Zpěv ranních ptáčat – Kalokaghatia0 petronella0writing

V nekřesťansky ranních hodinách desátého dne měsíce května se jako hejna malinkatých ptáčků opuštěným městem potulovala skupinka dětí. Leč byl květen, třásly se zimou, která jim do celého těla pronikala skrze bosá chodidla. Nezářily barvami jako jiskřící papoušci, spíše s šedým ospalým městem splývaly, jako by byly jeho neoddělitelnou součástí. Jako by byly otravnými holuby, kteří lidem vzali ve své spáry jejich městské ulice. Po zimě jich zbylo mnohem méně než před ní. Vzpomínaly na své přátele, kteří usnuli pod rouškou zimních dní a kteří se nikdy nedočkají teplejších jarních dní. Kteří se již nikdy neprobudí.

V čas, kdy první obyvatelé ospale chodili ulicemi města míříce do svého zaměstnání, se skupinka mladých ptáčat ocitla na náměstí. Ospalé, unavené a zimou zkroušené děti věděly, že tento styl života je jediný, který je dokáže udržet na živu. Nebo alespoň část z nich – ani ne většinu. Tíživé bylo, že přicházeli většinou o ty nejmenší z nich; o ty, kteří neměli naději v lepší zítřky. Cítily, že nejstrašnější dny tohoto roku jsou za nimi. Cítily, jak kruté zimní dny odcházejí do pozadí a berou s sebou duše těch, kteří přežít nedokázali. Matně se jim před očima mihly tváře, které je opustily – mladičká Zuzka, která odešla na podchlazení, batole Bára, která nezvládla hladomor, kamarád Honza, jenž zemřel na spalničky. Před očima se jim mihly i tváře těch, jejichž jména si ani nestihli zapamatovat.

Náměstní pokryly první jarní paprsky tohoto dne a město začalo ožívat. Ptáčata byla připravena, doufala, že dnešní den bude patřit mezi ty úspěšnější – že dnes dokáží vyžebrat alespoň něco do žaludku. Leč bez hudebních nástrojů (protože ty si děti dovolit nemohly), semkli se v jednotný celek zpívající jejich Píseň ranních ptáčat:

Kdepak ty pískle, kdepak jsi?

Kdy vyvedeš nás z temnoty?

Kdypak je vhodné zpívat ti?

Kdy máme tě o dar prositi?

Jednou, jednou pak možná,

budeme napořád svobodná.

Svobodná jako ta ptáčata,

co bez hříchu jsou počata.

Leč my se nechtěni narodili,

odsouzeni bloudit těmi ulicemi.

To nám je přáno, to je nám dáno,

Že smrt je v našich osudech dávno.

Píseň se nesla náměstím a zanikala až do úzkých uliček – přilákala mnoho lidí, až mnoho zvědavců. Jen ať se dívají, pomyslela si ptáčata, jen ať nás vidí. Jen ať vidí, co nám společnost provádí a k čemu nás odsoudila. K čemu nás odsoudila za hříchy našich rodičů, kterým jsme se jednoduše nehodili a kteří se nás bezstarostně zřekli.

Postarší žena přistoupila až k hloučku zpívajících dětí, kteří ve svých hlasech neměly ani rytmus ani sílu, natož vášeň. Sklonila se k nejstaršímu z nich a něco mu podala. Darovala mu velikou, ručně pletenou deku, pod kterou by se mohla schovat alespoň tři ptáčátka. Jemným dotykem dlaně vůdčí ptáčátko pohladila po ušmudlané tváři, cosi mu pošeptala a rázem zmizela v davu.

Nejstarší z nich, obdarované přikrývkou, bez přemýšlení přišlo k nejmladšímu členu jeho houfu – k téměř tříleté nachlazené holčičce a celičkou ji obmotal do měkké dečky, poté ji usadil na dřevěnou bedýnku a zády ji opřel o zeď.

„Dneska je to dobrý den, Ptáčátko," pravil holčičce, „sice to není jídlo, ale aspoň jsi v teple." povzbudil nemocnou, potící se a kašlající holčičku, které se mírně leskly oči a jejíž tělo se nekontrolovatelně klepalo jako se klepe ruka muže, který vůbec poprvé v rukách drží střílející zbraň určenou k zabíjené svých nepřátel.

„Pojď se... Taky... Pojď se taky zahřát," žadonila holčička, ale spíš proto, že nechtěla být sama. Pokusila se pohnout a vytvořit místo v tak příjemně teplé dece, ale nepodařilo se jí to – nebyla natolik silná, aby mohla dokázat cokoliv.

„Ne, to je dobrý. Aspoň máš pohodlí a dost místa. Navíc ta paní říkala, že je to dar speciálně pro tebe," mrklo na holčičku nejstarší ptáče. Nejistým krokem se opět připojilo ke svému houfu. S každým dalším krokem se pláč, naříkání a chrčení kašlající nemocné holčičky vzdalovalo, ale ne a ne se utlumit úplně. Ptáčátko se nechtělo ohlížet, nechtělo se dívat a pozorovat, nechtělo být tak moc zvědavé, aby bylo svědkem dalšího vyhasínajícího ohně uvnitř jeho houfu.

***

Z nějakého důvodu si kladl na srdce, že je to jeho vina – že mohl cokoliv udělat, aby tu holčičku zachránil. Neznal ani její jméno, protože byla až moc malinká, že ho sama ani neznala. V houfu se jí proto říkávalo jednoduše Ptáčátko. Uvnitř sebe ale věděl, že to není jeho chyba, že za to mohou její rodiče, kteří se špatně rozhodli a zbavili se Ptáčátka, které vyhodili na ulici jako tíživou připomínku jejich smilství.

Ve chvíli, kdy z jeho úst vycházel poslední verš poslední sloky Písně ranních ptáčat, ohlédl se za sebe a spatřil v pletené dece bezvládné tělíčko Ptáčátka, které se připojilo ke ztraceným tvářím Zuzanky, Barušky, Honzíka a mnohem, mnohem dalších ptáčků.

Věděl, že udělal vše pro to, aby Ptáčátko udržel co nejdéle na živu.