Něco si přej - Hvězdář1

"Něco si přej," zašeptal mi do ucha strýc, zatímco své prsty křečovitě zarýval do mých ramen. Hlavou se mi honila spousta myšlenek, jedna temnější než druhá. Něco si přát...

Světlo svíček se komíhalo na stěně přede mnou zatímco moje oči tu hru stínů nepřítomně sledovaly. Něco si přát... Ale co? Jsme poslední. Uzavření v temné kobce plné pavučin a prachu.

"Tak co?" zeptal se mě a já zavrtěla hlavou. Nemám nejmenší ponětí. Na co bych měla vyplývat své nejnovější přání? Možná potkat někoho jiného než strýce, anebo opustit hrobku. Samé nemožnosti. Mimo hrobku zůstalo jenom světlo, tedy alespoň tak mi to strýc říkal. Tady nám nic nehrozí ale i tak mívám často pocit, jako kdyby ten studený kámen byl i můj hrob. Za těch třináct let svého života jsem nestihla poznat nic jiného než temnotu a chlad.

Nerozhodně jsem zavrtěla hlavou, nabrala do plic vzduch a po chvilce opět zavládla tma. Iluze slavnosti zmizela, stejně jako světlo, které přinášela, ale nám to nevadilo. Strýc konečně povolil své sevření a já mohla vstát od stolu. Rozloučili jsme se obvyklou poklonou.

Byla jsem unavená, jako poslední dobou pořád. Po chvilce bezduché chůze jsem se přistihla, jak si jazykem přejíždím po stále víc svědících špičácích. Když jsem se o tom strýci nedávno zmínila, říkal, že je to dobře. Že je to obvyklé. Takže mi nezbývalo, než to vydržet.

Bylo ticho a klid jako vždy. Jenom slepí bezejmenní tvorové pobíhali po zdech. Stačilo trochu zaostřit zrak a viděla jsem pavouka, jak svádí předem prohraný boj se stonožkou. Byl na ni moc malý a slabý. Snažil se soupeře omotat svými vlákny, ale beznadějně. Naposled zaškubal nožičkami a bylo po něm.

Anebo ne? Přišlo mi, že malé tělíčko na zemi nadskočilo. To už jsem se ale musela zachytit studené zdi. Pavouk nepřežil, jenom hrobkou se roznesla vlna otřesů. A než jsem se stihla vzpamatovat, otřásla se chodba znovu. Šlo to od zapečetěného vchodu. Pomalu jsem se rozešla tím směrem.

"Co tady děláš?" ozval se strýcův ledový hlas, když v podobě černého vševidícího stínu vklouzl do chodby. Chytil mě za ruku a začal mě tahat do nitra hrobky.

"Co se děje?"

Neodpověděl. Byl naštvaný, ale to nebyla jediná emoce, kterou jsem na něm poznala. Neodpovídal, místo toho se mnou bolestivě trhnul za další zatáčku a teprve tam mě pustil. Na ruce jsem měla od jeho nehtů bílé měsíčky.

"Zůstaneš tady, je ti to jasné?" sehnul se ke mně, v obličeji ještě vážnější výraz, než obvykle. Jeho chování mě znervózňovalo. Co se děje?

"Proč?" naléhala jsem.

"Prostě tady zůstaneš! Opovaž se odejít," zavrčel na mě. Než jsem se nadála, už byl zase pryč a dveře z kamene byly zavřené. To se kobkou rozlehlo další zadunění, větší než ty ostatní, a já málem upadla. Omotala jsem si svůj černý hábit okolo těla a zkusila dveře otevřít. Škoda, že se ještě neumím měnit ve stín, to by bylo jednodušší. Strýc říkal, že na to bylo ještě brzo.

Nakonec se mi podařilo kámen odtlačit a vydala jsem se dál. Otřesy ustaly, ale ozýval se hluk, na který jsem nebyla zvyklá. Jak jsem zostřila všechny smysly, slyšela jsem něčí křik a cítila neznámou sladkou vůni. Vonělo to tak úžasně, že se mi začaly sbíhat sliny a zuby se za příšerného svědění začaly prodlužovat. Rozeběhla jsem se směrem ke hluku, který byl stále hlasitější, než mě něco zarazilo.

Na zemi přede mnou byl slabý proužek světla...Najednou mi došlo, co znamenaly ty rány. Rychle jsem světlem proskočila, aby mě nestihlo popálit, a zírala na scénu přede mnou.

Dírou ve vstupním portálu dovnitř vnikalo několik paprsků světla, před kterými jsem musela zamhouřit oči. Přes řasy jsem sledovala hroudy masa a končetin válející se bez hnutí po celé hale. Uprostřed toho výjevu se tyčil strýc jako mramorový pomník. Temnota se od jeho postavy rozlézala po zemi jako koberec, zatímco jeho bělostné vlasy kontrastovaly s rudou tekutinou, která jej pokrývala. On i mrtvoly okolo něj byly zahalené sladkou vůní, která mě sem dotáhla, a já cítila, že nad sebou ztrácím vládu. Netuším, proč přede mnou strýc existenci něčeho tak lákavého skrýval, ale teď už se odbýt nehodlám.

On se na mě jenom vedoucně otočil a pokynul mi. "Dej si. Chtěl jsem ještě pár let počkat, ale teď už je pozdě," provrtal mě pohledem rudých očí. Otázky rodící se v mé hlavě byly rychle udušeny hlubokou touhou.

Pomalu jsem tedy došla k jednomu z těl, zvedla ho a zabodla do něj své tesáky. Krev byla horká. Její bohatá chuť mi zatemnila vědomí, jak se každý kousek mého těla probouzel,  a slavil to, že se konečně naplnilo mé poslání. K tomuhle jsem byla stvořena. Tohle je moje přání.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Něco si přej - Kalokagathia0

Jeho zlatavá záře splývala s mojí v jednotné třpytící se krystalky, které prozářily temnotou zahalenou hvězdnou galaxii. Naše záře spolu jemně tančila vzduchem jako jarní vánek poháněný naší důvěrnou láskou. Poletovaly v ní třpytky připomínající první očekávané sněhové vločky. Pod rouškou měsíčního svitu jsem cítila naše magické propojení prolínající se skrze mléčnou dráhu. Světélkující spirála nás obklopovala a mírně přitahovala blíž k sobě. Toužili jsme pocítit splynutí nejen naší záře, ale také splynutí našich žhavých těles. Přáli jsme si být víc blíž, víc spolu... Víc jeden celek.

Avšak nás dělila ohromná propast oddělující naše touhy. Bránila nám v jiskřícím objetí, ve kterém bychom vzpláli štěstím. V našich srdcích by vytryskl ohňostroj. Natočil se ke mě ve snaze se přiblížit, a vůbec poprvé od začátku světa, vymazal tísnivou mezeru mezi námi. Potřebovala jsem ho u sebe, zároveň jsem ale věděla, že čím více se k mé záři přiblíží, tím více budu žhnout jako láva. Tím více ze mě bude salát horký vzduch a bude ho spalovat kousek po kousku, až ho nenávratně spálí a vymaže. Budu si ho pamatovat pouze já ve svých vzpomínkách. Snad časem nevyblednou společně s mým světlem.

Jeho příjemně teplá náruč mě celičkou schovala do mohutného bezpečného objetí. Spalujícího objetí pro něj, bezpečného objetí pro mě. Vzduchem jsme se pomalu otáčeli jako vodní vír a z něj nejistě odpadávaly sněhově bílé kusy, které doposud představovaly jeho majestátnost. Ztrácel se v nicotu ve jménu naší lásky, věrnosti a důvěry. Přála jsem si napořád zachovat v paměti tuto srdeční chvíli. Přestože jsem nabírala na světle, cítila jsem se studená a vyhaslá. Vyhaslá proto, že má hvězda umírá.

„Luno, něco si přej, má hvězdičko," věnoval mi svůj poslední nádech zatímco mu stále víc a víc ubývaly síly. Vzdaloval se ode mně a nechal se přivolat gravitací kamsi dolů. Se stále vyhasínajícím světlem se ztrácel ve hřbitovní temnotě všech hvězd na nebi.

A já si přála jen jedno: aby jeho smrt přinesla štěstí někomu jinému.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Niečo si praj - Nylien4

Priania majú moc.

To boli slová, ktoré jej hovorievala jej stará mama, ešte ako malému dievčatku, keď spolu čítali rozprávky. Vždy jej tá veta prišla práve taká – čarovná, patriaca do sveta, kde lietali pegasovia a kvitli svietiace kvety, kde vo vežiach žili zakliate princezné a poklady strážili draci. Vtedy tomu verila. Že ak si bude dostatočne silno priať, veci sa splnia. Že sa tiež môže stať princeznou, že jej najlepší priateľ môže byť jednorožec a že ak dostatočne vysoko vyskočí, môže vzlietnuť.

Boli to detské myšlienky, a nakoniec prišiel deň, kedy ako každý pochopila, že tu priania nefungujú. Že si nestačí vždy niečo priať, že to má svoje zákony. Že niektoré veci skutočnými byť nemôžu alebo nie sú, že sú hranice, za ktoré moc prianí nesiaha. To bol prvý kúsok dospelosti, ktorý sa do nej vkradol a vzal jej niečo z viery v priania.

Priania majú moc.

Hovorila jej stará mama, aj keď už bola väčšia, na rozprávky neverila, ale pomedzi všetko to učenie sa do školy, len plné papiere prázdnych vecí, si po nociach čítala knihy. Teraz ich už čítala sama a ešte stále utekala do ich nereálnych svetov. Teraz si priala, aby mohla byť ako hrdinka v nich, silná a s mečom, drak už by nebol niečo čo musí nejaký princ zdolať, ale jej spoločník, ktorým by pálila zlé armády. Priala si, aby radšej bojovala za svoju ríšu alebo kráľovnú, po boku elfov a trpaslíkov, než sedela celé dni v izbe a snažila sa zapamätať si veci, ktoré ju nezaujímali. Šedé a studené rána, kedy stála a čakala na autobus, si priala, aby bola radšej v jednej z krajín ktoré neexistovali, aby mala väčší zmysel vo svojich dňoch než toto.

Ani tie priania sa jej nikdy nesplnili, aj keď vtedy už vedela, že sú márne, a tak bola prinútená plne sa zmieriť s realitou. Tak, že sa vzdala aj týchto nesplniteľných prianí, dospela o niečo viac a stratila ďalší kúsok zo svojej viery v tie slová.

Priania majú moc.

Hovorila jej stará mama, keď jej už ako dospelá chodila rozprávať o svojich plánoch. O chlapcovi, ktorého spoznala, o škole, v ktorej sa jej darilo a ktorú končila, o svojej budúcej kariére a krajinách, ktoré precestuje. Jej priania sa už týkali tohto sveta a ona sa na starú mamu usmievala, pretože mala pocit, že tým slovám konečne chápe. Že si konečne nepriala nemožné, že si priala veci reálne a splniteľné a teraz svoju moc môžu ukázať. Teraz v ne naozaj verila a teraz už správne.

Priania majú moc.

Opakovala jej stará mama a už s trasúcou sa rukou zotierala slzy z jej tváre, keď za ňou prišla so zlomeným srdcom a nechcela veriť ničomu a nikomu. Nikdy si nepriala nič viac, ani byť princeznou ani tou hrdinkou, ako túto jednu reálnu vec, byť s ním, ktorá bola tak blízko a tak splniteľná a priania sa jej aj tak otočili chrbtom. Všetky jej najväčšie priania aj teraz zostávali stále iba prianiami, ničím viac.

Priania nemajú moc.

Hovorila ona sama a plakala nad truhlou svojej starej mamy. Jej kariéra nevyšla, nič z vysnívaných krajín nevidela a jej srdce bolo znovu zlomené a ona mala pocit, že už nikdy nedokáže dať novú šancu. Nebola princeznou, nebola hrdinkou a nebola ani tým, čím chcela byť v realite, keď ju konečne prijala. Priania nefungovali. Bol len život, škodoradostný ako vždy, ktoré každé jej ďalšie prianie vysmial. Bol len život a veci, ktoré si vydrela tvrdo a často ju stáli veľa, žiadne priania ju k ním neviedli. Už to s nimi vzdala, už od nich nič nechcela.

Priania nemajú moc.

Opakovala si po celé roky, aby zadusila každú novú nádej, čo sa v nej objavila. Prišla si prázdna, pretĺkajúca sa životom. Bez túžob, bez fantázie, snažila sa brať realitu minútu po minúte, tak ako prišla a pomaly ju to zabíjalo. Načo tu bola?

Priania majú moc.

Usmievala sa na ňu jej stará mama zo sna, keď ju znovu hladila po líci a rozprávala: „Ich moc nie je sa zhmotniť, ich mocou je to, že sú a že na nich musíš pracovať. Ich moc je to, že máš o čom snívať, za čím ísť. Ich moc je to, že ťa ženú vpred a ak aj jedno nevyjde, bude tam ďalšie a ďalšie. A niektoré sa splnia a niektoré nie, a niektoré inak ako sme mysleli a iné sa splnia bez toho, aby sme vedeli, že sme po nich vôbec túžili. Moc prianí nie je sa splniť, ani to nie je ich úlohou. Ich sila je len v ich existencii, pretože kým existujú priania, existuje budúcnosť a existuje vôľa žiť. A ty si svoje priania stratila a tak si stratila s nimi aj celý zmysel existencie."

„Ja chcem znovu žiť, babi. Čo mám robiť?" Natiahla ruku za jej miznúcou podobou.

Stará mama sa usmiala.

„Niečo si praj."

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Něco si přej – havran 2

„Něco si přej, lásko," pravil mládenec dívce, když spolu seděli v trávě, objímali se, hleděli na noční oblohu a zrovna jedna hvězda začala padat.

„Chtěla bych být navždy s tebou," řekla dívka nadšeně. „Protože tě nade všecko miluji!"

„Cítím to úplně stejně, lásko." Náhle sáhl rukou do kapsy svých kalhot, načež vytáhl malou krabičku. „Mimochodem, víš, že já s tímto tvým přáním počítal?" Zamrkal na svou společnici. „Přestože jsem samozřejmě nevěděl, k jaké krásné náhodě vůbec dojde."

Dívčina se zaradovala, protože byla dojata. Natož když se pro ni dárkem od milovaného muže stal snubní prstýnek – navíc takový, jaký si vysnila.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Něco si přej - blackbird9

Odsunu z bílých dveří západku a na skulinu vyhlédnu do chodby hotelu. Po pravé straně prahu mého pokoje sedí na židličce ve svém uniformním smokingu George. Ihned vzhlédne od svých zápisků. Nejsem příliš nenápadný pozorovatel, vzhledem k tomu, jak zvedne obočí a zadívá se na mě s otázkou ve tváři. Zašklebím se a dveře se zavřou.
Uprostřed mého svátečně vyzdobeného pokoje se s širokým úsměvem nadechnu. Vánoce.

Červené baňky odraží světlo od lampiček rozvěšených všude po nábytku tak, jak je tam hotelový personál naaranžoval a jak jsem sama jejich rozmístění poté upravila.
Byt má dvě místnosti akorát pro párek, co si užívá svátky v cizím městě, ale já trávím Vánoce single jako agresivní křeček.

V kuchyňském koutě rozpráším mouku a s trochou štěstí se mi podaří namíchat těsto a vlít ho do formy. Když se dort za půl roku a tři měsíce upeče a já ho po vrstvách rozkrájím, namažu krémem a jakž takž ozdobím jedlými stříbrnými kuličkami a dvěma větvičkami uškubnutými z pichlavého věnce nad vchodem, moje dětinská radost nezná konce.

Vyhlédnu opět na chodbu - George nikde. Ten kluk je můj řidič, moje chůva, můj zlatý retrívr a on zmizí. Čekám na něj s trpělivostí másla v mikrovlnce, když se najednou objeví.

,,Koukej, Georgi," strčím mu pod nos svůj vánoční výrobek.

,,Nemám narozeniny," prohlásí, mírně zvědavý, proč jsem se tak činila v pečení.

,,Něco si přej."

,,Přeji si, aby se tvá hyperaktivita a ostatní problémy zmírnily do přijatelných mezí," usměje se.

Přimhouřím oči. ,,Podle cvokařů budu dle diagnózy duchem navždy dítě. Nepřeješ si třeba strávit Vánoce uvnitř?" kývnu směrem ke dveřím svého bytu.
Zaváhá.
,,Ale no tak, Georgi. Je to jen jedna mladá žena se svým bodyguardem v hotelovém pokoji, co by se mohlo stát?"

,,Nesnaž se mě rozčílit," dloubne do mě prstem. ,,Ale dort bych si dal."

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Niečo si želaj – sara15

„Pred tebou je položená torta," povedala mi mama. „Sfúkni sviečky a niečo si želaj."

Zhlboka som sa nadýchla a chvíľu som sa zamyslela nad svojím želaním.

„Želám si..." šepla som potichu sama sebe, no nevedela som čo. Chvíľu som ešte počkala a potom som začala znova.

„Želám si, aby sa mi v prvom ročníku v škole darilo," šepla som ešte tichšie a sfúkla som sviečky.

„Všetko najlepšie k tvojim šiestym narodeninám, Viky," povedali moji rodičia s mojím bratom spoločne.

„Ďakujem," povedala som šťastne a pobozkala som mamu, otca a aj brata na líce.

„A ďakujem aj za darčeky," poďakovala som a vzala som si do náručia svoju novú bábiku Emku.

„Nemáš zač," povedala mi mamka. „Hlavne si vždy niečo želaj. Niečo si želaj, anjelik," povedala mi mamka a pobozkala ma do vlasov. „Ľúbime ťa."

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Něco si přej – rebellious7

Když jsem byla malá, často jsem jezdila na chalupu do hor, kde bydlela tátova teta.

Milovala jsem ten klid a volnost, kterou jsem u pratety Marušky měla. Léto u ní se totiž stalo vždy jednou velkou hromadou zážitků.

Teta mě s sebou brávala do lesa na borůvky, od kterých jsem byla vždycky celá modrá a víc jsem si jich dávala do pusy než do malého kyblíčku, jenž mi visel na provázku kolem pasu. Jenže teta Maruška se nikdy nezlobila, že v něm skoro nic nemám, stále se jen smála.

Chodily jsme spolu na dlouhé procházky, prochodily jsme všechny stezky, které vedly skrz lesy jako z pohádek, kolem rozlehlých pastvin, kde se střídaly ovce s krávami, a přes obrovitánské louky, které jen zářily pestrobarevným kvítím.

Právě tyto louky byly mým nejoblíbenějším místem. Teta s sebou vždy vzala batůžek a do něj deku a malou svačinu, kterou jsme si mezi vonícími lučními kvítky daly.

Měly jsme takovou hru.
Vždy jsem přinesla nějakou květinu a teta mi řekla, co je to za druh a já ji prosila, aby mi o ní řekla pohádku.

Uměla vyprávět úžasné pohádky. Když mluvila, seděla jsem s ušima nastraženýma a ani nedutala, aby mi nic neuniklo.

Jednou jsem jí přinesla odkvetlou pampelišku. Tehdy jsem ještě netušila, že chmýří pomáhá rostlince se rozmnožovat a myslela si, že žlutý kvítek uschnul.

Teta mi ale všechno s úsměvem vysvětlila a já pochopila, že ne vždycky je všechno tak, jak se zdá.

,,A řekneš mi k ní nějaký příběh?" neodpustila jsem si tehdy mou obvyklou otázku. Teta převracela ochmýřenou pampelišku v ruce a pak mi ji strčila k nosu. ,,Dneska to nechám čistě na tvé fantazii. Prostě foukni a něco si přej," zašeptala.

Chmýří mě zalechtalo pod nosem a já kýchla. Semínka se vznesla a po větru se rozletěla do všech stran.

Byla jsem tím tak unešená, že jsem od té doby nosila domů jen a jen pampelišky. Připomínaly mi totiž nejen to, že si můžeme přát cokoliv a pak pozorovat, jak naše přání odlétá na křídlech pampelišky, ale taky tetu a její úžasnou povahu.

Roky plynuly a já se vídala s tetou stále méně. Byla jsem z toho často smutná a jak jsem se později dozvěděla, teta Maruška víc a víc chřadla. Ke konci už to nebyla ta usmívající se energická dáma, ale šedovlasá stařenka, která jen chvílemi vnímala své okolí.

Když jsem ji byla naposled navštívit v nemocnici, donesla jsem jí odkvetlou pampelišku. Všichni se na mě koukali, jako bych spadla z višně, ale oni nevěděli, co to pro mě a pro tetu znamená. Když jsem se opřela o rám její postele, ukázala jí hlavičku chmýří a zašeptala Něco si přej, jako bych na chvíli uviděla ty jiskřičky, které jí zářily v očích vždy, když jsme spolu byly na louce.

Už je to deset let, co opustila tento svět a já nikdy nezapomenu na to, jak jsem si s ní užila. Díky ní mám stále na co vzpomínat.

,,Mami?"

,,Ano broučku?" Adélka se mnou chodí na louku tak ráda, jako já chodila s tetou.

Každou volnou chvíli využije k tomu, aby mě vytáhla ven. Malý Tadeášek to většinou prospí, stejně jako teď, kdy poklidně spinká v kočárku hned vedle naší deky.

,,Co je to?" podá mi rostlinku, kterou hned poznám. Usměju se a vezmu si od Adélky odkvetlou pampelišku.

,,Foukni," řeknu jí a Adélka se smíchem a silným fouknutím pošle semínka do světa.

,,A něco si přej," zašeptám a vzpomenu si, jak jsem to poprvé slyšela od pratety Marušky.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Něco si přej – jane8

Město Miracle bylo odnepaměti proslulé tvrzením, že se v něm plní přání. Mezi obyvateli se šuškaly povídačky o lidech, kteří nečekaně přišli k obrovskému bohatství či o jedincích, kteří se zázračně vyléčili ze smrtelné choroby.
Robin tomu nevěřil. Když byl ještě malý, atmosféra oněch příběhů ho lákala, a rád navštěvoval kopec za maloměstem, z něhož pozoroval padající hvězdy. Inkoustově černá obloha, na níž se třpytily miliardy bledých světýlek, ho fascinovala. S přáteli si povídal o vílách a jiných nadpozemských stvořeních, které se potulovaly ve hvozdu, jímž bylo Miracle obklopeno. Tyhle pověry však nechal za sebou po patnáctých narozeninách. Maminka tehdy onemocněla a přestože k nebesům toužebně šeptal svoje bolestné přání, aby přežila, velmi záhy chorobě podlehla. Malý klučina se naštval na celý svět - na otce, který se od té doby uzavřel do sebe, na doktory, kteří jeho mamince nedokázali pomoci, a především na hloupé obyvatele jejich vísky, kteří rozšiřovali zvěsti, jejichž pravdivost by se ani za nehet nevešla.
Dětství se zhroutilo. Z už tak introvertního chlapce se stal zamlklý podivín, který se stranil ostatních. Avšak navzdory všem předchozím zkušenostem, na kopec za městem chodit nepřestal.
„Přál bych si, aby ses vrátila," zašeptal k indigové modři rozprostírající se nad jeho hlavou, po níž se řítil stříbrný kotouč. „Přál bych si, aby zase všechno bylo v pořádku." Teskně si povzdechl. Připadalo mu, že matka byla jediným člověkem na světě, který mu rozuměl. V lecčem se podobali. Oba byli plaší, oba nerozuměli fungování lidské společnosti, a oba měli zvláštní zájmy, které ostatním přišly divné. Zatímco otec se vehementně snažil přihlásit ho do fotbalového klubu, on se veškerému sportu vyhýbal, a dny trávil v neprodyšných houštinách lesů s učebnicí bylinek. S její pomocí se naučil rozeznávat jednotlivé druhy rostlin.
Robin si lehl do měkkého nefritového mechu, měkkého jako polštáře, a pozoroval nekonečnost nad sebou. Rád hleděl na noční oblohu.
Najednou se nad ním objevila stříbřitá zář. Mladík hustě zamrkal dlouhými řasami a pořádně si promnul oříškově hnědé oči, aby se ujistil, jestli vidí správně. Zdálo se mu, jako by se jedna z hvězd přibližovala jeho směrem. Bílá luminiscence se postupně zvětšovala, až si musel pozvednutou rukou přikrýt oči. Hmota nesnesitelně zářila. Přišlo mu, že pokud připluje ještě blíž, vypálí mu oči.
„Neboj, Robine," ozval se melodický, důvěrně známý hlas.
Ne, problesklo mu hlavou. To nemůže být ona.
Ze stříbřitých jisker padlé hvězdy se zhmotnila postava ženy. Dým bělostného světla dostal tvar a ztratil na oslepivosti. Mohl opět složit ruku podél boku.
„Ahoj, Robine." Žena levitující metr nad zemí vypadala nehmotně, ale i přesto dokázal rozeznat její rysy. Byla vysoká a štíhlá. Na sobě měla dlouhé, princeznovské šaty, které se třpytily hvězdným prachem. Dlouhé vlnité vlasy se jí v pramíncích kroutily okolo hlavy, jako by se pohybovala ve vodě. Její tvář působila andělsky nádherně; skvěla se nedotknutým mládím, avšak oči se třpytily starodávnou moudrostí. Tenhle kontrast Robina mátl a nedokázal určit její věk. Mohlo jí být třicet, stejně tak jako sto.
„Ahoj mami," zajíkl se. Odlišovala se od té podoby, kterou znal před její smrtí. Pamatoval si svou maminku jako hezkou, leč obyčejnou lidskou ženu. Tahle verze v něm vyvolávala podivné rozrušení, jako by už nešlo o ni, ale nějakou zbožštělou dívku, která náhodou vypadala podobně jako ona.
Usmála se na něj důvěrně známým laskavým způsobem. „Mrzí mě to," omluvila se, přestože netušil za co. „Musela jsem odejít."
„O-odejít?" zopakoval, když konečně nalezl ztracený hlas.
„Hvězdy mě zavolaly zpátky domů. Robine, já vím, jak moc tě moje ztráta zasáhla, ale nedalo se nic dělat. Nemohla jsem zůstat... Nepatřím sem k vám, na Zem."
Chlapec němě pohyboval ústy, ze kterých však nevycházel jediný zvuk. Netušil, co by měl na ta prapodivná slova odpovědět. „A kam... A kam patříš?"
„Přeci na oblohu!" Zvonivý smích se nesl jinak mrtvolně tichým lesem. Rozvibroval vzduch okolo a poplašil hejno mnoha tmavých můr, které se v mihotavém mraku vznesly k obloze. „Ke svým sestrám a bratrům. Nejsem člověk, Robine. Jsem měsíční víla, a jako taková jsem neměla vůbec sestupovat na zem."
Robin ještě zmateněji zamrkal. Ničemu nerozuměl. Byla to snad jen halucinace? Výplod chorého mozku, který se se ztrátou blízké osoby nedokázal vyrovnat?
„Takže... nejsi mrtvá?"
Zavrtěla hlavou a prameny stříbrných vlasů se zatočily kolem bledých ramen. „Ne, ale bude lepší, když si to o mně budou všichni myslet. Vyřkl jsi své přání, abych se vrátila, jenže to nejde. Robine, musíš mě nechat jít."
Zachmuřeně přikývl. „Chybíš mi."
Matka k synovi připlula a lehce ho políbila na čelo. Ten dotyk působil jako pohlazení jarního vánku. „Ty mně taky."
„Můžeš... můžeš jít. Nechám tě jít."
Věnovala mu poslední letmý úsměv. „Vždycky budu s tebou, Robine, na to nezapomeň."
Chlapec přikývl. Vzduchem se proháněl vlahý větřík, který čechral jeho tmavé kudrliny. „Měj se hezky."
„Robine," zašeptala mu maminka naposledy, ještě předtím, než se vypařila do neznáma. „Něco si přej."

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Něco si přej – carodejnica3

„Padá hviezda. Niečo si praj," ozval sa Alex do ticha noci, keď spolu so Stelou hľadeli na hviezdami posiatu oblohu. Veľký okrúhly mesiac v splne dokresľoval romantickú atmosféru noci a tvoril príjemný záver rande. Po niekoľkých drinkoch v bare sa napokon rozhodli ešte trochu prejsť a nohy ich bez väčšieho premýšľania zaviedli na malú vyhliadku za mestom.

Simona sa potichu zasmiala. „A čo by som si asi tak mala želať? Momentálne mám všetko, čo potrebujem."

„Neverím," zašepkal Alex a zozadu ju objal. „Určite sa nájde niečo, čo by si si ešte mohla priať."

„Možno," pripustila neochotne a zimomrivo sa stúlila do milencovho objatia, „ale nie je to nič, bez čoho by som nedokázala žiť. Aj keď..." chvíľu mlčky hľadela do diaľky, na vysvietené mesto. „Niečo by sa možno našlo."

„Tak do toho, želaj si to," nabádal ju Alex.

„Tak fajn," usmiala sa a vyslovila v duchu svoje prianie.

„Nepýtam sa, čo si si želala, lebo by to prinieslo nešťastie, no napriek tomu som zvedavý, či sa ti to splní."

„Tak to aj ja," potichu sa zachichotala. „Ale to zistím najskôr o mesiac. Ale teraz, prosím ťa, poďme domov, lebo mi je zima."

„Samozrejme," súhlasil Alex a obliekol jej svoju bundu.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Něco si přej - Popelnice21

Byla jednou jedna taková normální holka, která se jmenovala Karolína. Asi si říkáte, proč ji rodiče víc neopepřili jméno, ale na to není odpověď. Prostě se jim narodila Kája.
V porodnici jim zvláštní porodní sestra říkala, že by ji mohli pojmenovat jinak. Rodiče ale nevěděli, co znamená to jinak.

Prý si ji ale moc přáli.

Z Karolíny se postupně stává holčička, dívenka, dívka, mladé děvče, a pak eventuelně i žena. Karolína byla odjakživa velmi odtažité a nepřístupné dítě - nejraději seděla v koutě. Měla prostě introvertní povahu. Ráda zkoumala mikroskopy a tabulky v Excelu. Zcela pravidelně, samozřejmě. Lidé jí lezli na nervy.

Vlastně se tomu nedá divit, protože byla splozená ze dvou velmi obyčejných lidí. Suchaři, prostě. Neopepřené, kancelářské kusy masa. Božena a Vladislav Pokorní se setkali na chemické olympiádě v Táboře, kde oba dva rádi uspořádávali tábory. Měli společné známé. Tak se tak řádně uspořádali a seznámili. Bylo to moc fajn, protože si od začátku rozuměli a uměli řádně komunikovat. To bylo tou organizovanou myslí. Bohužel měli problém otěhotnět, ze začátku, nějak to nešlo, to je tou přílišnou myslí, že. Někde to chce na to jít trošku jinak, ale to tu nebudeme rozebírat, protože to sem prostě nepatří, hotovo, konec.

Ale tu holčičku si přáli.

Karolína se teda narodila s boží pomocí a to bylo tak jediné, co jí pomáhalo. Prostě se tím životem tak TÁHLA. Neslaná, nemastná, nepotřebná. Kdyby jí přejelo auto, tak si toho nikdo nevšimne, řekněme si to na rovinu. Možná rodiče nepojedou na tábor jeden rok a na chvíli si pobrečí. Ale ne moc. Tomu se říká exhaltovanost a to sem nepatří, kolikrát to mám opakovat.

Karolína hrozně ráda jezdila na tábory, bavil jí přísný režim a pokojové kontroly. Líbil se jí tvrdý přístup a neustálé soutěžení. Kdykoli se setkala se zvláštním dítětem, které vyjádřilo přání jet domů, nebo se rozbrečet, věděla jak na něj. Rozuměla tomu, jak se věci mají.

Ale mátlo jí to. Nerada se bavila s jinakými.

Karolína je také toho přesvědčení, že mládí je nejlepší, proto si tak užívá ČVUT. Odjakživa se začleňovala do striktního systému českého vzdělávacího systému, protože neměla vlastní názor, a proto potřebovala, aby ho někdo měl za ní. Ráda chodila na přednášky, a na zkouškách byla vždy sebevědomá, protože jí to v Česku naučili.

Bohužel se na studiích opět setkala se zvláštním člověkem, jenž tu školu nedodělal, ale jednou jí velmi divně naznačil, že cokoli si bude přát, tak se celý vesmír spojí, aby jí to splnil.

Volala rodičům, jelikož neuměla s tak jinými lidmi komunikovat - Božena s Vladislavem jí vždycky podporovali v tom, aby se držela toho, co dosud dělá, a toho, co dělávali oni.

Rodina Pokorných pořád něco podnikali, a proto měla Karolína plno zážitků, které neprožívala, ale měla je. Pověšené. Stejně jako člověk nebyla nic moc, ale to nevadí, zapadala, a to je důležitější.

Její teta Kristýna, manželka Vaška, bratr Boženy, jí vždycky radila: "Karolíno, nejdůležitější je zapadnout, a dělat to, co všichni ostatní. Holt někdy musíš dělat to, z čeho se ti dělá špatně. To je prostě život. No." Vašek se se svoji ženou Kristýnou přetransformovali po vysoké škole na přísné katolíky. Karolína si s Kristýnou velmi sedly, protože obě v koutě zkoumaly mikroskopy a pomlouvaly lidi, kteří si mysleli věci jinak. Ráchaly se ve vlastním trápení, dokud nebyla večeře v šest. Jako dvě vrány si k sobě sedl, dokud jedna odejde do nebe, kde je vše je automaticky lepší.

Tím, že Karolína byla ranní ptáče, ráda vstávala brzy ráno, aby ještě stihla cvičit jógu před východem sluncem. Bylo potřeba to přidat na Instagram.

V jemně prosluněném parku si Karolína balila tašku s jógamatkou. Ale až po dvěstěpadesátém pozdravu slunce. Najednou za sebou uslyšela šramot. Ohlédla se za sebe a lekla se.

"Už jste si to vyfotila?"
"Co?" Karolína odpovědla odtažitě.
"Ten zážitek."
"Do toho vám nic není." Karolína odsekla.
"Co si přejete?"
"Prosím?"
"Co si přejete ze všeho na světě?"
"Co bych si jako měla přát? Stejně bych to nějaké cizí bábě neřekla."
"Vy jste se ani neodvážila si něco přát, že?" Stařenka odpověděla laskavě, ale i moudře.
"Prosím vás, já musím - "
"Odcházet. To je mi jasné." Pousmála se jemně. "Ale neodpověděla jste mi. Co si přejete?"
"To je tak debilní otázka!" Karolína zvolala.
"Vy jste ji nikdy neslyšela?" Stařence se rozšířily zorničky.
"Ne."
"Tak každopádně vám přeju, mladá slečno, abyste si jednou v životě troufla vyjít ze stáda a jít si za tím, co si vy skutečně přejete."
Karolína neměla slov.

A jen tak z ničeho nic, se stařenka proměnila v pouhý bílý prach, který se pomalu rozdrolil po prosluněném trávníku. Do teďka jsou v parku vidět drobné, bílé křišťálky. Ale jen když se podíváte sami.

Za sebe.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Něco si přej - crow7

Nemohla jsem dospat, z očekávání mých dvacátých narozenin.

Tušila jsem, že bych měla usnout alespoň na pár hodin, abych nepadla hned u snídaně, ale moje mysl odmítala jít spát.

Čím dál tím víc se blížila půlnoc, se blížily i mé narozeniny, během kterých mě měla navštívit záhadná žena s několika papírky ve váčku.

Mohla jsem si vytáhnout cokoliv, ať už výhru anebo i cestou kolem světa, jak se minulý rok podařilo mé sousedce.

Pomaličku odbíjela půlnoc, hypnotizovala jsem nástěnné hodiny, čekala, až naskočí pět minut po půlnoci.

Ručičky se strašně vlekly, jako kdyby s sebou tahaly pytel cementu.

Povzdychla jsem si, zadívala se ven z otevřeného okna. Až příliš nádherný výhled z okna, hvězdy dneska zářily o něco víc.

Zavál vítr, okna bouchla o stěnu, dala jsem si ruku před obličej.

„Tak," zaslechla jsem za sebou hlas, „jsi na dnešek připravena?"

Cukla jsem s sebou, rychle se otočila.

Žena stála hned vedle mé postele, s modrým sáčkem.

„Ano," přikývla jsem.

Natáhla ke mně ruce s váčkem, doširoka ho otevřela. „Vytáhni si svůj los," řekla.

Ponořila jsem ruku do váčku, šmátrala jsem mezi jednotlivými papírky. Až jsem jeden pevně vzala mezi prsty, vytáhla jsem ho ven. Rozbalila jsem papírek, jen abych ho našla prázdný. „Nic tu není," zmateně jsem zamrkala.

Žena si ho ode mě převzala. „Zvláštní," zamumlala, „to se nestalo už dobrých sto let."

.„Co to znamená?"

„Něco si přej," zašeptala, „nemáš určené žádné přání, vše je ve tvých rukách. Tak si něco přej."

„Co si mám přát?" optala jsem se.

„Cokoliv. Cokoliv jenom chceš."

Zavřela jsem oči, pousmála jsem se a v mysli vyslovila mé přání.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.