Předvečer Vánoc – Kalokaghatia0 petronella0writing

Mým tělem projela nepopsatelně silná bolest, která proplouvala přímo ze středu mého lidského bytí. Byla jsem vyděšená. Takovou bolest jsem nikdy předtím nezažila. Samozřejmě že jsem věděla, že mě takový tlak v mém těle čeká, ale i tak jsem na něj nebyla – především – psychicky připravená. Bolestně jsem vykřikla bolestí do tmy naší ložnice, až jsem vzbudila svého manžela. Rychlostí blesku se posadil v posteli, jeho siluetu ozařovaly pouze tlumená barevná vánoční světýlka, která se ladně ovíjela kolem tyče držící bělostné záclony. Za oknem hravě padal sníh a jeho andělští tvorové elegantně tančily ve vzduchu, než se snesly na zem, kde se připojily k nespočtům dalších krásných sněhových vloček. Skrze škvírky v žaluziích dopadalo na jemný koberec příjemné měsíční světlo, které pomalu sláblo, když se sluneční paprsky připravovaly k jeho vystřídání na stráži. Přes ticho, které se vytvořilo díky všem spícím lidem, kteří ulehli do svých duchen, se ulicí rozléhal můj křik, který se v ozvěnách opět vracel ke mně. A já si přála té křičící a plačící ženě pomoct. Kdyby ten hlas nepatřil mě, pomyslela jsem si, kdyby zrovna z mých úst nevycházelo volání o pomoct. 

„Už?" ozval se napůl unaveně, zpola zděšený hlas mého muže.

„Už," přikývla jsem. Byl čas posunout se dál. Byl čas skončit něco starého a začít něco nového. Něco dlouhodobě očekávaného. Něco, co tolik měsíců vedlo k tomuto momentu. Všechny kroky našeho života kráčely k dnešnímu dni. 

„Pomůžeš mi, prosím, do sprchy?" vyzvala jsem ho, zatímco si na nohy nazouval papuče. 

„Samozřejmě," uklidnil mě, i když se mu hlas třásl neznámem, obešel roh postele, sedl si ke mně a něžně mi vtiskl polibek do rozcuchaných vlasů, „moc ti to sluší." Dodal a zavedl mě do koupelny. Poctivě čekal, až ze sebe smyju všechnu špínu, která ze mě ze středu těla pulzovala. Dychtivě čekal a byl mou oporou. Při každé další křeči, která mě celičkou stahovala, přiběhl co nejblíže ke mně, stiskl mi do dlaně ruku a opět čekal – dýchal se mnou, abych neztratily rytmiku v dechu, vydechoval se mnou, aby nás nový život spojil ještě víc. Společně jsme byli u zrodu, společně také budeme u narození.

***

„Myslím, že doktorovi se nedovoláš přes tu vichřici, co venku řádí." Ležela jsme opět v posteli a marně se střídavě dívala z okna ven a na mého muže, který zcela sporadicky už podesáté vytáčel číslo našeho doktora, který nám přislíbil, že až nastane čas, bude tu s námi a se vším nám pomůže. „Zbytečně jsme balili i tu tašku – nemáme šanci se kamkoliv autem dostat v tom počasí, všude jsou minimálně tři metry sněhu." Vydralo se mi z úst při kratičkých pauzách, kdy jsem nekřičela.

„Zpropadený prosinec!" Zahřměl Václav a zcela provinile se podíval z okna. Já si to ale nemyslela. Jistě – situace se sešly blbě, ale i tak je dnešní den nejdůležitějším v našem životě. 

„Bude to pro nás takový malinký vánoční zázrak." Láskyplně jsem se mu zadívala do třpytících se očí, které jen stěží skrývaly slzy. Slzy lásky, slzy dojetí, slzy štěstí. Slzy rodiny. 

„Ano, stane se z něj náš malý zázrak v době předvečera Vánoc." Utvrdil moje domněnky. 

***

„Vendulko, jsi ta nejstatečnější žena, kterou znám!" Zalapal po dechu, když jsem už osmou hodinou trpěla, plakala, křičela, krvácela. Osmou hodinou, co jsem se snažila porodit našeho prvorozeného syna.

„Zvládneš to! Ty to zvládneš! MY to zvládneme!" Věděli jsme, že se blíží konec i začátek. Konec utrpení a začátek něčeho krásného. Začátek nového života. Našeho života. Jedinečného života, který jsme si po tolika letech vymodlili.

Nesnesitelná bolest náhle polevila. Mým zpoceným tělem projela vlna úlevy, dech se mi pomalu uklidnil do mělkého oddechování. Tlak v mém podbřišku se uvolnil a splaskl. Krev se vsakovala do ručníků, na kterých jsem ležela. 

***

„Jsi připravený poznat maminku?" Zašeptal můj muž uzlíčku štěstí, které držel v náruči. Poposedl si ke mně a do objetí mi vtiskl naše dítě. Byl tak krásný – tak čistý a nevinný – byl z nás a byl náš. 

„Vítej na světě, Adámku." Do jeho rozčepýřených vlásků jsem mu věnovala sladký polibek.

„Adámku?" Podivil se můj manžel.

„Ano. Vždyť se nám jako vánoční zázrak narodil v předvečer Vánoc."

Od dnešního dne až na věky se z nás stala rodina.

Předvečer Vánoc – rebellious7 008_Kaya

K zemi se pozvolna snášely sněhové vločky. Tiše, bez jakéhokoliv úmyslu slétávaly k zemi a pokrývaly svou bělostnou září chodníky, zdobily nahé větvě stromů a dělaly na střechách bílé čepice. 

Byl večer, k tomu ještě velká zima, která si našla každou skulinku v hrubém kabátě odvážlivce, který se vydal ven, a lechtala ho svými ledovým i jazyky.

Proto bylo udivující, že se zde procházel stařec.

V bílé tmě, která v ulicích panovala, byste si malé postavy ani nevšimli. Na cestě, jež byla už přikryta vrstvičkou bílého poprašku, zanechával své stopy a pomalu šel svou cestou bez cíle.

Při každé zastávce zvedl zrak k temnému nebi a nechal ty studené zázraky padat na svou tvář. Vždy mu připadaly jako zázraky. Každá je jiná, dvě stejné by člověk nenašel, ani kdyby chtěl. 

Přestože to na sobě nedával znát, byl muž promrzlý až na kost. Zima už obklopila celé jeho tělo a razila si cestu i k jeho mysli a k jeho srdci. Ale on se nehodlal vzdát. Ne do té doby, až najde to, co hledá.

Podíval se na dům, který právě míjel. Před očima mu blikala barevná světýlka. Muž doufal, že radost panuje i uvnitř tohoto stavení. Ještě aby ne, když je zítra Štědrý den. Usmál se a přistoupil k jednomu z oken.

Opatrně nahlédl dovnitř. Jako první se podíval na krb, kde plápolal oheň. Jako by tančil, radoval se z Vánoc jako rodina, která zde žije. Vánoční stromeček zářil na druhé straně místnosti a jeho zelené větvičky zdobily baňky. 

Vánoční girlandy, betlém a svíce byly po celém pokoji a dokreslovaly tak vánoční atmosféru, kterou se obyvatelé krásné vily snažili vytvořit. Z části se jim to opravdu povedlo, to ano, ale přesto stařec cítil, že tady není něco v pořádku.

Nikde nikoho neviděl. Před krbem si nehrály děti. V křesle s polštářem neseděla hlava rodiny a nečetla žádnou z knih, na které se prášilo v knihovničce vedle dveří. Ani jednou do pokojíku nenahlédla maminka v zástěře, aby svým úsměvem ještě povzbudila své smějící se ratolesti a milovaného chotě.

Muž jen zakroutil hlavou. Už se neusmíval. Jeho oči byly plné smutku, tak jako jeho duše. Šouravými kroky se vrátil zpět na cestu a pokračoval ve své procházce. K vydatnému sněžení se přidal i vítr, takže byla jeho cesta o něco méně pohodlná.

Přesto si narazil huňatou čepici více do čela, přitáhl si šálu a nenechal se kouzlením matky přírody odehnat od svého záměru.

Stejně se mu už šlo mnohem hůř, začínaly se tvořit závěje. Musel se však usmát. Konečně to budou ty pravé bílé Vánoce. Zítra, na Štědrý den, už bude pod sněhem celá vesnička a děti budou stavět sněhuláky, koulovat se, dovádět v bílém nadělení a svým smíchem vytvářet úsměvy na tvářích všech kolemjdoucích. 

Stále nemohl dostat z hlavy obraz, který se mu u vily vyjevil. Tolik radosti, a přesto tolik smutku. Jen přetvářka. Jako když je krabice, zabalená v krásném papíře a zdobí ji pestrobarevná stuha s mašlí, prázdná. Přesně takový pocit měl tulák z toho domu.

Čekala ho další zastávka. Stál před ním menší domek, který nebyl zdaleka tak nazdobený jako honosná vila o ulici dál. V oknech visely věnce poseté hvězdičkami, nad vchodovými dveřmi se houpalo jmelí. 

Přestože okolí vypadalo poněkud pochmurně, starce skoro převrátila vlna nadšení a lásky, která z domku vyzařovala. Smutné vzpomínky na předchozí stavení odnesl vítr a nahradila je radost.

Přikradl se k okénku, které bylo nejblíž. Nakouknul dovnitř a neubránil se úsměvu.

V místnosti, která byla poloviční na rozdíl od té, jež viděl předtím, se tísnilo snad patnáct lidí. Seděli všude, kde se dalo – na sedačkách, v křeslech, na zemi – a nezdálo se, že by jim to vadilo. Naopak. 

Smáli se, jeden druhého objímali a povídali si o všem možném. Děti poskakovaly kolem, všem ukazovaly papírové hvězdy, kterými měly v plánu ozdobit stromeček. Ten stál na skříňce v samém koutě pokoje.

Nebyl zatím slavnostně vystrojen, ale jak muž pochopil, to se mělo co nevidět změnit. Každý člen rodiny totiž v rukou držel ozdobu. Ať už to byla baňka, slaměná hvězda nebo perníkový mužík, všechny zdobila červená stuha, za kterou měly být dekorace pověšeny.

Stařec se usmál. To je to, co hledal. Předvečer Vánoc má být radostným okamžikem, který by se měl trávit v rodinném kruhu.

Proto neváhal a rychlým pohybem ruky chytil vločku. Věděl, že tito lidé si zaslouží trochu kouzla Vánoc.

Zavřel oči a představil si velkou a zářivou jedli. Když zevnitř uslyšel zalapání po dechu, opět oči otevřel.

Všichni se seběhli k vánočnímu stromečku a obdivovali ten zázrak. 

,,Kdo jste?" překvapil starého muže tenký hlásek.

Otočil se ke dveřím a uviděl malou dívenku v kožichu a bačkůrkách. Usmál se.

,,Duch Vánoc," zašeptal a než se stačila holčička zeptat na něco jiného, sám se proměnil ve sněhovou vločku a zmizel. 

I on je totiž – jako ta vločka – jedinečný.