Vítězky máme opět tři!

Bezcitný - Hvězdář1 jeanblack2056

Obrovský kamenný sál působil značně pochmurným dojmem. Byl naplněn tichem a chladným ranním světlem, které se snažilo ztěžka prokousat hustou, těžkou tmou plnící každý kout. Vysoké mramorové sloupy lemovaly stěny sálu zatímco šedomodrý koberec se vinul až dozadu, kde tři kamenné stupně vedly na vyvýšenou plošinu.

A na ní, na studeném, šedém trůnu, tyčícím se vzhůru, seděl vzpřímeně král a shlížel na sál pod sebou. Zlatá koruna s rudými kameny byla jediný výrazněji barevný prvek celého prostoru. Jeho ocelově šedé oči zkoumavě přejížděly po místnosti, zatímco pevně svíral úzké rty. Husté, mírně sevřené obočí jenom podtrhovalo hrubost ostře řezané tváře rámované černými kudrnami.

Myslí ale nebyl přítomen v tomto čase. Vzpomínal na dobu, kdy poprvé usedl na trůn a koruna mu byla ještě velká. Tehdy pro něj byl svět naplněn smutkem, nebyl připraven zaujmout tohle důležité místo a vést království. Marně se snažil vzpomenout, co mu o kralování říkal otec. Byl tehdy zmatený, a tak se snažil získat pomoc, kde se dalo. Teď už věděl, že to nebyl dobrý nápad.

Na svoji naivitu doplatil. Byl málem zabit svým vlastním strýcem. Později pochopil, že je to mezi královskými rodinami běžné. Začal si tedy dávat pozor. Musel být lepší a bystřejší než ostatní, pokud chtěl přežít. Na levé ruce mu zůstaly čtyři prsty, místo malíčku ale získal neobvyklou ostražitost, díky které se mu podařilo vybudovat obrovskou říši.

Teď seděl v sálu a shlížel z výše na své dílo. Nedokázal se ale dívat v klidu. Místo hrdosti cítil obavy a celý kamenný sál, stejně jako jeho říše i počasí venku, mu připadal šedý, nevýrazný. Koruna na hlavě ho tížila a on přemýšlel, zda ho ostražitost zbavila citů, jak o něm často říkal lid. Bezcitný král s kamenným obličejem. Nakonec zvedl pohled a pokynul dveřníkovi. Byl čas začít s audiencemi.

Dveřník pokývnul a stráže otevřely bránu sálu, kterou dovnitř okamžitě vnikl venkovní šum i s trochou světla. A zároveň s ruchem dovnitř vstoupila první dvojice čekající na ranní audienci.

"Hraběnka Eliza Grociere de Havon se synem Haroldem," přečetl dveřník.

A bylo to, jako kdyby do sálu vstoupilo jaro. Když přistoupili po koberci blíže, sál se projasnil díky jemně zeleným šatům paní. Pouze černý závoj, který měla zakomponovaný do drdolu, a halil jí ramena, dával najevo, že se již rok jedná o vdovu. Manželovu hrabství od té doby velela ona a ono prosperovalo pomalu lépe, než hrabství vedená muži.

Král tuto podivuhodnou ženu již chvíli pozoroval. Něčím ho fascinovala, asi odhodláním a statečností, se kterou se postavila svým odpůrcům. Když se uklonila, pokynul jí tedy.

"Těší mne, hraběnko. Jsem s vaší situací již srozuměn. Vy si tedy přejete, aby se váš syn stal mým panošem?" vyzval ji ke slovu.

"Ano, Vaše Výsosti. Vidím, že jste již zvážil moji žádost. Mohu se zeptat, jestli jí vyhovíte?" podívala se na něj přímě. Král krátce pohlédl na chlapce s odhodlaným výrazem vedle ní a stalo se něco neobvyklého. Pravý koutek mu cukl vzhůru.

"Služby vašeho syna s potěšením přijímám. Mám pro vás ovšem také svou osobní žádost. Mohla byste mne potkat na odpolední čaj v zahradním altánu?" řekl a sledoval překvapení ve tvářích dveřníka, stráží i samotné hraběnky. Té se po chvilce na tváři roztáhl malý nesmělý úsměv.

"Bude mi potěšením, Vaše Výsosti," znovu se uklonila a stalo se něco nevídaného. Král se doopravdy usmál.

V ten okamžik se zrodil nový klep, který do rána obletěl celé hlavní město. Náš král možná nebude tak bezcitný, jak se říká.

A co sám vládce s tváří z kamene? S jemným úsměvem podržel ruku hraběnky a nabídl jí čaj. Byl čas dát království důvod se radovat.

Bezcitný – Kalokaghatia0 petronella0writing

Když už jsem si myslela, že světu nemůže být hůř, stalo se něco, co mě v prohnilost lidského bytí nadobro a nevyvratitelně utvrdilo. Mačkala jsem se v malé místnosti na nespočtu dalších těl. Dokázala jsem myslet jen na to, ať je alespoň většina z nich ještě živých. Ať neskončím sama ve vlaku, jehož cestujícími jsou jen mrtvoly. Vzduchem povlával pach smrti a výkalů, strachu a potu. Z pod mého polonahého těla mi do kostí vstupoval ledový chlad, ostrý jako tisíce vosích žihadel, která se mě snažila ubodat k smrti. Přitáhla jsem si cíp deky blíž k tělu, aby z něj nevyprchaly poslední zbytky tělesného tepla. Chodidlem jsem kopla do něčeho měkkého, ale to něco se ani nepohnulo. Prosím, ať jenom spí, prolétlo mi hlavou, ať to studené tělo jenom spí.

***

Z nicotného spánku mě probudilo rychlé a nečekané zabrzdění; na kolejnici skřípaly brzy, když se snažily ubrzdit pohyb vlakové soupravy. Někdo zvenčí pootevřel chlív a já poprvé za tak strašně dlouhé dny spatřila svit slunce. Jeho záře mě bodala do unavených rozespalých očí. Na kratičkou chvíli jsem svoji tvář nastavila jeho teplu a toužila jsem své tělo nabít jeho energií. Ale jen na kratičkou chvíli. Na kratičkou chvíli, než jsem se ode dveří odvrátila a pohledem nezabrousila po dobytčáku, ve kterém jsem byla. Zprvu se zdálo, že mé nejstrašnější myšlenky byly naplněny – skoro se zdálo, že jediným živým cestujícím jsem tady já. Uvědomila jsem si, že čistý vánek zvenčí vyhání z kopky smrad mrtvých těl. Oči se mi zalily slzami a jen matně jsem přes mlžení v očích spatřila drobounký pohyb, který jsem na hromadách nahých těl nečekala. Z rohu dobytčáku se ke mně přes mrtvá těla doplazilo dítě. S jistou elegancí překračovalo lidskou horu nebožtíků, jako by si ani nebylo vědomé, že to dříve byli dýchající lidé. Teprve, když si mi sedlo do klína a ušmudlanou tvářičkou ke mně vzhlédlo, poznala jsem, že je to holčička. Ne více než pětiletá. Popadla jsem jí do náruče, otevřela dveře a opatrně seskočila na štěrk. Při dopadu nás okamžitě obestoupili muži v nacistické uniformě.

Vláčeli nás přelidněnou cestou k bráně, kde byl nápis, jehož řeči jsem nerozuměla, tudíž jsem nemohla porozumět jeho sdělení. Jediné, co jsem pochopila, bylo to, že je něco špatně. Lidi se chovají zvláštně; určovali svoji hierarchickou nadřazenost za pomocí využití fyzického násilí. Kolem dokola se spustila lavina křiku, pláče, prošení a směsice jazyků, které na sebe pořvávali. Byl to chaos. Všude stáli lidi a zároveň nikde nic nebylo. Kam až mé oči dohlédly, od země až po nebeskou výši se tyčily jen betonové bloky a kouřící se komíny, které sem a tam nahrazovaly mříže místo oken. Davem proplouvali muži v uniformě, kteří byli připraveni v sekundě sáhnout po zbrani a využít tak své kruté moci. Věděli, že mohou všechno a nebudou potrestáni. A já – někde v hloubi duše – věděla, že nemohu nic, ale že mohu být potrestána za cokoliv. K srdci jsem si přivinula jedinou myšlenku: Nedovol, aby se něco zlého stalo té malé holčičce, která v tobě vzhlíží jako k matce, kterou ztratila někde pod masou těl v dobytčáku.

Unášené davem, jsme se s holčičkou (v mysli jsem jí říkala Magda, prostě tak vypadala) došly ke stolu, za kterým seděl další muž, ze kterého čišel strach. Zprvu se zdálo, že nic nedělá – že jen lelkuje a rozhazuje rukama do stran a u toho se potutelně usmívá. Když jsme popošly o pár kroků blíže, pochopila jsem.

Nelelkuje. Nehází rukama sem a tam bezmyšlenkovitě. On moc dobře ví, co dělá. A svoji náplň práce si náramně užívá. Pochopila jsem, že lidi rozřazuje. Na vhodné a nevhodné. Na šťastlivce a nešťastníky. Na živé a mrtvé. Vpravo život, vlevo smrt zadušením v nedaleko stojící plynové komoře.

***

Byla řada na nás. Magdu jsem silně tiskla ke svému tělu, aby nás nerozdělili. A možná to je právě vyburcovalo k rozhodnutí, který udělali. Nejprve muž pohlédl na mě a naznačil rukou směr vpravo. Poté pohlédl na Magdu a vyznačil trasu vlevo. Mě určil krátký a bolestivý život, jí přidělil smrt. Neměla jsem ani sílu plakat, natož sílu protestovat, dohadovat se nebo se prát. Jen jsem rezignovala před osobní Sophiinou volbou.

„Když tu malou posíláte na smrt, posíláte na smrt i mě!" Přestoupila jsem ze strany živých na stranu těch mrtvých. Přece ji nemůžu nechat samotnou někde, kde bude strachy vystrašená plakat mezi stovkou cizích lidí, kteří jí dříve ušlapou, než se jí do plic dostane jed. Nezdálo se, že by někdo proti mému rozhodnutí cokoliv namítal.

***

Plakaly jsme. Modlily se. Držely se a objímaly se. Byly jsme spolu. Usínaly jsme společně. Společně jsme umíraly. V naději, že jednoho dne z bezcitného davu vystoupí čistý člověk, který tyhle hrůzy odvrátí.

Protože jen bezcitný člověk snese páchat zločiny na druhé lidské bytosti, a jen zrůda dokáže páchat zlo na nevinných dětech.

Bezcitný – rebellious7 008_Kaya

Jako malý jsem měl oblíbenou hračku. Byl to plyšový medvídek, kterému jsem říkal Tom. Nosil jsem ho všude s sebou, předstíral, že vše vnímá stejně, jako to cítím já. Když jsem si rozbil koleno, věřil jsem, že je Tom smutný. Jestliže jsem měl radost z dárku, Tom taky.

Teprve v období dospívání mi došlo, že je to jen plyšový medvěd. Je to jenom hračka, která nežije, která nemá žádné city, nedokáže se smát, brečet...

Když nám před půl rokem oznámili, že v rámci bezpečí budeme naočkování sérem bezcitnosti, znova jsem si na Toma a jeho necitelnost vzpomněl.

Vláda chce udělat z lidí nevnímající bytosti bez jakýchkoliv emocí. Za pár let už nebude na planetě žádný člověk, který by se dokázal nějak projevit.

Budeme vedle sebe žít, ale nebudeme své životy sdílet. Budeme slavit narozeniny, výročí, ale nebudeme se bavit.

Protože jsem narozený v lednu, přišla na mě řada mezi prvníma. Už dva týdny jsem v izolaci očkovacího centra a čekám, až zavolají mé číslo. Jednu výhodu to ale má – můžu přemýšlet.

Často jen hledím do okna, ale místo pomalu přicházejícího jara v odrazu skla vidím svůj život. Před očima se mi míhají ty nejdůležitější okamžiky.

Vidím, jak poprvé držím svou malou sestřičku. Pak za pár let stojíme nad kolébkou dalšího člena rodiny, mého bratra. Byly to nejlepší chvilky mého dětství.

Dívám se na svůj obraz s aktovkou první školní den, pozoruju, jak jsem dostal první pusu, jak je mi předáno maturitní vysvědčení. S úsměvem vzpomínám, jak mí rodiče zářili pýchou, když jsem dodělal vysokou školu.

Čím blíž se dostávám k přítomnosti, tím víc jsou vzpomínky ostřejší. Pamatuju si, jak mi máma se slzami dojetí v očích naposledy upravila kravatu v můj svatební den. Jak byla Amálka v těch bílých šatech nádherná. Její úsměv mi do břicha vysílal miliony motýlů.

Pořád v sobě mám ten pocit, když jsem poprvé držel našeho prvního syna, Tobíka. Plakal jsem a smál se najednou. To samé se opakovalo ještě dvakrát – při naší dcerušce Aničce a synkovi Matyáškovi. Takové návaly štěstí člověk skoro neustojí, ale je rád, že to tak je.

A řekněte mi, tohle všechno má lidstvo ztratit?

Jestli z našeho života vymizí city, emoce a nálady, co to pak bude za život? Všechno bude monotónní, bezbarvé, bez špetky vzrušení. Vymizí vášeň, už nikdy nezažijeme žádné pohnutí. Nebudeme cítit lítost, nepoznáme, kdy se máme smát a kdy brečet.

Stojí tohle všechno za bezpečnost světa?

,,Prosíme číslo 988 554 ať se dostaví do očkovací kóje 162!" ozve se z reproduktoru, která má každý pokoj pověšený nad dveřmi.

Odvrátím se od okna. A je to tady. S povzdechnutím se začnu oblékat. Snažím se zachytit všechny vjemy, které dokážu. Protože vím, že tohle je naposledy.

Kdybych byl dost odvážný na to, abych odmítnul, bez váhání bych to udělal. Ale viděl jsem na vlastní oči, jak dopadli ti, kteří řekli séru ne. Před zraky všech členů rodiny jim prohnali kulku hlavou. Nedopustil bych, aby má rodina něco podobného zažila.

V tichosti opustím pokoj, který mi byl domovem po čtrnáct dnů. Přestože to byla krátká doba, přirostl mi k srdci. V něm jsem totiž prožil znova všechny veselé, smutné, dojemné a vášnivé okamžiky, které budou už za chvíli bez emocí a prázdné, jako vyschlé schránky měkkýšů.

Zaklepu na dveře s číslem 162. Samy se otevřou a hlas mě pozve dovnitř. Žena o něco mladší než já ukáže na stůl před sebe. Sednu si k němu a ona mi podá list papíru a tužku. Nechápavě se na ni zadívám.

,,Jestli chcete napsat něco rodině, máte možnost," mávne rukou. Z jejího tónu poznám, že už má sérum v sobě. I její prázdný pohled postrádá jakékoliv zaujetí. ,,Dvě minuty," řekne ještě, než zmizí za závěsem.

Chytím tužku do ruky. Je tolik věcí, které bych chtěl své milované ženě a dětem říct, ale na tohle nestačí ani papír ani čas, který mi žena dala. Proto napíšu pouhá tři slova, při nichž myslím právě na mé milované.

Miluju vás. Táta

Přeložím vzkaz a zavřu oči, aby mi z nich nevyklouzly neposedné slzy. Sestra si bez jediného slova papírek vezme, zalepí ho do obálky a hodí do krabice, která je takovýchto psaníček plná.

,,V klidu seďte, hned to bude," řekne, vezme do ruky injekční stříkačku a přistoupí ke mému pravému rameni. Těsně předtím, než se hrot jehly dotkne mé kůže, nechám jednu slzu skanout. Je to má poslední emoce, jež opustí mou bytost.

...

Po pár minutách palčivé bolesti v místě vpichu mi začne všechno připadat nezajímavé.

Žena v plášti přede mě položí plyšového medvěda. Vím, že jsem takového měl. Nechápu ale, co s ním mám dělat.

,,Rozpárejte ho," přikáže a podá mi ostré nůžky. Bez váhání plyšákovi odstřihnu hlavu a vyndám z ní vatu. Vzhlédnu k doktorce. Ta se sklání nad deskami a něco zapisuje.

,,Bezcitný 988 554 aktivován."