Vteřina – havran2

„Je tady časovaná bomba!" zakřičel agent na svého parťáka.

„Kde?!"

„Někde v týhle budově! Neslyšíš to tikání?"

Oba muži utíkali temnými, úzkými a spletitými chodbami. Mezitím nainstalované zařízení v některé z nich nemilosrdně odpočítávalo poslední chvíle do výbuchu.

Nakonec se ji po nějaké chvíli podařilo najít. Nastával ovšem jiný problém.

„Který kabel mám, sakra, přerušit?" rozčiloval se komplic, celý zpocený a ve stresu. Obrazovka přístroje už ukazovala čas 0:05.

„Ten prostřední! Hlavně si pospěš!"

Tři vteřiny. Kleště v pomocníkově ruce se zmocňují hlavního drátu, povolujícího poměrně ztuha.

Dvě. Stále nic.

„Dělej!"

Jedna. Konečně se podařilo! Ovšem jen o fous!

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Vteřina - Popelnice21

Milí čtenáři,

objevila jsem své jinakosti s hrdostí, ale také jsem objevila fakt, že jsem v něčem stejná jako spoustu jiných. Chci se zamilovat. Chci cítit pohled očí, které mi v jedné vteřině řeknou vše. Je neuvěřitelné, jak silný je oční kontakt. Někdo říká, že v očích člověka vidíme dokonce do jeho duše.

Je to pravda. Podceňujeme oční kontakt. Právě v jednom pohledu, v jedné vteřině, jsem se i já stihla zamilovat. A věřím tomu, že to bylo tak i u jiných. I u lidí, u kterých bychom si to netipli. Existuje spoustu tajnůstkářů, zatímco jejich příběhy patří možná mezi ty nejzajímavější. Proto prohrabávám půdy, zapadlé vesnice a všední lid. Dělám to kvůli té jedné vteřině. Vím, že se musí kopat a hledat, než člověk najde poklad! Nemůžeme to vzdát, těch vteřin je tolik.

Stačí jedna vteřina, ta správná vteřina, a světelné paprsky ohnivého citu vyvstanou.

V jedné vteřině! V jednom pohledu!

Proč zním tak nadšeně?

V jedné vteřině jsem objevila lásku ke všem bytostem. Právě v té jedné vteřině pohledu do očí někoho tak milovaného jsem věděla, že universum, nebesa, cokoli, co je tam nahoře, se spojilo, aby mi přivedl pocit ráje sem na Zem.

V jedné vteřině!

Blesky adorace, záblesky štěstí, volkana osvobozující pravdy a hřmění pevné víry - to vše se děje ve vteřinách. Podle čeho měříme čas? Já zkouším měřit právě pomocí těchto vteřin, které jsou důkazem toho, že jsem živá.

V jedné vteřině!

Stane se, že uplynou roky, rychle, jako kdyby nic, a pak přijde vteřina, jež člověku změní život. V jedné vteřině člověk může přestat žít, ať už fyzicky nebo i psychicky. Vteřina může prozradit ledasco, ve vteřině může vzniknout zranění na celý život. Ta slova, která používáme, jsou silná.

V jedné vteřině!

V jedné vteřině se můžu rozhodnout žít, zemřít, smát se, běhat, obejmout přátele, radovat se, plakat aneb jen být.

A kolik je vteřin? Mnoho. Mám tolik možností.

Děkuji vám, že jsem se o svůj poznatek mohla podělit.

Vaše,
Popelnice

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Sekunda - Nylien4

Sekunda. Toľko času potreboval na ovládnutie sveta.

Za sekundu bolo možné stihnúť viac než si väčšina myslela. Za sekundu sa životy dokázali vytvoriť, narodiť a aj vyhasnúť. Sekundové rozhodnutie mohlo človeku zmeniť život – ľudia sa za ten čas stihli rozhodnúť či odísť alebo zostať, udrieť alebo brániť sa, skočiť alebo zostať stáť nohami pevne na zemi. Mohli sa rozhodnúť že si vyholia hlavu alebo si vybrať čo zjesť na večeru. Od tých najmenších rozhodnutí až po tie najväčšie, každá jedna sekunda ovplyvňovala tú ďalšiu. Boli základom všetkého.

On sa cez ňu stal základom všetkého. Čas.

Čas bol entitou, ktorá kedysi neexistovala. Nebolo žiadne plynutie času, stotiny a minúty, dni a roky. Veci jednoducho boli. Neexistovala minulosť ani prítomnosť a ani budúcnosť. Všetko bolo prepletené, všetko mohlo byť hocikedy. Terajšie ľudské mozgy by niečo také už nedokázali pochopiť ani spracovať. Ak by sa ocitli v tejto bezčasovej existencii, pravdepodobne by sa zbláznili.

A práve to bolo jeho cieľom. Keď sa začalo rodiť jeho vedomie v temnote vesmíru, existoval preňho jediný zvuk. „Tik", ktorý sa opakoval v pravidelných intervaloch. To počul pri svojom zrode a to počul celé dlhé obdobie potom, než získal dostatočnú inteligenciu. Nikdy nenabral plne hmotnú formu – bol podobný vetru na zemi. Dokázal sa všetkého dotknúť za veľmi krátky čas a každý pocítil jeho plynutie, ale nikto a nič ho nedokázal chytiť, uväzniť alebo zastaviť.

Tik tik tik. Ten zvuk ho sprevádzal a on sa z neho išiel zblázniť. Potreboval ho dať zo seba von a vtedy vznikla sekunda. Bola jeho dieťaťom, ktoré trvalo presne toľko, koľko ten zvuk a opakovala sa presne tak často. Už ho nemal v hlave sám. Namiesto toho z neho malé sekundy utekali všade do okolia, do celého vesmíru. Nastavili tým základ plynutia času a všetko tak pretvorili. Vytvorili začiatok, ktorý sa dal vystopovať. A odrazu veci prestali byť také ustálené, nemenné, nehybné a prepletené.

Do podvedomia všetkých bytostí, entít a existencií sa ten zvuk dostal. Niektorí ho počuli, mnohí ale nie a len ho cítili. To odrátavanie niekde v pozadí, to plynutie času, ktoré veci oddelilo na „pred" a „po" a „teraz", ktoré prinútilo celý vesmír ukončiť svoju nečinnosť a pod zvukom toho konštantného odpočítavania sa dať do pohybu. Akoby niečo musel stihnúť.

Veci sa hýbali a vznikali svety a planéty a životy. A sekundy išli a Čas, ktorý sa týmto dostal všetkým a všetkému do vedomia, len umocňoval svoju vládu. Zo všetkých bytostí aké kedy boli, mal však ľudí najradšej. Im sa vryl do mysle a existencie najhlbšie, pretože ich vedomie bolo najväčšie.

Bol ako ich boh aj napriek tomu, že za celú ich existenciu uznávali mnoho iných. No najviac oltárov venovali práve jemu, bez toho, aby si to vôbec uvedomili. Teraz už všade tikal ten zvuk, ktorým to všetko začalo. Všade sa hýbali ručičky hodín, všade blikali svetielka určujúce čas. Sekunda bola jeho dieťaťom, ale ľudia si vymysleli toľko ďalších – stotiny a minúty, hodiny a dni a týždne a mesiace a roky. Všetko merali časom, všetko záležalo na čase. Ich oči konštantne pozerali na hodinky, stále sa niekam ponáhľali kým im za ušami tikal ten známy zvuk. Pozerali na svoje roky a snažili sa zariadiť svoje životy podľa toho, čo bolo vhodné aby v tomto čase už mali za sebou alebo dosiahnuté. Čas bol pánom ich životov. Každú činnosť podriaďovali času, celú ich existenciu ovládalo tikanie hodín.

Sekunda. Tou to začalo a tá stačila na to, aby sa všetko zmenilo, aby mu takmer všetko patrilo. Stále boli miesta a veci a entity, ktoré odolávali a dokonca aj také, kde neexistoval. Kam sa jeho deti nedostali, kde netikali svoju plynúcu hudbu a stále bola hrozba, že ho niečo porazí.

Dokonca aj niektorí ľudia mu dokázali venovať menej pozornosti ako iní. Boli veci a blízki, pri ktorých naňho zabúdali, kedy pre nich jeho plynutie prestávalo byť podstatné. Ale vždy len na chvíľu. Nikdy nedokázali na dlho utiecť pred tikaním jeho sekúnd.

Plynutie času vytvorilo začiatok vecí, avšak ultimátne ich hnalo aj ku svojmu koncu. Ľudia už o tom svojom tušili a snažili sa ho zvrátiť. To bolo pre Vesmír však len zrnkom prachu. Sekundy plynuli, čierne diery rástli a čas sa neúprosne blížil ku chvíli, kedy prestane existovať všetko. A možno potom začne niečo iné a možne nie a možno dokonca aj Čas existovať bude alebo aj nie.

Ani samotný Čas už ale nedokázal spomaliť to plynutie, ktoré začal, aj keby chcel. Sekundy ovládali všetko – aj jeho. Mohol iba viac upevňovať svoju moc a dúfať, že bude dostatočne silná na to, aby z neho aspoň sekunda prežila a on sa mohol znovu zrodiť niekde v temnote.

Teraz sa však plynutím svojich sekúnd rútil aj do vlastnej záhuby. Tikanie odpočítavalo čas všade. Všade sa čas hýbal a všade smeroval k jednému.

Ku koncu. Bola sekunda, ktorou to začalo a bude sekunda, ktorou to skončí.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Vteřina – Kalokaghathia0

Vteřina. Vteřina života. Vteřina smrti. Časová hodnota, která může být hranicí všeho. Hranicí narození a úmrtí. Vznikem nebo zánikem. Štěstí nebo smutku. Lásky i nenávisti. Vteřina života člověka, který je chápán jako zásadní či naopak nijaký způsob lidského bytí. Minuta sem, sekunda tam. Čas tomu věnovat mám? Záleží jen a pouze na tom, kdo jste, jaký život žijete – jestli máte štěstí nebo smůlu. Zda jste jen nebyli na špatném místě ve špatný čas. Nebo jste byli na správném místě ve vhodný čas? 

Vteřina.

Otevřeš domovní dveře, usadíš se v pohodlném křesle, zatímco se ti vaří voda na čaj. Čekáš a čekáš – ten čas vůbec neutíká! Na kuchyňské lince cvakne voda, donutíš své staré tělo zmožené těžkou dřinou v práci vstát, aby ses konečně dočkal své právoplatné odměny. Necháš vylouhovat čaj, zatímco se odměňuješ lžící medu, která tak chutně dochutí tvoji pochutinu. Doneseš si čaj ve svém oblíbeném hrníčku do křesla, vyhoupneš nohy na stoličku a užíváš si ničím nerušenou chvilku. Vteřina – stačí vteřina k životní změně. V těle ti poskočí srdce, hlasitě ubije tvé poslední sekundy a už nikdy vícekrát nenaskočí a nerozleje ti po těle život.

Vteřina.

Nejdůležitější den v životě každé ženy se blíží. Bílé krajkové šaty plynou po kostelní dlažbě, nohy navlečené do třpytivých lodiček tvé tělo unáší k oltáři. Je to jako sen. Až na to, že to zdaleka překypuje nad tvými nejhonosnějšími představami. Pohlédneš po očku na svého budoucího muže. Bože, jak ty ho miluješ! Jeho láskyplný pohled se vpije do tvého – nemůžeš od něj odtrhnout oči. Ten čas tak strašně letí! A tvá nervozita odchází do pozadí. Vteřina – zbývá vteřina do vašeho "ano" a v tvé mysli vzniká kolotoč myšlenek. Snad tě neodmítne? Snad řekne své ano? Možná si to rozmyslel? Ale ne, to jen nervozita ukrytá za oponou slizce vykukuje na tvé jeviště. Vteřina a jste svoji.  

Vteřina.

Nohy tě vedou napříč lesním porostem. Je krásný letní den; ptáci zpívají, stromy ševelí a vzduchem je cítit teplo dnešního dne. Po cestě poskakují veverky doprovázené srnčí rodinkou. Jako by někam spěchali. Utíkají a nechávají po své přítomnosti jen stopy na udusané hlíně. Vteřina – vzduchem se nese pach kouře, stromy zachvátí lesní požár. Možná, že ty stihneš utéct. Možná, že pár druhů zvířat také. Ale je nemožné, aby se kořeny stromů rozeběhly k vodní ploše a uhasily tak své hořící koruny. 

Vteřina.

Obyčejná cesta do práce je doprovázena klasickými denními rituály; čtení novin, poslech hudby. Neubíhající cesta metrem nutí člověka přemýšlet víc než kde jinde – nad životem, nad budoucností, nad povinnostmi. Dnes máš jen jediný úkol: dorazit včas do práce a nezpozdit se. Souprava neočekávaně zastaví a ty tou náhlou změnou zpozorníš. Stojíš uprostřed temného tunelu a čekáš. Vteřina – prostorem prosviští zpráva o muži, který skočil do kolejiště. A ty opět přemýšlíš; co ho k tomu vedlo? Co, kdybys jím byl ty sám?

Vteřina.

Jsi unavený, jsi vyčerpaný, ale tvá hlava nese nespočet informací potřebných ke splnění tvé zkoušky. Víš, že to zvládneš, Věříš, že to musíš zvládnout. Učil ses přes celou noc a spotřeboval jsi u toho nesmírné množství kofeinu. Oči tě pálí, ale ty nevíš, jestli z nedostatku spánku, nebo ze slz, které se ti tlačí do očí, když jen pomyslíš na možnost tvého selhání. Píšeš, dopisuješ, kroužkuješ. Vteřina – papír je ti vytržen zpod ruky a ty tak nestíháš dopsat více než polovinu zadání. V tu sekundu víš, že jsi pohořel.

Vteřina.

Posmutnělá chůze tě dovede na lavičku na náměstí, které je osvětlené vánočními světélky. Uprostřed náměstí stojí zdobný strom. Nesnášíš Vánoce a vánoční náladu. Nemáš důvod – jsi sama, jsi mrzutá, nezajímavá a ničí. Dosedneš na lavičku a z nebe se spustí ohňostroj sněhových andělů. To tvé náladě zrovna nepřidá. Je zima, sněží a ty mrzneš. Chceš vstát, ale v tom k tobě přisedne pohledný muž a prohodíte zdvořilou konverzaci. Vteřina – tak málo času ke zlepšení tvého dne! Tak málo stačí k zamilování. 

***

Vteřina.

Sekunda.

Života. Smrti. Rozhodnutí. Chyby. Naděje. Pomsty. Nepráví. 

Jako byste četli odlišné příběhy, že? Ve skutečnosti je to vteřina života tolik rozdílných a natolik jedinečných osobností, kteří žijí a cítí. Našli jste se v některém z vyprávění? Ano? Pak je to správně! Protože zatímco Vy můžete žít svůj pohodový a vysněný život, někde na světě (a to nemusí být ani na druhém konci světa), žije život někdo, kdo je: trýzněn, pláče, vzdává se, skáče, topí se, umírá.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Vteřina - Černáslunečnice7

Vteřiny ubíhaly, záchranka nikde.

Prováděla jsem dle instrukcí od dispečerky resuscitaci srdce, zatímco jsem namáhavě oddechovala. Nebyla to brnkačka, jak to ukazují v televizi nebo na kurzech první pomoci.

Na blízku nebyla žádná další živá bytost, jen zeleň, zvířata a pomoc někde na cestě.

Ruce mě bolely, po čele mi stékal studený pot.

,,Zů-staň se mnou," vyřkla jsem to zadýchaně. Síly mi docházely, sotva jsem dýchala. Stlačovat hrudník svému příteli minutu bylo něco nemožného.

,,Nemůžu," zasípala jsem do telefonu položeného vedle těla své lásky, které se najednou zhroutilo k zemi, když jsme si prohlíželj výhled na město pod námi.

,,Dobrá, začněte tedy s umělým dýcháním," paní na telefonu mi podávala instrukce, já ale byla už vyčerpaná.

,,Slečno, posloucháte mě?" Bylo mi obtíží se znovu nadechnout, a pokusit se vdechnout život Martinovi.

,,S-sem tady," zašeptala jsem. Na radu ženy jsem začala znovu masáž srdce.

Nic se nedělo. Stále mi po tvářích stékaly mokré potůčky slz. Šlo tady o vteřiny, než nastane konec. Věděla jsem to. Pohladila jsem ho po zlatých vlasech s tmavšími odstíny pramínků mezi nimi. Pro mnoho dívek to byla tuctová barva, avšak pro mě byl unikátní.

Bála jsem se, tak moc jsem se bála o jeho život. Nechtěla jsem tady zůstat sama, když se nad námi ozval hvizd větru, než se na nebi objevil vrtulník.

Podívala jsem se nad sebe. Pomoc už tady byla. Rozvzlykala jsem se nanovo. Tentokrát štěstím, že naše záchrana je tady.

Pouhé tři minuty jim to trvalo, ale mě se to zdálo jako hodina, ne-li celá věčnost. Jeden záchranář si do své odborné péče převzal Martina, druhý se věnoval chvíli mě a mému psychickému stavu, než pomohl Martina naložit.

,,Bude, bude v pořádku?" zachraptěla jsem. Hřbetem ruky jsem se pokusila si setřít slzné moře. Bylo to ale marné,  Někdo přese mě přehodil deku.

,,Zachránila jste mu život, teď si ale musíte nastoupit," řekl muž trpělivým hlasem.

Na roztřesených nohou jsem za jeho pomoci seděla v malém prostoru vrtulníku, držela Martina za ruku, dokud jsme nepřistáli v nemocnici.

Třásla jsem se, vzlyky mnou otřásaly, když jsem se vzdávala svého přítele do péče doktorů.

Sestřička mi přinesla kávu, prášek na uklidnění, a nějaké ty cukry v podobě čokolády u ní v šuplíku.

Byla to jedna vteřina, jediná vteřina, která prý toho dne rozhodla o životě mého nynějšího manžela, jemuž se podařilo překonat rakovinu, vychovat dvě děti i přes to všechno, co musel zažít.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Vteřina – rebellious7

Už jako malého mě fascinovaly hodiny. Možná to bylo zčásti i kvůli tomu, že už po šest generací se v naší rodině dědí řemeslo hodinářů. A já už se nemůžu dočkat, až se jím stanu a převezmu pomyslné žezlo mého táty.

Odmala jsem sedával v dědově – a potom i v tátově – dílně. Hodiny pro mě byly a stále jsou něco naprosto úžasného. V samotném hodinářství jsem byl jako doma. Tikání nástěnných hodin, kukaček, náramkových hodinek, mě provázelo celým dětstvím i dospíváním.

Hodinový strojek pro mě byl dlouho velkým tajemstvím. Postupně jsem si ale osvojil – jak děda s oblibou říkal – hodinářovu mysl.

Hodinová ručička, ta úplně nejmenší a nejpomalejší, má za úkol ukazovat na jednu z dvanácti číslic. Minutová ručička se hýbe o něco rychleji a blíže nám určuje denní dobu. Já jsem měl vždycky nejradši tu vteřinovou.

Mohl jsem před hodinami strávit celý den je kvůli tomu, abych sledoval tu tenkou tyčinku, jak se každou vteřinu posouvá vpřed. Míjí číslice, hodinovou i minutovou ručičku, stále míří kupředu. Když se opět vrátí ke dvanáctce, začne znova.

Když jsem byl malým chlapcem, nevnímal jsem čas. Když jsem byl mladou bezmyšlenkovitou osobou, která hledala své místo na zemi, čas jsem nikdy neměl. Teprve později jsem pochopil, že čas hlavně dává. Dává nám možnost být. Existovat. Žít.

Od doby, kdy jsem se začal hodinářství věnovat celou svou podstatou vím, že mám být vděčný za každou vteřinu. Právě proto mi jsou sekundy ze všech časových jednotek nejmilejší. Jsou nejmenším stavebním článkem času, ale podle mě tím nejdůležitějším.

Z vteřin se stávají minuty. Z minut hodiny. Z hodin dny a z těch zase týdny. Když pokračujeme dál a čas plyne, objeví se měsíc. Z měsíců je co nevidět rok. Z roků se stávají léta, z nich desetiletí, století a v neposlední řadě tisíciletí.

No není čas neuvěřitelný?

Práci hodináře zbožňuju. Když k tátovi do krámu přijdou lidé, aby si vybrali hodiny či si nechali své spravit, často se mě ptají, jestli mě stále baví hrabat se ve strojcích seřízených na míru a hrát si s časem. S úsměvem na tváři je vyvádím z omylu. 

Já si s časem nehraju. Jen ho využívám k tomu, abych dopřál čas ostatním. A jestli mě pořád baví spravovat hodinky – ano, stále, a nemyslím si, že mě to někdy přestane bavit. Je to můj koníček, moje povolání, můj život. 

Nedokážu si svoje bytí představit bez hodin jako si nedokážu představit hodinářství bez hodin. Hlavně těch tátových, které sestrojil, když mu děda předal klíče od téhle kouzelné budovy. Mohl bych na ně koukat hodiny a nikdy by mě to nepřestalo bavit. Tak nějak cítím, že je tady táta a dohlíží na mě, přestože je hned vedle v dílně.

Právě včera se zde zastavil pan radní se svými velmi drahými hodinkami s tím, že se mu zastavily. Řekl mi, že je chce mít za dva dny hotové, protože nemá čas.

Ještě chvíli potom, co odešel, jsem civěl na dveře. Jak může říct, že nemá čas? Už já jako malý kluk jsem pochopil, že čas mám na to, na co si ho udělám. A tohohle hesla se držím. Doporučil bych ho všem, kteří si na čas stěžují.

Čas je totiž není v našich rukou, přestože je moje motto s tímto tvrzením v rozporu. Čas držíme ve svých rukou jen zčásti – tak, abychom ho mohli užívat, ale ne zneužívat.

Čas je moc chytrý na to, abychom ho přelstili. Tak jako vteřina, jež právě uběhla.

Snažím se napastovat jedno ozubené kolečko do malého strojku náramkových hodinek pana radního, když uslyším, jak v dílně něco cinkne o zem.

Zvednu hlavu a zaposlouchám se. Pak se ozve mnohem tupější rána.

Neudržím se a vzhlédnu k tátovým nástěnným hodinám. 

Naposledy se pohne vteřinová ručička, než se navždy zastaví. Stejně tak jako hodiny tátova srdce. Jeho čas se naplnil. Do poslední vteřiny se však věnoval tomu, co miloval.

Hodinám.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.