Poslední nádech – rebellious7 008_Kaya

O zasvěcování do cechu čarodějek se toho říká hodně. Některé babské povídačky jsou pravdě na hony vzdálené, ale některé příběhy, které si lidé vypravují při ohni v temných lesích, když v korunách stromů fičí vítr a kolem panuje temnota, ve svém nitru až tak lživé nejsou.

Samy čarodějky nad lidskou hloupostí kroutí hlavou. Zasvěcování je pro ně tou nejposvátnější věcí v životě a jeho tajemství si pečlivě střeží. Nikdo jiný, než právě ženy obdařené mocí kouzel, neví, co se děje při temné noci, kdy je Měsíc v Novu a ve vzduchu jde cítit magie.

Já jsem ale vyvolená. 

S vlasy bílými jako čerstvě napadaný sníh, s očima zelenýma jako jarní tráva, jsem byla předurčena k tomu stát se hrdou členkou čarodějnického řádu a rozšířit tak řady tajemných žen, jež se ve stínech hor skrývají před lidmi.

Do rituálu zasvěcení patří několik bodů.

Čarodějky, které byly přijaty do společenství temných sester rok přede mnou, mi pomáhají s přípravami. Už od rána mi vlasy zdobí černá orchidej – květina temnoty, jež v sobě skrývá obrovskou moc a poskytne ji jen tomu, kdo jí na oplátku nabídne pohled do své duše.

Kolem šedých šatů z jemné průsvitné látky mám opasek z černých perel, který mě chrání před duchy, jejichž zlá moc by mi mohla v době, kdy budu při zasvěcování nejzranitelnější, ublížit.

Mé vůdkyně však nemluví o ničem jiném než o posledním nádechu. Těsně předtím, než projdu čarovným kruhem zasvěcování, budu mít možnost se čarodějkou nestát. Nadechnout se jako člověk, kruhem neprojít, a jako člověk zase vydechnout. Tak jako každá budu mít možnost volby.

Bosými chodidly, do kterých mě studí rosou pokrytá tráva, opatrně našlapuju a mířím ke kruhu zasvěcování. Před ním se vznáší kouzelný pohár z bílého stříbra, jenž je po kruhu jediným světelným bodem na míle daleko.

Vedle něj se v nicotě pomalu otáčí dýka z černého zlata s ještě černějším diamantem v jílci. Touto dýkou si musím do dlaně vyříznout znak cechu čarodějek – černou orchidej. Má krev, jež ulpí na čepeli dýky, musí skončit v poháru.

Když ostří začne tvořit krvavé cestičky po mé dlani, zkřivím tvář bolestí, vyjeknout si ale nedovolím.

Jemnými tahy kreslím orchidej. Ruka jako by sama věděla, co dělá a já jen přihlížela.

Když je cejch hotový, nahnu špičku dýky nad pohár. S každou kapkou čarodějnické krve, krve vyvolených, se v bezedné nádobě hromadí temnota, která bude vše čarodějkám, až bude jednoho dne potřeba, k dispozici.

Rudé kapky, které se po obvodu hrdla kutálí jako korálky, se za chvíli ztratí v temné tekutině černé magie. Pustím ostrý nástroj, který zůstane přesně tam, kde jsem ho předtím vzala.

Postavím se před kruh zasvěcení. Můj rituál se chýlí ke svému velkému závěru. Dlaň mě neskutečně pálí a po prstech mi stále stéká teplá krev. Dotknu se perlového opasku. Rozhlédnu se kolem. Jen sem tam zahlédnu temné postavy stojící okolo mě a přihlížející mému zasvěcování.

Nadechnu se a zadržím dech. Teď se můžu rozhodnout, jestli chci zůstat normálním člověkem, nebo přijmout osud temné čarodějky.

Celým tělem mi prochází chvění. Musím své rozhodnutí urychlit.
Začíná mi docházet dech. 

Jsem rozhodnutá. Toto je můj poslední nádech jakožto člověka. 

Se zaťatými pěstmi projdu čarovným kruhem a vydechnu. Od tohoto okamžiku jsem hrdou a právoplatnou členkou čarodějek temnoty.

Poslední nádech – Kalokaghatia0  petronella0writing

Přátelé, rodino, moji drazí, 

nadešel nevyhnutelný den, na který se s hrůzou těším. Leč vím, že po mně zbyde pouhá prázdnota, která se Vám vyhryže do truchlícího srdce jako červ požírající zkažené ovoce, cítím, že konám v tom nejlepším zájmu nás všech. Vím, že budete bezduše tiše plakat a přát si, aby se Vám toto dění odehrávalo pouze ve svém snění – a tak Vám musím odpřisáhnout, že se nejedná o žádný sen či noční můru, ale že já, Valentin Ferrell, jsem skutečně mrtev. Stejně tak Vám musím oznámit, že tak činím ze svého vlastního rozhodnutí a ze své čisté vůle, a ne pod nátlakem pečovatelů, kteří mě zde v sanatoriu bezvýznamně drží při životě, i kdyby to mělo být na pouhou sekundu nadcházejícího dne. Vždy jsem za to mohl já – to já jsem byl vždy viníkem svého žití a bytí – a tak se i já sám musím sprovodit ze světa živých do světa mrtvých, do světa těch neživých. Prosím, nepokoušejte se mě vrátit na tento svět, žít v něm vícekrát již nechci.

Snažím se utřídit si myšlenky před svým posledním nádechem. Bože, jak já se na své poslední nadechnutí těším! Má pobožná povaha mi dlouhá, ach, tak dlouhá léta odporovala v tom, co jsem se více jak polovinu svého nicotného života chystal udělat – odříznout se z tohoto života a podříznout tak pod svým těžkým tělem pomyslné lano, které mě na vlásku drželo při životě. Vím, že to nepřiznáte, ale byl jsem pro Vás jen přítěží. Jako balvan, který Vás táhl ke dnu do hlubin tmy, dokud by Vás neutopil. Nesmutněte, radujte se! 

Věřím, že i já se budu radovat, až ze mě vyjde poslední nádech, nikterak neproměněn ve výdech. Leč tuším, že jako ten, kdo zahodil svůj život (i když pomineme, jak bezvýznamný byl), nebudu přizván k svatopetrské bráně, kde mě božstvo přivítá, a netuším, zda nebudu temnotou bloudit v bludišti výčitek, smutku a tmy, cítím, že se dočkám vytouženého klidu. 

Mimo přiloženého seznamu věcí, které Vám všem odkazuju (a ano, myslel jsme opravdu na každého, i toho nejmenšího z naší rodiny), Vám odkazuji pouze další stařeckou životní radu:

Radujte se každičkou vteřinu svého života a radujte se i z těch nejmenších maličkostí všedního dne; z východu slunce značícího příslib nového a nepopsaného dne, z padajících hvězd toužících splnit Vaše nejtajnější přání. Radujte se z v jetelišti ukrytých čtyřlístků a z hejna kachen letících na nebeském koberci. Přejte a bude vám dáno. Milujte a budete milování. Naslouchejte a bude Vám rozuměno. Protože dříve, než se naposledy nadechnete, vydechnout již moci nebudete. 

Ať je Vám list tento památkou – vzpomínkou – na mne. 

S láskou

Váš děda, strýc a manžel

Valentin Ferrell