kůži byl bledý a rudé vlasy se mu lepily k čelu.

  „Ty úplně hoříš," poznamenala jsem zamračeně a strčila mu těch pár přilepených pramenů za špičaté uši. Zcela očividně byl z Ooru, nechápala jsem tedy, co dělá tady, na Zemi.

  „Cítím, jako kdyby mi někdo škvařil maso na boku," vydechl a teprve tehdy jsem si všimla, že si ve vší té špíně tiskne ruku na temnou, mazlavou skvrnu, ze které trčel keramický střep. Zkontrolovala jsem, že se polévka vaří, a dotáhla ho tedy do vody. Tam jsem mu v rámci svých možností ránu vyčistila a opět jsem jej vytáhla ven. Poté jsem použila mast od našeho dobrovolného lékaře Martyho a kusem obvazu ze svojí KPZtky ránu obvázala. On mě celou dobu malátně sledoval.

  „Ty jsi anděl?" zeptal se po chvíli. „Jsem mrtvý?"

  Tomu jsem se hořce pousmála.

  „Jsem něco podobného. Spolu s otcem jsme provozovali restauraci v Paříži, než přišla válka. Máme takový dementní zvyk pomáhat lidem v nouzi, proto jsme po příchodu krize rychle zkrachovali. A díky tomu taky ještě pořád žiješ," promlouvala jsem k němu, snad abych zapomněla na vlastní palčivou bolest v oblasti žeber.

  „Děkuji," ozval se opět po chvíli.

  „Jestli mi chceš děkovat, tak mě prosím nezabij ve spánku," opáčila jsem a opět zkontrolovala polévku. Vzduchem se rozletěla vůně masa, mrkve a česneku. Sundala jsem si kšiltovku a otřela zpocené čelo.

  „Je to hotovo. Nejdřív ujím já a pak tě nakrmím," informovala jsem ho při vytahování mojí oblíbené dřevěné lžíce.

  „To nebude třeba, zvládnu to sám..." zkoušel protestovat, ale já zavrtěla hlavou. Nepotřebuju, aby to na sebe vyklopil. Další kachnu tak snadno nenajdu. Ujedla jsem tedy a pak se dala do krmení. Polévka to byla se vším všudy, ze zvyku totiž s sebou nosím koření i malý pytlík sušené mrkve. Ešus byl sice po výbuchu mírně pobouchaný, ale trochu jsem ho narovnala pomocí kamenů a mrkev i koření to přežily.

  „To musela být ta nejlepší restaurace v celé Paříži," poznamenal po jídle cizí voják a já se pousmála. Ano, to byla.

...

  Plná starých pocitů a vzpomínek jsem pro tento den schovala krabici zpět. Mám ještě čtyři dny.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽

Nejlepší restaurace v celé Paříži – aiwiiwia1

Jakožto rodilá Francouzka jsem věděla, jak je těžké si v Paříži, v hlavním městě Francie a zároveň ikony módy a moderny, pompéznosti a nonšalantnosti à la šlechta otevřít restauraci, která by majitele i zaměstnance dokázala uživit po celý život, měsíc po měsíci. V matematice a v logických úlohách sice nepatřím k nejbystřejším, ale jedno jsem věděla s precizní přesností uměleckého cukráře – každá druhá gastronomická živnost už rok po slavnostním otevření zkrachuje. A já si slíbila, že nebudu patřit k těm 50 % nešťastníků, kteří investovali vše pro svůj „americký sen" ve Francii a kteří se nedočkali blahobytu a váženosti díky pěti hvězdičkám u názvu své restaurace.

Nenechala jsem se odradit úplně. Toužila jsem si splnit svůj dětský sen a byla jsem přesvědčena, že neselžu. Vlastnoručně jsem si v dílně mého muže vyrobila menší dřevěný pojízdný stánek, který jsem k poctě sebe samotné pojmenovala Madeleine – název stánku jsem vykreslila ležérní kurzívou s kudrlinkami v narůžovělé barvě. Kolem trámů držících stříšku pro případ nehostinného počasí, jsem obtočila umělé růže – růžové, žluté, fialkové i rudé. Vidina a představa začátku mé živnostenské kariéry, kterou jsem si už jako malá vysnila, byla zcela jasná. Musela jsem ukořistit místo co nejblíž centra, co nejblíž Eiffelovy věže, kde se ceny pohybují vysoko. Mít stánek na okraji nikdy nikomu nevyneslo žádné peníze. A přeci, když někdo prodává vlastnoručně vyrobené domácí makronky, chce, aby je lidé viděli. A jedli, ochutnávali. A kupovali.

Vstala jsem brzy ráno, abych získala co možná nejlepší místo na prodej. Přišla jsem na místo, které jsem měla vyhlídnuté – v mých představách lepší místo nebylo! Jaký to byl šok, když jsem zjistila, že mé místo již náleží jinému pojízdnému stánku – stánku se vším, od klobás, přes kávu až suvenýry, prostě všehochuť všeho!

Otráveně jsem jako nakvašená husa odešla hledat jiné vhodné místo. Trajdala jsem centrem a nemohla jsem najít to správné místo, a tak jsem jako na truc otevřela svůj stánek uprostřed parku. Nebylo to zrovna dokonalé místo, ale aspoň tu byl klid. Klid bez konkurence nabízející své polotovary. Ti podvodníci! Jen ať si zkusí vstávat ve čtyři, aby si všechny suroviny a potřeby nachystali doma, aby bylo vše čerstvé!

Možná jsem trochu podcenila propagaci, protože k mému stánku během hodiny přišel jen jeden zákazník. Ne zákazník, spíš čumil. Když jsem se ho zeptala, jaké je jeho přání, odvětil: „Vždyť se jen dívám." a odešel.

Druhým dnem se mi konečně podařilo ulovit prvního zákazníka. Prvního zákazníka, prvního kupujícího a prvního, kdo ochutná mé makronky. Jak jsem tušila, lahodně čerstvá výjimečná chuť mu natolik zachutnala, že si přikoupil další krabičku naplněnou nejrůznějšími, tradičními i netradičními makronkami.

Den po dni jsem měla čím dál tím větší prodej a odbyt. Vstávat jsem musela už ve tři hodiny ráno, abych vše stihla nachystat! Ale za nic bych to nevyměnila. Bylo krásné každým dnem vídat nové a nové tváře, ale ještě hezčí bylo vítat tváře stálých zákazníků, se kterými jsem se znala po pár měsících natolik, že jsem jim již předem mohla nachystat krabičky s makronkami, které si stále pořád dokola objednávali.

Když se mi obchůdek dobře rozjel a byla jsem konečně ve výdělku, rozhodla jsem se mým zákazníkům nadělit i nápoj, který se dokonale hodí k dezertu, jako jsou makronky – kávu.

Můj malý pojízdný stánek se stal brzy Paříží oblíbený a kdejaký Francouz s duší romantika si tu našel makronku, která dokonale seděla jeho vybíraným chuťovým buňkám. A co teprve s tak usměvavou, milou a přívětivou obsluhu, která by se pro zákazníky rozkrájela! Má práce prostě nešla dělat jinak než s úsměvem. Říká se, že máme dělat to, co nás baví. A jaké je plus, když se to, co nás baví, stane naší prací.

Pár měsíců od otevření Madeleine jsem se dostala na vrchol kulturní gastronomie. Můj stánek navštěvovalo tolik lidí, že jsem musel kolikrát obchůdek i dřív zavřít, protože mi nestačily nadělané dezerty. Lidi se stále dokola vraceli, poznávali jsme se navzájem, prohodili jsme několik nenucených vět a našli vzájemné zalíbení v má práci.

„Tohle je ta nejlepší restaurace v celé Paříži," zaslechnu jednoho gentlemana, který své dívce doříkává souvislou větu, zatímco se zakousne do malinové makronky. „ne ty přepychové nóbl michelinské restaurace, ale tohle! Posezení v přírodě nedaleko Eiffelovy věže s tak dokonalým občerstvením z tohohle pojízdného makrónkového zázraku!"

Dělám to, co mě baví a dělám to s láskou. Proto jsem trpělivě celý rok šetřila, abych mohla odkoupit celý park, který jsem si zvolila jako své místo začátku. Park jsem postupně předělala na odpočinkové zóny s fontánou a na dětský kout s hřištěm. Park se stal místem kultury a setkávání lidí.

A tak se mé místo, kde jsem začala, stalo místem, kde jsem byla jako doma.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽

Nejlepší restaurace v celé Paříži – slenčnica3

„Stoly dajte bližšie k oknu a vymeňte tie hrozné poťahy na stoličkách, preboha! Veď vyzerajú ako z doby neandertálcov! A potom ešte treba..." ozýval sa reštauráciou hlas novej majiteľky.
Jej zamestnanci pobehovali po miestnosti a snažili sa okamžite splniť všetky požiadavky, ktoré vyslovila. Bohužiaľ ich ale rozprávala tak rýchlo, že po chvíli už si našiel každý z jej podriadených nejakú činnosť, takže nové úlohy už nemal kto plniť.
„To sa mi snáď sníva! Ste tak hrozne neschopní! Hneď ráno to tu musí vyzerať perfektne... a ako to tu vyzerá teraz? No predsa hrozne! Hrozne!" rozčuľovala sa a chodila po miestnosti sem a tam.
Alice sa práve podarilo s pár ďalšími služobníkmi vymeniť všetky obrusy a poťahy stoličiek a naložiť tie pôvodné do vozíka na špinavú bielizeň. A keďže všetci okrem Alice okamžite pribehli k majiteľke a dostali od nej nové rozkazy, nezostávalo jej nič iné, než aby vozík odtiahla preč sama. Z celej sily doňho zatlačila, no on sa pohol len o pár centimetrov. Pozrela sa na majiteľku, ktorá práve kričala na niekoho, kto sa pokúšal umyť okná, no zostávali na nich po ňom obrovské tmavé škvrny.
Alice tlačila do vozíka celou silou, až sa jej nejako podarilo ho dostať až k dverám. Potešila sa, no odrazu za sebou začula hlas, ktorý ju desil viac než akýkoľvek iný.
„Hej, ty tam! Kam to vezieš?" zavolala majiteľka. Alice sa rozhliadla, no nikto iný nič neviezol, musela hovoriť na ňu.
„Do... do práčovne," odpovedala opatrne.
„To snáď nemyslíš vážne! Už to tu nikdy nechcem vidieť, veď je to hrozné... odvez to rovno do kontajnera na odpad," povedala majiteľka znechutene a Alice čo najrýchlejšie pretlačila vozík cez dvere, aby sa stratila majiteľke z dohľadu.
„Tá žena je šialená..." zamrmlala si sama pre seba vo chvíli, keď už od nej bola dostatočne ďaleko.
Bohužiaľ, nikto nemal právo jej v tom zabrániť. Bývalá majiteľka bola pod nátlakom prinútená reštauráciu predať a táto si to tu chce doslova cez noc prerobiť na najlepšiu reštauráciu v celom Paríži, teda aspoň ona to tak nazývala.
A tak si dala o pol noci zavolať všetkých zamestnancov, či už kuchárov alebo čašníkov či umývačov, všetci do jedného uprostred noci pobehovali po budove a plnili jej rozkazy. Bolo jej jedno, že pri tom museli robiť činnosti, ktoré nikdy nerobili. Väčšina z nich vedela výborne variť, ale nie čistiť dlážku alebo okná. Ale na tom jej nezáležalo, hlavne aby to bolo všetko rýchlo hotové. Kto odmietol prísť, toho bez milosti vyhodila.
Alice dotlačila vozík až k zadnému vchodu a vyšla s ním do tmavej ulice. Čoraz viac ju premáhala únava, no aj tak postupne vykladala jeden obrus za druhým, až napokon zostal vozík prázdny.
Premýšľala, že by tu vonku zostala schovaná až do konca, no bála sa, že ju tu majiteľka odhalí a vyhodí ju tak ako mnohých ďalších. Už tak mala pocit, že tu po dnešku nezostane takmer nikto.
Vrátila sa preto dovnútra, nechala vozík na chodbe a s povzdychom a hlasným zívnutím sa vrátila do priestorov reštaurácie. Všetko v nej vyzeralo úplne inak. Žiadne žiarivé farby a vzory, všetko bolo tak moderne jednotvárne a prevažne čierno-biele. Jediná vec, ktorá ten dojem ešte kazila, bol obrovský luster na strope, keďže elektrikárov nemohla majiteľka zobudiť o takomto čase len preto, aby jej prišli vymeniť svetlá. Takmer všetko ostatné už bolo zmenené podľa jej predstáv.
„Pohyb, neflákajte sa! Takto sa mi to páči! Z tohto bude skvelá reštaurácia... najlepšie v celom Paríži!" opakovala svoju obľúbenú frázu stále dokola.
„Eh, madam... a čo jedálny lístok? Prajete si ho vidieť a prípadne..." začal neisto jeden s kuchárov, no ona mu do toho skočila.
„Iste že neprajem. Varte ako najlepšie viete... ale ak budem počuť jedinú sťažnosť, tak to vy si neprajte mňa!" odpovedala rázne a opäť si prehliadala svoju novú reštauráciu.
„Najlepšia reštaurácia v Paríži... Ó, áno, presne táto to bude... Táto moja," hovorila zasnene.
Alice z nej nedokázala spustiť pohľad. Ako mohla niečo takéto urobiť? S takýmto prístupom jej reštaurácia nikdy nebude najlepšia...
Veď všetko zmenila. Celú atmosféru tejto reštaurácie, ktorú budovali celé roky, stihla za pár hodín úplne zničiť. Len preto, že nevyhovovala jej predstave. Dokonca je jej úplne jedno, aké jedlo sa podáva hosťom, vzhľad priestorov je predsa najdôležitejší. Ale čo je najhoršie, zamestnanci sú pre ňu úplne podradní, vníma ich ako svojich otrokov. Toto nikdy nebude najlepšia reštaurácie, rozhodne nie.
„Takto si tu vybudujete skôr tú najhoršiu..." zamrmlala Alice predtým, než bola nútená sa opäť pustiť do práce.
Myšlienka toho, že sa predsa len nechá vyhodiť, neznela po niekoľkých hodinách práce už až tak odpudzujúco. Dokonca pre ňu začínala byť po tom, čo v túto noc zažila, veľmi lákavá.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽

Nejlepší restaurace v celé Paříži – bloncka8

Nejlepší restaurace v celé Paříži, tak se jmenovala moje internetová stránka, kam jsem původně napsala seznam deseti nejlepších restaurací, které jsem za svůj čas strávený v Paříži navštívila. Nakonec jsem tam ale přidala i zajímavá místa k navštívení, která jsou méně známá ale úžasná. Původně jsem si myslela, že to bude sloužit spíš jen pro mě na památku, ale nějak se můj web rozšířil mezi lidmi a měla jsem skvělé ohlasy. A tak vznikl můj blog.

Už dávno tam nepíšu jen zážitky z cestování, ale i zajímavé příběhy z mého života. U těch si však vždycky změním všechna jména a snažím se neprozrazovat, kde se odehrály, a užívám si tak anonymity, kterou mi má stránka s tak netypickým názvem přináší. Konečně mě někdo soudí jen podle toho, jaká jsem a ne podle mého vzhledu. Navíc jsem ve společnosti jen šedá myška, které si v rohu místnosti nikdo nevšimne. Na internetu ale tahle stydlivost padá díky tomu, že se můžu skrýt za písmenka, skrz která nikdo nepozná, kdo ve skutečnosti jsem.

S úsměvem otevřu internet, abych se podívala na nové komentáře k včerejšímu příspěvku. Úsměv mi ale okamžitě uvadne a obočí stáhnu tak, že se mi mezi ním udělá vráska. Mezi komentáři najdu jeden, ve kterém se píše, že mi to moc slušelo. Nikdo ale nemůže vědět, že to píšu já. To je vyloučené, na to si dávám pozor. Chvíli vytřeštěně pozoruju monitor počítače a přemýšlím, co mám dělat. Nakonec uznám, že mě vážně nikoho nemohl poznat a trochu se mi tím uleví. Zhluboka se nadechnu a s roztřesenýma rukama vyťukám do klávasnice odpověď: Kdo jsi?

A vzápětí na mě svítí nový komentář: Všechno se dozvíš, ale nebude to zadarmo. Mně trvalo rok přijít na to, kdo jsi, tobě dám týden. Ale neboj, každý den dostaneš jednu nápovědu.

Překvapeně svraštím čelo a ničemu nerozumím. Ležím na posteli, hraju si s malým míčkem a s pohledem do stropu přemýšlím nad novou záhadou. Ze zamyšlení mě ale vytrhne domovní zvonek a já strašně nerada vylezu ven z postele. Rodiče odjeli do kina a já jsem doma sama, takže nemá kdo jiný otevřít. Dojdu ke vstupním dveřím a opatrně je otevřu. Za nimi stojí poslíček s pizzou a se slovy, že už je zaplacená, mi ji vrazí do ruky. Na odpověď nečeká a rovnou se otočí k odchodu. Dojdu do kuchyně a otevřu krabici.

„Fuj, ananasová," zamručím znechuceně s nakrčeným nosem. Proč by mi někdo posílal pizzu, kterou tak strašně nemám ráda? Na slané pizze prostě sladký ananas nemá co dělat. Že by to byla první nápověda? Strčím jedním nehtem do ananasu, jako kdyby to měl být hnusný brouk, a sním alespoň pizzu se šunkou.

Druhý den ráno zamířím, tak jako vždy, přímo k oknu, abych ho otevřela a po noci se vyvětral vydýchaný vzduch, a na parapetu leží modrá růže. Zalapám po dechu a jemně jí vezmu do ruky. Tak výjmečná kombinace, moje nejoblíbenější barva, moje nejoblíbenější květina.

Během dalších dní se mi tu nashromáždí další předměty představující nápovědy. Krásný stříbrný prstýnek, jen jednoduchý tenký kroužek, který mi ale přesně padne, se mi leskne na prstě a vyzývá mě k odhalení pravdy. Přede mnou leží knížka, kterou už jsem před lety měla, ale poděla se kdoví kam. Vedle ní stojí přívěsek Eiffelovi věže a pod ním je zatížená zlatá obálka, ve které je pozvání na druhý do mé nejoblíbenější restaurace.

A tak tu teď sedím u stolu nachystaná v letních šatičkách s modrými květy a zkoumavě se dívám, s rukama podepírajícíma tvář, na všechny sesbírané předměty a snažím se přijít na to, jakou mají spojitost. Na žádnou se mi nepodaří přijít a tak s povzdechem vstanu a nervózně se vydám na rande s neznámým člověkem, který mě ale musí vážně alespoň trochu znát.

Položím ruku na kliku restaurace a v ten okamžik jako by mnou projel blesk poznání a já rázem vím, kdo mě čeká na druhé straně dveří. Ananasová pizza je jeho nejoblíbenější a já mu ji vždycky zhnuseně okomentuju. O modré růži, jako jediný věděl, že bych jí chtěla dostat. Ten prstýnek mi připomněl naše dětství, kdy mi upletl kroužek z trávy a slíbil mi, že si mě vezme až budeme dospělí. Tu knížku mi dal, protože mi tu původní jednou polil a několik stran se rozpilo. Přívěsek Eiffelovi věže jasně symbolizuje můj blog a do téhle restaurace mě mohl pozvat jen ten, kdo mě doopravdy zná. Otevřu dveře a okamžitě ho spatřím. Rozeběhnu se ke svému nejlepšímu kamarádovi, který se postaví, aby mě přivítal a podá mi balónek ve tvaru srdce. Poslední stopa. Nadechne se, asi aby mi všechno vysvětlil, ale já nečekám, až promluví a se vší láskou, kterou k němu už dlouho cítím, ho políbím.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽🍽

Tady ode mne mate za odměnu Remiho.

Znáte? 😁❤️

(Jeho výraz rozhodně není reakce na vaše díla!)