Noc barev - Černáslunečnice7

Ulice byly plné hudby, smíchu, štěstí a ve víru barev sukní tanečnic, jsem se cítila být úplná.

Hudba mi rezonovala tělem. Barevné malby na zdích domů se staly součástí mého každodenního života, jenž jsem trávila ve čtvrti Nox colorum, jinak také nazývánou Noc barev.

Azurově modrá barva domu nalevo mi připomínala moře, zatímco malba na cihlové zdi znázorňující oheň večery z dětství u táborového ohně. Rudá olizovala svými jazyky oranžové květy ohně sestavující plameny se žlutými jiskrami.

Zelené záhony plné květin na náměstí ve vysokých květináčích přetékaly vůněmi z jiných světů. Sladká vůně jasmínu se mísila s květy sakur kvetoucích v parku. Přehlídka nejrůznějších barev se nedala slovy popsat.

Pokud jste hledali místo, kde se pobavit, osvobodit svou duši od všech břemen, pak vám tato část města slibovala daleko více.

Hudba mě doprovázela na každém kroku, když jsem se sem poprvé vydala od svého přistěhování. Hudebníci hráli téměř na každém rohu. Kytaristi, pianisti či houslisti jako já zde hrály pro radost, a tak utíkali ze svých zaměstnání si odpočinout sem. Ale byli tu i tací, kteří se tím živili. Mnoho umělců, kteří tady hráli nejen pro své potěšení, v životě vedlo úspěšnou kariéru manažera, ředitele firmy či podnikatele, ale zde se cítili šťastní, svobodní, nespoutaní.

I mě ulice prodchnuté životem umělců a malířů dodávaly notnou dávku radosti, jenž mi černobílý život v bance nemohl nabídnout.

Téměř každé odpoledne jsem navštěvovala kavárnu na rohu ulice s antikvariátem v patře. Barevné obrazy nejen bez jasných linií ale i malby polí, západů slunce či jiných přírodních výjevů zdobily stěny útulného podniku s domácími zákusky a výbornou kávou.

Dnes už jsem neznala po dvou letech nic jiného, než stereotyp skládající se z práce, odpolední návštěvy kavárny a večerního tance s houslemi na rameni.

Jestli jsem něco doopravdy milovala, byla to hudba spojená s tancem. Barevné oblečení s obtížnými pohyby tanečníků doprovázely nejen mou hru na hudební nástroj.

Za tu dobu, co jsem strávila v ulicích bok po boku s uměním, jsem si nevědomky plnila svůj sen. Noc barev se stala mým domovem, útočištěm i zadními vrátky do jiného světa plného jasných barev s rozmazanými detaily v pozadí.

Smyčec mi i dnes v noci brouzdil po strunách, když jsem hrála svou oblíbenou píseň. První tóny se rozezněly z mých černých houslí, k nimž se připojil hluboký hlas basy Tomáše, který mě doprovázel už mnohokrát.

Pouliční tanečnice tančila se svým partnerem po parketu z modrých dlaždic tvořící mozaiku vln tříštících se o útesy uprostřed náměstí. Hudba se odrážela od štítů starších domů a vracela se k nám zpět.

Každý měl své prostředky od úniků z reality. Pro mě toto představovala hra na housle s celou atmosférou ve čtvrti Nox colorum.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Konec - Hvězdář1

Světla zhasla. Hledištěm se po chvilce ticha začalo roznášet tiché šeptání a plnilo stan vzrušeným šumem. Co bude další? Jaký velkolepý vrchol si pro ně ředitel cirkusu připravil? Viděli už hodně. Tanečnice na stuhách, vílu chodící na bambusovém stonku po vodě, hadí ženy, muže polykající plameny v ostnaté kutálející se kleci čaroděje, který dokázal nemožné, a také nesmírně vtipného mima, který tiše uváděl každé další představení.

Diváci byli nadšení. Byl to pro všechny večer plný vzrušení, nadšení a očekávání. A toto ticho budilo otázky. Co přijde dál? Házení noži? Chůze po laně nad nádrží piraní? Nějaké velkolepé taneční představení? Nebo se snad někdo nechá vystřelit z děla? Muži, ženy i děti lapali po dechu s hlavami plnými otázek.

Potom se konečně začalo něco dít. Zpod hlediště se začaly ozývat bubny. Nejdříve pomalé a pravidelné dunění, které postupně zrychlovalo, vzalo existující koktejl vzrušení a mnohonásobně ho zahustilo. V naprosté tmě člověk netušil, co čekat. Jejich smysly byly oklamány hodinami předešlého programu. Jejich čichové buňky byly zmatené vůní nejrůznějších esencí a sluch byl zaměstnán právě bubny. Bum. Bum. Bum. Bum. Bum. Bum.

A potom? Potom všechno utichlo. Zničehonic. Útrum veškerému napětí. S tichým lupnutím se rozzářilo jediné světlo a pod ním osamělý mluvčí. Na jeho rtech visely oči stovek lidí.

"Vážené publikum. Muži, ženy, děti, nejrůznější stvoření ze všech koutů světa, věřím, že mluvím za nás za všechny, když řeknu, že vám děkuji," uklonil se a na chviličku byl přerušen váhavým potleskem.

"Děkuji vám za to, že jste si udělali čas a byli svědky výsledky naší tvrdé dlouholeté práce. To, čeho jste tady byli svědkem, bylo výsledkem dlouhých let pilování našich schopností. Každé krátké téma je ukázkou toho, jak jsme si všechny ty roky vedli. Ne každé dílo se povede. Jsou dny, kdy člověk nezvládá vše na jedničku, ale věříme, že alespoň jednou jsme vás ohromili. Vaše podpora bylo to, co nás drželo v ráži a dávalo nám motivaci pokračovat. Za to děkujeme," opět se poklonil. To už spousta lidí souhlasně přikyvovala, slabší povahy stíraly slzy a potlesk byl podpůrný. Upřímný.

"Musíme vám ovšem oznámit, že toto je konec," řekl rázně.

"Dnešní vystoupení bylo poslední. Sešli jsme se zde z nejrůznějších koutů světa dělat to, co nás baví. Chtěli jsme světu ukázat, co nás baví. Spojili jsme tedy síly, abychom vytvořili tuto jedinečnou letní show. Stala se na celý srpen naší součástí a my si mnohdy lámali hlavy, co udělat jako další. A teď?" rozhlédl se okolo sebe do tmy.

"Teď je čas vrátit se tam, odkud jsme přišli. Spousta z nás má vlastní cirkusy, vlastní stany plné úžasných představení a dobrodružství, ze kterých se vám bude tajit dech. A všem těmto show chceme dát ještě lepší šmrnc, než měla tato. Nezbývá tedy, než se naposledy rozloučit," uklonil se naposledy. Potlesk nebyl slyšet. Nikdo totiž netleskal. Lidé pochopili, že se opravdu jedná o samotný závěr a je třeba naslouchat.

"Proto vám ještě jednou, naposledy a důkladně děkujeme, čtenáři-diváku, za celý měsíc srpen. A když budeme mít štěstí, možná se jednou, někde jinde, někdy jindy, zase na chviličku potkáme. Už se těším, až sundáme masky. Nashledanou," dořekl Hvězdář a naposledy se poklonil.

Tak snad někdy příště...

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Psychológ a pacientka - Nylien4

Bol to zvláštny kontrast. Teplý slnečný deň, kedy to vyzeralo, že všetko vo svete môže byť iba hrejivé a svetlé a jej zničené oči, ktoré hovorili o tej krutej pravde, že tak to nikdy nie je.

Sedeli oproti sebe v pohodlných kreslách medzi knihami, príjemnou hudbou a čajom. Jeho kancelária bola zariadená útulne a domácky, aby to prostredie pomohlo ľuďom uvoľniť sa. Mať pocit, že sa rozprávajú s kamarátom v čajovni alebo u blízkeho doma, a nie v sterilnej ordinácii, kde niekto hodnotí ich myseľ. Veľakrát to pomáhalo, ale videl, že jej vnímanie je niekde inde. V hlbinách, kam nepreniklo nič z upokojujúcich melódií ani slnečných lúčov. Jej sa musel dotknúť inak.

A tak sa stalo. Pomaly, postupne nahliadal do jej vnútra. Čítal veci a náznaky z tých najmenších záchvevov mimiky, z mlčania aj odvrátenia pohľadu. To bolo všetko, čo na začiatku dostával. A niekedy ani to nie. Len vzdialenú tvár, ktorá ho nevidela ani nepočula. Z nejakého dôvodu sa však vždy vrátila na ďalšie posedenie. Sama možno nevedela prečo, no on tušil, že niečo v nej chce žiť. Že napriek tomu aký vie byť život škaredý a krutý a aké rozpadnuté jej vnútro bolo, tak niekde, niečo, ju nútilo chytiť sa tejto poslednej možnosti na nápravu. A on cítil tú obrovskú zodpovednosť, čo to nieslo. Ako keď chirurgovia hodiny operujú mozog a každý pohyb musí byť precízny a neomylný, inak hrozí smrť pacienta, tak on mal teraz poskladať jej myseľ do životaschopnej podoby, inak riskoval, že sa oň pripraví.

Najskôr jej jednoducho robil spoločnosť. Nerýpal sa v nej, nevyzvedal. Iba s ňou bol, rovnako ticho ako ona, a pil čaj. Na ďalšie stretnutie priniesol svoj starý gramofón s obľúbenými platňami a okrem pitia čaju občas prehadzoval platne. Na ďalšom jej o niektorých povedal – ktoré a prečo sú jeho obľúbené, aké príbehy sa s nimi viažu. Ľudia k nemu väčšinou chodili aby sa vyrozprávali a alebo ich musel rozhovoriť on. Teraz ale mal pocit, že je treba inú taktiku a tak namiesto toho rozprával on o sebe. Po niekoľkých stretnutiach poznala príbehy z jeho detstva aj mladosti a už nie len tie, čo sa spájali s platňami. Prišiel čas, kedy občas kútikom oka na niektorú z nich pozrela a prišiel aj deň, kedy nenechala šálku s čajom vychladnúť a namiesto toho si ticho odpíjala, kým on rozprával.

Bolo to ako investícia – dával jej kúsky zo seba, aby niekedy v budúcnosti dostal o to viac kúskov z nej. A ona si ich potichu brala, zapĺňala nimi svoje prázdne miesta a nakoniec, jedného dňa keď sa do pozadia hudby pridal dážď klopkajúci na okná, akoby chcel vojsť za nimi dnu... prehovorila. A hovoriť neprestala po dobu celého stretnutia a ešte nejaký čas potom. Jej melodický hlas spieval smutnejšiu pieseň, než hociktorá z platní. Tú o živote – kedy sú nádeje dokola zašľapované, srdcia lámané a duše trhané. Kedy si blízky najviac ubližujú, ľudia ktorým sme verili zrádzajú, jedno bremeno padá na druhé a ani keď sa človek pod nimi plazí, nie je ich dosť. Ako je existencia prázdna a bytosť unavená a nakoniec človeka prestane baviť zliepať tie kúsky seba do niečoho čo sa podobá na ľudskú bytosť, len aby sa znovu rozpadli. Niektoré už budú chýbať navždy a niektoré sa roztrieštia na ešte menšie a ako má človek s tými rukami dorezanými do krvi stále hľadať motiváciu znovu z toho niečo postaviť?

Jej osud bol smutný a jej život tiež. Chápal jej unavené oči aj prázdny úsmev. A napriek tomu jej chcel pomôcť ho zaplniť.

Začala k nemu chodiť častejšie a on si za posedenia prestal účtovať čokoľvek. Teraz už boli naozaj ako dvaja priatelia pri čaji, ktorý sa rozprávajú pri starých platniach. Občas spolu išli von a on videl ten rozdiel – aj ho počul, keď mu rozprávala o svojich malých pokrokoch. Pomaly, kúsok po kúsku sa skladala späť. Prišlo k časom, kedy spolu pozerali filmy, varili večere a stali sa niečím oveľa viac než psychológom a pacientkou, viac ako priateľmi.

Prišiel aj deň, kedy vonku svietilo slnko a jeho lúče hriali a jej tvár s tým celým konečne ladila, keď sa jej vrátil plný úsmev a jej oči žiarili životom. A to bol deň, kedy odišla a už ju nikdy viac nevidel.

Dal jej toľko kúskov zo seba, aby ju zaplnil, že sám zostal úplne prázdny, keď s nimi ušla preč. Svet sa mu ponoril do ťažkej hmly, ktorá hrozila tým, že už z nej nevypláva. Ani jeho nebavilo sa skladať stále dokola. Sedel vo svojej útulnej kancelárii, kde pomáhal iným, ale sebe pomôcť nevedel. Pokojná hudba k nemu nedoliehala a čaj v šálke vychladol.

Bol to zvláštny kontrast. Teplý slnečný deň, kedy to vyzeralo, že všetko vo svete môže byť iba hrejivé a svetlé a jeho zničené oči, ktoré hovorili o tej krutej pravde, že tak to nikdy nie je.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Spisovatel – Kalokaghatia0

Toho, co o sobě vím a co jediné jsem ochotná o sobě ostatním prozradit, je jen velice krátký seznam. Seznam, který jsem už tolikrát přeškrtala, následně přepsala, přečetla, pak roztrhala, poté založila nový seznam, sepsala ho, přeškrtala slova, přepsala jeho význam, a zase zničila. Než jsem se odhodlala svůj seznam nenávratně zveřejnit a být za něj krutě odsouzena a nenáviděna. Ale byla to má volba. A stejně tak si můžeš zvolit i ty. Anebo lhát ve prospěch tvé knihy. Vyber si.

Jako bys byl osobou, kterou se tak urputně snažíš nebýt. Jako by ses stal tím, co jsi nechtěně vytvořil. Anebo je to tak, že to, co jsi vytvořil, jsi doopravdy ty? Jako by ses stal postavou, která...

Sedím sama v potemnělém pokoji, společnost mi dělá pouze světlo z mého notebooku, na němž se snažím sepsat poslední příběh, který má udat mému tvůrčímu životu a snažení se něčeho dosáhnout, nějaký směr. V posledních měsících se mým věrným přítelem stala káva, káva a zase ta lahodná káva. A taky čokoláda, YouTube, a měkké deky vonící levandulí na uklidnění mých myšlenek, které mi v hlavě kolují jako v mixéru všehochutí. Připadám si jako někdo, kdo absolutně netuší, co dál. Mačkám tlačítka, která píšou mé knihy, poté je opět mažu, přepisuju, přesuzuju, opět mažu a vymýšlím, co napsat dál. Musím volit správná slova, která nikoho neurazí, ale zároveň ta, která lidi nadchnou. A musím dávám pozor na to, abych nenapsala něco, co mě odsoudí jen přes ta niterná písmenka. Připadám si jako osoba žijící dva světy, dva životy – žijící uvnitř sebe samotné a žijící život té, jenž se jí snažím vybarvit život na klávesnici. Přitom jsme obě stejné, i když ta druhé dokáže existovat jen díky mně. Díky mé osobnosti, díky tvůrčímu ztvárnění a schopnosti psát. Ten pocit nepochopení a nenávisti čtenářů vůči ní, vůči mně, je ubíjející. Já a ona jsme jedno. Jeden život, jedna osobnost, jedna hlavní postava, jeden jediný hrdina.

Ta druhá osoba na mě dennodenně koukala ze všech těch otřískaných stěn a neustále mě pozorovala, hlídala a ustavičně kontrolovala, v noci se pomaloučku vynořovala z temných stínů rohů místnosti. Ale co mě děsilo ze všeho nejvíc byly ty oči. Oči té osoby hledící na mě každičkou sekundu z té kaluže mých slz. Kdykoliv jsem se na tu průzračnou kaluž zadívala, uviděla jsem je. Viděla jsem ty zákeřné oči, byly plné pobavení a užívaly si mé utrpení. Z těch očí jsem měla strach, ale zároveň jsem cítila jakési pochopení, když na mě hleděly. Jako by mi rozuměly. Jako bych se těma očima dívala na sebe samotnou. Jako by všichni viděli mýma očima moji podstatu sebe samotné. Představa, že jsem se všem otevřela, aby ve mně mohli čít, jako v otevřené knize, zatímco já sama ještě ani netuším, jak sepíšu dál další větu. Když přemýšlím, jakými písmenky ten knižní papír zasypu, přitom mě všichni dokážou soudit, porovnávat, předpokládat můj další krok a odsuzovat mě tak.

Jeden mě obdivuje a miluje, stovka jeho protivníků by mi nejraději vrazila kudlu do zad, stejně tak, jak jsem nechala mě – knižní postavu, vrazit kudlu do zad přátelům.

Je zvláštní, jak po hodině oťukávání protějšku vůbec netušíte, kdo vlastně dotyčný je, kým by chtěl být a co má rád, na koho si jen hraje a kým je doopravdy. Až komická se může zdát představa, že autora všech knih, textů a příběhů, čtenář zná na základě jeho zvoleného poslání sepsaného na papíře. Jako by ten, kdo píše poezii, byl milovníkem a romantikem a ten, kdo preferuje psaní hororových příběhů, ve svém mládí zažil jen zlé věci a byl svědkem jen hrozných událostí. Opravdu by nemohl pisálek básní být svalnatým alfa samcem? Vskutku by ten, kdo do svých písmenek vkládá strach a hrůzu, nemohl zažívat krásné a příjemné okamžiky zaplněné láskou a přátelstvím?

Opravdu si myslíte, že mě znáte? Mě – autora, autorku (vždyť nevíte ani to) - těchto příběhů? Jako byste se mohli na základě nich rozhodnout, zda mě máte rádi či nikoliv. Jestli jsem sympatický člověk nebo asociál toužící po pozornosti. Po pozornosti, kterou jste mi právě dopřáli.

A takový to je pocit, když hlavní postava v knize, kterou po nocích sepisujete, je založená na vaší pochroumané osobnosti a lidi hlavního hrdinu – vás – nesnášejí.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Růžička – havran2

Nalezl jsem tě v zahradě,
hned padla jsi mi do oka.
Vypadala jsi nádherně,
já vzal si tě ještě dneska.

Růže, růže, růžičko,
rudá růže v stráni!

Hned stala ses mou ozdobou,
jak jsi krásně červeňoučká.
Vroucně bych byl pouze s tebou
i chránil, jak jsi křehoučká.

Růže, růže, růžičko,
rudá růže v stráni!

Chci, by ses stala mou paní,
budu ti navždycky věrný.
Chci, bys splnila mé přání,
míti, ach, vztah náš důvěrný.

Růže, růže, růžičko,
rudá růže v stráni!

Tys ho se mnou uzavřela,
však neskrývalas rozpaky.
Jako bys mě opouštěla,
nad tebou pluly tmy mraky.

Růže, růže, růžičko,
rudá růže v stráni!

Psala jsi mi smutné vzkazy,
žes čekala svou brzkou smrt.
Že trny toho důkazy,
probralas smutku, žalu smršť.

Růže, růže, růžičko,
rudá růže v stráni!

Přiznávám, už po svatbě jak
kdybych pár jizev utržil.
Já jak věrný druh cítil se však,
dostát svého slibu snažil.

Růže, růže, růžičko,
rudá růže v stráni!

Sic znal o mnohých růží trní,
pevně věřil v tvou jinakost.
Jenže vyplula trápení,
má, ach běda, krátkozrakost!

Růže, růže, růžičko,
rudá růže v stráni!

Vadlas, chřadlas před mým zrakem,
o to víc já dal oběti.
Stávala ses mým přízrakem,
já zřel náruče zajetí.

Růže, růže, růžičko,
rudá růže v stráni!

Želel tvého nalezení,
sháněl společnost jiných dam.
Leč cítil tobě oddání,
bál zůstávat bez tebe sám.

Růže, růže, růžičko,
rudá růže v stráni!

Abych se od tě odpoutal,
mou něžnost střídala krutost.
Náhle slovíčky častoval,
pravícími čirou svou zlost.

Růže, růže, růžičko,
rudá růže v stráni!

Vzápětí za mé chování
dalas do krve zranění.
Žel navždy jak varování,
žes nebyla k utržení.

Růže, růže, růžičko,
rudá růže v stráni!

Připadal jsem si roztříštěn
na tisíce ze skla střípků.
Cítil se protnutím lapen,
protnutím bláhovoučkých snů.

Růže, růže, růžičko,
rudá růže v stráni!

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Prostě miluj - Popelnice21

Venku prší, a je mi smutno. Ty jo. Ze smutných myšlenek se rychle vyrýsuje tragédie, i hluboké, nezodpovězené, filozofické myšlenky. Achich ouvej, ale takhle to nejde, přece.

Nemůžu to vzdávat!

Proč? Protože tolik věcí miluji.

Existuje tolik utrpení ve světě, člověk by se vlastně neustále mohl zabývat problémy a neštěstím, druhých i svých. A to je pravda, ale to světlo, naše slunce, nemůžeme ignorovat.

Nemůžeme!

Protože můžeme milovat. Prostě milovat.

Prostě milovat hudbu, jež vyjadřuje to, co naše srdce cítí. I někdo jiný se tak cítil.

Můžu si ji pouštět každý den.

Znám lidi, za které bych strčila klidně i obě ruce do ohně, a oni by udělali to stejné za mě. Miluju je a někdy je i namaluju, i když raději píšu.

Miluju tanec. Miluju kreativitu a spontaneitu okamžiku, kdy člověku vlítne ta kouzelná myšlenka do hlavy. Vynálezci soudobí i zesnulí jsou svědkem mocností okamžiku, kdy má člověk onu - myšlenku! Objevnou, zábavnou, tvořivou, svou...

Miluju humor. Miluju smích, obzvláště s lidmi. Miluju chechtání, i chichotání, nejraději mám řehtání a konec konců nejvíc miluju okamžik, kdy se člověk válí po zemi a drží se za břicho, protože ho tak bolí nesnesitelná lehkost bytí.

Miluju knihy a příběhy. Miluju důvěrné zdroje informací, pomocí nichž se dokážu lépe orientovat.

Miluji mapy a miluji filozofie. Člověka mohou donést a dostat na různé cesty. Miluji dobrodružství.

Miluju muže. To nebudu rozvádět. Ale je to fakt a nemůžu to skrývat. Je to součástí mě.

Miluju své kamarádky, a miluju svoji rodinu. Miluju vzpomínky na smích a lehkost, a miluju realitu toho, že se to vše může nejen opakovat, ale i umocňovat.

Miluju tu naši Matičku Zemičku - já vím, já vím, níčíme ji, ale faktem zůstává, že nás pořád nabíjí a zůstává krásnou. Ach, Slunce. Stromy, moře, hory, živá, divoká příroda. Je nebezpečná, když se naštve, a nedivím se jí. Příroda je jako člověk, kterého milujeme, i když nám způsobí bolest, stále se k ní vracíme.

Miluju sebe. Hodně se mám ráda.

Prostě miluju. Možná proto jsem i smutná, protože bych tolik nemohla milovat, kdybych neměla tak velký smutek.

Ale to nevadí. Protože milující srdce vítězí. To už je jedno nad čím.

Prostě miluj.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Knihovna duší – rebellious7

Magie dávnověku praví, že pouze ti, kteří dokážou naslouchat ostatním, mají moc pochopit obsah knih sepsaných Prastarými. Jen lidé, jež byli obdařeni okem prozřetelnosti a uchem vnímavosti mohou číst závěti staré jako Země sama.

Právě jedna z těchto vyvolených kráčela mezi dřevěnými regály, jejichž police se prohýbaly pod tíhou vědění, jež v sobě ukrývaly tlusté svazky knih v kožených vazbách. Šla pomalu, bystrým zrakem pozorovala okolí, aby si vše dobře zapamatovala.

Občas se zastavila, zavřela oči a zhluboka se nadechla. Cítila, jak do ní proudí energie Prastarých. V uších ji hučely miliony hlasů, které by obyčejného smrtelníka v mžiku zabily.

Ale proti ní, jakožto potomka Prastarých, neměl tento vodopád slov jedinou šanci.

Pomalu došla k jedné z polic, která se nacházela na samém konci knihovny. Rukou, na jejímž zápěstí se houpal přívěšek ve tvaru čtyřcípé hvězdy, jenž byl symbolem Prastarých už od dob jejich začátků, přejela po ošoupaných hřbetech knih.

Každá z nich byla jedinečná. Měly v sobě ukryté tajemství celých staletí, myšlenky Prastarých, které nezřídka přesahovaly myšlení dávných dob, jež byly pro původní Prastaré domovem. Z každého svazku dýchalo poznání.

Dívka v bílém rouchu se zastavila před knihou, která byla vázaná v temně rudé kůži a na hřbetě nesla zlatými tahy nakreslené souhvězdí Kassiopey. Toto byly spisy Prastaré Evanescy, kvůli kterým dívka do Knihovny duší přišla.

Evanesca van Wellser byla už odmala jejím velkým vzorem. Vzhlížela k její podstatě, učila se z jejích spisů, převzala velkou část jejích myšlenek, aby je mohla ve jménu čtyřcípé hvězdy hlásat dál. A právě teď měla v rukou její knihu o prozření. Zlatou Kassiopeu.

Tíha díla ji nepřekvapila, přestože byla zatím největší. Spíše se nemohla dočkat, co se pod objemnými deskami skrývá. Teď, když dospěla do věku úměrného k přečtení Zlaté Kassiopey, ji zajímalo jen vědění Prastaré.

Usadila se do pohodlného křesla, které stálo opodál. Knihu položila na dřevěný stolek, z něhož se vznesl obláček prachu. Jeho drobné částečky se krátce zaleskly na paprscích slunce, které sem společně se světlem propouštělo malé okno.

Dívka věděla, že už nemá na co čekat. Otevřela svazek a dala se do čtení. Hltala stránky jednu za druhou, přestala vnímat čas. Její mysl totiž zaplavovaly další a další části magie Prastarých a vedle nich nebylo místo na nevýrazné, nezajímavé věci, jako je čas nebo spánek.

...

Po čtyřech dnech plných nových objevů seděla dívka stále v křesle. Tentokrát měla zavřené oči, hlavu skloněnou mírně napravo a jen její zdvihající se a zase klesající hrudník napovídal, že je stále mezi živými. Po tak náročném čtení si musela dopřát odpočinek, jenž si zasloužila.

Kdyby byla však o něco pozornější, vzpomněla by si, že není radno usnout v Knihovně duší.

V okamžiku, kdy otočila poslední stránku pamětí Evanescy van Wellser, otevřela svou mysl nejen duchům a přízrakům samotné knihy, ale také všem ostatním vědomím, která obývala jak vazby knih, tak prostory knihovny.

Duše všech Prastarých, které byly v knihovně skryty, dotíraly na tu dívčinu, aby ji nezavalila moc velká tíha všech vjemů, které se ji ve spánku dostávaly do hlavy. 

Sama Evanesca, která se ze svých spisů dostala mezi posledními, si nevěděla rady se spícím potomkem řádu čtyřcípé hvězdy. Proto se k ní opatrně naklonila a spojila své vědomí s dívčiným. Věděla, co to pro ni bude znamenat, ale chtěla svou nástupkyni ochránit. 

,,Probuď se, Andromedo, probuď se," začala šeptat a její tenký – avšak rozhodný – hlas přehlušil všechny, jež otravovaly dívčinu mysl.

,,Probuď se, Andromedo, opusť navždy Knihovnu duší a nenech nikoho, ať tě zlomí," pronesla Evanesca, než nadobro zmizela jak ze světa pozemského, kde byla uchována na zažloutlých listech papírů, ale taky toho duchovního, jenž obývala jako duše.

S dozvuky Evanesčiných slov se Andromeda trhnutím probudila. Se zornicemi rozšířenýma, pusou mírně pootevřenou zhluboka dýchala a prsty zarývala do polstrovaných opěrek křesla.

Promluvila k ní sama Evanesca, Prastará, jež měla ve své době obrovskou moc. To bylo něco úžasného. Ale znamenalo to i něco ohromně smutného, jak si posléze Andromeda uvědomila.

Jestliže duše vkročí do vědomí jiné bytosti a spojí se s její myslí, už nikdy se s ní nikdo nepromluví. Ztratí se v pusto prázdnu, tak jako nedokončené příběhy nebo myšlenky. 

Přesto vše Andromeda přesně věděla, co dělat. 

Vrátila Zlatou Kassiopeu na své místo, naposledy se prošla mezi regály a opustila Knihovnu duší, aby se sem už nikdy nevrátila. 

Bude se řídit podle slov Prastaré a nenechá se zlomit. Bude hlásat učení, které je podstatou členů skrývajícími se pod symbolem čtyřcípé hvězdy. 

A odnese si s sebou do života jedno ponaučení – s dušemi se nezahrává.

Protože ony si pak začnou zahrávat s vámi.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.