Zpěv ranních ptáčat – havran2

Zpěv ranních ptáčat byl slyšet ještě o něco dříve, než vyšlo slunce. Zrovna se do něj zaposlouchal jeden chlapec s dívenkou, kteří rádi naslouchali švitoření ptáků.

Krásná skřivánčí píseň oba dva vyhnala ze světnice, ve které se probouzeli, až ven – to aby se jí mohli lépe pokochat.

Jakmile vyšli na zahradu, jejich oblíbená melodie zněla ještě líbezněji, než když byli doma. Nejvíce se ozývala ze vzrostlé hrušně, kam mladý pár vzápětí směřoval.

Jinoch však, na rozdíl od dívčiny, chtěl na ten strom vyšplhat. Už několik dní si totiž přál najít hnízdo, na jitřní ptáčata se tak podívat zblízka.

„Ale já za tebou nepolezu, protože se bojím výšek," řekla dívka vyděšeně.

„Nevadí, stejně bych nic to po tobě ani nechtěl." Mládenec se již škrábal po kmenu a hned nato se chytal pár silných větví. „Klidně můžeš zůstat dole, jestli chceš."

„Dobře."

Právě jí spadl kámen ze srdce. Přesto z nějakého zvláštního důvodu tušila, že o moc nepřicházela. Její milý by určitě udělal cokoliv, aby mohla hnízdo s malými ptáčky vidět i ona.

A hle, skutečně jej spatřila. Jinoch na ni totiž zamával a ukázal na klubko mláďátek ještě s chmýřím namísto peří. Stále pískalo jak za svítání. Dívenka se velice zaradovala.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Píseň ranních ptáčat - Hvězdář1

Kathlyn seděla na parapetě svého otevřeného okna a sledovala noční klid v ulici pod sebou. Jenom sem tam tím malým prostorem, který osvětlovala osamělá pouliční lampa, prošla nějaká z místních toulavých koček na cestě za potravou. Chtěla spát, ale nedařilo se jí usnout.

V posteli ležela od devíti večer, ale místo spánku k ní přicházelo jenom drtivé množství myšlenek a nevyžádaných vzpomínek. Dokonce si před chvílí otevřela svoji středoškolskou učebnici biologie ve snaze unudit se ke spánku, ani to ovšem nezabralo. Nakonec si teda otevřela okno a doufala, že s trochou čerstvého vzduchu to půjde. Zachumlaná v dece seděla nad ulicí a čekala.

Věděla, že ráno spánek nedožene, kvůli ptákům, kteří začnou otravovat tady na vesnici jakmile se rozední. Jako kdyby si někdy nemohli přispat alespoň do osmi...

Ručičky hodin ukazovaly půl třetí a jí došlo, že pokud ty potvory začínají ve čtyři, má před sebou už jenom hodinu a půl spánku. Zmučeně zaúpěla a schovala si hlavu do dlaní. Potom si ji opřela dozadu o rám okna, přitáhla si deku až pod bradu a zavřela oči. Šum listí v nočním vánku ji nakonec přece jenom okolo třetí hodiny ranní ukolébal ke spánku.

Náhle ucítila silné škubnutí okolo pupíku a se zalapáním po dechu se vymrštila na nohy. Měla pocit, že si právě prošla dlouhým pádem do neznáma při kterém jí někdo protáhl až moc malou obručí a potom pro jistotu ještě několikrát otočil dokola. Nechápala, co se děje, a tak se chvíli rozhlížela po vysoké skále, až uviděla vysokou postavu staršího muže s dlouhým plnovousem a půlměsícovými brýlemi na očích.

"To bylo vaše první přemístění, že? To nevadí. Podívejte, tady jsou nějaké citronové dropsy," vytáhl Brumbál z kapsy pytlíček bonbonů, které ona zdvořile odmítla.

"No tak nic," pokrčil rameny a jeden si sám vzal. "Už jsem vám ukazoval, jak z žížaly udělat pomádu na vlasy?" zeptal se jí a ona zavrtěla hlavou.

"Ne, ještě ne. Tobě to ukazoval, Harry?" otočila se Kathlyn na brýlatého chlapce vedle sebe a ten vážně pokýval hlavou.

"No, to je jedno. Každopádně teď musíme vyrazit. Pojď," řekl Harry a podal mi otěže od jednoho z velociraptorů, které s sebou přivedl. Prošli jsme portálem do meziprostorové chodby, kde už nás čekal jistý apač s orlím perem ve vrkoči, a my se rozjeli plnou parou ven z chodby. Člověk musel mít to správné načasování, aby neskončil někde jinde.

Nakonec jsme konečně vyskočili z portálu před Bradavicemi a můj velociraptor vítězoslavně zahrabal pařátem v hlíně. Vytáhla jsem z kapsy svého indiánského oděvu hůlku, kývla na Harryho s Vinnetouem a vyrazili jsme směrem k hradu.

Velociraptoři s námi na zádech přebíhali mezi kameny, jelikož jsme se neustále museli krýt před neutuchající palbou zaklínadel, kulek i šípů.

"Tohle nemá konce! Takhle se do hradu nedostaneme!" křikla jsem za sebe, ale nepřišla mi žádná odpověď. Bradavický hrad na obzoru se zdál zvláštně temný a osamělý. Když jsem se otočila, zjistila jsem, že ani jeden z mých společníků není na dohled a dosavadní sebejistotu vystřídala panika. Do země vedle mě se zaryl šíp a já se rychle schovala za kámen.

Bylo mi špatně od žaludku, bolela mě hlava a pot ze mě tekl. Věděla jsem, že je konec. Zkusila jsem obejít skálu z druhé strany, když v tom zpoza ní vykoukla obří hlava tyranosaura a já příšerně zaječela. Věděla jsem, že je se mnou ámen, když ke mně odněkud jinud začínal doléhat zvláštní hluk.

S trhnutím jsem se probudila a málem spadla z okna, ve kterém jsem v noci usnula. Zdánlivě strašně hlasitý hluk, který mě zachránil před smrtí roztrháním, byl jenom zpěv probouzejícího se ptactva. Po snu zbyla jenom propocená deka a pocit naprostého vyčerpání.

Moje sny mi však i přes veškerou jejich nelogičnost připadaly čím dál realističtější. Nebýt písně ranních ptáčat, kdo ví, co by se stalo. Třeba už bych se nikdy nevrátila do našeho světa, který mám i přes všechnu jeho otravnost a každodennost velice ráda.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Píseň ranních ptáčat - Popelnice21

"Nekecej, ty neznáš Ulítlé?"
"No, ne..."
"Ty fakt neznáš Ulítlé? Tu kapelu? Kámo..."
"Víš, já na to nejsem."
"Jak jako na to nejsi?"
"Já nevím, ty davy a hluk na koncertech mě moc neláká..."
"Kámo, to neříkej. Ulítlí nejsou jen nějaká banda divochů, které vidíš na luxusních pódiech v Británii a tak. Hrají i v nemocnicích, děcákách, na ulici..."
"Hej, to je dobrý!"
"Že jo! Akorát ještě nejsou na Spotify, zatím se jim nepodařilo stoupnout tak vysoko..."
"Ale to nevadí, když jsou vlastně takhle humanitárně založený. Kde ještě zpívají?"
"No, ještě chodí do institutů, kde se to hemží nešťastnými ženami, trpící depresemi, pocity viny, ublížení, mentální nestabilitou, s gynekologickými potížemi..."
"Trpící ženy, no."
"Ten institut se tak dokonce jmenuje, kámo."
"Cože? Jsi děláš ze mě - "
"Ne, nedělám. Fakt. Jo a pak ještě zpívají v hospicech pro umírající, chodí do azylových domů, jsou fakt super."
"Ty jo, to musí zpívat fakt písně z nebes."
"To jo. Jedna z nejslavnějších písniček se jmenuje "Unavená".
"Unavená?"
"Jojo, ale je veselá, nadnášející."
"Ach, tak."
"Pak mají slavnou píseň 'Doskáču i na odpolední'."
"Odpolední co?"
"No směnu, ne asi! Máš dlouhý vedení, víš to?"
"Ale to mohlo být cokoliv odpoledne, to mě zase tady neurážej svým - "
"Jo a pak nesmíš zapomenout na jejich hit "Píseň ranních ptáčat", ta je libová, vždycky si ji zpívám večer."
"Ok, tohle je divné, vždyť je to o ranních ptáčatech, ne? Proč ji zpíváš večer?"
"Ty holt nemáš žádné pochopení pro absurditu tohoto světa. Právě proto ji složili. Chtěli tím upozornit na to, že ti, kterým vstávání dělá problém, nejsou na tom sami, a nevěřil bys, kolik a jaký mají ohlas. Obzvlášť u mladých lidí."
"No, ale ty právě neumí normálně vstát na osmou - "
"Kvůli lidem, jako jsi ty, tu píseň složili, ty de-"
"Přestaň mě urážet! Prostě rád vstávám před šestou."
"No tak na ty koncerty nechoď, "Píseň ranních ptáčat" je hymna Ulítlých, zpívá se ať už jsou na záchodě s lidmi trpícími zažívacími problémy, nebo na koncertním pódiu. Prostě by nebyli Ulítlí bez Písně ranních ptáčat."
"Zazpívej ji."
"Já - přece - neumím - "
"No, bla bla, velká pusa, a pak ani zpívat neumíš."
"JÍ JI ZAZPÍVÁM."

Ticho.

"Proč nezpíváš?"
"SE PŘIPRAVUJU, NE?"
"Jo aha."

Zatímco si Osoba A broukala texty Písně ranních ptáčat, Osoba B se rozhlížela kolem smrákajícího se večera. Lampy se opatrně rozsvěcovaly, a pomalu tak ozářily Nemocnici Motol. Osoba B zatlačila slzy, které se jí hrnuly do očí, při pomyšlení na osobu, která ji v nemocnici zemřela -

Já ti zpívám, zpívám
V noci tě hlídám, hlídám
Ranní ptáče, zakuklej se víc
Já ti rozumím, nechce se ti nic
Však v pořádku, spi dál
Já ti budu zpívat
A strážného anděla hrát.

Já ti zpívám, zpívám
V noci tě hlídám, hlídám
Už je odpoledne,
A ty vyrážíš na směnu
Víš, jak jsi statečný?
Měl bys dostat odměnu

Ať už ranní ptáče, či večerní sova
anděla strážného ti pošlu ze Lousova
Ta vesnice, třeštíce
Hemžíce se vílami
A anděly strážnými

Ranní ptáčata,
já vám zpívám, zpívám
jsem anděl strážný, hlídám, hlídám
Neboj se, slunce svítí i ve tmě

To je naše píseň
Pro vás, i pro tebe

O dva měsíce později - Nemocnice Motol

"Děkujeme Ulítlým za jejich neutuchající víru v lidi a jejich povzbuzení. Jsme vděční, že jsme si mohli vyslechnout váš repertoár a -"

"Neboj se, slunce svítí i ve tmě." Zahřmělo stádo zdravotních sestřiček, stojících opodál.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Píseň ranních ptáčat – rebellious7

Převalím se na druhý bok.
Jak já miluju, když můžu být dlouho v posteli a oddávat se snům v pohodlí nadýchané peřiny a objemného polštáře. Jsem spáč – opravdu velký – a nestydím se za to. Ještě aby jo. Kdo by se styděl za něco, co je přirozeností každého živého tvora?

Dospělý člověk by měl spát v rozmezí šesti až osmi hodin. Já se tedy do tohohle rozmezí s mými devíti až jedenácti hodinami moc nevejdu, ale to necháme bez povšimnutí. Žádné ale! Já spím naprosto řádně.

Nejradši usínám při otevřeném okně. A to i v zimě. Cítím, jak se do pokoje dostává čerstvý noční vzduch, a to mě ukolébá ke spánku. Není divu, že se mi pak zdají skutečně neskutečné sny plné podivností, když mám tak velký přísun kyslíku.
Podle mě si s tím přebytkem O2 neví můj mozek rady a prostě ho pošle směr fantazie.

Jenže teď už je ráno a já tak nějak vnímám, že se probouzím. To je špatný pocit. Musím se ho co nejdřív zbavit.

Ne, počkat. Neprobouzím se. Už zase usínám...

V uších mi ale zazní zvonivé zpívání. Jednou a pak je zase ticho. Přitáhnu si deku blíž k tělu a nechám se zavést do říše snů.

Ale zase se něco ozve. Tentokrát mnohem hlasitěji. Zase se zastaví proces usínání.

Už více vzhůru, než by mi bylo milé, se převrátím na druhou stranu. Snad to zase rychle skončí. Přece mě nějaké cvrlikání a já nevím co ještě za zvuky nepřipraví o zbytek blaženého spánku!

K mé smůle ale zpěv vycházející zvenku začíná nabírat na síle. Jako by se všichni ptáci, kteří se nacházejí v okruhu deseti kilometrů od našeho domu, spikli a posadili se na velkou třešeň v naší zahradě, aby mě mohli trýznit svým ranním rozezpíváním.

Vztekle vyskočím z postele, až mi má už vůbec ne naducaná deka spadne na zem, a dodupu k oknu.

,,Jděte se vycpat!" křiknu ven a s třísknutím zavřu okno. Podívám se na hodiny. Půl čtvrté ráno. No to je snad špatný vtip.

Ještě na ty opeřené budíky venku vrhnu jeden nasupený pohled a vrátím se zpět do postele, která už ale ztratila své příjemné teplo.

Zavřu oči a snažím se na nic nemyslet. Možná jen na to, jak co nejrychleji usnout.

Jenže dneska mi není přáno. Ze strany od okna se opět ozve zpěv těch létavých potvor. Rozezleně schovám hlavu pod polštář a snažím se zacpat si uši.

Já tu ohranou písničku ranních ptáčat fakt nesnáším.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Píseň ranních ptáčat – Kalokaghatia0

V nekřesťansky ranních hodinách desátého dne měsíce května se jako hejna malinkatých ptáčků opuštěným městem potulovala skupinka dětí. Leč byl květen, třásly se zimou, která jim do celého těla pronikala skrze bosá chodidla. Nezářily barvami jako jiskřící papoušci, spíše s šedým ospalým městem splývaly, jako by byly jeho neoddělitelnou součástí. Jako by byly otravnými holuby, kteří lidem vzali ve své spáry jejich městské ulice. Po zimě jich zbylo mnohem méně než před ní. Vzpomínaly na své přátele, kteří usnuli pod rouškou zimních dní a kteří se nikdy nedočkají teplejších jarních dní. Kteří se již nikdy neprobudí.

V čas, kdy první obyvatelé ospale chodili ulicemi města míříce do svého zaměstnání, se skupinka mladých ptáčat ocitla na náměstí. Ospalé, unavené a zimou zkroušené děti věděly, že tento styl života je jediný, který je dokáže udržet na živu. Nebo alespoň část z nich – ani ne většinu. Tíživé bylo, že přicházeli většinou o ty nejmenší z nich; o ty, kteří neměli naději v lepší zítřky. Cítily, že nejstrašnější dny tohoto roku jsou za nimi. Cítily, jak kruté zimní dny odcházejí do pozadí a berou s sebou duše těch, kteří přežít nedokázali. Matně se jim před očima mihly tváře, které je opustily – mladičká Zuzka, která odešla na podchlazení, batole Bára, která nezvládla hladomor, kamarád Honza, jenž zemřel na spalničky. Před očima se jim mihly i tváře těch, jejichž jména si ani nestihli zapamatovat.

Náměstní pokryly první jarní paprsky tohoto dne a město začalo ožívat. Ptáčata byla připravena, doufala, že dnešní den bude patřit mezi ty úspěšnější – že dnes dokáží vyžebrat alespoň něco do žaludku. Leč bez hudebních nástrojů (protože ty si děti dovolit nemohly), semkli se v jednotný celek zpívající jejich Píseň ranních ptáčat:

Kdepak ty pískle, kdepak jsi?

Kdy vyvedeš nás z temnoty?

Kdypak je vhodné zpívat ti?

Kdy máme tě o dar prositi?

Jednou, jednou pak možná,

budeme napořád svobodná.

Svobodná jako ta ptáčata,

co bez hříchu jsou počata.

Leč my se nechtěni narodili,

odsouzeni bloudit těmi ulicemi.

To nám je přáno, to je nám dáno,

Že smrt je v našich osudech dávno.

Píseň se nesla náměstím a zanikala až do úzkých uliček – přilákala mnoho lidí, až mnoho zvědavců. Jen ať se dívají, pomyslela si ptáčata, jen ať nás vidí. Jen ať vidí, co nám společnost provádí a k čemu nás odsoudila. K čemu nás odsoudila za hříchy našich rodičů, kterým jsme se jednoduše nehodili a kteří se nás bezstarostně zřekli.

Postarší žena přistoupila až k hloučku zpívajících dětí, kteří ve svých hlasech neměly ani rytmus ani sílu, natož vášeň. Sklonila se k nejstaršímu z nich a něco mu podala. Darovala mu velikou, ručně pletenou deku, pod kterou by se mohla schovat alespoň tři ptáčátka. Jemným dotykem dlaně vůdčí ptáčátko pohladila po ušmudlané tváři, cosi mu pošeptala a rázem zmizela v davu.

Nejstarší z nich, obdarované přikrývkou, bez přemýšlení přišlo k nejmladšímu členu jeho houfu – k téměř tříleté nachlazené holčičce a celičkou ji obmotal do měkké dečky, poté ji usadil na dřevěnou bedýnku a zády ji opřel o zeď.

„Dneska je to dobrý den, Ptáčátko," pravil holčičce, „sice to není jídlo, ale aspoň jsi v teple." povzbudil nemocnou, potící se a kašlající holčičku, které se mírně leskly oči a jejíž tělo se nekontrolovatelně klepalo jako se klepe ruka muže, který vůbec poprvé v rukách drží střílející zbraň určenou k zabíjené svých nepřátel.

„Pojď se... Taky... Pojď se taky zahřát," žadonila holčička, ale spíš proto, že nechtěla být sama. Pokusila se pohnout a vytvořit místo v tak příjemně teplé dece, ale nepodařilo se jí to – nebyla natolik silná, aby mohla dokázat cokoliv.

„Ne, to je dobrý. Aspoň máš pohodlí a dost místa. Navíc ta paní říkala, že je to dar speciálně pro tebe," mrklo na holčičku nejstarší ptáče. Nejistým krokem se opět připojilo ke svému houfu. S každým dalším krokem se pláč, naříkání a chrčení kašlající nemocné holčičky vzdalovalo, ale ne a ne se utlumit úplně. Ptáčátko se nechtělo ohlížet, nechtělo se dívat a pozorovat, nechtělo být tak moc zvědavé, aby bylo svědkem dalšího vyhasínajícího ohně uvnitř jeho houfu.

***

Z nějakého důvodu si kladl na srdce, že je to jeho vina – že mohl cokoliv udělat, aby tu holčičku zachránil. Neznal ani její jméno, protože byla až moc malinká, že ho sama ani neznala. V houfu se jí proto říkávalo jednoduše Ptáčátko. Uvnitř sebe ale věděl, že to není jeho chyba, že za to mohou její rodiče, kteří se špatně rozhodli a zbavili se Ptáčátka, které vyhodili na ulici jako tíživou připomínku jejich smilství.

Ve chvíli, kdy z jeho úst vycházel poslední verš poslední sloky Písně ranních ptáčat, ohlédl se za sebe a spatřil v pletené dece bezvládné tělíčko Ptáčátka, které se připojilo ke ztraceným tvářím Zuzanky, Barušky, Honzíka a mnohem, mnohem dalších ptáčků.

Věděl, že udělal vše pro to, aby Ptáčátko udržel co nejdéle na živu.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Pieseň ranných vtáčat - Nylien4

Pieseň ranných vtáčat bola jeho uspávankou. A jej záchranou.

Ležala na posteli a krv okolo nedávno otvorenej rany na krku pomaly zasychala. Nemala energiu už ani pevnejšie zaviazať obväz, ani cítiť úľavu. Možno za to mohla chýbajúca krv v tele a možno už bola jednoducho na konci svojej výdrže. Nehnevala sa na seba – vydržala aj tak pridlho.

Pred rokmi, keď pred prahom jej domova stál upír, ešte plne nechápala čo sa to deje, keď ju matka sotila von z dverí, rovno do jeho náruče. Nevedela, že je obeťou, darom, niečím, čo malo zachrániť zvyšok jej rodiny, bratov a sestry. Že bolo lepšie prísť o jedno dieťa ako o všetky. Vedela vtedy len, že ju priveľmi pevne držali ľadové ruky a že kričala, keď ju ťahali preč. Vedela len, že chcela ísť späť do tepla domova, medzi hrejivejšie náručia, ktoré mali byť jej bezpečím. Chcela teplý oheň v krbe, matkinu polievku a svojho dreveného koníka. Všetko to však bolo len čoraz ďalej a jej plač to nijako nepriblížil.

A odvtedy nič z toho nevidela. Vôbec nič nevidela, iba roky tú istú izbu, jej chladné kamenné múry a honosný strop, obrovskú mäkkú posteľ, šatník plný bielych šiat a temné lesy za vysokým oknom. Už nikdy nevidela ani iného človeka. Jej špinavé veci samé mizli a znovu sa objavovali v šatníku, jedlo ju vždy čakalo na stole bez toho, aby ho niekto priniesol, a knižky a hry sa striedali na jej stolíku akoby sa samé rozhodli, že jej chcú robiť spoločnosť.

Nemala kam inam ísť, nemala koho iného vidieť. Bola väzňom a bola väzňom bez výbehu. Iba vtáčik v klietke, a tak veľmi závidela tým spievajúcim vonku ich slobodu. To jediné ju držalo pri živote, ony a ich spev. Aj doslova, keď sa svojim spevom ohlasujúcim svitanie vždy postarali o to, aby v nej zostalo aspoň trochu krvi. Ale tiež duševne. Roky bolo jej najväčšiu zábavou a najobľúbenejšou činnosťou sedávať v okne a počúvať ich spev a sledovať ich životy. Videla ich hniezdiť aj vychovávať mladé, videla ako sa učia lietať aj ako sa osamostatňujú. Veľa z nich už poznala a dni trávila tak, že spievala s nimi. Vedela vydať rovnaký zvuk ako všetky druhy vtákov, čo sedávali na blízkych konároch. Boli jej jedinou spoločnosťou a tak sa za ten nekonečný čas naučila rozprávať sa s nimi.

A niekedy mala pocit, že jej rozumejú – aspoň niektoré z nich. Bolo to zvláštne a kedysi jej to prišlo aj trochu znepokojivé. Často sa na konároch objavili vtáčatá, ktoré tam predtým neboli – nevidela žiadne vtáky hniezdiť a veľakrát na to ani nebolo vhodné obdobie. Aj tieto videla rásť aj počula spievať, no tieto s ňou komunikovali inak. Hľadeli na ňu priveľmi pozorne a spievali tóny, ktoré jej pripomínali ľudskú reč, ktorú už takmer úplne zabudla. A tak len spievala, nie pomocou slov, ale zvukov, a spievala aj s týmito divnými vtáčatami, ktoré na ňu pozerali s ľútosťou a premýšľala, kým sú.

Aj teraz spievali. Veľa z nich už vyrástlo a odletelo do diaľok, no vždy sa objavili nové čo sedeli na konároch a uprene na ňu hľadeli. Vždy mala pocit, že jej majú čo povedať a že je blízko tomu, aby im naozaj rozumela. No bol medzi nimi nejaký závoj, ktorý nevedela ako odhrnúť. A odrazu bol preč. Krvi v jej tele zostalo už len málo a životná sila žiadna. Možno mala halucinácie, no teraz presne počula, čo jej hovoria. Ako ju volajú k sebe na slobodu.

Nič nechcela viac ako práve to. Byť tam vonku a byť slobodná. Malátna sa postavila z postele, nechávajúc tam všetky nádeje na to, že ju niekto zachráni a že uvidí svoju rodinu, ktorá ju už dávno nechala za sebou. Namiesto toho sa posadila do okna a začala unavene spievať.

Jazyk sa jej plietol, no spievala – svoju pieseň o obetovanom dieťati a nekonečnej samote. Spievala pri tom, ako si obväz pomaly odviazala z krku a nechala vietor, aby ho ukradol z jej rúk a zamotal o neďaleký konár. Spievala aj keď si prsty zaryla do rán na krku a znovu ich otvorila. Spievala, keď sa z nej liala temná krv a strácala kontrolu nad svojim telom. A spievala aj keď padala dole, k zemi, k svojej smrti.

No predtým ako dopadla, vytiekla z jej ľudského tela posledná kvapka krvi, čo ju s ním viazala. V tej chvíli sa zmenila na vtáča a spievala ďalej. Neohrabane vyletela na jeden z konárov, usadila sa blízko iného vtáčaťa, ktorému teraz plne rozumela jeho pieseň o únose a násilí, a spievali spolu inému oknu na hrade než bolo to jej. Aj v tomto sedelo mladé dievča v bielych šatách, túžobne na nich hľadelo a ony ju svojim spevom volali k sebe.

A pokým sa nerozhodne pridať sa k nim, zachraňovali ju od smrteľných zubov aspoň svojou piesňou ranných vtáčat o samovražde a o slobode.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Pieseň ranných vtáčat – sara15

„Viky, vstávaj," prišla ma zobudiť mama. „Veci máš na stoličke, poď sa pomaly obliecť."

„Idem," odvetila som a pomaly som vstala. Prešla som na WC a potom aj do kúpeľne.

O pár minút som sa vrátila do izby a začala som si obliekať dlhé žlté šaty. V škole sme už mali voľnejšie dni a dnes sme mali mať aj nejaké fotenie.

Za oknami už bolo svetlo a vtáčatá štebotali. Na chvíľu som sa len tak započúvala do ich piesne. Započula som tam nejakú lastovičku, vrabca, drozda a mnoho iných vtáčikov. Ich spev ma prebúdzal a dával mi tak mnoho energie. Každé ráno ma odprevádzali na vlak, ktorým som sa potom dostala do Bratislavy, kde som chodila do školy.

„Už si hotová?" nakukla mama do izby.

„O chvíľku," odvetila som a obliekla som si silonky. „Môže byť?" spýtala som sa.

„Áno," prikývla mama. „Ešte ti rozpustím vlasy aby si ich mala kučeravé a zalakujem ich."

„Fajn," povedala som a poslednýkrát som sa započúvala do piesne ranných vtáčat za oknami nášho bytu.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Píseň ranních ptáčat - crow7

„Šup, vstávej!" rozrazil můj nejmladší bratr dveře od mého pokoje, „den teprve začíná!"

Zasténala jsem, malým polštářkem jsem si marně přikryla obličej.

„No ták!" křikl, skočil ke mně na postel, „ranní ptáče dál doskáče!"

„Vstávám," zamumlala jsem, plácla jsem rukou do polštáře. „Jsem vzhůru."

„Nějak to nevidím," přistoupil blíže k mé posteli.

Povzdychla jsem si, vstala a odhodila deku. „Fajn," hlesla jsem, „vstávám." Strašně miloval východy slunce, ještě víc radši měl u nich společnost. A většinou jsem to schytala já. „Dej mi pět minut a jsem venku, jo?"

„Jasně!" vyhrkl a vyběhl ven.

Vstala jsem z postele, rychle jsem se převlékla a se zíváním jsem šla na verandu.

Slunce se pomaličku dostávalo na obzor, zář se z dálky rozlévala do dálky.

„Je to nádhera," hlesl.

„A víš, co je ještě hezčí?" šeptla jsem.

„Co?" se zájmem se na mě otočil.

„Píseň ranních ptáčat," pousmála jsem se.

Netrvalo dlouho, východ slunce začal doprovázet zpěv ptáků, sídlící na okolních stromech. Nesnášela jsem brzké vstávání, ale první ranní píseň ptáčat stál vždycky za to.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.