Téma dnešního dne bylo CITRON, sešlo se nám zde několik povídek o tomto krásném citrusu a ty si určitě zaslouží nějakou zpětnou vazbu.
Čtenáře, včetně autorů, požádám o bodování děl. 1-5b, přičemž pět bodů je nejlepší. Není povinné bodovat každý příběh (připomínám, že autor nebude bodovat svůj!), ale bylo by to lepší. Ať autoři dostanou nějakou zpětnou vazbu.
Pokud se vám nějaký příběh nelíbil, nebojte se dát i málo bodů, od toho tu tato výzva taky je.
Připomínám, bodové hodnocení chci jen pod výzvu Prosím, bodové hodnocení tohoto příběhu sem. pokud se budete chtít k příběhu vyjádřit slovně, zbytek textu je vám k dispozici.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – arietis3

Kdysi dávno, ještě dřív, než lidé začali chodit po pěšinách Země, Bůh vytvořil Adama a Evu.

Žili v zahradě v Edenu. Nic jim nechybělo. Stromy byly obsypané sladkými plody, potoky a studánky měly tu nejčerstvější vodu.

Příběh se odehrává ještě před tím, než Eva podlehla pokušení, než ochutnala jablko ze stromu poznání.

Byl další krásný den, jeden z mnoha, který byl dvojici v zahradě předurčen. Adam ležel v trávě a jemný vánek si pohrával s jeho tmavými vlasy. Měl zavřené oči. Eva seděla u nedalekého potůčku, jehož zurčení zaujatě poslouchala. Vítr si taktéž hrál s krásnými loknami, které Evu zdobily. Nahá žena pozorovala svět všude okolo, životy v zahradě, s kterými žili v míru. Bůh je dnes v dobré náladě, pomyslela si Eva. Byla šťastná. Tak moc. Žila monotónní, ale spokojený život.

"Evo?" Adame pootevřel jedno oko.

,,Adame." Přišla k němu, uchopila ho za ruku a jakoby řekla Tady jsem.

Odtáhla se a široce se usmála. Odběhla do houští, kde měla připravený primitivní košík upletený z pevných stébel rákosu. Byl čas se najíst, neboť za chvíli slunce zapadne.

,,Jdu něco posbírat a otrhat. Jdeš se mnou?" zazpívala směrem k němu.

Zvedl se, usmál se na nebe a odpověděl jí: ,,Rád, Evo." Chytl ji za ruku.

Adam trhal jablka, hrušky a švestky z vysokých větví, kam Eva nedosáhnula. Poslouchal ptáky a jejich zpěv z nejvyšších korun.

Ona trhala maliny, borůvky, ostružiny a rybíz a pozorovala mravence, motýly a nejmenší stvoření.

Zasedli pod stromem, vyskládali plody do trávy a jejich vůně byla tak líbezná, že se ihned pustili do jídla. Tedy hned potom, co jejich stvořiteli, všemocnému Bohu poděkovali.

Ohryzky od hrušek a jablek, pecky od švestek a nesnědené bobule nechali ležet na místě, když se pod jiný strom odebrali na kutě.

Druhý den ráno se Adam i Eva vydali vykoupat se do studánky. Šli stejnou cestou jako před nocí, ale stejně jim cesta připadala jiná.

Podivné, pomyslela si Eva, promluvil ale Adam: ,,Evo, nezdá se ti, že tento strom tu nebyl?" ukázal před studánku.

,,Ano, Adame, ale je krásný, jako všechno. Buďme rádi, že takový skvost tu může být." usmála se a obešla strom. Adam ji následoval.

Ozvalo se žuchnutí a přímo před Adama spadl plod barvy slunce a petrklíčů.

Zvláštní, podivil se Adam, ale zvedl ho.

,,Co je to?"

,,Nevím, Evo. Ale líbí se mi to."

,,I mně. Roste to na stromě. Nic takového jsem ještě neviděla, ale zřejmě je to k jídlu." Ano, ano, Eva si byla jistá. Bůh k ní občas promlouval, teď říkal, že to mohou sníst. Ať to zkusí.

Před Evu spadl další. Zvedla ho a zakousla se. Chutnal...nikdy nic takového neochutnala.

Adam zopakoval Evin čin. Polkl.

,,Jako všechno ovoce dohromady. Tak to chutná." řekl. Eva kývla.

Strom vyrostl na místě, kde nechali nedojedené ovoce, napadlo Adama. Oba ovoce snědli a nabrali si do košíku. Na příště.

A tak Eva a Adam objevili citron.

Nikdo neví, zda citron byl pojmenován již v Edenu či až později, jak mu říkali, jak jim chutnal. Dnes nám už ze všeho ovoce světa nevyroste, ale nebylo by to úplně špatné.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – helliox4

Citron přišel k Pomeranči, aby si sním zahrál kyselý domino. Oba si šli zahrát, ale v tom přišla okurka, která si chtěla taky zahrát. Pomeranč se na něj podíval: „Nemůžeš, nejsi ovoce." Okurka se naštvala a také urazila Citron: „Vážně a co tohle vejce." Ukázal na Citron. Pomeranč strkl Okurku: „Není vejce, je to citrón a je to ovoce." Citron se na ně podíval a rychle utekl. Okurka se zasmál: „Citrony neutíkají." Pomeranč šel rychle za citrónem a zkoušel ho uklidnit: „Citrone, on to tak nemyslel." Citron zavrtěl hlavou: „Myslel, má pravdu." Pomeranč se začervenal: „Cože!" Citron přikývnul: „Jsem vejce, copak nevidíš ten tvar." Pomeranč zavrtěl hlavou: „Ale ty se nikdy nerozbiješ." Citron pochopil a sedl si ke studně, kde plavalo vejce. Podívalo se na něj: „Co koukáš? Snažím se tu plavat." Citron odešel a Pomeranč ho doběhl: „Musíš se uklidnit." Citron se snažil uklidnit, ale měl velké nervy že by na okurku vystříkl celou svou kyselou šťávu a dostal nápad: „Pojďme za okurkou Pomeranči." Pomeranč se divil: „Už ses uklidnil." Citron přikývnul: „Mám plán." Celý mu ho vysvětlil a začali připravovat balónek, do něj napustil Citron trošku své šťávy a zavázali ho. Šli za Okurkou, Citron byl ovšem schovaný a balónek dal na jeho postel. Pomeranč mu vysvětloval: „Musíš se k druhým chovat normálně." Okurka se zasmál: „Řekneš mi to, až večer. Jdu si lehnout na svůj chlebíček." Citron rychle utekl. Okurka si lehla na šunku, ale balónek praskl a kyselá šťáva vystříkla na Okurku. Pomeranč s Citronem se začali smát a Okurka byl uražený.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – Twenty2

Vítejte, posaďte se, co si dáte? Je libo trocha jazzu, nebo spíš blues? Dneska jste první host. Jdete velice brzy. Specialita? Doporučuji espresso tonic. Je opravdu skvělé. Ano. Dnes je velice pěkný den, že? Skvělá viditelnost.
Twenty2, můj podnik. Nový den, nový host, nové rozhovory. Toto je místo kde se všichni mohou zastavit, zapomenout a vychutnat si svůj oblíbený nápoj bez vyrušení. Led zacinkal, jak padal do sklenice. Jemné šumění toniku mě uklidňuje. Vzala jsem konvičku s kávou a pomalu ji nalila po skle do nápoje. Dokonalé. Rozdíl teplot zařídil, že se mezi oběma tekutinami vytvořila hranice. Sklenici jsem položila na podložku spolu se zbytkem toniku, sušenkou a sklenicí vody. Host se posadil ke stolu u jednoho z oken.
„Prosím," položila jsem před něj s úsměvem kávu. „Budete si přát ještě něco?" zeptala jsem se ze zvyku. Nejspíš jsem jej vyrušila, jelikož sebou trhl a nepřítomný pohled jeho žlutých očí se od scenérie za oknem upřel na mne. Jak sebou trhl, ucítila jsem jemnou citronovou vůni.
„Máte nějaké dezerty?" otázal se. Měl jemně hrubý hlas, jak už to u koček bývá. Pousmála jsem se.
„Mohu vám nabídnout čerstvý citronový cheesecake?"  Přeměřil si mě pohledem a spokojeně kývnul. Z reproduktorů hrál Eric Clapton a jeho River Runs Deep, když jsem z chlazené vitrínky vytahovala dort. Pečlivě jsem ukrojila jeden dílek a naložila ho na talíř. Vedle něj přišla ještě domácí šlehačka, snítka máty a proužek citronové kůry. Pohled mi zabloudil k hostu. Opět sledoval dění za okny. Jeho zrzavá srst byla místy zcuchaná a v uchu měl náušnici. Děrované rifle a mikina s kapucí mu byly volné a přesto hodinky, které sem tam vyčouhly zpod rukávu na levé pacce, prozrazovaly, že peníze nepostrádá. Donesla jsem mu zákusek.
„Prosím."
„Nechcete se na chvíli posadit?" zeptal se mne. Kývla jsem. Byl tu opravdu velice brzy.
„Slyšela jste někdy o Citrusech?" nadhodil. Pousmála jsem se.
„Grep tu někdy chodí, má rád naše zákusky." Vypadal překvapeně.
„To mi zase něco neřekl. A co Limetka?" upřel na mě naléhavý pohled.
„Párkrát tu byla s ním. Ti dva se k sobě mají, že?"
„Ach..." sklopil pohled i uši. „No, nevadí. A co vy? Máte někoho? Nechcete volňáska na sobotní show?" zčiperněl rychle.
„V sobotu už mám plány, ale díky za pozvání." 
Přišli další hosté, tak jsem se opět vrátila za bar. Vítejte, posaďte se, co si dáte? Citron dojedl, dopil a u baru zaplatil.
„Máte opravdu skvělou kávu. I cheesecake."
„Děkuji, zase se zastavte."

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – luori13

Vždycky bylo mým snem vypěstovat si vlastní "citroník". Okoukala jsem to z těch 5 minutes crafts videí, které mi občas vyskočily na hlavní stránce facebooku. A pokud už jsem nekoukala na Facebook, našly si cestu skrz lupičku na Instagramu.
Jen těžko se nelze podivovat nad některými nápady ve videu. To si pak klepete na čelo, k čemu je to vlastně dobré, protože ačkoliv vám to má "zjednodušit" život, ve většině případů ho to spíš komplikuje.

Není to tak dávno, co jsem viděla toto video s pěstováním ovoce. Zprvu mě nejvíce zaujalo avokádo, ale po důkladném promyšlení jsem si vlastně vzpomněla, že ho nejím. S jahodami jsem měla zkušenost ještě když jsem byla malé kuře, a pak se to přeplo na úryvek s domácí bublaninou, kterou udělal z vypěstovaných jahod. Poté se objevil obří nápis TASTY a pokračovalo se dál.
Po banánu zkombinovaném s kiwi, ze kterého vzniklo banániwi, čemuž teda opravdu nevěřím, ale už to mám na svém wishlistu, následoval malý roztomilý citroník. Nebudu vám lhát, byla to láska na první pohled. Kdo by se nechtěl starat o ten malinkatý stromeček, který by mi ještě z lásky dával citrony, které tak miluji. Volba byla jasná a můj první 5 minute craft byl na cestě.
Z mých špatných zkušeností, kdy jsme ve třídě pěstovali bylinky, které všem vyrostly, tedy až na mě, jsem úspěchu moc naděje nedávala. Ta ovšem umírá poslední a umřela ve chvíli, kdy ze semínka vykoukl první náznak života. Už v tu dobu jsem si tleskala a představovala si ten malinkatý stromeček, který mi snad při úspěšném vypěstování nezrichtuje kocour.

Stromeček to byl krásný, je krásný. Malinkatý a roztomilý. Tak jak jsem si ho zhruba představovala. Jenže citron byl asi původem z Číny, protože už čekám 5 let a ani jediný žlutý plod na mě nevykoukl.
To jsem si pak pustila písničku Lemon Tree. Ne jen, že mě ta písnička vždy nabudila, ale možná jsem chtěla tomu citroníku bez citrónů ukázat jeho původ.
No ani za citron mu to nedošlo, protože se vesele zelená dál.
Kocour ho taky nijak nevystrašil, protože mu větvemi drbe kožich a kocour je s jeho službami velice spokojen.
To jsem zvědavá na banániwi.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – aiwiiwia1

Zakousl se do mne a rázem se jeho jinak bezcitný a nijak zaujatý obličej zkřivil do škaredé grimasy doprovázející beznadějnými zvuky vycházejícími z jeho útrob. Oči se zavřely, až se kolem nich vytvořily výrazné vrásky, přestože to byl mladý chlapík. Koutky úst se zaryly v ohavný úšklebek, připomínající mučení nevinné oběti výslechovou jednotkou. Vnitřek úst pocítil chutě, které mu doteď byly odepřeny. Výrazně kyselá šťáva se mu vlila do dutiny ústní a jeho jazyk prvně ochutnal mou krev - nažloutlou, kyselou krev limetky. 

Nechutnal jsem mu. Ale ani to ho neodradilo o další bezcitný pokus mě celého sníst. Ležel jsem bezmocně před ním na ledově chladné bílé keramice. Blížil se ke mně, beze zbraně - žádný muž, meč, šavle - leč s holými drobnými dětskými ručičkami a já věděl, co se stane. Jak tohle skončí. Jak skončím já. Bude to můj konec. A nikdo ho nebude vyprávět potomkům jako prastarou legendu. Ten postavou malý, přitom velký ničitel se smál, smál se mě a mému osudu. Popadl mě do teplých rukou, ty se vzrušením třásly. Uchopil mě a pevně sevřel, zatím co se jeho ústa zalitá a ulepená mou krví, přibližovaly. Byl to zvláštní pocit. Vidět umírat sám sebe. Jak se pomalu zmenšuju a mizím nenávratně v jícnu mého vraha.

Přesto, že ani na podruhé nenašel zalíbení v mé chuti, nenechal se odratit si se mnou naposledy pohrát. Jeho žvatlání, chichotání a slintání nad mým umírajím tělem bylo svým způsobem perverzní, přitom tak nevinný. Byla to hra. Hra na dětskou zvídavost. Pak nastal neočekávaný zvrat. Čísi velké jemné ruce mě odtrhly od úst tohoto predátora. Hlas za mnou zavelel: "Dost, to už stačí. Dej mi ten kyselý citrón! No tak, dej ho sem, vždyť ti nechutná." Vznášel jsem se, ale nebyl jsem mrtev. Ještě ne. Letěl jsem vzduchem a ucítil jsem uklidňující volnost a svobodu. Když jsem dopadl na hromadu odpadků, smrad rozloženého jídla mi ucpával póry a já pocítil nemožnost se nadechnout. Pohltila mne temnona a cítil jsem se tak slabý, tak prázdný, tak nijaký a bezbranný... A přesně, když jsme ničím, tak cítíme všechno. A tak jsem já, Citrón Limetník pocítil na vlastní citrónovou kůru smrt.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – ruzova05

Pohodička. Ležím si v míse a užívám si hudbu, kterou náš majitel pouští z notebooku. Když v tom vidím, jak se k nám blíží jeho tlustá, mozolnatá, chlupatá ruka. Ale fuj, má okousané nehty a na malíčku záděru. Rozhodně jsem si nepředstavoval, že skončím v rukou tohoto tlusťocha.
„Ničeho se neboj," slyším říkat tátu.
„Posloužíme vyššímu cíli," přidává se k němu ségra.
Maminku už nemáme. Padla jako první. Udělali z ní citronádu. Brácha skončil nakrájený na plátky jako ozdoba na rybě. Co asi tak čeká mě...
Chlapská ruka mě mine a sáhne po ségře.
„Jupí, konečně si mě vybral. Jdu za lepším! Mějte se!" loučí se s námi.
Přijde mi to směšné, vždyť přeci nemůže vědět, jestli nás čeká něco lepšího. Proč to říkají? Abysme se nebáli smrti? Nebo je to jenom útěcha před tím, než do nás zaříznou ostrým nožem?
Napjatě poslouchám, ale ségra ani necekne, když se do ní nůž zaboří.
Ale to snad ne. Ženská ruka se k nám blíží. Dneska nás padne víc.
Cítím jak se natahuje, jemné dlouhé prsty po mě přejedou a obejmou mě. Hmm, to není vůbec špatný pocit. Aspoň jsem nepadl do rukou toho chlápka. Něžná ruka mě položí na kuchyňskou linku. Rozhlížím se kolem, takhle vysoko jsem nikdy nebyl.
V tom vedle mě postaví struhadlo. Tak tohle bude bolet!

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citrón – neko69

Nezbedné deti pobehovali veselo pri ich mamke za šporákom a radostne spievali riekanku o myšičke. Celé ráno ju presviedčali tým, aby im upiekla koláč, o ktorom im večer pred spaním rozprávala.
Obe malé dievčence s dvoma vrkočmi, hnedými ligotajúcimi očami a úsmevom na tvári šťastne tlieskali po jej boku. „Mami, mami už je to hotové?" opakovali stále dookola. Ich mamka unavene prikývla a ukazovákom ich upozornila, že ešte chvíľu mu musia dať čas.

Zatiaľ čo mamka spoločne s deťmi čakala a oddychovala na pohovke, mafiny krásne rástli a ich jemná, ľahká, sladká vôňa sa šírila po izbách bytu. Na linke malé biele omrvinky so sem tam žltou farbou boli roztrúsené na jednom mieste. V miske ovocie, z ktorého každý deň ubúdalo, ležalo a čakalo kedy si ho jedno s detí vezme. Krásne červené, guľaté, lesklé jabĺčka presne ako tie dve ich líčka, marhule sladučké ako medík, banány s ktorými majú zakázané sa šermovať a kivi, ktoré im pripomína bradu ich otca. Dodnes sa to ovocie deti boja ochutnať. Misku zdobia často aj iné ovocia, citrusové, ako mandarínka, pomaranč alebo žltá, vajcovitá gulička. Jej kyslá chuť im vždy skrútila ich bledo rúžové tváre. Od vtedy sa ho deti nedotkli. Všetko ostatné ovocie sladšie, ako to jedno dnes ostávalo zabudnuté, strácalo ich lesk, vôňu, vráskavelo a na niektorých miestach začínalo hniť. Dokonca sa našlo zopár otravných mušiek poletujúcich nad nimi.

Oddýchnutá mamka sa postavila a pomalým krokom prešla do kuchyne. Obe dievčence za ňou ako kačičky dokráčali. Po otvorení trúbi ich ovalila krásne osviežujúca vôňa mafinov. Vybrala plech z trúby, položila ho na drevenú dosku a nechala ho chvíľu vychladnúť.
Všetkým sa zbiehali v ústach slinky, dokonca aj ich otcovi, ktorý sa za ten čas objavil z práce doma pri dverách. Okamžite ucítil vôňu sladkého pečiva na kuchynskej linke.

Ten čas, ktorý čakali, aby im koláče vychladli ubehol ako voda. Žena so zásterou sa znova vrtela pri linke, hmkala si a mafiny polievala jemne krémovou polevou. Na vrch sypala drobné omrvinky citrusového ovocia a každý jeden dokončený ukladala na tanier vedľa.
,,Hotovo!" Zakričala na zvyšok rodiny z kuchyne. Behom pár sekúnd sa jej dcéry s krikom a bábikami v ruke objavili vedľa jej boku. Muž unavený ležal na pohovke v obývačke, ale keď pochopil, že jeho manželka za ním s koláčmi na tanieri nepríde, lenivo vstal a pomalým krokom sa dotackal za ňou. Naskytol sa mu vtipný pohľad na obe jeho dcéry, ktoré zababrané od čerstvej polevy na tvári, hladovito do seba pchali mafiny.
Obe boli zvedavé čo im dodalo tak zvláštnu chuť. Jemne kyselkavá, sladká, osviežujúca a chrumkavá. Oblizovali sa po nich až za ušami. Mamka im prezradila tajomstvo ich úžasnej chuti.
To ovocie, ktorému sa vyhýbali. Ten hnusne kyslí citrón, ktorý im nechutil a vždy ostával v miske keď zvyšné ovocie zjedli. Práve presne ten použila, aby im osladila a zároveň osviežila tieto letné horúce dni. Vedela, že i on má svoju rolu. Možno ho nevedia zjesť samotný, ale po pridaní jeho úžasne kyslej šťavy do koláča či čistej vody dokáže nielen osviežiť, ale i zachutiť každému.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – bloncka8

Stojím před dveřmi reklamní agentury a přemýšlím, jestli jít dovnitř. Položím ruku na kliku a pomalu ji stisknu. Potřebuji nějaké peníze, jeden den to přežiju. Odhodlaně vstoupím dovnitř a dojdu až k usmívající se recepční. Ta mě přivítá a zeptá se na důvod příchodu. Když jí oznámím, proč jsem tady, pošle mě do druhého patra. Nahoře mě čekají už i s kostýmem.

„Dobrý den, vy budete určitě Kryštof. Tady máte nachystaný oblek, měl by vám sedět. Kostymérky vám pomohou s oblékáním a dovedou vás na kolonádu, kde už na vás čeká připravený stánek. Vaším úkolem bude upoutat pozornost a fotit se s kolemjdoucími, pokud si to budou přát. V momentě, kdy zaujmete potencionální zákazníky, dá jim vaše kolegyně Aneta ochutnávku. Pokud máte nějaké dotazy, zeptejte se jí," dokončí svůj monolog jedním dechem nějaký chlápek, který tady tomu asi velí. Otočí se na patě a zmizí ve dveřích.

Zůstanu stát na místě, vytřeštěně se rozhlížím kolem dokola a vůbec netuším, která bije. Naštěstí si mě všimne jedna slečna a pomůže mi navléknout se do kostýmu obřího citrona, který vypadá jako tlustý žlutý superhrdina s reflexním páskem popsaným názvem nové citronády.

Když se celý obleču, chce mě kostymérka odvést na místo, kde mám strávit celý den. Hned u dveří ale nastane první problém a já nevím, jak projít ven. Od malička citrony k smrti nesnáším. Jsou kyselý a nevím, co na nich komu chutná, a teď jsem v jednom obrovským navlečený a nemůžu se kvůli němu ani normálně hýbat. Nějakým záhadným způsobem se mi nakonec podaří projít všemi dveřmi a dojdu až k určenému místu.

Tam stojí neonově žlutý stánek s černými nápisy. Za pultem stojí krásná holka s hnědýma vlasama a modrýma očima. Když k ní dojdu, kousne se do rtu, jak se snaží nesmát. Když se jí podaří smích zadržet, natáhne ke mně ruku.

„Ahoj, jsem Aneta. Hádám, že tady dnešek strávíme spolu."

„Ahoj, já jsem Kryštof. Tak to mě čeká hezký den," snažím se s ní potřást rukou, ale musím se natočit bokem, abych na ni vůbec dosáhl. To už Aneta nevydrží a vybuchne v hlasitý smích.

„To jo, hádám, že to bude legrace," špitne si spíš sama pro sebe, když se konečně uklidní. Usměju se na ni a pak si uvědomím, že přes citron vidí sotva moje oči.

„Mami, mami, koukej, velkej citrón," křičí malá holčička s copánky a utíká ke mně s dalšíma dvěma děvčátky a chtějí se se mnou fotit. Takhle to funguje celý den až do setmění. Já se fotím s lidmi, Aneta jim dává ochutnávat a rozdává reklamní přívěsky na klíče s žetonky do nákupního košíku. Celý den si s Anet povídáme a děláme ze všeho legrácky. Nakonec je to vážně úžasný den.

Když zbývá posledních deset minut do konce, přijde ke stánku nějaký ožrala a začne na ní zkoušet nevhodné lichotky. Vidím, jak se ho Anet snaží zbavit a vysílá ke mně prosebný pohled.

„Hele, jestli už jsi ochutnal, tak bys měl jít," zakřičím hlasitě na toho chlápka.
„Ochutnat teprve chci a nikdo mi nebude říkat, co mám dělat. Natož nějakej citrón," zavrčí na mě a opilecky se usměje směrem k Anet.

Snažím se ho vyprovodit pryč, ale přes citrón na něj nedosáhnu. On se hnusně zasměje a postaví se proti mně. Vypne hrudník, narovná hlavu a vytáhne se co nejvýš, asi aby dokázal, že je větší, něž já, a snaží se mě zastrašit. Pak se oběma rukama napřáhne a strčí do mě. Trochu po jeho útoku ucouvnu, ale před ranami jsem chráněný. Chci udělat krok zpátky dopředu na své místo. V tom okamžiku ale na ožralu zapůsobí kouzlo alkoholu a on zavrávorá proti mně. V půlce pohybu se srazíme a on se odrazí od kulatého kostýmu, dopadne zády na zem a praští se ho hlavy. Naštěstí se po chvíli zvedne do kleku a začne nadávat.

„Blbá limonáda, na tu se vám můžu pěkně vykašlat," máchne rukou, zvedne se na nohy a vrávoravě odejde. Aneta mi s obdivným úsměvem poděkuje a pozve mě na druhý den do cukrárny.

Druhý den odpoledne už vcházím, s pugetem růží a oblečený v tričku s citróny, do cukrárny a mířím to rovnou ke stolu, kde sedí Anet. Ta nejdříve překvapeně zamrká a potom se jí na tváři rozlije velký šťastný úsměv. Zvedne se ze židle a postaví se proti mně.

„Děkuju za záchranu, Citrónku," zašeptá a natáhne se ke mně, aby mě jemně políbila přímo na rty.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – suzan7

Vešel plynule do bytu. Moc dobře věděl, co je jeho přítelkyně zač a nadával si, že se nechal tak nachytat. Jak předpokládal, byt byl prázdný. Až příliš prázdný. V koutku jeho duše umřela poslední naděje, která doufala, že se mýlí, ač byly všechny náznaky naprosto jasné.
Její chování bylo poslední týden podivné. Její pátrání po skrýších, vyzvídání tajemství. Ano, byla naprostý profesionál, to jí nemohl upřít. Navenek bezúhonná občanka, milující přítelkyně a vynikající kuchařka. Z jejích rukou by vám přišel vynikající i jed, jenž by vám naservírovala na stříbrném podnose, s úsměvem na rtech.
Těžko říct, zda se v těch chvílích na své oběti také usmívala. Možná i teď se tiše usmívá za svou maskou a mrtví o ní již více neprozradí. Možná snad ti, které nechala žít, jelikož by jí jejich smrt nic nepřinesla, nebo jí těšila představa jejich dalšího života ve vlastních výčitkách.
To byl i jeho případ, pátral po ní dlouhé roky a potom se nechá tak hloupě nachytat. Hořké výčitky a zároveň kyselé. Jako ten citron, jenž mu výsměšně vystavila na ošatce v jídelně. Poznávací znamení tak vlastní pro Černou Mary.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – hmyzenka1

Akce Citron aneb jak jsme se zbavili své 'milované' (samozřejmě, že jsme ji nesnášeli) guvernantky.
Jmenuji se Helga, svou tehdejší guvernantku jsem přímo nesnášela a tohle je příběh o tom, jak jsme ji, já a moji sourozenci, vyštvali z našeho domu.
Bylo to krásné ráno... Tedy... bylo by, kdyby nás naše guvernantka (myslím, že se jmenovala Clara), ale to je jedno, nevzbudila v sedm ráno.
"Vstávejte broučci. Je sedm hodin." S tím svým odporným úsměvem nakráčela do pokoje a roztáhla závěsy na okně.
"Ale no tak. Vždyť jsou prázdniny." Willem si přitáhl deku k bradě.
"Ranní ptáče dál doskáče."
"Vypadám snad jako pták?"
"Willeme, nebuď drzý." Clara chytla Willemovu deku a stáhla ji z něj. Pak otevřela okno, aby dovnitř proudil čistý vzduch. Já se zvedla z postele a poskládala si huňatou deku.
Clara se naklonila nad Ottu a zatřásla s ním.
"Vstávej Ottíku." Nemám tušení, proč mu říkala Ottíku, když už mu tehdy bylo osm. Špunt se zavrtěl, ale nevzbudil se. "Ottíku vstávej. Na dnešek máme spoustu plánů."
"Ano to máme." Terezka seděla na posteli v noční košili a dívala se na mě. Pak na mě mrkla. Mrkla jsem nazpět a natáhla k ní ruku na znamení, že se jdeme převléct. Nevím, proč nám matka pořád shání nové a nové guvernantky, když se o ty špuntíky umím postarat sama. Ale je pravda, že Clara je zatím nejlepší z těch mizerných chův, co na nás nás matka poslala.
Po tom co jsme se oblékly do venkovního oblečení, sešly jsem dolů na snídani. Otto a Willem už seděli u stolu a čekali na jídlo. Náš plán mohl započít.
Nemáme kuchařku a tak si většinou jídlo chystáme sami. Clara ale měla tu výhodu, že dobře vaří. Jediná věc, po které se mi na ní stýská.
Willem miluje lívance a ještě raději je má s jablky, jenže po jablkách se mu dělají pupínky. A matka nesnese, když se nám něco stane.
Clara to nevěděla a tak jsme se my čtyři domluvili. Willema pupínky nijak nebolí ani nesvědí a vzhledem k tomu, že byl na řadě, mu nezbývalo nic jiného, než se obětovat.
Včera večer jsme Claru přesvědčili aby nám udělala lívance s jablky a tak jsem při vstupu do kuchyně hned po klucích zaznamenala velkou pánev na kamnech. Prskalo na ní máslo a těsto.
Otto už měl na talíři lívanec a cpal se jím, jakoby už nikdy neměl jíst. Willem měl na talíři taky jedem a zíral na něj.
"Tak je Willeme. Úplně ti to vystydne."
"Dobře." Willem se na mě podíval a pak si pořádně ukousl.
Účinek se dostavil okamžitě. Na ruce mu začaly naskakovat pupínky. Otto na ně s naprosto dokonale zahraným zděšením ukázal a začal zděšeně vřískat. Clara se otočila, aby zjistila, že Ottíkovi ruce neřežou i když na to vřískal dost, ale že Willemovi naskákaly pupínky.
Ten se zděšeně zvedl a začal utíkat k matce do pokoje. Hystericky u toho vykřikoval něco o tom, že to strašně bolí a svědí.
Když se za deset minut vrátil zpátky, usmíval se a řekl Claře, že má jít za matkou. Za půl hodiny naše bývalá guvernantka v slzách odcházela.
A to je celý můj příběh. Vezměte si z toho ponaučení: když něco chcete udělat, prostě to udělejte.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – happy4

Keo se už od základní školy zná s Reenou - teď už to bude 10 let! Dvě spolužačky se znaly sotva pár dnů a už tropily neplechy a pořádně trápily všechny své učitele. Když se Reena přištěhovala, bydlely naproti sobě přes ulici. Jejich silné kamarádské pouto vydrželo i přesto, že se každá rozhodla studovat na škole vzdálené desítky kilometrů od sebe. Nejtěžší na tom všem bylo to náhlé odloučení. Obě musely bydlet na internátě, a tak se vídaly jen o víkendech. Blížil se konec prvního školního roku a těšily se, že spolu zažijí další společné prázdniny. Jenže tu byla pořád jedna nevyhnutelná překážka - rodiče. Po tom, co byly schopné, dohnat své vtípky až za hranici, rodiče je od sebe drželi zkrátka.
Ani jedna z nich se samo sebou nechtěla vzdát společných prázdnin, takže musely vymyslet, jak rodiče nenápadně obejít. Keo měla brigádu jako prodavačka a Reena rodičům slíbila, že bude za nějaký obnos vypomáhat strýci v restauraci. Reenin strýc často potřeboval spousty čerstvých surovin do restaurace a vzhledem problémům s koleny byl rád, když mohl tak obsáhlý nákup nechat na Reeně. Keo s radostí prodávala Reeně všechno, co potřebovala nakoupit a mezitím stihly alespoň prohodit pár slov. Keo netušila, co se její kamarádce tou dobou prohánělo v myšlenkách.
Jedno odpoledne na ni Reena čekala před obchodem, aby Keo doprovodila domů. Jí samotné se vracet domů nějak zvlášť nechtělo. Především proto, že už musela říct nahlas to, co v sobě tak dlouho dusila. Posadily se na lavičku v lese,aby se napily a ona už nedokázala mlčet. „K-Keo? Musím ti už dlouho něco říct... Ale nevím, jak to vezmeš... Já to už nezvládnu skrývat" vypustí ze sebe Reena tichým hláskem, jako by už dopředu čekala, že ji Keo pošle k šípku. „Povídej, copak tě hryže? Víš, že mi můžeš říct cokoliv!" pronesla Keo a pokusila se Reenu obejmout, aby věděla, že svá slova myslí upřímně. „Tohle naše kamarádství, je pro mě to nejvzácnější, za celej můj život a nechci si to teď pokazit. Tak mě když tak zastav,..." pokračuje Reena. „Jak jsme se teď viděly o dost míň než normálně, tak jsem si pořád říkala někde v koutku mysli, že se mi to jen zdá, že to není možný, ale čím víc jsme se občas potkaly o víkendu, ... myslím, že v tobě vidím něco víc a nějak ten pocit nedokážu překonat..." chtěla ještě něco dodat, ale to už ji Keo umlčela. „Co kdybychom to zkusily? Teda, jestli chceš. Můžeme ty i já zjistit samy o sobě něco nového." pošeptala ji Keo do ucha a zeširoka se na ni usmála. Reena na ni překvapeně vyvalila oči, vzápětí jí ale došlo, co právě slyšela a ulevilo se jí. „Ráda bych" odpověděla, teď už o něco méně zkroušeně. „Jak se budeme potkávat? Kvůli rodičům... Měly bychom si vymyslet nějaký signál, nebo něco takového!" vyhrkla Keo, když ji došlo, že je k sobě rodiče nepustí tak, jak by chtěly.
„Citróny! Víš kolik máme my obě v šatníku a v pokoji věcí spojených s citrónem? Budou takovej náš maskot!" uchechtla se Reena a šťouchla do Keo. „Vždycky, když bude čistej vzduch, nalepím do okna papírovej citrón a ty budeš dělat to stejný.... Na tohle nemá šanci nikdo přijít!" plánovaly už společně. „Prosím, slibme si, že nebudeme na nic tlačit, a taky, že budeme umět včas zastavit.." pošeptala Reena do vlasů. Keo ji pevně chytla za ruku a něžně ji políbila „když bude potřeba zpomalit, tak společně zatáhneme za ruční brzdu, jo?"
Každý den od toho odpoledne chodila Reena nakupovat a nedokázala si odpustit koupit i nadbytečné věci, jako spousty jednotlivých citronů, nebo cokoliv, co připomínalo citróny nebo jimi vonělo. Keo si pořídila v nějakém krámku brož ve tvaru citrónu.
Ve dvou oknech jedné ulice se začaly objevovat citróny a někdy vylepily místo citrónů, když zrovna byly rodiče doma, jen pár srdcí. Naštěstí nikdy nemusely vysvětlovat, proč jsou jejich okna plná takových srdcí. Díky pracovnímu vytížení rodičů se mohly vídat častěji a láska zesílila na tolik, že obě odmítly svůj vztah nadále skrývat.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – snowman9

Kdysi jsem si myslel, že svět je kulatý. Jako glóbus. Protože ve škole nám ukazovali buď placatou mapu, kterou učitelka zeměpisu Suchánková věšela na zelenou tabuli, anebo právě hladký a dokonale kulatý glóbus. Jak jsem rostl, dozvídal jsem se, že to tak vlastně není, náš svět se prý rozpíná všemi směry a je vlastně nekonečný.
„No jasně," pošeptal mi při výkladu Sůši, jak jsme familiárně zeměpisářku nazývali, můj spolusedící Radoš, „ještě nikdy se nikomu nepovedlo vyjít z jednoho místa a na tom samém i skončit."
Bylo to pro mne tak fascinující, že jsem se rozhodl, že já to dokážu. Načerpal jsem vydatným spánkem sílu, zabalil do batohu pořádnou svačinu a druhý den jsem se vydal na cestu. Abych měl snadný start i cíl, vybral jsem si za něj svůj domov.
Co vám budu povídat, cesta to byla dlouhá nesnadná, trmácel jsem se nahoru, dolů, skrz, padal jsem a zase vstával. Zažil jsem spoustu dobrodružství a potkal mnoho zajímavých obyvatel. Vyslechl jsem nesčetně příběhů, které bych vám někdy rád vyprávěl.
Jako například ten o jednom, který se rozhodl, že bude po zbytek svého života jíst pouze citróny a aby to vyvážil, bude je prokládat vodou a cukrem.
„To nemůžete přežít déle než týden," řekl jsem mu.
„Vsadíme se?" on na to.
A tak jsme uzavřeli sázku. Vyhrál jsem já, jenomže jsem si z toho odnesl leda tak to, že jsem měl pravdu. Protože – co si vezmu na mrtvole?
Protože jsem už dávno odrostl dětským střevícům, vzal jsem si ty jeho. A s nimi i jeho ženu, přece ji, chudinku, nenechám napospas a bezprizorní, jak mi sama poradila.
Jenomže tím mi vyvstal další problém.
„Nikam, budeš doma se mnou a s dětmi, Malachiáši," oznámila mi moje nová žena Oleša a stavěla před sebou zeď z několika dětí, u nichž jsem neměl šanci zapamatovat si, jak se které jmenuje.
„Musím splnit své poslání, Oleško," zkoušel jsem po dobrém, „můžete s dětmi se mnou, bude to pěkné rodinné dobrodružství, uvidíš."
Nebudu popisovat její dlouhou a velice výstižnou odpověď, neboť spoustu slov jejího kmene ani neznám, natož abych jim rozuměl. Nicméně jsem pochopil, že má mise byla u konce.
Vzpomínal jsem na Sůšu i spolužáka Radoše, na maminku s tátou a přemýšlel, jak se dostat zpět do své rodné hroudy, když vtom to přišlo. Armagedon, konec světa, konec veškerých mých jistot. Zjistil jsem, že svět není ani kulatý, ani placatý, dokonce nebyl ani nekonečný. Celý můj svět skončil na podrážce obra, který příšerně křičel a nadával jazykem, kterému jsem neměl šanci rozumět. Jak já se bál!
Olena i s dětmi skončili otření na trsu zelených a velikých tyčí, které rostly v tom zvláštním vesmíru. Já sám jsem střídavě viděl hluboký a nekonečný kosmos, oslepující světlo se střídalo s neproniknutelnou tmou, na kterou jsem ale byl celý život zvyklý. Zuby nehty jsem se držel v brázdě té obří podrážky i s kusem své hroudy. Ani to ale nemohlo vydržet navždy, věděl jsem, že to brzy a pro mě špatně skončí.
„Ale prožil jsi krásný a bohatý život, Malachiáši!" Ujišťoval jsem se a dodával si tak odvahu před nevyhnutelným skonem.
Najednou jsem spatřil obří lávku, asi sám Stvořitel ji ke mně vztáhl. Vyšťoural mě s mého úkrytu a znechuceně odhodil.
Dopadl jsem měkce, do Nového světa. Nová hrouda byla hebká, voněla čerstvostí a já si připadal jako na obláčku. Zavrtal jsem se a spokojeně jsem usnul. Svět sice neobejdu, ale jsem opět svobodný, celý život mám před sebou!

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – havran6

​Citron (nebo citrón) je plod citronovníku (Citrus limon). Je to ovoce nakyslé chuti, vejcovitého tvaru. Je velmi podobné limetce, ovšem na rozdíl od limetky je žlutý a nepatrně větší. Tento žlutý plod obsahuje spousty vitaminů jako například vitamín C, D, E,... V domácnosti se používá v kuchyni jako dochucovadlo, jako odmašťovadlo a kdo nezkusil citronovou šťávu jako neviditelný inkoust. A samozřejmě jako přísun vitamínů do těla, dámy ho používají na hubnutí a v létě jako chutné pití. Vsadím se, že se najde spousty dalších využití, o kterých jsem ani neslyšela. Ale tyto informace víme všichni. Já vám povím příběh, který dokazuje, že citron je dobrá zbraň.
Jako malá jsem často trávila čas s kluky. Holky mě moc nezajímaly, protože já chtěla hrát bojovky, na zloděje, s vodními zbraněmi, s klacky a podobně, ale holky si chtěly hrát na rodinu, na kamarády (vidíte tu ironii, že my jsme byly kamarádky, ale ony si na ně chtěly jen hrát?) a samozřejmě tu byly panenky. Abyste si nemysleli, tak jsem si samozřejmě hrála s panenkami, ale pokud možno doma, kde mě kluci neviděli.
Bylo to v létě u kamaráda u babičky. Jeho babička bydlela na vesnici, měla bazén, stromy, na které se dobře dalo lézt a její jediný vnuk u ní trávil každé prázdniny. Ta vesnice byla blízko mého bydliště, tak se moje mamka dohodla s jeho babičkou, zda bych kamaráda nemohla navštívit. Babička s tím problém neměla, takže jsem u nich občas byla a hráli jsme si. Babička si myslela, že holka by nemohla provádět hovadiny jako její vnuk, ale pravda byla, že jsem ty hovadiny často vymýšlela já. To jsem takhle přinesla vodní pistole a že si s nimi budeme hrát v bazéně.
Já měla ale zlověstnější plán. Doma jsem si vymačkala tři citrony do lahve od pití. Tu šťávu jsem naředila vodou. Mamka si myslela, že si připravuji pití na cestu. Ale tohle nebylo moje pití, ale moje munice. Kamarád mě minule porazil na plné čáře v lezení na strom. To já byla jednička v lezení. Musela jsem se mu pomstít.
Prvních několik kol jsem používala obyčejnou vodu ze sudu, co napršelo. Jestli bylo sucho, nebo ne, mi bylo upřímně jedno. Bylo mi deset! Babička připravovala nudle s mákem, takže nás nehlídala. Mohla jsem nastartovat svůj plán pomsty. Šla jsem si jako načerpat vodu, přičemž jsem tam nalila obsah láhve, kterou jsem měla schovanou ve stínu. Kamarád se zlověstně usmál. Neměl ani tušení, že za chvíli bude křičet, když se trefím do očí.
Další kolo mohlo začít. Čekala jsem, až přijde trochu blíž. Nechtěla jsem plýtvat municí. Kamarád do mě střílel ze všech sil, ale nedokázal se trefit. Teď přišla má šance. Začala jsem střílet jako o život. Trefovala jsem se, ale ne tam, kam jsem chtěla. Až když se špatně sehnul, náhodou jsem trefila. Kamarád hned upustil zbraň, začal si mnout oči a u toho křičel jako pominutej. Babička hned vyběhla z domu, co se děje. Já se na ni nevině a zmateně podívala. Řekla jsem, že nevím, co se stalo. Prostě jsme si hráli.
Kamarád dál křičel, stále si mnul oči. Babička ho zavedla domů, aby si vymyl oči studenou vodou. Já jsem rychle vylila zbytek munice do trávy. Od teď si rozmyslí, jestli bude lepší než já.
To se stalo před dvaceti lety. Teď mám manžela, dvě děti a vždy, když dělám vodu s citronem, vzpomenu si na tuhle příhodu. A vy se ptáte, kdo je ten můj manžel? Kamarád, kterému jsem nastříkala citronovou šťávu do očí.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – littlemoredepper3

„Proč se tváříš tak kysele?"

Slyšel sametový hlas skoro vedle svého ucha, a tak pomalu obrátil hlavu. Hleděl do kouřově šedých očí neobyčejně krásné mladé dívky.

„Kysele?" povytáhl vzhůru jeden koutek úst. Jeho, jindy kamenný, výraz změkl.

„Jo, jako citron," zasmála se.

Jak jen zbožňoval její smích, zněl v něm zpěv ptáků s rajskou hudbou v jednom. Dal by všechno za to, aby byl tím posledním zvukem, jaký kdy uslyší.

„Citron," šeptl tiše. Nikdy to ovoce neměl rád. Bylo na něj příliš kyselé, v jeho životě měla dlouho své místo jen hořkost.

Kyselost citronu pro něj vždy symbolizovala nový začátek. Letní osvěžení, větřík ve vlasech, úsměv na tváři, lásku, štěstí a pohodu. Tak si ho pamatoval, jako cosi veselého.

Jak s postupem času zjistil, že láska bolí, štěstí je jen prchavé a nikdy nepřetrvává dlouho, úsměvy bývají falešné, pohodu nahrazuje stres a po létě nadchází podzim, citron se mu odcizil.

Dlouho alkoholem dobrovolně rozežíral své tělo, až nahrazoval krev v žilách, snažil si nikotinem prožrat plíce.

Neviděl smysl života, a tak se jím jen marně potácel jako oživlá mrtvola bez vlastního smýšlení. Pokud zrovna nebyl v práci, zapíjel v baru každou osobu, o kterou přišel, každou situaci, která v něm zanechala jizvu.

Nejdříve od něj odešla žena jeho snů. Ze slibů se stala planá slova a z věrnosti pojem bez významu. Potom mu dceru vzala zákeřná nemoc a on to mohl jen bezmocně sledovat.

Byl naprosto sám a ztracený. Ženám se vyhýbal, pohled na děti mu rval srdce z těla. Často toužil prodat firmu a zmizet někam mimo společnost, kde by se mohl upít k smrti.

Na citron ani nepomyslel dlouhá léta.

A pak poznal ji. Pracovala u něj ve firmě jako asistentka zástupce. Zpočátku ji příliš nevídal, ale byly to drobné náhody, které je sváděly stále častěji dohromady.

Měla ty nejkrásnější oči, zářivý úsměv a upřímnou tvář. To ona v něm znovu probudila všechny ty pocity, o které se připravil.

Nejdříve ho to děsilo, snažil se jí vyhýbat a bál se každé konverzace s ní. Láska pro něj symbolizovala bolest, navíc byla proti němu tak moc mladá.

Přesto ji toho osudného večera nenechal stát v dešti venku a nabídl jí deštník. Tehdy ještě nevěděl, jak moc to obrátí jeho život k lepšímu.

„Je ti něco?" dotkla se lehce jeho ramene, jako by se bála vyrušit ho z rozjímání.

„Ne," usmál se. „Jen jsem myslel na to, jak moc tě miluju," vztáhl hrubou ruku a pohladil ji po tváři. Rty přiblížil k těm jejím. Vlasy, ve kterých nedávno odhalil první šediny, mu spadly do čela.

S láskou mu je odhrnula a něžně spojila jejich rty v jedno.

„Já tebe přece taky," zamumlala a políbila ho znovu, nakonec se ale odtrhla. „Měl bys jít, víš, že máš tu schůzku s klientem," odstoupila od něj, aby mu podala vyžehlenou košili.

„Vůbec se mi nikam nechce," postěžoval si, ale košili si s vděčným úsměvem převzal.

Odešel se do ložnice upravit a o chvíli později vyšel ven v šedém saku a s vlasy pečlivě vyčesanými nahoru.

„Jak vypadám?" roztáhl ruce, aby mohla posoudit.

„Skvěle, jako vždy," mrkla na něj a on se rozzářil.

„Budu doma, jak nejdřív budu moct," slíbil jí a vyšel ze dveří jejich luxusního bytu.

Když se o pár hodin později vracel domů, na tváři mu vězel úsměv a v jedné ruce držel síťku s citrony.

„Jsem doma," zavolal a zamířil rovnou do kuchyně.

„Konečně," vynořila se z hloubi apartmánu a políbila ho na přivítanou. „Už jsem myslela, že ti obchod nevyšel," zašeptala mu do rtů.

„Dáš si limonádu?" šeptl nazpět a laškovně ji kousl do spodního rtu.

„Domnívala jsem se, že citrony nemáš rád," nakrčila obočí, když spatřila síťku.

„Neměl jsem," přikývl. „Ale díky tobě už ano," zamumlal a znovu ji políbil.

Nyní už věděl, že to ona je jeho nový začátek, letní větřík ve vlasech, láska, štěstí, pohoda i úsměv.

Ona byla jeho citron.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – lonely3

Ležím ve své velké posteli pod chundelatou dekou, která mě příjemně hřeje na těle, když už to nemůžeš být ty. Venku padá sníh a moje digitální hodiny, položené vedle mě na malém nočním stolku, ukazují 23:57. Moje myšlenky bloudí za tebou. Nemohu spát, protože nevím, kde jsi. Měl bys tu být se mnou.
Jsi jako pocukrovaný citron.
Tváříš se, že jsi sladký a k sežrání, ale když člověk okusí, co jsi zač, tak jsi kyselý jako čerstvý šťovík.
Ještě nikdy jsem nepotkala nikoho tak náladového, jako jsi ty. Jeden den se s tebou cítím šťastná a milovaná a další den děláš jako bys mě neznal. Nechápu tě. A nejhorší na tom je to, že jsem si nemohla vůbec pomoci od toho, abych propadla tvému kouzlu. I když vím, že si se mnou jenom hraješ a využíváš mě, tak tě chci mít u sebe.
Když už jsem u těch citrusů, tak jsem dostala chuť na čaj s kapkou citronu a limetky. Vždycky mi pomáhá na spaní a ještě k tomu se teď vážně potřebuji zahřát.
Navíc jsem se dnes dočetla, že citronová šťáva snižuje bolesti.
Doufám, že to zabírá i na bolavé srdce, protože to moje je momentálně rozlámané na tisíc kousků a je to tvoje vina. Kam se hrabou zlomeniny kostí. Ty vždycky jednou srostou, ale v srdci zůstane navždy díra plná prázdnoty.
Do čaje jsem přidala i pár lžiček medu v domnění, že by mohl svojí lepkavostí střípky mého srdce slepit zpátky dohromady.
S hrníčkem čaje jsem se vrátila zpátky do postele, zabalila se znovu do deky a začala jsem ho pomalu usrkávat.
Teplá tekutina prohřívala celé moje tělo a já se pomalu cítila lépe. Pomalu jsem začínala věřit tomu, že čaj s citronem má opravdu magické účinky, ale asi jsem to zakřikla.
Obrazovka mého mobilu se rozsvítila a ozval se otravný zvuk příchozí zprávy z Messengeru. Podívala jsem se na displej a viděla jsem zprávu od TEBE.
Moc se bavím, lásko. Nechceš přijít? :*
Povzdechla jsem si. Ani jsem nevěděla, kde jsi a co děláš. Jediné, co mi bylo jasné, je to, že jsi zase opilý.
Rozhodla jsem se ti neodpovídat. Věděla jsem totiž, že by sis zase hrál s mými city, protože když o sobě nevíš, tak dokážeš dokonale mazat med kolem huby.
Místo toho jsem otevřela okénko chatu, šla jsem do nastavení a nastavila ti přezdívku na CITRON.
Vím, že to nepochopíš, ale to se mi na tom líbí. Vyjadřuje to moje pocity k tobě a dokonale tě to vystihuje.
Mobil jsem vypnula, abys neměl možnost mě rušit, dopila jsem svůj sladkokyselý čaj a konečně jsem se položila do říše snů, kde jsem mohla aspoň na pár hodin utéct od kruté reality a mých každodenních problémů, které se zdály neřešitelné.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – rys0

,,Zase otravuje?" Broukla jsem blonďákovi do ucha a on se rozhořčeně otočil.
Frustrovaně si levou rukou schoval telefon do kapsy a pravou si prohrábl své zlatavé vlasy vonící po svěžím citrónu.
,,Ano! Řekl jsem ji už dávno, že ji nechci!" Zamračil se a rozešel se směrem domů.
Doběhla jsem ho a srovnala se s jeho chůzí. Před tou hyenou ho už nic nezachrání, snad jen druhá holka.
,,To zvlá-" chtěla jsem ho podpořit, ale zastavil se a chytl mě za ramena.
,,Teď pozorně poslouchej Elie, jsi moje nejlepší kamarádka plno let. Před ní mě nezachrání snad nic jiného než jiná holka. Proto si od tebe žádám laskavost, hraj mojí holku." Jakoby mi četl myšlenky.
Zmateně jsem tam postávala s pozvednutým obočím a vystrašeným výrazem.
,,Cože?" Vykoktala jsem a on spustil své ruce podél těla.
Podíval se za mě a znervózněl. Po jeho výrazu jsem pozvedla obočí a poohlédla se za mě.
Nasupená orlice, to za námi rychlochůzí šlo. Byla to Susan, černovláska, která se bláznivě zamilovala do Shaye už ve školce.
,,Promiň." Zašeptal Shay, chytl mě za tváře a začal mě líbat.
Srdce se mi prudce rozbušilo a v břiše mi vybuchlo hejno motýlků.
Své prsty jsem mu zapletla do jeho krátkých vlnitých vlasů, abych prohloubila náš polibek.
Vybojovala jsem si propustku a započala vášnivou válku našich jazyků.
Chutnal po citrónech a mátě, tak jako jeho každodenní vůně.
Snila jsem o tomhle momentu poslední rok, co jsme šli na společnou vysokou.
Tenhle polibek mě jedině utvrdil v tom že jsem zamilovaná.
Nevnímat okolní svět, jen mě a jeho, naše bojující jazyky. Jeho jemné prsty přejíždějící po mé tváři, mé prsty naplétající pramínky jeho zlatavých vlasů.
Byl to krásný moment, dokud se ode mě neodtrhl.
Zastrčil mi pramínek neposedných vlasů za ucho a hluboce se mi podíval do očí.
Jeho oceánově hluboké oči mě pozorovali a já se v nich topila.
,,Chutnáš po zeleným čaji Elie.'' uchechtl se své poznámce a já se smíchem protočila oči. On ví jak pokazit romantickou atmosféru.
,,Říká pán, co chutná jako citrón.'' požďuchla jsem ho a  uchechtla se.
Otočila jsem se směrem, kde před malou chvílí stála Susan a pousmála se. Nejspíše to její bezmozek nezvládl a utekla.
,,To bude tragédie.'' zasmála jsem se a otočila zpět na citrónového blonďáčka.
,,No moc se nesměj!" Usmála jsem se a rozešla se s ním ruku v ruce dál.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – pomeranč4

Grace přišla do velkého honosného sídla své kamarádky Molly. Přišla o chvilku dřív aby mohla své kamarádce pomoct s přípravou večeře. Dnes totiž na večeři přijde i Mollyna matka, žena která si potrpí na dobrém a hlavně krásně naservírovaném jídle. To by se dalo Molly i Grace umí vařit perfektně, ale Mollyna matka miluje citróny a když píšu miluje tak miluje. Když by jste vešli do jejího domu udeří vás nádherná citrónová vůně, na stěnách si povšimněte obrazů na kterých jsou různě oblékané citróny. A dokonce i s jedním citrónem spí, což přišlo všem nechutné a Molly prohlásila, že je to odporné a naprosto úchylné, tím si od své matky vysloužila pohlavek a doživotní zákaz vstupu do jejího domu.

„Grace no to je dost že si tady," rozrazila Molly vstupní dveře sídla. " Už jsem si myslela, že mě v tom necháš samotnou." Vydechla Molly a už táhla Grace do kuchyně kde po ní hodila zástěru a ukázala jí menu co si na dnešek připravila.

Předkrm: citrónová pomazánka a domácí bagetka.

Polévka: vývar s citrónem masem a nudlemi.

Hlavní chod: citrón na kyselo neboli citrónový salát s vepřovou panenkou.

Dezert: citrónový dort se šlehačkou.

Grace koukala na menu jako na zjevení. Copak to Molly myslí vážně, jestli chce vařit tolik citrónových věcí tak musela stoprocentně vykrást nějaký sad na citróny.

„Jestli tohle sníme tak už nechci citrón nikdy v životě vidět" protočila Grace oči a podala menu Molly, která už pomalu ale jistě začínala vařit.

Čas ubíhal rychleji než by si obě dívky přáli. Byl tu čas příjezdu Mollyny matky. Byl tu ale menší problém, sice bylo vše připraveno ale dort který měl být jako zákusek se ne a ne povést. Tohle byl už šestý pokus a jak Molly tak Grace už nechtěli ten dort ani vidět.

„Proč... ten... dort... nechce... stát!" rozčilovala se Molly, Grace už neměla náladu ani mluvit, proto jen stála a svůj vražedný pohled zabodávala do dortu který se neustále bortil.

„Víš co," pousmála se Grace „podej mi ten dort" řekla pak Grace a  vzala si s velkým odporem od Molly to něco co mělo být dort. Chvilku se na něj jenom tak šklebila a pak ho vyhodila do koše. Když to Molly viděla, hnedle se vyvrátila, tolik hodin práce a ona to ta blbka vyhodí. Tak to nemyslí vážně. Molly vzala kus těsta který spadl na kuchyňskou linku a hodila ho po Grace. Ta schytala zásah přímo do obličeje. Grace s vyděšeným výrazem prohlédla na svou kamarádkou a hned na to sáhla po polevě co zbyla v misce a hodila ji po Molly. No a tím započala citrónová bitva jak to později nazvala Molly.

Po kuchyni lítali nejen kusy jídla ale později i nádobí. Když se po době, kterou ani jedna nedokázala určit, unavili sedli si na zem a jen se třepali pod náporem smíchu. V kuchyni to vypadalo jako po výbuchu bomby, to však momentálně ani jednu nezajímalo, obě si užívali toho že se zase jednou mohli přenést do dětských let.

„PANEBOŽE MOLLY!!" ozvalo se od dveří do kuchyně. Obě dívky na malý moment ztuhli a pak se Molly postavila.

„Ahoj maminko" řekla přehnaně milým hlasem Molly a Grace se za kuchyňským ostrůvkem potichu smála. Molly měla co dělat aby se taky nezačala smát, věděla, že její matka nesnáší bordel.

Mollyna matka se na svou dceru přísně podívala „Molly, je mi líto ale v takovémto..." na moment se zarazila a sebrala ze země utěrku „svinčíku já jíst nebudu, k tomu mě nikdo nedonutí" Mollyna matka odhodila utěrku a v tu samou chvíli sebou hnedle sekla. Na zemi se totiž válel citrón. Poslední citrón který přežil kuchyňskou bitvu. „Tak tohle jste přehnaly mladé dámy" zahřměly hlas Mollyny matky a Grace, která se doposud schovávala za pultem se zvedla na nohy a stejně jako Molly se zatvářila provinile, i když uvnitř umírala smíchy.

Molly se nadechovala, že to své mamce vysvětlí, ale když začala Mollyna matka žvatlat na citrón něco ve stylu, mimineško moje miloušký, oni tě válí po žemi no jo zlatíčko, tak radši pusu zase zavřela a koukala na svou matku jako na zjevení. Grace už to nebavilo proto pozbírala nerozbité nádobí a začala ho ukládat do myčky, přeci ho nebude mějte v ruce, že jo.

„Molly odcházím a pan citrónem jde se mnou" oznámila Mollyna matka. Molly neprotestovala. Proč? Protože musela uklidit po té bitvě co se odehrála v kuchyni, protože už ani neměla hlad a taky protože měla pocit že má za matku blázna. Ale to bylo to poslední, to že je její matka blázen ví už dlouho.

No a tak to bylo. Mollyna matka odešla i s panem citrónkem. Molly a Grace se dali do úklidu a my se s nimi rozloučíme. Přeci jen nebudeme je rušit, jen ať si to uklízení pořádně užijí.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – raven1

Pod prudkým slnečným svetlom, vo vlhkých oblastiach Talianskeho Amalfi sa vždy darilo citrusom.
No v jednom sade na pobreží rozkvitol nevídane krásny citrónovník obsypaný prekrásnymi žltými citrónikmi s šupkou tak žiarivou, že i slnko pred nimi bledlo závisťou. S vôňou tak prenikavou, že sa v jeho blízkosti nik neubránil hlbokému nádychu a s chuťou tak jedinečnou, že sa nik nevedel dočkať zberu úrody.
​Prirodzene i na tomto strome sa našiel nejaký ten nepodarok.
Na najvyššom konári sa nachádzal drobný citrónik s bledou šupkou posiatou škvrnami. Bol tak ďaleko od koreňov, ktoré rozvádzali živiny, že sa mu dostalo na jeho útlej vetvičke len veľmi skromných prídelov. Nachádzal sa tak vysoko a v tak nechránenom postavení, že ho slnko pálilo do šupky. Inokedy by to vítal rovnako ako jeho súkmeňovci, no takto vysoko sa nedostala žiadna vlaha, ktorá by ho osviežila a tak len trpezlivo vyčkával na svoj citrónový údel a od rána do večera uvažoval, ako asi skončí.
Ako každý citrón sa aj on zrodil zo svojho kvietku za jediným účelom – sebaobetovanie. Skončí v limonáde? Koláči alebo na bohato prestretom stole s miskou všakovakého ovocia? Možno ho dajú usušiť a zvráskavie ako starček, ktorý sa každý deň zašiel prejsť do sadu, aby skontroloval svoje cenné stromy. No najväčšmi ho desilo, že by mohol skončiť ako voľačo nepotrebné a zahodia ho do kompostu, kde bude pomaly hniť až kým sa nakoniec pominie.
***
Nastalo divoké obdobie zberu. Inokedy pokojný sad sa naplnil vravou ľudí, ich smiechom a rozhovormi.
Trvalo celé dni, kým sa dostali ku stromu, na ktorom si hovel náš drobný citrónik. Tento čas očakával s obavami. Nebol krásny, voňavučký a pravdepodobne ani príliš chutný. Celý strom sa mu posmieval za jeho očividné slabosti. A zatiaľ čo sa ostatné plody dali z radosťou pozbierať, on sa tvrdohlavo držal svojej vetvičky, len čo mu sily stačili.
Mocná ruka zberača ním zalomcovala, až nakoniec povolil svoje zovretie. Vyšmykol sa mužovi z rúk a skotúľal sa po zemi, kde ho iný zberač rozšliapol na nič nehovoriacu kašu.
Takto skončil úbohý citrónik, ktorý sa obával svojej neužitočnosti, no jeho smrť nebola ani zďaleka taká zbytočná, ako by sa mohlo práve teraz zdať.
***
Trvalo to síce nejaký čas, no na mieste citrónikovej smrti začal klíčiť drobný stromček. Zo začiatku si ho nik nevšimol, aký bol maličký, no čoskoro pod intenzívnym dohľadom slnka a upokojujúcej vlahy prostredia podrástol natoľko, že upútal starčekovu pozornosť.
Majiteľ sadu si lámal hlavu, čo s mladým stromčekom urobí. Sad bol veľký už teraz sám o sebe, no zdalo sa, že stromčeku sa darilo do teraz i bez jeho starostlivosti veľmi dobre a tak ho nechal tak, zvedavý, aké ovocie jedného dňa zarodí, ak vôbec.
Trvalo to osem dlhých rokov, duša malého citrónika sa prebrala zo svojho ovocného spánku vo chvíli, keď sa zjavili prvé puky jeho kvetov, nasvedčujúce, že po prvý raz bude mať vlastnú úrodu.
Spokojne zaševelil lístím s vedomím, že jeho existencia predsa len nebola zbytočná. Kto by to kedy povedal, že niekomu tak drobnému a chorľavému sa dostane tej najvyššej cti – stať sa stromom. Otcom i matkou svojich vlastných citrónikov.
A veru že im bol dobrým rodičom. I bez opatery sa jeho plody stali čoskoro tými najväčšími, najfarebnejšími, najvoňavejšími a dokonca i najchutnejšími v celom sade. Tento strom nikdy nezlomil vetvičku nad žiadnym zo svojich žltučkých detí a vždy sa obracal ako len vládal, aby žiadnemu z jeho plodov nechýbalo nič z toho, čo jeho vlastný strom nedal jemu.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – kuky22

„Princezno. Je čas vstávat." Rozezněl se pokojem hlas služebné. Elein otevřela oči a protáhla se. Služebná mezitím roztáhla závěsy a otevřela veliká dřevěná okna. Lehký vánek provoněl pokoj vůní moře a ryb. Elein vstala a oblékla se. „Vyřiď prosím otci, že se půjdu podívat do přístavu." Řekla rychle a ignorujíc volání služebné vyběhla z pokoje. Elein byla princeznou malého ostrovního království, kde se nikdy nic velkého nedělo, a pro mladou princeznu s touhou po dobrodružství to byla trochu nuda. Měla však pocit, že dnešní den bude jiný. S úsměvem sbíhala lehký kopec k přístavu a i když měla jen obyčejné bílé šaty, každý se jí uctivě klaněl. Žilo zde tak málo lidí, že všichni věděli, jak vypadá jejich princezna. Zvlášť, když mezi obyčejnými lidmi trávila tolik času.
Doběhla do přístavu a s úžasem zírala na obrovskou, zdobenou loď houpající se na tmavých vlnách. „Krásná že?" Rychle se otočila za mužským hlasem. Pohledem sjela vysokého muže a pousmála se. „To ano. U nás se takhle velké lodě nevidí. Zabírají zbytečně moc místa." Pokrčila rameny. Muž se zasmál. „To máte pravdu." Zavládlo mezi nimi trapné ticho. „Mimochodem jsem Johan." Uklonil se lehce a tázavě se zadíval na princeznu. „Elein." Řekla prostě. „Hezké." Poznamenal Johan. „Proč vlastně kotvíte u našich břehů Johane?" Eleinina zvědavost byla silnější, než slušné vychování. „Jen malá zastávka." Odvětil prostě. „A kam jedete?" Elein byla tak zvědavá. Málokdy zde kotvil někdo cizí, a málokdy byli ochotní se s ní dát do řeči. „Jen prevážím nějaké zboží z jednoho království do druhého." Pokrčil rameny Johan. „Jaké zboží?" vyhrkla okamžitě Elein. Johan ji chytil za ruku a vedl na loď. Nejdřív se lekla a chtěla se mu vysmeknout, ale držel ji pevně a nevypadal, že by se chystal jí unést před všemi těmi lidmi. Zavedl jí do podpalubí a z jedné z beden něco vyndal. „Co to je?" ptala se Elein, hned co jí do rukou vložil malé žluté ovoce. „Nikdy jste neviděla citrón?" Zavrtěla hlavou. „A to je k jídlu?" vyzvídala dál. „Samozřejmě. Jsou z toho výborné koláče." S tím jí vzal citrón z dlaně a rozkrojil ho na dvě části. Elein jednu okamžitě popadla a kousla si. Johan brečel smíchy, když se její tvář zkřivila a oči jí začaly slzet. „Vzdyť je to strašně kyselé." Mračila se na Johana, který sotva dýchla. „Samotné se to nejí." Elein mu chtěla řádně vyhubovat, ale přerušil ji zvuk zvonů. „To už je poledne. Musím jít." Chtěla vyběhnout z podpalubí, ale Johan ji chytil za ruku. „Doufám, že vás ještě uvidím krásná Elein" Princezniny tváře zrudly. „Možná." Pousmála se a vymanila se z jeho sevření. Když vybíhala schody ještě za ní zavolal. „Vyhlížejte mne na začátku každého měsíce." Elein se otočila a on jí hodil velký citrón. Přikývla a zmizela venku.
Od té doby na začátku nového měsíce vyhlížela, až se na obzoru objeví velká loď s bílými plachtami. Trávila s Johanem tolik času kolik mohla a on jí pokaždé dal jeden citrón. „Víš Elein, chtěl bych ti říct, že jsi něco jako moje osobní siréna." Řekl jí jednou, když ho vzala do královských zahrad. „Jak to myslíš?" O sirénách četla. Vábí námořníky svým zpěvem a pak je utopí. „Vždy, když vypluji, nejraději bych jel rovnou za tebou. Uhranula jsi mě nejen svou krásou, ale i laskavostí. Nikde na světě jsem nepotkal ženu, jako jsi ty. Elein se usmála a skočila mu do náruče. „Miluji tě Elein." Zašeptal a políbil ji. S Elein se zatočil svět. „I já tebe miluji Johane." Zamumlala do polibku.
Další měsíc nedočkavě vyhlížela Johanovu loď, ale ta se neobjevovala. Seděla u okna dnem i nocí a srdce se jí svíralo žalem víc a víc. Přestala se usmívat, přestala chodit do přístavu, jen seděla u okna a tiše volala svou lásku. Uběhl jeden měsíc, druhý a Elein došlo, že bílé plachty už neuvidí. V hrudi jí zabolelo tak, že padla na kolena. „Takhle bolí zlomené srdce?" zašeptala.
O rok později slavila Elein narozeniny. Dnes je plnoletá a otec se rozhodl, že jí vybere ženicha. Přijelo spoustu nápadníků, ale jediné s kým Elein toužila tančit, byl Johan. Chtěla ještě jednou vidět tu ostře řezanou tvář a opálenou pokožku. Seděla na své židli a nevěnovala pozornost nikomu a ničemu. „Smím prosit princezno?" ozvalo se před ní. Aniž by zvedla pohled vstala a natáhla ruku ke svému tanečníkovi. Překvapením se jí rozšířili zorničky, když se v její drobné dlani objevil velký, jasně žlutý citrón. Zvedla pohled na usmívajícího se muže. „Johane." Zašeptala a z očí jí vytryskly slzy. „Ahoj Elein."
Tu noc Elein opustila ostrov. Král nesouhlasil s tím, že by si princezna vzala námořníka, a tak Elein s Johanem utekla. S úsměvem stála na přídi lodi a nechala si větrem česat vlasy. Naposledy se ohlédla za mizejícím ostrovem. „Sbohem." Zašeptala. Byla připravena na všechno, co ji čeká, na celý svět, na život.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – střelec3

Nikdy bych si nemyslela, že mi jeden citron způsobí takový zmatek v hlavě - takhle by se dalo popsat ono léto. Jelikož jsem byla zarytá knihomolka a musela si neustále pořizovat nové svazky knih, potřebovala jsem peníze. Bohužel, ty mi z peněženky mizely závratnou rychlostí a mamka nechtěla o zvýšení kapesného ani slyšet. Usoudila jsem tedy, že je nejvhodnější čas najít si nějakou brigádu.
V knihkupectví nikoho nehledali, v kadeřnictví mi co nejšetrněji řekli, že nemám vhodné dovednosti a kvůli roznosu novin jsem nehodlala vstávat nelidsky brzy ráno. Jedinou přijatelnou možností, ačkoliv na první i druhý pohled velice nudnou, byl prodej limonády u jednoho stánku na rohu ulice.
S nelibostí jsem souhlasila a nastoupila do práce na půl úvazku. Peníze to neneslo velké, ale celý červenec jsem si s obnosem vystačila a pořídila si několik skvělých románů. Každý druhý den jsem několik hodin proseděla za pultem, snažila se odchytit alespoň slabý internet z vedlejšího věžáku, četla si a vymýšlela nějaké další aktivity. Příliš lidí se totiž na občerstvení nezastavilo - raději využívali nedalekou kavárnu.
V srpnu se ale všechno změnilo a jestli k lepšímu, to jsem si nebyla jistá. Konkurenční podnik měl projít opravou a na dobu neurčitou tak zavřel. Všichni jeho zákazníci se tedy nahrnuli k nám, což znamenalo nejen zvýšení mého platu, ale také práce. Byla jsem ráda, když jsem si za svou směnu stačila odskočit na toaletu a ještě jsem své kolegyni musela pomáhat s přípravou nápojů.
Mé ruce ovšem zřejmě nebyly zrozeny za účelem mačkání citronové šťávy, navíc jsem byla odjakživa nešikovná. Nebylo tedy divu, že mi jednoho krásného dne onen žlutý plod vyklouzl z ruky a s ošklivou rychlostí se řítil pod nohy jednomu mladíkovi. Než jsem stačila cokoliv udělat, šlápl na něj, noha mu podklouzla a zřítil se na betonový obrubník.
Ještě pár měsíců potom jsem mu musela splácet výdaje z nemocnice, každopádně co bylo hlavní - zamilovala jsem se. Jen škoda, že to nebylo jako v těch romantických komediích, kde by on mě určitě také měl rád. Místo toho bych řekla, že by mě nejraději uškrtil. Škoda, snad až mi příště upadne citron, najdu svého opravdového prince z pohádky.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – šťastnémango58

Za devatero řekami, devatero horami a petro uschlými jabloněmi, ležela jedna zahrada plná ovocných stromů. Přezdívalo se jí Ovocné královsví. O zahradu se každý den pečlivě staral pan Jedlička, který ovšem není hlavní postavou tohoto příběhu, a tak Vám ho nebudu ani popisovat a necháme ho raději za zdmi jeho malého domku. Zahrada se mohla pyšnit hlavně svou rozmanitostí. Našli byste zde přes padesát různých stromů a keřů. My se však zaměříme na jeden zvlášť vysoký citónovník. Tento strom zde byl vysazen jako jeden z prvních, a tak ho přirozeně vnímaly ostatní rostliny jako velmi vážený a významný spolustrom. Od jeho plodů se přirozeně očekávala největší kyselost a způsobilé chování. Avšak některé citróny padají daleko od stromu.
Citrónek Emilek byl opravdu nezvedený. Jednoho dne se vydal na procházku k rybníčku za plotem zahrady. Kdyby to zjistil pantáta Citrón, nestihl by Emilek nejspíše dozrát. Všechny malé plody z Ovocného království měly přísný zákaz navštěvovat sousedství, jelikož by se mohlo stát, že by se nestihly včas vrátit kvůli svým nedovyvinutým nožkám. A věřte, že i vy byste začali jančit, kdyby vám přes cestu přeběhl nezralý citrón. Kdepak, kdykoli se nějaký člověk ohlédne, musí být všechno ovoce hezky na svém místě. To ovšem můžete vysvětlovat Emilkovi jak dlouho chcete a stejně to bude zbytečné. Když se dopajdal až k místu, kde se břeh měnil v bahnitou vodu usadil se a jen tak chvíli seděl a pozorně hleděl na hladinu vody, zda se tam neobjeví nějaký kapr. Když se po deseti minutách žádný neobjevil (to je pro citrón opravdu dlouhá doba), zvedl se a dal se na zpáteční cestu. Jakmile však dorazil k brance od zahrady, spatřil něco strašného. Na větvích jeho rodného stromu se houpala parta malých chuligánů, div se větve nestrhly. Emilek byl strachy bez sebe, ale i tak pokračoval v cestě a snažil se, aby jeho výraz vykazoval co nejvíce nebojácnosti. Skupina na větvích si ho ani nevšimla. To Emilka rozzuřilo ještě víc. Větev po větvi se dostal až k chlapcům. Nejprve je samozřejmě slušně požádal, aby toho nechali, protože nebyl žádný násilník, když mu ale došlo, že on lidsky neumí a ani jeden z hochů neovládal citrónštinu, nezbylo mu nic jiného, než je poslat domů s citrónovou šťávou v očích.
Emilek tak zachránil celou svou rodinu, svůj domov a ušetřil pana Jedličku od zbytečných starostí. Celý rodný strom ještě dlouhá léta poté oslavoval Emilkovo jméno a jeho hrdinský čin.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – tretia4

Nejčastější otázka, kterou kdy jaký pár uslyší bude, jak se vlastně poznali. Uslyší ji tak často, že po nějaké době tu historku budou mít se svým milovaným nacvičené jako baletní duo. Tak si můžete poslechnout ten náš.
Tehdy byla obyčejná středa a já se šla na nákup do nedalekého supermarketu. Byla jsem naprosto vyřízená a otrávená, protože mě moje práce nebavila a každé ráno mi dávalo zabrat se přinutit vstát. Svítalo mi ale na lepší zítřky. Vyhrála jsem pohovor do jedné místní firmy na pozici, co by mě mohla bavit. Proto jsem si při nákupu dopřála i nějaké to vínečko. Na oslavu opuštění staré práce a na přidání kuráže do té nové.
Už jsem vyklízela nákup na pás, když mi někdo zaklepal na rameno. Otočila jsem se a za mnou stál muž (nebo spíš kluk), který byl vyšší, než já, takže abych se mu podívala do obličeje, musela jsem zvednout hlavu. Měl před sebou nataženou ruku a říká mi: ,,Slečno, spadnul vám citron." Poděkovala jsem a dál si hleděla svého.
Druhý den jsem byla pořádně nervozní. Cestou do firmy se mi klepala kolena takovým způsobem, že jsem občas musela zastavit a něčeho se přidržet, abych tam sebou nešvihla. Po příchodu do budovy mi sekretářka zřídila vše potřebné a poté mě dovedla k šéfovi. Šéf byl pán ve středních letech s pivním pupkem, co měl na stole rodinnou fotku. Uvítal mě ve firmě a osobně mě dovedl do velké společné kanceláře. V místnosti bylo zhruba patnáct stolů a za každým, až na jeden, už někdo seděl a něco ťukal do klávesnice.
,,Same!" zavolal ředitel a od jednoho stolu se zvednul kluk v košili a společenských kalhotách. Když od nás nebyl dál, než dva metry, tak jsem ho poznala. Byl to ten kluk ze sámošky, co mi podal můj spadlý citron!
,,Kláro, tohle je Sam. Zaučí vás a prvních pár dnů vám bude pomáhat se vším, co budete potřebovat. Hodně štěstí!" ani jsem se nezmohla na poděkování a ředitel byl už pryč. Otočila jsem se na Sama, který se na mě zubil.
,,My dva se už ale známe," konstatoval a já jen přikývla. Ze Sama se během dne vyklubal velmi příjemný kluk, který mi ochotně některé věci vysvětlil i víckrát a mnohokrát mě rozesmál. Na konci dne jsme spolu zašli na skleničku a následně spolu prokecali mnoho večerů. Během jednoho z nich jsem se dozvěděla, že v tom obchodě po mně koukal celou dobu a jenom hledal záminku proto mě oslovit, ale když to už opravdu udělal, tak se nezmohl na žádné další slovo. Asi vás nepřekvapí, když řeknu, že jsme se zamilovali a bezhlavě se vrhli do vztahu.

A tak se dostáváme k dnešku, k mému svatebnímu dnu. Za muže si beru Sama. A k tomuhle ohromnému štěstí mi napomohl jeden obyčejný citron.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – L21

Tak, jako každé ráno, tak i dnes jsem si mačkala pomerančovou a citronovu šťávu. Je to taková má každodenní rutina. Osvěží mě to a cítím se dobře. Začínám vždy pomerančem a až potom citronem. Dneska vypadaly citrusy obzvlášť hezky. Pomeranč měl krásnou oranžovou barvu, nebyl ani přezrálý nebo nedozrálý, to stejné citron, který svou jasně žlutou barvou jen zářil. Milovala jsem to.
Když jsem rozkrojila citron, abych tak splnila svou ranní rutinu, všimla jsem si pecky uvnitř. A tak mě napadlo.. co kdybych ji zasadila? Musela jsem se zazubit. Z toho přece nic nevyroste. Ještě s mým štěstím. Ale čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc mě to lákalo. Představte si, že bych si pěstovala vlastní citrony. To by bylo naprosto dokonalé.
No nakonec jsem vzala skleněnou misky, dala do ní vatu a dostatek vody, jako nás učili ve škole s čočkou. Pecku jsem s láskou uložila tak, aby ji bylo pohodlně.
A čekala jsem.
První týden jsem kolem misky s malou peckou chodila každou chvíli a sledovala, jestli se něco neděje. Ale pořád nic. Nevadí, řekla jsem si. Nejspíš potřebuje jen čas.
Druhý týden proběhl podobně. Pořád se nic nedělo. Začala jsem si říkat, že to už asi nemá ani smysl.
Třetí týden jsem pecku už spíš ignorovala, občas jsem se koukla, ale nic se nedělo.
Jednoho dne, kdy jsem si už řekla, že to vzdávám, jsem si všimla malého klíčku.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Vážně tam byl!
Tohle se stalo před patnácti lety. Tenhle malý klíček vyrostl v krásný velký citrusovník a poprvé letos i plodil.
Ač to zní hloupě, tahle pecka z citronu mi dala lekci, nevzdávat se a čekat.
Protože se to vyplatí.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – Slnečnica3

,,Môžem si prisadnúť?" spýtal sa a nečakajúc na odpoveď sa posadil na stoličku oproti nej. Dúfal, že k nemu aspoň zdvihne pohľad, no nestalo sa tak.
Ignorovala ho. S neprítomným výrazom premiešavala limonádu v sklenenom pohári pred sebou. Lyžičkou narážala do kúskov citrónu a mäty, ktoré akoby sa vďaka jej pohybom točili v nekonečnej špirále.
,,Také pekné dievča ako ty si nezaslúži tu sedieť samo. Máš šťastie, že som si ťa náhodou všimol a prišiel ti robiť spoločnosť," povedal a zvodne na ňu žmurkol, hoci bolo dosť možné, že si to ona vôbec nevšimla. Naďalej mlčala. Mlčala a miešala limonádu.
,,Nechápem, ako môžeš piť čokoľvek citrónové... je to tak... tak kyslé. Nechceš radšej niečo sladšie?" navrhol, mávol na čašníčku a objednal kúsok čokoládovej torty, ktorú tu podľa jeho názoru dokázali upiecť naozaj výborne.
Ani sám nevedel, koľkým dievčatám už ju kúpil. Ani si nespomínal, koľkokrát sa prihovoril nejakej osamelej dievčine a podarilo sa mu ju bez problémov zviesť. S touto to bude možno trochu zložitejšie... Ale ak nezabral jeho dokonalý šarm, musí zabrať aspoň koláč. Dievčatá predsa milujú sladké, nie?
Čašníčka doniesla tanierik s kúskom kolača a malou vidličkou a znova zmizla. Dievčina na okamih pustila lyžičku z ruky a on si bol takmer istý, že vyhral. Lenže ona následne len chytila svoj pohár do oboch rúk a napila sa z neho.
,,Si nejaká vyberavá, nezdá sa ti? Čo keby som ťa radšej... niekam pozval, napríklad na zmrzlinu?" skúsil znova. Odpoveďou mu však bolo len ďalšie pomiešanie limonády. Kúsky citróna sa vznášali vo vode a spolu s mätou dodávali tomuto nápoju jeho nezameniteľnú chuť a vôňu, ktorá sa šírila do okolia.
,,Alebo vieš čo? Poznám neďaleko odtiaľto jednu skvelú palacinkáreň, tam by si si určite vybrala niečo dobré," snažil sa jej ponúknuť nejaké iné sladké jedlo, no ona si len opäť odpila a aj naďalej mu nevenovala pozornosť.
Lenže on sa v žiadnom prípade neplánoval vzdať. Tu už nešlo o ňu, ale oňho, šlo tu o jeho hrdosť, ktorá nesmela utrpieť.
Premýšľal, čo ďalej. Čo ak vedela, aký je? Čo ak tušila, že sa s ňou len zabaví a potom ju odkopne? Mnohým dievčatám pred ňou niečo také určite napadlo, no aj tak nevzdorovali. Tak prečo ona je iná?
Vedel, že má málo času. V jej pohári zostávala už len trocha limonády, čoskoro ju dopije a odíde. To nemohol dopustiť, musel ju predsa nejako zaujať a získať si ju pre seba.
Zdvihla pohár a vypila posledné kvapky nápoja. Na okamih zaváhal a nakoniec urobil poslednú vec, ktorou by ju tu mohol aspoň nachvíľu udržať. Chytil ju za ruku.
Výraz jej tváre sa konečne zmenil, jej pohľad už nebol tak neprítomný ako doteraz. Najprv sa zaradoval, no potom si uvedomil, že sa neusmieva tak, ako dúfal. Mračila sa a pozerala sa priamo naňho.
,,No tak, netvár sa tak kyslo... veď si skoro ako tamtie citróny v limonáde a to takej kráske ako ty vôbec nesvedčí. Počuj, čo keby..." začal, no ona sa mu vytrhla, čím ho vyviedla z miery natoľko, že sa zasekol uprostred vety.
Konečne prehovorila, no bohužiaľ nepovedala nič z toho, čo si on tak veľmi prial počuť.
,,Netvárila by som sa tak kyslo, keby... keby som nemusela neustále počúvať tie tvoje klamlivé sladké rečičky," zašepkala, hodila na stôl niekoľko mincí a zmizla vo dverách skôr, než stihol akokoľvek zareagovať.
Pozrel sa na kúsok čokoládového koláča pred sebou. Naozaj sa mu nedopatrením podarilo naraziť na dievča, ktoré neuverilo sladkosti jeho slov? Neveril by, že také dievčatá vôbec ešte existujú...
K vedľajšiemu stolu si sadla ešte krajšia dievčina než tá predchádzajúca, a tak zodvihol tanierik s koláčom a zamieril k nej. Dúfal, že aspoň ona ocení jeho komplimenty a neodmietnuteľné návrhy. V mysli sa však stále vracal k tej jednej, ktorá ho odmietla. K tej, ktorá si ako jediná uvedomila, že začať si s ním by bolo oveľa trpkejšie, než by sa na prvý pohľad mohlo zdať.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – traum2

Brzy z rána mě vyruší spěšné kroky několika zaměstnanců obchodu, kteří bez dávky soucitu rozsvítí světla v celém supermarketu. S kyselým obličejem se rozhlédnu kolem sebe. Několik z těch necitů začne doplňovat chybějící zboží, jiní přepočítávají peníze v kase či vytírají rozsáhlé plochy podlah.
Když můj pohled zavadí o krásné červené plody, které právě doplňují do regálu, závistí bych začal prskat. Už zase je přivezli, čerstvé, voňavé, a opět budou jako první pryč. I další tropické plody trochu znervózní, když je zbystří. Kdyby jen tušili, jak moc bych si přál být jako ony, červený, sladký a milovaný všemi věkovými kategoriemi.
Jenže já musím být zrovna žlutý, kyselý a samostatně téměř nejedlý. Absolutně nechápu, kam se ztratila spravedlnost, pomyslím si. Proč si mě lidé všimnou jen v případě jedinečné akce či bolesti krku, kdy jim najednou přijdu vhod? Prolítne mi všemi buňkami v těle zlost. Kdyby jen lidé tušili, jak moc nesnášíme funkci léků, ale to ty krásné jahůdky nikdy nezažijí. S další dávkou kyselosti na ně opětovně upřu zrak a představím si, jaké by to mohlo být, kdybych nebyl citrusem, ale sladkou jahodou.
Z mého přemýšlení mě vysvobodí až hluk nedočkavých důchodců, kteří s nadšením vyčkávají na otevření obchodu, a tak ještě urychleně vystavím na obdiv svou nejhezčí stranu a s nadějí vyčkávám, jestli si mě konečně někdo všimne.
A opravdu, má snaha se vyplatila. Postarší lidé se k nám nahrnou a s nadšenými výrazy si nás začnou vkládat do igelitových pytlíků.
„Co se to s nimi dneska děje?" zeptám se nadšeně dalšího ze skupiny citronů. Místo něho na mě však vykřikne to krásné červené stvoření, kterého si všiml jen zlomek návštěvníků.
„Nic zvláštního, je vedro a voda doplněná vaší kyselostí jim prostě chutná víc!" Dodá mrzutě jedna z jahod a naštvaně mě propíchne pohledem. Plný pýchy vhodné citrónu na ni pohlédnu.
Konečně jsme si rovni. Pomyslím si a spokojeně se uvelebím vedle ostatních citrónů. Teď už jen doufám, že si nás ten stařík nebere na bolavý krk.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – slniečko8

Nebudem viac striekať šťavu z citróna dievčatám do vlasov. Nebudem viac striekať šťavu z citróna dievčatám do vlasov. Nebudem viac striekať sťa-

Ja na to môžem kašľať! Vážne?! STOKRÁT? Tej učiteľke dneska ráno spadol kameňolom mudrcov na hlavu! To nemá nič iné na robote?! Iba sledovať, ako sa snažím pomstiť... Fakt sa musí nudiť.
Veď už prešlo pol hodiny a ja to mám napísané iba desaťkrát. Nie je podstatné, že som medzitým zavesil jej kabelku na luster. Alebo, že je kúsok umývadla preč. Na začiatku poškoláckej hodiny odišla akože na vecko a doteraz sa nevrátila. Určite išla zase za riaditeľom. Krava jedna podlizovačská.

Napísal som na papier ×10, položil ho na katedru a odišiel. No čo? V matematike som náhodou dobrý. Akonáhle som vyšiel pred školu, už som videl kravu č. 2 aj s jej kravskými kamarátkami.

Johana Bajnoková - kráľovná všetkých kráv. S taškou cez pravé plece a zamračeným výrazom namiereným na betónom pokrytý pozemok školy, som sa pohol smerom domov.

Zrazu sa v mojom zornom poli objavila trblietajúca sa ružová sukňa s bielymi podkolienkami. Zdvihol som hlavu a pozrel sa do tváre tej blonďatej nádhery. Ešte aj vyššia odo mňa bola! Poklepala mi rukou po hlave.

„Ahoj," ozvala sa. „Chcem sa ti ospravedlniť za to, že som sa ti dnes smiala. Nie si až taký malý," zachichotala sa. Vystrela ku mne ruku, na ktorej mala položený citrón. Vyzeral byť práve kúpený. „Viem, že ten citrón, ktorým si postriekal Kláre hlavu, mal byť na tvoju desiatu. Tak tu máš nový, ako odškodné," doširoka roztiahla svoj otravný úsmev. „A takisto viem, že sa ti páčim. Preto mi robíš zle. A vieš čo? Aj ty sa páčiš mne. Keď ma prerastieš, môžeme spolu ísť na rande."

Vypúlil som na ňu oči. Čo prosím? Že vraj sa mi páči? No jasné... Už len ona. Odfrkol som si, vzal si citrón, odstrčil ju na bok a vybral sa domov.

Prerástol som ju až ku koncu základnej školy a na jej veľkorysú ponuku som zabudol. Ale ona očividne nie. Asi čakala, že ju na to rande pozvem, ale keď som nič nerobil, tá krava si zaumienila, že ma bude otravovať do konca života. Dokonca sa prihlásila na rovnakú strednú...

„A kto vlastne bola tá krava, ocko?"

Zatmelo sa mi pred očami, ako ma do hlavy trafila Johanina papuča. „Zase sa o mne pred deťmi vyjadruješ ako o krave?!"

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – sophia10

Dokážete si představit jak těžký je život nás citronů? Ne? Tak já vám to tedy vysvětlím. A to si pište, že to není procházka růžovým sadem.
Nejdřív náš růst. To by ještě nebylo tak strašné. Jenže jsou tu pouze dvě možnosti. Buď jsme neustále mokří, protože prší a nebo je neúnosné teplo. Ale na druhou stranu nám to ohromně prospívá. Po celou dobu, co visíme na svých místech na stromě, si mezi sebou vykládáme historky. Většinou o tom, co nás asi čeká až uzrajeme. Občas se také stane, že některý z nás spadne na zem. To potom přijdou lidé, kteří ty spadlé citrony posbírají. Co se s nimi potom děje, to zatím nikdo neví.
A pak nastane ten vytoužený okamžik. Přijdou ti, kteří se o nás starali a všechny nás utrhají z větví. To bylo to nejhorší, co se nám dělo. Následně nás nastrkají do beden, jednoho vedle druhého. V téhle fázi jsme většinou odděleni od své rodiny. A to, že se v té bedně mačkáme, nikdo neřeší.
Tak jo. Měním názor. To trhání nebylo nejhorší. Nejhorší bylo, když nás šoupli do nějaké temné místnosti. Byla tam nejenom tma, ale také neskutečná zima. Takhle jsme tam strávili několik dní, až nás vytáhli na denní světlo a opět nás někam převezli. Pak nás konečně vyndali z beden, naskladali nás do jiných, kde jsme se už ale tolik nemačkali. Už jsme se těšili na to, že bude konečně klid. Jenže v tu chvíli se všude rozsvítilo a kolem nás začali procházet lidi. Ošahávali nás, mačkali nás a poté si některé z nás odnesli. Včetně mě. Už jsem zbyl pouze jediný.
Když ta žena, která si mě vzala, dojela dom, byl jsem vhožen do dřevěné mísy a nějaký dva až tři dny se se mnou nic nedělo. Potom mě ta žena vzala a začala mě krájet na kolečka. Víte jak jsem říkal že nejhorší byl ten sklad nebo to trhání? Mýlil jsem se. Tohle bylo to nejhorší. Pak mě ještě ke všemu napíchli na skleničky. Vůbec se mi to nelíbilo. Ale nemohl jsem dělat nic. Prostě nic. Jen doufám, že ostatní citrony se mají lépe.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – drobec3

V štúdiu zariadenom na spôsob kuchyne stoja pri pulte tri osoby. Jedna z nich, značne nervózna, napäto očakáva, čo sa ukrýva na tanieri zakrytom zvonom.
„Kristína," osloví ju moderátor relácie. „Nastal čas zistiť, čo sa tam ukrýva. Si pripravená?"
„Asi áno," zamumle pätnásťročná tínedžerka, hoci skutočnosť je trochu iná. Má strach. Pred kamerami sa ocitla prvýkrát v živote.
„Tak poďme na to."
„Citrón," vydýchne dievčina po chvíli a horúčkovito premýšľa. Čo to, dokelu, bude?
„Citrónová kôra alebo šťava. Lievance," pretrhne niť jej zmätených myšlienok mama a pozrie na moderátora. Mysľou sa jej honia recepty, ktoré do relácie prihlásili, no nikde inde citrón nenachádza.
Kristína zalapá po dychu. Zo všetkých možných jedál, ktorých prípravu si vopred nestihla poriadne nacvičiť, museli vybrať práve lievance? To bude trapas, pomyslí si, no zároveň je rozhodnutá dokázať si, že to zvládne.
„Presne tak, dnes varíš lievance," povie jej moderátor a povzbudivo sa usmeje. „Takže, dievčatá, máte šesťdesiat sekúnd na nákup surovín," prehovorí znovu a spustí časomieru.
Kristína si nikdy nemyslela, že minúta môže ubehnúť tak rýchlo. Ani sa nenazdala a všetok drahocenný čas bol fuč.
„Máme všetko?" uisťuje sa mama, keď sa Kristína vydýchala.
„Myslím, že áno," usmeje sa. Mala šťastie, stihla zobrať všetko, čo budú na prípravu lievancov potrebovať. Už len ten fakt, že na nič nezabudli, ju upokojil a naštartoval na čo najlepší výkon.
„Tak sa do toho pustite," vyzve ich moderátor a opäť spúšťa časomieru.
Odrazu plynie čas ešte rýchlejšie než doteraz. Odvážiť múku, premiešať ju s práškom do pečiva. Naliať do nádoby mlieko a premiešať s múkou. Pridať cukor a štipku soli. Všetko dopĺňané vzácnymi inštrukciami od mamy.
„Ešte citrónovú kôru alebo šťavu," kričí mama, keď už rozpaľuje olej na panvici. „Rýchlo, čas ti beží!"
Kristína schytí citrón a bez premýšľania ho prekrojí. Ani ju nenapadne strúhať kôru, na to už nemá čas. Šťava musí stačiť.
„Skvelé. Teraz poriadne rozohrej olej a vyprážaj. Čas máš skvelý. Zvládneš to."
Napokon to nebolo také zlé, ako sa zdalo. Ich jedlo špecialista ohodnotil ako víťazné a postúpili do ďalšieho kola. Citrón im nakoniec priniesol šťastie.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – rudá0

Nevěsta byla políbena, když jí bílý sníh padal do popelavě černých vlasů.
Po celém palouku se táhla vůně citronových koláčů.
Oba totiž byli oslněni zimou a posedlí citrony.

Člověk by si představil čtyřpatrový dort plný růží a malých figurek. O nic takového nestáli. Měli svůj citronový koláč se špetkou vanilky, který se u Grace v rodině předává již po generace.
Celá jejich svatba se kompletně lišila od té perfektní, jak si ji každý představuje.
Prsteny si vyměnili za půlnoci, při úplňku. Mělo to jistě kouzlo, které oni chtěli.

Naštěstí znali člověka, který bude ochoten z nich udělat manžele úplně kdekoliv. Oni tak chtěli učinit na střeše největší budovy ve městě. Jejich přání bylo splněno.
Většina by se nad jejich myšlením pozastavila, ale oni ne.
Byl to takový jejich tajný sen s přítomností citronu.

A líbánky? Nemají v plánu žádné cestování; stačí jim úplněk a vůně jejich citronového koláče.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – kiara2

​Život se mi nenávratně změnil ve chvíli, kdy jsem se zamilovala do Citronu.
​Ne, nezbláznila jsem se, ačkoliv by se to z mé předchozí věty tak mohlo zdát. Ani netrpím žádnou chorobnou láskou k ovoci. Šlo o přezdívku patřící chlapci, který chodil s mými kamarádkami do vedlejší třídy a já po něm pokukovala už delší dobu. Byl velmi atraktivní. Jeho oválné, symetrické tváři dominoval špičatý pihovatý nos, tenká ústa a pár nebesky modrých očí přetékajících energií, do kterého mu neustále padaly pramínky tmavě hnědých kudrnatých vlasů. Postavu měl vysokou a už na první pohled na něm bylo znát, že pravidelně posiluje.
​Přestože mohl být typickým idolem, z něhož se většině dívek podlamují kolena, ku podivu tomu tak nebylo, ve škole patřil spíše k tichým a neoblíbeným jedincům. Možná i to mi částečně pomohlo se osmělit a pozvat ho ven na kafe, s čímž překvapivě souhlasil. Aniž bych tušila, co mě čeká, ten den jsem se nedokázala přestat zamilovaně culit.
​Když jsem se s tímto svěřila kamarádkám, jejich reakce mě ovšem poněkud překvapila.
​„S Citronem?" zopakovala Clara nevěřícně a v zelených očích se jí zrcadlily mírné pochyby. To bylo také poprvé, kdy jsem se s přezdívkou Thomase, jak se Citron doopravdy jmenoval, setkala. Pochopitelně mě to mírně zmátlo, proto jsem se jí zeptala, proč se mu tak říká.
​„To uvidíš sama," odtušila druhá z dvojice mých kamarádek Hannah. „Tu radost z vlastního poznání ti nebudeme kazit."
​S těmito slovy si vyměnily potutelné úsměvy a dál jsme přešly k jinému tématu. Mně však otázky ohledně původu tohoto přízviska z hlavy nezmizely.
​Odpověď jsem zjistila o pár dní později, sotva jsme vešli do útulných prostor kavárny, nesoucí název Sladký ráj, kde jsme si s Thomasem domluvili sraz.
​Ten kluk se na všechno tvářil strašně kysele!
​Což o to, kdyby se to týkalo pouze některých věcí, ale on se šklebil úplně na cokoliv kolem něj!
​Začalo to výběrem samotného podniku. Ptala jsem se ho, jestli má nějakou oblíbenou cukrárnu, avšak na to jen pokrčil rameny a podotkl, že mu je v podstatě jedno, kam vyrazíme. Když jsme společně tedy zamířili k Sladkému ráji, jeho výraz najednou zkysl. Zdálo se, že mu podnik není dost dobrý.
​„Chceš někam jinam?" zeptala jsem se ho tedy. Zastávám názor, že rande by mělo být potěšení pro oba. Ale stejně jako předtím, ani nyní nic nenamítl. Jen se dál tvářil kysele.
​Posadili jsme se ke kulatému stolu v rohu, kde jsme měli dostatek soukromí a začali si vybírat ve zdejším menu. Poté, co nám usmívající se servírka položila talíře s jídlem na desku stolku, nastal další problém. Aniž by Citron ochutnal byť i jediné sousto, nakrčil nos a s neskrývaným despektem hleděl na porci před ním, i přesto, že pokrm vypadal naprosto v pořádku. Já jsem raději dál dělala jakože nic, popřála mu dobrou chuť a pustila se do své svačinky.
​On na oplátku rovněž něco zamumlal, načež i on váhavě začal jíst. V tu ránu jsem si myslela, že už se nemůže tvářit kyseleji; výraz, který nasadil, musel být maximem jeho obličejových svalů, ale to jsem se spletla!
​Začali jsme si u jídla povídat. Vyptával se, co ráda dělám, jaké mám záliby, co si myslím o škole a tak dále. Zkrátka, bavili jsme se o úplně běžných, každodenních věcech, které se na prvním rande tak obvykle probírají. Když vyprávěl on, všechno bylo v pořádku a mně se konečně začalo zdát, že to s ním třeba jen není zase až tak hrozné. Ovšem jakmile Citron umlkl a nechal mě, ať hovořím, situace se jaksi zvrátila. Vysvětlovala jsem, že ráda kreslím, maluji, píšu básně a že umění celkově je mou velkou vášní, ale i ta nejmenší radost z tohoto okamžiku ze mě znenadání vyprchala hned, co jsem spatřila jeho obličej. Přestože nahlas nepronášel žádné nejapné poznámky ani urážky, rozhodně bylo znát, že mu mé koníčky nejsou příliš po chuti. Z jeho kyselého výrazu se nakrásně dalo přečíst, co si o umělcích myslí.
​To byla poslední kapka. Zamilovanost nezamilovanost, jakmile někomu nejsou dost dobré moje záliby, které v podstatě tvoří část mé osobnosti, není to dobrá partie. To jsem mu také pěkně z plna hrdla vysvětlila. Pokládala jsem mu otázku, co má za problém, ale on zarytě mlčel a jenom na mě upřeně hleděl těma bleděmodrýma očima. Už jsem to nedokázala dál snášet, vstala jsem, zaplatila svou část útraty a naštvaně vypochodovala z kavárny.
​Teď už alespoň vím, co měly mé kamarádky na mysli, když se divily mému plánu zajít na rande s Citronem. A já vám radím, pokud někdy potkáte kluka s takto podivnou přezdívkou, většinou to nevěstí nic dobrého! Nebo takové jsou alespoň mé zkušenosti.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – wilddragon44

Lemon sa usmiala. Obliekla si žlté nohavice a o dva odtiene svetlejšiu košeľu a vybrala sa do práce. Cestou si pískala, bolo jej jedno, či sa ľudia obzerajú. Dnešný deň bol výnimočný. Vytiahla z vrecka citrón a pevne ho zovrela.
Keď došla do kaviarničky, kde brigádovala, netrpezlivo odpracovala svojich pár hodín a ponáhľala sa dozadu. Citrón mala stále poruke. Pri servírovaní limonády ho nedokázala spotrebovať, rovnako ako žiadny iný. Namiesto toho použila prášok. Nikto si rozdiel nevšimol.
Poupravila si sponku vo svetlých vlasoch a zastala v najtemnejšom kúte skladiska. Hoci pri premene by sa jej viac pozdával vzdušný altánok plný svetla, nemohla si vyberať.
Postavila citrón na zem. Potom vytiahla ihlu a pichla sa do prsta. Kvapku krvi nechala stiecť na ovocie. Najprv sa nič nedialo. Zrazu šupka citrónu stmavla a začala sa nadúvať.
Naboptnala do rozmerov ľudskej postavy. Čoraz viac pripomínala človeka. A praskla. Takmer vôbec to nebolo počuť, ale spod zvyškov šupky vyšiel človek. Nápadne sa podobal na dievčinu pred ním.
„Vitaj," povedala Lemon. „Tvoje meno je Liam. Chvíľu ťa nechám privyknúť si na toto telo, a potom sa presunieš na ďalšie stanovište, kde dostaneš zaradenie." Keď na ňu vyjavene pozrel, usmiala sa.
„Organizovanosť je kľúč. Ľudí predsa nepremôžeme lusknutím prstov!" žmurkla.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – surikatka4

Bylo nebylo za devatero horami a sedmero řekami, žilo bylo citronové království. V tom království vládl král Citronek společně s královnou Citronkovou. Měli spolu dvě děti, krásnou princezničku Citronkovou a prince Limetičku. V království nebyl nikdo, kdo by měl prince Grepíka. Dalo by se s jistotou říci, že byl ošklivým káčátkem dokonce i pro své rodiče. Nebylo Citronka, co by se něj díval ještě méně kysele, než obvykle. Naopak z jejich pohledů sršela kyselost dvakrát více, než na ostatní občany Citronového království. Jednoduše řečeno byl vyvrhelem celé společnosti. I přes všechny nepokoje, se král s královnou snažili udržet jejich skromné Citronové království v míru. Tento úkol byl poněkud těžší než se zdál. Jestli na světě existovalo něco, co Citronci bytostně nenáviděli, tak to byla právě společnost Limetiček. Ještě nedávno bylo Citronci tím nejlepším společníkem člověka. Lidé jej dávali do čajů, nebo do pitných vod. Není to však tak dávno, kdy lidí začali pomalu, ale jistě vyměňovat citrony za limetky. Citronkům z Citronového království se tohle nellíbilo! Však Limetičky byly jen jejich náhražkou! Navíc se tvářily ještě víc kysele a k tomu všemu byly.... zelení! Jo, byly zelení, to znamenalo, že byli zkažení. Královna Citronková byla z tohohle opravdu zoufalá. Vždyť Limetičky byly jen podvodníci! Tohle muselo skončit. Citronci si museli opět získat svou oblíbenost u lidí. Král Citronek se tak rozhodl vyhlásit válku Limetičkám. Namátkou vybral deset Citronků, kterým nakázal, aby se nabarvily na zeleno, tvářily se pořádně kysele a vypravily se na výzvědy do království Limetiček. Potřebovali vědět, jaká je jejich tajná zbraň! Avšak ať hledali, co jim síly stačily, nic nenašly. Král Citronek byl zklamán jejich neúspěchem a musel se smířit s hořkou prohrou, která později přinesla smrt jeho samotného i královny Citronkové. Traduje se, že od té doby se Citronkové království rozpadlo. Někteří Citronci se přidali k Limetičkám, ale stále existují tací, co nadále bojují za práva Citronků. A z toho plyne ponaučení: Nevzdávejte se starých zvyků jen proto, že něco nového vypadá lépe.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Citron – modrá19

Táto legenda sa traduje v našej krajine už dlhé roky. Tak, ako ju kedysi rozprávala moja babka, tak ja ju dnes rozprávam vám, deti moje...
Kedysi naši ľudia žili na tejto zemi iba v obyčajných chalúpkach, na veľkých poliach si pestovali všakovaké plodiny, vďaka ktorým mali stále prehýbajúce sa stoly a boli si všetci rovní.
Jedného dňa prechádzal touto krajinou panovník z ďalekej zeme. Keďže sa mu páčila príroda i nádherné jablkové sady, ktoré sa rozliehali po poliach, rozhodol sa, že si územie zaberie pre seba a postaví si na poliach palác, ktorý bude obkolesený tými najkrajšími sadmi na zemi.
Tak sa poddaní pustili do stavania zámku, zatiaľ čo úroda na ich poliach hnila, pretože pri tvrdej práci im už neostávala sila.
Všetkých v dedine to trápilo, avšak nemohli sa sťažovať, pretože panovník mal vojsko, ktoré by ich zabilo, ak by nesplnili jeho rozkaz.
Jedného dňa sa poddaní dozvedeli, že panovník si príde skontrolovať ich pokrok a ochutnať jabĺčka, ktoré práve v tom období dozrievali a ktorých sladká chuť bola vychýrená po celom svete.
Poddaní pozbierali jablká a tie najkrajšie uložili do veľkého koša, ktorý odložili do starostovej pivnice.
Starosta bol medzi ľuďmi obľúbený, pretože ako jediný kedysi v mladosti precestoval ďaleké kraje, v ktorých spoznal veľa zaujímavých ľudí.
V noci, keď už všetci spali, sa lstarostova dcéra, ktorá bola najmúdrejšia v dedine, odkradla do pivnice, kde celú noc prenášala ťažké koše.
Na ďalšie ráno prišiel panovník a poddaní vyniesli prikryté koše do stredu dediny.
Keď panovník vytiahol z koša žlté jablko, poddaní sa naňho s údivom dívali, avšak nikto sa neodvážil nič povedať, pretože sa báli jeho hnevu.
Panovník si odhryzol s chuťou z ovocia a začal žuť. Jeho tvár sa najprv zatvárila kyslo, potom sčervenela a nakoniec začal pľuť zvyšky ovocia okolo seba.
„Prekliate jablká, prekliata zem!" začal kričať s hnevom.
Keď zistil, že všetky jablká v koši vyzerajú ako to, ktoré zjedol, vysadol na koňa a ešte v ten deň aj so svojim vojskom odišiel.
Starosta, ktorý to s údivom všetko sledoval, sa pozrel na svoju dcéru, ktorá sa potichu smiala.
A tak celá dedina zistila, že dievčatko v noci vymenilo ich sladučké jablká za citróny, ktoré starostovi posielal priateľ z ďalekej krajiny.
A tak malé dievčatko zachránilo dedinu a dedinčania úrodu, ktorá im pomohla prežiť ťažkú zimu.
Dedinčania si žili spokojným životom a občas im do dediny zaletela správa o tom, ako veľký panovník navštívil prekliatu zem, kde jablká chutili najkyslejšie na svete.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋🍋

Děkuji všem zúčastněným.
Zase zítra, Terka