Opět tu máme dvě vítězky. Dělí se o krásný průměr rovných pěti bodů.

Když slunce zhaslo - Hvězdář1 jeanblack2056

Když slunce zhaslo a ztratilo se za nazlátlý pahorek, seděla sama. Seděla na kameni u temného jezera na jehož hladině se zrcadlily poslední růžové mraky, jakási připomínka toho, že obrovská ohnivá koule ještě před chvílí brázdila nebeský oceán. Na opačné straně horizontu začínaly zpoza obzoru pomaličku vykukovat první hvězdy a třpytily se na tom tmavě modrém plátně.

Povzdechla si a rukou pohladila heboučký mech, který byl na kameni jejím jediným společníkem. Už to bylo dlouho, co potkala jiné víly.

Smutně si přejela dlaněmi po zbytcích polámaných křídel a otřásla se zimou. Blížil se konec léta a noci byly chladné. Mnohem chladnější, než byla zvyklá. Před dvěma týdny ji sem zavála strašná vichřice a znemožnila jí vrátit se domů.

Napila se sice jezerní vody a najedla slunečního světla, ale jakmile se po krajině rozlezla noční tma, začala chřadnout. V rodném stromě by ji zahřálo velké světlo, možná by dokonce královna zahojila její křídla, ale tady jí zbývalo jenom o samotě čekat, která noc bude poslední.

Nakonec se schoulila do klubíčka uprostřed lůžka z mechu, přikryla se listem, který odpoledne našla na zemi, a chystala se spát, když v tom ji něco vyrušilo. Zdálo se jí, že slyší tiché kroky v trávě. Opatrně se posadila a vykoukla z pod listu.

Směrem od lesa se blížilo malinké světélko. O chvilku později bylo možné rozeznat i siluetu malého človíčka, který světélko nesl. A o pár dalších kroků blíž už víla viděla i lucerničku, ve které hořela svíčka. Její plamínek mihotavě tančil uvnitř skleněné klícky a zářil jasněji a hřejivěji než vyhasínající stvořeníčko v mechu.

A vílu světlo přitahovalo. Nakonec se chlapec s lucernou zastavil kousíček od kamene, na kterém víla seděla, a koukal se na hvězdy odrážející se v jezeře. Byla na vážkách. Má se ozvat? Třeba by ji nechal se ohřát. Ale co když ne? Potom se zhluboka nadechla, překonala strach a odkašlala si.

"Ehm, ehm," ozvalo se tenoučkým hláskem zpod listu. Chlapec se otočil dokola, ale byl zmatený tím, že nikde nikoho neviděl. Víla ze sebe shodila list a znova zavolala.

"Tady dole, prosím!" zamávala na kluka a ten si jí konečně všimnul.

"Páni! Ty záříš! Ty jsi víla?" zeptal se, oči údivem široce otevřené.

"Jsem, ale už zářím jenom trošičku. Je mi strašná zima," pokrčila rameny a sledovala, jak si lidské dítě kleká naproti ní.

"Aha. Hele, co kdybych tě vzal domů? Moc toho nemám, ale můžeš se posadit ke svíčce a zahřeješ se," navrhl s širokým úsměvem. Chyběl mu jeden zub.

"Tak dobře. A ostatním lidem to nevadí?" zeptala se ho ještě, než vlezla do ruky, kterou jí nabízel.

"Nevadí. Já žiju sám. Zítra ti můžu pomoct hledat rodný strom. Ostrov přece jenom není tak velký," řekl a postavil se.

"Děkuju moc. Ale nevím, jestli ho najdeme. Všechno mi bez křídel připadá tak strašně veliké," schoulila se v chlapcově hřejivé dlani.

"Zas tak strašné to není. A jak se vlastně jmenuješ?" zajímal se klučina.

"Nemám jméno. Víly ho nepotřebují," pokrčila rameny.

"To je hloupost. Budu ti říkat Cink, protože když mluvíš, zní to jako rolničky," pronesl rozhodně chlapec.

"A co ty? Jak se jmenuješ?" koukla se Cink na chlapce.

"Petr," řekl a pomalu se vydal na zpáteční cestu. Mihotavý plamínek svíčky osvětloval zdánlivě stejnou siluetu. Až na to, že v Petrově dlani se choulilo malé svítící stvoření a vesele se smálo jeho historkám. Jak tak mizeli v dálce, bylo jim najednou úplně jedno, že pro dnešek už slunce zhaslo, protože jejich přátelství bude zářit navždy.

Když slunce zhaslo – Kalokaghatia0 petronella0writing

Nikdy jsem se necítila více naživu než ve chvíli, když slunce zhaslo. Má rodina se toho dne bála, ale já jej nervózně vyhlížela od chvíle, kdy jsem pochopila význam slov. Když jsem pochopila význam a naléhavý dějový spád nekonečné tmy. Věděla jsem, že teprve tehdy dokážu žít naplno. Jako malá jsem byla často nemocná – mé tělo sužovaly nevzhledné puchýřovité rudě zalité boláky, které se mi objevily kdykoliv, když se má kůže v nepřátelském objetí zachumlala do hřejivé náruče slunečního světla. Nevěděla jsem, co znamená slovo "diagnóza", ale pan doktor léčící speciální případy, jaký jsem byla i já, mi ve třech letech mého bolestivého života "diagnostikoval" alergii na slunce. Neměla jsem ponětí ani, co je to ta "alergie" – věděla jsem jen, že díky ní nezapadám mezi ostatní děti. Že jsem kvůli ní odlišná; že jsem natolik divné dítě, kterému do vínku nebyla věnována žádná přátelství.

Na pobyt v sanatoriu jsem se pokaždé těšila. Ne proto, že jsem byla mezi svými – mezi dětmi, které mají různé prazvláštní alergie – ale proto, že jsem nebyla jiná a nikdo si na mě neukazoval, nikdo se mě nesnažil nenápadně prohlížet, když si myslel, že se nedívám. A především ode mě nikdo nic neočekával. Nepozorovali mě, jako by čekali, kdy v mé kůži puchýře prasknout, jako by mě svým výbuchem měly snad krutě otrávit. Neodvraceli ode mě tváře, když jsem si uvědomila, že mě zhnuseně pozorují a pohled jsem jim oplácela. Nesnažili se předstírat, že neexistuju při jakékoliv příležitosti, kdy hrozilo, že by se mnou mohli přijít do kontaktu; jako by se báli, že ode mne tu "nemoc" snad chytí a budou poseti šupinatými, do krve mokvajícími ranami po celém těle jako já. Ne, v sanatoriu se mě snažili udržet co nejdéle na živu, co to jen šlo. Tady, v betonovém podzemním bunkru, jsem byla chápána a ochraňována. Tady, kde jsem prvně cítila lásku k někomu jinému než ke svým rodičům, mě opečovávali a ochraňovali jako diamantový poklad. Diamant, který ale na slunku zářit nedokáže.

Milovala jsem večerní procházky, které byly v programech sanatoria na denním pořádku. Na večerním pořádku – nočním pořádku. Milovala jsem tu svobodu, se kterou jsem se mohla volně procházet na povrchu našeho bunkru, na kterém byla vypěstovaná střešní zahrada – byla plná krásně vonících květin, a já u většiny z nich ani nevěděla, jak jejich název správně přečíst. Zbožňovala jsem vánky čerstvého vzduchu, který mě a mé bolavé tělo, mysl, duši i srdce ozdravně ovíval a léčil. Ale ze všeho nejvíc jsem milovala noční oblohu; její zářící třpyt, který začínal všude a končil nikde. Hvězdné souhvězdí svítící tam daleko v dáli, tak daleko, tak v neznámu. Pokaždé jsem bádala nad tím, jestli je možné, aby ta tajemná souhvězdí mohla padnou dolů – zda hvězdný body tvořící souhvězdí mohou zemřít a spadnout. Kdykoliv jsem byla svědkem magického okamžiku padající hvězdy k zemi, lehce jsem přenesla váhu na špičky, překřížila ukazováček s prostředníčkem na obou rukách, vznesla je lehce k očím a za doprovodu mírně nakrčeného nosu a zavřených očí jsem si přála stále jedno přání stále dokola: Prosím, ať noc nikdy neskončí! Ať to slunce už nikdy nevyleze! Prosím...

***

„Mayo, víš moc dobře, že na tebe nemůžeme čekat věčně. Honem se oblékni, ať jsi hned připravená!" zahulákala na mě paní sestřička. Jindy bych se urazila, že na mě zvýšila hlas, ale dneska jsem za to byla ráda. Nerada bych přišla o představení, na které celý život čekám.

„Už letím!" vykřikla jsem, zatímco jsem si přes hlavu stahovala teplou mikinu. Rychle jsem se sklonila a zavázala si rozvázanou tkaničku a bez zpoždění následovala naši skupinku ven.

***

Byl večer a slunce – ano, vidím slunce – zapadalo. Snad už naposledy. Snad už nenávratně.

„Děti, jste připravené?! Jste připravené na nekončící zatmění slunce, které nás svým stínem zahltí po zbytek lidských životů?" Dav nervózně přikývl. Někteří z nich vidí slunce poprvé, prolítlo mi hlavou, ale společně ho vidíme naposledy, doufala jsem.

Poslední sluneční paprsky mě vpálily bolest do očí, až jsem instinktivně vztáhla ruku před oči. Jen zalez a nevracej se, chtělo se mi na něj křiknout. A pak už byla tma – pak si pamatuju jen krásu nekončících nocí, kdy mé tělo – kdy mé pravé já – bylo svobodné.

A kdo ví, když je možné zhasnout slunce, může být možné, aby k nám dolů na zem odevzdaně padla i hvězda některého ze souhvězdí.