Albatros - Nylien4

Je to krásny svet, pomyslel si albatros keď naň s roztiahnutými krídlami pozeral z výšky.

Šedé hory naťahovali svoje špice, studené more burácalo a kúsky zelených pláni tancovali vo vetre, v ktorom aj on sám plachtil. Celý život bol vietor jeho najbližším spoločníkom. Odkedy sa pred rokmi naučil ako sa ho krídlami správne dotýkať a lietať spolu s ním vzduchom, už si to nevedel predstaviť bez jeho spoločnosti. Bez jeho kriku a smiechu a nežných aj drsných štuchnutí, bez ich spolunažívania a lietania svetom vo dvojici. Tu hore nikdy nebol sám, vietor bol v nejakej podobe vždy s ním a hravo mu šuchoril pierka.

Ich druhu trval život dlhý čas. Všetko trvalo dlho. Aj priviesť na svet to jedno vzácne vajíčko a potom ho vychovať. Kedysi za to bol rád, pretože veci by mali plynúť pomaly, tak to bolo dobre. Mať čas, žiť v tých jednoduchých chvíľach každého dňa – ponoriť sa do príjemného vánku a len tak plachtiť, pokúšať more s blízkosťou krídel, usadiť sa medzi zelenými steblami a vnímať chladné lúče slnka. Veď svet sa tiež nikam neponáhľal. Lenže ľudia áno.

Kedysi boli jeho predkovia súčasťou ľudských legiend a spoločníkmi námorníkov. Lietali za ich loďami, robili im spoločnosť a inšpirovali ich na písanie svojich mýtov a poézie. Zvedavo sledovali tie dvojnohé tvory, čo sa občas objavili v blízkosti ich morí. Niekedy im ľudia kradli niečo z rýb, ale tiež často zbytky nechali za sebou a zostalo to pre jeho predkov bez námahy. Nezaberali toľko miesta a ak áno, tak vtedy to ešte tvory sveta tak veľmi necítili. Boli niečím, s čím vedeli spolunažívať a čo vedelo spolunažívať s nimi, súčasť tohto sveta, ich spoločníci.

Teraz sa už však svetom dlho šíril šepot, ktorý so sebou za nimi nosil vietor. A kým ohýbal steblá trávy alebo sa len obtieral o jeho pierka, počul jeho varovné slová. O tom, ako sa ľudia oddelili od zeme aj jej tvorov, ako sa stali svojimi vlastnými bohmi a všetko ohýbali pre svoje potreby. Ako mizli stromy a zem bola prázdnejšia, ako skončili existencie celých druhov, ako sa rozťahovali tak ďaleko, že pre nič a nikoho už nebolo miesto.

Počul ten šepot, no im tu ani teraz nerobili ľudia spoločnosť, v tomto krásnom ale nehostinnom prostredí, a tak chvíľu trvalo, kým slová vetra prestali byť slovami. Ich zem zostala tichá, ale vody boli odrazu plné sietí a hákov a chemikálií. Ani tí najväčší vodní titáni, ktorí by celé ľudské civilizácie dokázali zmiesť z povrchu jedným natiahnutým svojej ruky, sa nevyhli tomu, aby ich ľudia zaplnili svojimi vynálezmi a vyprázdnili tak ich telá od čohokoľvek, na čo mali chuť. Telá, čo kedysi vyzerali byť také nekonečné, že to vyzeralo byť nemožným. Nič už však pred ľuďmi nebolo v bezpečí. Aj samotné živly im už poslušne slúžili a všetko ticho mizlo a zomieralo.

Ale čo mali robiť? Zbaviť sa ich? Takej obrovskej existencie, toľkých rôznych jedincov? Veď aj oni boli súčasť tejto zeme, jej deťmi a ich bratmi a sestrami. A tak všetko len čakalo, že to niekedy skončí, že sa ľudia vrátia späť k súladu s nimi, aj keď ich to často stálo vlastné životy. Pomaly však museli akceptovať fakt, že sa to nestane a že ak chcú zachrániť seba a svoju matku, žiť ďalej ticho a v súlade im už nepomôže. Žiaden súlad už neexistoval.

A keď albatros posledné roky sledoval, ako sa jeho druh topí v sieťach, zomiera s neprirodzenými kúskami materiálu v sebe alebo od hladu padá k zemi, mal pocit, že sa ľuďom rozhodli veci neodpúšťať príliš neskoro.

Nechal sa aj teraz niesť vetrom, keď sledoval krajinu, ktorá vyzerala nedotknutá. Vedel, aké hrozby už skrývajú jeho milované vody, ale odtiaľto z výšky ich nedalo vidno. Zabudol na chvíľu na všetky útrapy aj šepkanie vetra o prichádzajúcom konci. Len sledoval šedé hory a nekonečný oceán a zelené trávy a myslel na to, aký je svet krásny a ako odtiaľto nič z toho nevidí a možno je to len zlý sen.

Plachtil, naháňal sa s vetrom, zašiel pozdraviť aj oceán tam dole, cítil jeho slanú vôňu a posedel si na jeho jemnej hladine. Spravil to, čo vždy robil tak rád. Ponoril sa do tých jednoduchých chvíľ, vnímal krásu a zabudol na hrozby. A tak keď plný letu a života zahliadol chvost ryby, s radosťou sa ponoril pod hladinu, chytajúc ju do zobáku. No keď sa chcel vynoriť späť, prenikla ním bolesť a hladina ho už nepustila.

Cítil odrazu búrlivejšie pohyby vody a nárek vetra, ktorý sa k nemu snažil dostať. Na pierkach nad hladinou cítil jeho ruky, ktoré doňho narážali silou ako nikdy predtým, akoby sa ho sám odtiaľ chystal zdvihnúť a vrátiť k sebe. A kým počúval jeho krik a ospravedlňujúci šum vody, zavrel zmierene oči.

Bol to krásny svet, pomyslel si albatros, keď uväznený na háku klesal hlbšie pod hladinu.

Naozaj bol.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Albatros - Hvězdář1

"Babi, podívej! To je ale velký racek!" naklonila se holčička navlečená v oranžové záchranné vestě přes okraj loďky, načež ji chytila silná ruka jejího otce a opět ji stáhla dovnitř.

"Lucy, uklidni se a posaď se. Vážně tě dneska nechci lovit z vody," pokáral ji otec, pohladil ji po vlasech a opět se začal věnovat loďce.

"Ale podívejte na toho obřího racka! On je tákhle velikej!" nedala se odbýt holčička, opět vstala a roztáhla ruce, aby ukázala celému širému okolí, jak obrovský její objev je. Její babička si zastínila oči a podívala se na plachtícího ptáka. Potom holčičku, která opět capala k okraji lodě, rezolutně stáhla k sobě na klín.

"To ale není racek, zlatíčko. To je albatros," poučila ji, zatímco Lucy s hlavou zvrácenou dozadu sledovala tu temnou siluetu.

"Albatros?" otočila se vnučka na babičku nedůvěřivě.

"Albatros," kývla vážně babička.

"A znáš o něm nějakou pohádku? Jako byla ta o rackovi?" zkusila se holčička opět postavit, ale vymanit se ze sevření nedokázala.

"Když budeš v klidu sedět, tak ti ji povím," slíbila jí babička. Ještě chvíli počkala, než se Lucy pohodlně usadila, a dala se do vyprávění.

"Kdysi dávno, předávno, když se ještě námořníci museli mít na pozoru před mořskými pannami a lidé věřili, že je křídla z vosku donesou ke slunci, žil byl jeden starý námořník. Nelovil do sítí, jenom na udici, protože všechny sítě měl časem a používáním roztrhané. Zpravovat je nechtěl, protože už dávno lovil jenom sám pro sebe. Celé dny strávil na moři, které mu jako jediné zůstalo útěchou, a pozoroval mořské ptáky.

Z ostrova, kde žil, znal dobře racky i jejich štěkavý chechot, mnohem raději ale sledoval albatrosy. Námořníci věřili, že jsou to cestovatelé mezi zeměmi živých a mrtvých. Ti obrovští ptáci plachtili celé dny nad mořem bez potřeby odpočinku. Kam jinam by mohli letět?

Jednoho dne spatřil rybář na hladině něco neobvyklého. Vypadalo to jako zvláštní chuchvalec, ale bylo možné v něm rozpoznat určitý pohyb. Připlul se svou loďkou blíž a ejhle. Byl to velký sněhobílý albatros zamotaný do rybářské sítě. Stařec jej opatrně vytáhl z vody a pomalu vyprostil ze sítě. Čekal, že pták okamžitě odletí, místo toho ale albatros vylezl na kraj loďky a dal se s překvapeným rybářem do řeči.

Poděkoval mu za záchranu života a představil se jako albatrosí král. Oznámil mu, že mu je dlužný jedno přání, a že se ukáže, až to bude rybář potřebovat. Poté se zvedl a odletěl.

Uplynulo několik let a starého rybáře na moři stihla strašlivá bouře. Vlny zničily jeho loď a vzaly mu i život. V podobě ztracené duše zůstal na širém moři sám neschopen najít cestu domů. Když již začínal být zoufalý z toho bloudění, objevil se před ním starý známý a zeptal se, zda-li si už vybral svoje přání.
Rybář neváhal a poprosil krále, aby albatrosi pomohli všem ztraceným duším námořníků, aby už nikdo nemusel takhle bloudit, jako on. Král, potěšen tímto nesobeckým přáním, rybáře poté odnesl do říše mrtvých za jeho ženou.

Od té doby je možné vídat daleko na moři osamělé albatrosy. To jsou králem vyslané stráže hledající zbloudilé duše, aby je mohly odnést tam, kam patří," ukončila babička povídání a jemně se usmála, když sledovala spící vnučku.

...

Uběhlo několik desítek let naplněných radostmi i strastmi. I přes některé neshody s rodinou se ale Lucy vždy ráda vracela do babiččina domu.

Pokaždé ji zde přivítal zvuk mušličkové zvonkohry, vůně moře smíchaná s levandulí a vzadu na verandě pohodlně usazená v houpacím křesle i babička. Potom si zase mohly povídat o albatrosech.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Albatros – havran2

Stojím na okraji útesu a hlavou mi víří spousta myšlenek. Jsem tady úplně sama. Snažím se soustředit na mořské vlny bijící o skálu, na níž se právě nacházím, také i na hejno albatrosů létajících kolem, uklidnit se, vyhnat z hlavy všechno zlé.

Ale nedokáži to, sic se přemáhám, jak nejlépe dovedu. Pořád totiž musím myslet na ošklivou hádku se svým přítelem odehrávající se těsně předtím.

Měla jsem z našeho vztahu odejít již dříve, vyčítám si. Ne se naivně domnívat, že se v něm věci zlepší, když se od jisté chvíle jenom zhoršují.

Pořád poslouchat ty jeho nářky, nadávky snad na celý svět... Také i řečičky, že beze mne nemůže být ani minutu... Už toho mám dost! Už nemohu!

Cítím, jak se do mě dere vztek, až se mi chce křičet.

Ne, nebudu se rozčilovat, přece si nezkazím chvilku, kdy mohu tady jen tak relaxovat a obdivovat tu krásnou scenérii před sebou – poslouchat šumění moře i rytmický křik ptáků nad ním kroužících...

Přesně tohle bych si přála – trávit čas takhle o samotě a nemuset na něj myslet. Vědět, že už mě nic netíží. Být volná a roztáhnout křídla do vytoužené svobody – jako albatros. Žít a nenechat se nikým ani ničím svazovat.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Albatros – Kalokagathia0

V mohutných, ledem zchlazených vlnách, jež narážely do boku lodi v harmonické melodii, se jako tančící víly ladně pohybovali delfíni. S pískáním hravě vyskakovali nad bílé pěnové pokličky vln, a pak je rázem opět dočasně skryly před mým zvídavým pohledem. Šedivě lesklé vodní bytosti jako by tu byli, a pak z ničeho nic zanikli. Už jako malou mě fascinovala svoboda, kterou představují. To, jak mohou plavat kamkoliv se jim zachce a objevovat dosud lidmi neobjevené krásy podmořského světa. Zároveň mě jejich existence děsila a rozesmutňovala – vždyť plavou napříč oceánským světem, bez možnosti vrátit se domů! Asi jsem se v těch záhadných krásných bytostech sama vzhlédla; stejně jako oni, ani já už nikdy nespatřím krásy svého domova. Též budu napořád bloudit v cizích, neznámých březích s někým, koho neznám a kdo nezná mě.

Naklonila jsem se více nad příď lodi, abych ještě při paprscích zapadajícího slunce spatřila hrající se delfíny. Můj zrak však uchvátil zlatavý nápis pokrývající téměř celý trub malé lodi, na které jsem se plavila, a která mě měla dovést na místo mého nového začátku. V zářivých odlescích posledního slunečního světla se lesklo jméno naší lodi: ALBATROS. Zabolelo mě u srdce při představě, že toto je poslední připomínka tvora, kterého již nikdy nespatřím. V betonovém městě zvaném New York žijí leda tak holubi.

Spolu s odchodem slunce, které nedokázalo zahřát mou promrzlou kůži až na kost a se smutkem, který svíral mé srdce, jsem se uložila ke spánku.

* * *

Z poklidného podřimování mě vytrhl vzdálený křik a zoufalé volání o pomoc, ne jednoho, ale hned několik; možná až tisíců lidí. Hbitě jsem si nasadila kožešinový župan a vyběhla za své kajuty na palubu.

„Topí se!" zaplakal ženský hlas. Žal v jejím hlasu představoval truchlení všech topících se životů, které nenávratně mizely v hloubi Atlantiku pod ledovou tříští.

„TY lidi se topí," čísi ruka vyletěla přesně na úroveň mých očí a prstem naznačovala, kam mám svůj zrak upínat, „na támhleté ohromné lodi," dodal. Brada mi poklesla údivem nad gigantičnosti té lodi. Ihned jsem ji ale zaklapla, protože jsem si uvědomila, že ten bolestný křik v dáli patří umírajícím lidem, anebo lidem, kteří nechtěj zemřít, anebo těm, kteří svoji smrti jen oddalují.

„Já vím, co je to za loď! To je ten zaoceánský parník, který má být největší na celém světě!" zahřměl napůl nadšeně, napůl provinile muž stojící vedle mě, „však víte, ten, co má za cíl doplout a zakotvit v New Yorku; ohromná sláva to byla," dodal poněkud tlumeným hlasem, jistý si svým nevhodným chováním.

„Titanic," vyšlo z mých úst dříve, než jsem si stačila uvědomit, že je otevírám.

* * *

Do vzduchu se vznesly jiskry symbolizující žádost o pomoct z potápějící se lodi, které na chvíli ozářily horizont a členům naší posádky se na nepatrnou chvíli zjevil pohled, který nás bude strašit až do konce našich životů. Napůl potopený Titanik nehezky zdobily malé postavy oděné v záchranných vestách – byly na přídi, na stožáru, ve zmrzlé vodě, někteří v záchranných lodích, drželi se zuby nehty kovových tyčí, které je dělili od života a smrti. Byla jsem vděčná, že těm lidem nevidím do vyděšených tváří. A polil mě chlad studu při uvědomění si, že ty lidi nás mohou vidět a mohou doufat, že je zachráníme. Scénu opět zahalila temnota.

Třeba je ještě nějaká naděje na záchranu. ALBATROS se nakláněl ze strany na stranu, ovšem již ne v tak poklidném pohupování. Na palubu dopadlo několik ledových vln, které po svém útoku zanechaly na podlaze kusy ker. Zima mnou otřásla, když jsem pocítila, jak se mi studená voda začala vsakovat do přezůvek jako tisíce bodavých jehel. Ty lidi přímo ve vodě nemají šanci, umrznou.

„Pane! Žádají nás o pomoc!" hlas kormidelníka se třásl pod skutečností, že svému kapitánovi uděluje rozkaz. Kapitán sevřel obočí, když zvažoval svoji odpověď, než vyslovil konečný verdikt.

„Je to příliš nebezpečné. Nemůžeme ohrozit naši posádku. Ty lidi na té lodi, i ve vodě, jsou už stejně mrtví!" Kapitánova odpověď se nesla jako hustý mrtvolný zápach.

„Ale p-pane..."

„Je to rozkaz! Otočit loď!" Avšak nikdo se ani nepohnul. „Slyšíte?! Otočte tu proklatou loď!" Kapitál lodi ALBATROS odstrčil od kormidla muže v uniformě a sám převzal odpovědnost nad svým krutým rozhodnutím.

* * *

Ačkoliv jsme urazily již stovky mil od místa, kde jsme nechali zemřít tisíce nevinných lidí, jejich prosící křik v mé hlavě stále nepolevoval. Strašil mě nepřerušovaně dál jako zaseknuté rádio. A já, s rukami na uších v naději, že hlasy někdy odejdou, mohla doufat jen v jedno.

Doufat v to, že jedním z utopených či umrznutých lidí bude i sir Thomas Taylor, se kterým jsem v cizím betonovým městě New Yorku měla sdílet manželské lože.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Albatros - crow7

„Leonardo, myslíte, že je to dobrý nápad?" otázala jsem se muže po mém boku.

„Drahá Elenno," pousmál se, „tato cesta je nejkratší a méně nebezpečná než všechny ostatní."

Povzdychla jsem si, pochybovala jsem, že by jeho rozhodnutí mohla změnit holka, jakou jsem byla.

„Elenno!" zavolal na mě můj bratr, „pojď sem!"

Otočila jsem se jeho směrem, hledíc na jeho nadšený výraz. Takovej měl vždycky u jeho nových nálezů, s radostí se vždycky procházel okolím, v němž jsme zrovna tábořili, dle jeho slov hledal skrytý poklad.

„Utíkej za svým bratrem," pobídl mě, nevěnujíc mi jediný pohled.

Mykla jsem rameny, rozutekla jsem se z kopečka dolů, za Maximiliánem. Svý dlouhý jméno nesnášel, všichni, kteří ho znali, mu říkali jednoduše Maxi. Ne, že by se zde vyskytoval někdo, koho bychom neznali.

„Co se děje?" otázala jsem se, dobíhajíc k němu.

„Něco jsem našel!" vyhrkl, popadl mě za ruku a uháněl pryč.

Chtě nechtě jsem se pustila hnedka za ním, společně jsme kličkovali mezi ostatními, zrovna si zabalovali své věci. Nemohli jsme déle zůstat na jednom místě, dlouho jsme zde pobývali, nadešel čas vydat se dál.

Doklusali jsme ke stromu, jehož větve byly podivně zkroucený, jako kdyby do něj něco udeřilo, rozhodlo se víc rozvětvit silné větve.

„Podívej!" klekl si, vzal do náruče žluté tělíčko.

Cukalo se mu, toužilo se dostat z jeho náruče, přesto ho můj bratr pevně držel.

„Má zlomená křídla, nemůže létat." Oznámil mi.

Klekla jsem si do trávy k němu, pohladila jsem tvora po hlavě, kulíc na mě vyděšeně oči. „Co se mu tak mohlo stát?" nechala jsem větu vyznít do ztracena.

„Musíme mu pomoct," obrátil bratr svůj pohled na mě.

„A jak?" mykla jsem rameny, „cožpak umíme vyléčit zlámaná křídla?"

„My ne," spustil, „ale Olphin ano. Vyléčil spoustu lidí i zvířat." Rozzářily se mu oči.

O pár minut později jsme stáli před Olphinem, s tvorečkem v rukou Maxe.

„Hmm," promnul si vousy, „mohu se pokusit mu pomoci, ale musíte mi ho pár dní nechat, zlámaná křídla se neléčí přes noc."

„Ano!" dychtivě přikývl bratr, „jen mu prosím pomozte."

„Předej mi ho," natáhl k němu dlaně, do nichž Max vložit třesoucí se tělíčko.

„Jak mu říkáte?" otázal se.

Oba jsme se zarazili, podívajíce se po sobě.

„Albatros!" vyhrkla jsem, „budeme mu říkat albatros!"

„Albatros?" pozvedl Olphin obočí, „víš, jak skutečně vypadá?"

„Ne," zakroutila jsem hlavou, „ale to neznamená, že ho tak nemůžeme nazývat."

„Správně," přikývl, „budeme mu tedy říkat Albatros. A teď mazejte za rodiči, cestujeme dál." Popohnal nás pryč.

„Děkujeme!" zahlaholili jsme, před naším návratem k rodičům.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Albatros - Popelnice21

Šum tmavého moře mě přivedl k radostnějším, klidnějším myšlenkám. Procházela jsem se po bahnité pláži, kde kromě mě běhalo pár udolaných běžců. Blížil se večer a pláž nezářila sluncem, nýbrž nádechem temného večera.

Letní večery miluji, obzvlášť ty, které nejsou jen teplé, ale i něčím dramatické. Tento večer na mě působil silněji, než jiné, šum moře byl klidný, ale vzduch a mraky komunikovali jiný vzkaz.

Moře je pro mě uklidňující element, a je to můj element, ještě ke všemu. Silný a temperamentní, zároveň přijímací a krásně výrazný. K moři jsem chodila odjakživa se uklidnit, a nebylo tomu jinak i dnes. Slzy mi z očí tekly, to jo. Proto ráda chodím k moři - nikdo slzy nehodnotí. Naopak, je tam tolik vody, že vlastně zapadnou.

Smutky odezní, vzteky zchladnou, stesk se ulehčí. To vše jsem potřebovala. To vše mi lítalo hlavou když jsem běžela rychlostí hnanou silnými emocemi. A doběhla jsem správně.

Doběhla jsem na místo, kde na chvíli vše bylo v pořádku. Stačilo jen poslouchat šumění vody. Stačilo pozorovat příliv a odliv. Stačilo praktikovat jednoduché meditace, jež mají vždy spojení s přírodou.

Z ničeho nic jsem spatřila flek na obloze. To mi nezapadalo do mé krabičky perfektní chvíle. Ne! Proč mi ten flek kazil moji super étericko-spirituální chvilku?

Flek se blížil. Většinou se fleky snažím odstranit Savem, nebo i Cifem, ale tenhle byl úplně jiný kalibr fleku. Neustále se zvětšoval, jeho rysy se podobaly rysům mořských ptáků, a pak - ejhle.

Albatros! Lítající sněžná naděje! Vlající prapor moudrosti. Překypující -

"Fuj!" Křičela jsem."To snad NE!"

Esoterický význam albatrose mi byl ukradený, jelikož a protože si vysypal svoji potřebu na moji nepromokavou, bílou Ralph Lauren bundu.

"Ne.." začala jsem bulet. "To nepůjde smýt, vždyť to je bílá, to musí hned do pračky a do hotelu je to 15 minut autobusem, ty, ty TY..." Marně jsem se snažila vymyslet nadávku na ptáka. V tuto chvíli je to ale fuk, protože nějaký symbol naděje padl, stejně jako moje image dobře oblečené princezny, která chodí k moři kvůli duchovnu.

Koukla jsem nahoru, do těch nebes, a tam si stále lítal. Byl to arogantní pták. To mi věřte, že věděl, co udělal. Jo, jo. Albatros, chvějící se radostí, pomalu kroužil v nebesích, o kterých tak často čtu, a svižným tempem se blížil k hladině moře. "TY." Zakřičela jsem.

Nemohla jsem si všimnout čistoty jeho peří, ani ladnosti jeho pohybů. Lítal nad hladinou, jako kdyby ji chtěl lehce políbit. V jeho letu byla znát zkušenost, i síla.

Slzy mi opět tekly, ale tentokrát z jiných důvodů. Jak bych se mohla na tu přírodu zlobit?

Jako ten albatros, je tak dokonalá. A svá.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Albatros - Sen1

Klidných večerů si Talia moc neužila. Její majetnický manžel, který byl hrozným hulvátem měl totiž noční směny málo kdy.
A právě v takových chvílích si říkala, co na něm vlastně milovala. Vtipy, kterými hýřil?
Jen když byli jeho přátelé kolem.
Dětskou radost, kterou měl, když dostal nějaký praštěný nápad?
Položila se na záda do trávy a otočila hlavou tak, aby viděla na rozkvetlou pampelišku.
Trochu foukal vítr, a tak radostně tancovala.
Zvedla ruce k nebi a pak se dotkla přívěsku, který jí daroval na jejich zásnubách. Byl zlatý, honosný. Tížil ji na hrudi.
Odepla si ho z krku a přemítala nad všemi sliby, které jí dal.
Téměř všechny dodržel... ale jeden z nich se přeci jenom vytratil.
Ten nejdůležitější.
Nevěnoval jí lásku. Už ne.
Po celém dni, kdy byla v práci a poté ještě doma poklidila, dala vyprat prádlo a postarala se o jeho děti, dostala jen vynadáno hned jak se vrátil.
Protože mu neudělala večeři a zase někam "uklidila" jeho oblíbenou košili, kterou teď nemůže nikde najít.
Řetízek se houpal, jako ta pampeliška. Posadila se.
Srdce jí tížil smutek. Jak se z jejich šťastného vztahu stalo tohle peklo?
Náhle si jí s vlasy pohrál poryv větru a v té maličké chvilce jí náhrdelním zmizel z dlaně.
Rychle se vyškrabala na nohy a už jen sledovala, jak malý albatros neomaleně máchá křídly a v zobáčku drží její náhrdelník. Vztáhla ruce, aby ho snad zastavila, ale s nohou napolo vykročenou dopředu zamrzla v pohybu.
Ne.
Možná to takhle bude lepší. Rozhodně se otočila a zanechala za sebou všechny svoje starosti.
Na křídlech si je odnesl malý albatros.
Střípky jejich rozlámaného vztahu nabral do zobáčku a odnesl je pryč, tak, aby je už nikdo nemohl slepit zpátky.
Ještě tu noc si Talia sbalila kufr, všechno cenné nechala tam, kde to leželo.
Kdyby jen nebylo toho pocitu, že mu něco dluží... Ale ten jako zázrakem také zmizel. S překvapením v očích hleděla do zrcadla.
Přeci jen, to drahé a třpytivé zlato si odnesl jeden malicherný pták. V tu chvíli si uvědomila, že to cenné nespočívá na nás, ale v nás.
A to nám nikdo vzít nemůže.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Albatros – rebellious7

,,Paní učitelko, opravdu mi nic není."

Už asi pošesté jsem se snažila naší třídní, paní Graasové, vysvětlit, že jsem naprosto v pořádku.

,,Zlatíčko, vždyť celá hoříš!" přiložila mi dlaň na čelo, tak jako každých pět minut, které jsem strávila u ní v kabinetě.

Nervózně přechází sem a tam, kličkuje mezi krabicemi ledabyle poházenými po zemi a lamentuje nad tím, že mám vysokou teplotu.

,,To tady mám jen sedět?" začínám ztrácet nervy. Jsem zdravá jako rybička.

Prosebně se podívám na dveře. Kéž by mě někdo přišel vysvobodit. Ne princ na bílém koni, stačila by uklízečka.

Najednou Graasová vyjekne, až poskočím i se židlí. ,,Děje se něco?" zeptám se, když se vzpamatuju z počátečního šoku. Začíná mi být nějak divně. Ta učitelka na mě má špatný vliv.

S vytřeštěnýma očima ukáže roztřeseným prstem na mou hlavu. Ne, na mé pravé ucho. ,,Ty máš špičaté uši!"

Cože? Moje uši nejsou výstavní, ale urážet mě nemusí. ,,Tak a dost. Jestli tady má někdo teplotu, tak jste to vy. Měla byste jít domů a do postele," řeknu příkře. Otočím se na patě k odchodu.

Než však stačím chytit kliku, porve mě Graasová za předloktí. Vyletí na chodu a já nechápavě klopýtám za ní. Než se naděju, stojíme před učebnou biologie a učitelka horlivě klepe na její dveře. Mou ruku při tom odmítá pustit.

,,Co se děje, Marie?" objeví se usměvavá tvář profesora Lewise, jemuž úsměv hned zamrzne na rtech, když uvidí učitelčin šílený výraz. ,,Slečno Avesová?" zarazí se a chvíli střídavě pozoruje mě a Graasovou.

Ve třídě se vymaním z jejího sevření a postavím se do kouta. Graasová kolem sebe mává rukama jako smyslů zbavená a profesor Lewis se na ni dívá stále více jako na blázna.

Rozhlédnu se po třídě. Tyhle já znám. To jsou o rok starší studenti. No paráda, víc trapné už to ani být nemůže.

Ten divný pocit, který mě začal otravovat už v kabinetě Graasové, podivně sílí a k tomu mě začínají svědit záda. Každou chvíli se musím škrábat a vsadím se, že to vypadá, jako bych měla blechy.

V učebně se začne ozývat šeptání. Většina jsou posměšky na účet Graasové, ale pár se jich točí i kolem mé osoby. Co ta tady dělá? Kvůli ní se Graasová zbláznila?

Radši svou pozornost přenesu zpět na učitelské kolegy, kteří se v tu samou chvíli podívají na mě.

Znervózním. Tohle nemůže dopadnout dobře. Sžírá mě pocit nejistoty. Teď už si totiž úplně v pořádku nepřipadám ani náhodou.

Lopatky mám v jednom ohni a začínám mít mžitky před očima. Dlaně se mi polévají studeným potem. Něco je špatně.

,,A má špičaté uši," vykřikne Graasová, udělá dva rázné kroky ke mně a odhrne mi pár pramenů černých vlasů.

Po místnosti se ozve zděšené vydechnutí. ,,A co má být? Každý člověk je jiný, nemůžeme mí všichni uši kulaté jako podle kružítka!" vykřiknu a odstrčím od sebe učitelčinu ruku.

Profesor Lewis už se nadechuje, že k tomu něco řekne, když se třídou rozlehne zvuk tříštícího se skla, který na chvíli všechny ohluší. Na mě to má ale blahodárný účinek – divné pocity a mravenčení v zádech jsou pryč.

Když sedne prach a otevřu oči, které jsem leknutím pevně sevřela, zjistím, že na mě nevěřícně zírá třicet párů očí. Narovnám se a zakroužím rameny. Jako bych měla na zádech něco těžkého. Ale batoh jsem nechala v kabinetě...

,,No ty vole," ulevím si, když uvidím, co mě to na zádech tlačí. Do stran mi z nich trčí dvě majestátní křídla.

Jednotlivá pírka se na světle lesknou, tmavé tóny se střídají s těmi světlými a dohromady tak tvoří nádherný vodopád šedých a bílých odstínů heboučkého chmýří.

Jemně, jako by ta krása měla při sebemenším doteku zmizet, přejedu třesoucí se dlaní po jednom z křídel. Jsou opravdová.

,,Co se to děje?" kvikne Graasová, než se v bezvědomí sveze na zem.

Nikdo se jí nehrne na pomoc, protože všichni mají oči přišpendlené na mě. Nebo spíš na to, co se ze mě stalo.

,,Slečno Avesová, jak je toto," koktá profesor Lewis a ukazuje na má křídla, ,,jak je to možné?"

Pokrčím rameny. ,,Nemám tušení, ale vypadám trochu jako albatros," pousměju se pomalu zkouším, jestli dokážu křídla ovládat. Podaří se.

,,Moment," poupraví si Lewis brýle na nose, ,,jestliže albatros dokáže letět při rozpětí křídel tři metry osmdesátikilometrovou rychlostí, ty bys dokázala..."

,,Já bych mohla letět s rozpětím šest metrů letět více jak sto padesát kilometrů v hodině!" dokončím za Lewise myšlenku. ,,To je neuvěřitelné," vydechne profesor a opatrně se dotkne mého křídla.

Pak opět zaujme místo za katedrou. ,,Co s vámi budeme dělat, slečno Avesová?" podepře si zadumaně bradu rukou. ,,Máš uši jako elf a třímetrová albatrosí křídla, Leno."

Usměju se. Nějaká vyšší síla se asi rozhodla, že můžu taky zažít nějaké to dobrodružství. A já toho hodlám využít.

,,Já bych šla ta křídla vyzkoušet."

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

ALBATROS-Tallia8

Již po mnohá léta po naší vesnici kolovala stará legenda. Legenda, při jejíž zmínce malé děti zalézaly vystrašeně pod peřiny a dospělým běhal studený mráz po zádech.

Někteří v ni věřili, jiní jen kroutili hlavou nad pošetilostí těch bláznů, co měli víru.

Já sama jsem se řadila mezi ty, jež tuto prastarou legendu považovali za čiré bláznovství a pohádky, kterými se strašili nezbedníci, avšak zbytek mé rodiny mě varoval, ať za úplňku nejezdím rybařit na naší staré loďce.

Říkali, že za úplňku se na moři dějí záhadné a nebezpečné věci. A o to více jsem toužila po tom poznání, po nebezpečí, po dobrodružství.

Můj otec však prohlédl můj záměr a zastoupil mi cestu ve dveřích, v jeho tváři byla vepsána nefalšovaná starost i zákaz.

„Nemůžu Tě pustit, dcero. Vždyť víš, že je úplněk. Nemůžeš jít sama,"

„Ale já... já musím, otče! Musím vědět, co se za úplňku děje, musím vědět, jestli je to pravda, chci to vědět. Nemůžeš mě zastavit," snažila jsem se protáhnout skrze něj ven z chatky, avšak on pevně sevřel mou paži.

„Nechci o Tebe přijít, tak, jako o Tvou matku," hlesl smutně, jeho tmavé oči mě němě prosily, abych nechodila.

„Tak pojď se mnou. Pojď se mnou, ať konečně pro jednou zjistíš, co se stalo. Copak jsi nikdy nechtěl znát pravdu?" navrhnula jsem mu vzápětí spěšně, neboť měsíc se již dral na oblohu. Byl čas. Bylo to teď, nebo nikdy.

„Už jsem ji viděl. Ten den, když jsem ztratil Tvou matku. Viděl jsem to, Freyo. Právě proto nechci, abys šla, nechci, aby se minulost opakovala,"

„Ale co, co jsi viděl?" naléhala jsem na něj, jeho slova ve mně probudila ještě větší zvědavost, ještě větší touhu po tom, znát pravdu, co se toho dne stalo.

„Všechno, všechno, co jsi slyšela o té legendě... Všechno, je to pravda," při té nostalgické myšlence ve tváři mého otce přeběhlo zděšení.

„A právě proto, musím jít," vysmekla jsem se mu ve chvíli, kdy to nečekal.

Běžela jsem ke břehu. Na mořské hladině se již odráželo to nádherné světlo z oblohy, to světlo, jež vyzařoval měsíc v úplňku.

„FREYO!!" slyšela jsem za sebou prosebný křik mého otce, který běžel za mnou. Avšak já se neotočila. Nasedla jsem do malé loďky a začala veslovat , vstříc širému oceánu.

Veslovala jsem snad věčnost. Dostala jsem se do zátok, kde to mé oči nepoznávaly, snad, jako kdybych tu nikdy nebyla. Hladina moře byla čistá a klidná, rušená jen mým veslováním.

Nevypadalo to nijak magicky. Nic se nedělo.

Po hodné chvíli mučivého ticha se hladina najednou probrala. Vytvořily se velké vlny, jež mou loďku unášely dál a dál, bez možnosti, abych ji mohla ovládat.

Kdesi přede mnou jsem spatřila stín. Stín lodi, jež se objevila zčistajasna, jako blesk z čisté oblohy.

Zděsila jsem se.

Že by snad legenda byla pravdivá?

O lodi, jejíž posádku tvořili duchové? Říkalo se, že kdo tuhle loď spatřil, zešílel a už nikdy jej nikdo neviděl. Lidé zapomněli jeho jméno, a to, že někdy existoval.

Ona loď měla potrhané plachty, celkově vypadala ve velice krušném stavu a já jen přemítala, jak v takovém stavu může vlastně plout?

K mým uším dolehly skřípající zvuky, jak se loď otáčela směrem ke mně a přibližovala se.

Na zádi jsem si všimla písmen, tvořících jedno jediné slovo. Jméno lodi. ALBATROS. Bylo již značně omšelé a vybledlé, ale přesto se dalo přečíst, jak loď osvětlovala záře z měsíce.

Zdánlivé ticho prořízl hrdelní výkřik, až mě z toho zamrazilo v morku kostí.

A to byla poslední věc, již jsem slyšela, než vše pohltila tma, a hlavou mi běželo stále dokola a dokola-...

ALBATROS. ALBATROS. ALBATROS.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Albatros - jane8

„A až spatříš albatrosa, pak mé dítě věz, že se dobré časy pomalu blíží zpátky," vyprávěla mi kdysi má matka, zatímco jí na rtech pohrával něžný úsměv. Pokaždé, když tuhle větu vyřkla - nikoliv jako nejistou budoucnost, nýbrž jako slib - pohladila mě po zlatavých vlasech. Mnoho dní jsem ve svém životě strávila pouze tím, že jsem stála jako solný sloup na balkoně a s nedočkavostí dítěti blízkou vyhlížela onoho bělostného ptáka, jehož měl náš rod ve znaku. Ale ať jsem čekala sebedéle, ať jsem tam postávala do nejhlubší noci, nikdy se neobjevil.
„Musíš být trpělivá," smála se mi maminka, kterou jsem za celý život neviděla se mračit nebo plakat. „Nepřiletí ihned."
„A kdy to teda bude?" zeptalo se tehdy mé dětské já se svraštěným obočím. Nerada jsem čekala.
„To nikdo neví."
Dnes je mi sedmnáct, moje plnoletost se již blíží, a já už přestala doufat - stejně jako všichni z našeho malého, chudého království. Když moje matka, překrásná, moudrá vládkyně městečka Rothinie, před deseti lety zmizela ve zdejších lesích, moje dětství bylo nenávratně pryč, a s ním i moje radost. Zbyly mi po ní jenom šrámy na duši.
Královský palác se od toho osudného dne stal děsivě prázdným a tichým místem. Snažila jsem se z něj pravidelně utíkat, jenže v Rothinii neexistoval kout, do něhož bych se mohla odebrat, a kde by mé srdce nalezlo alespoň část ztraceného štěstí. Domy z tmavé žuly, dlážděná ulice i zachmuření obyvatelé vyzařovali stejnou trudnomyslností, jako můj domov. Bylo znát, že všechny opustila naděje na lepší zítřky.
Nevím, kdy nastal ten zlom. Už není naživu nikdo, kdo by si proměnu z bohatého města hýřícího životem a oslavami do zchátralého bludiště mrtvých duší pamatoval. Kolují o tom různé báchorky - prý nájezdy sousedního království, kletba bohů, nebo zkorumpovaní politici - dnes by se však svědek tehdejších událostí hledal jenom těžko.
„Vaše Výsosti," ozval se nesmělý hlas jednoho mladého sluhy, „otec s vámi chce hovořit."
Přikývla jsem a následovala ho do jedné z králových soukromých komnat. Věděla jsem, co chce probrat. Chodil okolo té ožehavé skutečnosti již celé týdny, avšak doposud v sobě nenalezl odvahu téma nakousnout.
Ještě předtím, než jsem vstoupila, jsem se zhluboka nadechla a vstoupila. Malá místnost měla okrové stěny, zašedlé zubem času, krvavě rudý hedvábný koberec, jenž také pamatoval lepší časy, a nábytek ze drahého ebenového dřeva, pokrytý prachem a pavučinami. Vysokými okny naproti dveřím pronikalo tlumené sluneční světlo a dopadalo na otcovu zachmuřenou tvář.
„Přál sis se mnou mluvit," poznamenala jsem. „Vím, co tě trápí."
Král se na mne otočil. Oválný obličej, porostlý stříbřitým plnovousem, vykazoval značné napětí.
„Nefrin," oslovil mě stejně chladně jako prve já jeho, „vždycky tak přímá."
„Neoddaluj to, otče. Chystáš se mi říct, že se moje dospělost blíží, a že bych si měla najít ženicha. Budoucího krále."
Přikývl. „Nevěděl jsem, jak o tom začít. Domníval jsem se, že se ti to nebude líbit."
Lhostejně jsem pokrčila rameny. „Je to má povinnost vůči království. Už odmala vím, co se ode mě očekává. To, čím si jenom nejsem jistá, je způsob, jak najít někoho, kdo se bude do funkce vladaře hodit." A koho budu mít ráda, chtěla jsem doplnit, ale neudělala jsem to. Láska je luxus, který si ve Rothinii může dovolit jen málokdo - a královská rodina to rozhodně není.
Byl to velice stručný rozhovor. Otec mě ujistil, že už něco vymyslí, a já odešla. Vždycky jsem rozhodování přenechávala jemu. Bylo to mnohem jednodušší, než se s někým seznamovat sama.
Druhý den, po bezesné noci, mě k poledni probral hlasitý křik. Otevřela jsem stále slepené oči a promnula si je, snažíc se přijít na zdroj příšerného zvuku. Nemusela jsem pátrat moc dlouho - zvíře, které ho vydávalo, sedělo na masivním zábradlí balkonu. Jednalo se o majestátního ptáka s podlouhlým zobákem a peřím bílým jako čerstvě padlý sníh. Korálkově černé oči se mu inteligentně leskly. Upíral na mě netrpělivý pohled, jako by chtěl říct: „Na co čekáš? Tak už konečně vstaň!"
Bleskurychle jsem vyskočila z peřin a moje únava byla rázem ta tam. Srdce se mi rozbušilo. Byl to pták, který se v našich končinách neobjevil už dlouhá staletí a o němž jsem slyšela pouhé legendy. Albatros.
„Ahoj," oslovila jsem opeřence s blaženým úsměvem, „přišel jsi nám přinést dobré zprávy, hm?"
Hlasitě zařinčel. Zamával majestátními křídly a odletěl někam dolů, ke svému pánovi. Okamžitě jsem běžela k balkonu a vyhlédla z něj na nádvoří, kde čekala královská návštěva. Mladý bělovlasý chlapec, podle bohatého oblečení pravděpodobně princ z neznámého království, právě seskakoval z bělostného oře. V jednom okamžiku pohlédl mým směrem a naše oči se střetly.
Usmála jsem se. Že by se k nám vrátilo štěstí?

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Albatros - carodejnica3

Sedela za stolom a mračila sa na monitor počítača. Jednou rukou si zamyslene natáčala na prst pramienok medených kučier, v druhej držala hrnček s kávou a po dúškoch si z nej usrkovala.
_Albatros sťahovavý je vták z čeľade albatrosovité. Je to morský vták s najväčším rozpätím krídel, tri metre aj viac. Dosahuje hmotnosť osemnásť kilogramov. Farba tela albatrosa je biela s čiernymi krídlami, má ružový nos a ružové nohy. Zobák je rovný ale na konci má háčik. Hlava je malá a je zakončená opereným chvostom. Krídla sú dlhé rovné, iba na konci sa krížia. Má tenké nohy bez akéhokoľvek operenia, tri prsty s malými pazúrikmi a blanami. Má maličkú lebku s veľkým zobákom. Má dlhú chrbticu zakončenú malým chvostíkom prejdenú cez bedrovú kosť. Má päť kostí v tvare oblúka zakončené akoby kosteným hákom. Má stehennú kosť a píšťalu rozdelenú na dve časti: píšťala kolenová a píšťala pätová. Má tri ostré prsty a ostroh. Živí sa rybami a kalamármi._
„Naozaj zaujímavé," hundrala si popod nos. „Fakt nenájdem na tom blbom internete nič použiteľnejšie? Ako keby neexistovala zaujímavejšia práca, len googliť nejakého albatrosa..."
„Všetko v pohode, Stela?" Do kancelárie nakukol vysoký muž v drahom obleku. „Robím si o teba starosti. Nebola si ani na obede, tak som si pomyslel, že ťa prídem skontrolovať."
„V absolútnom, Ivan," posmešne si odfrkla a uprela pohľad na svojho šéfa. „Už niekoľko hodín tu zabíjam čas absolútnymi nezmyslami, ako keby osud nášho časopisu závisel práve na článku o zaujímavostiach morských živočíchoch. Koho to už v dnešnej dobe zaujíma, preboha? Nie sme náhodou lifestyleový časák?"
„Jedno s druhým sa predsa nevylučuje," zazubil sa muž a usadil sa na voľnej stoličke. „Urob si voľno a poď na obed. Pozývam ťa." Pri tom prehlásení na ňu nenápadne žmurkol.
„Nie som hladná," zamumlala a nepokojne sa zahniezdila. Naozaj s ňou znovu flirtoval? Zrejme ešte nepochopil, že u nej nemal šancu, ani keď bola single, a teraz, keď má pred sebou perspektívne rozvíjajúci sa vzťah, už vôbec nie. Päťdesiatnici, hoci zachovaní a finančne zabezpečení, boli pre ňu príliš starí. „Dokončím aspoň túto časť o albatrosovi a rada by som si na zvyšok dňa vzala voľno. Nebude to problém?"
„Samozrejme, že nie. V piatok aj tak obvykle každý odchádza domov skôr. Ale naozaj si v pohode? Väčšinou ťaháš nadčasy, než aby si odišla skôr."
„Som. Fakt. Len... Mám rande," priznala farbu a konečne sa usmiala. Pri spomienke na Alexa ju premohlo vzrušenie. Minulý víkend si poriadne užili. Keď od neho odchádzala, dohodli sa na ďalšom stretnutí. Nemala prečo váhať. Bolo jej s ním fajn. Kytica a raňajky do postele boli len čerešničkou na torte. Tentokrát ale potrebovala po práci zájsť ešte domov, skultúrniť sa. Mala pred sebou dlhú noc.
„Aha," Ivan sa nasilu usmial, ťažko skrývajúc sklamanie. „Tak si to uži," s tými slovami opustil jej kanceláriu.
„Dík, užijem, neboj," zakričala za ním. Do práce sa pustila s oveľa väčšou vervou. Alex jej za tú trochu námahy s albatrosom stál.
Zdalo sa, že sa jej život po dlhom čase opäť vracia do normálu.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.