Spev vĺn – sara15

Šum mora,

a jeho vĺn,

rozochvievajú ma vždy.

Slanosť mora,

a jeho objatie,

keď sa doň vrhám, pýtam si vždy.

Vlny mi spievajú,

dávno zabudnuté piesne.

Piesne vĺn v sebe skrývajú,

skrývajú mnohé tiesne.

Skrývajú mnoho smútku,

bolesti i straty.

Odhaľujú mi životy.

Životy stratené,

Životy dávno zabudnuté či ukradnuté.

Ich spev volá moje nohy do tanca.

Pri speve vĺn túžim s nimi splynúť.

Pohyby tela i výrazy tváre,

všetko chcem...

Chcem splynúť s nimi len.

Chcem spievať s nimi len.

Túžim s nimi tancovať.

Túžim ich i pobozkať.

Túžim, nie, ja chcem.

Chcem s nimi nechať znieť môj hlas.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Zpěv vln – jane8

Bývaly časy, kdy jsem nesnášela svůj život. Teď bych dala nevím co, abych ho získala zpátky.
Zrovna nadešel den mých osmnáctých narozenin. Šťastný den v životě každého člověka, že? Chyba. Moje dosažení hranice dospělosti měla být oslavena velkolepou hostinou... A zásnuby. Aniž by se mě kdokoliv zeptal, rodiče mi domluvili sňatek s jakýmsi bohatým hrabětem ze sousední země. Netušila jsem, kdo to vlastně je, ale zvěsti, které se dostaly k mým uším, mi poskytly dostatečné důvody, abych ho začala nesnášet. Podle toho, co se šeptalo, byl hrabě starým, zapšklým člověkem známým pro svou krutost. A takovému člověku bych měla být prodána?
„To teda nikdy!" rozkřikla jsem se tehdy na své královské rodiče a zpupně dupnula nohou o mramorovou podlahu. „Nikdy si ho nevezmu!"
„Ale vezmeš!" zaburácel otcův hluboký hlas. „Nedovolím, abys celou záležitost pokazila. Všechno je domluvené."
Za mými zády, napadlo mě hořce. Pohlédla jsem na matku, doufajíc, že tátovi domluví. Obvykle v podobných hádkách stála na mé straně. Tentokrát však ne. Královna, stojící potichu opodál, jenom odvrátila smutnou tvář.
„Jestli vám záleží víc na království než na vlastní dceři... Tak prosím. Ale pamatujte, že jste si to přivodili sami."
Nečekala jsem na jakoukoliv odezvu a naštvaně odkráčela pryč. Vysokými chodbami, v nichž se lesklo zlato, démantové lustry a vzduch prováněly vůně lilií, jsem rázovala ven. V hlavě mi hučelo. Nedokázala jsem ani racionálně přemýšlet, a možná kvůli tomu jsem si přivodila svůj nešťastný osud.
Zámeckou zahradu prozařovaly zlatavé paprsky slunce. Smaragdová tráva byla dokonale posekána a když jsem procházela písčitými stezkami mezi záhony, minula jsem pestrobarevné růže zasazené tak, aby svými odstíny a tvary vytvářely náš rodový erb. Mohutné koruny vzrostlých dubů tvořily v horkém letním dni alespoň malý úkryt před ostrým sluncem. Milovala jsem to místo. Obzvláště pak za teplého počasí se zdálo, že je všechno růžové a dokonalé.
Tentokrát mě však nic z toho ukonejšit nedokázalo. Nad můj dosavadní skvělý život se přihnala bouřková mračna a všechno nabralo temnějších odstínů. Neviděla jsem jedinou útěchu. Blížící se narozeniny mě strašily a já si v tu chvíli umanula, že raději zemřu, než abych si toho hrozného člověka musela brát za muže.
Ach, kéž bych si uvědomovala, jak strašlivé rozhodnutí jsem toho dne učinila.
Nebývala jsem nijak zbrklá a rozhodně jsem neměla ve zvyku podléhat chmurným myšlenkám. Avšak kdykoliv se může přihodit cokoliv, co donutí jedince obrátit se proti veškerým ideálům, jímž doposud věřil. Pro mne se touto osudovou příhodou stala právě neblahá novina od rodičů.
Prošla jsem skrze nedalekým lesem, a rázovala si to rovnou k vysokému útesu nad mořem. Dlouhý hedvábný šat jsem u dolního lemu měla špinavý a potrhaný, nicméně to mě nezajímalo. Byla jsem si vědoma toho, že už nikdo nedostane možnost mi to vytknout.
Aniž bych věděla, co dělám, přikročila jsem ke hraně útesu a shlédla pod sebe. Temně modré moře naráželo do ostrých kamenů vyčnívajících nad hladinou jako vyviklané zuby. Vlny se rozbíjely o kusy skal a hlasitě šuměly, jako by mě svým zpěvem vábily k sobě. Na moment jsem zavřela oči a zaposlouchala se do toho hrozivého orchestru. Byl krásnější než veškeré ódy proslulých skladatelů, které jsem doposud slyšela. Doprovod k němu tvořil kvílející vítr, pohrávající si s mými tmavými kadeřemi. Pak se mi na moment zatmělo před očima... A skočila jsem.
Domnívala jsem se, že mi smrt přinese klid. Že všechno pohltí temnota a já si navždy budu užívat blažené prázdnoty. Nikdy jsem se tak hluboce nezmýlila.
Když jsem se probrala, všude okolo vládlo ticho a panovala temnota. Oceán mě pohltil svými nemilosrdnými pařáty, avšak moje duše byla až příliš zapšklá na to, aby dosáhla klidu. A tak jsem se stala mořským démonem. Sirénou, která nadpozemským hlasem vábila námořníky do záhuby.
Nechci to dělat. Toužila jsem pouze po své vlastní smrti, nikoliv však po skonu ostatních. Bohužel, mé rozhodnutí bylo trvalé a nedalo se vzít zpět. Jsem nešťastným přízrakem uprostřed vln, a vždy, když mi oceán poručí, musím dát vyniknout svému magickému zpěvu, abych mu přinesla oběť. Jsem jeho otrokyní. Jsem siréna, zkáza všech, co se odváží na širé moře. Tvořím zpěv vln.
Už navždy.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Zpěv vln – havran 2

Tolikrát již slyšela o zpěvu vln, ale myslela si, že se jednalo o pouhou legendu. Leč se na vlastní uši právě přesvědčila, že co dosud považovala za smyšlená vyprávění, bylo skutečností.

Stála na útesu se zlatou harfou vedle sebe. Prsty dovedně přebíhala po strunách, vytvářejíc hudbu až donedávna doprovázenou jen šuměním moře. To ovšem nyní zpívalo hlasem sirény.

Elfka přemýšlela o příčině tohoto vskutku nadpřirozeném jevu. Přesto ve svém koncertě nepřestávala, ba naopak – vložila do něj ještě více energie než kdykoliv předtím. Co kdyby vodní plocha rozprostírající se před ní pěla naposledy? Hudebnice si zkrátka takovou příležitost nesměla nechat ujít.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Spev vĺn - Nylien4

Roky sa plavil po vodách týchto morí a nikdy nepočul ten bájny zvuk, ten postrach každého námorníka. Ten zvuk, keď vlny začnú spievať. A spievajú tak očarujúco, že muži sami skáču do rozbúrených vĺn, len aby tej neodolateľnej melódii a hlasom mohli byť bližšie.

On už vedel, čo za tým bolo. Za tie roky to námorníci vypozorovali a napriek tomu to nebolo o nič menej nebezpečné. Mohli za to sirény, usadené na ostrovoch, často ďalekých, a tie čo nemohli mužov lákať svojou krásou, to robili svojim hlasom. Dokázali spievať tak, že ich hlas sa niesol po vode široko ďaleko a znelo to, akoby to vlny samotné spievali a lákali k sebe. Sirény potom len počkali, kým sa im na niektorom z ostrovov vyplavia mŕtve telá námorníkov a s radostným smiechom sa mohli pustiť do odrezávania tých najchutnejších častí z ich tela.

Počul povesti o ich kráse aj o ich hlase, ale plne im neveril. Len málo mužov dokázalo odvrátiť zrak alebo si zapchať uši a prežiť a potom o tom rozprávať. Považoval to množstvo mŕtvych za absurdné a všetkých čo podľahli za slabých. Zdolal toľko morí, toľko búrok, ktoré boli krajšie a nebezpečnejšie než hocijaká žena. Po tom všetkom ho nezdolá spev nejakej z nich.

S pirátskym klobúkom hrdo nasadeným na vrchu hlavy brázdil moria bez obáv. Za sebou mal skúsenú a zdatnú posádku, ktorá verila vo svojho kapitána. To oni boli postrachom morí a žiadne Sirény nemali právo im tento titul uzurpovať. Ale niekedy, keď stál sám za kormidlom a pozoroval nekonečnú tichú hladinu, premýšľal, prečo jeho lodi ešte nikdy nezaspievali.

***

Jedna zo Sirén sedela na neďalekej skale skrytej v hmle, a premýšľala nad tým tiež. Pamätala si tohto piráta od čias, kedy ho otec nosil so sebou ako dieťa na lodi, až po deň, kým jej sestry nezačali spievať a nespravili z nej ďalšiu z mnohých trosiek pod hladinou. Chlapec tam vtedy nebol.

Znovu ho videla až o niekoľko rokov, v čase, kedy ako mladý slúžil inému kapitánovi. Niekedy prenasledovala pod hladinou ich loď a pozorovala ho, ako sa učí. To však nebol dôvod, prečo išla za ním. Ani to, ani jeho príťažlivá tvár nie. Bol to jeho hlas. Keď námorníci burácali svojim hromovým spevom a krátili si čas, ten jeho vždy vynikol nad všetky ostatné.

Roky ho sledovala a počúvala a strážila. Sirény mali právo za život ušetriť jedného muža, ktorého si vzali za manžela. Aj na to ho však museli stiahnuť pod hladinu, zabiť a spraviť niečím iným. Táto loď by už dávno bola potopená, keby si ho nevybrala. Chcela mu dopriať jeho ľudský život, než si ho vezme. Jej sestry už však dlhšie nechceli vydržať. Žiadna loď nemohla takto dlho plávať okolo ich ostrovov bez ujmy.

A tak sa zľahka usmiala, keď hľadela na jeho zamračenú tvár a akoby vedela dôvod tých vrások, začala spievať.

***

Vlny spievali.

To, o čom celý život počúval, to, čo už vyzeralo len ako vymyslená bájka, sa konečne stalo.

Okamžite ho ten hlas opantal, nedal mu ani šancu na odboj. Znel úplne inak ako si predstavoval. Nebol to len krásny spev ženy, bolo to niečo mimo tohto sveta a zároveň presne to z neho, čo tak miloval – znelo to ako burácanie mora, hromobitie bleskov, zavíjanie vetra. Bolo to divoké ale tiež nežné, a volalo ho to k sebe ako nikdy predtým.

On sa však nechcel vzdať bez boja. A tak začal spievať tiež.

***

Jeho melodický ale dunivý hlas sa pridal k tomu jej a ona vedela, že sa ju snaží prehlušiť. Teraz už však spievali aj jej sestry. Prvýkrát spievali úplne všetky spolu, aby túto loď a jej nezdolaného kapitána potopili. Niektorí z jeho námorníkov už skočili do mora, iní sa pridali k jeho spevu. Bola to jediná loď, kedy toľko jedincov dokázalo odolať takému náporu hlasov. Aspoň kým to boli len hlasy.

Sirény zliezli zo svojich skál a vystrčili svoje krásne hlavy a telá priamo pod loďou, kde spievali ďalej. Teraz už hlasy mužov utíchali, keď naťahovali ruky a nechávali sa sťahovať pod hladinu.

Loď, ktorú nemal kto ovládať, narazila na skaly a do jej vnútra začala prenikať voda. A tak aj tá pomaly klesala čoraz hlbšie pod spievajúce vlny.

***

Kapitán stál za kormidlom a spieval ďalej. Vedel, že už nemá posádku a ani loď, no to ho nezastavilo v úmysle prežiť.

Zastavila ho až ona, keď sa vynorila priamo pred ním. Bola vyššia ako on, vyzerala ako more samotné a natiahla k nemu ruky, spievajúc. A on odrazu pochopil, prečo toľko námorníkov zomiera. Neboli krásne tak ako ľudské ženy. No ich hlas znel ako more, ony vyzerali ako more a more bolo to, čo námorníci milovali najviac.

„Budeš mojím mužom," povedala mu a aj keď vedel čo tá veta znamená, jej ruky vzal do svojich.

Spievali spolu až pokým ho bozkom nestiahla pod hladinu.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Zpěv vln – rebellious7

Kdysi dávno, když se lidé navzájem děsili tolika pověstmi o sirénách a nebezpečí temných zátok, se mladý muž zamiloval do mořské panny.

Henry, nejmladší syn rybáře, který žil v dřevěném domku natřeném červenou barvou, v němž to vždycky vonělo po soli, bylinkách a ryby byly na každém kroku, jednoho dne vzal otcovu malou loďku a vydal se na lov.

Kousek od zátoky, ve které s rodiči a starším bratrem bydlel, se rozhodl nahodit sítě a vyčkávat. Za celý den mu do jeho pastí nevplula ani jedna rybička, ale Henry se nechtěl vrátit domů s prázdnou. Rozhodl se tedy počkat do setmění.

Když se slunce ztratilo za obzorem a krajinu zalila tma předtím, než se na oblohu vyhoupnul měsíc, začala na Henryho přicházet dřímota. Hlava mu padala na rameno a klížila se mu víčka. Pak se ale stalo něco, co upoutalo jeho pozornost.

Na skalisku, které bylo jediným vyčuhujícím zpod hladiny širého moře, se najednou objevila sedící postava. Pokožka se jí v bledé záři měsíce v úplňku stříbřitě leskla, její vlasy temné jako havraní křídla jí splývaly po nahých zádech v jemných vlnách.

Henry nemohl z té dívky, jak usoudil, spustit zrak. Nechal sítě sítěmi, opřel se do vesel a co nejtišeji se snažil dostat k oné záhadné mladé ženě.

Když už ji měl na dosah ruky, dívka se na něj otočila a on spatřil ty nejkrásnější oči, jaké kdy v životě viděl. Modř oceánu byla podle nich bledá. Letní obloha se mohla jít schovat. Když však k tomu krásnému děvčeti natáhl ruku, ztratila se v hlubině a poslední, co z ní zahlédl, byl její šupinatý ocas.

Domů se vrátil až k ránu. Matka se mohla strachy uplakat a od otce se starším bratrem si musel vyslechnout kázání o tom, jak je nebezpečné zůstávat na moři po setmění. Henry jako by je slyšel jen zpovzdálí. Jeho mysl zaplňoval jen a pouze lesk modrých očí a tenké namodralé rty, jež dívka vyděšeně tiskla k sobě.

I přes otcův zákaz a bratrovy rady se Henry každou noc vytratil z domku a doplul ke skalisku. Dívka, jež ho naprosto učarovala, se tam objevovala a stále méně se Henryho bála.

Sám mladík byl štěstím bez sebe, že s mořskou pannou může trávit čas. Možná kvůli této zaslepenosti vůči ostatním věcem si nevšiml,
že ho vždy z verandy se zamračeným pohledem pozoruje starší bratr William.

Došlo to tak daleko, že Henry už doma skoro nebýval a matka s otcem už vzdali všechnu snahu ho o něčem přesvědčovat. Jen William nepřestával Henryho na každém kroku sledovat. Byl jako stín, kterého se nemohl zbavit.
Bratrovo chování se Williamovi nezamlouvalo a cítil to jako zradu.

Jednoho večera, kdy se slunce sklánělo k západu, se Henry vydal na staré dřevěné molo, kde měl se Salmiou smluvenou schůzku. Nevšimnul si, že ho bratr tiše následuje. Sedl si na samý okraj mola a vyčkával na svou lásku.

Mořská panna Salmia se objevila hned, co na nebi vysvitla první hvězda. Natáhla se k Henrymu a políbila ho. V tu chvíli se rozhodl William zakročit.

Popadl bratra za hlavu a škubnutím ho sprovodil ze světa živých. Když tohle Salmia zjistila, dala se do ohromného nářku. William stačil pouze shodit bratrovo tělo do vody. Musel utéct, aby nepřišel o sluch.

O Henryho zmizení za pár dní věděla celá přímořská vesnička, která se zapojila do hledání. On ani jeho tělo se však nenašlo. A lidé museli vždy večer zavírat okenice, aby jim k uším nedoléhal křik, který se ozýval z vln.

Williama tento zvuk, hlas plný smutku a ztráty nakonec dohnal k šílenství. Svůj život ukončil dva roky poté, co jeho rukou skonal bratr. Do kapes si nastrkal kamení a skočil z útesu. Tak jako bratrovo tělo zmizelo to jeho v hlubině.

Legenda však praví, že dodnes, když se pořádně zaposloucháme, můžeme slyšet tři písně, které se mezi sebou prolínají ve vlnách. Zamilované tóny hlasu mladíka, jenž své srdce daroval krásné dceři moře. Nářek mořské panny, jež přišla o svého milovaného. A píseň nepřejícího staršího bratra, který svůj život ukončil v bezmocném ryku.

Dohromady tomu lidé začínali přezdívat zpěv vln. Jestli je to pravda, to budete muset zjistit sami. Ale legendy nejsou vždy jen báchorky...

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Zpěv vln – Kalokaghatia0

Tichý šum vln hravě narážel do pobřežních skal ozářených chladivým měsíčním světlem. Mořské pěnovité kloboučky vln se vpíjely do skrytých skalních jeskyněk ukrývajících svá vodní tajemství. Mořští živočichové se skryly v temných hlubinách moře a vyčkávali opět na první náznaky východu slunce. Jemné pohupování vln do skalisek přilákalo mnoho živých dušiček, které toužily slyšet onen známý zpěv vln. 

Krásné ženské postavy vyčnívaly nad mořskou vodou jako posvátné chrámy starověkých civilizací. Sváděly svými těly, svým zjevem, svým hlasem. Jejich vodní vlasy kolem nich kroužily jako mořské ďasy, které splývaly s rozevlátými vodními látkami volných šatů. Nebesky krásné tváře žen upínaly svůj zrak kamsi v dáli. Vyhlížely. Vyhlížely statečné muže s nebojácným já, jimž v srdci scházela láska.

Vzduchem proletěl jiskrný blesk prolínající temnou nebeskou oblohu. Jeho svit na kratičkou chvíli ozářil skaliska omývající vodní vlnobití. Žena, zdánlivě mnohem vyšší než ostatní, vyšla ze středu skalního království. Oděna v šat z pravých perel obepínající její vnadnou postavu, představovala nejvyšší postavení mořského lidu. V rukou držíc řasami posetý trojzubec a s korunou obrostlou mušlemi, vyplula vstříc potemnělé noci.

V dáli se vynořil černý koráb, jenž na své palubě hostil desítku udatných námořníků. Jeho černé plachty se míhaly vzduchem jako křídla mladého albatrosa. Bílé zkřížené hnáty pod bělostnou lebkou na stožáru lodi znamenaly loď plnou hrdých, krvežíznivých pirátů toužících po bohatství, po slávě, alkoholu a žen. 

„Všechny na svá místa!" zavelela světlovlasá žena s mušlově perleťovou korunou na hlavě. Všechny ženy bezodkladně zaujaly svá stanoviště. Čekaly. Čekaly, až koráb vjede do vodního víru, který je přivolá ke skalám žen vodního lidstva. 

***

Dřevěný, mohutný koráb s černými plachtami otočil příď pod tíhou náporu větru čelem ke skalám. Prorážel si cestu skrze vlny tvořící pěnovitou vodní přikrývku. 

„Zpěv vln!" Královna přiložila svá ústa na lasturu a ženy pochopily, že čas nadešel. Napůl ponořeny ve třpytivé vodě odrážející hvězdnou oblohu, napůl vynořeny uprostřed skalnatých hor, započaly své sladké svádění mužů na palubě pirátského korábu.

Vzduchem se prohnal nebesky nevinný zpěv. Symfonicky ladil k šumění vln, skoro v něj až zanikal. Jemným hlasem mořské ženy vábily muže do svého náručí. Oni, očekávající snad lásku proměněnou v ženskou něhu, důvěrně připluli až na hranici vodního království. 

„Pojď se mnou," vyzval je hlas sirén. Muži neodkázali odolat – leč věděli, že se k těm bytostem nemohou přiblížit, jejich chtíč byl příliš silný. Vzájemně se omotávali lany, ve snaze udržet svoji posádku na palubě lodi. Uši si vycpávali smotanými obvazy. Nechtěli slyšet, nechtěli vidět. Toužili jen vztáhnout ruku a dotknout se bezchybných, panensky nevinných tváří žen.

Kapitán přešel k na pravobok lodi a naklonil se nad mořské vlny. Jeho posádka, které přikázal přivázat své druhy k trupu lodi, poslušně poslechla. Byl jediným svobodným a volným člověkem na své lodi.

„Královno! Královno mořského lidu, perlová královno Victorie neposkvrněného rodu! Můj životě, na důkaz mé nekonečné lásky a chtíče, vzdávám ti tuto oběť!" zvolal do šumu vln narážejících do skalního města. Rukou obsáhl celičký koráb ve znamení lidského daru pro mořský lid, „vše je tvé – jen ber!" V hlase mu zazníval strach a obavy nad sílou a mocí královny. Zároveň se toužil své lásce zavděčit. Doufal, že bude hoden její opětovné lásky. 

„Opravdu si myslíš, Theodore, že je tvá oběť dostatečná?!" Její hlas zahřměl vzduchem jako hrom narážející do pevniny. "Opravdu si myslíš, že já – královna mořského radu – bych si vystačila s tebou? S takovým podřadným lidským stvořením?" Zasmála se jako netvor, který zahnal svoji oběť do rohu, kde na ní může snadno zaútočit. 

***

Královniny perlové šaty vpluly do mořské pěny, vynořila se až u pirátské lodi. Vztáhla ke kapitánovi ruku. Věděl, že musí odolat, věděl, že musí zachránit nejen sebe, ale především, že musí zachránit svoji posádku. Vzhlédl jí do očí a v tu chvíli byl ztracen. Toužil po ní. Toužil být její. Toužil ji políbit.

Naklonil se nad vodní plochu, jejich rty od sebe byly vzdáleny na milimetry. Stiskl jí ret a cítil, jak mu tělo přepadává před palubu, ale netoužil po žádném záchranném lanu. Přál si být jen její a toužil, aby ona byla jen jeho – snesl by jí modré z nebe. I kdyby to znamenalo jeho smrt.

Za zpěvu vln, s polibkem patřící jeho životní lásce, se ponořil do hlubin neznáma, kde dozajista ztratí to nejcennější, co má – život.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Zpěv vln - Popelnice21

"Počkám tu na tebe."
"Vždyť mě ani neznáš pořádně."
"A to musí vše být podle nějaké osnovy?"
"No..."
"Počkám tu. Tady, na tom místě, kde zpívají vlny."
"Ty jsi básník."
"Jsem. A počkám tu na tebe."
"Co když vlny přestanou zpívat?"
"Nepřestanou."
"Jak to víš?"
"Věřím tomu."
"A to stačí?"
"To čemu věříš, je ta nejsilnější energie na planetě."

Odmlka.

"Budu myslet na zpívání vln."
"A já budu věřit, že se sem vrátíš."
"Nerada se loučím."
"Tohle není loučení. Vždyť ti říkám. Uvidíme se zas."
"Dobře...tak do té doby, než oba uslyšíme zpěv vln."
"Opatruj se, beruško."

----

Davide,

nechci ti popisovat co tu zažívám. Je to jiné, než jsem si myslela. Vše je jiné. V dobrém, i ve zlém. Chci tě jen ujistit, že si vyříznu část dne, kdy myslím na zpívání vln. Někdy i sama zpívám. Napodobuju je. Při chvílích klidu si kreslím naše místo do sešítku, kde mají být rovnice.

Nezapomněla jsem,
Tvoje Sára

Sáro,

já ti věřím. Sobě si věřím, vlnám věřím. Věřím tomu, že zpívají z nějakého vyššího důvodu. Nedokážu přijít na to přesně proč, ale není to důležité. Co je důležité je, že nepřestáváš věřit, Sáro. Taky ti nebudu popisovat, co se tu (ne) děje. Chybíš mi.
Nechodím na naše místo, bez tebe to nedává smysl.
Opatruj se, lásko
David

Davide,

mám skvělou zprávu. Našla jsem tu místo, kde vlny také zpívají. A jak! Jako kdyby tisíce zakletých mořských vil se osvobodilo z neskutečného trýznění a chtěly žít a plout s radostí slunce, které konečně cítí. Měl jsi pravdu. Věřila jsem, a našla jsem místo, které je nabité stejně, jako to naše. Nechceš se sem vydat? Prosím. Nějak to zařídíme.

Tvoje,
Sára

Sáro,

já zůstávám tady. Jak jsi mohla najít jiné místo? Jak je možné, že i jinde zpívají vlny?
Prosím, vrať se mi.

Tvůj,
David

Davide,

to právě ty jsi mě naučil věřit, a já díky tomu našla jiné místo, kde zpívají vlny. Vždyť to je skvělá zpráva! Magických míst je víc na světě, a můžeme je sdílet s jinými. Nejsme v tom sami.

Chtěla bych přijet co nejdřív, ale ještě nemůžu. Myslím na tebe,

Sára

Sáro,

to místo, kde zpívají vlny, mělo význam, dokud patřilo jen nám. Proto bylo magické. Sáro, prosím, přijeď zpátky. Přijeď tam, kde vlny zpívají nejkrásněji. Nebo tam jsou snad sladší melodie?

Tvůj,
David

Davide,

zpívání vln nejde porovnávat. Ale rozhodla jsem se. Chci tu zůstat. Vrátím se ti, ale ne navždy. Budu se vracet, ale tady vlny zpívají krásněji. Pro mě to tak je.

Promiň, poslední, co chci, je ti zlomit srdce.

Tvoje,
Sára

----

"Co to tam je?"
"Kde?"
"No tam, v tom zálivu, pluje tam - pluje tam nějaké TĚLO, PANEBOŽE."
"Ježiši, to snad ne. Jedeme tam."
Členové námořnické posádky pluli opatrně k zálivu, kde se jim podařilo vylovit tělo mladého muže.
"Kdo to je?" Ptal se jeden z námořníků.
Mladý hoch se vydral z hloučku mladých mužů shluknutých kolem mrtvého tělo.
"Davide!" Křikl přidušeným hlasem. "Ne, to snad, ne, Davide..." Jinoch se sesunul k zemi.
"Co řeknu Sáře?"

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Zpěv vln - Hvězdář1

Kapitán Rogers se ležérně opřel o dveře kajuty a sledoval vycházející slunce. Noc to byla klidná a vítr vanul stálý stejně jako celý dosavadní týden jejich plavby. Chladný mořský vítr si pohrával s pár pramínky vlasů, které mu vyčuhovaly zpod klobouku, a snažily se dostat také pod kabát. Tam, kde se vítr dotkl holé kůže, mu vyskočila husina. I tak měl ale v očích nadšení a na rtech vítězoslavný úsměv. Našel ztracenou pevninu. Našel Zpěvné útesy.

Už dávno zavelel nastavit kurz směrem k oblým útesům plným děr a prohlubní. Bylo to jediné místo, kde se dala sehnat euphoria. Jedinečná rostlina s mírně halucinogenními účinky vyvolávající vlny zdánlivě neochvějného štěstí, po které se šlechta v jeho zemi mohla utlouct. Bylo to zboží pouze pro ty nejbohatší z celého císařství a to právě kvůli svojí obtížné dostupnosti.

Jediný námořník, který ho kdy dokázal dovézt a doručit na pevninu, byl Hluchý Joe. Tento legendární kapitán mapu k euforii nosil v hlavě a po jeho smrti před necelými deseti lety byla euforia nedostupná. Lodě z výprav se buď nevracely, nebo vracely s prázdnou. Cena té drobné rostlinky díky tomu stoupala do nezírných výšin. A on ji našel.

Už při prvním hlášení pevniny na obzoru zaúkoloval celou posádku lodi a teď se mohl jenom kochat ruchem dole na palubě. Byl sice kapitán lodi, ale nebyl jako Hluchý Joe, který měl moře v krvi. Rogers měl moře peněz, a tak si mohl koupit loď, zaplatit si to slovo Kapitán před příjmením společně s partou mořských vlků, kteří ho zatím provezli všema malérama, co si na ně dlouhá plavba nachystala.

Už byli útesům skoro nadosah a museli dávat pozor na vody před nimi, když ho něco zaujalo. Vzduchem se nesl podivný hluk. Směsice šumů a tónů, jako kdyby vítr hrál na otvory v útesech.

"Zpěvné útesy!" zakřičel někdo z posádky na dolní palubě.

"Budeme boháči!" ozval se další hlas a lodí se roznesl hlasitý jásot.

"Nechejte toho holobrádci! Teď musíme dávat bacha na vodu. Nechci zůstat takovejhle kousek od boháčství pod vodou!" okřikl je místo Rogerse starý kormidelník a muži se opět ukáznili. Nadšení už jim ale nikdo z těl nevyhnal.

Když připluli ještě blíž, zvuky vydávané útesy byly čím dál konkrétnější. Přelévaly se že zmatku do libozvučné melodie a hladily je u srdcí. Bylo to, jako by byly útesy jedna velká okarína a mořský vítr na ni hrál svoji píseň. Nádhera pro každého, ať už je námořník ze srdce nebo z rozmaru.

Ruch na palubě se utlumil a muži přešli až ke kraji lodi, aby lépe slyšeli. I Rogers se opřel o zábradlí a poslouchal. Jak se blížili k pevnině, měl dojem, že ve skalních otvorech rozeznává nějaké další tvary. To už byl líbezný zvuk natolik silný a jasný, že zněl jako zpěv jakéhosi mořského chorálu. Toužili pouze po tom dostat se mu blíž a slyšet jej víc.

O další chvíli později, kdy nikoho z nich, ani starého kormidelníka, nenapadlo změnit kurz, byli již k útesům opravdu velice blízko. Dokonce natolik blízko, že si Rogers uvědomil o jaké tvary se jedná. V otvorech skal blizoučko u vody posedávaly ženy. Nohy měly ve vodě a jediné, co je halilo, byly jejich dlouhé vlasy.

"Nepamatuju se, že by měla harmonie účinek i na dálku..." zamumlal Rogers, když v tom ho zasáhlo uvědomění.

"Otočte loď!" zakřičel vyděšeně, ale nikdo ho neposlouchal. Seběhl schody na dolní palubu a běžel na příď, kde byli ostatní námořníci.

"Neslyšeli jste? Otočte loď! Musíme se odsud dostat!" zacloumal s kormidelníkem, ale ten se na něj ani neotočil. Všichni měli pohled připoutaný k útesům, ze kterých se linula ta libá hudba. Rogers se nadechl k odpovědi, když v tom se zarazil. Pomalu položil ruku dolů a vmáčkl se mezi ostatní.

Pohled měl přilepený na útesech, které byly už opravdu nebezpečně blízko, a na ženách které seděly v jejich děrách. Najednou to s jejich lodí ošklivě trhlo, jak narazila kýlem na skálu pod hladinou, ale oni pořád sledovali útes.

Teprve, když se zpěv začal ztišovat a některé ženy se potopily do hlubin moře, začali se námořníci vrhat do vody za nimi. Jenom sem tam se nad hladinou mihl zdánlivě rybí ocas a moře se zbarvilo do ruda.

Zpěv utichl.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Zpěv vln – carodejnica3

Kráčala po morskom brehu a príjemne chladivé vlny jej nežne obmývali nahé chodidlá. Zhlboka dýchala a nasávala slaný morský vzduch, ktorý jej už tak bytostne chýbal.

Započúvala sa do šumenia spenených vĺn. Milovala ten jemný, takmer nebadaný zvuk, zakaždým jej pripomínal spev. Ten najdokonalejší, plný lásky a nehy. Dokázala by ho počúvať dvadsaťštyri hodín denne, sedem dní v týždni, päťdesiatdva týždňov v roku. Neustále.

Spokojne sa usmiala. Po dlhom čase sa konečne cítila šťastná a spokojná. Tá dovolenka bol skvelý nápad.

Prebudil ju odporný zvuk budíka. Vyplašene otvorila oči a nechápavo hľadela okolo seba. Kde zmizla pláž, more a pohoda?

Keď po chvíli prišla k sebe a uvedomila si, že to všetko bol iba sen, frustrovane zavyla.

„Niekto ma tam hore nemá rád, keď mi neustále zosiela tieto sny a potom ma hodí do krutej reality, kde si dovolenku pri mori jednoducho nemôžem dovoliť," smutne si hundrala popod nos, keď sa ešte rozospatá vliekla do obývačky.

„Musím si nejako napraviť náladu," rozhodla sa a zapla laptop. Kým sa načítal, odšuchtala sa do kuchyne a urobila si teplé kakao. So šálkou upokojujúceho nápoja sa vrátila do obývačky a pohodlne sa usadila na gauč.

Keď už jej spev vĺn nebol dopriaty v realite, osvieži si ho prostredníctvom dovolenkových spomienok.

Keď sa izbou rozoznel zvuk spevu morských vĺn, spokojne zatvorila oči. Nič viac jej k šťastiu nechýbalo. Snáď len zažiť to znovu naživo.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Zpěv vln - crow7

„Hej, Lucko!" křikla na mě holčina ze třídy.

Zastavila jsem se a otočila jejím směrem. „No?" otázala jsem se.

Doběhla ke mně, dala mi do ruky papírek. „O víkendu je na pláži párty. Dorazíš? Vstupný jsou nějaký dvě stovky. Celý večer zahraje kapela kluků ze školy, jídlo i pití bude levný, jen cena nákupu a něco málo si vezmou navíc, za celý hodiny stání u stánků. Pár lidí chce udělat i nějaký hry a soutěže, ceny budou více-méně placený ze vstupného."

„Hmm," zamručela jsem, stiskla papír v ruce. „Zajímavý, ale nevím jistě, jestli dorazím. Když tak si mě zapiš někde na okraj, třeba i tužkou."

„Jasně," usmála se, „budu ráda, když dorazíš, taková menší oslava na závěr roku."

„Pokusím se," usmála jsem se.

„Fajn," přikývla, „pozvánku si nech, je tam víc informací než jsem řekla, a ať víš, kam případně přesně jít."

„Dobře," odsouhlasila jsem.

Hned šla dál, hledat další lidi ze seznamu, který jsme matně postřehla. Velkou většinu lidí neměla odškrtnutou, určitě měla zábavu na celej den, možná i na úterý.

•••••••

Hlasitě jsem si povzdychla, hrabala jsem v šatníku, hledala něco příhodnýho na párty.

„Vezmi si třeba dlouhý šaty," nakoukl do mého pokoje bratr.

„Co když mi bude zima?" obrátila jsem se na něj, „u moře je přes večer chladno."

„Budeme stanovat, zapomělas? Včera jsme kousek od pláže stavěli stany. Tak si s sebou vezmi tepláky anebo džíny, převlékneš se."

Vzala jsem ze stolku batoh, hodila jsem do něj první džíny, který mi padly pod ruku. Bratr mezitím zmizel, nejspíš se šel domlouvat s kamarády. Předevčírem večer jsem ho slyšela telefonovat, i on měl něco připravenýho.

Rychle jsem na sebe vzala sukni, dosahující ke kolenům, a tričko s výstřihem. Stříkla jsem na sebe voňavku a přihodila ji do kapsy v tašce. Rty jsem obtáhla rukou rtěnkou, hned následovala voňavku.

Naposledy jsem si před zrcadlem prohrábla vlasy, hodila jsem si batoh přes jedno rameno, cestou popadla koženou bundu a vyrazila jsem ven.

Tam už na mě čekal bratr i s jeho kamarády, včetně těch mých. Taková velká skupinka, mířící na párty. Zamkla jsem dům, hodila klíče do batohu, přešla jsem k nim. „Můžeme jít," usmála jsem se.

Část hned vyrazila, přidala jsem se k Helen na konci. „Mám dneska v plánu utratit většinu mejch schovaných peněz, doufám, že mě v tom nenecháš," řekla s žertem.

Zasmála jsem se. „Jak bych mohla."

•••••••

Bylo už k večeru, posedávala jsem na kamenech u pláže. Boty jsem nechala u stanu, voda se mi lehce přelévala přes bosá chodidla. Nastavila jsem tvář slabému větru.

Usmála jsem se, shlídla na oceán, rozléhající se do dálky. Jedna vlna se přelévala přes druhou, přesto k břehu nedorazily. Zaslechla jsem slabé tóny, otočila jsem se dozadu, jestli ještě chtějí hrát. Podle všeho měli skončit nějaký tři hodiny dozadu.

Jenže na placu nikdo nebyl, dokonce ani jediný hudební nástroj. Zmateně jsem se zadívala na oceán. Jako kdyby ta hudba šla od něj.

„Lucko!" padla mi Helen kolem krku, „co tady děláš? Oslava se přesunula ke stanům, Dominik u ohně hraje na kytaru!"

„Slyšíš to?" šeptla jsem, s pohledem upřeným na oceán.

„Co bych měla slyšet?" zmateně se rozhlížela po okolí.

Slyšet vlny zpívat, pomyslela jsem si. „Nic," nepatrně jsem se usmála, „jsem jen unavená."

„Na večerní zpěv snad ještě ne?" protáhla obličej.

„Kdo ví," mykla jsem rameny, vstala, očistila sukni od písku. Pomalým krokem jsme vyrazily ke stanům, ještě naposledy jsem se podívala dozadu.

Abych ještě naposled mohla slyšet vlny zpívat.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.