Dokonalá iluze – Kalokagathia0 

Vyčkávali jsme u nastrojeného stolu, v jehož středu plápolal plamen hřejivé svíčky. Její oheň házel místností krásný oranžový nádech. Na stěnách se pohybovaly siluety našich milujících se těl. Naše těla byla spojena s našimi dušemi, které se vzájemně proplétaly vzduchem v harmonickém souznění. Byli jsme zamilovaní do našeho milování. A byli jsme milováni za naše zamilovaní. 

***

Vzduchem se nesla vůně skořice a citrónu. Podzimní počasí nás nalákalo to područí pletených dek. Usídlili jsme se na gauči a zapnuli televizi. Sebastian mě jemně hladil po vlasech, když jsem položila hlavu na jeho nohy. Fascinovalo mě, jak dokáže být jemný, hned v návaznosti na naše zvířecí milování. Jeho jemné prsty lehce tančily na mé nahé pokožce a tvořily v mých vlasech perfektně svůdné symboly. Sklouzl dlaní na moji paži a rýsoval do ní jakási písmena. 

„Co mi to tam pořád píšeš?" Nadzvedla jsem se na loket, abych se mu zadívala na smějící se tvář. 

„Hádej," zasmál se a začal mě slovně popichovat. Hodila jsem po něm polštář. Pokojem se rozlila směsice našeho smíchu. Naše společná symfonie mi přiváděla krásnou euforii a zároveň podivné déjà vu. 

„No tak, pověz mi to!" Žadonila jsem a zpod řas jsem na něj vykouzlila psí pohled. Na muže to vždycky zabírá, pomyslela jsem si. Mají rádi, když se cítí jako vlci, co zlákali nevinnou ovečku do svých spárů. Zbožňují, když v nich žena vidí alfa samce. Milují, když mohou ženu ovládat, aby dělala cokoliv, co oni chtějí. 

„Napsal jsem: Všechno je jen dokonalá iluze." Sdělil mi, ale úsměv z jeho tváře se vytratil. 

„Jak to myslíš?" Posadila jsem se na gauči do tureckého sedu. V hlavě mi běželo nespočet myšlenek. Jak pozitivních, tak ale především těch negativních. Vím, že jsme spolu jen něco málo přes měsíc, ale nikdy jsem se žádnému muži neoddala celá za tak krátkou dobu. Nikdy jsem žádnému muži, kterého jsem potkala, nepropadla natolik, abych se do něj zamilovala. On byl první. Ve všem. 

Bála jsem se, že se chce se mnou rozejít. Že jsem mu stačila jako pouhá hračka, se kterou si pěkně vyhrál, ale už ho omrzela, a tak ji odhodí stranou, vyhodí ji, a nahradí ji jinou.

„Myslím to tak, že žiješ v natolik dokonalé iluzi, kde nic není pravda, ale ty všemu jako naivní malá holka až moc důvěřuješ." 

O čem to tady, sakra, mluví?! Jaká iluze? Jaká naivní důvěřivá holka? 

„Jsi má," pokračoval, „ale jinak, než si myslíš... Navždy budeš má." Popadl mě za zápěstí a smýkl se mnou na zem pod gauč. Bolest mnou projela jako ostrý nůž projede do masa. Zatočila se mi hlava a upadla jsem do bezvědomí. 

***

Než jsem opět přišla k sobě, stál nade mnou. Chtěla jsem vstát, ale nešlo to – v pohybu mi bránili lanem svázané nohy i ruce. Mlela jsem se na koberci sem a tam. Přiklekl ke mně. 

„Neboj se. Není čeho se bát," pronesl až moc klidným a pomalým hlasem, „jen mě," dodal. 

Chtělo se mi křičet, ale můj hlas mi uvízl v krku jako knedlík, když jsem zahlédla za jeho zády nůž. A věděla jsem, že jím nemá v úmyslu přeříznout lana kolem mého těla a osvobodit mě od těch hadů, co mě tlačily do kůže. 

„Ta iluze, má milá, spočívá v tom, že jsem hrál dokonalého muže, kterého hledáš. Někoho, komu můžeš věřit, komu můžeš sdělit vše. Někoho, komu se celá oddáš a propadneš mu." Ve svých rukách držel nůž a mírně s ním otáčel, až svit pohazovat na jeho tvář ozářená prasátka.

„Ale pravda je taková, že to vše je lež – činil jsem tak jen proto, abych se k tobě doslat blíž, abys mi bezmezně důvěřovala. Abych mohl dokonat dílo," odkašlal si a opět ke mně přistoupil na dosah natažené paže. 

„Je mi to líto, ach, tak líto! Že musí o život přijít další krásná, bože, tak překrásná, mladá růže!" Olízl si horní ret jazykem a jeho zorničky se roztáhly. Odhrnul mi pramen vlasů, který mi spadl do zorného pole, z čela. 

„Náš příběh končí a naše dokonalá iluze končí s ním. Ale díky tobě budu připraven na ty další mladé čisté okvětní lístky, které budou stejně naivní jako ty. Snad budou stejně chutné jako bude chutné tvé sladké tělo." 

Jeho mohutné tělo se na mě zuřivě vrhlo a já si přála, aby skutečnost, kterou jsem zažila, byla jen pouhá iluze.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Dokonalá iluze - Popelnice21

Děláš si iluze
říkám jí stroze
nedělám, nedělám
na ten barák si vydělám

A co tvoje srdce?
Co skutečně cítí?
Já operuji drsně
Co já cítím, nikdo neví

Zařazená jsi, ale já ti gratulovat nebudu
Akorát zapadáš do velkého, velkého davu
Nech mě být, drž už hubu!
Já vím, co se děje, závidíš mi postavu

Děláš si iluze
ve všem opravdu dokonale
Lezeš mi na nervy, vypadni!
To ty jsi ta divná, zapadni!

A proč bych to dělala?
Skákala jak neviditelné stádo píská?
Jsi divná a jiná, jdi pryč, jdi pryč
Já už dávno lezu na kariérní tyč

A dělá tě to šťastnou?
Pač kruhy máš a dluhy nestíháš
A co tebe dělá tak dokonalou?
Vždycky když tě vidím, akorát mi nadáváš

Nenadávám ti, snažím se ti říci,
že se můžeš osvobodit
Z čeho bych se měla osvoboditi?
Dělám co mám, ty se běž stydit!

Za co? Že nemám růžové brýle?
Že nelžu o okamžicích, kdy mám chmurné chvíle?
Já brýle nemám, ty přechytralá individualistko!
A s tvými teoriemi, jak by to vůbec šlo?

Z čeho usuzuješ, že já mám život dokonalý
Přiznala jsem se ti sama, že mám život i chmurný
Tak o co ti jde? Co furt otravuješ?
Život vidím jinak, a ty, ty děti nestihneš

Já vím, dostaneš medaile
Ale všichni se chováte stejně
Nech mě být, jdi pryč, jdi pryč
Včera jsem se málem pověsila na tyč

A proč? Co se stalo?
Ale nic, něco mi z očí teklo
Myslíš pláč? Tu přirozenou emoci?
Ne, nešil, byla jsem nervózní, chvíli

Ségra, žiješ v dokonalé iluzi
Proto ti tleskají a kývou na odpovědi
Ty jsi prostě byla vždy jiná
A mě lidé chápou, jsem prostě

Dokonalá. To určitě!
Ale to co žiješ, je sen,
Vždyť to je skutečnost
Tebe mám už dost!

Máš dost mě?
Nebo spíš sebe?
Ale prosímtě
Ty jedna - ble

Až sundáš brýle
A uvidíš svět
Zavolej mi, prosím
Já sundám ty černé šaty, co tak často nosím

Nos si co chceš, co mě je do toho
Já akorát zapadám,
zítra odjíždím na Slovensko
A proto chvátám, peníze vydělám,
ani nevíš, jaké mám obecenstvo

Které znáš. To je mi jasné,
jen mi řekni, vidí tebe?
Jasně, že mě vidí!
Oni nejsou slepí!

To jsem pochopila
Ale stejně to na mě působí
Že jste všichni schválně nevidomí

Jediné,
co vidíte
Je prostě ta vaše vymyšlená
Ale dokonalá!

Iluze

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Dokonalá iluze - Hvězdář1

Jeho cílem bylo, aby jej nikdo nepoznal. Nechtěl se brýle tam vracet, na místo, které ho bolelo v každé vzpomínce, ale musel. Hnědé rovné vlasy schoval pod černou kudrnatou paruku, nabarvil si obočí, zakryl zelenou za hnědé kontaktní čočky a nasadil si sluneční brýle.

Hodně se změnil od doby, co tam byl naposledy, ale když vystoupil z autobusu před tou velkou cihlovou budovou, připadal si zase jako malý kluk. Navenek udržoval dokonalou iluzi. Jiný vzhled, chůze, sebevědomé chování a vzpřímený postoj člověka, který si s jakýmkoliv problémem hravě poradí. Zato uvnitř v něm vařily pocity nervozity a vnitřnosti se mu svíjely jako klubko hadů. Polknul tvořící se sliny, potlačil nepříjemné vzpomínky a zazvonil.

"Dobrý den, tady recepce. Potřebujete něco?"  ozval se ženský hlas po krátkém zabzučení a on se nadechl k odpovědi.

"Dobrý den, tady Caleb McClair, mám dnes přijít na pohovor ohledně té volné pozice manažera," řekl klidným a sebevědomým hlasem s britským přízvukem.

"Á, vidím vás tady. Pojďte dovnitř, já vám zavolám pana ředitele," ukončila krátký rozhovor žena a dveře ho pustily dovnitř. Oddechl si. První krok byl za ním. Tahle mise pro něj byla obzvlášť důležitá.

Vešel dovnitř a prošel potemnělou chodbou s oprýskanou zdí až k recepci. Světlo na stropě, které snad patnáct let bylo pořád stejně zaprášené, blikalo.

"Tak tady jste. Vyplňte prosím ještě tady ty dokumenty," podala mu blondýnka z recepce pár papírů sepnutých kancelářskou sponkou a on se dal do vypisování falešných údajů. Po pár minutách škrábání propisky jí papíry vrátil a ona je někam šla odnést. Mezitím se opřel o recepční pult a musel se držet, aby na něj neklepal prsty. Musel vypadat klidně.

Že všech stran na něj mluvila minulost. Zatuchlý vzduch šeptal jeho pravé jméno a pavouci v rozích si ťukali na čelo. Oni ho poznali, stejně jako on je. Sebedokonalejší iluze jde prolomit, ani jeho převlek nebude trvat věčně.

Od přemítání ho vytrhlo klapání podpadků a ještě dalšího páru bot. Z šera se vynořila recepční, která se ihned šla posadit za pultík, a těsně za ní následovala shrbená, mohutná postava. Agentovi se na okamžik zastavilo srdce, ale ihned se sebral, nasadil oslnivý úsměv a natáhl k nově příchozímu ruku. Z jejich pevného sevření se mu zvedl žaludek.

Už se nemohl dočkat, až vyhrabe veškerou špínu, která byla v tomhle baráku zalezlá. Bude to jeho soukromé vykoupení, jakási pomsta s vyšším cílem, jejímž hlavním protivníkem bude muž s temnýma očima, hlubokými vráskami a falešným úsměvem naproti němu. Nepoznal ho, převlek neselhal.

"Velice mě těší, Calebe. Chtěl jsem se trochu protáhnout tak jsem si říkal, že vás rovnou provedu po pracovišti. Co na to říkáte?" provrtával ho ředitel zkoumavým pohledem.

"To zní skvěle, pane. Také mě velice těší," opětoval pozdrav a vydal se za starcem dále do budovy. Od teď se na několik měsíců musí vžít do dokonalé iluze sebe sama, stát se Calebem McClairem a porazit minulost, která ho táhla k zemi.

'Velice mě těší, otče...'

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Dokonalá iluze – rebellious7

Na pouti jsem byla naposledy v sedmi letech. To mi ke štěstí stačila jízda na kolotoči a cukrová vata. Teď, když už jsem dospěla, jsem tu proto, abych objevovala zakázaná zákoutí stanů vědem a kouzelníků.

Obyčejný člověk, který na pouti pořádané každých patnáct let na oslavu letního slunovratu nikdy nebyl, by řekl, že to jsou všechno jen laciné triky. Ale kdo to tady zná, ví, že je to místo opravdových kouzel.

Dojídám jablko v karamelu a pozoruju okolí. Jako první mě zaujme vigvam, který je tmavě modrý a je posetý zlatými hvězdičkami.

Vezmu mezi prsty jemnou látku a opatrně nakouknu dovnitř. Musím přivřít oči, abych v té tmě vůbec něco viděla.

,,Pojď dál, Emily," ozve se a v tu chvíli se přede mnou zjeví cikánka držící svíčku. Ani se nenamáhám ptát, jak ví mé jméno. Nejspíš to bude vědma. Jestli to tak ale opravdu je, budu muset teprve zjistit. Vejdu do stanu a posadím se na polštář, na který žena ukáže.

Zaujmou mě její šperky. Náhrdelníky, které se překrývají jeden přes druhý. Náramky, které ji obepínají zápěstí.

,,Co to bude, Emily?" zeptá se mě a bez varování mě chytí za ruce. Otočí mi je dlaněmi vzhůru a na chvíli se na ně zadívá. ,,Můžete mi říct, co vidíte," řeknu.

Cikánka se mi zahledí svýma hnědýma očima do těch mých. Špičkami prstů se mě jemně dotýká na zápěstích. Připadám si, jako bych se vznášela. Její pohled mě chytí do svých spárů a odmítá pustit. 

,,Budeš uchvácena," zašeptá.

,,Čím?" vydechnu.
,,Představením," odpoví mi. ,,A taky mužem. Nebudeš vědět, co se to s tebou děje, ale bude tě to tam stále táhnout. K němu..."

,,Ke komu?" ptám se dál.

,,To budeš už muset zjistit sama," usměje se a přeruší oční kontakt. Z náhlého úbytku energie se mi zatočí v hlavě. To bylo rychlé.

,,Přeju hodně štěstí," usměje se cikánka. Vytáhnu peněženku. ,,Ne, to si nech. Sama jsem zvědavá, jak se to vyvrbí," usměje se a pokyne mi k východu. ,,Děkuju," hlesnu a opustím její stan.

Jako další se vypravím do o něco veselejšího plátěného obydlí, které hraje všemi barvami. Když zaplatím vstupné a vstoupím dovnitř, obejme mě tma. Tiše si sednu k ostatním návštěvníkům. Hned se začne dít.

Na malé vyvýšené podium, kterého jsem si dříve nevšimla, vstoupí muž v bílé masce s černými obrazci, která se ve světlech, které vydávají létající koule kolem, stříbřitě třpytí. 

Má na sobě uhlazený černý oblek a bílý plášť. Se zatajeným dechem čekám, co se bude dít.

,,Dobrý večer, dámy a pánové," ukloní se muž. Všichni sedí jako přikovaní.

Kouzelníka nijak nepřekvapí, že jsou všichni zabraní do obdivování jeho prvního kouzla se světlem. Začne kouzlit dál.

Za celou dobu strávenou v tomto stanu jsme se dostali do podmořského světa, kde kolem nás proplouvala hejna ryb a obrovských kosatek. Byli jsme v africké savaně, kde se nad námi skláněly žirafy.

Vzal nás do tajemného pralesa, kde nás do tváří lechtaly výhonky těch nejkrásnějších květin, jaké jsem kdy viděla. S úsměvem na tváři a vykuleným očima jsem to hltala plnými doušky.

Vědma měla pravdu, byla jsem uchvácena představením. 

Na konci se dějí ještě větší divy. Iluzionista začne rozdávat lidem drobné dárky. Jedna malá holčička si řekne o plyšového medvídka. Před námi se objeví čtyři takoví a muž nabídne holčičce, ať si vybere. Když na jednoho ukáže, ostatní se rozplynou jako vzduch a ten jediný spadne dívence do klína.

Bez dechu sleduju, jak kouzelník z ničeho vytvoří nádherné věci. Ke mně přistoupí jako poslední.

,,Co by potěšilo srdce této krásné dívky?" zašeptá a mě se zadrhnou slova v hrdle. 

,,Pokud by to bylo možné, přála bych si jednu květinu z té džungle, do které jste nás zavedl," řeknu a s tvářemi v jednom ohni sklopím zrak. Muž mi však rukou v bílé rukavici nadzvedne bradu. 

,,Pojď se mnou," nastaví mi rámě. Ostýchavě se postavím a dojdu s ním až k podiu. Postaví se přede mě. ,,Sleduj mé ruce."

Nejprve si sundá rukavice. Pak přiloží dlaně k sobě a pomalu je začne od sebe zase oddalovat.

V mezeře se začne něco lesknout. Než se stačím nadechnout, drží v ruce nádherný, pestře zbarvený květ. Podá mi jej a já třesoucí se rukou květinu přijmu. S jemnou úklonou mávne pláštěm a zmizí.

Lidé začnou tleskat a pak vycházet ze stanu.

Já zůstanu přimražená na místě. Pak uslyším kroky.

,,Jak jste to udělal?" zeptám se a zvednu hlavu od květu. 

,,Iluze," odpoví mi kouzelník a zadívá se mi do očí. Jako by mi viděla až do duše. ,,Ale vy nejste obyčejný taškář," zašeptám.

Muž, teď je mi jasné, že je mnohem blíže mému věku, než jsem si myslela, se ke mně nahne. Zadržím dech.

,,V tom případě to byla dokonalá iluze," zašeptá mi těsně u ucha. Jeho rty se mně jemně dotknou. Naskočí mi husí kůže. 

Uchvácena mužem.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Dokonalá ilúzia - Nylien4

Dav burácal a pódium patrilo iba jemu. Ladným pohybom dal dolu svoj vysoký klobúk z hlavy a uklonil sa. Úsmev mu žiaril na tvári aj keď sa opona zatvorila a oslepujúce svetlá zhasli.

V šatni sa spokojne usadil pred zrkadlo a hľadel na svoju tvár. Uhladené rysy, módne zastrihnutá brada a svetlé oči, ktoré vedeli očariť nejednu dámu. A kúsok jazvy. Počkať, nie, to určite nie. Naklonil sa bližšie k zrkadlu a ešte raz skontroloval svoje líce. Bolo hladké. To sa mu muselo len zdať z únavy po dobre vykonanej práci.

Povzdychol si, privrel oči a so skleničkou koňaku v ruke sa oprel do stoličky. Bol najslávnejší iluzionista v Londýne. Jeho detský sen sa splnil. Pamätal si, ako mu otec vyrážal karty z ruky a nútil ho k „poriadnej" práci. Ako mu matka po bitkách ošetrovala rany, jej slzy mu tiekli po tvári keď si ho pritiahla bližšie a prosila ho, aby otcovi vyhovel. Aby z neho bol poriadny remeselník, aby mohol uživiť ich chudobnú rodinu. Aby naňho mohli byť hrdý.

A on chcel, no chcel to spraviť svojou cestou. Nič ho nebavilo viac ako kúzla. Vytrácal sa zo školy a vkrádal sa do okolitých cirkusov, kde sa snažil prísť na to, ako fungujú ich triky a po nociach sa ich učil. Keď bol starší, našiel si v cirkusoch aj brigády – čistil klietky zvieratám a niekedy len o vlások ušiel tomu, aby sa stal večerou niektorého z levov alebo tigrov. Pritom načúval rozhovorom, aby sa dozvedel, ako robia svoje kúzla. Podarilo sa mu toho veľa naučiť a nakoniec ho jeden z cirkusov prijal k sebe. Šťastím bol bez seba.

Keď to oznámil doma, matka plakala a otec ho s modrinami zavrel do izby. On už však bol rozhodnutý. To bolo jeho cestou – kúzla a triky, vytvorenie mágie, ktorá na chvíľu zakryje tento šedý svet reality plný chudoby a nespravodlivosti. Tú noc zbalil svojich pár vecí, zavrel ich do starého kufra a ušiel. Nechal za sebou dopis na rozlúčku. Sľúbil, že sa vráti bohatý a slávny, že splní sen sebe aj im.

Niekoľko rokov strávil v cirkusoch. Presúval sa cez ne, pretože niektoré skrachovali a niektorých podmienky sa ťažko znášali. Pádov bolo viac ako vzletov a keď zavreli ďalší cirkus, mal pocit, že už nemá kam ísť. Stále vlastnil ten istý kufor, do ktorého sa opäť pobalil, skryl svojich pár nahromadených libier a odhodlal sa vrátiť domov.

Kúpil mame zvonkohru, kde sa baletka točila na lane v cirkuse. Cestou späť ju často počúval a predstavoval si, aké to bude, keď ho znovu zovrie v objatí. No keď sa vrátil, ich dom bol prázdny a rozpadnutý a z rečí sa dozvedel, že jeho rodičia obaja zomreli už pred časom. V chorobe a chudobe. Sami.

Tú noc prespal na ulici. Plakal a vyčítal si a počúval zvonkohru, ktorú svojej matke už nikdy nedá. Obetoval veľa za svoje sny a teraz mal pocit, že obetoval aj vlastných rodičov. Keď však oblohu rozjasnilo brieždenie, zaprisahal sa, že to napraví. Že svojich rodičov spraví hrdými, že všetky tie obety za to predsa raz musia stáť. Nemôže byť život až taký krutý.

A tak aj spravil. Jeho ilúzie boli dokonalé. Rokmi sa vypracoval, jeho meno už poznal každý.

Položil skleničku na stôl a namiesto toho si pustil zvonkohru, ktorú kedysi priniesol matke.

Dokázal to. Splnil sen sebe aj im.

***

Mladý chlapec ho sledoval spoza rohu. Veľa ľudí toho muža chodilo sledovať, už celé roky. Bol známym menom z neslávnych dôvodov.

Pamätal si ako im kedysi prišiel klopať na dvere. Mal na sebe ten istý otrhaný kabát a ošúchaný kufor čo aj teraz. Pýtal sa na svojich rodičov. Matka mu o ňom povedala – ako ten mladík ušiel do cirkusu a nechal ich napospas aby si splnil sny. Podľa toho ako vyzeral, sa mu to nepodarilo.

Vytratil sa vtedy z domu a nasledoval ho. Videl ho, ako plače v uličke, ako sa trasie a ako rozbíja zvonkohru o stenu. Kúsok skla, čo z nej vyletel, mu vtedy rozrezal líce.

Niečo sa mu ten večer v hlave pokazilo. Realita preňho prestala existovať a už celé roky robil to isté. Chodil vo svojom ošúchanom kabáte a predvádzal na ulici triky so svojimi polámanými kartami. Ľudia mu do starého kufra občas hodili nejaké drobné a on vždy stál s roztiahnutými rukami, akoby bol na pódiu a končil svoje najlepšie číslo. V skutočnosti sa mu však žiadneho potlesku nedostávalo, iba ľútosti.

Teraz sedel na zemi, upíjal zo svojej fľaše vodky a hmkal si melódiu, ktorú hrala v tej osudný večer zvonkohra, než ju rozbil. Chlapec si ju pamätal. Potichu prišiel k mužovi a hodil mu do kufra zopár drobných. Bolo mu ho ľúto, aj keď jemu to zrejme bolo jedno. Žil vo svojom svete, vo svojom sne, ktorý si v skutočnosti nikdy nesplnil.

Jediná dokonalá ilúzia, ktorú dokázal vytvoriť, bol jeho život.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

Dokonalá iluze – havran2

Podlehl jsem dámě,
nabídla mi rámě.
Byl z ní až v mrákotách,
srdce měl v kalhotách.

Já, krásou okouzlen,
celičký omámen
zcela ztratil hlavu,
zře její postavu.

Přes to mámení
nespatřil vábení
do spřádané pasti,
do smrti propasti.

Vrhla do žaláře,
vysmála do tváře,
jaký jsem hlupáček
i naivní mladíček.

Ona mne věznila,
ona mne trápila
v zámeckém sklepení,
komnatě soužení.

S řinčením okovů,
tolik vzdálen domovu,
s agonií bolestnou
pěl písničku tesknou.

Spoután, navždy ztracen,
v okouzlení lapen,
ztratil optimismus,
přijal pesimismus.

Proč má důvěřivost,
po dámě dychtivost?
Teď na krku čepel
vynesla můj ortel.

Byla dokonalou
iluzí mou.

Bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.