A máme zde další trojici vítězů!

Osmička – Kalokaghatia0 petronella0writing

Ocitl jsem se uprostřed mlhou zalitého lesa, v jehož šedivých korunách stromů se dychtivě ozýval nářek havraních bratří. Jejich křídla polétávala vzduchem, který nám čechral naše zpocené vlasy. V lesním údolí se ozývaly hlasy nočních slov, které lákalo dění odehrávající se uprostřed malého kamenného kolosea. Zvuky, pachy, hlasy, ševelení a obřadnost přilákali nespočet nočních tvorů – netopýry, veverky, vlky i krysy. Všichni čekali, co nastane. Ticho se neslo suchou půdou, po které se lehce nesly kroky těch, kteří byli přizváni. 

Zpod skalnatého převisu se vyplížil muž, kterému jeho černé vlasy sahaly až ke kotníkům. Jinak se zdálo, že je nahý – obnaženost mu překrývaly jen prameny jeho splihlých vlasů. V rukách držíc knihu, prošel kolem skal a položil ji na kamenný stůl. Opětovně zašel za skálu a tiše šeptal slova připomínající modlitbu:

Tvé hříchy byly sečteny,
jako strupy byly sedřeny
Tvá duše bude osvobozena,
nová osoba se tady narodila.

Tvůj den přijde, ano, dnes přijde
V ten den povstane z nás utopie 
Voláme tě k sobě – voláme tebe!
Voláme tebe – ty Ďáble! 

Kolemstojící v jednotě hlasu zvolali: 

Víckrát již nejsi sám, 
nyní jsi náš –
jsi svůj, jsi jeho, jsi náš.

***

Polonahý muž se vynořil zpoza skály a na starou knihu přiložil ruku dlaní dolů. Kniha se zachvěla, rozzářila a sotva, co muž stáhl svoji paži opět k tělu, zjevila se na ní v plamenech zachvácená osmička. Cítil jsem, že nadešel můj čas. Vyšel jsem z kruhu stojícího kolem kamenného stolu, na kterém ohnivě zářila kniha. 

Přistoupil jsem k ní a odrecitoval jsem přísahu kultu Osmička, abych se k ní po tolika dlouhých letech mohl připojit, jako můj otec. 

Slibuji náklonost k naší harmonické Osmičce,
poruším-li příslib – oběste mé tělo na smyčce 
Slibuji náklonost k našemu mocnému kultu,
poruším-li slib – do tepny vražte mi tu kudlu.

Slibuju náklonost naší spravedlivé společnosti,
poruším-li příslib – ať mě stihne čas smrtelnosti
Slibuji náklonost naší bojechtivé společnosti,
poruším-li slib – ať nedočkám se boží věčnosti.

Inu, vyzval jsem své tělo a vyslal ho do područí víry v nejmocnější číslo, které kdy tento svět zažil; vložil jsem svoji víru, duši, tělo i srdce do symboliky moci, majetnictví, slávy a síly, cílevědomosti a panovačnosti. Přistoupil jsem k plamenům a zcela jsem se do nich ponořil, skrze palčivou bolest pulzující z ohnivé knihy, mě mrazily pochyby, zda jsem natolik hoden, aby se mi dopřálo té cti a mohl se připojit k Osmičce. Chvíle rozhodnutí nastala – buď mé tělo uhoří, nebo moji nečistou duši spálí plemeny a zrodí se ze mě nový člověk, člen Osmičky. Kéž bych shořel a opět se v plamenech narodil jako bájný fénix!

***

Ocitl jsem se v plamenech, kterého mě celého pohltily jako tajemná, rozškvařená pouta, která mě nechtěly pustit. Tělem mi projel zmatek – o takové situaci se v legendách nepíše. Mělo to být jednoduché, ach, tak moc jednoduchý! Projít plameny a vyjít z nich jako člen společenstva. Ale něco bylo špatně... Něco.

„Není to náš člověk! Není hoden! Je zapuzen!" ozval se hlas muže, který obřad uváděl. Mým tělem prostoupil náhlý chlad – odplouvala ze mě duše, ale po jejím prázdném místě nepřišla žádná další, která by ji zastoupila. Byl jsem prázdný. Byl jsem zranitelný. Byl jsem nepřijat. Byl jsem mrtev.

Osmička – rebellious7 008_Kaya

Ve světe bezpráví, kterým se Evropa po krachu celosvětových společností, mezistátních obchodů a všech dopravních tras bezesporu stala, neexistuje něco jako dobro.

Přátelství, loajalitu, otevřenost nebo snad důvěru či lásku byste tady hledali opravdu marně.

Stačí se projít po ulici. Do nosu vás udeří neuvěřitelný pach zpocených nemytých těl a kouře, před očima máte jen chaos a v hloubi duše doufáte, že nenarazíte na krvelačnou bestii, která kdysi bývala člověkem, jež by vás byla schopna zabít jen kvůli tomu, že jste.

Lidé už dávno nejsou tím, čím bývali. I mě už odmala učili jedné věci. Nikomu nevěř. Jediný, na koho se můžeš spolehnout, jsi jen ty sama. A možná právě kvůli tomuto heslu jsem stále naživu.

Představte si, že se do tohoto bordelu narodí dítě. Něco tak čistého a nevinného. Jako by to tady ani nepatřilo. Jenže tím vše krásné končí. Najde se opravdu minimum matek, které si nechají dítě aspoň do pěti let jeho života. Ještě méně rodičů dítko vychovává po celou dobu jeho růstu. To jsou podle mě ti, kteří se nenechali strhnout společností a stále umí používat svou vlastní hlavu.

Takových štístek, které mají rodinu, je pomálu. Malé děti končí na ulici, schovávají se v sutinách domů a opuštěných budovách.

Často hledají své vrstevníky se stejným osudem a pak se potloukají životem společně. Neojediněle se stává, že při prohledávání starého obchodního domu narazíte na skupinku dětí, jejichž věk nepřesahuje hranici dvanácti let.

Kvůli růstu počtu nálezů těchto dětí se dalo dohromady pár vcelku chytrých, a hlavně rozumných hlav a vymysleli Proměnné.

Tahle utajovaná organizace měla za úkol tyto skupinky hledat a vodit jen a bezpečné místo, kde jim bylo poskytnuto vše, co potřebovaly. Někdy se našla i nová rodina. 

Jenže jak to bývá, vše tajné jednou tajným být přestane. A tak to bylo i s Proměnnými. Narůstaly případy, kdy pracovník Proměnných přišel na místo, kde na něj mělo čekat pár dětí a nikdo tam nebyl. V horším případě na něj čekala zohavená a zkrvavená těla.

Čím dál více dětí bylo unášeno a Proměnné začínaly být zoufalé. Pak ale přišly s nápadem. Každý agent Proměnné měl přidělené číslo od jedné do devíti. Stalo se to heslem, podle kterého děti zjistily, že je to přítel a můžou vylézt ze svého úkrytu. V opačném případě ani nedutaly nebo se daly na útěk.

Nejednou se však stalo, že ti hajzlové, kteří si říkají Lovci a hledají děti stejně jako Proměnné, byli na místě dřív a ty chudáky malé unesli. Nebylo to po zavedení čísel tak časté jako dřív, ale stávalo se to pořád.

Kvůli těmhle parchantům jsem vyrazila o hodinu dříve. Přestože jsem si byla jistá, že mě nikdo nemá šanci předběhnout, ozvěna, která doprovázela každý můj krok budovou, ve které by se měla nacházet má zásilka, mi naháněla strach.

Věřím, že já své děti najdu
živé a zdravé a nebudu se muset rovnat s traumatickým zážitkem, že jsem zklamala. Podle zdrojů by se tady mělo schovávat dětí pět.

Poslední schody beru po třech. Na patře se na chvíli zastavím, popadám dech a zaposlouchám se. Ticho jako v hrobě. Tak snad je to dobře. Se zbraní připravenou k okamžitému použití, kdyby bylo třeba, se začnu rozkoukávat po patře.

Opatrně kladu nohu před nohu. Pod tlustými podrážkami pod mu praská vysypané sklo z oken. s největší ostražitostí dojdu do středu místnosti, kterou jsem si vybrala jako první. Skloním pušku k zemi.

,,Jsem osmička," řeknu a čekám, jestli se něco bude dít. Když už se nadechuju, že svou větu zopakuju, za mými zády se ozve zavrzání. Se zbraní v rukou se bleskurychle otočím, ale její hledí hned sklopím zase dolů.

Z pološera na mě kouká pět párů strachy vykulených očí. Když uvidím, v jakém žalostném stavu děti jsou, je mi do breku. Teď už jsou ale v bezpečí. Stačí dát jen vědět Proměnným, že má mise byla úspěšná a do půl hodiny je tady odvoz.

,,Nemusíte se bát, patřím k Proměnným," usměju se.

Osmička - Hvězdář1 jeanblack2056

Osmička byla moje šťastné číslo. Narodila jsem se v roce čtyři tisíce osm, osmého osmý v osm hodin osm minut ráno, s pořadním číslem čtyřicet osm. A to jsem ještě neřekla, že jsme tehdy žili na osmé platformě města No.08 v bytě o rozloze přesně osmdesát metrů čtverečních. To je bejvák, co?

K mému štěstí jsem se narodila do rodiny předních výzkumníků zaniklých civilizací s perfektním genetickým předpokladem ke splození potomka, díky tomu jsem si také mohla užít tolik prostoru. Dětství jsem měla, zejména díky našemu domovnímu systému Suzie, prakticky dokonalé. A na mé osmé narozeniny jsem dostala ten nejlepší dárek, brášku.

Byl druhé dítě v naší rodině, což je nevídaná vzácnost. Díky tomu jsme se taky mohli přestěhovat do ještě většího bytu, a já měla někoho, kdo byl doma se mnou, kromě Suzie. Měla jsem ještě skvělejší život, než dřív.

Zkrátka a dobře, osmička pro mě vždycky znamenala něco extra, nějakou změnu nebo novou šanci. Na každého osmého jsem se těšila, myslela jsem, že mě čeká něco skvělého. Až do teď.

Přišly mé osmnácté narozeniny a s nimi jednoznačně nejhorší věc, která se mi kdy stala. Bylo to mnohem horší, než když jsem ve svých deseti letech spadla ze schodů a zlomila si krční obratel. Bylo to horší, než když mi bráška řekl, že mě nemá rád a dva týdny se se mnou nebavil kvůli tomu, že jsem ztratila jeho plyšáka. Bylo to dokonce horší, než když jeli rodiče kdysi dávno na půl roku pracovat na jiné podlaží a já zůstala doma se Suzie úplně sama.

Zjistili jsme, že jsem neplodná. Naprosto. A nejde to vyléčit. Narodila jsem se s interní mutací vaječníků, jak bylo čím dál častější.

Celý večer jsme doma strávili v tichu. Žádné dojemné loučení, žádné výkřiky o nespravedlnosti a o tom, že mě nedají. Viděla jsem to jasně. Moji rodiče měli ve tvářích zklamání a smutek. Budou se muset stěhovat zpátky do toho osmdesáti metrového bytu. Ani Suzie už neposlouchala, co jí říkám. Ztratila jsem právě v očích společnosti veškerou hodnotu.

Další den ráno byl čas se naprosto rozloučit s celým svým životem. Když jsem se vzbudila, už jsem měla u nohou postele malý kufr a hromádku šedého oblečení. Muselo mi to stačit.

Na sběrné místo mě odvezl otec, abych neutekla, a odevzdal mě bez okolků personálu. Tam mi sebrali všechny věci, dali nové šedé oblečení a oholili vlasy. Nebyla jsem tam sama. Potom nás všechny nahnali do malé haly, kde nám muž v podobné uniformě, jako byla ta naše, pustil dlouhou prezentaci o tom, jaký teď bude náš život, a jak být nápomocný společnosti, i když jí už téměř nic nemůžeme dát. Bylo to k vzteku. Hodně lidí brečelo.

Nakonec nás postavili do řady a rozdávali nám naše nové identifikační karty. Teprve, když jsem chytila tu svoji a na zadní straně spatřila identifikační číslo, rozbrečela jsem se i já.

Osmička.